Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3.

„Tati?“ ozval se vysoký, trochu roztřesený dívčí hlásek, načež práskly dveře.

„V obýváku,“ zavolal Dudley a vstal, aby se vydal dívce naproti.

„Zase jsem jeden spálila!“ dívenka vběhla do pokoje a vrhla se na Dudleyho. „Nevím, co se stalo!“ kvůli naprostému rozrušení si nevšimla ostatních lidí v pokoji. „Prostě-prostě jen…“ Slova se ztratila v záplavě slz.

Dudley vzal dítě do náručí. „Všechno je v pořádku, ovečko. V pořádku. Zase mobil?“

Z dívenky moc neviděli, protože měla hlavu zabořenou v otcově hrudi. Vzhledem k Dudleymu byla drobná, tmavé vlasy měla sčesané do culíku a oblečená byla v modré školní uniformě.

„Stejně jako naposledy,“ ozval se rezignovaný mužský hlas z chodby. „Řekla, že se bála, protože jsem měl zpoždění. Když se mi snažila dovolat, mobil začal kouřit. Tentokrát ho stihla upustit, než ji popálil,“ z chodby se ozvaly zvuky. „Jen odložím večeři do kuchyně.“

Dudley s úlevou pohladil dívku po vlasech. „Jsem rád, že jsi v pořádku, beruško.“

Harrymu se žaludek začal pomalu uvolňovat. Dudley se o Eleonor staral stejně, jako by Harry uklidňoval Lily. Neodvrátil se od dívky v hrůze, jak se Harry napůl obával.

Ginny vytáhla z kapsy kapesník a podala jej Dudleymu, který jej s vděčností přijal. „Toto musí být Eleanor, že?“ zeptala se laskavě.

Dítě sebou trhlo a konečně si všimlo ostatních.

Dudley se zazubil. „Ano, toto je naše mladá dáma.“

Eleanor se pomalu otočila a vzala si od otce kapesník. „Dobrý den,“ pozdravila tichounce, ale ostatním se do očí nepodívala. Zjevně byla v rozpacích, že viděli její slzy. Jen žmoulala kapesník a hleděla na své nohy.

Dudley si povzdechl. „Toto se děje, kdykoliv je rozrušená a pokusí se použít přístroje. Stejně tak notebooky… Z jakýchsi důvodů jsou stolní počítače lepší.“

„Co se děje, pane Dursley?“

„Prosím, paní profesorko,“ zachvěl se Dudley, „pan Dursley byl můj otec. Abych odpověděl na otázku, její telefony vybuchují. Hlavně když se pokouší zavolat v rozrušení,“ něco mu došlo a vzhlédl ke kouzelníkům. „Proto stále používáte sovy, že ano?“

„Doslechla jsem se, že jemnější mudlovské přístroje se s kouzly nesnesou,“ odvětila Minerva.

„Hm.“ Dudley zavrtěl hlavou. „Phillipe?“ zavolal na muže v kuchyni. „Potřebuješ pomoc?“

„Ne, ne. Můžeme jíst? Hned dám talíře na stůl. Je nás šest?“ ozval se muž.

„Tohoto rozhovoru by se měli zúčastnit oba rodiče, pane… ehm, Dudley,“ opáčila Minerva mírně. „Podle mých informací Eleanor žije s oběma rodiči.“

„Mám tu oba rodiče,“ odsekla Eleanor ostře a vztekle vzhlédla. Položila ruku na Dudleyho. „Phillip Barton je můj papá a toto je můj táta.“

Harry zíral na Dudleyho, když mu to docvaklo. Dovedl si představit, jak na toto Vernon a Petunie zareagovali.

Dudley jim čelil se zatnutými zuby – zjevně se obával, jak jeho rodinu uvidí Harry a jeho druh.

„Ach, prosím, odpusťte,“ omluvila se Minerva, „měla jsem si to uvědomit.“ Usmála se na Dudleyho a Eleanor. Dudley se trochu uvolnil.

„Eleanor, toto je profesorka McGonagallová, tvůj strýc Harry a teta Ginny,“ představil je Dudley. Dívenka si utřela ruku o sukni a podala ji. Ginny se na neteř široce usmívala a potřásla si s ní. Minerva ji přijala s náležitou seriózností, ale Harry viděl, jak se jí nad dívčí vážností kolem očí formují pobavené vrásky.

„Ahoj, Eleanor,“ byl na řadě s potřesením rukou Harry.

„Takže vy jste ten slavný Harry Potter?“ zeptal se druhý muž, který se právě objevil v pokoji. Byl menší než Dudley a měl černé vlasy. Přes drahou košili měl oblečenou zástěru. „Jsem Phillip. Dudley mi o vás hodně vyprávěl,“ s přátelským úsměvem napřáhl k Harrymu ruku.

„Dobrý den,“ Harry vstal a trochu vyvedený z míry si s mužem potřásl.

„Toto je Harryho žena Ginny a profesorka McGonagallová,“ představoval Dudley. Otočil se k Harrymu: „To je můj partner a Eleanořin papá, Phillip.“

„Těší mě, Phillipe,“ pravila Minerva. „Máme toho hodně k prodiskutování.“

„Nu, večeře je na stole,“ reagoval Phillip vesele. „Mám hlad a můžeme si popovídat při jídle.“

„To bylo rychlé,“ poznamenala Ginny překvapeně.

Harry si vzpomněl, že Ginny nikdy nejedla mudlovské ‚jídlo s sebou‘. „Jídlo si přinášejí z restaurací v krabičkách,“ vysvětloval.

„To je velmi praktické,“ zhodnotila Minerva a následovala Phillipa do kuchyně. Phillip je slyšel a podivně se na ně podíval, ale nezeptal se, co tím myslí.

„Nevěděl jsem, co kdo má rád. A kdosi mě neinformoval, kolik nás bude, tak jsem přinesl trochu ode všeho,“ zazubil se Phillip. Na stole leželo několik talířů s indickým jídlem, velký talíř s rýží a stoh placek. A v odpadkovém koši ležela plechovka a krabice od jídla.

Když Harry vyrůstal, Petunie a Vernon by takové jídlo v domě nesnesli. Petunie občas uvařila něco, co nazývala kari, obyčejně ze zbytků nedělní pečeně. Harry pak dostal větší porci než obvykle, protože si Vernon stěžoval, že by měl problémy s trávením. Zbytek večera pak strýc brblal na zatracené Pakistánce.

Kuchyň byla zjevně Phillipovou doménou. „Posaďte se, než to zchladne,“ pobídl. „Tady je vegetariánské,“ ukázal na talíř, „tady opravdu kořeněné jehněčí a toto je středně ostré kuřecí. Drobku, podej mi talíře.“ Eleanor mu je podala ze skříňky a posadila se mezi Phillipa a Dudleyho.

Harry se v této kuchyni cítil velice divně. Když byl malý, sotva někdy seděl při večeři u stolu. Vernon mu říkával, aby předstíral, že neexistuje. Když byl na základce, Petunie počítala s tím, že ho během oběda dostatečně nakrmí, a během prázdnin mu jen řekla, aby si udělal sendvič a zmizel z očí.

Rozhostilo se ticho a všichni si nandávali.

„Takže, Harry, jste tady kvůli té knize?“ zeptal se Phillip. To bylo podruhé, kdy zmínili knihu.

„No, ne… vlastně netuším, jakou knihu myslíte,“ odpověděl Harry. „Ne, Minerva nás požádala, abychom přišli, protože…“ Harry si nebyl jistý, jak Phillipovi tu novinku podat. Pohlédl na Minervu, která se na něj povzbudivě usmívala. „Chce Eleanor nabídnout místo v mé staré škole.“

Phillip zíral na Harryho, pak pohlédl na Minervu a nakonec na Dudleyho. Harry si uvědomil a vnitřně jím škublo, že Dudley se mohl držet té povídačky o polepšovně pro nenapravitelné nezletilé delikventy.

„Ale to je báječné!“ usmál se Phillip nadšeně. „To je ta škola pro nadané děti, že? Dudley! Neřekl jsi mi, že jsi tam Eleanor zapsal!“ Položil Eleanor ruku kolem ramen: „To je pro tebe dobré, drahoušku.“ Eleanor vypadala vylekaně a trochu zmateně.

Kouzelníci si vyměnili pohledy a trochu se uvolnili.

„Jo, co se toho týče, Phillipe,“ ozval se Dudley nervózně. „Když jsem řekl nadané, nemohl jsem ti přesně říct, o jaké nadání jde. Vzpomínáš, jak jsem zmínil, že Harry je…“ podíval se na Harryho omluvně, „jiný?“

Phillip pokrčil rameny. „Ale jo. A Petunie o tom dost mlela,“ otočil se k Harrymu. „Ke konci už byla divná. Máte navíc končetinu, nebo tak něco? Podle toho, jak o tom nepřestávala mluvit, musíte mít aspoň tři oči.“ Obrátil se zpět k Dudleymu: „No, co je to velké tajemství? Nikdy jsem na to nepřišel.“

„Bradavice jsou škola pro kouzelníky,“ vysvětlila Minerva. „Vaše dcera je čarodějka.“

„Promiňte?“ reagoval po vteřině Phillip.

„Víš, jak jí pořád vybuchují mobily?“ zeptal se Dudley a pousmál se. „Za to může její magie.“

Eleanor si dospělé prohlížela, jako by si z ní dělali legraci.

„Nestalo se ti někdy něco podivného?“ zeptal se Harry Eleanor rychle. Pamatoval si ten strašný okamžik z dětství – ten pocit, že to, co právě vyslechl, nemůže být pravda, ale jak jen si přál, aby byla. „Možná když ses bála, nebo jsi byla rozzlobená? Nezažila jsi něco, co neumíš vysvětlit?“

Eleanor pomalu přikývla. Oči měla obrovské. „Pokaždé, když jsem rozčilená, vybuchne mi mobil. A… no… když jsem byla malá, dokázala jsem, že se panenky hýbaly, a já se jich ani nedotkla. To je ono?“

Harry a Ginny s úsměvem přikývli a Minerva jí podala bradavický dopis.

Phillip se naklonil a četl Eleanor přes rameno. Dudley se podíval na kouzelníky: „Ještě dělá v Bradavicích ten velký chlap? Ten, co donesl Harrymu dopis?“

Minerva se usmála: „Ano, učí péči o kouzelné tvory.“

„Rád bych se s ním znovu setkal,“ pronesl Dudley.

„Děláš si srandu!“ reagoval Harry překvapeně.

Dudley se na Harryho zazubil. „Taky bych se rád potkal s tím, co nám pocuchal obývák.“

„To byl můj táta!“ zvolala Ginny.

„Je to dobrý nápad?“ zeptal se Harry. Chtěl jim to Dudley vytmavit? „Myslím tím, promiň, vždy to bylo tak…“

„Harry, klid,“ zdál se Dudley náhle v obavách, „nejsem naštvaný, jestli se bojíš toho. Jen… Neznám žádné kouzelníky kromě tebe. A těch pár, co jsem potkal, tě mělo tak rádo.“ Dudley se zatvářil toužebně. „Vždycky jsem chtěl o tvém světě vědět víc, ale víš, jací byli naši. A když se ukázalo, že jsem gay, prostě předpokládali, že v tom máš prsty. Máma chtěla, abych šel na terapii,“ nepěkně si odfrknul, „abych byl zas normální a táta… no, jsem rád, že kdysi trval na tom boxování.“

„Proč?“ zeptal se Harry zvolna.

„Naučil jsem se přijímat rány a nespadnout,“ odvětil Dudley tvrdě. „Té noci bych byl rád, kdybych tě našel.“

„Hele,“ ozval se Phillip, „o rodinné historii si můžeme popovídat, až nás tu nebude tolik.“ A významně se podíval na Eleanor.

„Svatá pravda,“ souhlasila Minerva. Zjevně měla pocit, že si získala důvěru Eleanořiných rodičů a pustila se do připravované řeči pro rodiče mudlorozených, ve které v jednoduchých výrazech vysvětlila nový svět, do kterého vstupují.

O dvě hodiny později se zvedla a popřála jim dobrou noc, poděkovala za večeři a víno, které na oslavu Phillip otevřel. Ginny slíbila, že je příští víkend vezme na Příčnou ulici, kde obstarají Eleanor věci do školy. Také přislíbila, že přivede Lily.

Harry seděl tiše jako pěna, sledoval Dudleyho a zvažoval, co říct. Když všichni vstali k odchodu, Dudley následoval Harryho ven.

„Běž, Ginny. Doženu tě,“ pobídl ji Harry.

Ginny jej políbila. „Nemusíš spěchat, až přijdeš, tak přijdeš,“ a s prásknutím se odmístila.

PA: Pro zajímavost – Dudleyho vyzvánění od Phillipa je ‚All You Need is Love‘.