Preklady fanfiction Harryho Pottera

Sobota, 18. května 2002

13:00

Jak se to všechno mohlo tak zvrtnout? Jednu chvíli seděli u večeře a smáli se nějakému absurdnímu vtipu, který slyšel v práci, a najednou byla pryč. Všechno se zdálo tak perfektní, tak nenucené. Musel být slepý, když to neviděl. Možná, že nechtěl. Proč by měl chtít znát pravdu, když všechno vycházelo přesně tak, jak si vysnil? Měl všechno, co kdy chtěl – Hermionu a dítě, které ho bez výhrad milovalo. Teď se z toho stal neuskutečnitelný sen.

Hermiona pro něj znamenala všechno. Ze začátku se hádali více než kterýkoli jiný pár, co znal, ale to byl jen jejich způsob. V Bradavicích všichni žertovali o jejich hašteření, že zní jako staří manželé. Zkrátka to tak měli. Opravdu byl tak slepý, že si myslel, že všechny ty neshody byly jen takové roztomilé hříčky v jejich vztahu? Ano, jistěže. Myslel si, že jim všechno perfektně klape, že jsou, kým jsou, se všemi chybami. Problém spočíval v jeho neschopnosti vidět skutečnou osobu před ním. V Hermioně viděl všechno z toho, co si představoval, ale nic z toho, kým skutečně byla. Vytvořil si z ní ideál, snovou představu, zdaleka ne reálnou osobu.

Zatímco ona chtěla kariéru, on si přál, aby zůstala ženou v domácnosti jako jeho matka. Chtěla počkat, než budou mít více dětí. On nechtěl. Hermiona měla úspěch, on ne. Byli naprostými protiklady, ale přesto se mu dařilo ignorovat každé znamení, které od začátku ukazovalo na jejich neslučitelnost. Mnohokrát se cítil neschopný, když stál vedle ní. Se svou jednoduchou kancelářskou prací se nemohl rovnat ženě, která bouřila právní systém a kousek po kousku měnila svět. To jí Ron vždycky záviděl.

Dařilo se jí vše, na co sáhla. Svět se nechal osvítit jejími úspěchy, jako by se klaněl jejím ideálům o lepším, rovném a naplňujícím lidství. V tom, kde ona viděla vize a odhodlala se dotáhnout je do konce, on neviděl nic. Bylo zvláštní, jak se mu nyní svět jevil. Láskyplná manželka, kterou zbožňoval, a ten andílek, kterého nazýval dcerou, mu mizely před očima a všechno polykal všepohlcující mrak, který mu visel nad hlavou. Život bez nich nemá cenu žít.

Rose byla jeho malá holčička, jeho nezbedná divoženka. Jak mohl někoho tak moc milovat, tolik, až to fyzicky bolelo? Pokaždé, když na ni myslel, na její úsměv, její oči, i ty zatracené blonďaté kadeře, jeho srdce pukalo o něco víc. Proč nemohla mít rudé kadeře namísto blonďatých? Červenou, barvu jeho vlasů a ne toho bastarda. Jak mu to mohla Hermiona udělat? Čím si tohle zasloužil? Byl to snad nějaký zvrhlý vtip? Nemůže se mu to jenom zdát? Modlil se k Merlinovi a ke každému mudlovskému bohu, kterého znal. Ale každé ráno se probouzel do téže reality, kterou opustil předchozí noci.

Ron ji chtěl nenávidět, nenávidět ji každou částečkou svého bytí. Nemohl. Navzdory všemu ji nemohl nenávidět tak, jak by měl, jak by si zasloužila. Stále ji miloval. Po tom všem, co udělala, ji stále miloval. Zdálo se, že to nikdo nechápe. Jeho matka dostala záchvat a očernila Hermionino jméno tím, že ze všech lidí zrovna Ritě Holoubkové poskytla sólokapra. Ginny se k té švandě přidala a zašly dokonce tak daleko, že do toho zamíchaly i Harryho. To byl jeho bod zlomu – chvíle, kdy vtáhly Harryho do palebné linie. Jediná osoba, která mu dávala prostor, nechávala ho dýchat bez obav ze soucitných pohledů, byl jeho nejlepší přítel.

Ron si uvědomoval malichernost své sestry, ale její pomsta zašla už příliš daleko. Harry za nic nemohl, jen byl Ronovi oporou, dokonce mu dával aktuální informace o tom, jak se Hermiona a Rose zabydlují v domě jejích rodičů. Odmítla se s ním vidět, odmítla s ním mluvit či dokonce si vyslechnout, co měl na srdci. Nemohl ani vidět Rose; za to jediné ji asi nenáviděl.

Navzdory všemu, co každého napadlo jako první, nikdy by své ženě nebo dceři úmyslně neublížil. Jen byl tak naštvaný a zlomený žalem, že mu to ani nemyslelo. Hermiona upadla, uklouzla, když jí pustil ruku, jako by ji popálil. Uklouzla a praštila se do hlavy. Neexistovalo nic, co by mohl udělat, ať se snažil sebevíc. Vzpomínal si, jak se po ní natahoval, snažil se ji chytit, ale proklouzla mu. A pak přišla Rose. Řítila se dolů po schodech, křičela z plných plic a plakala pro svou matku. To mu zlomilo srdce – jak vyděšeně k němu Rose vzhlížela.

Jediné, o co mu v tu chvíli šlo, bylo co nejdřív ji odtud dostat. V touze dostat se k Hermioně se mu bránila tolik, že podcenil sílu svého stisku. Jediné, co mu běželo hlavou, bylo odtáhnout ji pryč, zabránit jí v pohledu na bezvědomou Hermionu. Ironické bylo, že ji přišli zachránit právě Malfoyové. Tolik jeho rodině ublížili, ponižovali je a mučili. Nikdy je za to nepřestane nenávidět, zvlášť poté, co mu vzali i ty dva nejcennější poklady.

Rose nebyla jeho. Hermiona už nebyla jeho. Už mu nic patřilo. Zbyly mu pouze rozbité vzpomínky, které ho pronásledovaly na každém kroku. Chtěl se potopit, zadržet dech a nikdy už se nenadechnout.

"Kámo, s tímhle musíš přestat," ozval se ode dveří Harryho hlas prosycený starostmi. Ron mu sotva věnoval myšlenku, místo toho si přiložil hrdlo poloprázdné láhve ke rtům. Ohnivá whisky dělala divy.

Po chvíli ticha Ron zvedl hlavu z kuchyňského stolu, na kterém doteď ležel. "Je to jediná věc, která pomáhá," zabručel a odpil si další doušek z lahve.

"Utopit bolest v pití nepomáhá, Rone," zašeptal jeho přítel a usedl vedle něj. "Vyhýbáš se pravdě."

"Takhle je to lepší."

"Pravda bolí. Já to vím lépe než kdokoli jiný," Harry si povzdechl a vzal mu láhev z rukou. Cítil se bez ní tak zranitelný, bez toho léku proti bolesti. Jak se s tím měl teď vypořádat? "Myslíš, že se necítím zrazeně?" pokračoval jeho přítel, hlas plný stěží potlačených emocí.

Ron popotáhl, ale slzy potlačil. Nebude plakat, ne před Harrym. Vždyť by vypadal jako bábovka. A přesto jej ta slova dusila a cítil se kvůli nim nahý, zranitelný a ohrožený. "Myslel jsem, že jsme šťastní. Jen jsem – nechápu, jak to mohla udělat, Harry."

"To, co udělala, je neodpustitelné. Neublížilo to jenom tobě, Rone, ublížilo to všem." I přes veškeré Harryho dobré úmysly ta slova bodala. "Hermiona udělala chybu. Lidé dělají chyby. Ta její byla jen větší než většiny ostatních."

Navzdory všemu v něm vzplanul malý plamínek zlosti. "Ty ji bráníš?" obvinil Harryho, když mu směs alkoholu a zdrcujícího smutku zatemnila úsudek.

"Neobhajuji to, co udělala," odpověděl Harry klidně, se smutkem v očích.

"Ale hájíš ji," trval Ron na svém.

"Pořád je moje kamarádka, Rone. Zažili jsme toho spolu příliš mnoho, abych se k ní prostě otočil zády." Harry si prohrábl už tak rozcuchané vlasy. "Ano, udělala nejhorší chybu svého života. Nyní se bude muset vypořádat s následky." Výraz v jeho tváři svědčil o tom, že začíná mít potíže zůstat diplomatický. "Nesouhlasím s tím, co udělala, zvlášť ne tobě. Ale Rone, kámo, nechtěj po mě, abych si vybral stranu, protože nemůžu… nechci." Harryho oči prosily.

To přece nemohl Harrymu udělat, nutit ho, aby si mezi nimi dvěma vybral. Nebylo to fér. Hermiona pro něj znamenala stejně tolik co Ron. Každý z nich přinesl něco ke stolu a jeho přítel nemohl zvolit, kterého z nich si cení víc. Jen kdyby to bylo méně komplikované, pak by to možná nebylo tak těžké.

"Kdokoliv jiný než on… " Ronův hněv znovu vzrostl, ale tentokrát ho potlačil. Zlost neměla smysl, pouze stupňovala jeho bolest. Tak jako tak sotva dýchal. Proč si vybrala jeho?

"Vím, co tím myslíš," odpověděl Harry, v jeho hlase zněla ostrost. Alespoň on rozuměl.

"Ze všech lidí..." jeho hlas se vytratil, jak se snažil najít ta správná slova. "Proč si vybrala jeho?" zadrhl se úsilím udusit emoce z posledního slova.

"Nemyslím si, že si ho vybrala vědomě, Rone. Prostě se to stalo."

"Něco takového se nestane jen tak, Harry." Ron se hořce ušklíbl a přál si, aby měl svůj lék proti bolesti, láhev Ogdenské ohnivé. Proč musel začít mluvit o něčem, co ho zevnitř sžíralo? K ničemu to nevedlo.

"Něco o těch okolnostech vím. Ano, prostě se to stalo." Právě svou neústupností nutil Rona souhlasit.

Ron mu chtěl věřit. Chtěl věřit, že Hermiona jenom udělala chybu. To však nestačilo, nikoli při zhodnocení všech faktů. Harry by mu nelhal, ne tak jako ona. Ona v něm léta živila přesvědčení, že ho miluje a že Rose je jeho dcera. Jak mohl být tak slepý? Možná by jí dokázal odpustit, kdyby nešlo o Malfoye. To, co udělala, byla vrcholná zrada.

*

16:02

Byl to nečekaně nádherný den. Hermiona by si nikdy nemyslela, že se mezi všemi těmi trapnými pauzami a napjatými rozhovory bude bavit. Ještě překvapivěji se zdálo, že Draco se bavil rovněž. Hermiona měla sice zprvu z výletu obavy, ale Draco se mudlovskému prostředí přizpůsobil poměrně rychle. Domníval se, že půjdou do kouzelnického parku, ne mudlovského. Hermiona se docela pobavila při pohledu na jeho výraz, když jej Rose vyvedla z omylu. Draco jí to nedokázal odepřít; jen kývl hlavou a předstíral, že ho její nápad nevyděsil k smrti.

Byl v tom dobrý. Ještě nikdy neviděla Rose tak šťastnou. Neměla by ty dva porovnávat, ale Ron se nikdy ani nepokusil jít s ní na houpačku nebo kolotoč. Draco by jí nic neodepřel, bez ohledu na to, jak byl vyděšený, a Rose to vycítila, takže toho hned od začátku využívala ve svůj prospěch. Nicméně Hermiona měla pocit, že nikdy neviděla svoje děvčátko tak živé. Samozřejmě věděla, že ve skutečnosti už svou dceru takhle šťastnou viděla, jen to bylo už příliš dlouho. Její úsměv tak zářil. A to všechno díky Dracovi.

Ani za milion let by ji nenapadlo, že může být tak – tak nestřežený a upřímný. Vypadal sice vyděšeně, když se Rose houpala na houpačce, kopala nohama, aby nabrala rychlost, a stoupala výš a výš. Výraz jeho tváře zrcadlil ten Ronův, když poprvé spatřil tento mudlovský výmysl. Hermiona však věděla, že dokud se Rose nepřestane usmívat, Draco nezasáhne. Sledovat, jak na sebe reagují, bylo pro ni tvrdým ponaučením. Tolik se v něm mýlila, ve všem.

Posledních pět hodin jí skutečně otevřelo oči. Neexistoval žádný způsob, jak by se mohla vrátit a všechno změnit, ne bez použití obraceče času, a ani pak by to nefungovalo. Uvažovala, jaký by měla život, kdyby Dracovi řekla o Rose. Zrovna by skončila válka a svět by se pomalu zotavoval z Voldemortova hněvu. Mohli by mít šanci? Hermiona netušila, co by udělali. Bylo jí jasné, že by s tím složitě bojovali. Stejně jako bojovali s životem.

Kéž by se mohla vrátit a všechno změnit. Tolik by toho udělala jinak. Pro začátek by se nenechala od Molly dotlačit do manželství s Ronem. To byla jedna z jejích největších chyb; měla poslechnout své instinkty, své rodiče. Chybovala a nemohla nic vrátit zpátky. Hermiona věděla, že čas na sebelítost už uplynul. Kolik dní strávila brečením? Slzy nadále nepřicházely v úvahu. Sebelítost jí v ničem neprospěje, ne když se musí postarat o Rose.

"Takže," začal Draco neohrabaně a posunul si spící Rose v náruči. Holčička byla utahaná, celou dobu honila Pipu – která momentálně táhla Hermionu na vodítku dopředu – a hrála si s Dracem na prolézačkách. "Plánuješ zůstat s rodiči dlouho?"

Vyhýbali se náročnějším tématům, ale tohle byla potenciálně nebezpečná otázka. Mohla by vést k dalším dotazům, těm, kterým ani jeden nechtěl čelit. Přesto Hermiona usoudila, že musí tímto rozhovorem projít, dřív nebo později. "To opravdu nevím. Už je to přes týden a začíná mě to trošku dusit. Nemám jinou možnost. Jedině sehnat malý byt jenom pro mě a Rose, kde bychom mohly bydlet. Tohle je to nejlepší, co můžu dělat. Nic jiného není v tuto chvíli proveditelné, ne s tím, jak se věci mají."

Jak zjistila, upřímnost byla ta nejlepší politika. Vyslovila už dost lží, aby jí vystačily na celý život, takže chtěla být co nejupřímnější. V žádném případě to nezlehčovalo to, co napáchala, ale byla to změna k lepšímu. Jestliže se jí má podařit vytvořit si jakési přátelství nebo dohodu s Dracem, upřímnost při tom bude hrát významnou úlohu. Musí jí věřit a naopak. Kvůli Rose.

"Docela chápu, jak se cítíš. Merline, jsem rozvedený necelý den a už teď mě děsí vyhlídka na stěhování zpět k rodičům! Jistě, mám je rád a tak vůbec, ale –"

"Je to s nimi dost těžké?" dokončila za něj a Draco se v odpověď usmál a pokýval hlavou.

"Moje matka… myslí to dobře," začal, znovu si posunul Rose, která měla ruce obtočené kolem jeho krku a nohy napůl kolem pasu. "Ale občas jí je dost. Je to buď všechno, nebo nic. Buď tě dusí náklonností, nebo rovnou rdousí hněvem. Asi nikdy jsem u ní nezažil něco mezi. Většinu času umí být diplomatická, ale…" odmlčel se a usmál se pod vousy. "Nejspíš se mě bude snažit odpravit pomocí skřítčího krystalu, až zjistí, co jsem ti řekl."

"Asi máš pravdu," souhlasila Hermiona se smíchem, když si vzpomněla na Narcisiny dokonalé způsoby a klamně povolnou osobnost – na veřejnosti.

"Můžu se tě na něco zeptat?" optal se Draco a vzbudil v Hermioně dojem, že se jí jeho dotaz nebude líbit. Bez ohledu na to přikývla. "Jsi – víš, co se stane s – s Weasleym?"

Výraz v jeho tváři byl nečitelný, ale jeho oči – jeho oči neprojevovaly nic než starost a… zranitelnost? V tu chvíli si Hermiona uvědomila, že má obavy, dokonce se bojí, aby Ronovo slovo nemělo v Rosině životě větší váhu než jeho. Aby o ni nepřišel. Přitiskl si dceru blíž k sobě, jako by měla zmizet, jako by mu ji každou chvíli měli vyrvat. Hermiona nepochybovala, že o ni bude bojovat. Kdyby došlo na soudní bitvu, bude bojovat na život a na smrt. Ale stejně tak Ron.

Dnešek utvrdil Hermionu v tom, že nemůže Rose od Draca vědomě držet dál. Byl jejím otcem, i když to dívenka nevěděla. Draco byl její otec a záleželo mu na ní – ne, miloval ji. Kdo by ji nemiloval? Ve chvíli, kdy pohlédla na čerstvě narozenou Rose, bezhlavě se do ní zamilovala a věděla, že udělá cokoliv, aby ji ochránila. Proč by to u Draca mělo být jinak? Byla úplně stejně jeho dcera jako její. Krev je krev; možná právě proto Draco zaujal malou Rose tak rychle. Možná na nějaké podvědomé úrovni tušila, že se má stát velkou součástí jejího života.

"Upřímně řečeno, nevím, Draco. Požádala jsem Rosinu kmotru, aby pro mě vypracovala rozvodové papíry," přiznala tiše a na chvíli se s láskou zadívala na svou dceru. "Nebude z toho mít radost, ale doufejme, že mu na mně záleží ještě dost na to, aby s rozvodem souhlasil." Jelikož ale Rona dobře znala, obávala se, že se bude bránit – přinejmenším zpočátku.

"Já navrhl okamžité zrušení manželství," podotkl Draco jen tak mimochodem.

Hermiona se proti své vůli usmála. "Ano, na něco takového jsem tě tipovala." Draco jen pokrčil rameny, smutný úsměv na tváři. "Alyson pro mě připravuje totéž. Takže tě za to asi nemůžu soudit." Její přiznání se setkalo s dlouhým tichem.

Nechtěla se s Ronem rozvést, ne takto. Ale když Alyson nasadila masku právničky, Hermiona si uvědomila, že vzhledem k současné situaci to bude zřejmě nejlepší a nejbezpečnější způsob. Nebylo pochyb, že Starostolec její návrh na rozvod schválí, byť s opovržením a odporem k ní a jejím činům. Muselo se to ale stát.

"Rose mívá noční můry," řekla nepřítomně. Opravdu nevěděla, proč mu to povídá.

"Noční můry?"

"Hmm," nervózně si skousla spodní ret zastavila se. Pomalu se vraceli zpět k domu jejích rodičů, ale každé zdržení bylo vítané. "O Ronovi, že ji vezme ode mě pryč."

"Opravdu ji vyděsil, co?" V jeho očích němě bublala zuřivost.

"Neměl to v úmyslu," namítla chabě a pokusila se rozptýlit jeho vztek prosebným výrazem. "Ron nikdy nebyl příliš taktní."

"Ne, to Lasičákovi nikdy nešlo," vyštěkl ostře a vyzývavě.

Hermiona si povzdechla. "Nezačínej, prosím. Já se nechci hádat a ty víš, že budu. Víš, že ho budu bránit, když se budeš ohánět sarkastickými poznámkami. Bez ohledu na to, jak moc se může zdát, že si je zaslouží. Nechci se s tebou hádat, Draco, tak prosím –"

"Dobře."

"Cože?" překvapila ji rychlost jeho souhlasu.

"Řekl jsem, že dobře," protočil Draco oči a nasadil tón, jako by mluvil s dítětem. "Já to chápu, víš? Navzdory všemu na něj vždycky budeš myslet jako na svého přítele, protože se mezi vámi stalo příliš mnoho, aby to jen tak něco smazalo. Já to chápu. Je to jako se mnou a Blaisem."

Hermiona trochu ohromeně zašeptala: "Děkuji."

Opravdu byl jiný člověk. Ne že by kompletně otočil, ale změnil se. Velkou roli v tom sehrály věk a zkušenosti, které získal. Kdysi v Bradavicích měl prakticky všechno naservírované na stříbrném podnose. Až v šestém ročníku musel nastat ten zlom, kdy začal konečně vidět nedostatky ve svém přesvědčení. Hermiona obdivovala toho člověka, kterým se stal. Nejen, že byl spolehlivý, ale také laskavý, chápající, rozumný, a dokonce příležitostně i upřímný. Jistě, stále zůstával arogantním mrzoutem, ale změnil se – a to k lepšímu.

"Víš, kdybyste hledaly nějaké bydlení, vždycky se můžete nastěhovat do jednoho z našich rodinných venkovských sídel," obrátil se k ní a na tváři měl poněkud zamyšlený výraz. "Rodinný dům našich předků – panství – je ve Wiltshire, ale máme venkovskou usedlost v Lincolnshire, která není příliš okázalá. Vlastně si myslím, že Rose by se tam mohlo líbit. Daphne předělávala panství v Durhamu, takže to v rozvodovém vyrovnání rozhodně dostane. Merline, ta ženská měla příšerný vkus."

"Draco, je to naozaj skvelá ponuka, ale nie je žiadna možnosť, ako by som ju mohla prijať." Hermiona mala pocit, že ho musí zaraziť skôr, než získa príliš veľa nádeje. Videla to v jeho očiach. Chcel, aby tam i s Rose žili. Iba ta samotná myšlienka ako keby ho nadchla.

Pokud by k sobě měla být upřímná, představa, že žije v Lincolnshiru, se jí také velmi zamlouvala. Nejenže měla ta oblast poměrně malebnou krajinu, ale i historii – zemřela by jen proto, aby mohla prozkoumat různá historická města toho hrabství. Vždyť to bylo rodiště Isaaca Newtona! Hermiona věděla, že tam by si žila v naprosté blaženosti.

"Hermiono, zamysli se nad tím. Rose by to tam milovala." Skoro se nahlas zasmála pohledu na jeho tvář. Nasadil smutné psí oči, které byly navzdory barvě totožné s očima její dcery. Rose ten výraz používala pořád; očividně ho po něm zdědila.

Opravdu to byla skvělá nabídka a Rose by to tam milovala. Jenže pak by se mu cítila zavázaná a to nechtěla. Hermiona věděla, že se snaží udělat správnou věc. Chtěl mít pocit, že dělá něco víc, přispívá Rose ke stabilnějšímu živobytí. Draco ji chtěl zajistit, postarat se o ni. Chtěla říct ano, opravdu chtěla. Ale bylo to příliš.

"Draco –"

"Mohu jí dát svou lásku a své srdce, Hermiono. Merline, už to všechno má! Ale potřebuju mít pocit, že dělám něco víc," přerušil ji a potvrdil její přesvědčení. "Ona už má za otce Weasleyho –"

"Jsi stejně tak její otec jako on." V těch slovech nebylo žádných pochyb; myslela je vážně a bez výhrad. Oba se podívali na Rose, jak mu klidně oddychuje v náručí.

"Ne že by to věděla," namítl Draco tiše. "A nechystám se zničit všechnu její víru tím, že jí řeknu, že jsem její otec a proklatý Ronald Weasley není."

Hermiona si povzdechla a doufala, že toho později nebude litovat. "Dobře, Draco." Vzhlédl k ní se špetkou naděje. "Uděláme to takhle. Rose a já se přestěhujeme do usedlosti v Lincolnshire. Odmítám tam však zůstat, aniž bych platila aspoň nějaký nájem. A než se se mnou začneš hádat, nehodlám o tom diskutovat. Také si myslím, že by ses možná měl sestěhovat s námi. Nepochybuji, že to ze začátku bude trapné, ale takhle aspoň budeš mít větší šanci Rose pořádně poznat."

Dlouho se na ni rozzářeně díval a po nějaké chvíli se mu po tváři rozlil upřímný úsměv. "Nebudeš toho litovat, Hermiono. To ti slibuji."

"V to upřímně doufám."