Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2. Malfoyovo sídlo

Když se tedy o pár dní později na Hermionině stole objevila úzká krémová obálka, hned věděla, o co jde. Papír byl silný a adresa na přední straně byla vyvedena krásným písmem tmavě modrým inkoustem. Chvíli na ni zírala, než se pokusila ji otevřít. Jakmile ji rozřízne, bude to znamenat, že do toho skutečně jde, a ona ten nevyhnutelný okamžik chtěla oddálit, jak jen to půjde.

Opatrně obálku otevřela a vyndala z ní stejně silný a kvalitní list papíru. Rozložila a vyrovnala jej na desce stolu. Písmo na něm bylo stejné a sama sobě navzdory ho musela obdivovat. Nahoře nebyla adresa odesílatele, jak bylo obvyklé, a první slova na stránce byla ‚Slečno Hermiono Grangerová‘.

Naklonila se a začala číst.

Slečno Hermiono Grangerová,

předpokládám, že už je vám známa záležitost, kvůli které vás nyní kontaktuji.

Věřím také, že chápete, proč tato věc musí zůstat výhradně mezi námi dvěma.

Tento pergamen se samočinně vznítí, když klepnete na červenou tečku dole na stránce.

Prosím, udělejte to ihned, jakmile vstřebáte informace.

Tyto řádky Hermionu téměř rozesmály, ale také se trochu zachvěla vzrušením. Bylo to jako v jednom z těch děsných špionážních filmů, na které se dívala, když byla malá. Začala znovu číst.

Domnívám se, že znáte místo mého bydliště, a myslím, že právě tam se můžeme bez podezření setkat – alespoň poprvé.

Zítra přesně v deset večer se přemístěte k výše zmíněné lokaci, tam se poprvé setkáme.

NEPOKOUŠEJTE se se mnou kvůli tomu spojit – ani kdyby byl problém s místem nebo časem. Pokud nedorazíte, znovu vám napíšu a přeložím schůzku na jiný termín.

NEPOKOUŠEJTE se přemístit na dané místo v jiný čas.

Až se přemístíte, nepřibližujte se k domu. Najdu si vás.

Hermiona si přečetla dopis celkem pětkrát, a pak podle pokynu klepla na červenou tečku. Dopis se jí vznítil v ruce, ale plameny nebyly horké, a když papír shořel, zmizel a nezanechal po sobě ani špetku popela. To ji znovu přimělo neochotně přiznat, že je ohromená. Vyznění dopisu jí neprozradilo, jaké přijetí ji čeká, evidentně byl napsaný obezřetným a instruujícím způsobem.

„Copak, žádné ‚Líbám tě‘, Malfoyi?“ řekla nahlas. Zasmála se svému vlastnímu vtipu a chvíli hleděla na obálku, než ji zničila stejně jako dopis. Rozhodla se zítra večer zapůsobit co nejlépe. Už se připravila – do své kouzelné kabelky vrazila několik velkých právnických knih, které samozřejmě nic nevážily, jakmile se ocitly uvnitř. Byla také odhodlaná vypadat nejlépe, jak jen mohla, samozřejmě myšleno profesionálně, a chtěla jednat důstojně a nedovolit, aby se jí ten arogantní blbeček (počítala s tím, že přesně to pořád bude), dostal pod kůži. Nebyla si jistá, proč na něj chce zapůsobit – opravdu ji nezajímalo, co si o ní myslí – ale prostě se bude cítit lépe, když mu ukáže, že už nebude mít co do činění s tou Hermionou, kterou si pamatuje ze školy.

xxx

Byla jasná noc s temně černou oblohou, posetou miliony hvězd. Hleděla na ně, když netrpělivě čekala na pozemcích Malfoyova sídla. Draco ho přejmenoval z Malfoyova panství na Malfoyovo sídlo, když ho znovu postavil (podle ní tím jménem ukázal nedostatek představivosti). Byla tma, ale Hermiona snadno dohlédla na impozantní budovu v dálce, ta vypadala fantasticky. Měla průčelí rozdělené na tři části, z nichž prostřední byla tři patra vysoká. Okna byla stejně velká a symetricky rozložená, střecha se zdála být i v noci překvapivě bílá.

Hermiona stála v zahradě, která se táhla až k domu, vypadala krásně upravená a také dokonale symetrická.

Opravdu chtěla nenávidět budovu, kterou měla na dohled, ale nemohla popřít, že je krásná. Úchvatně krásná. Přímé řady oken by měly vzbuzovat dojem nepřívětivosti a chladu, ale nějak se to nestalo. Každé okno bylo úžasnou ukázkou řemeslné zručnosti s půvabnými rámy a šambránami, přesné řady způsobily, že dům vypadal vzdušně a pohostinně. Vyšší střední část přidala průčelí na zajímavosti a zdálo se, že střecha lehce splývá z vyšší části na nižší. Bylo to nádherné.

Povzdechla si, začala se jí zmocňovat netrpělivost. Kde byl? Přesně dodržela pokyny, ale teď tu zůstala stát pod jedním dubem (opět podle pokynů) a cítila se jako idiot. Možná to přece jenom byl špatný špionážní film? Třeba se na bílé střeše brzy objeví nějaká postava v černém, kradmo se spustí po dokonalé zdi a přiblíží se k ní.

„Pojď za mnou – nemluv.“ Hluboký, tichý hlas jí zašeptal do ucha a ona málem vyskočila z kůže. Potřebovala veškeré své sebeovládání, aby nevykřikla, a ruku si přitiskla k srdci, které se zbláznilo.

Postava ji obešla a ona se zachovala podle pokynu a tiše ji následovala. Věděla, že to byl Malfoy. Vždycky byl vysoký a štíhlý, stejně jako temný stín před ní, ale ten popis by se hodil na spoustu lidí. Byl to způsob, jakým se pohyboval, který jí dal jistotu, že jde v patách svého dávného nepřítele. Vykračoval si sebevědomě a elegantně s plynulým, nenuceným půvabem; musela téměř běžet, aby s ním udržela krok.

Když se přiblížili k domu, sklopila oči v obavě, že kdyby na něj hleděla, mohla by zakopnout a skončit na zemi. Postava zabočila kolem rohu budovy a Hermiona čekala, že uvidí dveře, ale žádné tam nebyly. Jen zeď s řadami těch úžasných oken. Tázavě pohlédla na svého společníka, když k ní náhle přistoupil, jednou rukou ji popadl kolem pasu a druhou jí zakryl ústa. Pokusila se vykřiknout, vzpouzela se v jeho náruči, a pak poznala známý pocit přemístění. Téměř okamžitě se ocitla v jasně osvětlené místnosti s krásnou vykládanou podlahou, velkou pohovkou a několika nízkými stolky.

Byla zcela dezorientovaná a zářivé světlo ji po venkovní tmě bodalo do očí. Polkla a snažila se nezpanikařit úplně.

„Mohl jsi mě varovat, než jsi tohle udělal!“ řekla. „Málem jsem tam venku vykřikla!“

Draco od ní odstoupil. Jakmile se přemístili, ihned ji pustil a teď stál před ní tváří v tvář. Sundal si kápi. Viděla ho poprvé po mnoha letech. Byl podivně stejný a přesto úplně jiný, než jaký býval v sedmnácti. Jeho rysy a udivující vlasy zůstaly stejné, i obličej měl úzký, oči toho zvláštního odstínu šedé, a přesto vypadal jinak. Jeho tvář dozrála, měl širší linii čelistí, vysoké lícní kosti, pokožku ne tak bledou, ale stále hladkou. Široká ramena, postavu už víc mužskou než chlapeckou. Krátké vlasy s delší ofinou, kterou si teď odhrnoval z očí. Hermiona cítila, jak se jí zadrhl dech v hrdle, protože byl krásný – stejně jako jeho dům. Dokonalé proporce, překvapivé, skoro éterické, ale naprosto nádherné. Přišlo jí na mysl, co řekla Harrymu o jeho andělských křídlech, a téměř se začervenala.

„Kdybych varoval tebe, varoval bych i každého, kdo by nás mohl pozorovat,“ odpověděl Draco hlubokým, kultivovaným hlasem. „Na tvém místě bych si zvykl, že věci se stávají bez varování.“

„Zkusím si to zapamatovat.“ Její hlas zněl přiškrceně, musela si odkašlat.

„Můžeš si odložit,“ řekl a ukázal na její krátký plášť s kapucí. „Tohle bude asi chvíli trvat.“

Přikývla a zařídila se podle jeho pokynu. Vyklouzla z rukávů a obrátila se k němu, aby se zeptala, kam by plášť mohla dát, a zjistila, že na ni ty šedé oči upřeně hledí. Byla zvyklá na muže, kteří na ni zírají, ale ne konkrétně na tohoto, a hrozilo, že ztratí svou obvyklou vyrovnanost. Nadechla se a zvedla kabát.

„Kam s tím? Podle toho, co říkáš, bychom neměli ztrácet čas.“

Obočí nad těma očima se mírně zvedlo, ale ona jejich pohled vydržela. Může být mnohem atraktivnější, než si představovala, ale bude se chovat profesionálně, i kdyby ji to mělo zabít.

„No – kdo by si to byl pomyslel?“ poznamenal Draco a nechal své oči bloudit po její tváři a pak níž, dolů po těle až k nohám. „Hermiona Grangerová opravdu pěkně dospěla.“

„Myslím, že nejdůležitějším faktem v tvé větě je, že Hermiona Grangerová skutečně dospěla,“ poznamenala. „Po tomto komentáři si nejsem jistá, jestli se to povedlo i Dracu Malfoyovi!“

Znovu zvedl obočí, ale neodpověděl. Místo toho se k ní blížil a stále jí hleděl do očí. Ten pohled vydržela, i když jí srdce bušilo v hrudi.

„Nemám čas hrát hry,“ začala, zatímco se k ní přibližoval, a on se zarazil, než se natáhl a vzal jí plášť.

„Myslím, že ses ptala, kam si můžeš odložit?“ poznamenal. „Jako dobrý hostitel o tebe pečuji.“

„Ach... děkuji.“ Hermiona si uvědomila, že právě vyhrál první kolo, a povzdechla si.

„Tvoje kabelka?“ Draco natáhl ruku k její tašce, ale zavrtěla hlavou.

„Ne... tu potřebuji.“

„Nevydržíš půl hodiny bez rtěnky?“ zeptal se bez humoru v hlasu. Hermiona naklonila hlavu k rameni a věnovala mu ledový pohled, než sáhla do kabelky, ze které vyňala jeden z právnických svazků, jež si přinesla. Strčila mu ho před obličej a snažila se ho udržet jednou rukou.

„Ve skutečnosti jsem přinesla několik knih a poznámky, které by mohly pomoct zachránit tvůj mizerný zadek!“ Tolik k plánu zůstat profesionální! Přesto to stálo za výraz jeho tváře, ve které se teď objevil neochotný respekt. Druhé kolo patří jí.

„Šikovný trik,“ sklonil se, aby nahlédl do její tašky.

„Měla jsem v ní stan, když jsme prchali před Voldemortem...“ její hlas utichl, když jí došlo, jak nevhodné téma zvolila. Byli na útěku před jeho otcem a ostatními Smrtijedy. Draco jen přikývl a šel jí pověsit plášť, pak jí gestem nabídl místo k sezení.

„Grangerová, tohle nebude hezké,“ řekl. „Myslíš, že to zvládneš?“

Než mu odpověděla, položila těžký svazek na stůl mezi nimi, znovu sáhla do tašky, vytáhla další tři knihy a všechny své poznámky. „Zvládnu to,“ prohlásila.

„Plánuješ po každém, kdo na nás zaútočí, prostě hodit knihu?“ zeptal se tentokrát s náznakem smíchu v hlase a očima si měřil obtěžkaný stůl.

Jeho poznámku ignorovala. „Pokud nejsi spokojený s tím, koho Harry vybral, možná je teď vhodná doba, abys vyjádřil svůj názor. Jsem si jistá, že se najde někdo jiný, kdo by s tebou mohl jednat.“ Její slova byla věcná, ale byla v nich výzva.

„Harry tě nevybral,“ řekl Draco tiše a Hermiona se zamračila.

„Ano, vybral. Zeptal se mě, protože jsem tě už znala a protože mi věří.“

„Vlastně ti o to řekl, protože jsem ho požádal,“ opravil ji Draco s očima upřenýma na její tvář a Hermiona nedokázala zakrýt své překvapení.

„Ty jsi ho požádal?“ opakovala. „Proč?“

„Protože už mě znáš,“ mírně pokrčil rameny, zatímco opakoval její vlastní důvody, které přikládala Harrymu, „a protože ti věřím.“

Zírala na něj. O čem to sakra mluví? Jak mohl říct, že jí důvěřuje?

„Nedokážu tomu uvěřit,“ hlesla. Draco znovu zkoumal její tvář a jí to bylo nepříjemné. Pod jeho pronikavým pohledem si připadala odhalená. Aby to zakryla, přepnula do profesionálního režimu. „Jestli ti mám opravdu pomoct, musíš mi říct všecko – dokonce i to, o čem si myslíš, že bys mi říkat neměl.“

Přikývl a pohodlně se opřel. „Toho je víc než dost,“ poznamenal a Hermiona si povzdechla.

Tohle bude dlouhá noc.