Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 12 – Předvečer

24. prosince

„Bude to čtyřicet jedna galeonů, osm srpců a pět svrčků, pane Malfoyi.“

Draco sáhl do kapsy a vytáhl peníze. Podal staříkovi za pokladnou čtyřicet pět galeonů a řekl: „Drobné si nechte.“

Muž mu věnoval milý úsměv. „Děkuji, pane.“

„Ne, já děkuji vám,“ ujistil ho Draco a zvedl krabičku z pultu. „Opravdu oceňuji, že jste to pro mě udělal – obzvláště takhle narychlo.“

„Bylo mi potěšením,“ odpověděl muž. Peníze od Draca vložil do staromódní kasy. „Tolik mi připomínáte vašeho otce.“

Draco věděl, že to myslí jako kompliment, ale pro něj to nebyla lichotka. Nesnášel být přirovnáván ke svému otci – jako by být si s otcem podobný byla dobrá věc.

„Děkuji,“ zamumlal. „Šťastné a veselé Vánoce.“

„Šťastné a veselé i vám, pane Malfoyi!“ zvolal muž vesele, když Draco odcházel.

Když vycházel z obchodu s cetkami, cítil se spokojený se svým nákupem. Pohlédl na krabičku ve svých rukou a usmál se. Už se skoro začínal bát, že ji nezíská včas, ale naštěstí ráno dostal sovu se zprávou, že si balíček může kdykoli vyzvednout. Takže hned po snídani spěchal do Prasinek, do Maličkostí – malého obchůdku zaměřeného na prodej různých začarovaných předmětů – aby si ho převzal.

Přitáhl si bundu blíže k tělu, aby se ochránil před chladným vzduchem, který se vznášel ve vzduchu a rozhlédl se po rušné ulici. Byl poslední den před Vánoci a vypadalo to, že se mnoho lidí snaží dokončit své nákupy na poslední chvíli předtím, než se obchody uzavřou. Draco naštěstí letos nepotřeboval nakupovat moc dárků. Zmijozelové si většinou nevyměňovali dárky – dokonce ani nejlepší přátelé. Takové gesto by pro ně bylo příliš … milé. Pro Pansy nicméně koupil šaty, které mu ukázala ve výloze jednou na začátku školního roku. Samozřejmě z nich byla nadšená a když je rozbalila, vypadala, že na jeho chování na vánočním plese už zapomněla. Nebo se ho spíše rozhodla ignorovat. A pak ona, i všichni ostatní spolužáci ze Zmijozelu, odjela domů na prázdniny. Draco se rozhodl zůstat tento rok ve škole – hlavně kvůli tomu, že po smrti otce se zdálo, že s ním matka nechce mít nic moc společného.

Povzdechl si a vydal se na zpáteční cestu do Bradavic. Nesnášel vánoční svátky. Každý byl pořád tak šťastný, až mu z toho bylo zle. Byl vlastně rád, že bude moci svátky letos strávit o samotě.

Naproti přes ulici uviděl mladou ženu, jak se dívá do jedné z výloh a zastavil se na místě. No, ne úplně o samotě, pomyslel si. Dokonce i zezadu dívku rozpoznal jako Hermionu. Bylo by těžké ji díky jejím vlasům nepoznat. Chvíli stál a rozhodoval se, jestli ji má nebo nemá pozdravit, ale usnadnila mu to.

Zaregistrovala jeho pohled v odrazu výlohy a okamžitě se otočila tváří k němu. Pravděpodobně díky chladu byly její tváře i nos růžové. Vypadala, že mrzne, navzdory faktu, že byla teple oblečená v zimních věcech a v rukou držela hrníček s tekutinou, ze které se kouřilo. „Ahoj,“ pozdravila ho váhavě.

„Ahoj,“ řekl. Ani náznakem se nepohnul blíž k ní. Nebyl si jistý, jak si s ní stojí. Od té noci po plese byly věci mezi nimi rozpačité a vlastně spolu od té krátké ranní konverzace nemluvili.

Hermiona pohlédla na balíček, který Draco držel v rukou. „Nákupy na poslední chvíli?“

„Jo,“ odpověděl a zakryl ho dlaní. „Ty?“

„Ne, všechny dárky mám už dva měsíce.“

Draco se zasmál. „Nedivím se.“

Usmála se na něj. „Nesnáším prokrastinaci. Miluji efektivitu.“

„Myslím, že si je toho každý v Bradavicích dobře vědom,“ řekl. „Tak… kde jsou tvoji kamarádi?“

Její úsměv uvadl a pohlédla na zem. „Ach. No… Vlastně nevím. Mezi mnou a Harrym je to zrovna teď tak nějak divné. A kvůli tomu je to trochu divné i mezi mnou a Ronem. A ohledně Ginny… no, Ginny mě teď taky nemá příliš v lásce.“

„Aha,“ snažil se tvářit účastně. „Je to kvůli tomu, co se stalo na plese?“

„Jo,“ zamumlala Hermiona. Vzhlédla k němu. „Asi jsi měl pravdu, že Ginny s tím polibkem nebyla dvakrát v pohodě. Docela se na mě teď zlobí. Nařkla mě, že jí chci ukrást kluka. Řekla mi pár… nehezkých věcí.“ Pokrčila rameny. „No, jsem si jistá, že jí to přejde. Jen potřebuje trochu času. Harry dělá určitě všechno, co je v jeho silách, aby jí ukázal, že to ona je ta, kterou opravdu miluje, ne já.“

Draco si všiml smutku v jejím hlase, ale nemohl říct, jestli to bylo kvůli tomu, že Harry opravdu měl rád Ginny, nebo protože na ni byli její přátelé naštvaní. Pravděpodobně kvůli obojímu. Každopádně se ubránil nutkání natáhnout k ní svou ruku a povzbudivě ji poplácat po rameni.

„Takže jsi tu sama?“ zeptal se.

„Ne. Přišla jsem s Lenkou. Jenže před pár minutami jí něco cestou zaujalo, tak jsem řekla, že se asi vrátím zpět do školy sama a sejdu se s ní později.“

„Aha,“ přemítal. „Přivítala bys společnost na cestu zpátky? Taky jsem se chtěl zrovna vrátit.“

„Díky,“ odpověděla. „Vlastně bych s tebou šla docela ráda.“

Šli bok po boku přelidněnou ulicí. Ticho mezi nimi by mělo být nepříjemné, ale překvapivě tomu tak nebylo.

„Víš,“ řekla Hermiona náhle vysokým hlasem, „Vlastně ani nevím, proč jsem tu na prázdniny zůstala. Asi jsem měla jet domů za rodiči.“

„Nesmysl,“ řekl Draco. „Rozhodla ses zůstat, protože to jsou to tvoje poslední Vánoce tady a chtěla jsi je strávit se svými přáteli. Jenže jsi na začátku měsíce, kdy jsme se zapisovali, nevěděla, že s tebou nebudou mluvit. Ale neboj se, Grangerová, o Vánocích člověk promíjí a zapomíná rychleji, než řekneš švec. A proč by taky ne? Tím chci říct, že Vánoce jsou ten nejkrásnější čas v roce.“

„Soudě podle sarkazmu v tvém hlase bych řekla, že jsi úplný Ebenezer Vydřigroš.“

Bezvýrazně na ni pohlédl. „Ebenezer co?“

Zachichotala se. „Vydřigroš – Ebenezer Vydřigroš. Je to nechvalně známá postava ve slavné mudlovské knize, která se jmenuje Vánoční koleda. Je o bohatém a rozmazleném muži jménem Ebenezer Vydřigroš a ten nenávidí Vánoce. Těsně před nimi ho navštíví tři různí duchové – duch minulých Vánoc, současných Vánoc a budoucích Vánoc – kteří mu ukáží, jak otřesná osoba byl celý jeho život a jestliže se to brzy nezmění, jeho budoucnost bude značně neradostná.“

„A ty mi říkáš, že jsem otřesná osoba?“

„Ne!“ vykřikla Hermiona. „Ne, kvůli tomu tě k němu vůbec nepřirovnávám. Opravdu, je to jen proto, že to vypadá, že nemáš rád Vánoce a-“

„Uklidni se, Grangerová,“ zasmál se. „Jen jsem to na tebe hrál. Vlastně to zní jako zajímavý příběh.“

„Ano, je zajímavý. Jeden z mých oblíbených.“ Usmála se. „Víš, pravděpodobně mám tu knihu schovanou někde u sebe v pokoji, kdybys chtěl-“

Její věta byla přerušena, když se za nimi vyřítil nějaký mladík a vrazil do Hermiony, když je předháněl. Rychle pokračoval bez omluvy dál.

„Hej!“ zavrčel na něj Draco. „Dívej se, kam jdeš!“

Ale ten chlapec buď Draca neslyšel nebo se jím nechtěl zabývat, protože se ani neotočil.

„Blbec,“ zamumlal Draco. Podíval se na Hermionu. „Jsi v pořádku?“

„Jo,“ odpověděla a pohlédla dolů. „Až na to, že jsem celá politá máslovým ležákem.“

Teplý máslový ležák, který Hermiona držela, byl opravdu rozlitý po celé její bundě.

„Dobrý den, pane Malfoyi! Slečno Grangerová!“ uslyšeli za sebou hlas. Draco otočil hlavu a uviděl profesorku Trelawneyovou, která procházela ulicí kolem nich, pár nákupních tašek v rukou.

„Dobrý den,“ zamumlal Draco v odpověď. Nikdy nebyl její velký obdivovatel.

„Připraven na Vánoce?“ zeptala se ho a mžourala na něj skrze své tlusté, zvětšující brýle.

„Ne úplně,“ odpověděl Draco.

„A co vy, slečno Grangerová?“ zeptala se profesorka a otočila se k Hermioně. „Jste-“

Najednou žena zalapala po dechu. Její rysy změkly a oči potemněly. „Ach, mé ubohé, ubohé dítě,“ zašeptala.

Hermiona pokrčila rameny. „Je to jen trocha máslového ležáku. Znám kouzlo, které ty skvrny snadno vyčistí.“

Profesorka Trelawneyová se k ní o krok přiblížila, natáhla ruku a něžně položila Hermioně dlaň na tvář. „Zítra,“ oznámila tichým, zhrublým hlasem. „Zítra zemřeš.“

Hermiona zamrkala. Draco se ušklíbl.

„Ach, taková hrůza,“ pokračovala Trelawneyová. Zavřela oči a stáhla paži. „Zemřeš strašlivou, strašlivou smrtí a nic tě nebude moci zachránit. Nic, kromě-“

Najednou se jí víčka zvedla a její zrak jí padl na Hermionu, jako by ji viděla poprvé. „Ach, slečno Grangerová,“ řekla normálním hlasem. Zamžourala na Hermionu a ukázala na její bundu. „Něčím jste se polila, drahá.“

S tím se s nimi rozloučila a začala si pískat melodii, kterou Draco nepoznával. V okamžiku, kdy byla z doslechu, se začal Draco pochechtávat. „Věřila bys jí to?“

Hermiona neodpověděla. Pouze zírala za Trelawneyovou znepokojeným pohledem.

„Grangerová, prosím, řekni mi, že jí nebereš vážně.“

„Nebuď hloupý,“ bránila se. Odtrhla svůj zrak od profesorky a očima vrhala na Draca dýky. „Samozřejmě že ji neberu vážně. A upřímně se cítím docela uražená tím, že sis vůbec myslel, že bych mohla.“

Když pokračovali v cestě, stále se ještě smál. „Omlouvám se. Absolutně netuším, jak mi to vůbec mohlo přijít na mysl.“ Na chvíli se odmlčel a pak řekl. „Hele, vzpomínáš si na třetí ročník, když Trelawneyová předpovídala Potterovi aspoň jednou týdně, že umře?“

To přineslo na Hermioniny rty úsměv. „Jak bych mohla zapomenout? Ztratila jsem přehled, kolikrát měl být sťat.“

„Já vím! Každý týden jsem trpělivě čekal na zprávy o tom, že Potter přišel o hlavu, ale nikdy nepřišly. Od té doby tu ženskou nesnáším. Nemůžeš přece držet kluka tak dlouho v naději.“

Hermiona ho hravě šťouchla do ruky. „To je sprosté, Malfoyi. Já vím, že Harryho nesnášíš, ale opravdu si nemyslím, že bys ho nenáviděl tak moc, abys mu přál být o hlavu kratší.“

Pokrčil rameny. Neměl zrovna náladu na to probírat s ní, jak moc nenávidí jejího nejlepšího kamaráda – a zároveň kluka, do kterého byla zamilovaná. Naštěstí pro něj Hermiona neočekávala jeho komentář, protože změnila téma.

„Takže. Jdeš dnes na štědrovečerní večeři?“ zeptala se.

„Hmm,“ zamyslel se. „No, budou tam všichni mí oblíbení profesoři. A taky Potter a Weasley. U Merlina, jak bych mohl odmítnout nabídku jako je tahle? A sakra,“ řekl a luskl prsty. „Teď jsem si vzpomněl, že jsem si chtěl dnes večer něčím ostrým vydloubnout oči. Takže myslím, že si to budete muset užít i beze mě.“

Hermiona převrátila oči v sloup. „Víš, nezabilo by tě, kdybys přišel. Mohl bys zjistit, že vlastně máš -“

„Mohl bych zjistit, že mám vlastně Pottera a Weasleyho rád?“ Zasmál se.

Zamračila se na něj. „No, dělej si, co chceš. Jestli bys chtěl radši jíst štědrovečerní večeři o samotě-“

„To bych rád, Grangerová,“ přerušil ji Draco. „Nech to být, dobře?“

Pokračovali v tichu, dokud Hermiona znovu nepromluvila. „Tak… co to neseš?“ Ukázala na balíček, který držel pevně v podpaží.

„Kdybych si myslel, že ti do toho něco je, dávno bych ti to řekl.“

Hermiona trucovitě našpulila rty. „Fajn. Vlastně mě vůbec nezajímá, co to je.“

Draco se ušklíbl. „Ale ano, zajímá tě to. Určitě. Do všeho strkáš nos.“

„To není pravda!“ vykřikla. „Nestrkám do všeho nos. Jsem prostě jen… zvědavá, to je všechno.“

„Mmhmm,“ odvětil a zakřenil se od ucha k uchu. „No, možná, když ke mně budeš milá, ti to později řeknu.“

„Jak chceš,“ řekla lhostejně.

Dracův úsměv setrval na jeho tváři, když vrhal pohledy na Hermionu, jdoucí vedle něj. Nos měla vystrčený vzhůru do vzduchu, jako by chtěla zdůraznit, že jí obsah balíčku ani to, kdy odhalí jeho tajemství, vůbec nezajímá. Byl si jistý, že to pouze předstírá a bavilo ho to. Než mohl sám sebe zastavit, rozesmál se.

Nadzdvihla obočí. „Co je tu tak vtipného?“

„Upřímně? Nemám tušení, Grangerová.“

Ale lhal. Věděl, že vtipné je to, že spolu kráčí zpět do školy a chovají se jako přátelé. Po letech nenávisti a trýznění spolu najednou mluvili a dokonce i žertovali. Usmívali se na sebe. A i po tom, co se políbili po vánočním plese, spolu byli schopní se na sebe podívat a mluvit. Bylo to vážně úžasné – ta osoba, kterou nesnášel tolik let, byla najednou ta, která ho jako jediná dokázala rozesmát.

„Hele,“ promluvil najednou. „Mám takový bláznivý nápad.“

Zvědavě na něj pohlédla. „Ale, opravdu? A jaký?“

„Co kdybys dnes povečeřela se mnou?“ Draco byl sám překvapený svou myšlenkou. Ani nevěděl, že ho napadne, než ji vyslovil.

„Povečeřet s tebou?“ pomalu opakovala Hermiona.

„Jo, tedy, říkala jsi, že to mezi tebou a tvými kamarády skřípe. Nemyslíš si, že by pro tebe štědrovečerní večeře s nimi bylo trochu nepříjemná?“

Nadzvedla obočí. „O tom jsem nepřemýšlela…“

„Takže domluveno?“ naléhal. „Večeře ve společenské místnosti, jen ty a já – bez nepříjemností?“

Vypadala, že to zvažuje, ale nakonec potřásla hlavou a řekla: „Je to opravdu milá nabídka, ale… všichni očekávají, že přijdu a jestli se neukážu…“

„Ne,“ prohlásil rychle. „To je v pořádku, vážně. Jen mě to teď najednou napadlo.“

„Je mi to líto,“ zamračila se. „Já jen-“

„Grangerová, to je v pohodě.“

Zírala na zem, když pokračovali v chůzi. „Přesto děkuji za nabídku,“ řekla jemně. „To od tebe bylo moc milé.“

„Jo, no… znáš mě,“ zavtipkoval. „Jsem prostě milý chlapík.“

Hermiona se zasmála. Draco se při tom zvuku usmál. Měla tak příjemný smích – tak melodický a upřímný. Na krátký okamžik neuvěřitelně žárlil na její přátele – že mohou ten smích slyšet každý den. Žárlil, že mohou vidět ten úsměv namířený na ně. Pomalu si začínal uvědomovat, jaké to je být přítel Hermiony Grangerové a čím dál tím víc si to užíval.

„Hermiono!“ uslyšeli za sebou.

Oba se otočili a spatřili Lenku, jak za nimi přibíhá. „Hermiono,“ řekla, když je doběhla. „Už odcházíš?“

„Uh...“ Hermiona pohlédla na Draca.

„Musím si něco zařídit,“ omluvil se. „Uvidíme se později, Grangerová.“

Hermiona slabě přikývla a dívala se za ním, když odcházel.

Cítil v zádech její pohled, ale když se o pár chvil později otočil… byla už pryč.

Později toho večera…

Když se Draco později vrátil do jejich komnat, Hermiona tam nebyla – i když tam určitě během dne byla, soudě podle toho, že na stole byla umístěna kniha Vánoční koleda spolu se vzkazem, Přečti si to, jestli budeš mít chvilku. Myslím, že by se ti to mohlo líbit. -Grangerová. Ušklíbl se, když si všiml, že se podepsala příjmením. Zdráhavě knihu zvedl a zkoumal ji. Nebyla příliš tlustá. Kdyby chtěl, pravděpodobně by ji mohl do večera přečíst.

A to také dělal po zbytek večera – hodil sebou na postel a četl. Nikomu by to nepřiznal, ale byla opravdu dobrá. A dokonce by ani nikomu nepřiznal, že hlavní postava, Ebenezer Vydřigroš, mu velmi připomínal nejen jeho samého, ale i jeho otce. Přesto se mu ale nelíbilo, že tu podobu viděla Hermiona – pravděpodobně to byl ten důvod, proč dychtila po tom, aby si knihu přečetl. Ale právě teď byl tak zabraný do čtení, že ho to ani trochu nezajímalo.

Byl tak ponořený do té knihy, že si ani nevšiml, že se Hermiona vrátila ze štědrovečerní večeře. Najednou uslyšel ze společenské místnosti hluk, ale neobtěžoval se vylézt ze svého pokoje a pozdravit ji. Opět se začal cítit v její přítomnosti nepříjemně. Prakticky ji pozval na rande a ona ho odmítla. A Draco nebyl zvyklý na odmítnutí. Obvykle, když pozval dívku na večeři, vypískla každá nadšením a třeba i omdlela. Ale Hermiona byla jiná – a proto ho také tolik mrzelo, že ho odmítla. Byla jednou z těch děvčat, jejichž srdce patřilo někomu jinému. Někomu, kdo si ani neuvědomoval, jak výjimečná byla…

Čím víc se blížil konci knihy, tím více se jeho mysl začínala toulat. Ve chvíli, kdy Ebenezera Vydřigroše navštívil duch budoucích Vánoc, si uvědomil, že se mu rozostřují oči. Dal si knihu do klína, promnul si je a zazíval. Najednou si uvědomil, že je unavený.

Odložil knihu na noční stolek a vstal z postele, aby se protáhl. Uvažoval, že už zhasne a půjde spát, když uslyšel tiché zaklepání na dveře. Byl zvědavý, kdo mu co chce a proto přešel ke dveřím a otevřel je.

Za nimi stála rozpačitě se tvářící Hermiona oděná jen v pyžamu a županu. „Ahoj,“ řekla úzkostně.

„Ahoj,“ odpověděl. Byl sám překvapený, jak něžně promluvil.

„Asi jsem tě probudila, viď?“

„Cože? Ne, neprobudila,“ ujistil ji rychle. „Ještě jsem si četl. Ani jsem si neuvědomil, že je tak pozdě.“

Její tvář se rozjasnila. „Četl jsi Vánoční koledu?“

Přikývl.

„A? Jak se ti líbila?“

„Jo, šlo to,“ ujistil ji, ale nechtěl znít příliš nadšeně. „Je to skoro autobiografie.“

Zachichotala se. „Jsi na sebe moc tvrdý.“

„No…“ jeho hlas se vytratil. Chvíli nikdo z nich neřekl ani slovo, dokud Draco konečně nepromluvil. „Takže, co tě uprostřed noci přivádí do mé ložnice?“

„Já, ehm…“ začala se červenat. „No… Nemůžu usnout.“

„Aha,“ studoval její tvář. Vypadala, že se stydí a je možná i trochu zahanbená. A navíc i docela napjatá. „Je všechno v pořádku?“

Přikývla a usmála se. Ale nebyl to ten její upřímný úsměv, který měla toho dne dopoledne. Tento vypadal nuceně.

„No. Nechceš jít dál?“ ustoupil ode dveří, aby jí udělal místo.

Zaváhala. „Jsi si jistý? Naše pravidla-“

„K čertu s pravidly,“ řekl. „Pojď dál.“

„Díky,“ vkročila do jeho ložnice. Zastavila se a rozhlédla se. „Takže tohle je ta nechvalně známá Malfoyova ložnice? Slyšela jsem o ní spoustu příběhů.“

Teď se červenal Draco. Odkašlal si. „Jo. No… Co tě trápí?“

Pokrčila rameny. Složila si ruce před hrudníkem. „Nic mě netrápí. Jen nemůžu spát. Já jen… Nechtěla jsem být sama.“

Přimhouřil oči, když ji sledoval. Normálně byla velmi rozvážná a sebevědomá. Ale teď se to změnilo. Vypadala odměřeně, znepokojeně a… možná i vyděšeně. Najednou na něj dolehlo to, co by ji mohlo rozrušit.

„Grangerová, neznepokojuje tě doufám to, co řekla dopoledne Trelawneyová?“

„Samozřejmě že ne!“ odsekla. Ale místo toho, aby se nad tím nařčením rozzuřila, vypadala trochu bojácně.

Nemohl si pomoci, aby ho to nepobavilo. Ve třetím ročníku byla tak neoblomná ohledně toho, jaká je Trelawneyová falešnice – ale teď jí to spolkla i s navijákem. Starý Draco ze začátku školního roku by tuto příležitost využil k tomu, aby si ji dobíral, ale ten už neexistoval. Nyní ho to sice pobavilo, ale zároveň mu to i dělalo starost.

Posadil se na postel a poklepal vedle sebe. „Sedni si.“

Váhavě se na postel zadívala, než si sedla vedle něj. Uvědomil si, že pravděpodobně ještě nikdy nebyla v chlapecké posteli. Tedy kromě postele Pottera nebo Weasleyho, protože ti dva se nepočítají. A určitě si nikdy předtím nepomyslela, že někdy bude sedět na posteli Draca Malfoye.

„Grangerová,“ řekl. „Nemusíš předstírat, že tě to ani trochu nevyděsilo. Já sám bych byl asi trochu znepokojený, kdyby to řekla mně.“

„Opravdu?“ zeptala se. „Tím chci říct, nebojím se, že by se to doopravdy stalo, jen… Já nevím. Jen mě to donutilo přemýšlet, to je všechno.“

Nadzvedl obočí. „Přemýšlet o čem?“

„O životě,“ odpověděla. „A o smrti. Jak každičký den může být náš poslední a my to jen nevíme. Myslím, že mě trochu děsí o tom přemýšlet.“

„Tak na to nemysli,“ řekl jednoduše. „Obzvlášť když jdeš spát. Myšlenky na smrt dokáží člověka udržet vzhůru celou noc.“

„Asi ano,“ zamumlala. Zírala si na ruce a Draco si všiml, že se jí trochu třásly.

Nemohl se na ni takto dívat. Byl zvyklý ji vídat šťastnou a bezstarostnou, takže její nepokoj znepokojoval i jeho. Chvíli si namáhal mozek, aby vymyslel, jak by jí mohl pomoci. Věděl, že nemá smysl se ji snažit přesvědčovat a do jediné další věci, na kterou přišel, se mu opravdu nechtělo. Ale věděl, že mu nic jiného nezbývá.

Vstal z postele a přešel ke svému psacímu stolu. Otevřel šuplík a vyndal z něj krabičku hezky zabalenou ve vánočním papíru. Hermionin zrak ho doprovázel, když se k ní vrátil a podržel balíček před sebou.

„Tady,“ řekl a podal jí ho. „Chtěl jsem ti to dát až zítra, ale… možná bys to měla dostat už dnes.“

Zírala na krabičku rozšířenýma očima. „Co to je?“

„Musíš to otevřít, abys to zjistila,“ odpověděl a sedl si vedle ní.

Třesoucíma se rukama rozvázala mašli. Draco se usmál, když si znovu uvědomil, že se červená.

„To jsi opravdu neměl,“ pronesla, když začala trhat balící papír. „Nevěděla jsem, že si budeme dávat dárky…“

Zavrtěl hlavou. „Nedělej si s tím starosti. Už to otevři.“

Když rozbalila papír, úhledně ho složila a položila vedle sebe. Draco protočil netrpělivě oči.

Byl nervózní. Vlastně si nebyl jistý, proč jí pořizoval dárek – ten nápad mu přišel na mysl před pár týdny a tehdy mu to přišlo jako dobrý nápad. Pořád mu to připadalo jako dobrý nápad, ale bál se její reakce. Přeci jen nedostávala dárek od nepřátel každý den.

Takže ji opatrně sledoval, jak balíček rozbaluje, odebírá jemný papír chránící vnitřek, a doufal, že bude schopný rozluštit její výraz. Dosud rozpoznal jen zvědavost.

Pomalu sáhla do krabičky a vytáhla to, co bylo uvnitř. Když to měla v rukou, pronesla. „Další krabička.“ Pak to prozkoumala blíže a řekla: „Je to… nádherná krabička.“

Nelhala. Krabička byla vytvořena z nejkvalitnějšího tmavě hnědého dřeva s různými spletitými vzory květin. Usmála se od ucha k uchu, když prstem obkreslovala řezbu. „Je úžasná.“

„Otevři ji,“ naléhal jemně.

Přidržela si ji blíže k obličeji. Když našla na přední straně západku, zvedla víko nahoru a vzduchem se náhle roznesla tichá hudba.

„Ach!“ zalapala po dechu a jedna ruka jí vylétla k ústům.

„Je to hrací skříňka,“ vysvětloval jí Draco s úsměvem. „Vidíš? Je tam i malá baletka.“

Když se krabička otevřela, objevilo se jevišťátko, na kterém tančila malá baletka. Na rozdíl od mudlovské hrací skříňky, kde by byla baletka jen laciná plastová figurka, která se jen donekonečna točí, obsahovala tato hrací skříňka očarovanou postavičku, která se na jevišti pohybovala sem a tam a předváděla i ty nejsložitější baletní pohyby.

Podíval se na Hermionin výraz a uviděl, jak se jí oči plní slzami.

"To je... to je píseň, kterou mi maminka zpívala každý večer," vyhrkla.

"Já vím," řekl Draco. "Broukala sis ji přede mnou. Pamatuješ?"

Hermiona přikývla. "Jak jsi... chci říct, jak..."

"Poslal jsem sovu tvé matce," odpověděl Draco, než dokončila svou otázku. "Poprosil jsem ji, jestli by mi mohla napsat, jak se jmenuje ukolébavka, kterou ti zpívala každý večer. Odepsala mi a s radostí mi sdělila, co to bylo za písničku. A tak jsem šel do Maličkostí a speciálně objednal hrací skříňku. Požádal jsem je, aby našli tu správnou melodii a naprogramovali ji. Nebyl jsem si jistý, jestli máš ráda balet, ale majitel trval na tom, že je tradice mít tam baletku, takže... jsem do toho šel. Zrovna dnes ráno jsem si ji vyzvedl."

"To bylo v tom balíčku, který jsi držel," zašeptala Hermiona a natáhla ruku, aby si rychle setřela slzy, které jí začaly téct.

Draco přikývl. "Jo. Proto jsem ti předtím neřekl, co to bylo. Chtěl jsem počkat a dát ti to zítra, ale... no, nemohla jsi usnout a vím, že jsi říkala, že ta písnička, kterou ti zpívala matka, tě vždycky uspí, takže -"

Přerušil ho vzlyk. Vzhlédl a uviděl Hermionu, která se už nesnažila utírat slzy - bylo jich příliš mnoho na to, aby je zadržela.

„Grangerová, jsi v pořádku? Jestli se ti to nelíbí…“ Srdce se mu při té představě sevřelo.

„Ne,“ rychle ho přerušila a popotáhla. „Ne, Malfoyi – moc se mi líbí. Jen… to je ten nejhezčí dárek, jaký jsem kdy dostala.“

Draco byl zaskočený. Říkala mu to proto, aby byla milá nebo to myslela vážně? Protože jestli ano, znamenalo by to, že jeho dárek překonal Potterův dar v podobě deníku.

„Nemůžu ti ani říct, jak moc to pro mě znamená,“ pokračovala mezi vzlyky. „Měl jsi s tím tolik starostí-“

„No, není to jako bych ti to vyrobil vlastnoručně,“ vtipkoval. „Jen jsem ti to objednal.“

Zavrtěla hlavou. „Ty… Vzpomněl sis, že jsem ti to pobrukovala. Psal jsi mé matce. Utratil jsi za ni Merlinví kolik…“

Její reakce vypadala opravdu upřímně. Cítil se sám se sebou spokojený a usmál se. „Takže se ti líbí?“

„Ne, jsem z ní úplně nadšená. Tak moc ti děkuji.“

„Nemáš za co,“ odpověděl nonšalantně. „Rádo se stalo.“

Hermiona ještě jednou popotáhla a usušila si poslední slzy. Něžně zavřela víko hrací skříňky a na chvíli se zatvářila zamyšleně.

„Co máš na srdci?“

Pohlédla na něj. „No, vlastně…“ Její hlas se vytratil. Znovu se vypadala rozpačitě. „Říkala jsem si – a samozřejmě můžeš říct ne, když se ti to nebude pozdávat – jestli bych mohla… spát dnes v noci tady?“

Její hlas byl tak tichý, že si nebyl jistý, jestli slyšel správně. Ale podle toho, jak se červenala, si myslel, že ano. „Jo,“ odvětil pomalu, když mu její otázka začala docházet. „Jo, jasně. Já se prostě vyspím na podlaze-“

„To ne, ehm… Myslím, že bys m-mohl… spát.. jestli bychom mohli spát spolu na posteli… Tím myslím spát, ne, však víš…“

Cítil by se pobavený jejím koktáním, jen kdyby nebyl tak šokovaný tím, na co se ho ptala. „Aha, dobře,“ řekl rychle. „Spát. Jo, můžu – tedy, můžeme-“

„Já prostě doopravdy nechci být dnes v noci sama…“

„V pořádku. Jistě. Jo, r-rozumím.“ Sakra. Už začínal také koktat.

„Díky,“ řekla hlasem stěží hlasitějším než šepot. „Hodně by to pro mě znamenalo.“

Spát s ním by pro ni hodně znamenalo? Do jakého paralelního vesmíru se právě dostal? Přesto o tom nepochyboval. Neodvážil se. Cokoli by řekl, by ji mohlo kdykoli přimět k tomu, aby si uvědomila, že ho právě požádala, aby s ní spal v jedné posteli, a ona by se zděšeně vyřítila z pokoje. A to Draco nechtěl. Ne, nechtěl, aby dnes spala sama, stejně jako to nechtěla ona.

„No, ehm…“ Vstal z postele a Hermiona ho následovala, aby z ní mohl stáhnout přehoz. „Jo, jen… zalez si tam. Udělej si pohodlí.“

Úlevně se na něj usmála. Položila hrací skříňku na noční stolek a otevřela ji. Jakmile se ocitla pod peřinou, Draco si přilehl k ní. Bylo úžasné, že i když to byl zvláštní pocit, ležet v jedné posteli s Hermionou Grangerovou, bylo to zároveň tak správné.

Draco zamumlal zaklínadlo, které na krátký okamžik ponořilo místnost do tmy, než oknem začalo pronikat měkké světlo měsíce.

Otočil se na bok tak, aby ležel čelem k Hermioně, která také ležela na boku. V měsíčním světle, které jí dopadalo na tvář, vypadala tak krásně, že Draco měl co dělat, aby to nevyslovil nahlas. Naštěstí Hermiona promluvila dřív, než ze sebe stačil vypravit slovo.

„Děkuji, Draco. Za všechno.“

Zamrkal, když na jejích rtech zaznělo jeho křestní jméno. Překvapilo ho, jak nádherně zní, když ho ona vysloví.

Navzdory šoku, že si teď zjevně začali říkat křestními jmény, dokázal odpovědět: "Není zač... Hermiono."

Usmála se, když ji tak oslovil. Možná si myslela to samé, co on, když vyslovila jeho jméno. Bylo to těžké uhodnout, ale opravdu – a to bylo to poslední, na co pomyslel, protože o zlomek vteřiny později se k němu naklonila a políbila ho.

Byl naprosto překvapený, ale šok rychle odezněl.

Byl to úplně jiný polibek než jejich první. Zatímco ten první byl vášnivý a zběsilý, tento byl jemný a sladký… pevný, ale něžný. Trval jen několik krátkých vteřin, než se od něj odtáhla.

Když konečně otevřel oči, zjistil, že se na něj usmívá. Z toho, co viděl, nebylo v jejích rysech ani stopy po lítosti. Draco úsměv opětoval.

„Dobrou noc,“ popřála mu měkce, než se otočila na druhý bok zády k němu.

"Dobrou noc," podařilo se mu vykoktat. Díval se na její zátylek a srdce mu bušilo jako o závod. Právě ho políbila. Hermiona Grangerová ho právě políbila. Dobrovolně. Tentokrát neudělal první krok on – políbila ho sama od sebe.

Bylo dobře, že ho teď nemohla vidět, protože se šklebil jako idiot. A musel odolat nutkání přitáhnout si ji zpátky k dalšímu polibku. Ne, musel na ni jít pomalu. Stejně byla velká šance, že se ráno probudí a bude litovat, že ho políbila. Anebo ten polibek možná neměl být romantický, spíš něco jako projev jejího vděku...

„Malfoyi?“ promluvila najednou ospalým hlasem.

„Jo?“

„Omlouvám se.“

„Za co?“ Mrzí ji, že ho políbila? Za to se určitě omlouvat nemusí.

„Omlouvám se,“ pokračovala hlasem tak tichým, že ho sotva slyšel. „Dal jsi mi tak nádherný dárek, ale já tobě nedala nic.“

Zasmál se tomu. „Ale Grangerová. Nemáš ponětí. Právě jsi mi dala všechno, co jsem chtěl,“ ujistil ji.

Na to už nereagovala. Draco si nebyl jistý, jestli to bylo proto, že se snažila přijít na to, co tím myslel, nebo proto, že usnula. Podle stálého rytmu jejího dechu usoudil, že to bylo to druhé. Nejspíš je to tak dobře, pomyslel si. Stejně pravděpodobně nebyl připravený na to, aby věděla, co tím myslel.

Dál se na ni díval v měsíčním světle. Byl by se spokojil s tím, kdyby ji celou noc pozoroval, jak spí, ale cítil, jak mu těžknou víčka a hrozí, že se mu zavřou. Nesnažil se s tím bojovat. Čím dřív usne, tím dřív přijde vánoční ráno. Z dalšího dne měl dobrý pocit - už jen proto, že se probudí vedle Hermiony Grangerové.

Jak se vzduchem nesl tichý zvuk hrací skříňky, Draco zavřel oči a upadl do spánku, který byl na velmi dlouhou dobu jeho posledním klidným spánkem.