Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 33. Pansyina lest

Pansy seděla ve zmijozelské společenské místnosti a čekala... A čekala. A čekala. Právě když si pomyslela, že by tam mohla usnout – jak tam tak netrpělivě dřepěla a prostě číhala, až budou kolem procházet studenti z Kruvalu – konečně zaslechla jejich hlasy.

Rozeznala je až příliš dobře, protože kruvalští byli mnohem hlasitější a nesnesitelně hlučnější než její zmijozelští kamarádi.

Věděla, že jeden z nich už po ní házel očima. Periferním pohledem zachytila, jak po ní kouká, když se na něj přímo nedívala... No dobrá, tak možná upustila knihu a hluboce se ohnula, aby ji sebrala; a možná se jedno odpoledne posunula tak, aby seděla ve směru jeho pohledu a sukně se jí na boku posunula trochu moc vysoko, takže ukázala stehno. Od té doby ho viděla, jak šeptá svým kamarádům, kdykoli prošla kolem něj. Také si všimla, že na ni uznale hledí. Možná si jí všímal už předtím, kdo to mohl vědět, že?

Ať tak či onak, získala – a udržovala si – jeho pozornost. A právě teď nastal okamžik, kdy ji využije.

Předklonila se, opřela lokty o kolena a složila tvář do dlaní. Po chvíli, když je slyšela ještě zřetelněji, zoufale zaúpěla.

Jak se dalo čekat, kroky se staly hlasitějšími a přiblížily se k ní. „Pansy, jsi v pořádku?“

Znovu zasténala a dramatickým pohybem se opřela o polštáře pohovky za sebou. Našpulila pusu a zvedla pohled, aby se střetla se snově modrýma očima severského boha převlečeného za studenta, který se zdál být vůdcem skupiny. Přesně toho, jehož pozornost na první pohled zaujala.

„Promiň, nechtěla jsem být tak hlučná,“ zamumlala a zakryla si oči dlaní. Nakoukla zpoza ruky a všimla si, jak si s jedním ze svých přátel vyměnil samolibý pohled.

Teď tě mám, blesklo jí hlavou téměř v euforii, když se usadil na polštář vedle ní.

I když, pomyslela si, zacházel příliš daleko, když položil ruku na polštář za její hlavou. Možná to byla jakási gentlemanská záležitost, ale proč si kluci vždycky myslí, že rozrušená dívka je pozvánka k mazlení?

Ona k téhle muchlací sortě nepatří!

„Ne, ne, to je v pořádku, vážně.“ Široce se usmál – mohla slyšet, jak říká: „Řekni, co se ti stalo?“

Spustila ruku a otočila se, aby na něj viděla: „Aksel, že?“

Přikývl.

„Jsi hodný, ale nejsem si jistá, že bys to pochopil. Musel bys znát mou velmi kontroverzní historii s jistou mudlovskou šmejdkou,“ řekla a poslední slova procedila skrz zuby. Když to vyslovila, kupodivu si uvědomila, že už je to nějakou chvíli, co tento výraz použila. 

„Ach,“ prudce ohrnul rty, když se setkal s pohledy svých přátel. Konečně se také posadili.

Pansy nevěděla, jestli je působivé nebo děsivé, že si nesedli, dokud jim to nedovolil, ačkoli to proběhlo zcela tiše. Udržela si neutrální výraz a uvažovala, jestli se na to třeba nedívali špatně. Možná, že profesor Harken nebyl vůdcem kruhu. Nebo byl Aksel druhým ve velení.

Tak či onak, bylo to zajímavé zjištění. Zaznamenala si poznámku o jeho možném postavení ve skupině pro budoucnost.

„Je to ta Grangerovic holka, že? Kámoška Harryho Pottera?“

Stáhla tvář do úšklebku. „To je to tak zřejmé?“

„To je jen stěží tajemství,“ pokrčil rameny. „Všichni vědí, že ji nenávidíš.“

S hlubokým povzdechem trochu uhnula před jeho objímající rukou. „Tak to možná pochopíš. Musela jsem s ní trčet při jisté pochůzce, doplňovaly jsme zásoby školních potřeb, a ach Merline! Nedokázala přestat kňučet!“

„Není to přesně to, co dělají?“ zeptal se jeden z Akselových přátel mrzutým, kyselým tónem, kterým jí připomněl profesora Snapea. „Kňučí o jejich mizerném životním údělu?“

Pansy odmítavě mávla rukou. „To ne, kdepak. Prosím tě, tohle žvanění se člověk naučí pouštět jedním uchem tam a druhým ven už po třetím ročníku.“  Na chvíli se odmlčela a vzdychla. „Zůstali jsme přes noc v Londýně a ona strávila celou tu dobu kňouráním o tom, jak její ryšavá maguáří obluda s rozšlápnutým ksichtem zabila její fretku!“

Cítila, jak Aksel vedle ní ztuhl, ale neodvážila se na něj pohlédnout. Neodvážila se reagovat žádným způsobem, který by mohl naznačit, že od nich něco očekává.

„Její co?“ zeptal se tak tiše, že ho skoro neslyšela. 

Nakrčila obočí a otočila se, aby na něj nevěřícně pohlédla. „Její fretku. Chápeš? Vychrtlé malé zvíře s korálkovýma očima a dlouhým tělem?“

Měla dojem, že se snaží nebýt dotčen její domněnkou, že potřebuje toto vysvětlení, a pocítila záchvěv uspokojení.

 „Vím, co je to fretka, Pansy,“ zdálo se, že znovu získal klid. „Jen jsem netušil, že...“

„Takže tvá kamarádka mudlovská šmejdka,“ řekl jeden z ostatních a s uchechtnutím se odmlčel, zatímco Pansy se ušklíbla jeho ubohému vtípku, „byla ta holka se dvěma mazlíčky, o které všichni slyšeli první večer?“

„Správně,“ pokračoval Aksel a přikývl. „Překvapilo mě, že by si někdo přinesl dvě zvířata a škola to dovolila.“

Pansy vstala a protáhla se, pak nedbale pokrčila rameny. „No, sotva záleží na tom, že už má zase jen jedno, že jo? Mimochodem, fretky jsou příšerně smradlavé potvory. Zaplať pánbů, že jsme se jí zbavili.“

Předstírala zívnutí a povedlo se jí rozhlédnout se kolem. Všichni byli trochu bledí... skoro jako by je rozbolelo břicho. Perfektní.

Otočila se a poklepala Aksela po jednom z jeho zavrženíhodně širokých ramen. „Děkuji, že jsi mě nechal si postěžovat. Teď už se cítím mnohem líp. Tak tedy dobrou noc.“

Přikývl a vřele se na ni usmál, ale ten výraz mu nedosáhl až k očím.

xxx

Když Pansy procházela kolem jednoho ze sloupů ve sklepení, zaslechla u ucha zašeptání.

„Strašně jsem smrděl?“ Upřímně řečeno, sotva to byla jeho vina, nebo ne?

„Jak myslíš,“ zamumlala přes rameno a vrhla na něj pobavený úšklebek. „Můj díl práce je hotový. Teď jsi na řadě ty.“

xxx

Aksel se ze spánku zazmítal a mávl rukou do vzduchu.

„Vrahu,“ řekl Draco sotva slyšitelně.

Kruvalský student se posadil na posteli, zalapal po dechu a natáhl ruku k lampičce na nočním stolku.

Když její svit ozářil pokoj, něco zahlédl. Koutkem oka...

Zvedl svítilnu a otočil se. Nic tam nebylo.

S rozechvělým dechem si odkašlal a vstal. Všechno šlo šejdrem kvůli jedné nenažrané kočce!

Nebyla to jeho chyba, stala se nehoda, ale –

„Vrahu.“

Zase se otočil za tím rozzlobeným šepotem. Znovu zachytil rychlý pohyb, který pak zmizel.

Zoufale prohledával pokoj, ale nic nenašel. Když se zabouchly dveře, bál se, že mu srdce vyskočí z hrudi.

Zklidnil svůj výraz, napřímil ramena a sebral odvahu.

Když zamířil ke dveřím, snažil se přesvědčit sám sebe, že tu tvář nepoznal. Nebyl, nebyl, nebyl to ten, kdo si myslel! To se nemohlo stát.

Vzal za kliku a otevřel. Venku stáli jeho přátelé. Jeden z nich měl zvednutou ruku, právě se chystal zaklepat.

Všichni měli vyvalené oči a vypadali velmi vyčerpaně.

„Běline?“ zeptal se toho, jehož ruka ještě visela ve vzduchu. „Nezabouchli jste před chvílí moje dveře?“

Bělin se zjevnými potížemi polkl, zvedl obočí a potřásl hlavou. „Proč bychom potom klepali?“

Aksel protáhl tvář a uvědomil si, že to samozřejmě byla pitomá otázka. „Co tady děláte?“ zeptal se syčivým šeptem.

Když nikdo nejevil ochotu odpovědět, řekl ostře: „Vypadáte, jako byste viděli ducha.“

Bělin se rozhlédl po ostatních, než přikývl. „Myslím, že ano. Všichni jsme viděli...“

„Draca Malfoye.“ Aksel sevřel víčka a vydechl. „Já vím, taky jsem ho viděl.“ Oči zase otevřel a popořadě pohlédl na každého ze svých přátel. „Byla to nehoda! Musíme si promluvit s profesorem a říct mu, co se stalo!“

„Kdybych věděl, jak se to zvrtne,“ pokrčil Bělin rameny, „nikdy bych s jeho plánem nesouhlasil.“

xxx

Hlouběji v chodbě se Draco usmíval šeptané rozmluvě, zvlášť když jeden z přítomných beze všech cavyků oznámil, že se kvůli působivému zjevení Dracova ducha počural do postele.