Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

43 -- Hudba duše

V pondělí ráno Harry zaspal a sotva se mu podařilo popadnout ve Velké síni dva plátky toastu a chvatně je namáznout marmeládou, než snídaně zmizela. Na lektvary se vydal poklusem. Malfoy zachytil jeho pohled a kývl bradou k místu vedle sebe. Harry s mírnými obavami nabízené místo vedle blonďáka přijal.

Nepodařilo se mu úplně přichystat před Snapeovým příchodem. Profesor ho napomenul za lenost a odebral Nebelvíru deset bodů. Také nedůvěřivě přebíhal pohledem mezi ním a Malfoyem. Harry slabě pokrčil rameny a Snape se obrátil na patě a odplachtil do přední části učebny.

„Tento týden,“ oznámil, „začínáme s lektvary užívanými pro skrývání či utajení. Dnes se pokusíme o přípravu toho nejjednoduššího, Mast tajného lovce, která zakrývá veškeré pachové stopy. Nachází-li se mezi vámi někdo s obstojnými znalostmi z bylinkářství, možná si vzpomene, že listy Dianina pokladu mají do jisté míry stejný účinek, stačí je jednoduše rozetřít na boty a holeně. Mast nicméně tuto přirozenou maskovací schopnost kombinuje s několika magickými látkami, jež přirozeně potlačují jisté vjemy, čímž dává vzniknout nesrovnatelně mocnějšímu prostředku.“

Koncem hodiny si Harry připadal jako odborník na maskovací prostředky. Malfoy mu během celé hodiny nevěnoval pozornost. Ozval se ale, když si Harry ukládal pomůcky do brašny.

„Můžeme jít na obranu spolu.“

Opět nechali vyjít zbytek třídy před sebou. Harry čekal, že Malfoy zmíní svého otce nebo možná nějaký útok, případně se zeptá na jeho zběhlost v teorii černé magie. Malfoy ho ale výběrem tématu hovoru překvapil.

„Proč se tví přátelé – nebo možná bývalí přátelé – zajímají o Augustuse Maitlanda?“

Harry rozčileně rozhodil ruce. „Protože ho zmínil profesor Snape!“ Řekl. „Nic víc, stačilo jen ‚Jeho příběh by pro vás byl nepochybně poučný‘ na Rona, když se choval zaslepeně kvůli příslušnosti do bradavické koleje. Až na to, že tam byla i Hermiona a zakousla se do toho jako buldok.“

„Proč by ale Snape zmiňoval právě jeho?“ Zeptal se Malfoy, když začali stoupat do schodů. „Byl něčím významný?“

„Asi bych řekl, že jen tím, že to byl smrtijed z Nebelvíru,“ vysvětlil Harry. „Ne že by teda o žádném takovém nevěděli, ale Ronovi to i tak dokázalo otřást světem.“

Malfoy se zamyslel. O jedno odpočívadlo výš řekl. „Tak jo, vzdávám to. Kdo to byl?“

„Cože? Přece Pettigrew... Červíček. Nikdo menší než jeden z Pobertů.“

„Poberta?! Jak to můžeš vědět?“

Harry se zvědavě zadíval na Malfoye. „No... Řekl mi to další z Pobertů?“

Malfoy se zatvářil nechápavě. „Asi musíme každý mluvit o někom jiném. Pobertové, o kterých jsem slyšel já, byli skupinkou chytrých, útočných studentů z Nebelvíru asi dvacet let zpátky.“

„Vedených Jamesem Potterem.“

Malfoy se na místě zastavil. „Tvůj otec byl Poberta?“

Harry protočil panenky. „Ano, ten James Potter.“

„Víš, kdo byli ostatní?“

„Peter Pettigrew, Sirius Black a Remus Lupin.“

Malfoy na něj zůstal nevěřícně koukat. „Profesor Lupin mi zrovna nepřipadá jako ten typ.“

Harry znovu obrátil oči v sloup. „Malfoyi! Přece musíš znát rozdíl mezi někým, kdo dělá problémy a někým, kdo se jen veze, když ho nejlepší kamarádi přemlouvají a popichují a říkají, jaká to bude ohromná zábava.“

„To je pravda.“ Malfoy se na chvíli zamyslel, pak se ušklíbl. „O tom bych něco věděl.“ Zvedl obočí. „A tvůj otec?“

„Naprostý potížista. I lidé, kteří ho měli opravdu rádi, to o něm říkají.“

Harry a Malfoy vešli do učebny obrany proti černé magii společně. Harry se rozhlédl po Ronovi a viděl, že už sedí s Hermionou. Zpozoroval prázdné místo vedle Nevilla v přední části místnosti. Vyrazil k němu, ale intenzivně si uvědomoval, jak jeho spolužáci kriticky sledují, kdo mu kráčí po boku. Harry docela čekal, že bude Ron na jeho společníka upírat zlostný pohled, ale Ron se na něj ani nepodíval. Harry se posadil k Nevillovi, Malfoy si sedl přes uličku vedle Terryho Boota, kterého přiměl posunout se o místo vedle.

Vepředu si profesor Lupin chystal jaké si podivně vypadající zařízení. Mělo dlouhé, šedé stínítko, bylo vysoké i široké asi jako kočka, ale dvakrát tak dlouhé, a ukotvené na dřevěné základně, na které se nacházely dva ciferníky. Harry seděl dostatečně blízko na to, aby viděl, jak jeden z ciferníků nastavuje na co nejnižší hodnotu. Když všichni seděli, namířil Lupin na zařízení hůlku a přístroj začal vydávat tichý postupně se zvyšující zvuk. Časem se hladina zvuku ustálila na nepříliš hlasitém tónu, který umlkl, když Lupin ustoupil dál. Obrátil se ke třídě.

„Dobré ráno, třído. Tento i příští víkend bych se rád věnoval různým pomůckám běžně užívaným pro detekci černé magie, nepřátel, nebezpečí a přetvářky. Jsem si jist, že jste se všichni s nějakým takovým zařízením setkali – přinejmenším s kapesním lotroskopem nebo slídivým kukátkem. Takových pomůcek existuje nepřeberné množství a všechny mají své využití – stejně jako svá omezení. Pro dnešek jsem vybral detektor černé magie Kernerova typu. V přítomnosti černé magie vydává určitý tón, výška a hlasitost zvuku je dána typem a intenzitou přijímané magie.“

Ernie Macmillan se přihlásil.

„Ano, Ernie?“

„Reaguje i na vás?“

Lupin se pousmál. „Zajímavá otázka. Záleží na fázi měsíce. Jak jste si jistě povšimli, zařízení vydává tichý tón, kdykoliv se k němu přiblížím.“ Přistoupil k pomůcce blíž, čímž způsobil, že se učebnou rozlehlo tiché, vysoce posazené bzučení, pak opět odstoupil. „Toto je ve skutečnosti nejspíše nejzajímavější pomůcka, kterou vám v blízké době představím, a za normálních okolností bych si ji nechal na konec tematického bloku, nicméně na příští pátek připadá úplněk a musel bych na vás křičet, abyste mě přes ječení vyvolané mým postižením vůbec slyšeli.“

Přeběhl pohledem přes všechny studenty. „S těmito informacemi byste nyní měli být schopni určit nejvýznamnější omezení tohoto zařízení a vysvětlit, proč jeho užití není přípustné jako důkazní prostředek přestoupení zákona. Také byste měli být schopni ukázat na jednoho ze svých spolužáků, na kterého bude reagovat vskutku dramaticky. Má někdo nápad?“

Třídou se rozhostilo rozpačité ticho. Neville pohlédl přes Harryho na Malfoye. Harry se na Remuse poklidně usmíval, usoudil, že Draca profesor nemůže mít na mysli. Remus tuto ukázku považoval za neškodnou. Harry s povzdechem zvedl ruku.

„Ano, Harry?“

„Já?“

„Přesně tak – deset bodů pro Nebelvír. Můžeš nám to demonstrovat?“

Harry se neochotně zvedl. Všichni na něj upřeně zírali. Rozhodl se, že se nenechá situací ponížit. Vytáhl se do plné výšky a hrdě přešel dopředu, před Lupinem se obrátil čelem ke Kernerově detektoru černé magie. Postoupil blíž a okamžitě se spustilo hluboké, hlasité ječení. Navzdory svému odhodlání Harry uskočil zpátky. Někdo se za jeho zády nervózně zasmál.

Harry opět postoupil dopředu, tentokrát obezřetněji. Remusova přítomnost vyvolala jen tiché pištivé sténání, Harryho však ohlušující, pronikavý řev, plynulý a stabilní. Tentokrát byl na rámus připraven a zůstal stát, dokud mu Remus mávnutím nedovolil ustoupit.

„To by mělo stačit,“ řekl Lupin. Lehce si promnul ucho, které bylo detektoru blíže. „Zmínil jsem, že byste všichni měli znát jednoho spolužáka, na kterého detektor bude takto reagovat. Může mi nyní někdo říci, jakému hlavnímu omezení Kernerova detektoru černé magie jste právě byli svědky? Padmo?“

„Kernerův detektor nedokáže rozlišit mezi někým, kdo se stal obětí kletby a kdo černou magii sám užíval.“

„Přesně! Deset bodů pro Havraspár.“ Lupin mávl k Harrymu. Harry zauvažoval, jestli si ještě dnes bude moci sednout, nebo jestli se má prostě odplížit na své místo bez propuštění. „Harry nicméně nebyl pouze podroben kletbě tak jako já. Věnoval jsem část víkendu pátráním po informacích o jizvách zanechaných následkem kletby a došel jsem k názoru, že Dracovo tvrzení bylo správné – jizva do jisté míry představuje spojení s původcem kletby. Proto je reakce, kterou vyvolala Harryho přítomnost, střípkem reakce, kterou by vyvolala blízkost samotného Voldemorta.“

Povzbudivě se na třídu usmál, když sebou několik studentů při zaznění Voldemortova jména trhlo. „Nyní si kdokoliv z vás může vyzkoušet svůj účinek na detektor černé magie. Nebudu soudit nikoho, kdo v detektoru vyvolá reakci.“

K Harryho překvapení se postavil Malfoy.

„Mohu, pane profesore?“

Lupinovo zaváhání trvalo jen zlomek vteřiny. „Jestli si to přeješ, Draco.“

Malfoy s úšklebkem došel před třídu. Několik kroků od zařízení se zastavil. Jeho úšklebek zmizel, zavřel oči. Pomalu a rozvážně postoupil vpřed, až by se zařízení mohl dotknout, kdyby se natáhl. V místnosti bylo hrobové ticho. Všichni bez dechu přihlíželi.

Malfoy pomalu otevřel oči. Stále vypadal nepřirozeně poklidně, pomyslel si Harry. „Má další omezení, pane profesore,“ řekl tiše. „Lze ho manipulovat, když víte jak.“

Tvář se mu najednou rozsvítila poťouchlostí a zlobou. Detektor spustil několikahlasné kvílení. Malfoy se zlomyslně rozesmál a o krok ustoupil. S větší vzdáleností síla hluku poklesla, pak ještě víc, aniž by Malfoy udělal něco viditelného.

Nitrobrana, pomyslel si Harry. Musí to být. „To chci taky zkusit!“ Vyhrkl dychtivě.

„Nejprve bys musel vědět jak, Pottere,“ ušklíbl se Malfoy nadřazeně, ale Harry nečekal na Remusovo svolení a udělal několik kroků vpřed. Hluboký, uši drásající jekot se ozval znovu. Harry se pečlivě pustil do zklidňování mysli, tlumení emocí a s nimi i spojení s Voldemortem. Počáteční jekot se zvedl do zvuku o vyšší frekvenci a dramaticky ubíral na síle, dokud nezněl jen o chlup hlasitěji než bzučení vyvolané Remusovou blízkostí. Harry pomalu otevřel oči a zadíval se přes přístroj přímo do nezvykle rozšířených šedých zorniček.

„Improvizace je moje silná stránka,“ poznamenal ležérně Harry.

Draco se ušklíbl a postoupil vpřed. Několikahlasé kvílení bylo rázem zpět. Harry zaklonil hlavu a nechal si kontrolu nad emocemi pomalu proklouzávat mezi prsty, Dracův povyk tak v postupném crescendu podbarvil hluboký tón. Blýskl po druhém chlapci úsměvem, tvář jeho společníka byla nyní prodchnutá extází z moci, kterou držel v rukách.

Harry se pokusil nechat své emoce proplouvat na povrchu, ale soustředil se na šťastné, šlechetné a milující pocity, jako když se s ním Ron udobřil uprostřed turnaje Tří kouzelníků. Následkem jeho počínání zůstala hlasitost stejně ohlušující, ale výška tónu se změnila. Dracova tvář se ponořila do klidu, když se ho pokusil napodobit a podařilo se mu zredukovat směsici tónů na pouhé dva stejně ohlušující jako Harryho. Harry se pokusil svůj tón sladit s Dracovým.

Jeho snaha byla vyčerpávající, ale také pohlcující. Že mu po čele stékají kapičky potu, si uvědomil, až když ho sůl začala pálit v očích. Podíval se na svůj protějšek a všiml si, že i jeho tvář se horečnatě leskne. Ustoupil dál. „Draco?“ Oslovil ho váhavě.

Najednou si opět uvědomoval, že se nacházejí ve třídě a zbytek spolužáků je nepohnutě sleduje. Draco uskočil od detektoru a kvílení utichlo, jako když ho utne. Harry cítil, jak mu tvář polévá nach. Střelil omluvný pohled Remusovým směrem, profesor měl ve tváři čiré zděšení.

„Omlouvám se, pane.“ Jeho hlas zněl mdle a roztřeseně. „Můžu se posadit?“

„To by bylo skvělé.“

Harry se cítil zesláble ještě na konci hodiny. Uvědomil si, že měl sotva nějakou snídani, což následky vypětí při manipulování detektoru černé magie zřejmě jen prohloubilo, obával se, že by jeho činnost mohl zaznamenat dokonce i Voldemort.

Bez ladu a skladu strkal do školní brašny knihu a pergamen, když si všiml, že v uličce někdo stojí a blokuje tak světlo přicházející od okna. S obavami zvedl hlavu. Byl to Draco, upřeně ho sledoval.

Harry nevěděl, co říct. Tvář jeho zmijozelského spolužáka byla nečitelná, dostávalo se mu jen neurčitě přezíravého pohledu, kterým ho častoval jeho otec, když ho hodnotil. Harry sklopil oči na své ruce pevně svírající brašnu. Po chvilce zaslechl zvuk vzdalujících se kroků.

Zhluboka se nadechl, aby našel ztracenou rovnováhu, a vstal.

Ostatní studenti ze skupiny už odešli. Remus se opíral o svůj stůl a zamyšleně ho sledoval.

„Harry.“

„Neříkej to,“ utnul ho Harry prudce.

„Nezlobím se na tebe.“

„To jsem rád, ale jsem utahaný a potřebuju se najíst, a ať už mi chceš říct cokoliv, nechci to slyšet.“

„Nevěřím Malfoyovi.“

„Nebyl jsi to náhodou ty, kdo mi vykládal, jak má každý nějaké dobré vlastnosti?“

„Ne těmito slovy, ale i kdyby to byla pravda, hovořili jsme pouze teoreticky. Momentálně mě netíží teorie. Starosti mi dělá mladý muž, kterého mám velmi rád, a který se – pokud mohu říci – odcizil svým přátelům a zvažuje, zda do této pozice nedosadit někoho nového, někoho nevhodného?“

„Remusi, prosím. Jsem v pohodě.“ Harry zaváhal. „Možná se s Malfoyem do jisté míry spřátelíme, ale důvěra je trochu silné slovo. Slibuju, že budu opatrný.“

Remus sklopil pohled. „Bojím se o tebe,“ řekl tiše. „Možná to bude znít přehnaně, ale jsi vše, co mi zbylo. Nemohl by ses zastavit na návštěvu? Řekněme v neděli odpoledne mezi čtvrtou a šestou? Dalo by mi to čas si s tebou popovídat – přesvědčit se, že jsem tě neztratil.“

„Neztratil jsi mě.“ Právě naopak.

„Ale zastavíš se?“

Harry přikývl. „Rád.“ Upřel na Remuse vážný pohled. „Ale už žádné kouzelné detektory. Mám potom pocit, jako bych byl u výslechu. Normální návštěva.“

„Samozřejmě.“

Hermiona zuřivě dusala do schodů, div že jí z nosních dírek nevycházely obláčky síry. „Ten spratek! Nemůžu uvěřit, že by Harry přišel ke složitému zařízení využívanému bystrozory a začal na něj hrát jako na nějaký špatně naladěný theremin!“*

„Já nemůžu uvěřit, že něco takového dělal s Malfoyem!“ Přizvukoval jí Ron.

„Ohledně Malfoye se chová divně už od začátku školy.“

„Třeba to je,“ Ron se odmlčel. O chvilku později si Hermiona uvědomila, že v cestě pokračuje sama. Ohlédla se přes rameno. Ron zůstal stát na schodech a tvářil se, jako by se proti němu rozběhla dračí samice.

„Rone?“ Udělala k němu pár kroků.

„Hermiono.“ Ron stále vypadal, jako by se k nim blížilo něco hrůzostrašného. Hermiona se podívala na schodiště pod nimi, ale viděla jen záda scházejících studentů. „Musím najít Ginny,“ řekl Ron překotně. „Sejdeme se v učebně přeměňování.“ S tím se rozběhl pryč.

„Ale,“ začala Hermiona, jenže to už byl Ron o poschodí níž. Poraženě rozhodila ruce a vydala se za ním.

Viděla, jak Ron před ní popadl za loket nic netušící Ginny a otočil ji zpátky do nyní vyprázdněné učebny profesorky McGonagallové. Hermiona se k nim připojila a zavřela za sebou dveře.

„Je tady,“ zamračila se Ginny na Rona. „Co tak důležitého jsi mi chtěl?“

Ron se podíval na Hermionu. „Přemýšlel jsem, proč se jeho chování vůči Malfoyovi mohlo změnit. Nejdřív jsem si říkal, že to možná nebyl vtip a opravdu jsou bratři...“

Hermioně chvilku trvalo, než jí došlo, na co Ron naráží. „Myslíš, jak se ptal na to kouzlo-“ zarazila se stejně jako on předtím na schodech.

„Přesně tak. Byli jsme pitomci.“ Mrkl na svou sestru. „Ty ne, Ginny; ty jsi o ničem nevěděla. Ty jsi byla chytrá – až moc chytrá – a nás to mělo napadnout dávno.“

„Rone! O čem to prosím tě mluvíš?“ Přerušila ho Ginny.

„Tohle léto,“ pustila se do vysvětlování Hermiona, „se Harry v dopise ptal na něco, čemu se říká Kouzlo otcovství. Je to kouzlo, díky kterému vypadáš, jako by tvým otcem byl někdo jiný, než kdo doopravdy je. Doma jsem neměla žádné knihy, které by ho zmiňovaly, a tady jsem se ho nesnažila najít, protože Harry řekl, že si z něj jen někdo vystřelil,“ zoufale se zadívala na Rona.

„My jsme takoví pitomci!“ Ulevil si Ron. Zaníceně praštil pěstí do zdi a pak chvíli bolestně poskakoval a tiše nadával.

„Pořád to nechápu,“ řekla Ginny.

„Vím, budeme si muset zjistit podrobnosti,“ podařilo se procedit mezi zuby Ronovi, který stále svíral svou ruku, „ale mamka říkala něco o tom, že Kouzlo otcovství není trvalé. Harry zřejmě vypadá jinak, protože účinky kouzla vyprchávají, ne protože by to byl někdo jiný.“

„Chceš říct, že James Potter není jeho skutečný táta?“ Vykulila oči Ginny.

„Mluví o něm častěji jako o ‚Jamesovi‘,“ vložila se Hermiona. „Všimli jste si? Třeba když říkal, že se Peter rád díval, jak James a Sirius šikanují slabší?“

„Připadalo mi zvláštní, že takhle mluví o svém tátovi,“ odpověděl Ron. Stále si držel pohmožděnou ruku.

„To by mělo velký politický dopad,“ konečně se chytila Ginny. „Tohle není něco, co by mohl jen tak rozhlásit nebo ne?“

„Ale proč by na tom mělo záležet?“ Nesouhlasila Hermiona. „Není slavný kvůli tomu, že je syn Jamese Pottera; je slavný, protože přežil vražednou kletbu a zbavil při tom Voldemorta moci.“

„Záleží na tom, kdo je jeho otec,“ vysvětlila Ginny. „Jeho mamka a taťka byli důležití jako pár. Teda, aspoň v novinách se o nich hodně psalo stejně jako o Harrym. Kouzelník z vysoce postavené rodiny a mudlorozená dívka – bylo to jako z pohádky. Velmi romantické – mamka o tom několikrát povídala, říkala, že byli mezi lidmi hodně oblíbení.“

„Přesně. Takže jestli mu byla nevěrná,“ Ron se v řeči zarazil, ústa mu zůstala dokořán. Vykulil oči. Hermiona se stejně jako na schodech ohlédla, jestli za nimi někdo nestojí.

„Co?“ Pobídla ho.

„No, co když nebyla?“ Řekl Ron zděšeně. „Co jestli byla jeho máma znásilněná – smrtijedem? Jednou je zajali, podařilo se jim uprchnout. Nebo co když to nebyl smrtijed ale…“

„Voldemort,“ doplnila ho Ginny tlumeně.

Ron sebou trhl. „Jasně!“ Vykřikl. „Jestli je Harry bastard Vy-víte-koho, nemohli si dovolit riskovat, že by se to někdo dozvěděl.“

„Zvlášť jestli to Voldemort neví,“ dodala Ginny pohřebně.

Ron se zachvěl a ponořil se do myšlenek. Hermiona se také zamyslela.

Jejich nová teorie se jí líbila. Uvědomila si, že jí nijak zvlášť nezáleží na tom, kdo Harryho zplodil. Nějakého kouzelnického genealoga by mohlo zajímat, zda byl Harryho biologickým otcem James Potter, Voldemort nebo nějaký nahodilý smrtijed, ale co se jí týkalo, veřejnosti po tom nebylo vůbec nic. Dokázala ale pochopit, proč je tak nezbytné udržet záležitost v tajnosti, když kouzelníci přikládají pokrevní příbuznosti takový význam. Harry by zřejmě dostal zákaz povědět jim o tom, i kdyby byl jeho neznámým otcem někdo podobného společenského postavení jako například Sirius.

„Takže jeho chování,“ uvažovala nahlas.

„No, mě by teda pěkně rozhodilo, kdybych se najednou dozvěděl, že nejsem Weasley.“

Hermiona si zkusila představit, že by jí řekli, že její táta není její otec a že jejím otcem je možná někdo, koho její matka nenáviděla nebo koho se bála, někdo kdo si ji vzal násilím. Co by dělala? Běžela by za Ronem, pomyslela si, za Harrym nebo za Ginny a... „Zvlášť když bych se s tím ani nemohla nikomu svěřit,“ vydechla Hermiona zděšeně. Zrudla. Ron se na ni zamračil.

„Zvlášť když by s tebou jeden z tvých nejlepších přátel odmítal mluvit,“ řekl nepříjemně.

„O tobě se taky nedá zrovna říct, že bys mu byl velkou oporou,“ bránila se Hermiona. Skousla si ret. „Ale máš pravdu.“

„Já se s ním hádal jen kvůli Malfoyovi!“ Vyštěkl Ron. Oba ztichli. Hermiona stále měla před očima obrázek, jak Harry nejistě vzhlíží přes detektor černé magie k Dracovi. Přes tvář mu přeběhl úsměv a Malfoy odpověděl zasvěceným úšklebkem. Byli v tom spolu. Všimla si, jak se v tu chvíli Remus stojící za nimi zachvěl.

„Jestli se s Malfoyem spřátelí,“ promluvila Hermiona pomalu.

Ron zasténal. „Bude to naše vina, viď?“

Hermiona mu byla vděčná, že neřekl ‚tvoje vina‘. Klidně mohl tvrdit, že za to mohla daleko víc než on. „Moje víc než tvoje,“ přiznala. „Ale...“

„Pojďme na oběd,“ zavelel Ron se zábleskem paniky v hlase.

„Počkejte!“ Zvolala Ginny. „Nejdřív ze všeho – tohle se nedostane mimo tuto místnost, dobře?“

„Samo sebou!“ Přitakal Ron.

Hermiona přikývla. „Souhlas.“

„Tak jo. Jdeme.“

PP: Theremin je hudební nástroj, na který se hraje pohybem rukou ve vzduchu, aniž byste se ho dotýkali! Doporučuji video, protože nějak tak bych si představila i Remusův Kernerův detektor J

https://www.youtube.com/watch?v=K6KbEnGnymk