Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad: Ani, Iveta, martik

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Tajemná komnata, v překladu od Vladimíra Medka.

Kapitola 23.

Harry, Ron, Neville a Hermiona sešli dolů k Hagridovi poté, co Harry (a zbytek týmu, ale hlavně Harry) převálcoval Mrzimor 400 ku 230. Byla to dlouhá hra, což způsobil fakt, že Harry měl to nejhorší koště na hřišti, zatímco všichni ostatní měli stejný, kvalitní model. Cedrikův výraz stál za to, když k němu Harry slétl a popadl zlatonku přímo za jeho uchem – kde prodlévala minimálně posledních pět minut, aspoň co Harry věděl. Vypadalo to, jako by staršího z chlapců pronásledovala nebo tak něco.

„Ahoj, Hagride,“ pozdravil Harry. „Viděl jsi zápas? Nebo spíš viděl jsi, jak jsem to totálně nandal Cedrikovi, i když moje koště si proti tomu jeho ani neškrtne?“

„Jasňačka,“ ujistil ho Hagrid. „Nenechal bysem se vo to připravit ani za nic.“

„Ale prosím tě,“ ozvala se Hermiona otráveně. „On má Nimbus 2001, ty máš Nimbus 2000. Ta košťata vyšla rok po sobě. Jak moc se můžou lišit?“

Ostatní to neuznali za hodno odpovědi.

„Chlapi,“ zabručela Hermiona.

„Správně, protože to vůbec není sexistické, Hermiono,“ protočil Neville oči.

„Proč sis nepořídil Nimbus 2001, Harry?“ využil Ron příležitosti.

„Vyčkávám, až mi můj kmotr koupí příští rok Kulový blesk,“ svěřil se Harry.

Ron zmateně svraštil obočí. „Ale není tvůj kmotr -“

„Jo,“ odpověděl krátce Harry. „A proto mi za poslední roky dluží hromady vánočních dárků. Hej, dokonce ani letos mi nic nedal.“

„Ale je to masový vrah! A na útěku!“ upozornil ho Ron.

„Co to má znamenat?“ překvapeně vyjekla Hermiona.

„Vodkaď víte vo Blackovi?“ dožadoval se Hagrid.

„Podívejte, ministerská bábovka!“ zvolal Harry, překvapivě potěšený, že Popletala vidí. Už od začátku roku se na tenhle rozhovor táák netěšil. Vlastně se na něj netěšil nikdy.

„Kde?“ zjišťoval dychtivě Ron. Harry se na okamžik zamyslel, proč je u všech ďasovců nadšený, že se setká s naprosto neschopným a mimořádně nafoukaným ministrem kouzel. Ale pak si uvědomil, že Ron jednoduše nepochopil, o čem mluví, protože jako obvykle myslel svým žaludkem.

„Věř mi, rozhodně nechceš nic, co uvařil Hagrid,“ pošeptal Ronovi Neville, aby ho Hagrid neslyšel. „Měl jsi na mysli jídlo, Harry?“

„Ne, mluvil jsem o ministrovi kouzel,“ vysvětlil Harry.

Hermiona si povzdechla. Očividně mu nevěřila, ale rozhodla se podvolit. „Co by ministr kouzel dělal před Hagridovým srubem?“ zeptala se hlasem přetékajícím trpělivostí.

Harry přivřel oči. „Nevím, ale radši by to nemělo být to, co si myslím.“

„Myslíš, že se ňák dověděli vo těch útocích?“ zeptal se Hagrid nervózně.

„Nejsou tu žádné důkazy,“ ujistil ho rychle Harry. „I kdyby se něco doslechli, s naší rychlostí odkameňování tu nic nenajdou, takže nemůžou nic dělat.“

„Ale proč by šli po Hagridovi?“ snažila se pochopit zmatená Hermiona.

„Protože je to banda pitomců,“ řekl jednoduše Harry. „Co bys čekala?“

Hagrid vrhl po Harrym vděčný pohled, když tu se ozvalo hlasité zabušení na dveře.

„Vy čtyry, schovejte se,“ poradil Hagrid.

Všichni se zadívali na Harryho.

„Proč si myslíte, že s sebou mám neviditelný plášť?“ zeptal se.

„Vždycky ho máš s sebou,“ podotkl klidně Neville.

„No a co, i kdyby?“ zeptal se Harry a bojovně si založil ruce. „Večerka je až za nějakých dvacet minut, vůbec nic nám nebrání tu být.“

Hagrid vypadal chvilku nejistě, ale pak pokrčil rameny a řekl: „Jak je libo.“

„Dobrý večer, Hagride,“ pozdravil ho profesor Brumbál, když se dveře konečně otevřely. „A… hosté,“ vůbec ho nepřekvapilo, že tam narazil na Harryho a jeho kumpány.

„Vypadá to s vámi zle, Hagride,“ řekl krátce Popletal. „Velice zlé. Jestli je to pravda… Prostě to nemůžeme riskovat. Jste – co tady děláte?“ zeptal se, když si všiml studentů.

„Jsme na návštěvě u našeho dobrého kamaráda Hagrida a bavíme se o tom, jak je skvělé, že tu letos nepobíhá bazilišek, protože upřímně, to by bylo dost na houby,“ lhal Harry, jako když tiskne, a zářivě se u toho usmíval.

„Ve škole… Není?“ Popletal vypadal zmateně. Otočil se na muže za sebou. „Ale říkal jste -“

„Samozřejmě, že tu volně pobíhá bazilišek,“ vstoupil mu hladce do řeči Lucius Malfoy. „Draco by o něčem takovém nelhal. Nevím, kdo si myslíte, že jste, ale ujišťuji vás, že – Pottere.“ Poslední slovo pronesl zcela bezvýrazně. Vypadalo to skoro, jako kdyby Lucius konečně přišel na to, jaký skandál Harry jeho rodině způsobil. Pochyby vyvolávalo jen to, že nesáhl po hůlce.

„Pottere?“ podíval se Popletal zblízka na Harryho. „To jako Harry Potter? Mohl bych přísahat, že je to Dra -“ odmlčel se a úkosem se podíval na svého hlavního sponzora kampaně. „Ehm, nic.“

„Proč to všichni dělají?“ zeptal se Lucius odevzdaně.

„Proč tady vlastně jste?“ zeptal se Harry, ne že by ho to tak zajímalo nebo že by chtěl prolomit trapné mlčení, ale protože si byl plně vědom toho, jak snadno konverzace sklouzne někam jinam, a věděl, že nikdo jiný nebude mít tu drzost vrátit je k původnímu tématu.

Lucius po něm hodil roztrpčený pohled, protože Popletal byl příliš nakloněný líbat zem pod Potterovýma nohama, než aby to udělal sám. „Ovšem. Jsme tady, abychom zastavili ty útoky.“

„Jaké útoky? Neslyšel jsem o žádných útocích. Hej bando, vy jste něco zaslechli?“ otočil se Harry na své kamarády.

„Nic,“ zareagoval Ron okamžitě.

„Ani ň,“ přitakal Neville.

„Byl někdo zraněný?“ raději se zeptala Hermiona, aby se vyhnula přímé lži státním činitelům.

Popletal vypadal poněkud vyvedený z míry. „No… nebyl. Ale bazilišek je vážná věc.“

„To jo,“ souhlasil Harry a tvářil se přiměřeně zmateně. „O jakých útocích to mluvíte, pane?“ Merline, oslovovat Popletala ‚pane‘ bylo nechutně nechutné.

„Po škole volně pobíhá bazilišek a vy všichni to tutláte,“ netrpělivě je obvinil Lucius.

„Proč bychom to u Merlinovy hole dělali, Luciusi?“ promluvil Brumbál. „Jak řekl Kornelius, bazilišci jsou velmi nebezpeční a pokud by se tu nějaký pohyboval a zabíjel, nebo snad proměňoval studenty v kámen, jak bychom to mohli skrývat? Studenti mají svobodu projevu a nejsou nijak monitorovaní, takže jestli potřebujete opětovné ujištění, můžete se kteréhokoliv z nich zeptat.“

„Ne že bych vám nevěřil, Brumbále,“ pronesl Lucius a vypadal, jako by mu ta slova způsobovala nevýslovnou bolest, „ale můj syn, který má mou neotřesitelnou důvěru, trvá na tom -“

„Jsem si jistý, že na tom opravdu trvá,“ přerušil ho Harry. „Ale kdyby to byla pravda, tak proč by to nenahlásil i někdo jiný? Nebo si skutečně myslíte, že se děcka víc bojí, aby se ‚nedostali do potíží‘ za ohlášení něčeho tak vážného, než pitomého obřího hada?“

„Nazval jsi mého syna lhářem?“ žádal Lucius o vysvětlení.

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl šokovaný Harry. Po tom všem nepatřil k těm, co by kázali vodu a pili máslový ležák. „Hele, Draco je můj kámoš. Víte, to já jsem mu udělil rady o nezákonném hledání a konfiskaci majetku. A taky bych chtěl dodat, že Draco tvrdí, že je Zmijozelův dědic. Možná proto mluví o baziliškovi.“

„Můj syn by nikdy -“ rozhořčil se Lucius.

„Pane Malfoyi?“ Ron vyčkal, až na něj Lucius zaměří svou pozornost. „Vašemu synovi je dvanáct.“

Lucius vzteky zrudl a Ron vypadal, že je se sebou nadmíru spokojený.

„Bez ohledu na platnost těchto tvrzení,“ Popletal se zdál zklamaný vývojem událostí, které zjevně nevedly k Hagridově zatčení a tím pádem ani k Luciusově spokojenosti. „Faktem zůstává, že informace pochází od spolehlivého zdroje z dobré rodiny. Proto musí být zahájeno vyšetřování.“

„To rozhodně,“ velkomyslně souhlasil Brumbál. „Nechtěl byste nás doprovodit, Hagride? Myslím, že je načase, aby se tihle čtyři vrátili do své společenské místnosti.“

Všech osm se vydalo nazpět do hradu v rozličném rozpoložení. Hagrid byl vyplašený jako kůrolez, jako by ho mohl Popletal každým okamžikem uvrhnout do Azkabanu. Hermiona mlčela v posvátné úctě, že se mohla setkat s nejmocnějším (přinejmenším formálně) kouzelníkem v Británii. Ron se ještě pořád tetelil štěstím, že měl navrch nad otcem svého úhlavního nepřítele. Lucius se mračil na všechny kromě Nevilla a Hermiony – Neville pocházel z dobré, úctyhodné čistokrevné rodiny a o Hermioně pranic nevěděl, takže neměl důvod, aby ji nenáviděl. Popletal vypadal neklidně, jako by si konečně uvědomil, že je zachycen v jádru bitvy o moc mezi dvěma kouzelníky, na kterých nejvíce závisel. Zdálo se, že Neville by mnohem raději dělal něco méně dramatického, a Harry zíral na hvězdy a snažil se ještě něco málo našrotit na zkoušku z astronomie, která ho čekala o půlnoci.

Samozřejmě, že v okamžiku, kdy vkročili do hradu, je spatřila Slečna Amaretto – Filchovy důvody, proč pojmenoval svoji novou kočku po italském likéru, byly naprosto mimo Harryho chápání – a hned na to na ně začal dorážet Filch.

„Tady jste,“ vrčel na Harryho. „Všichni vás hledají. Je tady další.“

„Další… co přesně?“ zajímal se Lucius, zatímco pohrdavě shlížel na motáckého školníka.

Filch si zjevně pamatoval Luciuse jako studenta a jeho tehdejší odpor k němu v něm dosud přetrval. Proto si dal s odpovědí na čas. „Další studenti se zase prokleli v hale. Prý šli po nějakém pojančeném rarachovi.“

Bradavice jsou prostě takové. Nikdo se nezajímá, kde se tu vzal pojančený rarach, ani proč studenti cítili potřebu proklít ho.

Filch se otočil k Harrymu. „Shání se po vás.“

Harry vážně přikývl. „Fajn. Musím jít a pomoci je odeklít, aby zítra u snídaně, až se to roznese, nebyli za blbce.“ S těmi slovy se rozběhl chodbou.

„Očistěte si boty!“ křičel za ním Filch.

„Opatrně při tom běhání po chodbách,“ dodal Brumbál mírně.

„Počkat, možná bychom měli také jít do nemocničního křídla,“ navrhl Popletal, jakmile byl Harry z dosahu.

Po spěšném příchodu na ošetřovnu vylovil Harry automaticky dva mnoholičné lektvary a vrazil je do natažené ruky madame Pomfreyové.

Madame Pomfreyová na ně zkoumavě hleděla. „To je… mnoholičný lektvar?“

„No, možná?“ snažil se Harry chytit dech. „Tady,“ znovu sáhl do kapsy a tentokrát vytáhl dvě ampulky odvaru z mandragory (patrně to byl odvar z mandragory a ne lektvar z mandragory. Kdo ví? Dobře, kromě Nevilla a Hermiony, kteří mu dali patnáctiminutovou přednášku o správném názvosloví).

„Mimochodem, proč u sebe máte mnoholičný lektvar?“ tázala se madame Pomfreyová podezíravě. „Je to v Bradavicích vůbec legální?“

„Jsem si docela jistý, že se ho nikdo neobtěžoval zakázat už kvůli jeho ceně, obtížné výrobě a celkové vzácnosti. Ale to je jedno – kdo zkameněl tentokrát?“ zeptal se, aby změnil téma.

„Draco Malfoy a Cedric Diggory,“ dostalo se mu strohé odpovědi.

Harry se rozesmál. „Tak tohle je až příliš komické.“

Madame Pomfreyová pozvedla obočí. „Jak to může být komické? Myslela jsem, že oba chlapci jsou vaši přátelé.“

„Jasně, že jsou,“ potvrdil Harry. „To na tom není to komické. Komické je… ale nejdřív, co ti dva spolu vůbec dělali? Nejsem si vědom, že by se znali.“

„Nemám ponětí,“ odpověděla lékouzelnice stručně. „Jde o VZA.“

„VZA?“ zopakoval Harry. Napadla ho jediná věc, kterou by ta tři písmena mohla znamenat. ‚Vězeň z Azkabanu.‘ Ale tak nějak pochyboval, že jde o tento případ.

„Veskrze zkamenělé adolescenty,“ vysvětlila s nepatrným pousmáním.

„Chápu. A měl jsem na mysli, že Dracův otec a ministr kouzel Popletal jsou právě teď na hradě a pátrají po důkazu, který by podpořil Dracovo tvrzení, že jsou tady studenti proměňováni v kameny rychlostí Nimbusu 2001 a zrovna Draco si tuhle chvíli vybere na to, aby ze sebe taky nechal udělat kus šutru.“

„Jsem si jistá, že přesně to plánoval, když se nechal napadnout,“ pronesla madame Pomfreyová sarkasticky.

Harry pokrčil rameny. „Hele, člověk nikdy neví. Naštěstí by měl odvar z mandragory zaúčinkovat každým okamžikem, že jo?“ ujišťoval se, když zaslechl kroky zpoza dveří.

Madame Pomfreyová ustaraně pohlédla na své pacienty. „Měl by.“

Ve chvíli, kdy se otevřely dveře na ošetřovnu, Draco a Cedric ospale zamrkali.

„Tati?“ tázal se Draco zmateně. Rychle si uvědomil, že jsou v pokoji i jiní lidé. V jistém okamžiku byli Harryho přátelé zřejmě posláni zpět do společenské místnosti. „Chci říct, otče? Co tu děláš?“

„Mám dojem, že mnohem vhodnější otázkou je – co tu děláš ty?“ zeptal se Lucius. Do hlasu se mu bezděčně vloudil ustaraný tón.

„Byl jsem… byl jsem…“ snažil se Draco rozpomenout.

„Rarach,“ zakašlal Harry.

Díky Merlinovi, Cedric okamžitě pochopil, co má Harry na mysli. „Na chodbě jsme si porovnávali chytačské strategie, když se odněkud objevil malý modrý rarach a zaútočil na nás. Ani jeden z nás si nemohl vzpomenout na kouzlo, které raracha zažene, proto jsme se ho snažili zmrazit, ale pořád se hýbal, takže jsme minuli a zasáhli se navzájem,“ vysvětlil jim a znělo to velmi zodpovědně a přesvědčivě. Není divu, že byl prefektem. A nebyl i primus? Harry si nemohl vzpomenout.

„Je to pravda, Draco?“ Lucius se podezřívavě zahleděl na svého syna.

Draco stále vypadal trošku mimo a nerozhodně těkal pohledem mezi svým otcem a Harrym. „Já… ano,“ řekl nakonec.

„Tohle jsou vaši jediní pacienti, madame Pomfreyová?“ otázal se Brumbál zdvořile jako vždy.

„Kromě čtvrťačky, které se podařilo proměnit si uši v mrkve, tak ano, tihle dva jsou jediní,“ potvrdila lékouzelnice.

„Pokud vám to nevadí, ujistíme se o tom sami, ano?“ dovoloval se Popletal a vydal se dál do místnosti. Záhy zjistil, že mu cestu blokuje velmi rozzlobená školní ošetřovatelka.

„Pane ministře, doufám, že nenaznačujete, že nějaké pacienty skrývám,“ začala rozhořčeně a hrozivě se k němu přibližovala.

„Ne, já -“ snažil se Popletal obhájit, ale madame Pomfreyová na to nebrala zřetel.

„Pochopitelně, pokud bych se je snažila ukrýt, zcela jistě by to nebylo zde, v nemocničním křídle, co myslíte? Proč je nejdete zkontrolovat do kumbálu na košťata? Nebo na střechu?“ navrhla mrazivým hlasem.

„Věřím vám, já vám věřím,“ ujišťoval ji Popletal a chvatně ustupoval.

„Děkuji vám,“ pronesla. „A teď, jestli dovolíte, rušíte moje pacienty.“

Nezbylo jim než odejít. Konfrontováni s neexistujícími důkazy o zkamenění nebo s čímkoliv neobvyklým (snad s výjimkou děsivě prázdné ošetřovny) byli Popletal a Lucius nuceni vyklidit pole. Bylo nesmírně trapné, že udělali takový rozruch kvůli něčemu, o čem všichni kolem předstírali, že se neděje. Harryho mimochodem napadlo, co by se stalo, kdyby pravda vyšla najevo – a podle dohody s Lockhartem k tomu nakonec dojde – ale uvědomil si, že důsledky pro lidi a školu na něj jako druháka vlastně nebudou mít žádný vliv.

A protože byl druhák, bylo naprosto pochopitelné, že začal křičet v okamžiku, když Hagridovi tajemně uklouzlo ‚Držte se pavouků‘. Tahle rada by rozhodně nevedla k ničemu dobrému. Ještěže Lucius a Popletal už odešli. Koneckonců, čemu by prospělo, kdyby lidé zpochybňovali jeho zdravý rozum dřív, než bylo nutné.

ooOOoo

„U Merlina, ten bazilišek je postrach!“ stěžoval si Draco během příští hodiny lektvarů.

„Znamená to, že ses vzdal své ďábelské budoucnosti coby Salazarův dědic?“ zajímal se Harry nevinně.

Draco ho zpražil pohledem. „To není vtipné, Pottere.“

„Ale já vím, že není,“ snažil se ho Harry uklidnit. Draco ho nazýval Potterem, jen když byl opravdu naštvaný. „To jen proto, že polovina třídy doopravdy věří, že jsi Zmijozelův dědic, a vážně by chtěli znát odpověď na tuhle otázku.“

Draco zíral na Harryho. „Děláš si psinu?“

„Ne, já neštěkám,“ vyhrkl Harry dřív, než mu odpověď prošla mozkem.

Draco na něj nechápavě hleděl. „Co-“

„To neřeš, morální povinnost, to bys nepochopil,“ mávl Harry rukou. „Tak aby bylo jednou pro vždy jasno, jelikož jsi byl taky zkamenělý – jsi nebo nejsi Zmijozelův dědic?“

Poté, co byl podroben Harryho tázacím replikám ‚ne, ty jsi? nebo ne, ty nejsi?’ z filmu ‚Stopa’, rozhodl se Draco moudře odpovědět celou větou. „Ne, nejsem Zmijozelův dědic.“

„Jestli Harry stále může být Dědicem, dokonce i když má alibi, tak Malfoy klidně může poštvat baziliška na sebe,“ namítal Ron.

„Sklapni, Rone,“ strčila do něj Hermiona loktem; evidentně pochopila, že poukazovat na to, že by Harry teoreticky stále mohl být Dědicem, by za daných podmínek nebyl zrovna nejlepší tah.

„Co to tady máme?“ protáhl profesor Snape hedvábným hlasem, když se objevil za jejich zády.

„Dohadují se, jestli jeho zkamenění vyřazuje Malfoye z adeptů na Zmijozelova dědice a jestli to, že má Harry alibi, z něj i tak stále dělá kandidáta,“ vysvětlil Neville ochotně.

„Chápu,“ ohrnul Snape uštěpačně rty. „Ale i sám ministr kouzel, který se snížil, aby vyšetřil ty odporné pomluvy o baziliškovi, co volně pobíhá po škole, byl ujištěn, že ve skutečnosti nejde o nic víc než odporné pomluvy.“

„No, oba víme, že ani jeden z nás není Dědicem, takže náš spor je hlavně kvůli té šuškandě,“ předložil Harry.

„Proč nepracujete, Pottere?“ chtěl vědět Snape.

„Jestli si chci při lektvarech zachovat život, nemůžu se věnovat více činnostem. Přísahám, na vteřinu se ohlédnu a hned něco vybuchne.“ Harry si odmlčel a naklonil hlavu. „Samozřejmě, to může být proto, že mi Zmijozelové stále něco hází do kotlíku, aby otestovali, zda jsem ‚hoden bratříčkovat se s nimi‘, tím, že přežiju jejich pravidelné pokusy o vraždu. Přijde mi to zvláštní, ale co já vím. Nejsem přece Zmijozel.“

„Ale mohl jste být,“ zamumlal Snape nepřítomně, když odstoupil, aby zkontroloval další kotlíky. „Ach ano, mohl jste být.“