Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4., část 1. Třetí rok: Pošetilá Grangerová

Opět Vánoce, s obvyklou šunkou, pozvánkami na večírky a nabídkou k sňatku. A znovu jsem obdržel pohlednici od Hermiony Grangerové, jako minule mi přála radostné svátky. Když jsem si vzpomněl na první návštěvu v domě vlkodlaka, zmocnila se mne náhlá touha si ji dobírat. Přestože vánoční přání běžně neposílám, rozhodl jsem se v jejím případu udělat výjimku. Odepsal jsem jí, popřál veselé Vánoce a vyjádřil údiv, že poslala pozdrav na správnou adresu.

Odpověď přišla téměř obratem: „Vzpomínám si, že adresu domu v Yorkshiru jsme znali oba. Nepokoušejte se dávat vinu jenom mně!“

Není třeba se zmiňovat, že jsem to nemohl nechat být. Znovu jsem jí napsal a zdůraznil, že cestou k domu vedla ona a já jako její svěřenec jsem se během své služby veřejnosti řídil jejími pokyny. Jak jsem ji znal, pravděpodobně by měla na toto téma hodně co říci – ale tentokrát odpověď nepřišla.

Důvod, proč neodpověděla, jak jsem usoudil o několik dní později, souvisel s klevetou nalezenou na Boží hod v Denním věštci. Zcela jistě nebylo mým zvykem číst články Rity Holoubkové, ale při prohlížení stránky na mne vyskočilo jméno Grangerová.

Jaký to prsten! Váleční hrdinové Hermiona Grangerová a Ronald Weasley byli včera večer spatřeni v Covenu, novém zábavním podniku na Příčné ulici, jak na sebe láskyplně hledí. Ačkoli nikoho nepřekvapí, že jsou nyní oficiálně zasnoubení, prsten samotný byl předmětem rozhovorů mezi účastníky svátečních oslav: rubín ve tvaru srdce zasazený v topasu také ve tvaru srdce. Tento pořádný kousek drahého šperku je určitě ten pravý pro dva zamilované bývalé nebelvíry!

Rubín ve tvaru srdce, zasazený v topasu ve tvaru srdce? To se zdálo být křiklavé a nevkusné, vůbec ne jako styl Grangerové. Co se zásnub týká, myslím, že byly nevyhnutelné. Přesto mne zprávy zklamaly. Weasley se ani nepřiblížil k její úrovni, natož aby se na ní nacházel. Jistě měla větší očekávání než toto.

Znovu jsem na ni pomyslel krátce po Novém roce, když jsem v posledním čísle amerického odborného časopisu Praktické lektvary objevil jistou studii. Hodnotily se v ní možnosti využití nově vytvořeného lektvaru na bolesti hlavy, mezi jehož neočekávanými vedlejšími účinky bylo posílení paměti.

Vzpomněl jsem si na matku Grangerové a napsal jsem výzkumníkům o více informací. Pak jsem napsal i Grangerové, zpravil jsem ji o tomto vývoji a blahopřál jí k zasnoubení.

Její odpověď byla blesková, pergamen zaplnily otázky ohledně studie a jejích možných výsledků. Okamžitě jsem odepsal.

„Grangerová, které části z ‚napsal jsem si o informace‘ nerozumíte? Všechno, co vím, bylo vytištěno v časopise – malá zmínka na začátku studie. Nic víc, nic méně. Vzhledem k faktu, že nitrozpyt je vůči psanému textu neúčinný, vám v současné době nedokážu poskytnout více informací.“ 

Když uplynul další týden a já jsem obdržel svou každoroční zprávu od ministerstva, nemohu říci, že bych byl příliš překvapen, když jsem se z ní dozvěděl, že veřejně prospěšné práce budu i letos vykonávat pod dozorem Hermiony Grangerové.

xxx

„Jak vidím, přešla jste do jiného oddělení. To už v Británii nejsou žádní nezaměstnaní vlkodlaci?“ poznamenal jsem, když jsem usedal na židli u jejího stolu. Grangerová nyní úřadovala v nově vytvořené kanceláři pro spolupráci s domácími skřítky.

„Měl byste vědět, že projekt byl velmi úspěšný,“ řekla a pyšně zvedla bradu. „Natolik úspěšný, že jsem ho mohla předat někomu jinému a jít dál.“

„Jak jste přesvědčila své nadřízené, že nemáte v úmyslu vytvářet módní šatstvo pro domácí skřítky?“

Nevlídně na mne pohlédla. „Ráda bych věřila, že jsem od své školní docházky vyzrála. Jediný způsob, jak porazit systém, je pracovat uvnitř něj.“

„Což znamená?“

Mlela cosi o zákonech a předpisech zaručujících práva domácích skřítků, ale mou pozornost přitahovala její levá ruka a nevkusný prsten na jejím prsteníčku. Vypadal přesně tak vulgárně, jak naznačovala Holoubková. Grangerová si všimla, kam zabloudil můj zrak, a nepřehlédnutelně zrudla.

„Předpokládám, že myslel na naše roky v Nebelvíru, když to kupoval,“ řekla mdle.

„Vskutku.“

A toto jediné neškodné slovo protrhlo přehradu.

„Je to hrozné,“ zaúpěla, opřela se lokty o stůl a oběma rukama si přikryla oči. „Je to absolutně rozhodně -“

„- ten nejošklivější šperk, jaký jsem kdy viděl,“ dokončil jsem.

Pak na mne pohlédla a propukla v nervózní smích. Smál jsem se s ní; nedokázal jsem si pomoci.

Její veselí zmizelo, nahradila ho náhlá vláha v jejích očích.

„Nemusím dodávat, že to Ron koupil bez jakékoli domluvy se mnou. Vždycky jsem chtěla prostý diamantový solitér,“ poznamenala sklíčeně.

„Navrhuji, abyste mu to řekla,“ konstatoval jsem. „Určitě by nechtěl, abyste po zbytek svého života nosila prsten, který nenávidíte.“

Hermiona zírala na prsten a já získal dojem, že jde o víc než jen o nevzhledný šperk.

„Opravdu si myslel, že udělal úžasnou věc, když to koupil,“ řekla mi.

„Pak před sebou máte složitou volbu, že ano?“ v duchu jsem se zašklebil. Kdy jsem začal radit nešťastně zamilovaným? Rychle jsem obrátil rozhovor zpět k důvodu, proč jsem tady seděl. „Co, pěkně prosím, obnáší náš projekt, pokud se týče domácích skřítků, slečno Grangerová?“

„Tato kancelář byla zřízena před dvěma měsíci,“ řekla. Očividně toužila opustit téma Ron Weasley a jeho vkus ve výběru šperků stejně jako já. „Dřív existoval jen Úřad pro umísťování domácích skřítků, který nedělal nic jiného, než že sledoval, kde žijí. Měli bychom dělat víc než to. Chceme zlepšit život a pracovní podmínky skřítků, ne jen provést každý rok hloupé, nesmyslné sčítání. A už jsme začali jednat, stejně jako loni s vlkodlaky.“

„Kolik vlkodlaků se přihlásilo do vašeho programu?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Měli jsme stálý příliv žadatelů.“

Její odpověď se zdála být poněkud vyhýbavá. „Kolik? Čtyřicet? Padesát?“

„Dvanáct,“ řekla trochu zaraženě. „Ale jsem si jistá, že se jich zaregistruje víc, až uvidí, že to funguje.“

Řekl jsem si, že vlkodlaci měli štěstí, když se Grangerová rozhodla pomáhat jiné klientele. Pravděpodobně by mne donutila je fyzicky držet, zatímco by požadovala, aby se zapsali do jejího programu.

„Rozumím. Co tedy obnáší náš letošní skřítčí projekt?“

„Chtěla jsem začít s něčím jednoduchým. Američané mají svátek zvaný Den práce, který vznikl, ještě když lidé pracovali o mnoho hodin denně déle a více dnů v týdnu. Je to oslava pracujícího člověka, abych tak řekla, a je to jen jeden den volna – čas na pikniky, grilování a podobné věci. Myslela jsem, že státní svátek pro domácí skřítky by mohl být skvělý nápad.“

Měla v očích ten pohled. Někdo by ho mohl považovat za výraz odhodlání a nadšení. Já tomu říkám Grangerové rozzářený pohled u potřeštěného nápadu.

„Proč státní svátek?“ pátral jsem. „Proč prostě nepovzbuzovat majitele domácích skřítků, aby tomu dali den volna?“

Soudě podle ocelového záblesku v jejích očích jsem udělal chybu v použití slov ‚majitele‘ a ‚tomu‘.

„Protože by to s největší pravděpodobností neudělali,“ odsekla. „Dokud lidé nepochopí, že je špatné zotročit vnímajícího tvora, musí být správné zacházení uzákoněné!“

„A to je váš plán?“

Grangerová trochu zabrzdila. „Ano, ale to bude trvat dlouho. Myslela jsem, že začneme se svátky. Nakonec bych ráda viděla skřítky, jak si v pracovních smlouvách přesně domlouvají povinnosti, pracovní dobu, pracovní podmínky a tak podobně.“

„Žádný plat?“ zeptal jsem se nevinně.

„Žádný plat,“ souhlasila, i když jsem podle jejího zamračení mohl vidět, že se stále nesmířila s tímto konkrétním malým kamenem úrazu.

„A jakou roli v tom hraji já?“

„No, chtěla bych, abyste mi pomohl s plánováním. Už jsem vybrala jednu neděli v červnu.“

„Neděli na co?“

„Na piknik.“

„Na cože?“ zajíkl jsem se, zatímco se ve mně probouzel nejasný pocit paniky.

„Piknik bude pro skřítky a jejich pány samozřejmě zcela dobrovolný,“ podotkla spěšně. „Mám v úmyslu všechny vyzvat, aby svým skřítkům dali volno, takže se budou moct zúčastnit. Jsem si jistá, že profesorka McGonagallová bude trvat na tom, aby přišli bradavičtí skřítci, a to je největší skupina skřítků v Británii.“

„Chcete, abych pomohl připravit piknik pro domácí skřítky,“ řekl jsem.

„Ano.“

Zdála se být tak plná naděje, tak neuvěřitelně mladá a idealistická. Kdybych nevěděl, jaký intelekt se pod těmi huňatými vlasy skrývá, vysmál bych se jí do tváře a odešel.

xxx

Je úžasné, kolik plánování předchází pikniku pro tvory, kteří jej pravděpodobně neocení. Grangerová předsedala komisi čtyř iluzí zbavených níže postavených úředníků z oddělení bytostí, kteří se – spolu se mnou – potýkali se zapeklitými problémy spojenými s věcí.

V první řadě občerstvení. Co jedí domácí skřítci? Zdálo se, že to nikdo neví jistě, protože jakmile skřítci naservírovali jídlo, lidé jím byli příliš zaneprázdněni, takže nesledovali, čím se živí skřítci. Grangerová se dobrovolně přihlásila, že se zeptá McGonagallové.

Také mluvila o pořádání her. Měla představu skřítků v třínohém závodu, a jakési hry s kolíčky a kroužky, nemluvě o skřítčím fotbale. Jeden z netečných členů komise navrhl hru, při níž se budou účastníci snažit hodit ponožkou naplněnou kamením do dálky. Tiše se uchechtl, když se její oči nejprve rozzářily, ale pak pohasly, neboť si uvědomila, že jde o oblečení. Bylo evidentní, že její nadšení pro práva skřítků tu většina lidí nepřijala o nic lépe, než tenkrát před léty v Bradavicích.

Také byla odhodlaná vymyslet dárky pro všechny účastníky, něco jako upomínková trička, která mudlové vydávali k všemožným příležitostem, ale aby to byl předmět vhodný pro skřítky. Výbor kroužil kolem myšlenky stínítka na oči pro všechny hosty, a zda je či není možné je považovat za oblečení. Ten samý člověk, který navrhoval hod ponožkou, předložil návrh na pamětní brýle proti slunci s logem ministerstva – všechny v největší velikosti, aby ochránily velké oči skřítků. Grangerová při té poznámce krvavě zrudla a já jsem si nemohl pomoci, bylo mi jí trochu líto. Pokoušela se změnit způsob uvažování těžkopádných byrokratů, stejně jako tradiční kouzelnické společnosti, a ten pokus byl přinejlepším málo nadějný.