Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5. Nejmenší ložnice

Rychle to odsouhlasili a rozhodli – Harry zůstane u Dursleyových. Rubeus přijde příští víkend s Brumbálem a donese mu jeho osobní věci. Albus se přemístil z obývacího pokoje a zanechal malého špinavého chlapce samotného s těmi dvěma laskavě vyhlížejícími cizinci.

„Pojď, Harry,“ teta Petunie pokynula ke schodům. „Uděláme z pokoje pro hosty tvoji ložnici. Nečekala jsem, že tu hned zůstaneš, ale to je v pořádku, místa máme dost.“

„Moje ložnice?“ vykřikl Harry úžasem. „Moje vlastní ložnice?“

„V tatínkově domě jsi svou vlastní ložnici neměl?“ zeptal se Vernon a snažil se nevypadat šokovaněji, než vypadal celý den.

„Ne, měl jsem na zemi společný košík s Tesákem,“ přikývl Harry bezelstně. Vernon neměl odvahu zeptat se, kdo nebo co je Tesák.

Petunie došla ke dveřím pokoje pro hosty jako první a otevřela je. Harry ohromeně stanul na prahu. Nemohl uvěřit vlastním očím. Byla tam největší, nejměkčí, nejjemněji vypadající postel, jakou kdy viděl. Pokrýval ji přehoz s květinovým vzorkem a místnost slabě voněla. Okna zdobily závěsy ladící s přehozem, a když udělal ještě krok, pod bosýma nohama ucítil měkký koberec. Nevěřícně zíral a překvapeně se obrátil na tetu se strýcem: „Můžu tam spát?“

„Mladý muži, v první řadě tě musíme umýt!“ Petunie ho jemně, ale pevně vzala za ruku. „Tento pokoj je pro tebe a jenom tvůj, ale musíš se zbavit veškeré špíny, abys nezničil svůj pěkný nábytek.“

„Připravím vanu, miláčku.“ Vernon zamířil do koupelny.

„Vy máte koupelnu? Jako na hradě?“ Harry byl ohromený. Nikdy se neobtěžoval zjistit, jestli je něco podobného v Doupěti – měl ve zvyku k této věci používat Mollyinu zahradu, když se nedívala. A co se týče Hagridovy chaty, řekněme jen, že jezero sloužilo k několika účelům. Teď se před jeho mladýma ohromenýma očima strýček Vernon nahýbal nad neuvěřitelně bělostnou vanou a plnil ji teplou vodou. Jaký luxus!

Naštěstí nebyl jejich synovec ani trochu stydlivý. Vůbec mu nevadilo, že ho teta drží jako batole – myslel si, že je to skvělé. Mýdlo bylo jemné, sladce vonělo a voda se rychle barvila dohněda.

Petunie se podívala na chlapce, který se škrábal na hlavě pod změtí spečených vlasů. „Harry, drahoušku, co si myslíš o účesu, jaký má strýček Vernon? Myslím, že bys v něm vypadal lépe,“ hleděla na něj úzkostně. Doufala, že se zbaví těch nechutných dredů.

„Stejný, jako má strýček Vernon?“ Harry si poskočil radostí. „Chci! Vypadá jako kentaur!“ Petunie prakticky překonala rychlost světla, aby se dostala ke kadeřnickým nůžkám. Vernon couvl a vrhl se k odpadkovému koši s pytlem na smetí.

O jednu dlouhou koupel s několika výměnami vody a vzrušením z nového sestřihu později byl z Harryho úplně nový kluk. Vernon ho osušil měkkým ručníkem, zatímco Petunie prohlížela Dudleyho garderobu a hledala věci, z nichž už vyrostl. Trápilo ji, že musí synovce obléct do použitého prádla, ale pod pytli a kůžemi na sobě nic neměl. Vernon vzal staré svršky diskrétně ven a zbavil se jich, aby se jim hmyz nerozlezl po domě.

Harry si pozorně prohlížel své nové oblečení. Tričko bylo zářivě barevné a na dotek tak měkké. Kalhoty měly pět různých kapes a vůbec ho neškrtily v jistých partiích. Usmál se od ucha k uchu a prohlížel se v zrcadle. „Vy jste opravdu hodní,“ řekl plaše a pohlédl na ně štěněcíma očima.

Petunia s Vernonem byli dojatí. Podívali se na sebe a on stiskl své ženě ruku. Toto drahé dítě bude potřebovat hodně péče, ale bude to stát za to.

xxx

Dudley a Harry leželi na břiše v herně a společně se dívali na televizi. Pokoj, kterému dříve říkali ‚Dudleyho druhá ložnice‘, se proměnila v místnost, v níž si oba dopřávali spoustu šťastných hodin při společných hrách. Na podlaze se povalovala spousta plastových vojáčků, v koutě herní konzole a několik her, sedací pytle, mnoho hraček a akčních figurek. Harry se blaženě rozesmál, když se rozhlížel po pokoji.

Od té doby, kdy začal žít u své tety a strýce, uběhl už skoro rok. Zpočátku to bylo těžké – dostal přísná pravidla, doplněná mnoha objetími a polibky; a musel se naučit žít se zákazy. Koupání bylo povinné, stejně jako česání, čisté oblečení (ach, ty nové šaty, které teď měl!), a slušné chování u stolu. Každý měl své úkoly a správný přístup práci usnadňoval. Harry také zjistil, k čemu mají chlapci zadek, když se poprvé pokusil ‚označkovat‘ si své nové území na hortenziích tety Petunie. Ani ho nenapadlo, aby svou tetu nesnášel za to, že mu naplácala, respektoval ji tím víc a nikdy neudělal jednu chybu dvakrát.

Občas došlo k drobné nehodě s náhodným kouzlem, ale za to Harryho nikdy netrestali. Obvykle se to stalo, když se polekal nebo rozzlobil, ale Dursleyovi byli varovaní, na co dávat pozor a jak reagovat. Harry, který žil s kouzelníky, chápal, co se děje a nikdo z toho neměl trauma.

Hagrid se přiletaxoval každý víkend (Dursleyovi svůj krb připojili do sítě kvůli pohodlí a aby sousedé necivěli). Ačkoli Harrymu jeho táta chyběl, skutečně si vážil své ložnice, oblečení, hraček i toho, že neustále nekrvácel a nic ho nesvědilo. S pýchou ukázal Rubeusovi, co se za celý týden naučil z lekcí s tetou Petunií, co vyrobil, nebo jaké hry hrál s Dudleym. I když obr svého chlapce postrádal a z každé návštěvy odcházel s vlhkýma očima, byl ohromený, jak vyspělý a chytrý kluk z něj za jediný rok vyrostl.

Harry s Dudleym si od začátku skvěle rozuměli. Díky Severusovým a Minerviným soukromým hodinám se Harry naučil lépe ovládat svůj temperament a velmi zřídka se vracel ke špatnému chování. Dudley byl mnohem větší než Harry. Všechno, co potřeboval, bylo Vernonovo svolení, že Harrymu může oplatit ránu, a Petuniino opakovaně prosazované pravidlo o tom, že se spolu nebudou prát, pečlivě připomínané vařečkou na Harryho zadek. Došlo mu, že s vyvoláváním rozmíšek v Dursleyovic domácnosti daleko nedojde. A on už ani nechtěl – Dudley byl tak zábavný! Videohry, akční hrdinové, střílení z praku – to vše bylo nové a vzrušující. Nejlepší bylo večerní posezení v obývacím pokoji a poslouchání historek strýčka Vernona z dřívějška, kdy sloužil v armádě jako muniční expert. Harryho oči plály vzrušením – zbraně vypadaly jako zábavná kouzla!

Teta Petunie učila Harryho látku třetí třídy a potěšeně zjistila, že je dychtivý žák a dělá rychlé pokroky. Měl vyhládlou mysl, která očividně nasávala cokoli, co mělo nějaký vztah k ‚mudlovskému světu‘, jak mu říkal, a zvlášť ho bavila věda. Byl to zcela nový způsob, jak se podívat na zvířata, aniž byste potřebovali léčivé lektvary, vysvětloval.

Když oba kluci dosáhli deseti let, Vernon jim věnoval plynové pistole a naučil je střílet. Byli to dva zodpovědní chlapci, kteří dodržovali všechna bezpečnostní pravidla a směli střílet jen v přítomnosti dospělých. Vernon měl pocit, že by to pro Harryho mohlo jednou být užitečné. Koneckonců, měl nebezpečnou minulost, i když se zdálo, že si to neuvědomuje.

xxx

Harry seděl se šálkem čaje v obývacím pokoji a sledoval, jak se strýček s tetičkou rozpačitě vrtí ve svých křeslech. Očividně mu chtěli říct něco nepříjemného – poslali Dudleyho na víkend k tetě Marge bez něj.

„Harry, drahoušku, co víš o svých rodičích?“ zeptala se laskavě Petunie.

Chlapec na ně zmateně pohlédl: „O tátovi Hagridovi? Znáš ho, tetičko. Chodí sem každou sobotu.“

„Ne, Harry, máme na mysli tvoje skutečné rodiče,“ řekl Vernon jemně. Harry vypadal stále stejně zmateně.

„Zřejmě ti nikdo neřekl, že jsi adoptovaný?“ pokračoval strýc, jako obvykle vyvedený z konceptu podivným jednáním kouzelnického světa. S Petunií si vyměnili bezmocný pohled.

„Éé, ne,“ zajíkl se Harry. „Jen jsem si myslel, že jsem zakrslý obr. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl mít maminku, dokud jsem nepoznal tebe, tetičko.“

Petunii se podezřele zaleskly oči, zatímco se zhluboka nadechovala. „Nikdy ses nedivil, proč jsme tvá teta a strýc?“ zeptala se zvědavě.

Potřásl nakrátko ostříhanou hlavou. „Nee. Znáš mého tátu a mámu?“

„Je hezké vědět, jak milovaný a chtěný ses cítil, takže ses nemusel starat o svou minulost, Harry,“ kývl na něj strýček, „ale musíme ti říct o tvém dědictví předtím, než dostaneš svůj dopis z Bradavic.“

 „Ano,“ popotáhla teta. „Zvlášť proto, že Brumbál se neobtěžoval tě připravit. Harry, tvou matkou byla má sestra Lily. Její manžel, James Potter, byl tvůj otec. Tvé rodné jméno je Harry James Potter.“

„Héééj,“ protáhl Harry. „To je nějaký vtip? Četl jsem tu hloupou knížku u Weasleyových - každý kouzelník nebo čarodějka ten příběh zná. Nemůžu být Harry Potter.“ Zdvořile, ale nevěřícně se zamračil.

Petunie zbledla. „Chceš říct, že o tobě mají knihy?“ zeptala se mdle.

„To jsem já? Chlapec, který zůstal naživu, jsem já?“ zvedl nohy na pohovku a přitáhl si kolena k hrudi. Vzpomněl si na knihu, kterou Ginny bezpočtukrát četla – příběh, na němž vyrůstalo každé kouzelnické dítě, jak mu bylo řečeno. Malé dítě, jehož rodiče zavraždil Ten, který nesmí být jmenován, když ho před ním chránili. Dítě, které bylo jediným kouzelníkem silným natolik, aby toho ďábla zabilo. „Takže mi tuhle jizvu neudělal hipogryf?“ zeptal se a lehce si třel jizvu ve tvaru blesku na čele.

„Ne, chlapče,“ zavrtěl Vernon hlavou. „Tví rodiče, Lily a James, zemřeli, aby tě ochránili.  Když se tě Ten, co se jaksi jmenuje, pokoušel zabít jakýmsi hokus-pokusem, z nějakého neznámého důvodu se od tebe odrazil a sejmul ho.“

Harry se zhluboka nadechl. „Jsem rád, že jsem opravdu váš synovec,“ řekl tiše. Petunie a Vernon si k němu z obou stran přisedli na pohovku a objali ho. „Ale jak to, že jsem skončil u Hagrida?“

„To nám Brumbál opravdu neřekl, drahoušku,“ odpověděla Petunie zachmuřeně. „Nevím, jaký měl důvod, aby tě svěřil Rubeusovi, místo co by se spojil s námi. Ukázalo se, že jsi poslední Potter, takže kromě nás nebyli žádní pokrevní příbuzní. Nemáme tušení, proč to udělal – musel si myslet, že je to pro tebe bezpečnější. Jsi náš synovec, ale víc než to – milujeme tě jako vlastního syna.“

Na to se Harry bez ostychu vrhl strýci a tetě do náruče. Plakal pro rodiče, které nikdy nepoznal, plakal pro rodiče, o nichž ani nevěděl, že je měl, a plakal prostě ze strachu z obávaného temného kouzelníka, který ho chtěl zabít, když byl ještě nemluvně.

Jakmile se uklidnil, ukonejšen svou rodinou, pohlédl na ně zářivýma zelenýma očima. „Co teď? Budou všichni vědět, že jsem Harry Potter?“

Vernon ponuře zíral na krb, jímž Brumbál a Rubeus vstupovali do mudlovského světa. „Je to na tobě, Harry. Můžeš si vzít zpátky jméno Potter a čelit velké slávě a nežádoucí pozornosti. Nebo si můžeš nechat dobré jméno Hagrid a zůstat v anonymitě. To bych si přál. Za pár týdnů, jakmile ti bude jedenáct let, tě vezmeme do banky, o níž nám Albus vyprávěl. Tam najdeš nějaké osobní věci svých rodičů, a možná se dozvíš víc o své minulosti.“

Všiml si zmateného výrazu, který přelétl přes Harryho tvář. „Na jménu Potter není nic, za co by ses musel stydět, Harry,“ vysvětloval, „ale můžou tu být stoupenci Voldyprda, nebo jak si říkal, kteří by ti mohli chtít ublížit. Kromě toho, sláva v tvém věku není pro dítě nic dobrého. V tom nám musíš věřit.“

„Nemůžou mě lidé poznat podle jizvy?“ zeptal se Harry klidně. Knihy o Chlapci, který zůstal naživu, se jizvou hodně zabývaly.

 „No,“ zasmála se Petunie, „jestli chceš zůstat Hagrid a užít si Bradavice jako normální student, měli bychom jisté řešení. Známe dobrého plastického chirurga, který by se ve své ordinaci dokázal o jizvu rychle postarat.“