Autor: hesaluti Překlad: denice Beta: Sevik99 Banner: Jacomo
https://www.fanfiction.net/s/7957417/1/Discovery
Rating: 13+
Kapitola 14. Slavnost
Nikdo z nich se nezmínil o lehce intimní chvilce, ke které mezi nimi došlo, a Hermiona byla ráda. Přemýšlela, co se to děje, protože způsob, jakým na Draca reagovala, něco naznačoval, ale jakmile o tom začala logicky uvažovat, věděla, že ve skutečnosti ji přitahovat nemůže. Tak co to mělo znamenat? Chtíč? Nějaké hloupé pubertální poblouznění, protože byl dobře vypadající muž? Ne! Takhle Hermiona Grangerová nepřemýšlela.
Proč tedy stála před zrcadlem, kde si už vyzkoušela čtvero oblečení a různé účesy? Šlo jen o vesnickou slavnost a nebyl tu nikdo, na koho by chtěla zapůsobit, tak proč všechno to vzrušení? Lehla si na postel a kousala se do rtu. Byl tu někdo, na koho chtěla zapůsobit, nebo ne? Musela přiznat – i když jen sama sobě – že ji zajímalo, co si o ní Draco myslí. Sledovala, jestli se na ni dívá, a dvakrát ho přistihla. V poslední době měl navrch, protože bojovala s tím, že ji přitahuje. Teď mu chtěla dát ochutnat jeho vlastní medicínu, a aniž by o sobě měla přehnané mínění, věděla, že to zvládne.
Svlékla si poněkud usedlé krajkové šaty, které měla na sobě, a znovu se prohrabovala svým šatníkem. Vytahovala různé kusy, prohlížela je a vracela zpět. Její garderoba byla elegantní, bez poskvrnky, drahá, ale nijak zvlášť sexy. Vytáhla ramínko, na kterém viselo několik sukní, a něco ji zaujalo. Byly to šaty, které už měla nějakou dobu, ale prakticky v nich nechodila. Většinou to tak nedělala, za své oblečení utrácela, ale opravdu je nosila. Tyto šaty si koupila z okamžitého nápadu, když měla jít jednoho letního večera na schůzku. Byla to katastrofa a ona je pověsila do skříně a zapomněla na ně.
Sundala je z ramínka, a ještě než si je přetáhla přes hlavu, věděla, že jsou to ty pravé. Byly námořnicky modré s krásnými modrými a zelenými vzory. Linie výstřihu byla nízko a horní lem šatů jí téměř sklouzával z ramen. Dokonale seděly na prsou a pak se zužovaly do pasu, odkud v měkkých vlnách nádherně splývaly po nohách.
Podívala se na sebe a přikývla. Tohle bylo perfektní – jen o něco koketnější než její obvyklý styl, ale přesto vkusné a elegantní. Obula si stříbrné sandálky s nižším podpatkem a navlékla stříbrný nákotník. To bylo ono! Nepotřebovala žádné další šperky ani doplňky, a najednou jí vlasy, které většinou vypadaly, jako by se musely svázat, aby je udržela spořádané, hladce splývaly dolů po ramenech a zádech.
Ještě jednou doladila své lehké nalíčení a zamířila ke schodům. Draco byl v zahradě, usrkával víno a hleděl přes pole. Zahlédla ho oknem, tak šla, vzala si sklenici a zamířila ven. Nezapomněla na svou touhu přimět ho, aby se na ni díval tak, jak ona poslední dobou na něj, a nebyla zklamaná. Když se k němu blížila, vykulil oči a klouzal jimi dolů po jejím těle a nohou. Prohlíželi si ji takhle už mnohokrát a ona předstírala, že si toho nevšímá.
„Ahoj – mohl bys mi nalít, prosím,“ řekla a postavila sklenku před něj na stolek.
Dracovy oči se znovu upíraly na její nohy, a když vzhlédl, zvedl jedno obočí. „Věděl jsem, že mám pravdu.“
„V čem?“
„V tom, že jsi sexy.“
Hermiona obrátila oči v sloup. „Předpokládám, že to měla být poklona?“ řekla. „Díky, ale jsou to jen staré letní šaty.“ Neobtěžovala se prozradit mu, že strávila hodinu snahou vybrat si, co si obleče.
„Možná to byla pravda, když visely na ramínku, ale teď ne,“ poznamenal. „Vypadáš zatraceně úžasně.“
Doufala, že si toho všimne, ale takovou odpověď nečekala.
„Děkuji.“ Sedla si a upila ze sklenice, ale věděla, že Draco na ni pořád zírá. Zvedla k němu oči. „Civíš na mě.“
„Jsi nádherná,“ řekl nonšalantně a bez náznaku rozpaků.
Hermiona se nadechla a pak měla pocit, jakoby nemohla vydechnout, ale rozhodla se, že se před ním nebude chovat jako nervózní pitomec, protože to už měla dávno za sebou. Muži ji často považovali za atraktivní a ona byla při přijímání komplimentů docela sebevědomá a bez rozpaků. Tohle ale nebyl jen tak nějaký muž, že? A nebyla si úplně jistá, že si to Draco opravdu myslí – dokázala si představit, že mu poklony prostě plynou z úst, aniž by je myslel vážně. Předpokládala, že spousta jeho přítelkyň by nic jiného nečekala.
„Nádherná?“ zeptala se. „Oblékla jsem si šaty a teď jsem najednou nádherná?“
„Vypadá to, že ano.“
„Nevěřím, že to myslíš vážně.“ Věnovala mu svůj nejlepší úsměv. „Ale ještě jednou děkuji za poklonu.“
Draco se zazubil: „Ta malá podivínská knihomolka by byla tak pyšná na své dospělé já.“
„Jak to?“
„Sebevědomá a vyrovnaná, když přijímá šokující kompliment od velmi přitažlivého muže…“ Draco nechal konec věty vyznít do ztracena, dokázal v ní pochválit sebe i Hermionu zároveň.
„Samochvála smrdí,“ poučila ho. Odmávl to extravagantním gestem ruky.
„Tak mě pochval ty!“
„To nemůžeš vyžadovat! Musíš počkat, až někdo bude mít pocit, že si to zasloužíš!“ Lehce se uchechtla, tohle škádlení ji moc bavilo.
„Takže nemáš pocit, že si chválu zasloužím?“ Draco si vybraným způsobem zvedl límec, což bylo také velmi zjevně lehce ironické.
Hermiona protočila očima. „No dobrá – vypadáš velmi pohledně,“ řekla poslušně, ale dala do toho moc málo nadšení. „Ach – a výborně, pochválil jsi někoho s mnohem méně úctyhodným původem, než je tvůj!“
Předstíral rozhořčení. „To mě urazilo! Víš, že teď takhle nepřemýšlím!“ Mrkl na ni a pokračoval: „Měli bychom vyrazit, nebo přijdeme pozdě – pojďme přivodit několika místním mužům srdeční záchvat.“
xxx
Když se setkali s přáteli, Hermiona zachytila Callumův hodnotící, uznalý pohled, ale choval se jako dokonalý gentleman a očividně byli s Helenou velmi šťastní. Draco ji znovu držel za ruku a ona netušila, jestli je to jen na oko, nebo jestli to opravdu chce.
Na vesnické slavnosti bylo rušno a Hermiona si užívala prohlížení stánků a sledování her. Koupili si zmrzlinu a snědli ji u malého potůčku. Kdyby nebylo skutečného důvodu, proč tu s Dracem byla, nedokázala by si představit nic lepšího. Jarní slunce hřálo a ona se natáhla do trávy.
Netrvalo však dlouho, než ji Draco zatáhl na autodrom. Celou dobu se snažili autíčkem narážet do Heleny a Calluma a chichotali se jako děti. Pak se dívky na chvíli vzdálily, aby si prohlédly pár stánků s voňavkami a bižuterií.
„Máš obdivovatele,“ šeptla Helena a Hermiona se zamračila.
„Cože?“
„Támhle ten muž si tě prohlíží,“ zazubila se Helena. „Nedívej se tam, nebo bude vědět, že jsem ti to řekla.“ Uchechtla se. „Chudák, neví, že jeho konkurencí je Drew!“
Hermiona sklouzla pohledem za ni, ale nikoho nespatřila. Cítila se trochu nesvá, že ji někdo sleduje, ale třeba si to Helena jen myslela. Přesto věděla, že by se o tom měla zmínit Dracovi, takže jakmile se všichni zase sešli, zařídila to tak, aby zůstali na chvíli sami.
„Naléhavě po mně toužíš?“ žertoval, když vykročili, a Hermiona si povzdechla.
„Ne – Helena říkala, že mě někdo sleduje – nějaký muž,“ vysvětlila.
„Varoval jsem tě, co by ty šaty mohly způsobit,“ pokračoval Draco v žertování, ale Hermiona se naštvala.
„Draco! Co když někdo ví, že tu jsme?“
Draco zvážněl. „V pořádku – vím, jak to myslíš. Dokážeš si vybavit, jak vypadal?“
„Neviděla jsem ho, když jsem se otočila, byl pryč.“
Zamračil se. „Měli bychom zůstat spolu a prostě dávat pozor. Pravděpodobně to nic neznamená – jen někdo, kdo obdivuje tvoje nohy.“
„Nech si těch řečí o mých nohou!“
„S kterou částí tvého těla bys chtěla, abych pokračoval?“ pátral Draco a prohlížel si ji od hlavy k patě.
„Bojím se.“ Ta slova ho zastavila a povzdechl si.
„Já vím – jen se snažím odlehčit náladu.“
xxx
Živá kapela byla dobrá a Hermiona se pokusila znovu se uvolnit. Callum ji vytáhl k tanci a ona se neochotně podvolila. Melodie byla živá a rozesmálo ji, když ji Callum podtočil pod svou paží a zase zpět. Kapela změnila melodii a Callum ji chytil za obě ruce a vířili spolu kolem dokola tanečního parketu. Vrátili se ke svému stolu a zjistili, že tam nikdo není, protože Draco šel tančit s Helenou.
„Půjdu a donesu nám ještě něco k pití,“ nabídl Callum a na chvíli nechal Hermionu o samotě. Dívala se na Draca tančícího s Helenou a usmívala se. Bylo pěkné vidět ho tak uvolněného a bavícího se. Na okamžik si dokázala představit, že tu zůstanou – nikdy se nevrátí ke svému starému životu. Bylo by dost snadné opustit všechen ten stres a starosti.
Nechala oči bloumat kolem, zastavily se u nedalekého stolu, kde seděly další dva mladé páry. Přemýšlela, kde žijí – vesnici tedy neobývali jen starší lidé? Tehdy ho uviděla – muže středního věku, který seděl sám u stolu blízko vchodu. Byl docela nenápadný, ale zíral přímo na ni. Když na něj pohlédla, rychle sklopil oči a napil se.
Zamračila se a neklidně se odvrátila. Samozřejmě, mohl náhodou hledět jejím směrem. Že by ji obdivoval? Letmo na něj pohlédla, díval se jinam, ale to ji neuklidnilo, protože něco na jeho chování bylo zvláštní. Jako by se záměrně díval jinam – bylo na něm něco nepřirozeného.
„Jsi v pořádku?“ do jejích myšlenek pronikl Helenin hlas a Hermiona sebou lehce trhla.
„Promiň, polekala jsem tě?“
„Ano – ne – to je v pořádku. Jsem v pořádku,“ koktala Hermiona. Jemně stáhla Helenu na židli. „Nedívej se hned, ale kdyby ses mohla ohlédnout ke vchodu. Sedí tam tmavovlasý muž. Je to ten, kterého jsi předtím viděla na mě civět?“
Helena předstírala, že si rovná kabátek, zavěšený na opěradle židle, aby se mohla pořádně podívat. Obrátila se zpět k Hermioně. „Ne. Tohle není on. Proč?“
„Není?“ Hermiona si s úlevou povzdechla. „Jen na mě zíral.“
„Kdopak?“ zeptal se Draco, který zaslechl poslední část jejich rozhovoru.
„Nikdo, to nic,“ Hermiona na něj konejšivě kývla.
Helena si to vyložila úplně chybně. „Neboj se, Drewe. I když by Harriet mohla mít spoustu obdivovatelů, má oči jen pro tebe!“
Draco se usmál, ale Hermiona viděla, že je napjatý, a pořád se rozhlížel. Helena s Callumem šli tančit a Draco se naklonil k Hermioně. „Co se děje? Viděla jsi toho muže už dřív?“
„Ne. Myslela jsem si, že je to ten muž, který na mě zíral předtím, ale jsem paranoidní, protože když jsem se zeptala Heleny, řekla, že to není ten stejný člověk,“ vysvětlovala.
„Možná bychom měli jít domů,“ navrhl.
„Ne. Nic to neznamená – jen jsem přespříliš opatrná.“ Vstala, odhodlaná neskončit den s tímto pocitem. „No tak – chci si zatančit se svým manželem.“
Na okamžik si myslela, že Draco odmítne, ale pak uchopil její nataženou ruku a nechal se odvést na taneční parket. Teprve, když mu stála tváří v tvář a drželi se za ruce, jí došlo, že s ním jde dobrovolně tančit. Proč to udělala? Znamenalo to, že se budou vzájemně dotýkat a držet! Na co myslela? Draco jí stiskl ruce a začali se pohybovat. Bylo to trochu nucené a připadala si trapně, protože si nebyla jistá, kam s nohama, rukama nebo očima.
Draco se ladně pohyboval, což nebylo překvapující, a po několika okamžicích ji jednou rukou objal kolem pasu a přitiskl si ji blíž. Tak se aspoň nemusela starat, kam s očima, protože jediné, co právě viděla, bylo jeho rameno. Jednu dlaň měla položenou na jeho hrudi, druhou ho držela za ruku a společně se pohupovali do rytmu plynoucí hudby.
Hudba se změnila, nyní zpomalila a Hermiona se chystala vrátit se ke stolu, když ucítila, jak jí Dracova ruka sklouzla dolů po křivce zad. Jejich paže se uvolnily, což mu umožnilo přitisknout se ještě blíž, a pak Hermiona udělala něco čistě instinktivního. Položila hlavu na jeho rameno a zavřela oči.
Zdálo se, že vše okolo zmizelo, když vnímala tu chvíli; její tělo milimetry od Draca, jemný, teď plynulý pohyb v souladu s hudbou, tvář zahřátá teplem sálajícím z něj. Už víc nepřemýšlela o tom, kde by měly být její nohy nebo zda se ho dotknout rukama, protože rozpaky byly najednou ty tam a zanechaly prostor přirozenému, plynulému pohybu, který je oba pohltil.
Hudba zmlkla a zpěvák začal vyhlašovat, kdo vyhrál v tombole. Vrátili se na svá místa a Hermiona se pokusila roztřídit pocity, které ji zjevně ovládly, jakmile se dostala blízko k Dracovi.
„Teď přišel,“ řekla tiše Helena, když si Hermiona sedla.
„Prosím?“
„Tvůj dřívější obdivovatel. Právě jsem ho zahlédla,“ vysvětlila Helena.
„Aha.“ Hermiona se rozhlížela tak nenápadně, jak jen dokázala. „Kde je?“
„No, je to legrační, ale kupodivu jsem ho právě viděla u baru s chlápkem, na kterého jsi mě upozornila – s tím tmavovlasým, co seděl u vchodu, když jsme dorazili…“
Hermiona se prudce narovnala. „Počkej – muž, který na mě zíral, teď mluví s tím, o kom sis myslela, že mě obdivuje?“
Helena přikývla. „Ano. To je ale náhoda!“
Hermioně ztuhla v žilách krev, nezdvořile se odvrátila a popadla Draca za paži.
„Musíme jít,“ zašeptala naléhavě.
„Proč? Co se děje?“
„Muž, který byl předtím na trhu, teď mluví s tím, co na mě civěl, když jsme sem dorazili!“
Rozhlédl se, ale ona potřásla hlavou. „Neuvidíš je – jsou u baru, ale nevěřím, že je to náhoda.“
„Ani já ne,“ souhlasil. „Měli bychom jít – omluv nás.“
Hermiona udělala, co navrhl, a řekla Heleně, že jí není dobře. Ta na ni divně pohlédla, ale přikývla, usmála se a vyjádřila naději, že se brzy bude cítit lépe. Draco chytil Hermionu za ruku a vedl ji ven, přes vesnické náměstíčko na cestu k jejich chalupě. Když zahnuli za roh, dav lidí prořídl. Vykročili temnou uličkou, a Hermiona si uvědomila, jak zranitelní jsou.
„Měli bychom se přemístit,“ navrhl, jako by jí četl myšlenky. Zastavil se a vtáhl ji mezi dveře obchodu, rozhlédl se kolem a přemístil je před zatáčku u Callumovy chalupy. Neptala se, proč sem a ne až přímo k jejich vlastnímu domku, protože věřila, že k tomu měl důvod. Následovala ho za zatáčku. Přiložil si prst na rty, aby naznačil, že má zůstat zticha. Nevzal je rovnou domů – protože tam někde v okolí na ně mohli čekat. Držel se okraje cesty a ona šla za ním. Když se dostali na dohled ke své chalupě, náhle se zastavil, takže Hermiona do něj vrazila.
„Aach!“
„Víš, kam jinam bychom mohli jít?“ zašeptal naléhavě.
„Jak to myslíš?“ zeptala se zmateně a masírovala si čelo v místě, kterým se udeřila o jeho záda. Draco ji přitáhl k sobě a ukázal vpřed. Když se tam podívala, zalapala po dechu. Jejich chaloupka byla zčernalá, všechna okna rozbitá a střecha téměř pryč. Vypadala, jako by shořela, ale bez plamenů a kouře. Zcela jasně tu bylo použito kouzlo, a stejně tak jasně někdo doufal, že budou doma. Cítila, jak ji tahá za ruku.
„Hermiono? Víš, kam jinam bychom mohli jít?“ Skryl ji za stromem. „Jdou po nás – musíme odtud ihned pryč.“
„Eehm…“ Hermionin mozek nedokázal nastartovat, nezvládal správně zhodnotit tuto situaci.
„Hermiono!“
„Neznám žádné jiné bezpečné domy,“ začala, a pak se zarazila. Napadlo ji, že ministerstvo poskytlo azyl mladému kouzelníkovi, který viděl někoho seslat Avadu Kedavru a byl v ohrožení. Pomáhala s nějakými právními záležitostmi a Harry mu na pár posledních dnů případu našel místo, kde mohl zůstat.
Adresu neznala, ale věděla, že má něco společného s barvou.
„Pojďme zatím ke mně…“ začal Draco.
„Ne! To je směšné! Tam budou určitě pořád hlídat!“ odporovala. „Vím o jiném místě, ale nepamatuji si adresu…“
Od chalupy k nim dolehl ostrý zvuk; oba ztuhli. Draco vyhlédl zpoza stromu. „Prostě pojďme…“
„Aqua Bay… Limetkový dům, Aqua Bay…“ vzpomněla si. „Pamatuji si, jak jsem si říkala, že to všechno jsou odstíny zelené!“
„Můžeš se tam přemístit, když znáš jenom jméno?“ Naléhavost v jeho hlase byla velmi zřetelná.
Odpověděla stejným tónem. „Netuším, ale nemáme jinou možnost, než to zkusit, že?“
Zavrtěl hlavou, přistoupil těsně k ní a pevně ji uchopil. Zoufale myslela na Aqua Bay, znovu a znovu opakovala ten název, když se k němu přitiskla a přemístila je.
PP: Další kapitola vyjde už příští středu v poledne:-)