Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hodiny Nietzscheho 9., část 2. Něco zlomeného

Byla hloupá, pomyslela si, ale proti její vůli se něco změnilo a ona nenáviděla pocit, že ztratila kontrolu.

-

Hermiona se nedívala na Draca, sedícího u jeho stolku – uhnízděného daleko v koutě, aby se mohl dívat do zdi místo na ni, pomyslela si – a vypadajícího, že se mu vrátila dokonale spokojená nálada... dokud nezačala mluvit; pak na sobě stále cítila jeho pohled.

Rozhodně to ignorovala, stejně jako velmi nápadnou nepřítomnost šesti studentů. Oči ostatních v místnosti občas zabloudily k prázdným místům napůl s hrůzou, napůl se zvědavostí. Hermiona skutečně nahlásila na ministerstvo odmítnutí oněch šesti vstoupit do Azkabanu, jak se od ní požadovalo, ale také vysvětlila okolnosti toho odmítnutí a doufala, že ministerstvo bude shovívavé. Nevěnovala naprosto žádnou pozornost mumlání, které se neslo třídou, a jakmile byli všichni usazeni na svých židlích, promluvila obvyklým chladným a nevzrušeným tónem.

„Dnes tu nebudeme příliš dlouho, a všichni už jste to slyšeli, takže si ušetřím jakékoli zdvořilostní fráze.“ To vyvolalo několik pozvednutých obočí, na něž dle očekávání nebrala zřetel. „Mohu předpokládat, že jste všichni rádi, že tohle je naše poslední hodina?“ Zaznamenala, že se ve skupině objevilo pár úsměvů, a na oplátku si taky jeden nepatrný dovolila. „Hm. Dobrá, obávám se, že ještě nejste za vodou. Během uplynulých pěti týdnů jste přečetli svazek klasické mudlovské literatury, studovali jednoho jejich filosofa, zkoumali pravděpodobně nejtemnější období historie mudlovského i kouzelnického světa a viděli některá z nejslavnějších mudlovských uměleckých děl. Byli jste v Azkabanu.“

Kolektivní zachvění v místnosti bylo hmatatelné. Dracovy oči visely na její tváři, a pak zahlédla, jak na okamžik ztratil jistotu.

„Dnes však budeme mluvit o vědě.“

Ach, tohle je zmátlo. Usmála se nad překvapenými výrazy a postranními pohledy na sousedy. Věděla, že většina čistokrevných během svého života slyšela velmi málo o mudlovské vědě; museli být trochu v rozpacích.

„Ale jak to s námi souvisí, Grangerová? Není ta ‚věda‘ jen věcí tlupy bláznivých mudlů, kteří se pinoží s kádinkami a migroskoky?“ zeptala se Pansy, jejíž lehce zamračená tvář se zmateně otřásla.

„Mikroskopy,“ opravila ji Hermiona a zamyšleně se usmála. „A ano, myslím, že by se to tak dalo říct, bez toho ‚blázniví‘. Vědci rozhodně nejsou blázniví – no dobře, většina z nich není. A mají toho k dispozici o trochu víc než kádinky a mikroskopy.“ S tím se otočila a zároveň vzala ze stolu kádinku s jasnou, čirou tekutinou a malou skleněnou tyčinku. Opatrně promíchala obsah kádinky, pak nesmírně jistou rukou s nekonečnou opatrností zvedla tyčinku z kádinky, aby ukázala několik nepatrných, jasných vláken toho, co se zdálo být substancí v kádince, táhnoucí se několik centimetrů od povrchu kapaliny k míchací tyčince. Ve světle slabě zářily, jako by zakouzlená voda stála na místě. V Hermioniných očích zazářila jiskra opravdového vzrušení a napětí, když bleskla pohledem od ukázky ke třídě.

„Máte velké štěstí, že jsem v mudlovských školách měla biologii, protože teď můžete vidět úžasnou věc. Tohle,“ začala, ale zamračila se, když pramínky opadly a musela míchat několik vteřin, aby získala další, „je deoxyribonukleová kyselina – DNA. Ví někdo z vás, co je to DNA?“

Dvě ruce.

Dvě.

-

Byla v pokušení vyvolat Vulpe, protože věděla, že dostane přiměřeně přesnou odpověď. Místo toho kousla do kyselého jablka a ukázala na jedinou zbývající ruku, patřící ze všech přítomných zrovna Millicent Bulstrodeové. Po váhavé odpovědi („Je to jako... kouzlo nebo lektvar, který říká tělu, jak vykonávat všechny své funkce, ano?“), potlačila pobavené odfrknutí a vysvětlila to.

„Ehm... něco takového. DNA jsou malé molekuly ve tvaru vlákna, které existují v jádru – středu – každé jednotlivé buňky v našem těle. Naše těla se skládají z buněk. Molekuly DNA vypadají tak trochu jako zkroucený žebřík a skládají se z kostry z cukru deoxyribózy a fosfátu a jedné ze čtyř nukleových bází. Pořadí těchto bází určuje, jaké proteiny vznikají uvnitř našich těl, což zase řídí barvu naší kůže, funkci orgánů, hormony, které vytváříme, ať už jsme zdraví nebo máme oslabující genetické onemocnění, a do jisté míry i naši osobnost, ačkoli to je diskutabilní a záleží to na našem přesvědčení. Pořadí těchto bází v podstatě určuje náš vzhled a všechno ostatní v našich tělech. Je to pozoruhodně jednoduchá, ale důmyslná metoda ovládání těla, formovaná a zdokonalovaná po miliardy let vývoje. Pokud víme, každá živá věc na Zemi používá DNA tímto způsobem.“ Odmlčela se a pohlédla na lehce zaujaté tváře svých studentů. „Kouzelník nebo ne, čistokrevný nebo mudlorozený, všichni máme ve svých tělech DNA a používáme ji naprosto stejným způsobem.“

„Je to vážně dost jednoduché. Komplikace začnou vznikat, když systém udělá chybu. DNA se replikuje se stejným pořadím bází, aby vytvořila nové buňky, ale dojde k odchylce. Jedna změna v pořadí bází může způsobit cokoli od genetické choroby, která zabíjí děti, než dosáhnou dvou let, až po naprosté nic.

V Paříži pracuje vybraná skupina kouzelníků, která ve svých výzkumech využívá směs mudlovských technologií a magie. Zkoumali rozdíl mezi DNA mudlů a kouzelníků a poslední rok se zaměřili na posloupnost bází v obou typech DNA a objevování toho, co přesně odlišuje kouzelníky od mudlů a naopak. V listopadu zveřejnili svá zjištění – to, co přesně vytváří z mudly kouzelníka, je pořadí jedné ‚příčky‘ v ‚žebříčku‘ DNA, pár adenin-thymin místo páru guanin-cytosin. Jediný. To způsobí vznik zmutovaného hormonu, který aktivuje obvykle spící část mozku, která spouští a řídí magii.“

Umlkla a zhluboka se nadechla, aby zchladila svou otřesenou hlavu. Cítila horečku a nejistotu. Na okamžik se zarazila a její oči se setkaly s Dracovýma, které na ni celou dobu intenzivně hleděly. Rychle sklopila oči a pokračovala.

„Všichni jsme kouzelníci kvůli genetické mutaci. My nejsme normou, mudlové ano.“

To vyvolalo několik výbuchů protestu od různých lidí v místnosti a Hermiona se zvláštně klidným výrazem v tváři trpělivě vyčkávala, až se utiší.

„Ale jak můžete vědět, že to není naopak?“ To zaznělo od Vulpe, která vypadala docela pobaveně, jako by si užívala provokativní Hermionu stejně jako naštvané námitky svých spolužáků.

Hermiona se usmála, rty sevřené a oči zářící tím, co mohlo být pobavením. „Dobrá otázka. Naši vědečtí přátelé na to také mysleli. Jejich závěr je velmi jednoznačný, vezmeme-li v úvahu, kolik existuje mudlorozených. Zjistili také, že tato mutace je dominantní, což znamená, že je předávaná téměř stoprocentně; pokud jsou oba vaši rodiče kouzelníci, je téměř jisté, že jimi budete také. Jestliže je jeden rodič kouzelník a druhý mudla, máte buď padesátiprocentní, nebo stoprocentní šanci, že se narodíte s magickými schopnostmi, to závisí na tom, zda rodič kouzelník je čistokrevný nebo poloviční. Ale zvažovali i jiné možnosti. To nejlepší, co při úvahách o opaku této teorie mohli udělat, bylo studovat motáky. Možná si mysleli, že motáci jsou výsledkem mutace kouzelnického genomu a mudlové jsou vlastně výsledkem odklonu od normy? Nakonec určili, že motáci se vyskytují kvůli pozdější poruše v procesu vytváření hormonu, během procedury v přepisu vysílající RNA, kterou nebudeme dále zkoumat, abych vás nezmátla víc, než už se stalo. Stručně řečeno jsou motáci obecně produktem jiné mutace, což částečně vysvětluje jejich vzácnost. Naproti tomu jsou mudlové velmi běžní. Tyto důkazy ukazují na skutečnost, že kouzelníci jsou skutečně výsledkem mutace, což evidentně znamená, že neexistuje nic jako čistá krev, protože každá rodina musela v určitém bodu historie vzejít z mudlů. Jen to prostě bylo tak dávno, že si na to nikdo nedokáže vzpomenout.“

Na okamžik zaváhala. Pozorovala výrazy na tvářích svých žáků (od šokovaných přes skeptické až po naprosto nedůvěřivé), a ticho v místnosti. Náhle střelila pohledem na mlčenlivého muže na židli v koutě a promluvila poněkud ostřejším tónem než předtím. „Draco, jen pro zajímavost, kolik generací zpět dokážete vystopovat svou rodinnou linii?“

Ostře vzhlédl, přimhouřené oči zabodl do těch jejích. Když však promluvil, jeho hlas byl naprosto klidný, monotónní tenor, který způsobil, že sebou bez varování trhla.

„Čtyřicet, nebo tak nějak, myslím.“

„První zaznamenaný předek, pokud si vzpomeneš?“ Hlas se jí zachvěl a ona se za to nenáviděla.

„Alexandre Ferrau du Malfoi,“ – jeho přízvuk byl bezvadný – „narozený roku 1032, zemřel 1081.“ Vypadal trochu rozrušený tím výslechem týkajícím se jeho rodu, pevně a tvrdě jí zíral do očí.

„Aha.“ Hermioně se zdála skutečnost, že to věděl, poněkud šílená, ale nahlas to nekomentovala. „No, předpokládejme, že ten první... hm... Malfoi se vlastně narodil asi sto let před ním, ale v době, kdy někdo pomyslel na zaznamenání rodinné historie, si dokázal vzpomenout jen na svého dědečka, je docela možné, že první Malfoy se narodil mudlovským rodičům?“

Nedokázala odhadnout Dracovu reakci a odtrhla svůj pohled od jeho, aby prozkoumala třídu. „Jen spekulace, myslíte si. Teď, ať už se rozhodnete vzít si to k srdci, nebo ne, prosím, pokuste se pochopit, že krev, navzdory tomu, co vám možná řekli vaši rodiče, v našem světě nedělá příliš velký rozdíl. Mudlorození jsou společensky stejně dobří, stejně inteligentní a stejně magicky schopní, jako v uvozovkách ‚čistokrevní‘.“

Zdráhavé mlčení.

„Jak jsem řekla, nebudeme tady o moc déle. Nebudu vám tady říkat, jak máte žít svůj život. Ani vám neřeknu, abyste něco změnili. Jediné, o co vás žádám je, abyste přemýšleli o tom, o čem jsme hovořili v této třídě. Přemýšlejte o Nietzscheovi a o tom, jak věřil, že nadčlověk, někdo tak dokonalý a nad morálkou, může v podstatě vyhladit průměrnou většinu, aby ‚posílil‘ společnost. Přemýšlejte o tom, jak se to týká Voldemorta. Přemýšlejte o Adolfu Hitlerovi, o miliónech jeho obětí a o tom, jak mohla válka probíhat. Nezapomeňte, že mudlovská společnost má své hodnoty a zásluhy. Zvažte možnost, že jsme fyzicky odlišní od mudlů kvůli jediné mutaci, kvůli něčemu tak nepředvídatelnému, jako je náhoda, a že termín ‚čistokrevní‘ by mohl být pouze iluzí, mající za cíl rozdělit lidi do skupin, vyvolávající krutost a předsudky.“ Rozechvěle vydechla, své pevně propletené ruce sevřela před sebou, až jí zbělely klouby.

Musím je přimět, aby to pochopili. Všechno, co vědí, je klam.