Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10.

Úterý, 25. října

20:00 – Yorkshire, chystám se utopit smutek…

Dnešní den byl noční můrou.

Jeho první asi tak tři čtvrtiny uběhly všedně. Uprostřed večera se však na prahu objevila Grangerová. Podle jejího oděvu jsem odhadl, že dorazila přímo z práce.

„Byla jsem poblíž a napadlo mě zaskočit, jestli nevadí? Celý den se snažím setřást reportéry…“

V této chvíli jsem měl ještě přiměřeně vyrovnanou náladu, tak jsem prostě přikývl.

„Vůbec nevím, co by rádi viděli. Oslavu? Slzy? Lítost? Kdo ví?“

Lítost? Zcela jistě ne.

„Dáte si skleničku?“ Zvedl jsem láhev ohnivé, která byla načatá

Zatvářila se nejistě, než souhlasila s jednou ‚malou‘. Sledoval jsem, jak jí s prvním douškem zrůžověly tváře, a pak jsem ji zkoumal dál. Z jakéhosi důvodu si vždy všimnu jejích pracovních hábitů. Asi je vnímám jako znak toho, že si vede dobře. A pominu-li její osobní život, opravdu si vede dobře.

Přemýšlím, jestli někdy přijde chvíle, kdy budu moci říct to samé o sobě (asi se nedočkám).

V této chvíli mlčení jsem podle jejího výrazu poznal, že zaslechla mluvení ze shora. Patrně byla příliš zdvořilá, aby se zeptala, ale viděl jsem na ní, že by ráda.

„Mluví s mojí matkou,“ vysvětlil jsem bez obalu – možná jsem chtěl, aby jí nebylo příjemně.

Tváří jí proběhl zmatek. „Ach? Nevěděla –“

„Matka zemřela v osmdesátých letech.“

Zesmutněla. „Ach, aha… To je mi líto…“

Strnule jsem přikývl, soucit na její tváři mě nijak zvlášť netěšil. Další slova podtrhují, jak dychtivě jsem opustil toto téma: „Jak se vede Potterovi?“

I ona byla překvapená, ale ani z poloviny tak jako já, to se vsadím. Na svou obranu uvedu – nic jiného jsem nedokázal rychle vymyslet.

„Dobře… děkuji. Řeknu mu, že jste se ptal.“

U Merlina.

Ušklíbla se pro sebe.

Znechuceně jsem se zamračil. „Musíte? Mohl by získat špatný dojem.“

„Víte, není Harryho chyba, že stále hledá rodičovské postavy,“ vysvětlila bezstarostně.

Zíral jsem na ni zděšený tím, co naznačila. „Děláte si legraci?“

Pobavení z jejího výrazu vyprchalo a nepatrně zavrtěla hlavou. „Bohužel ne.“ Omluvně se usmála.

Snad nikdy v životě jsem nebyl víc znepokojený a přiznejme si, to už něco znamená. Můj výraz musel vše křičet do světa, protože zrozpačitěla; jako by si přála, aby bývala nic neříkala.

Není sama!

Podíval jsem se na hodinky. „Omluvte mě…“ zamumlal jsem neurčitě, „musím se jít podívat, jestli otec nechce zapnout Melrose Place.“

Zasmála se a já po ní loupl očima.

„Promiňte,“ kála se. „Jenže… jde asi o nejabsurdnější věc, jakou jsem od vás kdy slyšela.“

Patrně rozumný důvod.

Utekl jsem po schodech nahoru a nakvašeně si mumlal o zatracených rodičovských postavách.

A hůř. O zatracených otcovských postavách.

Proč mi musela říkat něco takového? Nepobaví to jako vtip a rozhodně to nepobaví jako pravda! Opravdu mě Potter takto vidí? Bože, musí být zoufalý, že?

Musí jít o mýlku, protože ta představa je příliš chorá. Potter zjevně potřebuje pomoc psychiatra.

Zastavil jsem se před otcovým pokojem, abych se nadechl. Samozřejmě již dávno přestal sledovat televizní programy, tak jsem prostě jen vešel a odkráčel k oknu. Jen abych získal rovnováhu.

Po chvíli jsem se zeptal: „Chceš něco, otče?“

Neodpověděl a já se na něj podíval. Mlčel a zíral do prázdna. Tedy nic nového. Po nějaké době na mě pohlédl, začal si něco nesrozumitelně mumlat a já odolal nutkání hlasitě si povzdechnout. Myslel jsem, že jej jako obvykle přepadnou jeho bludy, ale výraz se mu projasnil.

„Podaj ně… to… to…“

Ústa se mu několikrát otevřela a zavřela, ale nic z nich nevyšlo. Divoce se na mě díval, než ukázal na noviny na konci postele. Automaticky jsem je zvedl a podal mu je. Jaksi mě to zneklidnilo.

Vzal si je a zahleděl se do nich. Frustrovaně však zakňučel, odhodil je a padl na polštář. Chvíli jsem jej sledoval a srdce se mi prudčeji rozbušilo, když jsem si uvědomil, že se mu třesou ramena a že… pláče.

Doopravdy vzlyká.

Najednou mě cosi uvnitř zamrazilo a – ve vší upřímnosti, sotva jsem věděl, co dělat sám se sebou, natož s ním. Moc dobře jsem si uvědomoval, co bych měl udělat. Ale prostě jsem to v sobě neměl, abych jej dokázal… utěšit. Namísto toho jsem utekl do přízemí.

Když jsem se objevil, Grangerová stála. „Je všechno v pořádku?“ ptala se mě s očima dokořán jistě kvůli rozrušeným zvukům mého otce.

Nemohl jsem nic říct. Chtěl jsem jen odsud zmizet. Vyšel jsem do zahrady a přál si pokračovat a nezastavovat se, ale zůstal jsem u zídky a vdechoval čerstvý vzduch.

Nikdy dřív jsem ho v takovémto stavu neviděl. Jak se s tím mám vyrovnat?

„Seve-“

„Nechci nic slyšet. Myslím, že byste měla jít domů.“

Proč tu musela být, když k tomu došlo? Proč musí být u každého mého okamžiku selhání?

Na má slova nedbala. Slyšel jsem, jak míří vzhůru, a hněv ve mně bobtnal. Odtáhl jsem se od zdi plně připravený vydat se za ní a zeptat se jí, co si myslí, že dělá – proč si myslí, že by se měla vměšovat. Toužil jsem ji dostat pryč od otce, když jsem dorazil ke dveřím. A zastavil se.

Nemohl jsem tomu čelit. Ne teď. Jednodušší bylo nechat ji, ať se s tím vypořádá ona.

Za chvilku se vrátila a zeptala se mě, jestli by mohl dostat uklidňující lektvar. Donesl jsem lahvičku z kuchyně a přinutil jsem se k ní připojit. Konkrétní úkol trochu zmírnil mé rozrušení.

Sledoval jsem, jak s otcem hovoří vesele, což jsem já nedokázal. Co se týká otcovy reakce, no, nereagoval nějak líp, ale o to asi stejně nešlo.

„Nech mňa,“ řekl nakonec.

Po návratu do přízemí jsem se sotva přinutil na Grangerovou podívat. Ona mě, přirozeně, nemohla nechat předstírat, že se poslední půlhodina neudála, jak jsem doufal.

„Není to žádná ostuda,“ začala opatrně po chvíli. „Víc by mě překvapilo, kdybyste tím vším zůstal neovlivněný.“

Instinktivně jsem jí chtěl vyvrátit představu, že jsem čímkoliv ovlivněný, ale nebudu nikoho tahat za fusekli. A asi se mi ulevilo, že mě nepovažuje za úplně necitlivého, zároveň mě však otrávila možnost, že mohla být kvůli mému chování přehnaně laskavá.

Jsem si jistý, že bych mohl dokázat víc – víc se snažit s otcem.

„Na jednoho člověka je toho hodně…“ pokračovala pomalu. „Je chvályhodné-“

Přerušil jsem ji zaúpěním, padl jsem do křesla a promnul si čelo. Takový druh chvály nemůžu vystát. Rozhodně ne, když je tichá a upřímná a naznačuje, že jsem jakási altruistická duše.

Zatímco mě ve skutečnosti pohání jen pocit viny a sobectví.

„Myslím si, že je to chvályhodné,“ potvrdila pevně.

Zaťal jsem pěst a cítil jsem se, jako bych mohl spontánně vzplanout silnou směsí rozpaků, studu a – bohužel – potěšení.

„Asi bych měla jít. Budete v pořádku?“

Překvapilo mě, jak málo jsem tuto otázku dřív dostával.

„Naprosto.“

Zamyšleně se usmála.

Jistě, byl jsem v pořádku, až na ten zatracený náhlý popud udělat něco proti jejímu odchodu. Co přesně, nevím. Zabarikádovat dveře, aby nemohla odejít? Omráčit ji? Uřknout? Zařvat na ni? Vybreptnout vyznání?

Mluvte mi o šílenství!

Ulevilo se mi, když se dveře konečně zavřely a zaslechl jsem zvuk odmístění. Ulevilo, protože jsem dokázal udržet sebekontrolu a klapačku pevně zavřenou, dokud neodešla.

Tak tedy, může se vše ještě zhoršit?

Může?

Bohužel, dle mé zkušenosti… ano, pravděpodobně…