Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad abecedně: Iveta, Martik

Poznámka: Stále nevlastním Harryho Pottera.

Kapitola 8.

Den před zápasem kroužil Harry nad famrfpálovým hřištěm, když si všiml Cedrika Diggoryho, který ho sledoval ze země.

„Špehuješ mě?“ zeptal se Harry, jakmile se snesl k zemi.

Cedric potřásl hlavou: „To sotva. Navíc už jsem tě v akci viděl, vzpomínáš?“

„Ty chodíš i na zápasy, které nehraješ?“ zeptal se Harry překvapeně.

Mrzimor se na něj zadíval: „Jasně, vždyť musíš vědět, jak ostatní týmy létají. Ty je jako nesleduješ?“

Harry pochmurně zavrtěl hlavou: „To bych asi měl, ale vždycky mě vytočí, když najdu zlatonku a chytač je slepý jako patrona. Akorát mi to zvedá mandle.“

„Tak můžeš sledovat ostatní hráče,“ navrhl Cedric.

„To bych mohl, jenomže dokud jeden tým nepředstihne druhý o víc než patnáct gólů, ostatní hráči nemají na výsledek zápasu vliv, takže je jim to houby platné,“ podotkl Harry.

„Chytačské předsudky,“ rozesmál se Cedric, „naprosto jim rozumím.“

„Bezva,“ vydechl Harry úlevou, „všichni ostatní si myslí, že jsem cvok.“

„Co jsem slyšel, nabeton jsi. My se vlastně ještě neznáme, že? Já jsem Cedric Diggory,“ představil se.

„Harry Potter,“ odpověděl Harry a potřásl mu rukou. „Nejdřív Tonksová, teď ty… fakt si všichni myslí, že jsem cvok?“

„To si piš,“ ujistil ho Cedric vesele, „ale nemusí to být na škodu. Bradavice a celý kouzelnický svět zamrzly a jsou v tomto stavu už příliš dlouho. Konečně jim všem někdo prožene faldy, i když si nemyslím, že jsi přímo vzorem ctnosti.“

„Tak proč tu teda jsi?“ zeptal se Harry. „Chceš si před zítřejším zápasem ještě zatrénovat?“

„Tak nějak. Tohle je můj první rok v mužstvu a ty jsi Harry Potter a fakt hustý letec a neváháš se kvůli zlatonce vrhnout z koštěte. Tak nějak si nemyslím, že mi můj zdravý rozum dovolí takové šílenosti, takže je pravděpodobné, že vyhrajete. Nymfadora už měla plné zuby toho, jak chodím kolem dokola společenské místnosti, tak mě z ní vykopla.“

„Páni,“ vyhrkl Harry s očima jako tenisáky.

„Co?“ nechápal Cedric.

„Jak jsi dokázal, že tě nechá říkat jí Nymfadora? Snažím se o to týdny a bez výsledku.“ No, spíš roky, ale to tady nebude rozvádět.

Cedric se zasmál: „Vloni prohrála sázku. A než nad tím začneš dumat, prohlásila, že už se nikdy o své jméno nevsadí.“

„Protože jednou prohrála?“ postěžoval si Harry. „To není fér.“

„Vlastně dvakrát. Charlie Weasley nad ní vyhrál před čtyřmi lety a chtěl to samé.“

„Zatraceně. To se podívejme…“

ooOOoo

Následující den mu Ron, Hermiona a Neville před šatnami přáli štěstí a přitom se docela nenápadně zajímali, zda další utkání hodlá přežít.

„Klídek, pohoda. Nejenže se mě Snape nechystá zabít, ale také bude po ruce, aby se přesvědčil, že se nic nezmrví. A na rozdíl od minule tady pravděpodobně bude i profesor Brumbál. Budu v cajku,“ ujišťoval je.

„Naposledy sis taky myslel, že budeš v cajku. A nakonec jsi seskočil z vlastního koštěte,“ připomněl mu Neville.

„No a? Vyhráli jsme,“ vyhrkli Ron s Harrym současně.

Hermiona protočila očima. „Prostě… budeš na sebe opatrný, ano?“

„Já jsem vždycky opatrný,“ ujistil ji znovu Harry a zamířil do šatny.

„Bála jsem se, že to řekne…“ povzdychla si Hermiona a hleděla ustaraně za ním.

ooOOoo

Naneštěstí Harry nenašel zlatonku tak rychle, jako když hrál stejný zápas posledně. Dávalo to smysl; chytit zlatonku do pěti minut se stávalo vzácně a zvládnout to znovu v tom samém zápase o dvanáct let později (dobře, jen pro něho, ale stejně) bylo naprosto nemožné.

Přelétl očima tribuny a uviděl Rona a Nevilla, jak se potýkají s Dracem, Crabbem a Goylem. Na okamžik zapřemýšlel, o co šlo. Oliver pustil jen tři góly, zatímco oni vstřelili už osm. Asi po čtyřiceti minutách si všiml zlatonky, která se mu vznášela u ucha. S poněkud neuspokojivým pocitem natáhl ruku a škubnutím ukončil její třepotavý let. Konec hry.

ooOOoo

V následujících týdnech se v Hermioně probudila posedlost zkouškami, do kterých zbývalo ještě dva a půl měsíce. Snažila se přimět Rona, Nevilla a Harryho, aby se řídili rozvrhy, které jim sestavila. A třebaže Neville pokládal její metody za vcelku užitečné, Harry je rázně odmítl. Bez ohledu na to, že ho výhoda dvanácti let zkušeností vynesla na vrchol třídy, nikdo nikdy v prvním ročníku nepropadl. A když si vzpomněl na některé starší bradavické studenty, bylo to vážně s podivem. Ve skutečnosti pochyboval, že by před pátým ročníkem někdo vůbec mohl propadnout (a to on ve čtvrťáku ani zkoušky nedělal, takže zase o tolik nešlo). Netřeba dodávat, že Hermionu jeho sdělení zrovna nenadchlo, ale nemohla udělat nic, aby přiměla Harryho studovat. Tak alespoň o to důrazněji dorážela na Rona.

Vzhledem k tomu, že jeho přátelé byli zabráni do domácích úkolů a na zkoušky se šrotil nejspíš celý hrad, strávil i Harry v knihovně mnohem více času, než by se mu líbilo. Jednoho takového odpoledne, kdy tupě zíral do Famfrpálu v průběhu věků, uslyšel Rona vykřiknout: „Hagride! Co ty děláš v knihovně?“

„Že by hledal nějakou knihu ke čtení?“ odtušil Harry. „Co jiného by tady asi tak mohl dělat? Balit madame Pinceovou?“

„Jen se tu rozhlížím,“ potvrdil Hagrid.

„Jestli se nepletu, přišel jsi z oddělení o dracích,“ prohodil Harry. „Nedívejte se na mě takhle, lidi! Trávím tady víc času než ve své vlastní posteli; potřebuju se něčím zabavit!“

„Mohl by ses zkusit učit,“ navrhla Hermiona, ale Harry ji ignoroval.

„Nedíval ses náhodou po knize o chovu draků, že ne?“ otázal se Harry nevinně.

„Počkat, nepořídil sis skutečně draka?“ zeptal se Neville tiše. „To by totiž vysvětlovalo, proč máš všechna okna zavřená a oheň v krbu, i když už je jaro.“

„Jak to můžeš vědět? Nebyli jsme u Hagrida už několik týdnů,“ vyzvídal Ron.

„No tak dobře. Pomáhám profesorce Prýtové ve sklenících a vždycky, když tam jsem, zajdu Hagrida pozdravit. I když poslední čtyři dny…“ umlkl Neville. „Takže pořídil?“

„Možná…“ připustil Hagrid.

„Není to ilegální? Nevím, přibližně… posledních dvě stě let?“ poukázal Harry.

„Teoreticky…“

„To se vyřeší,“ pronesla Hermiona, zatímco si ukládala knihy do tašky. „Zajdeme k tobě a podíváme na to.“

A třebaže Ron nijak zvlášť netoužil zírat na nějaké pitomé vejce prakticky v pekle, byl úplně odvařený z představy, že se chvíli nebude muset učit, a překotně sesbíral všechny věci.

ooOOoo

„Já tomu nemůžu uvěřit… Já tomu prostě nemůžu uvěřit…“ mumlala Hermiona, když se vraceli k hradu. „Jak mohl být tak nezodpovědný? Žije v malém dřevěném domku a nemá žádné prostředky, aby zajistil bezpečné a vhodné prostředí pro dračí mládě. A to se ani nezmiňuji o tom, že je to nezákonné…“

„Kam to jdeme?“ přerušil ji Ron.

„Nevím jak vy, ale já jdu navštívit profesora Brumbála,“ odpověděl Harry.

„Chceš mu říct o Hagridovi?“ zeptal se Neville. Když Harry přikývl, pokračoval: „Nebude mít z toho průšvih?“

„Možná,“ připustil Harry. „Ale Brumbál je přeborník v ututlávání věcí, které se ve škole dějí, takže určitě přijde s nějakým dokonale rozumným vysvětlením, proč tady máme malého draka.“

„Ale Hagrid s námi počítá!“ protestoval Ron.

„To je dost možné,“ přikývl Harry. „Na druhou stranu Hagrid, a to ho mám vážně rád, naprosto postrádá zdravý rozum. A myslím, že ten drak musí pryč, to je bez debat. Jsme jen čtyři jedenáctiletá děcka, tohle fakt nemůže být naše starost. Takže teď uděláme nejlíp, když se obrátíme na nějakého zodpovědného dospělého, který se o to postará. To znamená jít za profesorem Brumbálem. Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak. Páni, hned napoprvé,“ podivil se, když se chrlič střežící ředitelovu pracovnu odsunul na stranu.

„Harry?“ překvapeně vzhlédl profesor Brumbál, když jeho pracovnu přepadli čtyři prváci. „Slečno Grangerová, pane Weasley, pane Longbottome? Co tu děláte?“

Harry si povšiml, že ho Brumbál oslovil křestním jménem. Zajímavé. A to navzdory faktu, že spolu v této časové linii nikdy nemluvili. (Hlavně protože v prvním ročníku neměl důvod k rozhovoru s nekonečně důležitým Albusem Brumbálem. A z části protože si nebyl jistý, co říct muži, který byl sedm let po smrti. Nebo pět let před ní. Záleží, jak se to vezme.)

„Ehm, no, profesore Brumbále, pane, tady Harry by chtěl vědět, jestli byste nám mohl, no, pomoci s problémem, co máme, tedy, co jsme spíš zjistili…“ Hermiona byla očividně nervózní z toho, že poprvé mluví s ředitelem Bradavic a hlavou Starostolce.

Harry se rozhodl, že ji zbaví trápení. „Hagrid našel dračí vejce a nechce pochopit, že je nezákonné, a navíc nebezpečné vychovávat draka, zvlášť ve škole. Doufali jsme, jelikož si uvědomujeme, že je nám jen jedenáct a vy jste zodpovědný dospělý, že se o to postaráte.“

Brumbál ho pozoroval přes obroučky svých půlměsícových brýlí. „Jsi si tím jistý?“

Harry si odpustil pichlavou poznámku. Opravdu by s ním nejraději vůbec nemluvil osobně, a tak musel vynaložit skutečné úsilí, aby byl uctivý. „Ano, pane.“

„Rozumím. Nuže, musím vás pochválit, že jste to přišli sdělit přímo mně. Většina studentů, se kterými jsem se setkal, by se to snažila vyřešit sama, což by mohlo špatně skončit. Za každého z vás připisuji Nebelvíru pět bodů za vaše moudré rozhodnutí svěřit se učiteli.“

Jakmile se vrátili na chodbu, Harry si povzdechl. „Fakt skvělé. S takovou školní pohár nikdy neprohrajeme.“

„Většina lidí by to nepovažovala za problém, Harry,“ zmateně mu oponovala Hermiona.

„Ale já jo. Je to přece ‚patolízací pohár‘, pamatuješ?“ Když Hermiona zavrtěla hlavou, pokračoval: „No jasně, ty jsi tam nebyla. Takže, věřím tomu, že školní pohár je jen vychytralé školní spiknutí, které se snaží zplodit tolik učitelských mazánků, kolik jen jde. A ve všech ostatních se pokouší tohle patolízalství probudit. Se Snapem děláme, co můžeme, ale sami Nebelvír o pohár nepřipravíme.“

Hermiona na něj zůstala zírat. „Měl by ses léčit.“

ooOOoo

Dle očekávání byly zkoušky směšně jednoduché. Kratiknot chtěl, aby přiměli ananas stepovat po stole. Harry ho začaroval, aby tančil nejen na stole, ale i na podlaze, zdi a také stropě. McGonagallová chtěla proměnit myš v tabatěrku a tu pokrýt drahokamy. Harry to splnil až po obvyklých stížnostech, jak nelidské je přeměňovat živé tvory na neživé objekty. Snape vyžadoval uvaření Lektvaru zapomnění bez pokynů, což Harry zvládl se zavřenýma očima. Doslova. Netřeba zmiňovat, že stejně proběhly i písemné testy. Upřímně, závěrečné zkoušky prvního ročníku nebyly sestavené pro třiadvacetileté, bez ohledu na to, jak málo dávali pozor při hodinách.

Večer po zkouškách sedělo Trio s Nevillem (Harry nikdy doopravdy neměl rád výraz kvarteto – z nějakého důvodu mu vždycky připomínal orchestr) ve společenské místnosti a užívalo si, že už mají zkoušky za sebou.

I přes veškerou idylu, Harry musel tento klid narušit. „Tak tedy,“ začal bezstarostně, „moje jizva mi řekla, že profesor Brumbál je zrovna v Londýně a Quirrell se rozhodl využít jeho nepřítomnosti, aby se dostal ke Kameni mudrců.“

„Co?“ Ron, který právě začínal klimbat, se posadil, najednou naprosto bdělý.

„Kámen mudrců? Kámen mudrců je v Bradavicích?“ zeptala se Hermiona poněkud vyšším hlasem než obvykle.

„No, jo. A co jste si mysleli, že je schované ve třetím poschodí, když tam máme zakázáno vstupovat, protože jinak nás čeká bolestivá smrt?“ položil jim Harry řečnickou otázku.

„Proč by někdo schovával tohle ve škole plné dětí?“ otázal se Neville rozumně.

Harry se rozesmál. „Zatraceně dobrá otázka. Faktem zůstává, že to udělal, a já chápu, že jsem se o tom měl zmínit dřív. Ale jdu po Quirrellovi a není nic, čím byste mě mohli zastavit. Takže by mě zajímalo, jestli do toho jdete se mnou, nebo jestli tu zůstanete a budete doufat, že to přežiju.“

Dvacet minut poté, co Hermiona vyzkoušela všechno možné, aby ho přesvědčila zůstat nebo ho aspoň přiměla vymyslet lepší důvod, proč tam chce jít, se všichni čtyři protáhli otvorem v portrétu.

„Kam jdete?“ zastavil je Percy. „Copak nevíte, že už je po večerce?“

Harry se mile usmál. „Ale jasně, že to vím. Jen je mi to šumák.“

„Tak za tohle si určitě vysloužíme vyloučení,“ remcala Hermiona cestou do třetího poschodí.

„Ale ne, nevysloužíme,“ nesouhlasil Harry. „Vždyť jen porušíme jedno malé pravidlo. Sice můžeme zemřít, ale vyloučit nás nemůžou. Když jsou sami tak pitomí, že si myslí, že dát do školy plné dětí návnadu na černokněžníka je výborný nápad. Namouduši.“

ooOOoo

„Kdo je tam?“ zeptal se Protiva, který se vynořil zpoza rohu. „Vím, že tu jsi, i když tě nevidím. Jsi démon nebo duch, nebo jen nějaký ubohý studentík? Nejspíš bych měl zavolat Filche; to bych asi měl, když se tu někdo plíží a není ho vidět.“

„Nazdárek, Protivo,“ pozdravil ho Harry vesele a stáhl ze sebe neviditelný plášť. Ostatní však nechal skryté pod ním.

„Potříku?“ podivil se Protiva. „Co tady děláš?“

„Vyvolávám chaos,“ odpověděl Harry. „Chystám se ohrozit sebe a tři další studenty tím, že se proplížíme do chodby ve třetím poschodí. Zdá se ti to dost nezodpovědné, abys nás nechal projít?“

Protiva se zamyslel. „To je ta chodba, o které Brundibár řekl, že kdo se k ní přiblíží, zemře bolestivou smrtí?“

„Jo,“ potvrdil Harry.

„Fajn, tak dobře,“ souhlasil Protiva. „DRŽÍM TĚ ZA FRŇÁK!“ zavřeštěl a vystřelil pryč.

„Au…“ zakňoural Harry a třel si nos. „Opovažte se mi smát, vy tři.“

Jakmile dorazili ke dveřím ve třetím poschodí, zjistili, že jsou otevřené. Harryho to překvapilo. Vždyť odešli o víc jak hodinu dřív než posledně. Jak brzy tedy vyrazil Quirrell? No, co už.

„Tak, teď, lidi, žádnou paniku, nic takového, jasné! Za těmi dveřmi je trojhlavý pes,“ informoval je zvesela Harry.

„Co… cože?“ vykoktal zjevně vyděšený Ron.

„Ale no tak, žádný strach,“ uklidňoval ho Harry. „Jakmile uslyší hudbu, usne. A já si s sebou přinesl flétnu od Hagrida.“

Harry vstoupil do místnosti a jeho kamarádi se neochotně vlekli za ním. Hrál na flétnu a sledoval, jak nejprve Neville, pak Ron, a nakonec Hermiona proskakují padacími dveřmi. A potom, za neustávajícího hraní, skočil on sám. Zcela zbytečně se zamyslel, jak se pro všechno na světě dostanou zpátky. Voldemort to vem, to vůbec nebyl jeho problém, nýbrž Ronův a Hermionin.

Než dopadl, povšiml si, že Neville už se vypořádal s Ďáblovým osidlem. Harry připustil, že v takovýchto chvílích se vyplácí mít s sebou skutečného bylinkářského génia. Po tom všem by bylo fakt trapné nechat se zabít kytkou.

Přesunuli se k další místnosti, kde na ně čekaly stovky létajících klíčů a několik starých košťat. „Fajn, postarám se o to,“ prohlásil Harry a vylovil z kapsy svůj Nimbus 2000 a zvětšil ho.

„To to s sebou taháš všude?“ zeptala se Hermiona nevěřícně.

„No jasně,“ přikývl Harry.

„Kluci…“ zamumlala a věnovala mu znechucený pohled.

Harry odstartoval a o dvě minuty později popadl klíč a přistál. Vrazil ho do zámku a naprosto ignoroval posvátné ticho, které se za ním rozhostilo. No tak byl, dost možná, nejlepší letec v Británii. Měl za sebou roky praxe, všechno to nebyl jen přirozený talent (ne že by to oni věděli).

Dostali se k šachovnici. Harry si povzdechl. Nenáviděl šachy. Byl na ně totálně levý, nepochybně horší než jedenáctiletý Ron. Tudíž nemohl doopravdy nic dělat, jen nečinně sedět a čekat, až hra skončí. Když k tomu došlo a pochroumaný Ron opět zůstal ležet na podlaze (no vážně, copak byl Ron masochista nebo tak něco?), Hermiona, Neville a Harry spěchali do další místnosti a pokoušeli se nemyslet na krev rozlévající se kolem Ronovy hlavy.

Byl v pořádku tenkrát, bude v pořádku i teď, pokoušel se Harry uklidnit sám sebe. Neznělo to příliš povzbudivě.

Prošli místností, kde ležel bezvědomý troll, a pokračovali ke Snapeově lektvarové hádance. Ačkoliv vlastně, nedávalo by větší smysl, kdyby Snape jednoduše řekl profesoru Brumbálovi, která láhev je která, a pak nenechal nikoho dalšího, aby na to přišel? Všichni tři studovali Snapeův rébus a Hermiona procházela tam a zpět komnatou, ťukala na lahve a něco si pro sebe mumlala. Harry si s potěšením povšiml, že rozluštil obsah lahví dobré tři minuty předtím, než na to přišla Hermiona. Někdy se vážně vyplatilo mít dvanáct let náskok při jednáním s někým tak geniálním jako ona.

„Tak… To by mělo stačit tak pro dva, aby se dostali dál a mohli čelit Quirrellovi. Ale rozhodně toho není dost pro nás všechny. Samozřejmě, že dál jdu já, a hádám, že mě nenecháte jít samotného. Navrhuji kámen, nůžky, papír.“

Poté, co se pokusil Nevillovi vysvětlit pravidla hry, si Hermiona vybrala nůžky a Neville (který ne tak docela pochopil princip) zvolil kámen. Hermiona (která jako obvykle uvažovala dopředu) došla k názoru, že se Neville dvakrát po sobě pro kámen nerozhodne. A tak znovu zahrála nůžky. Naneštěstí si Neville opravdu vybral kámen a ona byla poslána zpět, aby se vypořádala s Ronem a Brumbálem.

„I když jsem vyhrál, Hermiona je na tom líp,“ reptal Neville.

„Hlavu vzhůru, bude to zábava,“ povzbuzoval Harry Nevilla, zatímco mu vléval polovinu lahvičky do dlaní.

„Zábava? Zábava? Čelit šílenému učiteli je tvoje představa zábavy?“

„Že váháš,“ přikývl Harry.

„Hermiona má pravdu. Měl by ses léčit.“

Harry se zazubil a hodil do sebe zbytek lahvičky.