Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 11. Sníh padá na kameny

Přes noc se Londýnem prohnala bouře a zahalila město takovým množstvím sněhu, jako nikdo už léta nezažil. Okno vytvořilo překrásný obraz a Tim se u něj po snídani schoulil s knihou.

Lily a Albus odešli k prarodičům pořádně navlečení v teplých pláštích. Severus dával přednost pohledu na zimní scenérii zpoza okna, u hořícího ohně, takže se mu docela ulevilo, že nikdo nezmiňoval Timův odchod spolu se sourozenci. Místo toho přišel léčitel, aby jej rychle prohlédl.

Už to byl týden, kdy byl uvězněný v tomto těle, dva dny, kdy chlapci dovolili opustit postel. Severus se stále nepřiblížil odhalení, jak se sem dostal a jak chlapce osvobodit od své přítomnosti. Stále si nebyl jistý, čím je. Došel však k přesvědčení, že o sen nejde. Mnoha věcem nerozuměl, ale v tomto měl jasno.

Pán zla popsal svoji zkušenost jako odtělesněnou entitu, bolestivou a děsivou. Pokud se Severusův případ týkal tohoto, zažíval něco jiného. Sice jej trochu děsilo, že měl tak málo kontroly nad obývaným tělem, netrpěl však žádnou bolestí, která by nepocházela z těla samotného.

Uvěznění v tomto mudlorozeném dítěti nebylo až tak strašné. Severus by se nepochybně zbláznil v cuku letu, být Tim někým jiným. Naštěstí měl povahu podobnou Severusově. Měl bohatý vnitřní život krmený knihami, příběhy a hudbou – což bylo Severusovi známé. Také měl na svůj věk překvapivě obsáhlou knihovnu. Potter byl zjevně dost neopatrný s vlastní; Timova obsahovala řadu knih, které patřily do bystrozorových polic.

Chlapce také děsivě nechávala chladným Severusova přítomnost. Věřil, že starší kouzelník je výplodem jeho vlastní mysli a nepokusil se zakrývat před ním myšlenky jako před cizí existencí. Takže se jevilo téměř nemožným neposlouchat chlapcovy vnitřní monology, které neustále mumlaly do Severusova mentálního ucha. Mnohem znepokojivější však bylo, že Severusovy myšlenky unikaly a on nevěděl, jak to zastavit. Čas od času Tim odpověděl na nějakou otázku, která přišla Severusovi na mysl.

Severus strávil mnoho času sledováním Timovy rodiny. Očekával, že jelikož jde o potomky Weasleyových a Potterových, budou dny ostatních dětí naplněny vtípky a vylomeninami. Upřímně předpokládal, že bude muset chránit toho malého, citlivého chlapce před staršími čistě proto, aby chránil sebe. Namísto toho objevil, že další dvě děti žijící v domě měly mnohem víc společného s Evansovskou stránkou jejich dědictví než s Potterovskou nebo Weasleyovskou (Severus nikdy nepoznal Prewettovy).

Kluk, Albus, byl havraspárským prefektem. Jeho hovory obvykle začínaly: „Četl jsem článek v…“ a zjevně podle toho, jak mluvil, strávil každou bdělou chvilku v Bradavicích ve společnosti sestřenice a Malfoye. Zajímavé bylo, že to Potterovi a Weasleyovi dovolili, nemluvě o tom, co si asi mysleli Malfoyovi.

Lily byla tak podobná své jmenovkyni, až se z toho Severusovi svíralo srdce. Byla sladká a zábavná jako její předobraz a tak roztomile se starala o bratříčka.

Oba sourozenci se u Tima střídali, když musel ležet v posteli, a bavili ho hraním tchoříčků, šachů a rachotivé sedmy. Neškádlili ho, ačkoliv to mohlo být způsobeno jeho zraněním.

Možná i díky tomu Timovu mysl během dne naplňovaly docela běžné myšlenky. Noci však spadaly do zcela jiné kategorie. To dítě stěží spalo víc než hodinu dvě v kuse, aniž by ho přepadla noční můra nebo noční běs.

Většinou hráli významnou úlohu černovlasý muž a plavá žena, o kterých Tim snil, když se poprvé vzbudil.

Noční můry měly alespoň zápletku a význam a Severus zjistil, že se do nich může vložit. Dále zjistil, že můra změní směr na něco méně hrozivého, jakmile to dítě vycítí jeho přítomnost. Většinou si tyto sny pak nepamatovalo.

Noční běsy byly něco zcela jiného. Žádné sny. Jen bezcílný, ochromující strach, který to dítě uvěznil v hypnotickém stavu mezi spánkem a bděním. Doprovázel jej pocit, že v místnosti číhá cosi strašlivého.

Třikrát v týdnu se dítě s křikem posadilo na posteli a nedokázalo se vzbudit. Na Severuse se ty běsy přenesly, takže si připadal, jako by uvízl v kouzle, které produkuje jedině a pouze naprostou a čirou paniku. Kdyby někdo dokázal vytvořit takové kouzlo, patřilo by mezi nepromíjitelné. Severus nechápal, že po tak častém výskytu se to děcko ještě nezbláznilo.

A že se vyskytovaly běžně. Při každé takové epizodě přišel Potter, aby chlapce zachránil. Vždy použil nitrozpyt a dítě z toho strachu vytáhl. Zjevně tuto schopnost dobře procvičoval.

Ačkoliv ne až tak dobře, protože Severusovu přítomnost nikdy nevycítil.

K takové epizodě došlo i včerejší noc – a zjevně vyvolala takové obavy, že poslali opět pro léčitele Ernieho. Ten přišel hned ráno a momentálně tiše rozprávěl s Potterovými v kuchyni.

O čem myslíš, že mluví? Dítě zjevně hovořilo k Severusovi.

Ten je tvrdohlavě ignoroval.

Dětské myšlenky pokračovaly v tichém mumlání. Chlapec zíral z okna a sledoval padající sníh.

Z ničeho nic se objevilo: věděl jsi, že už je to šest let, co zemřela babi? S touto myšlenkou se přihnala stará bolest.

„Ahoj Time,“ Potter stál ve dveřích přijímacího pokoje. Dnes zjevně nepůjde do práce, protože na sobě neměl pracovní hábit, ale svetr a džíny. „Jak se cítíš?“

Tim se usmál. „Jsem v pohodě,“ ale byl docela napjatý. „O čem jste mluvili s léčitelem Erniem?“

Potter přešel místností, aby se posadil k chlapci. „O tobě a tvé hlavě,“ odpověděl. „Říká, že noční můry by měly brzy pominout.“ Potter jej objal kolem ramen. „Je si jistý, že je způsobuje léčení mozku.“ Odmlčel se. „Ale řekl, že je bezpečné se se mnou přemístit… Pokud chceš, abych tě vzal?“

Severus přemýšlel, co tím Potter míní; nevzpomínal si, že by měli někam jít.

Tim se ostře nadechl. „Už je sobota?“ zeptal se. „Ztratil jsem pojem o čase.“

Potter chlapce stiskl. „Jen klid, tolik jsi spal, že na to máš nárok.“

„Kdy půjdeme?“ zeptalo se dítě.

„Hned jak se nachystáš, jestli chceš. Dnes máme na večeři pár lidí, tak bychom se měli vrátit brzy.“

Tim přikývl a vstal. „Kdo přijde?“ zajímal se, když šli po schodech dolů.

„Longbottomovi a profesorka McGonagallová,“ odvětil Potter. Za chůze chlapce držel kolem ramen.

Tim potěšeně přikývl; zjevně se nejednalo o nevítané hosty. Severus dumal, jestli má Longbottom manželku a děti, a jestli náhodou ještě nežije Augusta.

Nemarnili čas a vyrazili. Severuse zaujalo, že kamkoliv šli, v Timovi to vyvolávalo směs pocitů složitější, než je jen dětské nadšení. Kamkoliv mířili, Tim se těšil, ale také cítil smutek. Ten starý smutek byl teď silnější.

Potter jejich hábity přeměnil na mudlovské zimní bundy. Ginny je vyslala s napomenutím, aby byli opatrní a aby se nezpozdili.

Přemístili se do šedivé uličky za špinavou budovou. Přešli na tichou ulici, která Severusovi připomněla Tkalcovskou; měla stejný nádech unavené, již ne respektované bývalé pracující třídy jako jeho rodiště. Chlapec a jeho otec kráčeli v družném tichu. Severus si nemohl pomoci a srovnal to s chůzí s vlastním otcem. Pokud Tobias ztichl, znamenalo to, že nad něčím dumá a člověk musí šmahem zmizet. Ne že by si kdy Severus užíval nějakou chůzi s tím starým ochlastou.

Zahnuli za roh a objevili se na rušnější ulici, která vedla kolem sídliště. Co tady měl Potter a chlapec za práci, Severus nevěděl. Takto časně zrána bylo vzhůru jen pár lidí. Prošli kolem paneláků, z nichž mnoho mělo okna zakrytá lepenkou, alobalem nebo prostěradlem a ne pořádnými závěsy.

Zdi počmárané graffiti a odpadky na cestě završovaly chmurný dojem. Mudlovský mladík se krčil ve dveřích a chvěl se víc než chladem. Prohlížel si Pottera a chlapce, jako by odhadoval, jak snadnou kořistí by byli. Když jej míjeli, Potter syna ochranářsky objal.

Co toho chlapa, sakra, napadlo, brát chlapce sem.

Opravdu si nepamatuješ? pomyslel Tim k Severusovi. To je divné. Kousek odtud jsem žil s babi a mámou. Dětskou myslí se prohnal proud obrazů. Starší žena v úhledném malém domově. Stejná žena ležící v nemocnici se spoustou trubiček a přístrojů, s rachotícím dechem. Sestra odhánějící chlapce a onu plavovlasou ženu na chodbu, zatímco se nemocniční personál bezvýsledně snažil přivést starou paní zpět k životu.

Tim si povzdechl.

Potter se koukl na chlapce. „Copak se ti honí v hlavě?“ zeptal se nakonec.

„Jen… přemýšlím,“ odvětil Tim a vklouzl rukou do Potterovy. „Přemýšlel jsem o té době, kdy zemřela babi.“

Potter přikývl. „Byl jsi malý. Co si pamatuješ?“ zeptal se vážně.

„Hlavně nemocnici. Máma byla… Máma se tenkrát zhoršila. Asi odešla, aby se setkala s otcem. Nechala mě s babičkou, ale ta onemocněla. Paní odvedle zavolala záchranku. Skončil jsem u ní, než našli mámu. Pak jsme šli do nemocnice. Asi jí zavolali a řekli jí, aby přišla.“ Severuse poplašilo, jak apaticky chlapec zněl.

Minutu Potter mlčel a pak prohlásil zjevné: „Muselo to být děsivé.“

Tima Potterova očividná tupost neobtěžovala. Jen přikývl a stiskl mu ruku. „Jo.“

Nakonec došli ke zchátralému kostelíku s přilehlým hřbitovem. Vypadalo to, že vědí, kam míří. Sníh jim křupal pod nohama, až došli téměř k zadní zdi.

Pak Potter vytáhl hůlku a pomocí zamumlaného kouzla očistil dva kameny. Jako by šlo o společný rituál, protože Tim jen čekal, dokud mu Potter nevyčaroval dvě kytice lilií.

Tim je vložil do kamenných váz k tomuto účelu určených.

„Máma se tak zhoršila, když babička umřela,“ pravil chlapec smutně.

Severuse pohltila chlapcova bolest stejně jako noční běsy. Jakkoliv se před obojím chtěl zaštítit, zdi nitrobrany nefungovaly.

„Je špatné, že mi babi chybí víc než máma?“ zeptal se Tim chraplavě.

„To si nemyslím,“ pravil Potter tiše. „Někdy jsou věci složité.“

„Býval jsem tak naštvaný pokaždé, když mě máma od babi odváděla.“ Tim popotáhl a Potter mu podal kapesník. „Přál bych si…“ chlapec nedomluvil. Opět popotáhl a Potter jej jednou rukou objal. Jen na vteřinu ztuhl, ale Potter se nestáhl a Tim se u jeho boku uvolnil.

Severus by si nikdy nepředstavil, že Harry Potter vyroste do tak tichého muže. Vždy si jej představoval jako verzi Siriuse Blacka, lehkomyslného a nezodpovědného, ne tohoto spořádaného otce, který v zasněžené sobotní ráno vezme syna ke hrobu babičky.

Možná za tím stál Albusův vliv. Jistě ne vliv jeho pěstounů. V Potterově pátém ročníku Severus zjistil, že jeho domácí život není tak idylický, jak předpokládal. Scény, které v Potterově mysli viděl, byly natolik znepokojivé, že si promluvil s Lupinem a Weasleyovými, hned jak se Black nechal zabít.

Zamýšlel to téma probrat jen s Weasleyovými, ale byl tam Lupin a ta bystrozorka Tonksová. Informoval je o sklonech Dursleyů k zanedbávání a násilí. Nechtěl být moc dramatický, ale zjistil, že Lupinovi sevřeným hlasem říká, že by psa neodsoudil k životu s těmi mudly.

Lupin tehdy zbledl, pochopil narážku. Ve Zmijozelu se obecně vědělo o násilí pana a paní Blackových vůči jejich staršímu synovi.

Když toho kluka vyučoval nitrobranu, zvažoval, že půjde k řediteli a bude požadovat, aby byl umístěn do bezpečnějšího domova, ale když jej pak přichytil v myslánce, za Brumbálem jít nemohl. Musel by vysvětlit, proč už toho kluka neučí.

Pokud Severus věděl, Potter překvapivě nikdy neprozradil, co v myslánce viděl. Tento fakt jej stále mátl. Čekal by, že to Weasleyovi dají k dobru při Potterově hodince.

Stáli tam ve sněhu, dokud se Tim nezačal chvět. Potter jej okamžitě pobídl: „Tak pojď, Time. Je ti zima.“ A dítě si přitáhl blíž k sobě.

Musel vědět, že chlapci vůbec není zima. Na bundách leželo ohřívací zaklínadlo. Tim si utřel nos do kapesníku, ale jeho slzy Potter naštěstí neokomentoval.

Severus si odfrkl; starý Tobias Severusovi za pláč na pohřbu babičky jednu vlepil.

Kus té myšlenky musel Tim zachytit. Říkával jsi mi, že on (obraz Pottera vyjasnil, o koho jde) není jako otec. Myšlenku následoval proud obrazů. Černovlasý muž, který byl ‚otcem‘ nebo ‚tím bastardem‘ v myšlenkách chlapce, měl hodně společného s otcovskými metodami Tobiase Snapea. A chlapcova mudlovská matka měla hodně společného s Eileen.

Proč jsme tady? zeptal se Severus dítěte, když zvědavost překonala opatrnost.

Jak jsem řekl, babi umřela dnes před šesti lety, odpověděl chlapec. Táta mě sem vodí. Od prvních Vánoc, které jsme strávili zase v Anglii.

Poslal Severusovi další proud obrazů. Tim zbědovaně schoulený v přijímacím pokoji v oblíbeném křesle. V karibské výhni se Vánoce daly snadno ignorovat, ignorovat datum. Po dvou letech bez této zdrcující tíhy Tim předpokládal, že nadobro zmizela.

Lily si sedla vedle něj, aby zjistila, proč je tak smutný, a on ji nelaskavými slovy odehnal. Pak si s ním přišli promluvit Ginny a Potter, aby z něj dostali, co jej trápí.

Trvalo pár dnů, než si to někdo uvědomil. Timovi opravdu scházela slova, aby vysvětlil, co se děje.

A ty jsi nebyl poblíž, abys pomohl, vyčítalo dítě Severusovi.

Severus netušil, co s tím.

Další obrazy a pocity – zjevně teta Hermiona a léčitelka Phoebe zjistily, co jej trápí, když objevily přesné datum babiččina úmrtí.

Vánoce byly pro Tima těžkým obdobím roku.

„Připravený?“ zeptal se Potter po, pro Severuse, hodně dlouhé době. Tim se nechal odvést hřbitovem.

„Můžeme zajít i do Godrikova Dolu?“ zeptal se Tim.

Potter shlédl na chlapce s nakrabaceným obočím. „Kde jsi slyšel o Godrikově Dole?“

Merline, Severus musí udělat něco s nitrobranou. Jen pomyslel na Lilyin hrob a noc, kdy zemřela, chlapec se toho obrazu chopil a přiřadil jméno.

„Tam jsou pohřbeni tví rodiče, že?“ odvětil Tim tiše. „Asi… jsem o tom musel někde číst.“

Potter stále zamračený zavrtěl hlavou. „Budu si muset promluvit s paní ředitelkou o knihách v knihovně.“ Oči muže potemněly nedefinovatelným výrazem.

Severus ztuhl a napadlo ho, jestli Potter nemá pocit, že se kluk chová familiárně. Obrnil se a čekal vynadání.

K Severusovu překvapení (ale ne Timovu) se Potter smutně usmál. „Dobře.“ Rozhlédl se, aby se ujistil, že jsou na ulici sami a zvedl do náručí stále drobného chlapce. V mžiku oka se ocitli před jiným kostelem.

Zde byl sníh hlubší a kostel, spíše velká vesnická kaple, z kamene. Godrikův Důl měl dost kouzelníků, takže na každém oblázku leželo kouzlo proti povšimnutí. Nikdo je neviděl přemístit se.

Padal tu načechraný sníh, takový ten který rychle obalí kabáty a řasy.

Severus tady byl dvakrát. Jednou té noci, kdy zemřela Lily, a jednou aby jí na hrob položil květiny.

Plakal by, kdyby byl ve vlastním těle. Na náhrobku stál nějaký blábol o zničení smrti. Při jeho čtení jako by mu srdce probodl zašpičatělý kůl. Nikdo neporazí smrt.

Potter vyčaroval věnec čemeřice a ten položil na hrob. „Poprvé jsem sem přišel na Štědrý den během války,“ řekl Timovi tiše. „Jen teta Hermiona a já.“

„Nikdo tě sem dřív nevzal?“ zeptal se Tim. To zajímalo i Severuse.

Potter zavrtěl hlavou, ale nevysvětlil to. Najednou synka pobídl: „Pojď, něco ti ukážu.“ Natáhl ruku a odvedl jej na sněhem zavátou ulici.