Preklady fanfiction Harryho Pottera

Být divný je normální

autor: Minnionette - překlad: Jacomo - betaread: Calwen

Originál viz https://www.fanfiction.net/s/4363256/1/Normal-to-be-a-freak

Rating: bez omezení - 1500 slov - Období: po Relikviích

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Minnionette. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Žádost o souhlas s překladem zaslána
 

Shrnutí: Harryho by nikdy nenapadlo, že ze všech lidí vrazí na ulici zrovna do Dudleyho Dursleyho. Je to svým způsobem lekce. "Pane jo, Dudley, to zní, jako kdybys nafoukl tetu Marge!"

PP: Tato myšlenka se tu už sice v jedné povídce objevila, ale pořád mi připadá neklišoidní, takže zapadá do konceptu narozeninových dárků. Všechno nejlepší, Dudley!

***

Když Harry nečekaně vrazil do velkého chlápka sedícího na schodech staré, ošuntělé budovy a upadl, papíry, které nesl pod paží, se rozsypaly široko daleko, protože mával rukama ve snaze získat rovnováhu. Krátce si pomyslel: Tohle se mi ještě nestalo, ale jeho střemhlavý a (jistě bolestivý) pád ze čtyř rozvrzaných dřevěných schodů na ulici odvrátila mohutná paže, která ho zachytila. Harry se otočil se slovy díků na jazyku, ale ta se rázem vypařila a odvála pryč jako podzimní listí.

Ze všech lidí, o kterých by někdy po Voldemortově pádu přemýšlel, že by se mohli posadit na staré ztrouchnivělé schodiště ošuntěle vyhlížející budovy, která sloužila jako pobočka oddělení bystrozorů, by ho Dudley Dursley nikdy nenapadl. Vlastně na něj nepomyslel ode dne, kdy mu bylo sedmnáct a opustil nemilovaný dům své tety a strýce. "Tak to je překvapení." Harry si rozhodně nikdy nepředstavoval, že potká rozcuchaného a zanedbaného Dudleyho, ze kterého se linul odér vyčpělého alkoholu. Oči měl maličké, podlité krví a plné vyčerpání. Harry s pocitem neohrabanosti strnule sbíral svoje papíry a chaotické myšlenky.

"Jo, to se vsadím." Dudley byl mnohem méně mohutný, než si Harry pamatoval, ale i tak ho byl pořádný kus, když se mírně pohnul, aby se natáhl blíž. Harry překvapeně zamrkal na papír, který mu Dudley mlčky podal.

Pak se usmál a vyhrkl: "Díky." Ale úsměv se vytratil, když se Dudley zahanbeně odvrátil a sevřel ruce mezi koleny.

Vypadalo to, že kouzla, která rafinovaně odkláněla zájem a pozornost mudlů od této zchátralé budovy, nefungovala na mudlu, který se sám snažil vyhýbat zájmu a pozornosti okolí.

Harry se posadil vedle Dudleyho a rovnal si dokumenty v ruce. "Dlouho jsme se neviděli, Velký D." Připomínka dávné přezdívky vyvolala na jeho rtech neznatelný úsměv. "Nikdy by mě nenapadlo, že se naše cesty zase protnou."

Dudley po Harryho slovech ztuhle pokrčil rameny a poté se nahrbil.

"Co tě přivádí do mé čtvrti?"

Dudley zamumlal něco, co Harry nezachytil. Po chvíli dodal: "Omlouvám se."

"To nic, byla to nehoda. Nestalo by se to, kdybych dával pozor na cestu."

Rychlé zavrtění hlavou. "Ne za srážku. Za všechno ostatní."

Harry pečlivě rovnal papíry do správného pořadí. Zaměstnalo mu to ruce, zatímco myšlenky se mu točily v kruhu. Dudleyho kajícnost byla neznámá veličina a to se mu nelíbilo. "Nepotřebuju omluvu, Dudley - po třech letech už mě netrápí nic z toho, co se stalo." Pro bolest z poslední bitvy to neplatilo - Harry se nemyslel, že to někdy zcela překoná - ale z doby u Dursleyů? Ano, rychle zapomínal na to, co koneckonců nestálo za čas a vydanou energii. "Ale myslím, že jsi neměl v úmyslu mě vyhledat a říct mi to."

"To není tvoje věc!"

Podrážděnost Harry chápal; znal ji moc dobře. Toto a záchranářský komplex, ze kterého ho Ginny často (a láskyplně) obviňovala, ho nutily strkat do všeho nos a čmuchat jako ohař po horké stopě. "No, jestli to není moje věc, neměl bych tě najít zrovna tady, ne?"

Dudley se zasmál, ale vesele to neznělo. "Myslíš si, že vypadám, jako kdybych se vyhrabal ze stoky." Špinavou rukou si přejel po neoholené tváři. "Včera jsem se měl ženit, víš."

Což Harry ve skutečnosti nevěděl - a taky ho překvapilo, že ho to fakt zajímalo, protože by byl poslal aspoň přání a nějaké peníze.

"Ale nemohl jsem to udělat. Rita si nezaslouží někoho, jako jsem já, a nikdy by to nefungovalo. Takže jsem to před čtrnácti dny odvolal a sdělil jsem svým rodičům proč. Máma brečela; táta mi nadával, řval, že mám vypadnout. Dokonce mě vystrčil ze dveří, protože mu připadalo, že se nehýbu dost rychle." Dudley poposedl. Harry cítil ve vzduchu napětí, tak zlehka položil Dudleymu na rameno ruku. Pevně, aby její přítomnost byla zjevná, ale jemně, aby to působilo jen jako uklidnění. Uměl někoho podpořit. S tím se dalo pracovat. "Nazval mě zrůdou, Harry!"

Harry trpělivě čekal na slzy, které cítil z Dudleyho slov. Dudley se dvakrát roztřeseně nadechl, a pak spustil mdlým tónem, jako kdyby diskutoval s nějakým cizincem o ceně mléka ve frontě u pokladny. "Táta řekl, že mě už nechce nikdy vidět - že se stydí, že jsem jeho syn. Máma se na mě ani nepodívala, když jsem odcházel, Harry. Nikdo nezvedl telefon, když jsem volal. Včera jsem za nimi šel, věděl jsem, že jsou doma. Viděl jsem, jak se pohnula záclona, přes kterou mě pozorovali, ale na zvonění nikdo nereagoval. Prostě se mnou nechtějí mít nic společného."

Drahý Dudloušek, vzpomněl si Harry na láskyplné obavy. "Pane jo, Dudley, to zní, jako kdybys nafoukl tetu Marge!"

Dudleyho smutný smích mohl snadno zakrývat vzlyk. "U tebe se vždycky předpokládalo, že budeš zrůda, Harry. U mě se předpokládalo, že bude jejich normální, drahý Dudloušek. Já nedělám šílenosti; já nejsem nenormální."

Harry cítil, jak se Dudleymu napjaly svaly na ramenou, a připravil se na nějaké strašné přiznání - vražda, vydírání nebo dokonce sdělení, že Dudley trpí nevyléčitelným malomocenstvím.

Dudley však velmi slabým hlasem prohlásil: "Jsem gay." Poté sklonil hlavu, jako kdyby čekal, že dopadne další rána.

Zem, která Harrymu dosud zdála naprosto bezpečná, náhle vypadala jako velmi nebezpečný tenký led.

"Do toho, Harry. Řekni, že jsem zrůda."

"Já jsem zrůda," odvětil Harry automaticky.

"Sklapni. Víš, jak to myslím." Dudley zaťal ruce v pěst. "Gay, homosexuál, teplouš, zrůda! Jsem zrůda!"

Z toho nemůže být nikdo šťastný, pomyslel si Harry. "Hele, Dudley, jsem kouzelník a dělám magii. V úterý nosím špičatý klobouk; mám zářivě třpytivý purpurový hábit - ačkoliv ne mojí vinou, já bych si takový nikdy nevybral - a létám na koštěti!"

Dudleyho mlčení bylo spíš přemýšlivé než zadumané a napjaté. Harry pečlivě volil svá další slova. "Mohl bych tě nazvat jedině hrncem, ale až po té, co bych se představil jako kastrol." Dudley se napůl uchechtl. "Ale ta slovní hříčka je neúmyslná."

Chvíli pozorovali mudly pospíchající po ulici a nevšímající si dvou sklíčených bratranců, jednoho ztraceného pro mudlovský svět, druhého jen ztraceného. "Hele, Dudley, páchneš."

"Neměl jsem kam jít. Před svatbou jsem žil s Ritou a pro mámu a tátu jsem mrtvý."

"Tak pojď k nám. Ginny dneska vaří a to je lepší než cokoliv, k čemu bych se kdy vybičoval já, a je u nás na návštěvě můj kmotřenec - myslím, že by bylo dobré, kdyby ses s malým Teddym setkal. Ale asi tě moc nenadchne to, co uvidíš, protože si myslím, že Teddy bude mít vlasy do zelena."

"Dovolíš svému kmotřenci, aby nosil zelené vlasy?" zamžoural Dudley na Harryho. "A odkdy jsi ty dost starý na to, abys měl kmotřence?"

"Od sedmnácti. A Teddyho zelená barva vlasů je přirozená. Nebo modrá. Nebo růžová. Nebo oranžová."

"Ehm, Harry-"

"Teddy se stále ještě rozhoduje, kterou barvu si vybrat. Ale dej mu čas, jsou mu teprve tři. Neboj, Dudley. Pro Teddyho je naprosto normální, že změní barvu a účes během vteřiny."

Harry vzal Dudleyho pod paží a postavil je oba na nohy. Dudley se na okamžik zapotácel. "Normální?" Když ho Harry přinutil sejít ze schodů a vydat se po ulici k nejbližšímu přemisťovacímu bodu, jeho kůže vypadala v nastávajícím soumraku křídově bílá.

"Já to beru tak," nasadil Harry věcný tón, nacpal si papíry do jedné z kapes a narovnal si brýle na nose. "V každém z nás je něco nenormálního. Každý člověk je jiný, jedinečný. Všichni v sobě máme kousek něčeho trochu šíleného, trochu podivného, trochu úžasného a trochu krásného." Všechna ta slova měla stejnou váhu, jako kdyby v zásadě obsahovala a znamenala totéž.

Podle Harryho tomu tak bylo, protože to byly právě zvláštnosti života, kvůli kterým stálo za to žít, které mu po Voldemortově porážce dávaly důvod vstát každé ráno z postele.

Chvíli čekal, až tomu Dudley porozumí, a cítil se nadmíru pyšný, když bratranec pokračoval v započaté myšlence, v hlase náznak klíčící naděje. "Takže jestli je každý šílený, tak nikdo není normální."

Harry mrkl: "Všichni jsme tak trochu šílení."

Dudleyho tvář rozzářil úsměv: "A to je v pořádku, protože je to normální."