Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola třetí

Zadní bar hostince U opatství působil pohodlně, staromódně a místy trochu ošuntěle, dubové stropní trámy byly pobité lesklými bronzovými podkovami, které skvěle pasovaly k pánvím pověšeným na zdi. Nataša se rozhlédla po vybledlých záclonkách, viktoriánských kresbách a velkém staromódním krbu a významně přikývla. „Líbí se mi tu… je to velmi - autentické.“

V hostinci byl ten večer klid, takže se jim bez problémů podařilo získat místa na bohatě čalouněné pohovce nejblíž u krbu. Uvelebili se na ní po večeři, spokojeně nasycení vynikajícím zdejším jídlem, když tu Nataše pípnul telefon. S povzdechem odložila sklenici červeného vína a vytáhla ho z kapsy. Harry snaživě odolával nutkání nahlédnout jí přes rameno, když četla, a místo toho se soustředil na sledování plamenů olizujících polena v krbu. Byl to dlouhý den, navazující na ještě delší, a on se cítil fyzicky i psychicky vyčerpaný. Jeho bdělé snění přerušila Nataša, když do něj šťouchla a podala mobil.

„Máme identifikaci našich dvou pozorovatelů.“ První obrázek ukazoval muže o něco mladšího než Harry se širokým, hranatým obličejem a krátkými pískově zbarvenými vlasy, obvykle označovanými jako zrzavé, které ale na slunci světlají až do blond. Nevypadá nebezpečně, pomyslel si Harry, ačkoliv nepřístupný výraz v jeho očích byl podivně mrazivý. Ty oči byly samy o sobě nápadné, bledé, téměř bezbarvé. Čišelo z nich něco žraločího. „Naštvaný řidič, jehož auto jsi vyřadil z provozu, je Pat Donnelly, z třetí generace irských Američanů z New Jersey. Dvacet devět let, sto osmdesát pět centimetrů, přibližně sto kilo. Otec neznámý, matka zemřela na předávkování drogami, když mu bylo dva a půl roku; tím se dostal do systému. Záznamy ukazují, že nikdy nikde nepobyl déle než několik měsíců, často mnohem méně. Odevšad, kam ho dali, přišly stížnosti na agresivní chování, někdy i násilí. Pozornost zákona na sebe přitáhl v osmi jako zlodějíček, kolem patnácti se dopracoval k nožům a plnoletost oslavil tím, že za pomoci ukradené poloautomatické devítky unesl jakýsi pár kvůli jejich zbrusu novému Jaguáru. Než dvaašedesátiletému mužovi selhalo srdce, dostal šest pečlivě mířených ran, které mu ale nezpůsobily smrtelné zranění. Domníváme se, že Donnelly se v tu chvíli nudil a střelil ho do hlavy. Podle názoru soudního lékaře žila žena ještě alespoň hodinu poté, co její manžel vydechl naposledy. Zpráva říká, že když ji zastřelil, byla její hladina adrenalinu oproti normálu trojnásobná.“

Harrymu zacukalo v obličeji. Snadno si představil, jak strašná hodina to asi byla. „Hnus.“

„Nezůstal jen u toho. Počet mrtvých stále rostl až do jeho čtyřiadvaceti, kdy náhle zmizel z hledáčku. Vypadá to, že tehdy se Hydra rozhodla lépe využít jeho talentu. Byl řadový zločinec a teď pro ně pracuje jako vymahač.“

„To mě urazilo. Myslel jsem, že ty a já si zasloužíme někoho lepšího než jen nějakého obyčejného rváče. On je to nejlepší, co můžou nabídnout?“

„No, nezapomínej, že v tuhle chvíli nás jen pozorují. Ale na koho si musíš dát pozor, je ta žena.“ Harry pozvedl obočí a zadíval se na tuctově hezkou tvář, fialkové oči a husté blond vlasy stažené do ohonu. Nataša zaznamenala jeho výraz a protočila oči. „Nenech se oklamat sladkým nevinným pohledem, ona je mozkem operace, tou, která Donnellyho vodí jako loutku. Je jí pětadvacet, sto šedesát centimetrů, něco málo přes padesát pět kilogramů. Narodila se francouzské matce a otci Angličanovi jako Imogen Charlotta Masonová. On v osmdesátých letech vydělal pohádkové jmění ve stavebnictví, takže Imogen navštěvovala drahou dívčí školu v Londýně, následovanou studiem francouzštiny a ruštiny na Oxfordu. Chladnokrevná, brilantní a naprosto bezohledná. Do dvaceti let udělala několik velmi pochybných životních voleb a skončila jako milenka jednoho z klíčových stoupenců Hydry. Když se jednou v noci opil a ztratil s ní trpělivost, přivázala ho k židli a vykastrovala ho nožíkem na zeleninu. Asi nebyl moc ostrý, takže proces neproběhl příliš rychle, soudě podle množství lidí z okolí, kteří nahlásili, že slyšeli křik. Než dorazila policie, byl mrtvý. Zdá se, že si ke sledování toho, jak krvácí, namíchala martini, protože když tam dorazili, tělo bylo ještě teplé a sklenice ledová.“

Teď už Harry poněkud zezelenal a odložil půllitr… „Máš pravdu. Díky bohu za Donnellyho.“

„Je to nepříjemná dvojice. Už jsem na Masonovou narazila - dvakrát.“

„Co se stalo?“

„Poprvé… mě málem zabila,“ pokrčila lítostivě rameny, „můžu jen říct, že to byl špatný den… podruhé nás vyrušilo něco většího a hnusnějšího… Řekněme, že mezi sebou máme nevyřízené účty. Jestli na to dojde, ona je moje, pamatuj si to.“

Harry vzdychl: „Takže odpověď na mou otázku je ano. Určitě jdou po nás. Ale neboj se. Zítra to vyřešíme.“

Zadívala se na něj přimhouřenýma očima. „A jak přesně máš v plánu to udělat?“

Harry se usmál a vstal. „Samozřejmě abrakadabra. Pojďte - paní Potterová. Ráno nás čeká brzký start a prvotřídní snídaně. Čas jít spát.“

***

V zaplivané zadní uličce ve Washington Heights v New Yorku byly mezi tetovacím salonem a obchodem na rohu, který už minimálně deset let neotevřel, vklíněny omšelé černé dveře. Koho by neodradila pochybná čtvrť, odpadky povalující se na schodě a odloupnutý nátěr, mohl by zahlédnout téměř neviditelnou cedulku zastrčenou u zvonku: „Smith: Import - Export“ a vydal by se jinam. Dokonce i kdyby se rozhodl vytrvat, tiskl by tlačítko marně. Ve skutečnosti k ničemu nevedlo.

V elegantní dobře vybavené kanceláři v patře se Sean Johnson, osvěžený ranním během a s hustými stříbřitě šedými vlasy stále vlhkými ze sprchy, opřel s dvojitým espressem v ruce o opěradlo židle a procházel emaily, které mu přes noc dorazily. Právě se chystal začít skládat podrobnou kousavou odpověď, když mu na stole zazvonila zabezpečená linka. Trhl sebou a málem se polil kávou.

„Johnson.“

Ženský hlas a uhlazený anglický přízvuk byly nezaměnitelné. „Dobrý večer, veliteli.“

„Masonová. Věřím, že jde o krajně naléhavou záležitost.“

„Přesně tak, veliteli. Jsem si jistá, že máme problém.“

Johnson si povzdechl: „Vysvětlete to.“

„Zachytili jsme stopu SHIELDu. Byla tam Romanovová, jak jsme předpokládali, a nějaký muž, kterého neznáme.“

Velitel se zamračil: „Jste si jistá? Známe všechny hlavní agenty SHIELDu - neumím si představit, že by s ní poslali nováčka.“

„Ať je to kdokoliv, pane, není to nováček. Posílám fotku.“ Na Johnsonově tabletu cinklo oznámení o přijetí emailu. „Ne, problém nastal, když dorazili do St. Asaphu. Měli jsme… ehm… potíže s autem.“

„Tedy, Masonová… vy mi voláte kvůli potížím s autem? V Anglii nejsou automechanici?“

„Ve Walesu, pane. Jsme ve Walesu, ne v Anglii. A ano, mají tu automechaniky. V půl sedmé večer jsme zavolali jednoho, kterého nám doporučili, aby se podíval na motor, a se tvářil velice zmateně. To auto bylo v naprostém pořádku a teď je to kus cihly.“

Johnson podrážděně zaťukal perem o desku stolu. „Cihly?“

„Ano, pane. Roztavený kus pevného, nehybného kovu. Všechno, co by se mělo hýbat, je nehybné. To je nemožné.“

„Existuje logické vysvětlení, Masonová. Na jak dlouho jste to auto opustili?“

„To je právě ono, pane - vůbec. Seděli jsme v něm, když se to stalo.“

„Možná mutant? Není Lensherr¹⁾ Brit?“

„Ne, původem ne, pane, ačkoliv byste to do něj nikdy neřekl. Ale nevím, jestli by tohle dokázal. Karoserie a elektřina jsou v perfektním stavu, jde jen o motor.“

„Dobře, Masonová, nechte to na mě. Pokračujte ve sledování, budu na příjmu.“

Když se spojení přerušilo, Johnson pár minut přemítal a dopíjel svou vystydlou kávu. Nakonec si povzdechl a znovu sáhl po zabezpečené lince.

„Haló… Ano… Tady Johnson. Spojte mě s Araposou. Ano, samozřejmě, že vím, kolik je v Londýně hodin… Dobře - dost - na tohle nemám čas. Předejte jí zprávu. Potřebuji, aby se podívala na email, který posílám, a zavolala mi. Kdykoliv… na rozdíl od ní nebazíruju na pracovní době.“

Stiskem tlačítka opustil Johnson poštu a přihlásil se do přísně tajného souboru.

Heslo: Emrys.

***

Následující ráno osvěžení dobrým spánkem a snídaní, u které Nataša připustila, že byla dokonce lepší, než Harry sliboval, opustili hostinec a zamířili zpět do Llanelwy. V polovině cesty odbočil Harry stranou. Nataša se na něj ze sedadla spolujezdce zadívala s velice podezřívavým výrazem.

„Zastavujeme, abychom obdivovali výhled?“

„Ne, zastavujeme kvůli proměně. Můžeš vystoupit z auta, prosím? Bude to snazší. A teď vydrž…“ Harry vytáhl hůlku, několik minut obcházel kolem Nataši a mumlal si pod nos. Agentka si kromě mírného brnění neuvědomovala žádné účinky, dokud se svět kolem ní neposunul nečekaným směrem.

S vykulenýma očima se otočila k Harrymu: „Právě jsi mě udělal vyšší?“

Nepřítomně přitakal, jako malíř u portrétu, a nakonec s kývnutím poodstoupil. „Podívej se,“ ukázal na zrcátko auta. „Co tomu říkáš?“

Nataša si pomyslela, že během posledních let viděla hodně divných věcí, ale nic z toho nepůsobilo tak cize, jako dívat se na svůj odraz v okně auta a vidět v něm naprostou cizinku. Byla vyšší tak o sedm, osm centimetrů a starší - možná skoro čtyřicátnice. Tělo zůstalo pružné, ale bylo hubenější, víc chlapecké než její původní křivky. Světle hnědé vlasy s blond prameny jí visely přes uši a rámovaly protáhlý obličej s vysokými lícními kostmi a tmavě hnědýma očima. Jako Black Widow²⁾ by ji neidentifikoval ani přístroj na rozpoznání obličeje. Fascinovaně vzhlédla a zjistila, že Harry odvedl podobnou práci i na sobě. Byl starší, menší, zavalitější - jen o málo vyšší než ona, s řídnoucími středně hnědými kudrnatými vlasy zastřiženými nakrátko a šedýma očima; dokonce během těch několika minut, kdy se plně nesoustředila, změnilo barvu a registrační značku také u auta. Ohromeně zavrtěla hlavou a vykulila oči.

„Dobře. Tohle na mě udělalo dojem.“

Harry pokrčil rameny. „Jde o základní bystrozorský výcvik, i když změna auta je trochu těžší, protože je větší a chemicky komplikovanější než my. Pojedeme…“

Když dorazili do Llanelwy, Donnelly a Masonová tam stále byli, ačkoliv jak Harry s úsměvem zaznamenal, modrý Ford nahradil šedý Volkswagen. Vůbec nevěnovali pozornost staršímu páru v nevýrazném autě, který tu byl jednoznačně na dovolené.

Nataša a Harry strávili téměř hodinu důkladnou prohlídkou každého centimetru vnitřku katedrály, každého kamene, dokumentu a památky, ale bez úspěchu. Nakonec Harry zanechal Natašu v kostelní lavici, kde se začetla do knihy o katedrále zakoupené ze zdejšího omezeného výběru, a dal se do hovoru s průvodcem. O chvíli později se vrátil s naštvaným výrazem.

„Tomu bys nevěřila…“ zhroutil se na lavici vedle ní, v obličeji jasný výraz frustrace. „Z doby před zničením a následným obnovením ve třináctém století tu není vůbec nic. Všechny záznamy a dokumenty, které byly zachráněny, jsou v archivu katedrály v Chesteru.“

„V Chesteru? Neprojeli jsme jím cestou sem?“

Harry kajícně přikývl. „Špatná zpráva je, že pokud chceme provádět nějaký výzkum, musíme si domluvit schůzku s hlavním archivářem, a to může trvat věky, jestli nebudeme mít štěstí.“

„A co je ta dobrá zpráva?“

Harry zvedl útržek papíru. „Dali mi telefonní číslo.“

„Prima,“ řekla Nataša a hbitě mu lístek sebrala. „Nech to na mě. Až se dostaneme do auta, zavolám tam. Mám kontakty, které tu schůzku dokážou sjednat - doufejme, že na zítřek, protože předpokládám, že dnešní odpoledne nepřipadá v úvahu.“

„S tímhle se nikam rychle nedostaneme,“ zabrblal Harry podrážděně. „Nemůžu uvěřit, že se vracíme, odkud jsme přijeli, a stále nejsme blíž k otázce, natož k odpovědi.“

Nataša se přehrabávala v tašce a jeho brumlání zcela ignorovala.

Když byli zpět v bezpečí auta, vytáhla mobil. Harry se zamračil. „Nemůže Hydra vystopovat tvoje volání?“

Agentka zavrtěla hlavou. „Normálně ano. Ale tohle je Starkfon - s osobním nastavením Tonyho Starka. Ten nedokáže vystopovat nikdo kromě Jarvise.“

„Jarvise?“

„Tonyho umělá inteligence a pravá ruka. Furyho pořádně štve, že je nedokáže zaměřit - a věř mi, že se snažil. Jedná se o zvláštní záležitost Avengers, takže kdykoliv nás SHIELD potřebuje kontaktovat, musí požádat Starka…“ uchechtla se, „... a Stark mu nic neulehčí, když se tomu může vyhnout.“

To jméno bylo známé i kouzelníkovi. „Stark? Není to…?“

„... Iron Man. Ano.“

„Páni. Samozřejmě. Ty jsi ta, které říkají Black Widow. Vzpomínám si, že jsem viděl fotky z New Yorku.“

„Harry.“

„Ano?“

„Jestli se zmíníš o tom obtaženém kostýmu, fakt tě zabiju. A utři si tu slinu, pro lásku boží.“

***

Ubytovali se v nevýrazném soukromém hotelu na okraji Chesteru. Harry s pochybami přejel pohledem ušmudlaně vyhlížející jídelní lístek a moudře se rozhodl, že možná nastal čas seznámit bývalou agentku KGB s velkou britskou tradicí.

„Víš, rybu s hranolky jsem už jedla,“ loupala Nataša nejistě novinový obal. „Nepatří normálně na talíř?“

Harry si pozorně ukousl z hranolku namočeného do soli a octa. „Pokud jsi při tom neseděla v parku na lavičce a nejedla je z novinového papíru, neměla jsi rybu s hranolky. Nečekej, vystydne to.“

Když teď měli zase zpátky svou podobu, Harry se musel pořádně snažit, aby odtrhl pohled od Natašiných dokonalých rtů pochutnávajících si na hranolcích. Zaregistroval její pobavené pozvednutí obočí a obrátil pozornost zpět k jídlu, takže nevěděl, že si ho její oči prohlížely téměř stejně dlouhou dobu. Dojedli a zamířili zpět k autu. Harry si z prstů kapesníkem otíral zbytky soli a octa, když si náhle uvědomil, že už ho chvíli neposlouchá.

„Jsi v po…?“ zmlkl, protože si ho přitáhla blíž, uchopila klopy jeho kabátu, svými rty se otřela o jeho, takže se mu zrychlil puls, a otočila ho tak, že byl zády ke stromům a oba je zastiňoval.

„Pšt. Neotáčej se, jsme sledováni.“

Harry tiše zaklel a objal ji kolem ramen. „Do prdele, já věděl, že jsem nás měl zase maskovat. Hydra?“

Téměř nepostřehnutelně přikývla, a když promluvila, její dech ho zašimral na kůži. „To zvládnu. Jdeme podle plánu zpátky k autu. Je to Donnelly, jsem si dost jistá, že si Masonová nebude ničit boty plížením v křoví, aby to překazila, takže s ním hodím řeč. Následuj mě.“

Harryho první reakcí bylo protestovat, že je víc než schopný se postarat o sebe i o ni, ale koneckonců říkal by to Black Widow, takže se sklonil, vtiskl jí malý polibek na bradu a šeptl do ucha: „Dobře.“

S pažemi kolem pasu a její hlavou na jeho rameni se pomalu loudali zpět k autu. Přístup k bráně ve vysoké zdi, která obklopovala park, vedl přes alej tyčících se lip vrhajících hluboký stín na už tak dost temnou cestu. Těsně předtím, než dorazili k bráně, se Nataša přikrčením tiše vyvlékla z jeho držení a rozplynula se ve tmě. Harry dával bedlivý pozor, aby nepřerušil chůzi, zatočil od brány na chabě osvětlenou ulici a opatrně se držel ve stínu, aby Donnellymu co nejvíce ztížil zjištění, že už jde teď sám. Za sebou slyšel kradmé mužské kroky, a poté zvuky potyčky. Říkal si, že kdyby neposlouchal pozorně, ani by si jich nevšiml. Následovalo ticho. Harry vklouzl zpět do stínu, uši nastražené na zachycení známek toho, co se kolem dělo, ale nic se neozvalo a ulice za ním byla opuštěná. Opatrně a potichu, aby na sebe nepřitahoval pozornost, vklouzl bránou zpět do parku, hůlku připravenou a všechny smysly v pohotovosti.

Mírně vlevo, mimo dohled z hlavní cesty, slyšel tlumené zvuky rvačky. Opatrně se přiblížil a vykulil oči, které si pomalu přivykaly na tmu. Tváří k zemi tu ležela velká postava, důkladně znehybněná Natašou. Muž měl ruce svázané za zády lankem, Ruska mu klečela na ramenou a prsty mu svírala krk. Harry si uvědomil, že podivné zvuky pocházejí ve skutečnosti od toho, jak se Američan snažil dýchat. Nataša mu obličej tlačila do značně kalné louže.

Harry se nedbale opřel o strom a pozoroval scénu z odstupu. „Ehm, víš, my v této zemi neprovádíme waterboarding.“

Nataša na něj krátce pohlédla a zamračila se, že ji rozptyluje. „Jsem tady se svolením vašich úřadů, abych dělala cokoliv, co je k zastavení těchto lidí potřeba. Vrať se k autu a nech to na mě.“

Harry zavrtěl hlavou: „Ne. Nic takového. Kromě toho existují jednodušší způsoby, jak získat to, co potřebuješ.“

„Ale no tak.“ Donnelly sebou mlátil jako vykuchaná ryba, ale podařilo se mu dostat hlavu natolik z vody, aby se s prskáním nadechl. Harry sebou trhl. „No, ráda bych se pobavila, ale jsem přístupná návrhům. Pokud na mě někdo zavolá policii, bude to znamenat spoustu vysvětlování.“

Harry se rychle rozhlédl po okolí a pak zvedl hůlku. „Dobře, ale zůstaň v klidu, nechci znehybnit i tebe. Petrificus totalus!“ Objevil se záblesk a těžké tělo rázem ztuhlo a znehybnělo. Faktem, že Donnelly má stále obličej ve vodě, se Harry nezdržoval. Naznačil Nataše, aby vstala, a následným „wingardium leviosa“ pečlivě odlevitoval Donnellyho do tmy a pevně ho přivázal ke kmeni stromu.

Nataša se stále tvářila podrážděně, ale neochotně uznala, že to na ni udělalo dojem. „A co teď? Uděláme mu šálek čaje a pokecáme?“

Harry vytáhl z kapsy malou skleněnou ampulku. „Něco takového. Mimochodem, bylo to velice působivé sejmutí, ale není potřeba to dělat pracněji, než je nutné.“ Sklonil se a nakapal Donnellymu do otevřených úst tři kapky.

„Co to sakra je?“

„Veritasérum. Nejsilnější lektvar pravdy, co existuje. Dej mu minutu, než začne účinkovat, a pak bude zpívat jako kanárek.“

„Vážně? Udělej mi laskavost - nedopusť, aby se Furymu dostalo něco takového do ruky, jinak budu bez práce.“

„Ale no tak, důvěřuj mi. Nikdo to nedostane, je to přísně střežené. Teď se pojďme podívat, jestli už je připravený líp spolupracovat.“ Švihnutím hůlky probral Donnellyho, který byl nyní uvolněný a usmíval se. Měl mírně rozostřený pohled. Harry vytáhl kapesník a otřel mu z tváře špinavou vodu. „No, pane Donnelly, cítíte se líp?“

Boxerův obličej se na okamžik zkřivil, jak bojoval s účinky kouzla, ale neměl šanci. „N...nnnh… ano!“ vyplivl.

„Takže to nebylo tak špatné, že?“ Harry si zamyšleně přidřepl na paty, tvář bez výrazu, hlas výřečný a milý. Klidně mohli diskutovat o počasí. „Takže, jste Patrik Liam Donnelly z New Yorku. Můžete mi říct, pro koho momentálně pracujete?“

Bojoval, vážně se snažil, to mohli vidět na napětí v jeho tváři a krku a ztuhlých ramenech, ale veritasérum už v minulosti přemohlo lepší muže, než byl on.

„Pro… H… Hydru.“

„Skvělé. A vaše společnice?“

Donnelly se vzdal. „Masonová…“ zamumlal. „Imogen Masonová.“

Nataša za jeho zády podrážděně zafuněla. „To je všechno moc zajímavé, Harry, ale můžeme se ho zeptat na něco, co pro změnu nevíme?“

Harry se usmál, její netrpělivost s ním ani nehnula. „Dobře, Patriku, pojďme s tím pohnout. Proč nás špehujete?“

„Příkazy - z kanceláře v New Yorku.“

„To je dobrý, Patriku, vedete si opravdu skvěle. Tak jaké byly ty příkazy?“

„Jen sledovat a hlásit.“

„Proč?“

„Neřekl.“

„Kdo vám to neřekl, Patriku?“

„Velitel Johnson. Z kanceláře v New Yorku. Zkurrvysyn!“

„To zní jako pravé ořechové, Patriku. Po čem se máte dívat?“

„Neřekl.“

„No tak, Patriku, museli vám říct, proč potřebují, abyste nás sledovali.“

„Ne. Jenom sledovačka. Co nevím, nepovím. Tak to u nich funguje.“

„Jak toho Johnsona najdeme?“

„Nevím. Kontaktuje mě. Setkání v Central Parku… Jakože v Central Parku.“

Za sebou slyšel, jak Nataše plynulou ruštinou nadává. „Harry, marníme čas. Tip na Central Park by byl užitečný, kdybychom mohli najít záznam o jejich setkání na kamerách, ale on jednoznačně neví nic, co by nám pomohlo. Je čas to skončit.“

Harry se k ní otočil a uviděl, že se rozhodně přibližuje s nožem v ruce. Vřelá, veselá žena, se kterou strávil posledních pár dní, byla pryč. Žena před ním byla chladnější než zima v Bradavicích a stejně tak drsná.

„Ne, Natašo. Prostě… ne. Nemusíme ho zabít.“

„Harry. Víš, kdo to je a čeho je schopný.“

„To ano. Nechápej mě špatně, nejsem sentimentální, jen praktický. Když ho zabijeme, budou jednoznačně vědět, že jsme si jich všimli.“

„Tak co? Prostě ho pustíme, aby mohl Hydře povykládat všechno o nás a o tom, co umíme?“

Zavrtěl hlavou. „Dívej se…“ Přiložil hůlku k Donnellyho spánku a s potměšilým uspokojením zaznamenal v jeho očích strach, přestože byl ještě pod přetrvávajícími účinky veritaséra. „Prostě stiskneme zpětné tlačítko. Zapomeň.“

Donnellymu se zamžily oči a sesunul se ke straně. Harry se narovnal, protáhl, uvolnil mu pouta a pak se znovu sklonil a zamumlal mu do ucha další kouzlo. Z konce hůlky sklouzla do mužova spánku stříbřitá mlha.

„Pojď, padáme odtud.“

Co nejméně nápadně opustili park, aniž by někoho zahlédli. Ani jeden nepromluvil, dokud neseděli zpátky v autě.

„Co přesně jsi mu udělal?“

„Nic až tak…“ Ať už se chystal říct cokoliv, byl přerušen zazvoněním Natašina mobilu.

„Aha. Zdravím, Jarvisi - měla bych tě upozornit, že mám mikrofon na hlasitý poslech.“

„Dobrý večer, slečno Romanovová, věřím, že si užíváte pobytu ve Spojeném království. A dobrý večer i vám, pane Pottere.“

Harry se zmateně zamračil. Pochopil, že Jarvis je umělá inteligence, ale tohle znělo spíš jako anglický profesor nebo nějaký druh komorníka, jaké vídal v černobílých filmech. „Dobrý večer, Jarvisi.“

„S potěšením mohu říci, že jsem kontaktoval kurátorku archivu katedrály v Chesteru, okouzlující ženu jménem Annabel Leeová. Ráda se s vámi sejde zítra v půl jedenácté dopoledne. Představíte se jako pán a paní Rogersovi. Zkoumáte nějaké dokumenty nalezené v domě zesnulého strýce paní Rogersové.“

„Perfektní,“ odsouhlasila Nataša, sáhla do kapsy a vytáhla mobil, který Harry ještě neviděl. Obratně odsunula zadní část, vyjmula SIMku a zasunula ji do přídavného slotu na svém telefonu. „Jarvisi, posílám ti nějaké informace z Donnellyho mobilu. Podívej se, co se z něj dá dostat. Jestli je tam něco zajímavého, možná to budeš chtít předat Furymu.“

„Nechte to na mě, slečno Romanovová. Už přichází první data.“

„Díky, Jarvisi. To je bezvadné.“

„Bylo mi potěšením, slečno Romanovová. A možná si zítra ráno vzpomeňte na deštník - je osmdesáti sedmi procentní šance, že v Chesteru bude před polednem pršet.“

„Co bych si bez tebe počala, Jarvisi. Měj se.“

„Opatrujte se, slečno Romanovová. Na shledanou, pane Pottere.“

„Ehm. Na shledanou, Jarvisi. Bylo mi potěšením.“

Zasunula telefon zpátky do kapsy a usmála se, když viděla Harryho výraz.

„Co je?“

„Myslel jsem - tvrdila jsi, že je to počítač?“

Nataša se zatvářila jednoznačně pohoršeně. „Počítač? Popsat Jarvise jako počítač je totéž jako popsat tebe coby pouličního kouzelníka. Jarvis je největší výtvor Tonyho Starka, umělá inteligence, která je tak sofistikovaná, že jí chybí už jen lidské tělo. Doslova řídí Tonyho život, jeho domy, obleky a dokonce i auta. Taky je sedmý avenger, protože v současné době řídí i naše životy, nemluvě o kontrolování našich misí.“

Harry ohromeně zavrtěl hlavou. „Nikdy bych neuhádl, že jsem nemluvil s lidskou bytostí.“

„Přesně tak. Annabel Leeová si bude pamatovat, že mluvila s obzvlášť okouzlujícím anglickým gentlemanem, a o konverzaci nezůstane nikde žádný záznam. Jak znám Jarvise, vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych zítra odcházela s jejím soukromým číslem, aby jí mohl zavolat. Umí být velmi přívětivý, když potřebuje. A pokud se mu podařilo domluvit schůzku na zítřejší ráno, musel být velice přívětivý. Tak pojď. Čeká na nás mimořádně hrbolatě vyhlížející postel.“

Zaparkovali kousek od hotelu a prošli kolem řady viktoriánských měšťanských domů. Ve chvíli, kdy otvírali branku, se Nataša zastavila. „Zapomněla jsem na to, vyrušil nás Jarvisův telefonát. Co jsi udělal Donnellymu?“

Harry zavrtěl hlavou. „Nic vážného. Jen jsem mu odstranil vzpomínky na to, že nás dnes večer našel, a vytvořil jsem vzpomínku na to, jak se najedl, koupil si láhev vodky a vytuhl. Dokonce bude mít ráno kocovinu.“

„Ty jsi mu změnil vzpomínky?“

Harry postřehl její zděšený výraz a svraštil čelo. „No jo. Místo toho jsem tě měl nechat, ať mu podřízneš krk; to by bylo mnohem lepší.“

Natašina tvář byla jako z kamene. Zbytek noci strávili v nepříjemném tichu.

***

Poznámky k překladu:

1)   Pro všechny stejné ignoranty jako jsem já - ač miluju i svět DC hrdinů a zejména X-meny, naprosto mi uniklo, že Lensherr je příjmení Magneta: https://marvel.fandom.com/wiki/Erik_Lensherr_(Earth-1610)

2)   Obvykle jména a názvy počešťuji, ale tentokrát udělám výjimku a budu se držet anglických pojmů. Pardon, ale pod jménem „Černá vdova“ si Natašu nějak nepředstavím. A pokud jde o Iron Mana, tam je to snad jasný, ne? :-D