Preklady fanfiction Harryho Pottera

77 - Nejisté časy

část druhá

Nedlouho poté Brumbál vyzval profesorku McGonagallovou a Hagrida k odchodu, Harryho si tam ale nechal, aby s ním probral jeho chování. Harrymu přišlo pěkně nespravedlivé, že se proti němu postavili takhle ve třech. Severus většinu času mlčel, ale jeho přikývnutí na Remusovo slabé „slíbil jsi mi to“ bylo horší než všechno ostatní dohromady. Když vycházel z Brumbálovy pracovny, měl co dělat, aby za sebou nepráskl dveřmi, vůbec nečekal, že tam na něj bude čekat Hagrid.

„Harry?“

„No?“

„Seš s tím v pohodě?“

„Seberou mi koště!“ Soptil Harry. „Chtějí ho dát Hoochové, budu ho dostávat jen na zápasy a naplánované tréninky!“

Hagrid to odmávl. „Myslel sem spíš to, jak se k tobě chová.“

Harry zarazil další příval stížností, které měl na jazyku. „Jo tohle. Jo, jsem.“

„Minulej měsíc si byl takovej...“ Hagrid nechal větu nejistě vyznít do ztracena. Harry musel chvilku přemýšlet, než si vybavil, co se dělo minulý měsíc – září se zdálo tak daleko!

„Aha. To bylo kvůli tomu, jak jsem se to snažil utajit před Ronem a Hermionou.“ Harry se rozhlédl po malém prostoru nad točitým schodištěm. „Vím, že jsme pořád v ředitelových prostorech, ale stejně bychom tady o tom neměli mluvit, ani nepřímo. Ale kromě těch tajností jsem v pořádku.“

Když se vrátil do společenské místnosti, okamžitě se na nej sesypal chumel studentů, kteří toužili vědět, co se stalo Colinovi. Harry netušil, proč jim na něm tolik záleží.

„Nevím.“

„Něco přece musíš vědět!“

„Jak na tom byl, když jsi ho našel?“

„Nevím,“ zopakoval Harry tentokrát důrazněji. „Nebyl pokousaný, ale spadl, a než jsme se dostali zpátky, byl v bezvědomí.“

Levandule se rozbrečela.

„Je to moje vina!“

Harry se znechuceně ušklíbl. „Věř mi – Colin byl bezhlavý pitomec dlouho před tím, než se rozhodl, že se mu líbíš.“

„Harry!“ Levandule vykulila oči. „Jak můžeš něco takového říct? Zbožňuje tě!“

„To není můj problém!“

„Ty jsi tak krutý!“

„Ty nemáš problém ho usadit, když tě otravuje, ne? Ale když kvůli němu málem zemře jeden z mých nejbližších přátel, čeká se, že nad tím mávnu rukou?“

„Kdo kvůli němu málem zemřel?“ Zeptal se Dean.

„Remus! A další lidé zemřeli opravdu.“

„Myslel jsem, že z toho všichni vyvázli v pořádku!“

„Zemřeli vlkodlaci, co přišli zaútočit. Dva z nich byli mrtví, když jsem se tam dostal.“

„Ale to byli vlkodlaci,“ namítl někdo.

„Stejně jako Remus, nebo ne?“ Harry si uvědomil, že se mu do hlasu vkrádá zlost. Zavřel oči a pokusil se uvolnit. Stejně jako při nitrobraně. Nech to být. Když je otevřel, Parvati na něj upřeně hleděla.

„Co?“ Zavrčel. Pokusil se opovržlivě neušklíbnout, ale cítil, jak se mu lehce stahuje koutek.

„Občas vypadáš vážně děsivě.“

„Děkuju.“

Někdo ho zatahal za loket, otočil se a spatřil Hermionu.

„Pojď se mnou, Harry,“

Harry v žádosti rozeznal nabízenou pomocnou ruku a nechal se odvést do kouta. Hermiona všechny, co se pokusili přiblížit, odehnala svým nejautoritativnějším pohledem prefektky.

„Možná bys ses měl co nejvíc držet u sebe v pokoji. I když jim nic neřekneš...“

Harry si povzdechl. Tušil, jak svou větu chtěla zakončit. Když se zlobíš, až příliš se mu podobáš. „Asi máš pravdu.“

„Až nás odsud pustí, zajdeme do tvého pokoje v komnatě.“

Harry se potěšeně usmál. Hermiona vždycky vytušila, když s ní potřeboval mluvit. „Dobře.“

„Jestli se mi naskytne příležitost, zeptám se McGonagallové, jestli můžeme vyjít dřív. Zatím zůstaň u sebe.“

„Levandule je neskutečná!“

„Souhlasím. Přijde jí to romantické.“ Hermiona protáhla obličej. „Jeden kluk kvůli mně málem umřel... Oooo!“

„Abys věděla, já se kvůli tobě málem nechal zabít hned v prvním ročníku. Stejně jako Ron.“

„Ale to mělo nějaký smysl!“

„Což je ten podstatný rozdíl mezi Colinovou bezhlavostí a mojí, aspoň podle mě.“ Harry vyloudil na tváři úsměv. „Tak jo, půjdu se zavrtat do svého pokoje, kde mě nikdo neuvidí.“

O něco později za ním nahoru dorazil Dean, v ruce nesl meč, který normálně visel nad ohništěm. „Máš teď čas? Však víš, abys mi zapózoval v té pirátské košili?“

„Um...“ Harry měl v plánu Deanovu žádost odkládat až do slyšení. Na druhou stranu mohl nyní stěží prohlásit, že má moc práce – ležel rozvalený na posteli a tupě zíral na baldachýn. „Nevím, jestli...“

„Ale prosím tě!“

Harryho napadla spásná myšlenka. „No, ty kalhoty – tak nějak jsem s nimi chtěl lidi překvapit. Myslíš, že bys ten obrázek mohl schovat a nemluvit o něm aspoň do plesu?“

„No jasný, vím, že to máš jako překvapení! Nikomu to ukazovat nebudu.“ Dean opatrně odložil meč na svou postel. „Tak se převlékni.“

Harrymu se ulevilo, že se s celou záležitostí vypořádal tak hladce. O chvíli později stál u úzkého okna, ze kterého minulou noc vyskočil. S tenkou látkou jeho košile si pohrával vánek a nafukoval mu rukávy u zápěstí. Také cítil chladivý vzduch v místech průstřihů na nohou prošněrovaných tkaničkami, kde měl holou kůži.

Dean nejdřív chtěl, aby držel meč napřažený před sebou, ale nechal si vysvětlit, když Harry protestoval, že je příliš těžký, aby ho v takové pozici držel po delší dobu, takže se nyní opíral o špičku, jako by si ho tam Harry jen na okamžik odložil. Dean po chvíli přikývl a pak se k Harryho překvapení natáhl po jeho brýlích.

Harry oběma rukama svíral masivní jílec meče, takže Deanovo rychlé chňapnutí bylo úspěšné.

„Hej!“ Harry ukročil dozadu a celou pečlivě aranžovanou pózu tak zničil.

„Jenom jsem ti sundal brýle, Harry.“

„Ale...!“

„Vrátím ti je, když někdo přijde, dobře?“ Dean upravil Harryho pózu a Harry se přestal bránit, protože vyvádění by přitáhlo víc pozornosti než jeho vzhled. Když měl Dean Harryho znovu nachystaného, přikývl a celého si ho prohlédl. Až v tu chvíli se s drobným zamračením zaměřil na Harryho tvář.

„Vypadáš...“

„Co?“

Dean pokrčil rameny. „Jinak. Nedokážu to popsat.“ Vrásky na čele se mu prohloubily. „Není to jen o brýlích – to by změnilo tvoje oči a možná strany tvého obličeje. Ale tohle... míval jsi špičatější bradu.“ Zavrtěl hlavou. „Nedává to smysl! Nepřibral jsi.“

Harry si opatrně přesunul meč do jedné ruky a seslal rychlé Silencio na dveře. „Deane, vážně bych ocenil, kdybys-“

„Pro pána krále!“ Dean se na něj vzrušeně usmál a pak přeběhl zpátky ke své posteli. „To je... vydrž chviličku.“ Udělal chvatný náčrt a vrátil se s karikaturou Harryho. „Vypadáš jako Snape, vidíš?“ Přikreslil velký zahnutý nos. „Podívej, stačí jen přidat pár linií sem-“ několik rychlých tahů přidalo znaky Snapeova charakteristického zamračení, „-a sem.“ Dean se zmateně zarazil v půli přikreslování čar ke koutku jednoho oka. „Ne, je to špatně – tvoje oči mají úplně jiný tvar. Ale ten zbytek funguje!“

Zadíval se Harrymu nejistě do očí.

„Děkuju,“ poznamenal Harry suše. Nemohl si pomoci, aby mu neuniklo snapeovské ušklíbnutí – uvědomil si to až ve chvíli, kdy od něj Dean ucukl.

„Ty...“ Dean těkal očima mezi Harrym a papírem. „Nevypadáš... jako kluk, se kterým posledních pár let sdílím pokoj, ale jsi to ty, jsem si tím jistý. Co se děje? Má to být nějaký plán nebo se prostě něco zvrtlo?“

„Vlastně ani jedno.“

„Takže?“

Harry se dlouze nadechl. „Co kdybych ti o tom řekl víc dnes večer, až budeme moci jít do Komnaty nejvyšší potřeby? Stejně si tam potřebuju promluvit s Ronem a Hermionou.“

Dean se chvilku kousal do spodního rtu, pak přikývl. „Dobře.“

„Nikomu ten obrázek mezitím neukazuj, a hlavně se s nikým nebav o tom, jak vypadám.“

Dean pokrčil rameny. „Nebudu. Hele, Harry – je tahle sranda prostě jenom důležitá, nebo důležitá pro to, abychom vyhráli válku?“

„To druhé.“

„Hm.“ Dean se natáhl a dotkl se meče, ruku na čepeli těsně před křížem jílce. „V tom případě přísahám na svou čest jako člen Nebelvíru a Brumbálovy armády.“

Harry si dovolil vydechnout. „Dík.“

Dean se zářivě usmál. „Ale vážně si myslím, že bys měl zkusit jít na ples převlečený za Snapea – to by nemělo chybu!“

„To by nemělo, dokud by někdo nezemřel.“

Dean nejistě přešlápl. „Až tak vážné?“

„Až tak. Nech si to prosím pro sebe.“

„Nemusíš se bát.“ Dean od něj ustoupil. „Tak pojď na ten obrázek.“

Jak ředitel slíbil, po večeři jim byla navrácena volnost pohybu až do večerky. Harry vzal Rona, Hermionu, Ginny a Deana rovnou do Komnaty nejvyšší potřeby. Místnost se daleko více podobala té, kterou komnata vytvořila při prvních hrátkách s bublinami, než jakou jim nabízela v poslední době – Harryho napadlo, že možná bude potřebovat tlumené světlo, aby Deanovi dokázal věci vysvětlit.

Deanovi se nechtělo věřit, že by Snape zplodil dítě s mudlorozenou čarodějkou, alespoň ne nenásilným způsobem.

„Vždyť mudlorozené nemůže vystát!“

„Ve skutečnosti to není tak hrozné.“ Harry se zoufale zahleděl na Hermionu, pak odvrátil pohled. „Dost se to liší podle...“

„Nedávno jsem s ním mluvila,“ promluvila Hermiona. Ron překvapeně vzhlédl. „Měla jsem z toho dojem, že má z mudlorozených čarodějek a kouzleníků strach.“

Harry se zamračil. „Svým způsobem. U tebe to ale bylo horší než normálně-“

„Protože jsme spolu chodili?“ Hádala Hermiona, v hlase hořkost.

„Protože mu připomínáš mamku,“ zamumlal Harry. Hermiona na něj zůstala nepohnutě hledět. Rychle pokračoval. „Není to tak... Nepovažuje tě za hezkou nebo tak; to ne. Spíš se jí podobáš v tom, jak jsi chytrá a odvážná, jak si všechno rychle spojíš, snažíš se chránit ostatní... Má strach, že k tobě bude cítit obdiv, aspoň myslím.“

Hermiona pobouřeně zavrčela. „Daří se mu to skrývat poměrně úspěšně!“

Harry pokrčil rameny. Zřejmě už tak řekl až příliš.

„Takže tohle musí zůstat tajemstvím jenom do prvního listopadu?“ Zeptal se Dean. „Do začátku slyšení?“

„Přesně tak.“

„Co budeš dělat potom?“

Harry pokrčil rameny. „Asi se ho budu snažit ochránit před Voldemortem.“

„Myslel jsem s Nebelvírem? Já ti věřím, neboj. Už minulý rok jsem se rozhodl, že o tobě nebudu pochybovat bez ohledu na to, co o tobě budou lidé tvrdit. Ale Snape! Lidé z toho budou mimo, budou tě považovat za úplně jiného člověka.“

Harry si z toho odmítal dělat vrásky. „Vždycky tu byli lidé, kteří mi z nějakého většinou úplně hloupého důvodu nevěřili. Nehodlám to řešit.“

„Na co jsi tady potřeboval nás?“ Ron ležel rozvalený na vzdálené pohovce stejně jako při jejich bublinové párty. „Jako morální oporu? Bodygardy?“

„Ne, chtěl jsem vám říct, jak to bylo s těmi vlkodlaky.“

Ron se posadil a shodil nohy na zem. „Povídej!“

Harry si uvědomil, že o tom nemůže mluvit před Deanem, který netušil, že Severus je špeh.

„Deane, myslíš že bys mohl jít? Tohle budou další soukromé věci, co souvisejí s válkou. Nemůžu o tom před tebou mluvit.“ Omluvně se na Deana usmál. „Příští týden budeš vědět proč.“

Dean kývl. „Tak dlouho snad vydržím.“ Zaváhal. „Mám jít zpátky nebo na vás mám počkat venku?“

„Počkej,“ odpověděl Harry. „Nemáme to nadlouho.“

Harry počkal, až se zavřou dveře, seslal nová ochranná kouzla a obrátil se na Hermionu, Rona a Ginny.

„Takže, problém je v tom, že do toho byl zapojený můj tá- otec – profesor Snape, to je jedno. Lord Tom se nesmí dozvědět, že s vlkodlaky bojoval – naopak by se čekalo, že jim pomůže, že jo?“

„Jo tak!“ Vydechl Ron. „To dává smysl. Nevěděl jsem teda, že byl zapojený.“

Hermiona se zamračila. „Neřekla jsem mu to.“

„Aha.“ Harry se nad tím zamyslel. „No, asi je lepší, že to ví, než aby spekuloval.“ Podíval se na Rona. „Asi ti je jasné, že o tom nesmíš nikde mluvit. Nebo se mě na to ptát před lidmi.“

„Chápu.“

„Můžeme sem zase pustit Deana?“

„Můžu vám ještě nejdřív říct něco o Stínovi?“ Zeptala se Hermiona. „Nebo za ním můžeš jít ty a můžete se vrátit do věže napřed?“ Obrátila se na Ginny.

„Řekni mi to teď!“ Předklonila se dychtivě Ginny. „Dean může chvilku počkat a já to chci slyšet taky!“

Harry byl také zvědavý, o co jde. „Už se ti to daří líp? Dokážeš ho spolehlivě najít?“

„Rozumím lidské řeči kolem něj! A ano. Pamatujete, jak si s ním Parkinsonová hrála, protože to Malfoye štvalo?“

„Stín ho pokousal?“ Hádal nadějně Ron. Harry do něj zlehka drcnul.

„Ne, něco lepšího. Pořád je kvůli tomu nevrlý, ale snaží se ho ignorovat. Parkinsonová ale začala Stína krmit, takže teď prakticky žije ve zmijozelské společenské místnosti. Pro účely špehování by to nemohlo být lepší!“

„Povídají si tam o něčem podstatném?“

„No...“ Hermiona se odmlčela. „Ne přímo. Ale daří se mi pronikat do vztahů a spojenectví ve Zmijozelu, i když – je to o dost složitější, než by se na první pohled zdálo. Parkinsonová Malfoye nepopichuje jen tak z nudy – má s ním vážné spory.“

„Kvůli čemu?“ Zeptal se Ron.

„Tvrdí, že změkl vůči mudlům a kouzelníkům smíšené krve – Harryho jméno se přetřásá celkem často. Včera strávila půl večera tím, že se snažila přesvědčit Goyla, aby mu nevěřil. Crabbe ji podporuje.“

„Vážně?“ Reagoval překvapeně Ron.

„Prosím tě Rone!“ Harryho překvapení jeho přítele nečekaně naštvalo. „Viděl jsi tenhle rok Malfoye ve společnosti Crabbeho? Aspoň jednou?“

„Viděl jsem ho s Goylem.“

„Možná ti to bude připadat zvláštní, ale ve skutečnosti se jedná o dva různé lidi. Goyle má Draca rád. Crabbe ne.“

„Od kdy?“

„Od té doby, co to po něm jeho rodiče přestali vyžadovat! Vždyť jsem ti o tom už říkal!“

Hermiona přikývla. „Problém ale je, že Goyle má zároveň rád Crabbeho, takže to pro něj není snadné. Zároveň má ale holku, která mu radí, aby zůstal neutrální.“

„Chápu proč.“

„Pak tam je taková... nevím... liberální skupina? Jsou to většinou čtvrťáci a páťáci, jejich vůdce je páťák, ale jméno nevím. Jsou pro to, aby útoky na mudly přestaly, přijde jim to hloupé a sebedestruktivní.“

Ron zabručel. „Víš jistě, že jsou ze Zmijozelu?“

„Oni se za příslušníky té koleje považují. Tahle liberální skupina se k Dracovi začala chovat jako by byl... něco jako jejich starší ochránce, i když on nikdy neřekne nic tak napřímo jako oni.“ Hermiona se najednou zarazila a trochu zrůžověla. „Akorát jednou řekl, že jsem ‚chytrá a vlastně docela rozumná‘. Včera, když na sebe štěkali s Parkinsonovou.“

Harry o Hermioniných zprávách přemýšlel i ve chvíli, kdy seděl vedle Draca v učebně lektvarů v pondělí dopoledne. Draco se soustředěně mračil na kupičku nahrubo nadrcených vílích křídel před sebou, zatímco čekali, až se jejich roztok začne vařit. Harryho by zajímalo, jestli opravdu slevil ze svého postoje vůči kouzelnické čistotě nebo jestli to jen hraje. Skutečná otázka ale spíš je, jaký k tomu má důvod, pokud tomu tak opravdu je. Je to jeho dlouhodobá strategie nebo plán někoho zradit? Například mě? Nebo se snaží vylákat a zradit Severuse?

Na schodech Harry zpomalil, aby dal ostatním náskok, Draco se držel u něj. Když mezi nimi a poslední dvojicí vznikla dostatečná mezera, promluvil Draco:

„O co jde?“

„Jen mě tak napadlo...“ Harry se nejistě odmlčel.

„Pottere, ven s tím.“

„Vadí ti, že jsem smíšené krve?“

Draco se ušklíbl. „Neskutečně! Tolerovat tvou přítomnost je téměř na hranici únosnosti – proto se ti tak důsledně vyhýbám.“

Harry se zasmál a Draco mu úsměv opětoval.

„Ty jsi ale pitomec! Odkud vane vítr?“

„Jen jsem si říkal, jak je zvláštní, že s tebou – dobrovolně – sedím na dvou hodinách denně třikrát do týdne. Zajímalo by mě, co z toho máš ty.“

Někoho z Nebelvíru by takový dotaz urazil. Draco se nad ním zamyslel. „Kromě politického přínosu je tu ta výhoda, že na obraně sedím s jediným člověkem, který má podle všeho alespoň základní povědomí o černé magii.“

„Hm.“

„Všichni ostatní si myslí, že jsem skrz naskrz prolezlý zlem.“

Harry se ušklíbl. „Já jsem o tom skálopevně přesvědčen.“

„No tak to vidíš!“

Harry se zasmál. „Vždyť je to pravda! Ukradl jsi mi poslední kousek citronového koláče!“

Do třídy obrany dorazili s mírným zpožděním a stále se pobaveně chichotali. Draco okamžitě zmlkl, když pohlédl do přední části učebny. Dnes hodinu nesuploval jeho kolejní ředitel ale profesor Brumbál.

„Tady vás máme!“ Přivítal je Brumbál s úsměvem. „Posaďte se – právě jsme chtěli začít.“

Draco nervózně mrkl po Harrym, který bradou ukázal k prázdnému stolku. Posadili se a vybalili pergamen, inkoust a brky. Ve ztichlé učebně působil každý jejich pohyb příliš hlasitě. Brumbál promluvil až ve chvíli, kdy byli zcela připraveni s brky v rukách.

„Výborně. Zjistil jsem, že jste se naučili nejméně jednu kletbu, ke které jste se nedozvěděli protikouzlo. Mám zde seznam všech kleteb, které jste si v hodinách zmínili v tomto školním roce – pokud je tedy výčet profesora Lupina vyčerpávající. Byl bych rád, kdybyste mi ke každé z nich mohli uvést, co víte o tom, jak její účinky zrušit."

Na hodinu s Brumbálem byla výuka překvapivě vyčerpávající. Zabralo jim celý blok, než prošli a prodiskutovali všechny kletby. Naučili se jediné kouzlo – nesmírně náročné hojivé zaklínadlo na bodné a tržné rány – u všeho ostatního si ředitel jednoduše dělal poznámky. Harry doufal, že Remus nebude mít potíže.

„To bychom měli!“ Ukončil ředitel hodinu radostně. „Předám tento seznam profesoru Lupinovi, věřím, že se mu ho podaří nějakým způsobem zapracovat do svých učebních plánů. Nyní můžete všichni – s výjimkou pana Pottera – jít.“ Postavil se do uličky a lidé se začali urychleně zvedat. Harry čekal. Draco si vedle něj zašpuntovával lahvičku s inkoustem, když Brumbál přistoupil k Harryho židli.

„Harry, mohl bych tě pozvat na oběd v mé pracovně?“

„Samozřejmě, pane.“ Harry začal spěšně házet věci do své brašny. „Pardon. Čekal jsem, že si budete chtít promluvit tady.“

„Příliš času nemám, ale pokračuj, prosím.“

Harry přikývl a vstal. „Měj se, Draco.“

Draco formálně kývl. „Hezký den.“ V pohledu, který mu při odchodu vyslal, Harry četl také ‚hodně štěstí‘!