Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 27.

Harry nechal Kráturu, aby jej vzal před hranici mužova protipřemisťovacího alarmu. Bylo třeba dobrých pět minut chůze k místu, kde byl zalezlý – Harry nechtěl, aby do hry vstoupila situace s rukojmím; toto musí být provedeno co nejbezpečněji. Kráturovo přemístění mužův alarm spustit nemuselo, Harryho by jej však aktivovalo zcela určitě, pokud nebyl ten chlap naprostý babral.

Ocitl se v mudlovském Londýně nedaleko od místa, kde kdysi nalezli Tima. Harry si připomněl starého Mundunguse Fletchera, který se na podobných místech ukrývával. U mudlů je pro kouzelníka bezpečněji.

Harry přitáhl neviditelný plášť pevněji kolem sebe i domácího skřítka. Jejich cíl ležel v šestém patře zuboženého paneláku. Vyhnout se různým obyvatelům bylo těžké, protože schodiště používala spousta lidí a v jednom patře schody zcela blokovala skupina sedících puberťáků. Harry stál, pohrával si s hůlkou a přemýšlel, co dělat. Jakékoliv použití magie by mohlo protivníka upozornit. Momentálně s sebou neměl nic k odvedení pozornosti.

Krátura luskl prsty. Po minutě sebou omladina začala nervózně šít, dokud si jedna dívka nezakryla uši. „Co je to, sakra, za zvuk?“ zeptala se podrážděně.

„Nevím… Někomu se rozbila telka?“ nabídl jeden z chlapců. „Je to hrozné.“

„Tak pojďme. Provrtává mi to hlavu,“ zatvářil se jiný chlapec.

Ať už Krátura udělal cokoliv, Harry nic neslyšel. Skřítek se na něj jen zakřenil. Přitiskli se ke zdi, aby se dostali z cesty procházející mládeži.

Vzápětí přišli ke dveřím, na které Krátura ukázal. Harry přikývl a pak palcem Kráturovi signalizoval, aby se vrátil na Grimmauldovo náměstí a dovedl sem bystrozory. Sám se postavil ke dveřím, aby jej muž neviděl, i kdyby vlastnil slídivé kukátko. Rozhodl se sledovat situaci a počkat na zálohy.

ooOOoo

Tim nevěděl, co čekat, když zavolal domácího skřítka. Neozvalo se žádné prásknutí oznamující jeho příchod. Timovi se sevřelo srdce úzkostí a slzy se nebezpečně přiblížily.

Trpělivost.

„Můžu si pustit telku?“ zeptal se Tim a snažil se znít vesele. Bylo mu divně. Roztřeseně, jako když nějakou dobu nejedl, a intenzivně slyšel zvuky ze sousedního bytu. Když vstal, svět se s ním točil. Rozhodl se, že nejlepší bude chvíli tiše posedět.

„Jasně že můžeš,“ odpověděl mu kouzelník. „Co chceš.“ Pod vlivem kořalky se zdál laskavý. Nalil si další sklenici a uvelebil se v obývacím pokoji. „Tak pojď.“

Tim přikývl a posadil se na pohovku, aby mohl začít přecvakávat mezi programy. Přemýšlel, jak se v domě Potterů bez televize často nudil. Ale netrvalo to nikdy dlouho, protože měli asi milion knih a Lily ho ráda učila novým hrám. A když nebyla Lily poblíž, pak Krátura nebo teta Ginny nebo pan Potter ano.

Byl příliš chytrý, aby věřil mužově zdánlivě dobré náladě. V jistém smyslu byli opilci nebezpečnější než narkomani. Narkomani znamenali problém, jen když neměli svoji dávku, a pak odpadli za krátkou dobu. Opilci byli nicméně často zlí i bez důvodu a někdy chtěli i něco jiného. Něco, co jim doposud Timova máma a magie zabránily získat. Předchozí zkušenosti s tímto chlapem Timovi napovídaly, že nebude dlouho trvat a začne být zlý nebo hrůzostrašný.

Z toho pomyšlení se mu udělalo špatně. Podle toho, jak se teď cítil, s tím nic neudělá magicky ani jinak. Snad mu pomůže jídlo.

Přemýšlel, jestli jej Potterovi opravdu hledají. Tento muž byl přísně vzato jeho rodičem a Tim by nebyl prvním dítětem, kterého poslali k násilnickému otci. Znal pár dětí, jejichž starší sourozenci raději utekli z domu, než aby zůstali s rodiči.

Všichni věděli, co se stalo s těmi dětmi. Při tom pomyšlení ho zamrazilo. Zvlášť když pravděpodobně mířil stejným směrem.

Přestaň s tím, přikázal mu hlas v hlavě. Pan Potter tě najde. Nepřestane, dokud nebudeš u něj.

Tim se divil, jak to ten hlas může vědět. Chtěl tomu věřit, ale co babi umřela a máma spadla hluboko do drog, přestal věřit na pohádky.

I na ty kouzelnické? dotíral hlas.

No, ano, kouzelnické pohádky často obsahovaly hodně bolestivých způsobů smrti. Tim viděl Pána prstenů.

Zaklepání na dveře oznámilo příchod pizzy. Kouzelník popadl hůlku a trhl bradou k Timovi, aby ji převzal.

Tim odešel s penězi ke dveřím. Byl rád, že si objednal velkou, přestože poslíček protočil očima, že má tolik vracet, když mu Tim dal desetilibrovku. Přál si, aby měl odvahu něco tomu muži říct, ale palčivě si uvědomoval kouzelníka a jeho hůlku poťukávající o opěradlo křesla.

Chviličku měl pocit, že kolem něj něco proklouzlo, ale odmítl to jako přehnanou představivost. Pořád si něco představoval.

Sýr a papričky božsky voněly, když nesl svůj náklad ke stolu. Nemohl uvěřit, že je to tak dávno, kdy toto jedl. Když žil s mámou, byla pizza jeho hlavní stravou, a i babička ji objednávala v sobotu k večeři. Napadlo ho, jestli by ji mohl naučit dělat Kráturu, pokud tedy ještě Kráturu uvidí.

Uvidíš.

Nalil si limonádu do sklenice a kouzelník si také nabídl a nalil do whisky.

Tim jej kradmo sledoval. Zdálo se, že má hloubavou náladu, což Tima znervózňovalo. Takovéto ticho nikdy nevěstilo nic dobrého.

„Takže tě nutili spát v přístěnku, říkáš?“ zajímal se muž.

Tim vážně přikývl. Neřekl nic jiného, protože se naučil, že lžím se snáze věří, pokud jsou jednoduché.

„Dával ti výprask?“

„Pan Potter?“ zeptal se Tim tiše a muž přikývl. „Jo, pořád. Jednou mě vzal domů, protože jsem slečně Clearwaterové rozbil vázy. A… a někdy mi nedali najíst,“ toto taky našel v oné knize.

U kouzelníka to vyvolalo predátorský úsměv. „Věděl jsem, že Potter není takový svatoušek.“

Tim opět přikývl a ukousl si pizzy. Vlastně ani neměl až takový hlad, ale zkušenost jej naučila, že neodmítnete jídlo, když se vám nabízí. U babičky nebo Potterů mu jídlo nikdy nechybělo, ale máma víc než jeden večer zapomněla přinést jídlo nebo utratila peníze za drogy.

A když je navštívil tenhle kouzelník, obyčejně ho máma nakrmila, ale sama byla tak nervózní, že jíst nemohla.

ooOOoo

Harry nemohl uvěřit svému štěstí. Asi šedesát vteřin poté, co poslal Kráturu zpět, zaklepala na dveře bytu donáška pizzy. Objevil se Tim a dal poslíčkovi peníze. Vypadal unavený a vyděšený, ale nezraněný.

Harry kolem chlapce proklouzl. Mnoho let používání pláště jej naučilo dýchat a kráčet téměř nehlučně. Tim položil krabici a láhev na ošumělý kuchyňský stůl. Harry se přitiskl ke zdi, aby dobře viděl na chlapcova otce. Byl Harryho věku a měl na sobě mudlovské oblečení. Vlasy měl tmavé a dlouhé, svázané na krku. Harrymu někoho připomínal.

Muž si nalil limonádu do ohnivé a Harry sledoval, jak z něj Tim nespouští oči.

„Takže tě nutili spát v přístěnku, říkáš?“ zajímal se muž právě.

Harry zíral a říkal si, proč by Tim tvrdil něco takového, ale dlouhá disciplína při nebezpečnějších sledovačkách (i když nikdy tak životně důležitých a osobních) mu zabránila zalapat po dechu nebo se pohnout. Tim vážně přikývl.

„Dával ti výprask?“

Tim potvrdil.

Teta Marge, před tolika lety, chtěla vědět to samé od Harryho. „A co ty, tlučou tě často?“ zeptala se na Harryho fiktivní školu – ‚Polepšovnu svatého Bruta pro nenapravitelné nezletilé delikventy.‘

„No ovšem, každou chvíli,“ přisvědčil tehdy Harry.

Muže zjevně Timova odpověď potěšila. Harry mohl chlapcovu šikovnost jen obdivovat.

„Věděl jsem, že Potter není takový svatoušek,“ ušklíbl se muž.

U Merlina, Harry si uvědomil, kdo to je. Zachariáš Smith. Jediný člen BA, který utekl z bitvy o Bradavice. Po válce se ztratil z dohledu a mnoho lidí předpokládalo, že emigroval. Jeho rodina rozhodně popírala, že o něm něco ví (ne že by se někdo často ptal).

Harry dumal, jestli muž od začátku věděl, kdo je Timova pěstounská rodina, nebo jestli šlo jen o komplikaci navíc.

Pro teď však tyto myšlenky odsunul. Se Smithem nemohl nic dělat, dokud byl Tim tak blízko. I Protego by Tima v jeho současném stavu mohlo zranit. Léčitelé bystrozorům oznámili, že Tim je momentálně obzvlášť citlivý k magickým energiím. Báli se, co by mohlo s chlapcem udělat přemístění, a varovali je, že jakákoliv kletba bude mít na jeho malé tělo dvojnásobný účinek, dokud se magické změny neusadí.

Jen kdyby Smith trochu ustoupil od Tima, mohl by Harry získat jeho hůlku. Svrběly ho prsty, aby něco podnikl. Nelíbila se mu Timova bledost, ani jak se chlapec nutil jíst, jako by se bál, že později jídlo nebude.

Chlapec měl ležet bezpečně v posteli a ne snažit se namluvit sociopatovi věci, které považoval za přijatelné.

„No, jak jsem řekl,“ pokračoval Smith, „už si nemusíš dělat starosti,“ vztáhl ruku a rozcuchal Timovi vlasy.

Tim sebou trochu trhl, ačkoli kontrolu si povětšinou udržel. Výraz odporu, který se objevil na zlomek vteřiny, schoval za falešný úsměv.

Nemohl však zakrýt třes rukou, ani vzplanutí nahodilé magie. Když se Smith opřel, Timovy ruce se třásly a sklenice v nich praskla a limonáda se rozprskla na ně oba.

„Ty malý parchante!“ vyštěkl Smith a téměř instinktivně uhodil chlapce po tváři.

Tim zesinal a na líci se mu rozzářil otisk ruky. Smith jej popadl za paží a vytáhl jej do stoje. „Co to sakra bylo?“

To stačilo.

V Harryho hrudi se cosi napnulo a prasklo. Stáhl plášť. „Sundej pracky z MÉHO SYNA!“ zařval a nestaral se, že dům je plný mudlů. O nic se nestaral, jen že s jeho nejmladším dítětem hrubě zachází toto zvíře.

Smithovo překvapení trvalo jen půl vteřiny. Stále držel Tima za paži a Harry se neodvažoval použít žádné zaklínadlo, aby chlapce nezasáhl.

„Expelli-“ v duchu začal Harry. Švihl hůlkou, ale ve snaze vyhnout se Timovi bylo jeho neverbální kouzlo odraženo. Ostře žluté světlo se setkalo s jeho rudým, rozštěpilo se a okamžitě je následoval další záblesk, který Harryho srazil a zanechal po sobě bolest na jedné straně hrudi.

Vteřinu Harry nic neviděl.

„Tak pojď kluku,“ zavrčel Smith. Pak jakýmsi zázrakem neartikulovaně vykřikl a Tim se konečně, konečně od něj osvobodil a prchl na druhou stranu místnosti. Z toho, co Harry věděl, nejspíš zamířil do skříně, ale hlavně byl pryč.

Vydrápal se na kolena a vymrštil hůlku. „Avada kedavra.“

ooOOoo

Tima ohromilo, když se odnikud objevil pan Potter. Myslel si, že se bude muset před tím kouzelníkem ukrýt, aby přežil, a najednou se pan Potter prostě jen tak objevil. Měl rozhněvané oči, tvrdé a nebezpečné.

Timovi se ani nesnilo, že by pan Potter mohl mít tak nebezpečné oči.

„Sundej pracky z MÉHO SYNA!“ zařval na druhého kouzelníka.

Tim se téměř ohlédl, o kom pan Potter mluví. Myslel jeho, Tima?

Nepochybně, pronesl temný hlas v Timově hlavě, ale dělo se toho příliš, aby tomu chlapec opravdu rozuměl.

Pan Potter mávl hůlkou, ale i Tim viděl to zaváhání. Kouzelník držel Tima mezi sebou a panem Potterem.

Po strašlivých, zmatených šedesát vteřin bylo vše zářivé a třeskuté a ten muž přejížděl Timovi po paži, až se mu z toho chtělo zvracet.

„Tak pojď kluku,“ zavrčel pak. Pan Potter padl na zem. Tento muž Tima zase odvede a pak už ho nikdo nezastaví.

Když muž uvolnil Timovu paži, aby si ji přechytil, chlapec se do jeho ruky zakousl tak, až ucítil krev.

Muž zařval a Tim utekl co nejrychleji pryč. Ani nevěděl kam, jen jej vše nutilo utíkat.

„Avada kedavra,“ zachraptěl pan Potter. Záblesk zeleného světla a ticho.

Tim se pomalu otočil, ona hrozná energie pohybující se po místnosti jej již nestíhala.

Ten kouzelník ležel tváří k zemi. Jako pan Potter.

„Ó, bože,“ slyšel Tim vlastní vzlyk. Velmi pomalu, velmi opatrně se přiblížil k oběma mužům. „Ach ne, ne, ne. Tati. Nebuď mrtvý. Prosím. Ne. Prosím,“ pokusil se bojovat s vlastním nářkem, ale ten se mu bez zábran dral z hrdla, z duše.

Pan Potter se vytáhl na loket. Tima přepadla závrať úlevy, jako předtím závrať hrůzy. Viděl, že pan Potter je zraněný, protože se rukou držel za žebra. Dostal pod sebe kolena, pak klesl zády o pohovku a nohy vystrčil před sebe. „Time…“ zakašlal. Teď již neměl oči nebezpečné, ale naplněné bolestí. „Je mi to líto…“

Tim netušil, o čem to mluví. „Hergot, do prdele,“ z úst mu proudila litanie každé nadávky, co kdy slyšel, a vrhl se panu Potterovi do náručí. „Do hajzlu, tati,“ kňučel bez přestávky a neuvědomoval si, co právě říká. „Myslel jsem, že jsi mrtvý. Bože.“

„Time,“ zašeptal pan Potter.

Timovi se zavázal jazyk, ochromila jej hrůza toho, co v panice řekl.

„Time. To je v pořádku,“ zopakoval pan Potter. „Pusť mě na chvilinku. Musím všechny zavolat. Dát jim vědět, že jsi v bezpečí. Že jsi v pořádku.“ Panu Potterovi se špatně mluvilo a opět zakašlal. U rtů se mu objevila rudá pěna, ale hlas měl dostatečně silný, když vyřkl: „Expecto patronum.“ Stříbrné světlo vystřelilo z namířené hůlky ven oknem.

Pak pan Potter přehodil ruku s hůlkou přes Tima, a přitáhl si jej k boku. Tima vystrašil chrastivý zvuk, který se objevil při každém jeho nádechu. „Jste – jste…?“ zašeptal Tim.

„Budu v pohodě,“ odpověděl mu pan Potter tiše. „Někdo za chvilku přijde…“

Místnost najednou naplnil zvuk lidí. Tim si ze strachu z dalšího útoku zakryl obličej.

„Harry!“ zavolal známý hlas, ale Tim odmítal zvednout hlavu. Zamotal ruce do hábitu pana Pottera, aby je jen tak neoddělili.

„Rone,“ zakašlal pan Potter. „Sakra, uklidni se. Kde je Ginny?“

„Už jde. Kde… Do prdele, Harry. Co se stalo?“

Pan Potter nemohl odpovědět, protože zase kašlal, a Tim na hábitu ucítil krev.

„Dobře, Harry. Vypadá to, že tě zasáhl něčím hnusným. Nemluv. Přivedu…“

„Ne, dokud tu nebude Ginny,“ zachraptěl pan Potter a zněl, jako když měla babi zápal plic. Tim se odvážil vzhlédnout. Pan Potter byl bledý jako smrt, zelené oči pronikavé proti bílé tváři. Na rtech měl cosi rudého a hnědého.

Všiml si Timova pohybu. „Je to v pohodě,“ klidnil jej. „Už jsem na tom byl hůř,“ rukávem si utřel pěnu z úst. „Brzo mě uzdraví, hned jak se sem dostane teta Ginny.“

„Bolí to?“ zeptal se Tim, než se stihl zastavit.

Pan Potter přikývl. „Jo, ale budu v pohodě,“ zavřel oči, ale Tima nepustil.

„Z cesty, Rone!“ přikázala teta Ginny hlasitě.

Tim čekal, že chce vidět pana Pottera, proto se trošku odtáhl. Ginny ho namísto toho vzala do náručí. „Ach, srdíčko!“ vydechla a slzy měla na krajíčku. Objímala jej tak jemně, jako by byl něco křehkého. „Ublížil ti? Jak se cítíš?“ odtáhla se, aby mu viděla do obličeje.

„Ginny?“ to byl hlas pana Weasleyho, Lilyina strýčka Rona, uvědomil si teď Tim. „Harry si nechce nic vzít, dokud nebude Tim s tebou na odchodu. Jak můžeme podle léčitelů Tima přesunout?“

„Hermiona přivolala taxi,“ odpověděla Ginny a vrátila pozornost zpět k Timovi. „Bolí tě něco?“

Překvapivě ho nic nebolelo. Poprvé po dlouhé době. I když byl pořád roztřesený s žaludkem na vodě, a hluk v místnosti byl příliš velký, všechny rozhovory příliš hlasité.

„…vražedná kletba… bude vyšetřování…“

„…asi se prostě navztekal…“

„…obviní Pottera…“

Tim věděl, co je to obvinění. Obvinění je, když strčí mámu do vězení. Obviní pana Pottera? Za co? Že ho zachránil? Mají kouzelníci vězení? Nebo prostě jen Tima odvedou pryč? A Lily a Albuse a Jamese? Pošlou je někam?

Smrtící kletba je nelegální, vysvětlil mu hlas v hlavě, ve většině případů.

„Time? Broučku?“ teta Ginny zase mluvila. „Pojď, musíme jít.“

Tim přikývl a dovolil jí, aby jej zvedla. S hlavou na jejím rameni se malinko uvolnil a vdechoval její parfém. Trošku se podobal máminu.

„Ginny, musíme vědět, co se stalo.“

„Nedovolím vám, abyste ho tady děsili ještě víc,“ zasyčela. „Zavolej Roslyn z kanceláře. Nenechám ho vyslýchat bez přítomnosti nějakého léčitele. Setkáme se u svatého Munga,“ sehnula se. „Harry, beru Tima. Necháš Rona, aby se o tebe postaral, ano?“

Pan Potter opět zakašlal. „Miluju tě, Ginny. Ať už se stane cokoliv.“

„Já vím,“ odvětila sevřeným hlasem.

Tim přemýšlel o amerických policistech z pořadu, který kdysi sledoval. Pak se zamyslel nad některými knihami, které četl v knihovně Potterů.

Celou cestu ke svatému Mungovi mu hlas v hlavě radil, co má bystrozorům vypovědět.

PP: Tučně vytištěné věty jsou převzaty z HP a vězeň z Azkabanu v překladu Pavla Medka.