Preklady fanfiction Harryho Pottera

81 - Ráno poté

Severuse vzbudil výkřik – ne projev utrpení z fyzické bolesti ale ztráty. Polekaně vyskočil z postele a prolétl dveřmi. Byl v půli ve tmě utopeného obývacího pokoje, když steny ustaly.

Obezřetně se zastavil u otevřených dveří do Harryho pokoje.

Obloha v očarovaném okně byla šedá, komnatu osvětlovalo slabé rozptýlené světlo. Harry byl na posteli, přikrývky rozházené divokostí jeho probuzení, seděl schoulený a kýval se snahou ovládnout svou úzkost. Už nekřičel, ale nepřetržité tlumené sténání narušovaly polykané vzlyky. Severus přešel místnost a usedl na pelest. Po chvilkovém váhání dal průchod pocitům a vklouzl rukou do Harryho tmavých kadeří, v dlouhých pohlazeních je chlapci shrnoval ze spánků. Sledoval, jak jeho syn usiluje o zklidnění dechu.

„Je pryč.“

Slova byla prodchnutá takovým napětím, že mu stěží rozuměl. Severus si povzdechl. „Dítě. Nyní rozumíš.“

Dlouhé minuty čekal a Harryho rozrušení pomalinku ustupovalo. Opět se mu podařilo promluvit až na několikátý pokus, tentokrát silnějším hlasem.

„Já- když se spojení přerušilo, cítil jsem, jak ho ode mě odtrhávají. Vzbudilo mě to. Bolelo to. Omlouvám se za ten hluk.“

Severus pokrčil rameny. „Brzy bych vstával.“

„Takhle... sám jsem se necítil ode dne, kdy zemřel Sirius. Není pro to žádný důvod – nebylo to, čím si navzájem jsme; zdaleka se to neblížilo tomu, jak bych to mezi námi chtěl mít; je naprosto v pořádku, někde.“

Harrymu se podařilo v sedu napřímit. Přetáhl si přes nohy přikrývku – Severus tušil, že spíše pro útěchu, jeho noční oděv byl daleko slušnější než kostým z předešlé noci. „Je to tím, že to skončilo příliš brzy? Bylo by to mírnější, kdyby k tomu došlo později?“

„Nemám osobní zkušenost být v dominantní pozici takového kouzla, ale účinky přijetí Znamení zla-“ Severus se pokusil nezalapat po dechu při vzpomínce pomíjivé moci toho být zcela zahrnut do věhlasu Pána zla – „se časem výrazně zmírnily. Prvních několik dnů bylo téměř nezvladatelných.“ Zamračil se. „To je však pouze příbuzné kouzlo. Pro pouto Morsmordre je nejpodstatnější vlastnictví, nikoliv věrnost, takže se nikdy nejednalo o tak emotivní svazek.“ Nebyl si tak zcela jistý, že je to pravda, ale jestli Harryho chování odráželo něco jiného než jeho osobnost, emoce se poměrně lišily.

Harry si povzdechl. „Bude mě nenávidět.“

Severus zaváhal. „Pravděpodobně.“

„Dokážeš člověka utěšit.“

„Nevidím důvod, proč bych tě měl konejšit falešnými ujištěními. Poskytnu ti jakoukoli pomoc, která bude v mých silách; ale nemohu ti říct, že to bude v pořádku.“

„Dobře.“ Harry sklopil pohled, pak se na něj opět zadíval s něčím, co se blížilo úlevě, téměř překryla bolest. „Děkuju. Takže... co myslíš, že mi udělá Brumbál?“

„Nevím. Použil jsi černou magii na druhého studenta. Mám však v úmyslu mu připomenout, že jsi ve střetu s vlkodlaky použil Oslabující kletbu, a poukázat na skutečnost, že tvůj úsudek je i nadále ovlivněn. Dle mého názoru bys měl obdržet zákaz studia materiálů s omezeným přístupem a měl bys být pozorně sledován, dokud se ti nenavrátí cit pro hranice. Poté...“ Severus zlehka pokrčil rameny. „To bude záležet na tvém chování.“

„Ups.“ Harry se chvěl. „Omlouvám se.“

„Na omluvy bude čas později – přinejmenším v to doufám. Pro případ, že jsi snad zapomněl, se máme za několik málo hodin dostavit na ministerstvo. Nyní potřebujeme navštívit koupelnu, posnídat, řádně se obléci a probrat strategie pro blížící se slyšení.“ Severusovi se prohnul koutek v záblesku pobavení. „Vzhledem k tomu, že jsem to byl já, kdo se svíjel na zemi, vykoupeš se první; mně to zabere více času. Až budeš hotov, spoj se s domácími skřítky, ať ti sem dopraví vhodné oblečení. Třeba ten zelený hábit nebo ten oděv, který sis pořídil sám.“

„Ne ten rudý?“

„Příliš okázalé. Doporučil bych zelený.“

***********

Domácí skřítek s lupnutím zmizel a Harry si promnul čelo. Připadal si opuštěný. Hlavou mu proplouvaly zvláštní vzpomínky – jak od něj utekla Cho, jak se proti němu obrátil Ron, Sirius mrtvý – ale nakonec se vždy vynořil obrázek Draca na kolenou u jeho nohou, s tváří obrácenou k němu a prozářenou radostnou oddaností. Pociťoval zároveň ztrátu i zhnusení. To není Draco. Draco takový není a nikdy nebude! Začal si šeptat sám pro sebe. „Stýská se mi po loutce, po...“ Chvilku si nedokázal vybavit pojem, který byl použit v knize o temných stvořeních „...golemovi. Věcí s jeho podobou.“

Harry tupě zíral do měkkých záhybů zeleného hábitu. Netušil, jak přežije slyšení; nedokázal se soustředit ani na myšlenku na něj. Přinutil se uhladit si vlasy. Vážně by se měl učesat, ale nemohl se odtrhnout z místa, kde stál.

Zaslechl ránu z koupelny.

„Všechno dobrý?“

„Ovšem!“ Ozvala se kousavá odpověď. „Běž uvařit čaj.“

Harry si povzdechl a zamířil do kuchyně. Zpozoroval při rozhovoru s otcem třes v jeho rukou, jakkoliv se ho Severus rozhodl přehlížet. Možná se zotavoval, ale zdaleka ještě následky mučení nepřekonal. Ani jeden z nich nebude při slyšení v nejlepší formě.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Harry se běžel podívat do zrcátka. Jakmile uviděl, že je to Draco, mohl se přerazit, aby otevřel.

Draco vrazil dovnitř a obrátil se, ústa napůl otevřená, jak se chystal promluvit, než si všiml, kdo ho pustil dovnitř. Z tváře mu vyprchala veškerá barva.

„TY! Ty zmetku!“ Jeho hlas byl prošpikovaný mrazivou zlobou, šedé oči přimhouřené nenávistí. Harrymu děsivě připomínal Malfoye staršího. „Ty arogantní, sebestředný blbečku!“

„Draco, omlouvám se! Neměl jsem-“

„To máš teda sakra pravdu! BYL JSEM K TOBĚ UPŘÍMNÝ! Rozhodl jsem se ti důvěřovat! Jak ses opovážil mě nutit!“

„Hele, Draco, v sázce bylo hodně-“

„V sázce je vždycky hodně!“

„Měl jsem STRACH, dobře? Mrzí mě to. Je strašné, že jsem to udělal-“

„Ty si myslíš, že můžeš dělat, cokoliv se ti zlíbí! Jako by správné cíle omlouvaly jakékoliv jednání! Abys věděl, tohle je přesně přístup mého otce! Přesně takhle to vidí oni-“

„NEMĚL JSEM TO UDĚLAT! Kdybych mohl vrátit čas, neudělal bych to. Prosím, poslouchej mě chviličku-“

„Nemám JEDINÝ DŮVOD POSLOUCHAT-“

„OMLOUVÁM SE!“

Za Harryho zády se otevřely dveře, dovnitř spolu se závanem tepla pronikla vůně mýdla. Slyšel, jak se vypouští vana. Malfoy chvilku stál mlčky, pěsti u boků zaťaté, z jeho tváře pomalu vyprchaly veškeré emoce. Odhodil z čela svou krátkou ofinu. „To nestačí.“

„Já vím! Není to dost! Vím, že to není dost! Tak běž a zamysli se, co by BYLO.“ Harry se snažil chytit dech. V krku ho škrábalo. „Pak si můžeme promluvit, jak to napravit. Znamenáš pro mě hodně.“

„Ano, odvažuji se tvrdit, že brzy budeš potřebovat vlastní služebníky.“

„Přestaň!“

„Harry,“ promluvil Severus klidně, „Draco – nyní není správný čas.“

Draco zaostřil za Harryho, oči přimhouřené.

„Spal tu, že ano?“

„Draco, myslím to vážně. Nyní není vhodná doba. Musím Harryho doprovodit do Londýna.“ Severus stiskl rty, jako by na okamžik zadržoval slova, která chtěl vyřknout. Nadechl se. „Až se vrátíme, vysvětlím ti, co se děje, a poté na sebe můžete křičet podle libosti.“

Draco se napřímil. „Už s ním v životě mluvit nechci.“ Střelil po Severusovi opovržlivým pohledem. „A o tobě si taky nejsem jistý.“

„Pak si můžeš mé novinky vyslechnout se zbytkem své koleje. Nyní jdi.“

Draco se obrátil na podpatku a vyrázoval ven. Prásknul za sebou dveřmi.

Harry se snažil opět nadechnout. Cítil za sebou Severuse, nedotýkal se ho, ale stál blízko, stále z něj vyzařovalo teplo koupele.

„Tati?“ Oslovil ho Harry nejistě. Sklopil hlavu, aby skryl červeň, která mu stoupala do tváří. „Promiň.“

„Jestli se omlouváš za to, že nedokážeš hovořit jako trénovaný dědic naprostého snoba, můžeš na to zapomenout. Vzdal jsem snahu být Luciusem Malfoyem ještě v době, kdy jsi ani nebyl na světě.“

Promluvil příliš nevýrazným tónem, aby z něj Harry dokázal rozluštit jeho náladu. Odvážil se otočit, aby ji zhodnotil pohledem. Moc si nepomohl. Severus na něj upřeně hleděl, ale nic víc z jeho napjatého obličeje vyčíst nedokázal.

„Ale ty... jsi tak formální.“

„Ty jsi tak formální. Neskutečně mě to obtěžuje.“

„Ou.“ Harry si připadal ztracený. „Nikdy... jsi nic neřekl.“

„Nemělo to smysl, dokud by ses při tom necítil pohodlně.“ Harry ho nepřestával studovat, a tak si povzdechl a mírně napřímil ramena. „Neříkáš mi ‚tati‘. Tohle oslovení máš vyhrazené pro Jamese.“ Pokrčil rameny.

Harry se nad tím na chvilku zamyslel, zatímco se pokoušel zformulovat srozumitelnou větu. „Bylo to...“ Pozorně Severuse sledoval a řekl: „Nějaký čas mi trvalo, než jsem přišel na to, jakými způsoby je stále mým otcem.“

„Aha. K čemu jsi došel?“

„Přes mamku, tím, jak se postavil Voldemortovi, nadějí a strachem, láskou...“ Harry se kousl do rtu. „...Vždycky to ale byla jeho volba.“

Černé oči na okamžik zakryly řasy, ale hned vzhlédl. „Ať už jsi mé krve nebo ne, také jsem se rozhodl být tvým otcem.“

Harry se usmál. „Já vím.“ Sklopil oči. „Um... takže jsi můj táta?“

Tváří jeho otce problikl krátký avšak nezpochybnitelný úsměv. „Pokud ti to tak vyhovuje.“ Zamračil se. „Ne ve třídě.“

„Na hodinách tě mám pořád oslovovat ‚profesore‘ nebo ‚pane‘?“

„Přesně tak.“

„To mi nevadí. Stejně tě ve třídě vnímám jako jiného člověka.“

Severus na tu poznámku zvedl obočí, ale nepídil se po upřesnění. „Jsi připraven na slyšení?“

Harry zasténal. Stále si dokázal velmi živě vybavit soudní sál číslo deset se shromážděným Starostolcem, jehož členové se na něj němě mračili ze svých vyvýšených míst. „Chtěl bych si zakouřit.“

„Ne.“

Severus odpověď prakticky zavrčel. Harry se nad jeho tónem musel pousmát. „No tak aspoň tohle.“

Severus se na něj zkoumavě zadíval. „Myslíš můj zákaz?“

Cítil, jak mu zahořely tváře, ale přikývl. „Je to zhruba stejně uklidňující – i když samozřejmě úplně jiným způsobem.“

Jeho otec si odfrkl. „Neměl jsem ponětí, že mám takový talent poskytovat podporu.“

Než Harry stačil zformulovat odpověď, vzplál v krbu oheň a v plamenech se objevila Brumbálova hlava.“

„Severusi? Harry? Doufám, že jste připraveni?“

„Jen se obléknu.“

Harry otce přelétl pohledem a uvědomil si, že tam celou dobu stál ve svém šedém županu a z mokrých vlasů mu pod jeho lem stékaly čůrky vody.

„Není čas na otálení! Ať tě ani nenapadne schovávat se ve sklepení. Očekávám, že se oba dostavíte na snídani. Pošli prosím Harryho nahoru a dostav se do mé pracovny, jakmile budeš řádně oděný.“

„Přirozeně.“

„Harry, přijdeš za mnou ihned po snídani. Nedávej si prosím na čas – Bill ještě musí nanést tvou masku.“

Před vykročením ven Harry zkontroloval zrcátko; chodba byla prázdná. Až když otevíral dveře, došlo mu, že už na tom nezáleží. Voldemort již o Severusově zradě věděl a Harry si byl jistý, že funkci Znamení zla nedokáže obnovit – přinejmenším ne na dálku. I kdyby se dozvěděl o vztahu mezi nimi a o plánovaném slyšení – když se na to ptal Severuse, jeho otec se zvláštně zasmál a potvrdil, že se mu tyto informace doposud nedonesly – takto na poslední chvíli by toho moc nezmohl.

Připadalo mu velmi zvláštní a příjemné stoupat bez obav po schodech z podzemí. Téměř si přál někoho potkat, aby mohl zamávat a popřát dobré ráno.

Když vstupoval do Velké síně, skupinka opozdilců z Havraspáru právě usedala ke stolu; všichni ostatní se již dostavili. Lidé u stolů se dali do hovoru, jakmile zaregistrovali, kdo prochází uličkou – u nebelvírského a zmijozelského stolu to bylo patrnější. Harry se nejprve lekl, že se nějak dozvěděli o jeho skutečném otci. Chvilku jeho o spánek ochuzenému mozku trvalo, než přišel s pravděpodobnějším vysvětlením.

Jsem to ale pitomec! Přicházím na snídani ve společenském hábitu – v zeleném společenském hábitu! – a nechápu, proč na mě tolik lidí civí. Odfrkl si. S mým štěstím si na něj ještě před slyšením stihnu nadrobit vajíčko! Hermiona mu držela místo mezi sebou a Deanem. Zrychlil krok a vmáčkl se mezi ně.

„Ránko, Harry!“ Uvítal ho srdečně Seamus. Pár lidí u vedlejšího stolu se po nich otočilo. „Měl jsi příjemnou noc, viď?“

Harry netušil, co na to říct. Všichni z Nebelvíru už musí vědět, že jsem byl celou noc pryč. Natáhl se po klobáse. „Ani bych neřekl,“ zamumlal.

To by mě zajímalo, jestli Draco čelí stejným problémům, nebo jestli se tu noc slehla zem po tolika studentech z jeho koleje, že se po důvodu jeho zmizení nikdo pídit nebude?

Levandule se zasmála a Colin si odfrkl. Colin? Harry vytřeštil oči. Colin až do předchozí noci ležel v bezvědomí na jednom z lůžek na ošetřovně. Brumbál musel po nočních událostech usoudit, že jeho propuštění už nemůže ničemu uškodit. Hermiona se dotkla jeho paže, aby upoutala jeho pozornost, a věnovala mu upřímně zúčastněný pohled. Alespoň ona měla tušení, co minulou noc skutečně prožil. Pokusil se přejít známky obav v její unavené tváři.

„Škoda,“ povzdechla si Parvati. „Vypadá tak úžasně.“

Harry zamrkal. „Kdo?

„Harry, nepokoušej se nás obalamutit! Všichni víme, že jsi byl s Malfoyem!“

„Nebyl jsem s- teda, ne s s-“

Nepřesvědčeně si odfrkla. „Takže to byla jen čirá náhoda, že z večírku odešel hned po tobě?“

Harry se zoufale rozhlédl kolem sebe. Většina lidí zadržovala smích nebo se jeho pohledu vyhnula. Ron byl krvavě rudý, ale mračil se na Parvati. „Odešla celá várka letošních smrtijedů v zácviku – to ti uteklo?“

Tentokrát si opovržlivě odfrkla Hermiona. „Malfoy? Rone, viděl jsi ho dnes ráno?“

„Snažím se vyhýbat pohledu na věci, ze kterých by mě přešla chuť na jídlo.“

„Evidentně.“

Neville po Harrym nesměle mrknul, ale hned uhnul pohledem. „Přijde mi, že dělá, co může, aby všem ukázal svoje předloktí.“

Harry se přes Seamusovo rameno zadíval ke zmijozelskému stolu. Draco si ráno oblékl standardní školní hábit – ale oběma rukávy provlékl pruh látky, aby je mohl vytáhnout k ramenům, jako by v bylinkářství pracoval s něčím, od čeho by se ušpinily. Košile pod ním měla krátké rukávy, které mu těsně obepínaly paže a vystavovaly celá jeho předloktí na odiv. Harry se při tom pohledu spontánně usmál. V každém případě to nevypadá, že bych ho postrčil blíž k Voldemortovu táboru. Dává všem jasně na srozuměnou, že zůstal svým vlastním pánem...

Jeho úsměv zakolísal, když si všiml, kdo sedí po jeho boku – Olivia. Všichni ze Zmijozelu musí vědět, že jsem se na ni vykašlal. Ze značnými obavami zkusil jejím směrem kývnout, ale Olivia mu opětovala pohled, který říkal, že má daleko větší chuť zašlápnout ho jako švába než se s ním bavit.

Harry dělal, jako by si ničeho nevšiml. Přejel ji pohledem a pokračoval dál po zmijozelském stolu. Navzdory Dracovým vystaveným předloktím mu nejeden student věnoval pozornost. Ta se však začala vytrácet, jakmile se Harry posadil. Místo toho se nyní zaměřili k profesorské tabuli.

Zřejmě čekají na svého kolejního ředitele. Harry také vzhlédl k Severusovu prázdnému místu. Promluvili ti, kteří s ním byli u Voldemorta? Opožděně si uvědomil, jak zvláštně by taková historka z úst novopečených smrtijedů v uších jejich spolužáků zněla: Víš ty co? V noci jsme vyklouzli z hradu a připojili se k Voldemortovi, abychom si užili podívanou na to, jak mučí našeho oblíbeného učitele. Zajímalo by ho, co si o jejich odchodu myslí ti, kteří zůstali. Také by rád věděl, jestli porozuměli tomu, co se v chatě odehrálo ke konci – jestli skrz kruh smrtijedů něco zahlédli – věděli, že se odtud Severus dostal? Voldemort musel být vzteky bez sebe – v takové chvíli by se nikdo neopovážil spekulovat, klevetit nebo odpovídat na otázky pár malých bažantů. Možná nemají tušení, co se tam vlastně stalo.

„Vždyť ale odešli všichni!“ Zdůraznil Ron a vrátil tak Harryho pozornost zpět k otázce jeho domnělého dostaveníčka. „Hned po... počkej. Nejdřív odešli Crabbe a Goyle, pak Nott a až potom zmizel Harry. Takže Malfoy-“

Seamus se natáhl a popadl Harryho za zápěstí. S hranou vážností řekl: „V tom případě bychom možná měli proklepnout tady našeho Harryho-“

Harry si uvědomil, co Seamus dělá, až když mu začal vyhrnovat rukáv, a vykroutil ruku z jeho sevření. Seamusovy nehty se mu zaryly do zápěstí.

„Přestaň!“ Zasyčel Harry.

Seamus vypadal, že ho Harryho odpor upřímně šokoval.

„Blbče! Tohle není vtipné! Půlka lidí ze Zmijozelu nás sleduje!“

Seamus vybuchl smíchy a přátelsky Harryho drcnul do ramene. „Sledovali by tě tak jako tak – Malfoy něco povídal-“

„Jeho trolí kámoš ho normálně objal, když se ráno objevil!“ Připojila se k jejich debatě Parvati. „Samou radostí ho zvedl ze země! Bylo vidět, že Malfoy taky nestrávil noc na koleji.“

„Já jsem ale slyšel-“

„Seamusi, mrzí mě, že kazím tvou šťavnatou historku, ale minulou noc bylo pryč několik lidí, a-“ Harry se zamračil na Rona, „pouze někteří z nich – někteří z nás – jsou smrtijedi.“ Předklonil se. Vyznělo to hůř, než zamýšlel. „Chci říct, smrtijedi v zácviku a někteří jejich přátelé odešli, pak jsme se vytratili my – zatraceně, prostě jsem měl něco na práci, dobře?“

Ginny vedle Deana si povzdechla, ale než mohla promluvit, zapojil se Jack. „Když jsem vcházel do Velké síně, šlo přede mnou pár hadů-“

„To musel být puch.“

„A jeden z nich řekl, že Snapea minulou noc zabili.“

„Super!“ Zajásal jeden ze čtvrťáků, což vyvolalo obecný smích. Ron se okamžitě polekaně otočil po Harrym, který drobně zavrtěl hlavou. Zatímco ostatní básnili o tom, jak naloží s časem, který obvykle věnovali vypracovávání úkolů z lektvarů, Harry si prohlížel studenty ze Zmijozelu, přičemž se důsledně vyhýbal místu, kde seděli Draco s Olivií.

Pansy byla přítomná, vypadala neklidně, ale stále méně uzavřeně než Draco. Nepřítomně přikyvovala poznámkám dvou dívek, které seděly nalevo od ní, pohled ale upírala do čela místnosti. Theodore Nott po jejím druhém boku si mechanicky zvedal vidličku k ústům, pohyboval se jako by obdržel polibek od mozkomora. Harry sjel pohledem po stolu dál ke Crabbeovi, který se nevzrušeně ládoval jako prase u žlabu jako každé jiné ráno. Při pohledu na studenty mezi Crabbem a Nottem si opět uvědomil, kolik z nich je místo jídla zabráno do tlumeného hovoru. Většina vypadala rozrušeně.

„Třeba ho jen vykopli.“

„Slyšel jsem, že Hagrid našel... však víš... zbytky.“ Následovalo pár zděšených výkřiků a nervózní smích. „Navíc prý nebyly všechny...“

Harry vidličkou dloubl do chladnoucí klobásky a dál naslouchal hovoru svých spolužáků. Slyšel, že někteří lidé mají ve stresových situacích tendenci se přejídat. Kéž by to byl jeho případ. Přes síň sledoval, jak Draco při zašumění smíchu od nebelvírského stolu ztuhl zlobou.

Do hovoru se vložil Nevillův hlas, vážnější a tišší než ostatních. „Mně se zase vůbec nelíbí, že nikdo neviděl Brumbála. Co když ho Snape zradil Vy-víte-komu během... čehokoliv, co se minulou noc stalo?“

„Prý šel za Vy-víte-kým a vzal s sebou všechny sedmáky ze Zmijozelu.“

„Podle mě se včera nestalo vůbec nic. V novinách nebyla ani zmínka.“

Harry opět šťouchl do klobásky, až se mu na talíři překulila. „Počkejte, až se najdou těla.“

Okamžitě byl opět středem pozornosti.

„Kdo zemřel?“

„Snape?“

„Prosím, řekni, že jo!“ Žadonil Iggy. „Ještě jsem ani neotevřel knihy k našemu eseji.“

Harry ostře vzhlédl. „Ne,“ štěkl. „Nezemřel.“

„Brumbál?“

„Byl dost živý na to, aby mi mohl dát kázání.“

Tvrdý pohled od Hermiony mu připomněl, že ví, za co mu Brumbál vyhuboval. Provinile opět vyhledal očima Dracovo místo, blonďák stál za lavicí a s výrazem zlosti mluvil na nějakou dívku ze své koleje. Zatímco ho sledoval, Draco se obrátil na patě a hněvivě vyrazil k východu ze síně.

„Sakra.“ Neměl v úmyslu dění komentovat. Jen to z něj vyklouzlo.

Dean do něj strčil. „Věci s ním nešly podle tvých představ?“

Promluvil tiše – a soucitně, pomyslel si Harry – ale Seamus ho přesto zaslechl a ušklíbl se. Dloubl Harryho do paže. „Jo, pořád se z téhle věci kolem Malfoye vykrucuješ.“

„Oba jsme byli venku! Uznávám! Kupa lidí byla v noci venku!“

Seamus zavrtěl hlavou. „Jenže Malfoy je jediný z nich, který chyběl celou noc. Jeden z jeho kámošů ho griloval na chodbě, a Malfoy řekl, že jsi ho vzal na procházku, ale pak ses vrátil s nějakým starším chlapem. Je to pravda?“

Harrymu zaskočila dýňová šťáva. „Seamusi!“

„Tak co, přiznáváš? Máš ve zvyku vykašlat se na své holky, že jo? Všichni si toho už všimli.“

„Šel jsem se projít sám, Draco mě sledoval, a zpátky mě doprovodil učitel.“

Seamus nevypadal, že by to na něj udělalo dojem. „Tak kde jsi potom spal?“

„Kde normálně spím, když nejsem ve věži?“

„To na nás nezkoušej. Na ošetřovně jsi nebyl.“

Harry se rozhlédl po okolních tvářích.

„Promiň,“ promluvil Ron. „Hledali jsme tě.“

Neville zrůžověl. „Madam Pomfreyová nám řekla, že tam prý nebydlíš.“

Harry si povzdechl. „Podívejte, prostě jsem usnul, dobře? S nikým jsem nebyl.“

Dean se zasmál. „Přehnal jsi to s bublinami?“

Harry odstrčil svůj talíř a zabořil obličej do dlaní. „Moje pověst je spálená na uhel.“

„Přesně tak,“ potvrdil rozjařeně Seamus. „Víš, co se říká: Nic se nejí tak horké, jak se to upeče.“ Divoce kolem sebe rozhazoval ruce bez ohledu na špinavou lžičku. „Takže všechno hezky vyklop. Jsme jedno velké ucho.“

Harry se zhluboka nadechl. Ostatní zatajili dech. Znenadání si uvědomili, že zbytek síně upadl do ticha.

„Pro pána krále,“ špitla Zoë.

Zmijozelský stůl propukl v jásot.

Do místnosti vkročil profesor Snape.

Harry se obával, že žádnému pozornému oku nemohlo uniknout, jaké úsilí musí Severus věnovat tomu, aby udržel pevný krok. Pohyboval se jako o hodně starší muž. Hoochová, která byla zvlášť vnímavá na zranění, odsunula židli a připravovala se zvednout, že mu půjde pomoci. Jeho tvrdý pohled ji udržel na místě.

Harry se zadíval na studenty ze Zmijozelu. Téměř všichni mladší ho radostně vítali. Mezi šesťáky, sedmáky a dokonce i v řadách pátého ročníku nebyla reakce tak jednoznačně příznivá. Pansy se zplihle opírala o Theodora Notta, vypadala na pokraji mdlob. Radiana Nottová se natahovala přes svého – bratra? zamyslel se Harry, bratrance? a konejšivě hladila hřbet Pansyiny ruky. Crabbe konečně zvedl oči od talíře a obočí se mu pomalu svraštila obavami.

Jak sis ustlal... pomyslel si Harry, ale pocit zadostiučinění se nějak nedostavil. Nevěřil, že někdo z nich opravdu věděl, do čeho strkají nos. Sám znal Pána zla lépe než i takový Draco – co mohli vědět zhýčkaná holka jako Parkinsonová nebo tupá hora svalů jako Crabbe?

Rád by věděl, jestli se Goyle ke Crabbeovi ve Voldemortových službách připojil. Přelétl pohledem řadu hlav, než zacílil na mladého hromotluka, který se široce křenil na záda svého kolejního ředitele. Goylovi možná ještě nedošly všechny spojitosti, ale Harrymu přišlo pravděpodobnější, že se jednoduše řídil Dracovým přáním, a v době, kdy jeho profesor podstupoval mučení, seděl v bezpečí Bradavic. 

„Jsem tak rád, že jsem ten esej dosmolil.“

Seamusova povrchní poznámka přitáhla Harryho pozornost zpět k nebelvírskému stolu. Už chtěl zvednout vidličku, ale Seamus ho popadl za rukáv. „Nemysli si, že jsi unikl, Harry. Vysyp to. Byl – byla? – dobrá? Jak daleko jste se dostali?“

Harry se od něj odtáhnul. „Popovídám ti o tom večer.“ Jeho zjevná kapitulace Seamusovi sebrala slova, a aby to tak zůstalo, Harry dodal: „Teď o tom nemůžu mluvit.“ Odsunul od sebe talíř s nesnědenou snídaní a vstal. „Rone? Hermiono? Jste najedení? Musíme si promluvit a nemám moc času.“

„Oooo,“ nenechal si Seamus ujít komentář. „Ten náš Harry je teď tak zaneprázdněný.“

„Můžeš už mlčet?“ Utrhl se Harry a za smíchu v zádech vyrazil pryč.

Hermiona ho dohnala, když vyšel ze dveří do Velké síně.

„Dík.“

Věnovala mu drobný nervózní úsměv. „Ron tam zůstal, dává ostatním co proto. Dožene nás. Byl jsi dole ve sklepení?“

„Jo.“

Harry se nedůvěřivě rozhlédl. „Můžeme si o tom promluvit, až vyjdeme schody? Teď už nemusíme být tak opatrní, ale stejně se mi nelíbí, že jsme tak blízko rohům.“

„Rohům?“

„Nevidím, kdo by mohl poslouchat.“

Věnovala mu trpký úsměv a kývla. Mlčky přešli halu a vyšli hlavní schodiště. Na prvním odpočívadle se Harry zastavil, zkontroloval pohledem schody pod i nad nimi a drcl do Hermiony.

„Takže... když jsme teď sami? Mohl bych tě poprosit o radu... s jednou osobní věcí?“

Prudce se nadechla. „Jasně, že můžeš!“ Pohled jí zabloudil zpět k Velké síni. „Hádám, že jde o Olivii?“

Harry zasténal. „Sakra! Na to jsem se snažil nemyslet. Ne, o Draca.“

Další rychlý nádech. „Aha. Řekneš mi, o co se jedná?“

„Minulou noc mě následoval, přesně jak jsem řekl. Jenže trval na tom, že mi pomůže.“

„A pomohl?“

„Více méně.“ Harry si povzdechl a promnul si čelo. Dorazili do prvního patra a potřebovali počkat na Rona, než se vydají dál. Otočil se čelem k zábradlí a opřel se o něj. „Ale já jsem mu nevěřil. Přinutil jsem ho...“ Tvář mu studem zalévalo horko. „Proto... to kouzlo.“

„Aha. Chápu, že jsi mu nemohl důvěřovat.“ Hermionina tvář se stáhla. „Ale Kouzlo věrnosti? To je úplně středověká věc! A samozřejmě černá magie. Kde ses ho vůbec naučil? Proč ses ho učil? A-“ Sklopila oči a těžce polkla.

„Vím, že je to černá magie. Taky to byla úplná blbost, protože ve chvíli, kdy s tím kouzlem souhlasil, jsem to zřejmě mohl risknout a vzít ho s sebou jen tak.“

„Vidět ho, jak se chová takhle, a tebe tak-“

Harry se natáhl a dotkl se její paže. „Prosím, nenadávej mi – ještě si to pěkně slíznu. Rozumím naprosto přesně, co jsem udělal, a nesnažím se to omlouvat. Jen bych potřeboval pomoc s tím, jak ho mám přimět, aby mi teď odpustil.“

Hermiona se spokojila s posledním tvrdým pohledem, a pak se zamyslela. „Jestli tomu dobře rozumím – ne že bych měla ve zvyku studovat černou magii, takže mám povědomí jen čistě z historického kontextu – aby Kouzlo věrnosti fungovalo, vyžaduje, aby se mu subjekt podřídil dobrovolně. O jeho fungování nebylo pochyb. Malfoy tě nechal, abys ho na něj seslal? Nebo je celá ta věc s dobrovolností jen taková ta aristokratická propaganda?“

„V té nejširší možné definici se tomu podrobil dobrovolně. Bylo to pro něj přijatelnější než všechny ostatní alternativy. Ale dnes ráno byl vzteky bez sebe. Podle mě netušil, jaké to bude. Já jsem netušil, jaké to bude. Vnímal jsem ho jako svůj majetek – trochu jako domácího mazlíčka.“ Harrymu se trochu zvedl žaludek. „Naštěstí se ke svým domácím mazlíčkům chovám dobře, ale i tak...“

Hermiona se otřásla, ale natáhla se a chytla ho za ruku. „Harry, to se mi vůbec nelíbí.“

„Co se ti nelíbí? Že jsem použil černou magii? Že jsem ochotný podrobit své přátele kouzlům, kterým sotva rozumím? Že radši budu někoho ovládat, než abych mu důvěřoval?“

„Asi to poslední.“ Zamračila se. „Teda, já sama bych Malfoyovi nevěřila, ale ty jsi nevěřil ani mně s Ronem.“

„Nebylo to mé riziko ani mé rozhodnutí,“ ohradil se Harry, ale pak těžce vydechl. „Když se na to dívám zpětně, taky se mi to nelíbí, ale je tak snadné to vždycky udělat znovu.“ Hořce se zasmál. Ron pod nimi právě vyšel z Velké síně. Harry zamával, aby si jich všiml. „Asi pro mě teď ale bude daleko těžší vykroutit se z problémů, když Remus i McGonagallová můžou jít za ot- za tátou.“

Hermiona se překvapením napřímila ze svého schouleného postoje, ale řekla jen, „hm“.

„Což mi zřejmě jen prospěje. Takže... nějaké nápady?“

„Omluvit se?“

„To už jsem zkusil.“ Harry pokrčil rameny. „Zkusím to znovu. Kdyby ses něco dozvěděla přes Stína...“

Zavrtěla hlavou, ale oči se jí zaleskly. Přelétla pohledem schody i dlouhou chodbu. V blízkosti nikdo nebyl. Nenuceně řekla: „Stín tu teď moc nebude. Ředitel myslí, že je načase najít mu nový domov.“

„To nevím. Možná by měl radši zůstat.“ Harry ztišil hlas do pouhého šepotu. „A držet se Pansy.“

Hermiona obrátila oči v sloup. „Máš pravdu, bez šťavnatých drbů kolem Parkinsonové a jejího gangu nemůžu žít.“

Na schodech pod nimi se rozléhal dusot. I když to nebylo nic překvapivého, stejně se Harry otočil. Výraz v jeho tváři zřejmě nebyl tak uvolněný, jak si myslel, protože Ron se okamžitě zapíchl na místě, jednu nohu zvednutou nad schodem před sebou.

„Kámo, jsi v pohodě?“

„Harry?“ Hermiona mu položila ruku na rameno.

„Vykouzli ten svůj štít, Rone. Tu kopuli, co jsi vytvořil posledně.“

Ron se k nim chvatně připojil, zatáhl je do relativně krytého koutu chodby a seslal kouzlo. Harry nechal klesnout víčka.

„Byla tam.“

„Cože?“

„S – s Voldemortem.“ Harry se nervózně zadíval na Hermionu. „Udělala to. Myslím, že do toho vážně šla.“

„Chceš říct, že to byla ona, kdo donášel na tvého otce?“ Hermiona se zamračila. „Myslela jsem, že mu nechala poslat dopis přes Crabbea. Voldemort ji chtěl vyslýchat?“

Harry na ni nevěřícně zamrkal. „Ne! Teda, jo, no – copak ty nevíš, kvůli čemu tam byli? Nechala si vypálit Znamení zla – neviděla jsi její obličej, když Sev – ot – když její kolejní ředitel vešel do síně? Živý?“

Hermiona vytřeštila oči. „Ale... vždyť je to jen... malý, hloupý...“ Pusa jí chvíli klapala naprázdno, jak se marně snažila přijít s trefným označením. „...patolízal!“

„On má patolízaly rád.“ Harry cítil, jak se mu opovržením stahuje koutek. Pokusil se zahnat vzpomínku na hedvábné blonďaté prameny vlasů protékající mu mezi prsty, která se mu náhle vybavila. „Navíc není hloupá. Hodně si toho domyslela; a dokázala toho využít ve vlastní prospěch – aspoň si to myslí. Za nějaký ten rok asi tolik potěšená nebude.“ Otřásl se. „No, když jsem viděl její obličej dnes ráno... možná už si začíná uvědomovat, že vsadila na špatnou kartu.“

Hermiona si promnula čelo. „Kdo další?“

Harry se úkosem podíval na Rona, který vypadal, že stále vstřebává představu Parkinsonové se Znamením zla na předloktí.

„Chceš tvrdit, že je z ní teď smrtijed?“ Vyjevil se. „Z té pitomé, uhihňané holky? Máme ve škole smrtijeda, a je to Pansy Parkinsonová?“

„Rone, smrtijedy už jsme ve škole měli i předtím.“

„Cože!?“

Harry sebou při Hermionině vyjeknutí nechtěně škubl. Zapomněl, že to nevěděla. „Včera, když je Voldemort volal, jsem to cítil. Občas to cítím – v jizvě. Odešli přinejmenším tři sedmáci – dva ze Zmijozelu a jeden z Havraspáru.“

„Myslíš, že odešli, aby se k němu připojili?“

„Kdyby se k němu ‚nepřipojili‘, jak říkáš, už dřív, nemohli by to volání cítit. Včera v noci se k němu ale připojili další – Parkinsonová, Crabbe, ty jsem tam viděl – ale tihle tři už smrtijedy byli. Řekl bych, že minimálně od léta.“ Harry prudce vydechl. „Co se týče nezletilých následovníků, není Voldemort tak vybíravý, jako Brumbál – což by nás asi nemuselo moc překvapovat.“

„Máme v Bradavicích tři – teda pět – smrtijedů? Chodí s námi na hodiny?“

„Možná jich je i víc, ale Olivia nechtěla, abych to sledoval.“

Hermiona si odfrkla. „Takže jsi přestal?“

„Měla o někoho strach,“ reagoval Harry na Hermionino pobouření. „Chápu to; jsem děsivý. Nejeden člověk už kvůli mně zemřel.“

„Harry, to...“

„Olivia se snažila ochránit někoho, na kom jí záleží. Sám mám lidi, které se snažím chránit! Ani nevím, jestli šlo o někoho, kdo to pak udělal – mohl to klidně být jen někdo, o kom věděla, že by se tak mohl rozhodnout. Taky jsem se bál, že Draco třeba půjde.“ Harry se zamračil. „Ale jsem ten typ, co se nedokáže nedívat. Celou dobu jsem kontroloval, že je nenásledoval.“

Hermiona svraštila obočí. „Víš jistě, že to neměl v úmyslu?“

Harry si vjel prsty do vlasů a chvíli tak zůstal. „Ne. To je na tom to nejhorší – je to skoro horší, než že je na mě teď tak neskutečně naštvaný – nikdy se to nedozvím. Ale řekl, že se vrátí, když půjdu s ním. Vlastně to řekl i potom, co jsem seslal to kouzlo, takže to musela být pravda. Dobře. Nešel by.“ Odvrátil se. „Co když jsem to ale podělal natolik, že se pro to teď rozhodne právě kvůli mně?“

Překvapivě to byl Ron, kdo zavrtěl hlavou. „Viděl jsi, jak dnes přišel. Vypadal jako blbeček, ale ukazoval každému, koho by to mohlo zajímat, že se pro znamení nerozhodl – a ani nechce. Dal přednost tomu, že ho ostatní budou podezírat, že strávil noc s tebou.“ Přeměřil si Harryho. „Pohádali jste se?“

„Zachoval jsem se k němu hnusně.“

Ron se znechuceně ušklíbl. „Chci to vědět?“

„Rone! Vážně! Přece bys nevěřil těm blábolům? V tom, že jsem byl – že šel Draco za mnou – nebylo nic víc, než kdybychom spolu byli my dva! Naštvalo ho, že jsem tam nechal Olivii! To bylo všechno!“ Harry rozhodil ruce do vzduchu. „Bojovali jsme spolu, já ho proklel, on mi pomohl a já jsem zachránil otce před Voldemortem. Konec příběhu. Vrátil bych se do věže, ale Pomfreyová řekla... že bych měl zůstat s ním – myslím s tátou.“

„A Malfoy?“

„Nechal jsem ho ve stavu, ve kterém se nemohl vrátit na vlastní kolej.“ Harry si povzdechl a zavřel oči. Čas postavit se tomu čelem. „Mám jít za Brumbálem. Doprovodíte mě, že jo?“

Kráčeli mlčky, ale Harry byl za společnost svých přátel vděčný. U chrliče nevyslovil heslo okamžitě. Najednou si uvědomil, jak málo se zamyslel nad tím, co je čeká po slyšení.

„Až se večer vrátím...“ Netroufal si představovat, co by se stalo, kdyby Popletal opatrovnictví nakonec vybojoval. Vrátil by se vůbec? Šel do toho po hlavě, jako by byl výsledek předem jistý. „Hrozně rád bych o všech řekl hned ostatním, než se to dozvědí od někoho jiného. Jen Nevillovi, Deanovi a Seamusovi, dobře?“ Podíval se na Rona, který přikývl.

„Stačí, když mi dáš vědět. Přivedu je, jakmile budeš chtít.“ Zaváhal. „Mám je nějak připravit?“

Harry přikývl. „Můžeš. Klidně jim to řekni; věřím, že to zvládneš. Jenom už v té době musí být slyšení aspoň zahájené, nejdřív – počkej, než budete po obědě.“

Podíval se přes Rona na Hermionu. „Taky bych před večeří moc rád svolal BA, aby to slyšeli ode mě. Čekal bych, že Brumbál naplánuje nějaké velké veřejné oznámení na večeři.“

Hermiona se zamyslela. „Dobře. Dám všem vědět, ať dorazí půl hodiny před večeří. To by ti mělo dát dostatek času, abys klukům stačil popovídat o svých rodinných novinkách. Ale – no, chceš tam jenom kluky, nebo můžeme přijít i já s Ginny?“

Harry ji chytil za ruku. „Jasně, že můžete. Taky jste moje rodina.“

Hermioně se tvář roztáhla do tak širokého úsměvu, že se jí udělaly dolíčky.