Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 13., část 1. Bílá a červená

Život milujeme ne proto, že jsme zvyklí žít, ale proto, že jsme zvyklí milovat.

Friedrich Nietzsche

-

V jeho očích bylo cosi nečitelného, když ji vzal za loket a vedl přes chodbu do velkého obývacího pokoje. Posadila se do křesla a on si stoupl daleko od ní, k vyhaslému krbu. Nemyslelo jí to a nenapadlo ji, co říct; její mozek po tom zhroucení a týdnech nedostatku spánku a minima jídla stále vysílal jakési podivně zastřené signály.

Vypadal, že na něco čeká, na nějaký impuls, který spustí všechno najednou. Požádala o sklenku vody; nalil jí nějakou ze džbánu, stojícího na stole vedle něj. Hladce jí sklouzla do krku a uklidnila natolik, že mohla věřit svému hlasu.

„Draco, co-“

Střelil po ní pohledem, žádajícím ticho, a zíral do temného krbu. Minuty plynuly, až si nakonec přehodila kabelku přes rameno a zvedla se k odchodu.

„Tohle není něco, co bych dělal často,“ ozval se tichým, bezvýrazným hlasem, který zaslechla jen proto, že jinak tu bylo absolutní ticho. Zastavila se a znovu usedla. Zdálo se, že se dal dohromady, narovnal ramena a otočil hlavu, aby na ni viděl. To nepochopitelné cosi stále vířilo v hlubinách jeho očí. Složila ruce do klína a uvědomila si, že jsou horké a vlhké, jako by byla nemocná.

„Víš, všechno začalo v den, kdy jsem cítil tvé slzy,“ řekl konečně. Zírala na něj a přemýšlela, co je to „všechno“. Ale na té nejzákladnější úrovni chápala a to stačilo.

„Myslím, že jsem to věděla,“ zašeptala, ale zvedl ruku dlaní proti ní, jako by mohl fyzicky zastavit její řeč. Zmlkla a on pokračoval.

Byl otevřený, upřímný a opravdový, a ona se mohla jen snažit pochopit, proč. Všechno, co z něj dělalo toho chlapce, kterého znala ze školy, se změnilo nebo zmizelo. Nebyl tu žádný sarkasmus, ani znechucený úšklebek.

A pak poznala to cosi v hlubinách jeho očí, to jediné kromě prázdnoty a klidu v jeho tváři. Byl to hněv.

Věděla však, že pod ním se skrývá ještě něco, co nemohla spatřit. Něco děsivějšího a úžasnějšího.

„Vždycky jsem se zvlášť zajímal o to, jak se různí lidé vyrovnávají s utrpením. Kdybych měl sám zkoumat svou duši, řekl bych, že je to kvůli tomu, co jsem prožil jako dítě a dospívající. Obranný mechanismus, řekl bych.“

Hermiona začala plakat. Toto nebyl Draco Malfoy, kterého znala. „Draco...“

„Jsem unavený, Hermiono. Už mě nebaví hrát s tebou hry. Minulý rok..“ začal, ale větu nedořekl.

Tomu rozuměla dokonale. Minulý rok úzkostlivě našlapovali mezi nevyřčenými věcmi, které tu byly pořád – ukryté pod povrchem.

„Jak jsem říkal, vždycky mě zajímalo utrpení. Tvé, ten den, kdy jsi plakala a plakala, ale byla jsi tak silná, že ses téměř se vším vyrovnala, mě fascinovalo. Něco na tom, jak jsi se tak úplně rozdala druhým lidem, a jak jsi pro to dokázala tolik trpět, mě ohromilo a vyděsilo. Pak jsem o tobě začal přemýšlet víc.

Hermiona se nedokázala nadechnout, na hrudi jí spočívala jakási neznámá tíha. „Nenáviděl jsem se za to. Nenáviděl jsem sám sebe. Ale nejvíc ze všeho jsem nenáviděl tebe, protože ses tak drasticky změnila od chvíle, kdy jsem tě naposledy viděl. Bylo to válkou? Bylo to tím, že jsi ztratila Weasleyho, nebo něčím jiným?“ ptal se a zíral na ni s nadpozemskou intenzitou, která ji málem zlomila.

„Ano, zašeptala nakonec. „Bylo to tím vším. Já.. já nejsem ta osoba, kterou jsem bývala.“

„A něco na té nové mudlovské šmejdce Grangerové mě fascinovalo,“ pokračoval věcným tónem, který ji přiměl trhnout sebou. „Byl to tvůj zármutek a tvá bolest, to, kolik jsi toho vytrpěla, a ještě jsi měla koule, abys srovnala chlapíka, který šel daleko přes čáru. Dokázala jsi čelit svým bývalým nepřátelům, srazit je k zemi a znovu je postavit na nohy.“

Odmlčel se, zatímco zírala na zem, protože se na něj nedokázala podívat.

„No a?“ zeptala se trpce. „Nikdy předtím sis nevšiml. Nikdy předtím sis nevšímal nikoho, kdo nevěřil tomu, co ty, nebo nepředstavoval výraznou hrozbu.“

S děsivě ironickým poloúsměvem prohodil: „I tohle je tvá vina.“

Vzpomněla si na blízkost a jiné vysvětlení poté, co se sesypala a zlomila ve třídě, a předtím, než se jí poprvé dotkl, skutečně dotkl.

Ten důvod, proč jsem se změnil, je, že to zatraceně vím.

„Ach.“ Chtěla se omluvit, ale pak si vzpomněla, co je správné a dobré.

Zhluboka se nadechl a něco prozradil tím, jak se zachvěl. „Takže když měly naše hodiny skončit, poté, co jsem ti vyprávěl polovinu příběhu a políbil tě, nemohl jsem přijmout myšlenku, že už tě nikdy znovu neuvidím stát silnou před nepřáteli a ničit to, co si myslí, že vědí. Nedokázal jsem pochopit, že budu žít bez toho, abys mě vedla, protože za těch šest týdnů se můj život úplně změnil. A jak jsi vypadala, se slzami...“ Vykročil vpřed, jako by si nevšiml, že jeho nohy se hýbou, a sledoval cestičku od koutku jejího oka dolů na čelist a pak na rty „...tady. Nemyslím si, že chápeš...“

Ale zarazil se a potřásl hlavou. „Něco jsem potřeboval, nějak to uzavřít. Takže jsem provedl lokalizační kouzlo, šel do tvého bytu a... zbytek znáš.“

Řekni, Grangerová. Řekni, že to nechceš. Prosím.

„Ale pak jsi odešel,“ zachvěl se jí hlas.

Ostře na ni pohlédl. „Neobviňuj mě. Na mém místě bys udělala totéž. Pro nás oba to bylo příliš zmatené a děsivé. Víš to.“

Věděla.

„Odešel jsem do Ameriky, pak do Maroka, na Srí Lanku a do Benátek. Nemohl jsem zůstat dlouho na jednom místě, hnal mě neklid. Nic mi tam nechybělo, ale nedokázal jsem tam najít cosi životně důležitého. Pak mě našel ten žalobce a řekl mi o Snapeově procesu. Vešel jsem do soudní síně, podíval se na tebe a nemohl jsem... nemohl jsem zvládnout, že tě zase vidím. Něco ve mně se sevřelo, když jsem se tě chtěl dotknout. Tak jsem ti řekl, že tě už nikdy nechci vidět, a doufal jsem, že budu moct zapomenout.“

Hermioně bylo jasné, že ji tohle zničí, a sevřela rty, až z nich zbyla jen tenká bílá čára. „Měla bych jít. Odcházím,“ řekla rychle a dostala se do půli cesty ke dveřím, než ji zastavilo pevné sevření lokte. Klidně na ni hleděl.

„Zkoušel jsem to celý uplynulý měsíc. Tak moc jsem se snažil. Ale ty mě neopustíš. Jakmile jsem tě viděl zhroutit se, už jsem nemohl lhát.“

Svěsila ramena a naklonila se na okamžik až téměř k němu. A vtom o nich pochopila něco primitivního, základního a děsivého.

Jsme spojeni, i když jsme to nechtěli.

Protože právě v tuto chvíli pocítila to samé co on. Byla unavená lhaním.

Velmi něžně vyslovil její jméno, nejisté prsty se vznášely nad její lícní kostí. Naklonila hlavu dopředu a dotkla se jeho rtů svými tak lehce, že to sotva cítila, a pak se její dech zachvěl, když spustil ruku a objal ji tak, že se k němu přitiskla v ostré křivce.

„Já vím,“ šeptala tiše melodicky. „Já vím.“

Znovu ji políbil, tvrdě a naléhavě, pak odstoupila a zula si boty. Rozepnula si sukni a nechala ji sklouznout po nohou, potom knoflíky košile, kterou shodila z ramen. Stanula před ním ve světlém spodním prádle a hleděla mu do tváře. Dlouze se na ni zadíval a znovu ji vzal do náruče, a najednou byli oba nazí a připravení. Políbila ho a pohnula se proti němu, pak znovu a znovu, dokud se nezachvěla zem.