Preklady fanfiction Harryho Pottera

Originál viz https://archiveofourown.org/works/147029

Počet slov originálu: 4682

Shrnutí: Pro čtyři sedmáky ze Zmijozelu se sarkastický mistr lektvarů stal nejen tím nejlepším učitelem, jakého kdy měli, ale také tím nejdůležitějším.

Poznámka autorky: Původně napsáno v říjnu 2007 (předtím než JKR učinila jednoznačné prohlášení týkající se Dafné) pro challenge LiveJournal's snape_after_dh. Výzva zněla "zmijozelové útočí na Voldemorta z týlu".

***

Léto, pozdní odpoledne. Na trávě stíny mraků. Občasný vánek hýbal listy, vzduchem tu a tam poletovali ptáci. Stopy na cestičce a zvuk invalidního vozíku na štěrku. Jinak byl hřbitov tichý, protože skupinka mladých lidí spolu nehovořila. Bylo tu mnoho čerstvých hrobů a oni se zastavili na konci řady.

Blaise

Omlouváme se, že jsme propásli pohřeb, profesore Snape. Někteří z nás byli v té době nevyhnutelně zadrženi. Chtěli si být absolutně jistí, na které straně jsme byli – doslovné vyjádření bystrozorů. Řekl jsem jim, že já jsem byl na té vaší; myslím, že se jim to moc nelíbilo. Došlo na veritasérum a myslánky a nakonec chtěli vědět, proč jsme tu noc jednali tak, jak jsme jednali. Řekl jsem jim, že nemůžu mluvit za ostatní, ale že já jsem jim nechtěl dopřát uspokojení z toho, že by měli pravdu. Myslím o nás. O naší koleji. O vás. Počítám, že to se jim líbilo ještě míň.

Ale byla to pravda. Nejdřív jsem se nechtěl vrátit, ne po tom, co řekla McGonagallová, ne po tom, jak se radovali, ne po tom, jak jsem slyšel toho podivínského barmana mumlat cosi o rukojmích, když jsme vyšli z tunelu. Ne po tom, co se dělo celý ten rok. Celých sedm let. Vzpomněl jsem si, jací byli všichni ti uctívači Pottera a Brumbála imbecilové; samolibě si seděli v Komnatě nejvyšší potřeby a věřili, že jsou v bezpečí, jako kdyby je tam nikdo nemohl vypátrat. Vzpomněl jsem si, co se ten rok stalo, když jste poslal vůdce jejich skupinky – tu rádoby Svatou trojici – do lesa po tom jejich 'brilantním' pokusu o vloupání. No, všichni věděli, že Longbottom spadl jako dítě na hlavu, ale dalo se očekávat, že havraspáři nějaký ten jemný náznak vodítka pochytí, ne?

Vzpomněl jsem si, jaký jste byl celý tenhle rok. Celých těch sedm let.

Takže jsem se vrátil. Šel jsem za ním a pověděl mu o tunelu z Komnaty nejvyšší potřeby. Neřekl jsem samozřejmě, kam přesně vedl. S myšlenkou, že se ho pokusím přimět, aby tam poslal pár lidí, a uvidíme, co se stane. Nebyl to merlinvíjaký plán, ale nebylo moc času, že jo?

Tady starouš Theodor se musel samozřejmě ukázat hned potom. Musím přiznat, že mě sakramentsky rozhodil: na vteřinu jsem si myslel, že s ním budu muset taky něco udělat. Ale pak se podíval Pánu zla přímo do tváře a naprosto vyrovnaným hlasem řekl: poslal mě profesor Snape. A krátce na mě pohlédl.

A v tu chvíli jsem věděl.

Nebo jsem to aspoň tipnul. Kdybych se spletl, musel bych ho prostě zabít.

Zabezpečit ten tunel vyžaduje jen pár lidí, pane, řekl jsem. Nott a já jim můžeme ukázat vchod. Můžeme pomoct. Profesor Snape nás dobře vycvičil.

Modlil jsem se k Merlinovi, aby to stejně otipnul i Theo, aby nedostal nápad na mě něco vytáhnout. Ne že bych to nezvládl – vždycky jsem samozřejmě byl v soubojích lepší.

To, co se stalo potom, nebylo… snadné. Ale než bitva doopravdy začala, sejmuli jsme je a jednoho pod impériem poslali zpátky k ostatním. Skvělý trik, jak je udržet v nejistotě, rozdělit je – tu noc to dokázalo zázraky. Musím říct, že nás to Amycus Carrow dobře naučil.

Brzy potom přišla Dafné. Bylo to trošku napjaté, ale vyřešili jsme to. Zbytek je, alespoň v mých vzpomínkách, trochu rozostřený, ale bylo tam spousta plížení chodbami, přerušované okamžiky, kdy jsem byl skálopevně přesvědčený, že umřu. Vzpomínám si, jak jsem mával hůlkou před Smrtijedem, říkal jednu věc a myslel jinou a zběsile se držel představy, že dokážu přimět to nevyřčené kouzlo fungovat. Vzpomínám si, jak jsem našel pod schody ležet Tracey, pod ní se rozlévala kaluž krve, oči měla upřené do prázdna a mumlala něco o vás a o úkolu. Vzpomínám si, jak jsem někoho zabil. Asi. Ale na rozdíl od všech těch pitomců jsme se nebáli útočit zezadu a nebáli jsme se používat to, co nás učili Carrowovi. Přál bych si, aby nás ti dva viděli. Myslíte, že by na nás byli hrdí, pane řediteli?

V každém případě jsme ten boj přežili, víceméně, ale potom jsme se museli vypořádat s bystrozory a svatouškovskými blázny. Víte, kdykoliv jsme tu noc na někoho narazili, museli jsme ho přesvědčit, že jsme na jejich straně, ať už to byla pravda nebo ne. Ale když nastalo ráno a on byl mrtvý, my jsme to stále museli dělat, rychle přemýšlet a rychleji mluvit, jen abychom jim zabránili odvést nás všechny do Azkabanu. A přimět někoho, aby pomohl Tracey a vzal ji k léčiteli. Ale po celou dobu jsem si stále opakoval, že tohle je ta strana, o které jsem věděl, že jste na ní byl vy. A že to je strana, kterou jsem si vybral. Takže když se nás později stále ptali proč, proč – obávám se, že už mě to fakt štvalo. Tak jsem jim řekl pravdu.

Stále si ji v duchu opakuju.

Vypadá to jako jediná věc, které ještě rozumím.

Asi si umíte představit, profesore Snape, že současná situace nepředstavuje pro nás zmijozely svět plný maguářích koťátek a růžových poupat. Ale když se v myšlenkách vracím k tomu, jaký jste byl celý tenhle rok, celých těch sedm let, celý svůj život, vím, že jim nemusím nic vysvětlovat. Ani slovo. Nikdo z nás. I když si říkají vítězové, my víme, že jsou pořád tytéž bezmocné ovce jako dřív. Stejně jsme nebyli na jejich straně.

Koneckonců, nikdo z nich nikdy nebyl na té naší.

Dafné

Dali vám na hrob bílé lilie, pane řediteli. Vsadím se, že to byl Potter, podle toho jeho velkého proslovu, který měl onu noc, těsně před samým koncem. Od té doby tyhle řeči vede pořád. Podobalo by se mu to, že ano, dát je sem, aby každý, kdo přijde, vzdychl, ach, lilie, Lily. Jak chytré. Ve skutečnosti jsem měla lilie vždycky ráda a tyhle vypadají docela pěkně nebo přinejmenším draze, ale stejně vyvolávají dojem, že jste nějaký beznadějný romantický blázen, viďte, pane?

No, ukázalo se, že jste byl beznadějný romantický blázen, ale jsem si jistá, že byste nechtěl, aby si to lidé neustále připomínali. Takže ty lilie odstraníme a strčíme je za náhrobek. Taky jsme vám přinesli květiny: orchidej krvavou za mazanost, měděnec trnitý za přetvářku a závitnici zimní za skryté věci. Za to všechno, co jste nás učil v lektvarech. O to jsem se postarala.

Tak. Teď to vypadá lépe. Stříbrná a zelená a jen náznak černé: dobré barevné schéma. Sama jsem je vybrala, protože Tracey sotva pustili z nemocnice a kluci zjevně nepomáhali. Musela jsem si něco vymyslet, aby mě rodiče pustili z domu, jsou teď poněkud… přehnaně ochranitelští. A nenuťte mě začínat o bratrovi. Řekla bych, že je ještě větší tupec, než byl kdy dřív.

Což vede k myšlence, že tohle bylo ono slovo, které jste použil, že ano, pane profesore? Domnívám se, že máte staršího bratra, slečno Greengrassová? Mrzimor, jak bych mohl zapomenout, téměř stejně ukázkový tupec jako Longbottom. A ještě přede všemi. Teď bych s vámi samozřejmě souhlasila, ale ve způsobu, jakým jste to tehdy řekl, bylo něco, co mě přimělo ho chtít bránit. Už roky jsem si neuměla představit, že bych tohle cítila.

Nepřekvapilo by mě, kdyby se ukázalo, že je krvezrádce, řekl jste dál. Pamatuju si to. Samozřejmě, že jsem tehdy nevěděla, že jste dvojí krve. Nikdo z nás to nevěděl. Doufám, že vaši rodiče jsou věrní ministerstvu, slečno Greengrassová. Pohled vašich očí do mě pronikl, jako kdybyste očekával, že tady a teď okamžitě vyhlásím svou věrnost bez stínu pochybností. Ztuhla jsem na místě jako pitomec, ale vy už jste odcházel.

To se stalo na podzim, než jsem o vás zjistila pár věcí. A celý ten dlouhý rok mi vaše slova zněla v uších. Většinu mých bdělých okamžiků a někdy i ve snech. Takže nakonec… Víte, jak Blaise říká, že se nechtěl vrátit? Ani já jsem nechtěla, ale pořád jsem se bála, i když jsem neměla. Neuměla jsem si představit, že by měl Darius dost rozumu, aby zůstal stranou, a pokud by se objevil, pak moji rodiče – dobře. Mrzimoři, co k tomu můžu říct.

Byla jsem vyděšená. Vím, že je špatné přiznat slabost, ale teď, když je po všem a vy nežijete, takže mi nemůže odečíst body, možná to řeknu. Jen jednou. Byla jsem tak vyděšená, že jsem nevěděla, jak zvednout hůlku. Ale vrátila jsem se zpátky a boj už začal, takže jsem se s několika jednoduchými záminkami přidala k davu, zvládla projít tím zmatkem a znovu se dostala dovnitř.

Kde můj bratr dokázal, že jste měl jako obvykle pravdu. Narazili jsme na sebe na rohu chodby ve sklepení; možná to byla divná náhoda, možná ne. Zvedla jsem hůlku a on vytřeštil oči, ve tváři jen onen výraz. Šlo o pouhý zlomek sekundy, ale v tom okamžiku byl bezvýhradně přesvědčený, že jsem nepřítel. A nebyl příliš důvtipný, takže si nevšiml Smrtijeda za svými zády, ani ne deset metrů vzdáleného. Jak jinak.

Když mu moje kletba proletěla těsně kolem ucha, chvíli mu trvalo, než zjistil, co se děje; zázrak, že nás oba nenechal zabít. Ani jsem se neodvážila zeptat, kde je máma a táta, nebo jsem spíš nedostala šanci: brzy jsme se v tom všem ruchu rozdělili a on neznal sklepení tak dobře jako já.

Pak jsem najednou stála tváří v tvář Theovi a Blaisovi. Zírali na mě a já na ně. Namířili na mě dvě hůlky a já na ně tu svou, ale pak Theo řekl: Na čí straně jsi, Dafné? Přesně takhle, velmi tiše a téměř klidně. A bylo to tu zase, sakra, sakra. Musela jsem bez stínu pochybností vyhlásit svou loajalitu, tady a teď, a jediné, co se mi honilo hlavou, bylo, svatá Kirké, pomoz mi, na čí straně jsou oni? Co bych měla říct?

Jsem na straně profesora Snapea, podařilo se mi nakonec vykoktat.

O něco později jsme našli Tracey: další děsivý okamžik, protože tam s námi byli dva Smrtijedi a všude se bojovalo. Upadala díky bolesti a ztrátě krve do šoku a začala nesouvisle blábolit; byla jsem vyděšená, že se prořekne, na čí straně opravdu jsme. Protože my jsme to samozřejmě věděli. Někteří lidé ale zjevně rovnou pálili kletby a neptali se. Asi byste nám řekl: Brumbálova armáda – Trumberova armáda, takže jsme to měli očekávat. Dokonce i po bitvě vyvolali obrovský rozruch, než ji nechali převézt ke Svatému Mungovi, dovedete si to představit?

Takže jsme se dohadovali s léčiteli o chudince Tracey, až nakonec přiběhla moje rodina a konečně byli v něčem užiteční. Taky jsou teď na mě všichni mimořádně hodní a milí, jako by se snažili vynahradit těch posledních sedm let. Všechny ty chvíle, kdy se ptali, proč nemůžu být jako oni, kdy se na mě dívali úkosem, jako kdyby přemýšleli, co je se mnou špatně. Kdy šeptem a rozpačitě sdělovali ostatním, že Dafné byla, ehm, zařazená jinam. Ten pohled, který na mě vrhl Darius ve sklepení.

Měl byste vidět moji mámu, když k našim dveřím přišli bystrozorové, pane. Chtěli jen položit pár přátelských otázek, nebo jak znělo oficiální podání. Moje dcera nikdy nesnila o tom, že se připojí k Vy-víte-komu! Máma křičela, jako kdyby tomu vždycky věřila. Nepovažovala jsem za rozumné jí odporovat, protože, Merline, já jsem o tom snila. Snila jsem, že jim ukážu, jak málo je potřebuju. Snila jsem, že jim ukážu, jak moc jsem jiná. Ale už mě i tak dost podezřívali, a tak jsem nějak skončila ve svém pokoji, seděla jsem na zemi a hloupě posmrkávala, zatímco moje máma stála ve dveřích, sdělovala bystrozorům, kam přesně si mají ty svoje přátelské otázky strčit, a vyhazovala je ven. Když se do toho opře, má pořádně silný hlas.

Ale myslím, že jsem jiná. Strávili sedm let tím, že mi to předhazovali, a teď nemůžou prostě předstírat, že tomu tak není. Myslím, že k nim asi nepatřím, ne doopravdy, už ne. A myslím na tu odpověď, kterou jsem dala Blaisovi a Theovi uprostřed temné chodby, když jsme zvednutými hůlkami mířili jeden na druhého. Uvědomila jsem si, že pokud by to byla špatná odpověď, možná bych se z toho ještě pokusila vykroutit. Díky Merlinovi se ukázalo, že byla správná. Ale když jsem ji ráno zopakovala, uvědomila jsem si, že bych vám místo toho měla poděkovat.

Takže vám tu děkuju, profesore Snape. Děkuju, že jste mi jedné dlouhé, temné noci zachránil život a možná i životy mého bratra a mých rodičů. Děkuju vám, že jste stál na naší straně. Děkuju vám za to, co jste mi tenkrát řekl, i když jste byl stejně sarkastický a strašný jako vždycky. Děkuju vám za to, co jste mě naučil.

Nezajímá mě, co říkají jiní, pane. Byl jste setsakra učitel.

Theo

Nedávno mi jeden nebelvír řekl: Udělal jsi dobře, Theodore, že jsi odmítl následovat svého otce a všechno, za čím stál. Tím nebelvírem byla nová ředitelka Bradavic a my se, až přijde září, vracíme jako mimořádný ročník – poslední rok byl to, co byl – takže jsem ji nemohl proklít, nebo jí dokonce říct, ať jde do prdele. Jen jsem tam stál, nereagoval jsem, nepohnul se, a vzpomínal na svého otce.

Vzpomínal jsem na vás, profesore Snape. Na začátku roku jste si mě zavolal do ředitelny a předal mi zprávu o smrti mého otce. Když Pán zla převzal ministerstvo, myslel jsem, že ho konečně pustí, stejně jako všechny ostatní. Místo toho se podívali do jeho cely a uviděli starého zlomeného muže, sužovaného nemocí, a rozhodli se, že už jim k ničemu není. Zachránit ho, ošetřit, vyléčit představovalo příliš mnoho problémů.

Byl slabý, řekl jste, a Pán zla slabost netoleruje. Ve vašem hlase nic nebylo, jen cosi ve vašich očích. Udělal byste dobře, kdybyste to měl na paměti, pane Notte. Vaše slova mi zakazovala zapomenout. Vaše oči mi zakazovaly truchlit. Tehdy jsem vás nenáviděl s takovou zarputilostí, že se mi vnitřnosti proměnily v led. Něco v mé tváři mě určitě zradilo, ale vy jste nic dalšího neřekl.

Takže jsem nezapomněl a netruchlil, protože jsem věděl, že mě sledujete a skrze vás i Pán zla. Ale já jsem vás taky sledoval. Sledoval jsem vás, když se vzduch ochlazoval a noci prodlužovaly, a začal jsem na vás vidět věci, věci, které nedávaly smysl. Pochopení, komu skutečně patří vaše věrnost, ke mně přišlo pomalu, a jediné, na co jsem se dokázal ptát, bylo proč? Proč jste to dělal? Moje nenávist se změnila v pochybnost, poté ve zmatek a pak v jiný druh nenávisti.

Určitě jste do mě viděl, tehdy ve vaší pracovně, a já uvažuju, kolik jste toho spatřil. Pokud jsem nemohl zapomenout a nemohl jsem truchlit, pak mi zbývalo jediné východisko – pomsta. To jste celou dobu zamýšlel? Ale jak byste to mohl vědět? Jak byste mohl vědět, kterou pomstu potřebuji uskutečnit, jestli vůči těm, kteří ho tam poslali, nebo těm, kteří ho tam nechali?

Protože já jsem to tedy ani omylem nevěděl. Dokud to všechno nevyvrcholilo, nekřičeli a neposmívali se vám a my jsme zůstali sami a čelili zbytku školy. Vzal roha, řekla vulgárně, tak jak to umí jenom nebelvíři. Ale já si pomyslel, že se vrátíte.

Takže jsem to taky udělal. Šel jsem do lesa a při každém kroku se ptal sám sebe, na čí straně jsem? Ale kráčel jsem dál, dokud jsem neuviděl dav, pak Pána zla, pak bělmo jeho očí a řekl jsem – no, Blaise vám pověděl, co jsem řekl. Bylo to, jako kdyby ta slova vyšla sama, vlastním přičiněním. Nakonec rozhodla za mě.

Tady Blaise bude dál předstírat, že je lepší bojovník, ale té noci jsem zabil dvakrát a to je o jednou víc než on, i když to stále nestačilo, ani zdaleka to nestačilo. Bylo to obtížné, ale jednou, jenom jednou, když jsem kráčel opuštěnou chodbou a rozptyloval maskovaného muže vedle sebe proudem falešných slov, zatímco jsem zároveň za zády vytáhl hůlku. Před očima se mi objevil obraz mého otce ležícího na studené kamenné podlaze v naprosté temnotě. Prostě ho nechali umřít.

Ale to všechno byla minulost. Zdá se, že teď o vás Potter nedokáže sklapnout. Je při tom v bezpečí, protože jste mrtvý. Četl jsem v novinách o událostech před dvěma lety a uvědomil jsem si, že kdyby nebylo vás, můj otec by nikdy nešel do Azkabanu. Ale pak jsem si uvědomil, že kdyby nebylo Voldemorta, nikdy by nešel na ministerstvo.

Takže už zase nevím, co si mám myslet, nebo koho mám nenávidět víc. Snažil jsem si vzpomenout na všechno o svém otci, na všechno, v co věřil. Snažil jsem si vybavit vaše slova, těch pár, která zazněla, a všechno to, co jste neřekl.

Mohl jste něco říct, pane. Byli jsme sami. Carrowovi tam nebyli. Možná by to pomohlo. Ten uplynulý rok byl pro vás taky těžký, že ano?

Ale tak je to vždycky. Teď ještě víc než dřív. Pravděpodobně se to zhorší, například až začne škola. Po tom všem, co se stalo, jsem zvažoval, že se nevrátím, když je McGonagallová nová ředitelka. Ale my čtyři jsme si promluvili a rozhodli jsme se, jestli to má být takhle, my sami proti zbytku školy, pak jim ve jménu Merlina zmijozelská kolej zatraceně ukáže. Vrátili jsme se za Pána zla, vrátíme se i za nich.

Však uvidíte, profesore Snape. Postaráme se, abyste na nás byl ještě hrdý.

Tracey

Dafné se spletla, pane. Neblábolila jsem. Měla jsem pocit, že je mé tělo ponořené do ledové vody a před očima mi tančily černé tečky, ale viděla jsem je i ty dva muže s maskami, a naprosto racionálně jsem vydedukovala, že ti zmijozelové přešli na druhou stranu. Profesor Snape, řekla jsem, udělala jsem to, co mi řekl. Nic jiného. Neřekla jsem Potterovo jméno, nezmínila jsem tunel nebo cokoliv o vrbě mlátičce. Moje jediná chyba v logice byla, že jsem si neuvědomila, že kdybych o vás věděla, věděli by to i mí spolužáci. Ale umírala jsem, tak bylo těžké přemýšlet.

Potom jsem měla spoustu nočních můr – několik dní, nebo mi to tak aspoň vysvětlovali. Moc dobře si na ně nevzpomínám, tedy až na tu, ve které zřejmě běhám bez přestání v kruhu, dokud mi nevybuchnou plíce, a ten poslední moment, kdy jsem vás viděla živého, se mi v temnotě přehrává pořád dokola. Vaše tvář, bledá a vzteklá, když jste se mnou smýkl ke stromu na okraji famfrpálového hřiště. Špička vaší hůlky zarytá do mého krku. Syčení vašeho hlasu.

Proč jste se vrátila, slečno Davisová?

Proč jsem se vrátila? Nevím. Možná to bylo kvůli mámě. Možná kvůli vám. Možná kvůli něčemu jinému. Nevím. Modlím se ke všem bohům, abych to neudělala. Někdy. Často.

Ve snech stejně jako v realitě znělo bušení mého srdce jako hromobití, které přehlušilo všechny ostatní zvuky. A ve snech stejně jako v realitě jsem nikdy nepochopila, jak jsem dokázala najít odvahu odpovědět.

Proč jste se vrátil, profesore Snape?

Jak jste se zlostně zamračil, myslela jsem, že mě tam tehdy zabijete, kdo by se staral, na čí straně jsem byla. Ale pak jste mě pustil a řekl mi pár slov. Nevím, proč jsem poslechla. Možná kvůli tomu, jak jste je řekl, jako kdybyste mi vždycky věřil. Viděl jste ve mně tehdy totéž, co jste jednou viděl v Theovi? Možná jste takhle viděl do nás všech, aniž jsme o tom věděli. Třásly se mi nohy a vůbec nic nedávalo smysl, proč byl pod vrbou mlátičkou tunel, kam vedl. Postarejte se, ať se dostane dovnitř. Tiše. Rychle. Ihned. Nezáleželo na tom, že jakmile by Potter spatřil mou tvář, zaútočil by na mě. Jak jsem ho asi měla přimět, aby si poslechl něco, co mu bude vykládat nějaký zmijozel?

A potom? Bylo ode mě hloupé předstírat, že bude ještě nějaké potom. Nikdy nezapomenu na to další, co jste řekl. Na to poslední, co jste řekl.

Nechoďte mě hledat. Záškub rtů. Deset bodů pro Zmijozel.

Chcete slyšet něco vtipného, pane? Poté, jsem se probudila v nemocnici, poté, co se svět začal znovu kousek po kousku skládat dohromady, jsem se pokusila zjistit, jestli se ty body objevily ve vstupní hale. Těch deset ubohých, hloupých kolejních bodů. Léčitelé si mysleli, že mám poškozený mozek, ale mně to připadalo strašně důležité. Záležitost života a smrti. Ale nebyly tam. Nic tam nebylo. Pak mi řekli, že to bylo kvůli tomu, že jste opustil svoje místo. Ti mizerové. Ti zatracení, pitomí, zasraní mizerové –

Skoro jsem ze sebe díky tomu udělala blázna, ale lidé pořád říkali, že je to v pořádku, že je to šokem, lektvary nebo něčím, čemu říkali ‘emoční frustrace’ z mé situace. Pořád mi říkali, že poškození kouzly pomine a já se nakonec uzdravím, ale já jsem stejně uvízla na tomhle pitomém křesle, všechno, co jsem si kdy představovala jako svou budoucnost, je v troskách, a jediné, co dokážu dělat, je myslet, myslet a dumat. Proč jsem se vrátila? Proč jsem se vrátila?

Michael Corner – jo, on, ten génius, který mi tohle udělal – přišel ke Svatému Mungovi. Podíval se mi do obličeje, rozrušený, jako kdyby on byl ten zraněný, a víte, co řekl? Jak jsem měl vědět, že ses nevrátila na špatnou stranu? Dali mi hůlku mimo dosah, takže to jediné, co jsem po něm mohla hodit, byla váza z nočního stolku. Objevil se taky u nás doma, když mě pustili z nemocnice. Nejdřív se bál, že ho moje máma prokleje, ale pak si to uvědomil – máma ho nemohla proklít, i kdyby chtěla. Řekla jsem, že jestli ho ještě jednou uvidím, zabiju ho, ale nepomohlo to. Možná se díky tomu cítí líp nebo co.

Zeptal se, proč jsem se k nim nepřipojila. Myslel tím jejich stranu, ne Smrtijedy. Jako kdyby nebylo urážlivé myslet si, že bych se připojila k čemukoliv, co nese Brumbálovo jméno. Zeptal se mě, jak dlouho jsem o vás věděla. Jako kdyby nebylo urážlivé myslet si, že jsem stejně pitomá jako on. Ale pravdou je, že jsem o vás ve skutečnosti nevěděla nic. Nevěděla jsem, proč jste se vrátil. Nevěděla jsem, proč jste odešel. Myslím do Chroptící chýše. Tam ten tunel vedl, že ano? Četla jsem noviny, ty věci, o kterých zřejmě Potter nedokázal přestat blábolit, a teď to chápu. Proto jste ho tak naléhavě potřeboval. Všechno se chýlilo ke konci.

Ptal se mě, jaký jste mi dal úkol. Moje máma taky, i ostatní. Zřejmě jsem v nemocnici řekla pár věcí, když jsem nebyla úplně při smyslech. Střípky a kousky. Nechtělo se mi jim odpovídat. Proč taky?

Nakonec se to seběhlo tak, že jsem Potterovi nemusela říct ani slovo. Ještěže tak. On a jeho dva parťáci už běželi k vrbě a já jsem se vyřítila za nimi. Dostat toho Smrtijeda dřív, než jim odřízne cestu. Pak tam byl ten obr s palicí. Chtělo to čtyřikrát, pětkrát střelit kouzlo, než se od nich odvrátil a zaměřil se na mě. Všichni kolem byli příliš zaneprázdnění bojem a umíráním a nikdo jiný si nevšiml mě nebo na čí straně jsem. Jen jsem zahlédla, jak vklouzli pod strom. Oni mě neviděli.

Tu jejich nevděčnost jsem nenáviděla celé dny. Pořád ji nenávidím. Teď asi nenávidím celý svět, všechny lidi s jejich otřepanými frázemi a bezduchou samochválou, s jejich nedůvěrou, se soucitem, s tím ‘aha, ty jsi to udělala proto, že ses chtěla připojit k vítězům’. Svoje bezmocné nehybné nohy. To, co jsem. Dokázala jsem zdolat obra i bitvu, jen aby mě sejmul a zmrzačil zasraný Michael Hele-jsem-tady-s-nebelvíry Corner. Přemýšlím o minulosti a dívám se do zrcadla – co mám sakra asi dělat, profesore Snape?

Vy mi to samozřejmě nepovíte; jste mrtvý. Ale jednou jste mi řekl, co mám dělat, tu noc, kdy všechno viselo na vlásku, a já jsem to udělala. Složila jsem Smrtijeda a obra a viděla Pottera v tunelu pod stromem. Věřila jsem vám. Jenomže potom jsem zjistila, že to všechno bylo o smrti, viďte? Chystal jste se na smrt a Potter musel taky umřít, a s tak směšným plánem mohl přijít jen nějaký zatracený nebelvír. Proč jste s tím souhlasil? Proč? Ale pak mě napadlo, že by to možná mohlo být lepší i pro mě. Existuje spousta lidí, kteří si to myslí, a já to vím, protože o vás mluví a říkají: je mrtvý a určitě došel vykoupení. Jako kdyby to byl jediný způsob, jak byste mohl být dobrý zmijozel.

Přeju si, abyste tady byl, pane řediteli. Mám podezření, že ať jste kdekoliv, tak se mi teď vysmíváte, protože jsem nejspíš nikdy nepatřila k vašim oblíbencům a Merlin ví, že jsem se vás bála stejně jako ti nejzlobivější, ale přeju si, abyste tady byl a poradil mi. Jak držet hlavu vzhůru navzdory jejich lítosti. Jak jim to hodit do tváře. Jak stát na nohou, které už mě neunesou. Jak jít dál.

Kdybyste byl naživu, kdybyste tady byl a nasměroval mě, možná bych znovu našla svoji odvahu. Jako jsem ji našla tenkrát, když jste tam byl a nasměroval mě.