Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad abecedně: Ani, francezkaw

beta: arabeska, martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

Kapitola 12.

Když profesorka McGonagallová rozdávala rozvrhy, sdělila Harrymu a Ronovi, že jim od Weasleyových přišly letaxem kufry. Harrymu se překvapivě naprosto vykouřilo z hlavy, že je nechal v autě, než ho obrátil na zpáteční cestu. Vůbec si s nějakými zavazadly nelámal hlavu. Nejspíš by si všiml, že nemají ve škole žádné osobní věci, nebýt té celonoční párty, která skončila tak před půl hodinou. Taky to vysvětlovalo, jak se paní Weasleyová tak rychle dozvěděla o vypůjčení auta. Inu, chybějící pomůcky je mohly dostat do průšvihu, ale katastrofa byla zažehnána.

Hermiona chtěla ke skleníkům vyrazit s předstihem, Ron s Harrym však trvali na tom, že se vrátí pro své věci. Jasně jim dala najevo svůj názor, že s tou jejich nezodpovědností a zapomínáním by měli něco dělat, ale víte jak. Hrách na stěnu.

Když konečně dorazili ke skleníku, zbytek třídy už tam čekal. Jejich zběsilý sprint přes pozemky doprovázel hlasitý smích a ukazování na vyděšené výrazy v Nevillově, Ronově a Hermionině tváři. Na rozdíl od nich, Harry by raději přišel ještě později, protože to by téměř jistě znamenalo ztrátu kolejních bodů. Vidina odebraných bodů mu dokonce stála za úvahu, zda by se neměl přiznat i ke krádeži auta. Za to by přišel alespoň o stovku. Nebyl si ale jistý, jestli to stálo za výhrůžku ‚ještě jeden přešlap‘ a pozbytí proslulého statutu ‚všechno mi projde‘.

Profesorka Prýtová jejich zpoždění nezaznamenala, jelikož byla právě zaneprázdněna zjišťováním, jak hlasitě dokáže řečí svého těla zaburácet ‚SKLAPNI A VYPADNI, VŮBEC MĚ TO NEZAJÍMÁ‘, než si toho Zlatoslav Lockhart konečně všimne. Naneštěstí pro ni měl Lockhart vrozenou imunitu vůči faktu, že jedna z jeho posluchaček je jen krůček od toho, aby jej zavraždila nůžkami na úponici.

„Dneska to bude skleník číslo tři, mládeži,“ vychrlila profesorka Prýtová v okamžiku, kdy se Lockhart odmlčel, aby se nadechl. Než pohledem zhodnotil třídu, podařilo se jí prchnout.

Harry zatím stále snil o ztrátě bodů, čímž se zdržel a draze za to zaplatil. Sotva začal za ostatními zaostávat, Lockhart ho zpozoroval.

„Harry!“ zakřičel a zněl mnohem dychtivěji, než na co si mohl činit nárok. „Chtěl jsem si s tebou promluvit… nebude vám vadit, když přijde o pár minut později, že ne… Ach, zdá se, že už je pryč. No, jsem si jistý, že jí to vadit nebude.“ Kriticky si Harryho prohlédl. „Harry, Harry, Harry. Když jsem to uslyšel – samozřejmě, je to všecko moje vina – nejradši bych si nafackoval. Nevím, jestli jsem už kdy zažil takový šok. Přiletět do Bradavic autem!“

„Hm, vlastně se, pane profesore, rozkřiklo, že jsem autem přiletěl k vlaku. A já se rozhodně k ničemu nedoznávám, takže se nemusíte bát, že by si někdo myslel, že na mě máte špatný vliv,“ ujistil ho Harry a přitom přemýšlel, proč má Lockhart nutkání tak často vyslovovat jeho jméno. Bylo to trochu děsivé. A dost otravné, svoje jméno neměl rád až tolik.

Lockhart se zahihňal. „Samozřejmě, samozřejmě. Bude to naše tajemstvíčko. Přesto přirozeně vím, proč jsi to udělal. Abys byl středem pozornosti. Harry, Harry, Harry.“

Harry sebou škubl. Vážně, pokud Lockhart neskončí s tím na nervy jdoucím zvykem neustále opakovat jeho jméno a znít při tom tak perverzně, nedokáže Harry ručit za své chování během lekce s Cornwallskými rarachy… lekce… aspoň doufal, že to je správné slovo, vzhledem k tomu, že se naučili leda to, že je Hermiona chytřejší než jejich učitel obrany proti černé magii. Ačkoliv, nemysleli si to už všichni? No, chlapecká část přinejmenším. Plus neokouzlené dívky.

„Protože díky mému mylnému předpokladu, že jsi Draco Malfoy, ses nedostal se mnou na titulní stránku, a tak ti nezbyla jiná možnost než letět autem ke spěšnému vlaku, abys konečně upoutal pozornost. A já zkrátka vím, že přesně po té toužíš.“ Lockhart se dmul pýchou.

Harry na něj jen zíral. Četl vůbec ty noviny? „Ale… já se nedostal na první stránku. Vůbec to v novinách nebylo, protože nikdo nemá žádný důkaz. To už je pravdivější ta neutuchající fáma, že Draco Malfoy je levobočkem Narcisy Malfoyové a profesora Snapea.“

Lockhart se rozzářil. „Ach, jistě. O tom jsem slyšel. Samozřejmě jsem nechtěl nic říkat, ale vždy jsem měl podezření… popravdě, určitě se o tom zmíním ve své nové autobiografii. Všichni se dozvědí pravdu o této dojemné romanci. Vskutku, je to jako moderní Romeo a Julie, že ano?“

Harry bojoval s výbuchem smíchu. Merlináčku, Draco ho rozcupuje.

„Považuji za svoji povinnost tě varovat. Nenech si slávu stoupnout do hlavy. Stále jsi mladý; neměl by sis to připouštět, chápeš? Až vyrosteš, budeš mít spoustu času zjistit, čím se chceš proslavit, jak toho dosáhnout a jak se svou slávou naložit. Nechat se vyloučit kvůli takovýmto skopičinám, no, to ti zajisté záhy vyslouží jistou proslulost, ale ta nepotrvá dlouho a se všemi budoucími plány bude utrum,“ prohlásil Lockhart vážně.

Harry byl v šoku. Vůbec netušil, nakolik Lockhart přemýšlí o budování své slávy. Ale vlastně to dávalo smysl. Koneckonců ukázněně přiznal, že jediné odvětví magie, které opravdu bravurně ovládá, jsou paměťová kouzla. A na síle jediného kouzla si vystavěl reputaci… Zatraceně působivé, to se musí nechat.

„Ty musíš být ještě opatrnější, protože o tobě už přece sem tam někdo slyšel, že? Aspoň kvůli té záležitosti s Tím–jehož–jméno–nesmíme–vyslovit!“ zasmál se Lockhart. „Já vím, já vím, jistě to není tolik jako získat pětkrát za sebou Cenu za nejkouzelnější úsměv v Týdeníku čarodějek jako já – ale je to začátek, Harry, je to začátek!“

Merlinovy haksny… Harryho tehdy tak urazilo a zmátlo, že jej Lockhart nařkl z vyhledávání pozornosti, že si vůbec neuvědomil, že jenom… vtipkuje. Ve skutečnosti se nedomníval, že je výhra v soutěži úsměvů hodna větší slávy než Voldemortovo záhadné zmizení. Možná se Harry mýlil, když ho považoval za idiota – sice byl pořád prakticky motákem, příliš sebestředným, aby si všímal, co si o něm myslí ostatní, a zatraceně bezohledným, ale určitě ne idiotem.

„Pane profesore,“ začal Harry ve chvíli, kdy se Lockhart chystal k odchodu. „Váš styl popularity zdá se mi poněkud soutěživý. Ano, v knihách podrobně popisujete dobrodružství s Yettim, vlkodlaky, upíry a dalšími druhy kouzelných tvorů, ale… na tom de facto vůbec nesejde, že? Vaši čtenáři ty knihy nekupují ze zájmu o ty potvory. Mají prostě rádi vás a vaše hrdinské činy jsou jen záminkou, aby se o vás dozvěděli víc a abyste zůstal veřejnosti na očích. Dbáte o to, abyste stále zůstával v povědomí veřejnosti, právě proto vyhráváte soutěže typu Nejkouzelnější úsměv, o které jste mi vyprávěl. Je to vcelku chytrá strategie, a pokud neuděláte něco vyloženě pitomého, měla by se v průběhu času vyplatit a udržet vás na výsluní tak dlouho, jak budete chtít.“

Lockhart na Harryho chvíli nevěřícně zíral, a pak se uculil. „Působivé. Zřejmě to není podle tvého gusta?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, já si vážně nemusím dělat hlavu s tím, že by na mě lidi zapomněli. To se nikdy nestane, alespoň ne dokud budu naživu. Hned jak jsem získal pověst ‚hrdiny‘, zmizel jsem z kouzelnického světa na celé desetiletí, a přesto o mně celou dobu rodiče vyprávějí svým dětem pohádky na dobrou noc. Naprosto přehlížejí fakt, že nikdo neví, co se tehdy v Godrikově Dole doopravdy stalo. Nepotřebuju lidem připomínat, že existuju. A protože už si mě všichni vystavili na piedestal, můžu si dělat, co chci. Jelikož dokud neprovedu nějakou vážně meganeskonalou kravinu, nikdo nebude ochoten riskovat špatnou reklamu jen proto, že mě nechal vyloučit nebo tak něco. A díky téhle nedotknutelnosti můžu svými husarskými kousky, jako byla loňská honba za pokladem a letošní údajný let autem ke spěšnému vlaku, podpořit svou slávu a popularitu mezi vrstevníky.“

„Není to trochu bezohledné?“ zeptal se Lockhart, aniž by ho to nějak trápilo.

Harry pokrčil rameny. „Možná. Nechápejte mě špatně, pro své přátele bych udělal cokoliv a nedopustím, aby trpěli jakýmikoliv následky, kterým mohu díky své slávě zabránit. Ale musím být opatrný. Kdybych vše pečlivě nepromyslel, co by pak zastavilo pisálky před šířením pomluv a naštvané ouřady před spácháním nenapravitelných škod na mé reputaci? Pak bych ztratil pozici, ze které jsem schopný pomáhat lidem, kterým pomoct potřebuju. Říká se tomu iniciativa.“

„Budiž. Očividně velice dobře víš, co děláš, takže ti přeji štěstí. Nechť náš věhlas v následujících letech jen roste,“ popřál mu Lockhart srdečně a šel si po svých.

Harry potřásl hlavou, aby si ji pročistil. Ani v jedné časové ose by ho nikdy nenapadlo, že povede s Lockhartem vážný rozhovor. Inu. Teď už určitě nabral dost velké zpoždění, takže přece jenom o nějaké ty body přijde.

Harry vstoupil do skleníku, právě když se profesorka Prýtová chystala vytáhnout mandragoru z květináče. Jakmile zahlédla Harryho vklouznout dovnitř, zastavila se a sundala si klapky z uší: „Kde jste byl?“

„Klábosil jsem s profesorem Lockhartem o naší slávě,“ odpověděl Harry s kamenným výrazem.

Profesorka Prýtová přimhouřila oči. „Jistě. Deset bodů z Nebelvíru za vaše zpoždění, pane Pottere. O vaší slávě si diskutujte ve volném čase.“

„Ano!“ zajásal Harry a vklouzl na místo vedle Nevilla.

„Dej si pohov,“ usadil ho Neville. „Zatímco jsme na tebe čekali, Hermiona jich získala padesát.“

Harry zaklonil hlavu a zakvílel: „Neeeeeeeee! Zatraceně, zmar nad zmar. Jak jsi mohla, Hermiono? Myslel jsem, že jsme kámoši!“

Hermiona jen protočila očima. „To přežiješ.“

„Přiznej si to, kamaráde,“ doporučil mu Ron na rovinu. „Brumbál tě má až příliš rád na to, aby dopustil, že přijdeš o Školní pohár.“

„Nebo mě tolik nenávidí…“ zamumlal Harry.

Ron si ho nevšímal. „I kdybyste to se Snapem zvládli do konce roku srazit ke stovce –“

„A nejnižší kolejní skóre v celé historii bylo 116, a to měl Nebelvír v roce 1978,“ přerušila ho Hermiona.

Harryho tváří probleskl úsměv. To byl sedmý ročník Pobertů a očividně odešli s velkou parádou.

„Jasně,“ přikývl Ron. „No, každopádně, i kdybys to zvládl, Brumbál by na konci dal Nebelvíru 400 bodů za jakoukoliv totální blbost, kterou bys udělal ty a každý dost pitomý na to, aby šel s tebou bez lepšího důvodu než ‚jizva říká, že je to dobrý nápad‘, a která by vás dostala na ošetřovnu na celý poslední týden.“

Harry svěsil hlavu. Věděl, že mají pravdu.

„Tak, jestli už nás pan Potter dohnal, všichni si nasaďte zpátky klapky,“ přikázala profesorka Prýtová.

Harry nevěřícně zavrtěl hlavou. Ona si skutečně myslela, že se baví k tématu. Naštěstí v létě podnikl rozsáhlý výzkum o mandragorách, aby se připravil na letošní kamenobraní. Předpokládal, že před svátkem Všech svatých se nemají čeho obávat. Konec konců, když jedenáctiletá holka dokázala vzdorovat Voldemortovi dva nebo tři měsíce – podle toho, kdy začala deník používat – Pettigrew to určitě zvládne taky.

ooOOoo

„Ahoj Harry,“ vypískl nadšeně Colin Creevey. Vypadal nervózně, ale odhodlaně. „Já – já se jmenuju Colin Creevey. Patřím taky do Nebelvíru.“

„Vím,“ řekl tlumeně Harry, před očima živou vzpomínku, jak bledé a drobné bylo Colinovo mrtvé tělo. Neměl se plížit zpět do hradu, aby bojoval proti Voldemortovi – vždyť mu bylo teprve šestnáct. „Viděl jsem, jak tě zařazovali.“

„Fakt?“ zrudl Colin. „Poslyš – neměl bys nic proti tomu, kdybych – můžu si tě vyfotografovat?“ zeptal se a s nadějí zvedl foťák.

„Jasně,“ souhlasil váhavě Harry. Kdyby šlo o kohokoliv jiného nebo kdyby Colin nepoložil svůj život mnohem dřív, než nastal jeho čas, Harry by odmítl a o celé záležitosti by si zavtipkoval s Dracem nebo Lockhartem, jenže… Bylo to zvláštní. Když se Ginny vrátila bojovat, přestože byla příliš mladá, přišlo mu to roztomilé. Ani na okamžik ho však nenapadlo, že by mohla umřít. Nikdy ho nenapadlo, že by mohl umřít Colin.

„Hermiono, mohla bys?“ zeptal se a podal jí Colinův foťák. Tipoval, že je široko daleko jediná, kdo ví, jak s ním zacházet.

Harry se hrdě postavil vedle Colina a při blesknutí foťáku se upřímně usmál.

ooOOoo

„Jenom říkám, že je to divné,“ zopakoval Ron cestou na obranu.

„A já říkám, ať to necháš být,“ podrážděně odsekl Harry.

Ron se nevzdával: „Vždyť nesnášíš, když kolem tebe začnou lidi vyvádět a chovat se k tobě jako k celebritě, tak proč –“

Harry se otočil. „Protože mi připomíná jednoho zemřelého kamaráda, jasné? A teď už to nech plavat.“

Ron zbledl jako pokaždé, když se mu do představ vloudila smrt. Ve dvanácti byl pořád tak nedotčený.

Harry se zhluboka nadechl a posadil se na své místo.

„Vidím, že jste si všichni koupili úplný soubor mých knih – tak je to správné,“ říkal zrovna Lockhart. „Myslel jsem, že bychom dnes mohli začít malým kvízem…“

Zatímco Lockhart pokračoval v blábolení, Hermiona se otočila na Harryho a zpražila jej káravým pohledem. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že sis ty knížky nekoupil. Jak chceš tím předmětem projít, když nemáš učebnice?“

Harry si dramaticky povzdechl. „Zaprvé – nejsou to učebnice, ale báchorky. Zadruhé – jsem celebrita. Mám přirozený dar se ze všeho vykroutit. Zatřetí – Lockhart by nikdy neriskoval hněv svého zbožňujícího publika, kdyby nechal rupnout Chlapce, který přežil a umlčel, a v neposlední řadě – stejně záleží až na závěrečných zkouškách.“

Hermiona stále nevypadala úplně spokojeně, ale Lockhart před ni položil zadání, takže to musela nechat plavat.

„Tak se na to podívejme…“ zamumlal Harry a zíral na svůj test.

1. Jaká je oblíbená barva Zlatoslava Lockharta?

Fialová signální (RAL 4008). (*)

2. Jaká je tajná touha Zlatoslava Lockharta?

Moci si připsat zásluhy za každé nebezpečné magické stvoření poražené kdekoliv v Evropě.

3. Jaký byl podle vašeho názoru dosud největší čin Zlatoslava Lockharta?

Vybudování a vedení jeho zbožňujícího fanklubu.

A tak to šlo dál a dál, dokud se Harry nedostal k poslední otázce:

54. Kdy má Zlatoslav Lockhart narozeniny a co by pro něj byl ten největší dárek?

Čerstvá porážka nebezpečného magického stvoření spáchaná záhadným způsobem a bez svědků.

Harry by vsadil násadu od koštěte, že jeho odpovědi se liší od těch v Lockhartových knihách – samozřejmě, ne že by je někdy četl. Také se musel vyvarovat narážkám na jeho zvyk používat ‚Zapomeňte‘ – ale stejně měl pocit, že odpověděl na otázky náležitě a jistým způsobem přesně.

Harry dokázal přesně odhadnout, kdy se Lockhart při procházení testů dostal k tomu jeho, protože se zarazil a chvíli na něj jen zíral. Pak potřásl hlavou a beze slova ho odložil.

Když Lockhart seznámil třídu se správnými odpověďmi (během čehož Harry a Ron dohráli kouzelnické šachy, Neville jim dofandil a Hermiona dokončila přednášku na téma, jak je důležité dávat pozor, zatímco si současně psala poznámky jako správná geniální studentka), přesunul se k dalšímu tématu hodiny: Cornwallským rarachům.

Harry raději vytěsnil Lockhartův pokus přesvědčit třídu, že Cornwallští raraši jsou ve skutečnosti vysoce nebezpeční tvorové, protože předpokládal, že by se neudržel a řekl něco, co by mu nejspíš vysloužilo školní trest. Normálně by mu to bylo jedno, ale v žádném případě nechtěl znovu skončit u odepisování Lockhartovým fanynkám.

„Teď uvidíme,“ zahlásil Lockhart a otevřel dvířka klece s rarachy, „jak si s nimi poradíte!“

Harry nehnutě sledoval, jak osvobození raraši poletují mezi lavicemi a devastují třídu.

„Pestiraran! Pesternomi!“ zvolal Lockhart poté, co se mu třída zdála dostatečně ohromená. Nezabralo to ani v nejmenším. Možná to kouzlo měl být jen vtip? Jako když poradila dvojčata Ronovi, jakým zaklínadlem změní Prašivčinu barvu.

„Vyzkoušel jste Imobilus?“ navrhl Harry a namířil na jednoho raracha. Zatímco všichni sledovali znehybnění té potvory, Harry nenápadně seslal několik neverbálních mrazících kouzel i na ostatní rarachy.

„J-jak jsi to udělal?“ zeptal se Seamus.

Harry protočil oči. „Vždyť už jsme to řešili. Přece svojí neuvěřitelnou úžasností, u Merlina.“

„Výborně, Harry!“ zářil Lockhart, zatímco se oprašoval a vylézal zpoza katedry. „Padesát bodů pro Nebelvír.“

Harry ztuhl hrůzou. „Ať dělám, co dělám… nejde tomu uniknout… zabte mě někdo.“

(*) Dle originálu zde patří Famous (formerly, Hot Magenta) – Proslulá (dříve Hot magenta). Kvůli plynulosti textu a českým reáliím zde měníme. Této části se týká autorská poznámka: Uvědomuji si, že Crayola přejmenovala odstín purpurové Hot magenta na ‚famous – proslulý‘ až v roce 2008, ale prostě to tu sedělo.

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Tajemná komnata, v překladu od Vladimíra Medka.