Preklady fanfiction Harryho Pottera

---------------------------------------------------

Kapitola třicátá druhá

Společně

---------------------------------------------------

“Ještě jednu věc?” V Harryho vnitřnostech se začala formovat tuhá hrudka. Když se ve svém sedadle předklonil, přešlo to ve spalující pocit. Sevřel nohy, ale znovu se neopřel. Nemohl. Byl příliš naštvaný. Jak teď věděl, neopodstatněně. Snape se s ním snažil vycházet, už od chvíle, co se probudil bez svých vzpomínek. Věděl, že to zkoušel ještě mnohem déle, ačkoli si to nemohl pamatovat. Nepotřeboval si to pamatovat, aby tomu věřil, ne, když teď měl v hlavě tolik Dracových historek ohledně minulého roku. Ledaže by Draco lhal...

To si Harry nemyslel, i když před pár týdny by se hlasitě zasmál, kdyby mu někdo předpovídal, že kdy, vůbec kdy, začne věřit Dracu Malfoyovi.

Nebo Dracu Snapeovi.

Ačkoli všechny ty vědomosti o tom, jak s ním Snape chtěl dobře vycházet, Harryho vzteku vůbec nepomohly. Jak by mohly? Snape mu stále odmítal říct o čemkoli, na čem opravdu záleželo. Nebyl Dracem, to bylo jisté.

Nemohl si pomoci, musel hned skákat k vlastním závěrům. Snášel od toho muže pět let tyranii a tu si pamatoval. Hluboko uvnitř, kde na tom záleželo, Snapeovi nevěřil.

“Ještě jednu věc?” zeptal se znovu, když mu Snape neodpověděl.

Nevěděl, že tajnosti a ticho mu nevyslouží Harryho důvěru? Ale ta mohla být ztracena v každém případě. Třeba to Snape i dokonce věděl.

“Ano.” Snape to slovo řekl bez jakéhokoli procítění, které by mohl Harry zaznamenat, ale neřekl také nic jiného.

Pálení v Harryho vnitřnostech mu v tu chvíli připadalo jako řeka kyseliny, prořezávající kaňon skrz jeho bránici. Zaťal pěsti a nějak se mu podařilo nezalapat po dechu bolestí. Jeho zlost znamenala víc. Vlastně to hraničilo s nenávistí, ačkoli se Harry opravdu hodně snažil, aby nenáviděl jen Voldemorta. Dobře, a Bellatrix. Snape ve spolku nebyl a on to věděl, ale přes to... “Mluvte, k čertu!”

Muž ostře přikývl. “Je to ohledně té místnosti, kam ses minulou noc přenesl přenášedlem.”

Ta místnost? Ta kruhová místnost? O tom to celé bylo?

Jeho zlost se rychle vytratila. Bylo divné, jak náhle zmizela, jako voda odtékající odtokem, a zanechala jej zvláštně prázdného. Ani si nebyl jistý, proč se tak rozzlobil. Na chvíli to vypadalo, jako kdyby mu chtěl Snape říct něco skoro otřesného, něco, po čem by křičel naprostým zoufalstvím. Ačkoli netušil, proč by něco takového měl předpokládat.

Na kruhové místnosti by nemohlo být nic tak šokujícího, ne?

Harry se trochu uvolnil a kyselost z jeho žaludku mizela. “Co je s ní?”

Byla to jeho představivost, nebo se Snape trochu ušklíbl? Těžko se to dalo říct, když jeho obvyklý výraz byl zosobněnou vážností. “Neřekl jsem ti nic, co by nebyla pravda, ale teď... myslím, že bych ti měl říci o něco více skutečné pravdy.”

To už bylo prostě otravné. “Více pravdy? Proč nezkusit celou pravdu?”

Není divu, že Snapeovi nevěřil. Kdo k sakru využívá částečných pravd ke svému vlastnímu…

Ne. Tímhle směrem se Harry nechtěl nechat svést, ani když to vypadalo, že jeho mysl chce.

Tak trochu. Někdy.

Byli jen přátelé, něco, co Harry musel mít na paměti. Něco, co mezi nimi musel udržovat. “Tak se přátelé chovají, ne? Že si navzájem říkají celou pravdu?”

Snape si povdechl. “Jsme přátelé, Harry?”

Jasně, že nebyli. Jak by mohli. Ale Harry slíbil, že to zkusí, tak jen pokrčil rameny. “Ještě úplně ne, ale slíbil jsem tě naučit jak, vzpomínáš?”

“To ano,” řekl Snape tiše.

Teď nezněl vyrovnaně, ale rozpolceně. Zraněně. Co by s tím udělal přítel? Tak... povzbuzení.

“No tak, buď statečný,” řekl. “Řekni mi to, ať už je to cokoli. Myslím teda, nemůže to být takhrozné, ne?”

Harry netušil, jak by mohlo, ledaže by se Snape chtěl vyznat z používání toho pokoje k provádění temných rituálů, které by mohly Voldemortovi poskytnout více moci. A to zcela jasně nebylo ono. V tom mu Harry věřil. Ve skutečnosti, díky tomu, že věděl o Snapeově špionáži pro Brumbála, riskování jeho života, zdraví a příčetnosti, aby pomohl řádu, tak to najednou musel říct. Přítel by to řekl.

“Vím, že umíte být statečný, pane.”

Pro jednou ten muž nic neřekl ohledně onoho posledního slova. Místo toho zavřel oči alespoň na pět vteřin, jako kdyby sbíral odvahu. Nebo dělal rozhodnutí. To Harry s určitostí nemohl říct.

Pak je otevřel a začal hovořit: “Řekl jsem ti, že ta místnost byla součástí mých komnat. Potud je to pravda; ředitel to tak zařídil. Ale dokud sis nebyl vědom toho, že jsem chránil tvou mysl, bylo lepší vynechat každou drobnost, která by tě možná... rozrušila.”

“Zmijozelská lež. Znovu.”

Snape sklonil hlavu. “Ano. Abys věděl... ta místnost je umístěna docela blízko tvé vlastní ložnice v nebelvírské věži.”

“Jak blízko je docela blízko?”

Část Harryho si uvědomovala, že by neměl být schopný takto Snapea číst. Ne dostatečně dobře na to, aby zachytil drobné rozdíly v jeho řeči, aby věděl, že i nyní se snaží obejít hranici mezi pravdou a lží.

“Je na stejné úrovni, jako tvůj pokoj a je v jeho sousedství."

Proč nemohl pro jednou použít normální slova? “Myslíš tím, že je to vedlejší pokoj.”

“Ano.”

“A?”

Snape při té pobídce přimhouřil oči. “Dobře, tedy. Čistou pravdu, když ji tak moc dáváš přednost. Strávil jsem v té místnosti každou noc, Harry, v posteli pouhé tři stopy od tvé vlastní.”

Harry zíral. “Ta postel tam je jen na druhé straně zdi ode mě?”

“Ano.”

“To je...” Roztřeseně se zasmál, nejistý, co si má myslet. “To je poněkud děsivé. Ehm.. bez urážky.”

“Bylo jasné, že by ti to připadalo 'děsivé'. Konkrétně, když jsi zacházel do takových krajností, jen aby jsi nebyl v mé blízkosti.”

Nikde v jeho blízkosti... “Ale ty jsi potřeboval být blízko mě,” řekl Harry a pochopil. “Kvůli, ééé, aby fungoval přesun Nitrobrany.”

Snape sepnul ruce, ale ne tak napjatě jako před tím. Ne, že by i tak vypadal uvolněně. “Potřeboval jsem takovou blízkost, jaká jen byla možná. Kamenná zeď mezi námi nebyla ideální, ale bylo to o hodně lepší, než být na dvanáct hodin z každých čtyřiadvaceti oddělení polovinou hradu.”

“Tak tam jsi býval, když jsem tě šel navštívit do tvých komnat,” Harrymu zapadalo do skládačky stále víc kousků. “To ja ta záležitost Řádu, pro kterou jsi potřeboval mou mapu, že? Nepoužíval si ji jen abys mě sledoval, zkoušel si se dostat do mé blízkosti, jak jen to bylo možné. Aniž bych to věděl!”

“Nemohl jsi o tom vědět,” řekl jednoduše Snape. “Udělal bys opatření, aby ses mi ještě více vyhnul a to v době, kdy už jsem sotva zvládal udržet tě řádně zaštítěného od nežádoucích vniknutí. Ani jsem ti nemohl vysvětlit, proč ti byla odepřena mapa. Ne bez toho, abych ti pověděl o Nitrobraně, a v té době?”

“Dostal bych záchvat, že jsi na mě kdekoli v mé blízkosti, používal své mentální síly, jo.” Harry se zprudka nadechl. “Dobře. Chápu to. Ale, eh... můžu dostat teď svou mapu zpátky? Nemusíš se skrývat v mém okolí, abys se mnou strávil čas. Ne, když jsme přátelé.”

Přes Severusovy rysy přeletěl výraz nesmírné úlevy, ačkoli na druhou stranu, Harry si nemohl být jistý, jak to věděl. Mužův výraz se neměnil do té míry, že by to bylo viditelné. A přesto... bylo to očividné.

“Měl bych dnes večer napsat Albusovi a požádat jej, aby ti ji poslal. Přes prázdniny je v jeho péči, vzhledem k tomu, že zůstal v hradu.”

To dávalo dokonalý smysl, ale Harryho stále rozčilovalo, že jeho mapa takto putuje kolem. Měl by být tím, kdo rozhodne, kdo ji použije, kdo uvidí lidi, co se toulají po chodbách a sklepeních Bradavic...

“Hej,” vykřikl. “Proč jsi nebyl doma, když jsem se tě pokoušel navštívit? Můžeš se z toho pokoje přenést skrz krb do sklepení, a pokud jsi mě na té mapě celou dobu sledoval, tak bys měl vědět, že jsem se tě pokoušel navštívit!”

“Samozřejmě, že jsem tě nesledoval, když jsem spal.”

Ach. Takže Harrymu něco uniklo. “Myslel jsem, že jsi nespal. Že jsi byl vzhůru celou noc, abys udržel Nitrobranu.”

“Vidím, že slova vyčisti si svou mysl, než půjdeš spát pro tebe naprosto nic neznamenají,” řekl suše Severus.

“Nevysvětlils to!” vybuchl Harry a vzpomínky na nešťastný pátý ročník jej zavalily. “Jen jsi křičel a házel mě přes místnost a ječel, abych si vyčistil mysl a nikdy mi neřekl, do prdele,  jak a celou dobu mi někdo prostě mohl říct, že chce jen to proroctví! To byl důvod, proč jsem se Nitrobranu nechtěl učit, víš! Protože jsem si myslel, že se Voldemort snaží získat zbraň a že by se někdo o to měl starat!”

“Nevysvětlil jsem to,” řekl Snape a hlas se mu trochu třásl. “To bylo to, co jsem chtěl svou připomínkou sdělit, Harry. Přinejmenším by sis měl uvědomit, že se člověk může bránit během spánku. Byl jsem tvůj učitel a neučil jsem tě tak, abys to pochopil.”

“Neučil jsi mě vůbec,” Harry se nepokoušel být hnusný, ačkoli věděl, že tak jeho slova asi vyzněla.

“Učil jsem tě tak, jak jsem sám byl učen,” Snape se ušklíbl. “Což mě neomlouvá. Jako údajně zodpovědný dospělý bych se měl zaměřit na zlepšení mých metod vyučování, když jasně vyšlo najevo, že postrádají jakoukoli šanci na úspěch.”

“Jo, to bys měl,” odsekl Harry. Neměl chuť nechat Snapea být z obliga. “Ale proč bys to dělal? Byla to strašná zábava, dívat se, jak trpím, co? No? Nebyla?”

“Co chceš, abych řekl?” zeptal se unaveně Snape. “Už jsem se za tyto případy omluvil. Vlastně už několikrát.”

“Chci jen pravdu! Myslel sis, že je to velká sranda, postarat se o to, abych trpěl. Jen to řekni!”

“James mě šikanoval a já jsem na oplátku šikanoval tebe a s každou urážkou jsem doufal, že to slyší a trpí za tebe. To je pravda.”

“Já... “ Harry odvrátil hlavu. “Jo, dobře. Věřím, že to je pravda. Dělá to z tebe docela malicherného a pomstychtivého člověka. Doufám, že to víš.”

“To je všechno minulostí, Harry,” řekl Draco ze svého křesla. “Mně jsi odpustil horší věci, než tohle. Pro Merlina - snažil jsem se tě shodit z koštěte ve vysoké rychlosti!”

A Snape jednou zadržel Harryho od pádu.

Nějak to nezměnilo jeho zlost, která se vrátila v ještě větší míře. Chtěl Snapea zranit stejně, jako byl zraněn on sám. Vlastně to chtěl tak moc, že zapomněl na své odhodlání udržet soukromé věci soukromými. “Tak ty se můžeš bránit ve spánku. Chápu. Můžeš se bránit taky když jsi příšerně opilý? Protože jsem si toho jednoho večera všimnul, že ses moc o udržení svých smyslů nestaral!”

Draco napůl vstal ze svého křesla, ale švihnutí Snapeovy hůlky jej vrátilo zpátky.

“Bylo to proto, že jsem zrovna křičel, že tě už nikdy nechci znovu vidět?” pokračoval Harry přímo, “myslel jsem, že ses ožral ze zoufalství, ale bylo v tom víc než to, že? Rozhodl ses vysrat na Nitrobranu! Tu noc jsi byl ve svých komnatách! Ani ses nenamáhal jít do své speciální místnosti! Po tom, co jsem řekl, ses rozhodl, že ti může být ukradené, jestli mě Voldemort posedne-”

Harry si nebyl jistý, co se stalo pak, ale bylo to, jako by mu došla energie. Oči jej bolely, jako kdyby hodinu plakal, ale když natáhl ruku, aby si je otřel, jeho tváře suché jak troud.

Nepřišlo mu, že by se Snape pohnul, ale najednou byl před ním, klečel na podlaze, takže jejich oči byly na stejné úrovni. “Ne. Ne, Harry. Nic z toho není pravda. Ani jedno slovo.”

Tentokrát v jeho hlase nebyly žádné odstíny. Žádné vytáčky. Jen surová, upřímná pravda. Ne, že by si Harry myslel, že by si mohl být jistý, kdy Snape lže. I když tentokrát si myslel, že si může být jistý tím, že říká pravdu.

“Pak...” chtěl si znovu přejet tvář, ale nechtěl, aby si Snape myslel, že pláče, když neplakal. Tak si místo toho na ruce sedl. “Nechápu.”

“Hádali jsme se, protože jsem ten den už Lupina viděl a nedovolil jsem ti s ním mluvit,” řekl Snape a zůstával nehybně na kolenou. “Když mě Lupin uviděl, byl... znepokojený.” Snapeovy rysy se nad tou vzpomínkou zkřivily. “Stres z našich hádek, ze snahy o udržení tvých štítů Nitrobrany, i když jsi polovinu času nebyl blízko mě... řekl, že vypadám jako skořápka svého obvyklého já.”

“On věděl, co děláš s Nitrobranou?”

“Ne proto, že jsem mu to řekl,” odpověděl Snape a trochu se usmál. “Voldemort to ví, Harry. Mohu se bránit a ukrýt to, když bráním jen sebe, ale když bráním dva?” Snape potřásl hlavou. “Můj štít, který blokuje tvou mysl, je příliš očividný, než aby se dal přehlédnout. A tak ano, Lupin o tom ví. A když mě uviděl připraveného prasknout napětím, trval na tom, že si musím na jeden večer odpočinout.”

“Ale ty si odpočinout nemůžeš,” řekl Draco tiše. “Harry by byl napadený.”

Snape se zasmušile usmál. “Ne, pokud Lupin učinil kroky k tomu, aby svého pána na večer ochromil.”

“To neudělal,” vydechl Harry, zděšený tou představou. “Zabili by ho-”

“Ach, není tak hloupý, aby Pána zla napadl přímo,” řekl Snape a posadil se na paty, když zůstával před Harrym klečet. “A považoval jsem tu záležitost za tak nebezpečnou, že jsem bez obalu Lupinovi řekl, aby s tím nic nedělal. Ale tvůj přítel má svou vlastní hlavu.”

“Jako Nebelvíři,” řekl Draco.

“Sklapni ohledně Nebelvíru,” nařídil Harry. “To platí pro vás oba.”

Draco pokrčil rameny, jako by se ptal Ale co jsem řekl?

Harry si ho nevšímal. “Tak co tedy Remus udělal?”

Snape si povzdechl. “Minulé léto Voldemortovi asistoval při zotavování z jeho šíleném pokusu o získání temných sil skrze extrakci kostní dřeně. I teď občas nastávají období, během kterých trpí  následky z té procedury a Lupin, jako jeho momentálně nejcennější smrtijed, dostal odpovědnost za lektvary, na které je v tu chvíli Voldemort odkázán.”

“Zkazil lektvar?”

“Nic tak hloupého. Nicméně, oproti mým výslovným pokynům, si Lupin umanul té noci Voldemortovi doporučit doplňovač kostní dřeně. Velmi laskavě také Voldemortovi poskytl silné sedativum, takové, které potlačí dokonce i nevědomé pokusy o Nitrozpyt... ačkoli samozřejmě, údajný důvod pro sedativum byl, že Voldemorta ušetří ne nevýznamné bolesti z doplnění dřeně.”

“Takže jsi věděl, že nebudu v žádném nebezpečí útoku, ne té noci.”

“Ve chvíli, kdy se Lupin postaral o to, aby Voldemort byl bez smyslů, sdělil mi to, abych tak mohl 'mít volno'.” Snapeovy oči byly zastíněny. “Jen chvíli před tím jsi vyrazil z mých komnat. Vzhledem k okolnostem to vypadalo jako ideální chvíle na pár dvojitých drinků.”

“Jo,” přiznal Harry. “Řekl bych... ani nevím.”

“Víš. Myslel sis, že jsem to s tebou vzdal.”

Harry se ve svém sedadle zavrtěl. “Ehm... ano.”

“To neudělám.”

Harry to zaslechl jako velmi vzdálené zazvonění. Nemohl si být jistý, že je to skutečné. Také o tom nemohl přemýšlet. “Pokud je Remus pro Voldemorta tak důvěryhodný, proč mu prostě nemůže do těch lektvarů šoupnout dávku něčeho smrtelného?”

“Co je smrtelné pro kouzelníka Voldemortovy síly, to by bylo očividné po tom, co to ochutnala Nagini.”

“Takže Remus není považován za tak důvěryhodného.”

“Voldemort nevěří nikomu více než Nagini.”

“K čertu.”

“Také jej hlídá ve spánku, pro případ, že by si někdo usmyslel potulovat se poblíž s vytaženou hůlkou,” dodal Snape.

“Jinak řečeno, myslel na všechno,” řekl zasmušile Harry.

“Ne na všechno,” zamumlal Severus. “Skutečně vládneš mocí, kterou Pán zla nezná.”

Harry se nezatěžoval opravováním jej za použití toho pojmenování. Na jeho mysli toho měl mnohem víc. “Ne, nevládnu. Hádám, že to tak bylo, ale víš, jak na tom teď má magie je.”

“Bude to v pořádku.”

“Možná,” řekl Harry mrzutě.

“Samozřejmě, že bude,” řekl Draco. “Získáš své temné síly zpátky stejně, jako jsi získal světlé. Táta si nemyslí, že by se to vůbec stalo, ale-”

“Draco!”

Harry si povzdechl. Nechtěl znovu slyšet, jak mu nikdo nic nemohl říct. “Možná bychom prostě měli začít s hodinami Nitrobrany, Severusi. Kdo ví? Třeba to odemkne to něco v mé hlavě, co znovu vypustí mé temné síly, pokud je ještě vůbec mám.”

Snape se postavil ze svého kleku a trochu se protáhl. “Musíme sdílet myšlenky, alespoň na nějakém stupni. Nebude ti to vadit?”

Jasně že bude, ale když za to získá zpátky svou paměť, tak to bude stát za to. Cokoli, aby mohl znovu zprovoznit to zrcadlo. “Nebude,” řekl neochvějně Harry. “Jen - no, pokud můžeš, nedělej to, co dělal ten léčitel. Yatesborough? Bylo to, jako kdyby se do mě zařezávaly nože, když se snažil, abych si vzpomněl-”

“Zkoušel vynést na povrch tvůj ztracený rok,” řekl Snape a poklepával prstem o bradu. “Všichni jsme byli varováni, abychom to takto nenutili. Proto budu proplouvat jen mezi nedávnými vzpomínkami, když se ti budu snažit ukázat, jak je uzavřít. Bude to-”

“Jdu do Londýna!” oznámil najednou Draco, vyskočil ze svého křesla a strčil si ruce hluboko do kapes. “Musím vidět Rhiannon. Vezmu si koště, ale neboj se, můžu se zastřít na let a-”

Snape se na něj otočil. “Ty do Londýna nepůjdeš a tečka.”

“Ani tam nebude, ne?” zeptal se Harry. “Univerzita má také prázdniny-”

“Pak ji najdu, ať už je kdekoli!” Dracovy oči vypadaly divoce, když těkal pohledem z Harryho na Severuse a opačně. “Nemůžu tu tak stát, zatím co vy dva děláte tohle. Musím něco dělat!”

“Accio koště Draca Snapea,” vyprskl Snape. "Limitato Fidelium et Hogwarts.”

Dracovi spadla brada. “To nemůžeš udělat!”

“Nemluv jako Mrzimor. Je to únavné.”

Harry se domníval, že tohle není ta nejlepší chvíle, říct jim oběma, aby si svoje opovržení pro jiné koleje strčili někam. “Bude moci létat jen tady a v Bradavicích?”

Draco se zamračil. “Pak půjdu pěšky. Nebo na mě taky uvalíš Incarcerous?”

“Nepokoušej mě.”

“Tak do toho! Znovu mě proklej!”

“Zmiňoval jsem se ti, že tvůj bratr má problémy se sebeovládáním?” zeptal se suše Snape. “Možná by sis s ním mohl jít zalétat a pomoci mu rozptýlit jeho myšlenky od jeho petite amie.”

“Jako kdyby to cokoli dokázalo!” Draco najednou ztuhl. “Ale... dobře, fajn.” Namašíroval si to ke Snapeovi, celkem surově popadl své koště, vyšel ze dveří a zavolal: “Pojď, Harry!”

Harry na Snapea pochybovačně pohlédl. “Možná bychom měli najít způsob, jak mu pomoct, aby tuhle Rhiannon viděl. Myslím... někdy mám dojem, že není tak úplně vyrovnaný.”

“Harry, pojď!”

Po té, co hodil poslední pohled na Snapea, který vypadal... hmm, spíše zamyšleně, než rozzlobeně,  Harry pokrčil rameny a šel si pro své koště.

“Skutečně nemám problém s ovládáním,” řekl Draco, když kolem sebe kroužili vysoko nad domkem. Harry byl rád, že mu Ron pomohl s jeho strachem z létání, protože jinak by… no, bylivysoko nad zemí. “Jen jsem nemohl jen tak zůstat stát, když se Severus chystal prohlédnout si všechny tvé nedávné vzpomínky.”

“Proč? Není tam nic… ach,” řekl Harry a cítil se pitomě. “Naše rozhovory. Všechny naše rozhovory v Komnatě Nejvyšší potřeby.”

“Stály za to, každé slovo,” řekl Draco přesvědčeně. “Už mi teď věříš. Alespoň někdy. A někdy se dokonce chováš, jako bys mě měl rád!”

“Mám tě rád. Až na ty chvíle, kdy urážíš mé kamarády nebo Nebelvír.”

Draco si povzdechl. “Dobře. Zapracuju na tom. Ne, že by na tom až tak záleželo. Jakmile začnete vy dva sdílet myšlenky, můžu se klidně hned proklít sám. To bude možná lepší, než čekat na Severuse, až to udělá.”

“Neprokleje tě.”

“Ha. Nezapomeň, že mě přinutil sníst jed. Eh-- špatný výběr slov.”

“Nedovolím mu, aby tě zranil nebo potrestal za to, že jsi mi to pověděl.” Harry si nebyl úplně jistý, jak by tomu zabránil, ale byl pevně rozhodnutý na to přijít. Nebylo správné, kdyby za tohle musel Draco trpět. Byl jediným člověkem, na kterého se Harry byl schopný spolehnout. Byl jediný, kdo se choval jako jeho opravdový přítel. A to skutečně potřeboval.

A Draco byl jediný, kdo na to přišel.

“Neexistuje způsob, jak tomu zabránit,” řekl Draco, sjel rukama dopředu po násadě koštěte, jeho tělo ho následovalo, až na ní ležel. To jen dokázalo, jak dobrým letcem je. Bylo těžké v té pozici zůstat a stále udržovat koště v kroužení ve stejné výšce, ale Draco to zvládal lehce. “Z těch hodin Nitroobrany se nevymluvíš.”

“Příliš podezřelé?”

“Příliš nebezpečné.” Draco se přetočil na záda a řídil koště nohama.

“Tohle je příliš nebezpečné. Nech toho.”

“Stačí mě jen srazit. Vysvoboď mě z mého trápení.”

“Přestaň!”

Draco se na něj dlouze, beznadějně podíval, ale pak se přetočil a sedl si správně. “Nemám žádné iluze, Harry. Jsi mnohem důležitější než já, ať už pro válku nebo pro Severuse a má vlastní matka se ani neobtěžovala napsat mi dopis k mé plnoletosti. Vše, co jsem měl, byla Rhiannon a--”

“Přestaň s tím,” řekl Harry znovu a tentokrát myslel něco úplně jiného. Neměl rád, když Draco mluvil takhle.

“Proč bych s tím měl přestat? Musíš se znovu naučit Nitrobranu. Severus nemůže tvou mysl chránit pořád; je zázrak, že se mu to dařilo tak dlouho. Takže…” Draco přehltl, jen trošku. “Ztratím svého otce, až zjistí, že nemůžu být synem, kterého chtěl. Zdá se, že je to můj životní úděl.”

Harrymu připadalo, jako by mu do hrudního koše vnikla ruka a sevřela mu sdrce. Netušil, že jej může Dracovo utrpení tak silně ovlivnit. Předpokládal, že to znamená, že mu na něm začíná záležet. Nebo mu na něm možná záleželo vždy, i když zapomněl. To netušil. Jednu věc ale věděl.

“Neztratíš mě,” řekl a přiletěl natolik blízko, aby mohl položit ruku na Dracovo koště a ustálit ho. “Jsme bráchové. A ne, nevzpomínám si. Je to jen… teď to vypadá opravdově.”

Draco se na něj mdle usmál. Byl to úsměv, který se mu neobjevil v očích. “Aspoň něco.”

“Taky jsi dobrý brácha.” Harry lehce potřásl Dracovým koštětem, aby svá slova zdůraznil. “Věděl jsi, že jsem ty rozhovory potřeboval a kvůli nim svého otce neztratíš. Ani tě nepotrestá, nebo něco  jiného. To si nezasloužíš.”

“Jaké štěstí, že nedostáváme všechno, co si zasloužíme,“ řekl Draco tónem, který byl… tak nějak zvláštní. Harry nevěděl, co si o tom má myslet, ani o pohledu, který následoval.

“Cože?”

“Rizika beznaděje. Severus to tak říká a já doufal, že to nakopne tvou paměť. Kdybychom mohli sletět dolů a ty bys mohl oznámit, že sis na všechno sám vzpomněl… ne, asi by to stejně nefungovalo. Bude mě nenávidět.”

“Nebude tě nenávidět.”

“Proč, protože je ze srdce tak láskyplný? Tomu nevěříš.” Draco polkl. “A netušíš, kolikrát mně poučoval o tom, abych byl opatrný, co v tvé přítomnosti říkám. Neslyšel jsi naše hádky.”

“Slyšel jsem některé z nich--”

“A až zjistí, že jsem to udělal schválně, že to nebyla lehkovážnost, ale vzdor-” Draco se zachvěl. “Lucius měl rozhodné stanovisko, když přišlo na odpor. Ne, že bych očekával kouzelnický výprask, ale nějak mi víc záleží na tom, co si o mně Severus myslí, takže to bude horší bolest, když řekne, že já ne-- ne--” Draco ztuhl v páteři a zvedl bradu a klouby na jeho prstech byly bílé tam, kde držel koště. “Tak ať to tedy je. Možná si nezasloužím být jeho synem, ale jsem dost starý na to, abych potřeboval otce a--”  

“Nebuď hloupý.” Harry znovu potřásl koštětem druhého chlapce. Dracova křehká hrdost byla ještě horší než jeho otevřená bolest. “Nikdo není tak starý.”

“Včetně tebe?”

“Já žádného otce nemám. Ale ty jo a naprosto jasně mu na tobě záleží-”

“A to ty říkáš mně, abych nebyl hloupý,” řekl tiše Draco. “Taky mu záleží na tobě.”

“Podívej, kamarádství je všechno, co si tak můžu představit a i když se už zvětšilo, opravdu nedokážu…“ Harryho hlas se vytratil, když se zamyslel. Hmm. Napadalo ho několik dobrých důvodů pro svůj nápad. Asi nebyl perfektní, ale bylo těžké vidět nějakou jeho zápornou stranu. Ledaže by, samozřejmě, na to Snape odmítl přistoupit, ale to bylo docela těžké si představit, zvláště pokud bude opatrný…

“Opravdu nedokážeš co?”

“Ah. Snapeovi věřit,” řekl Harry a teprve se pomalu vracel do přítomnosti. To by mohlo fungovat, ne?

“Jsi pitomý, pokud Snapeovi nevěříš. Miluje tě!”

“No, v něčem mu věřím,” přemítal Harry. “Určitě věřím tomu, že je v této válce na Brumbálově straně. Předpokládám, že mu musím věřit, aby se Nitrobrana nestala noční můrou i tentokrát. Ale úplně mu nevěřím jako kamarádovi, víš?” Harry si to ještě jednou promyslel a pak přikývl. Ano, to by mohlo fungovat. Vlastně… pokud jej Snape opravdu miloval a zoufale chtěl znovu navázat jakékoli pouto, tak by asi Harryho plán neměl selhat.

“Sletím dolů a trochu si se Severusem promluvím,” řekl Harry. “Asi bude nejlepší, pokud tam nebudeš, když uvážíme jeho náladu. Když vylezu a zamávám na tebe, tak je pro tebe bezpečné, se k nám připojit. A neopovažuj se zpanikařit a utéct do Londýna.”

“Zaklel moje koště, aby mě tu udržel!”

“Říkals, že můžeš jít pěšky.”

Draco protočil oči. “Řečnický obrat. Přinejmenším bych se přemístil.”

“No, nedělej to. Slibuješ?”

Draco vypadal pochybovačně, ale pak trochu pokrčil rameny. “Dobře tedy. Slibuji. Ale co… co máš v plánu?”

“Přinutit jeho slíbit pár věcí.”

“Je to Zmijozel!” zasténal tiše Draco. “Jsem ztracený. Ztracený, ztracený, ztracený-”

“Víš, jak jsi mě pořád prosil, abych ti věřil?” usmál se Harry. “Prostě teď musíš věřit ty mně.”

“Že zmanipuluješ Severuse!”

“Ne… no...vlastně jo. Ano.”

Draco po Harrym střelil pohledem.“Vlastně jsi to už párkrát udělal, ale v těch případech ti to Severus dovolil.”

Zajímavé. “Tentokrát mě taky nechá. Dobře tedy?”

“Co když to nevyjde?”

“Vyjde.”

“Ale co když ne?”

“Může to být ještě horší?”

“Ne, jsem v každém případě ztracený.”

“Tak teda fajn. Jdu.”

Draco zasténal, ale nepokusil se ho zastavit, když Harry stočil své koště do strmého pádu.

****

“Vidím, že pan Weasley odvedl skutečně dobrou práci,” řekl Snape, když Harry prudce zatáhl koště a seskočil z něj. “Ve vzduchu se pohybuješ bez problémů.”

“Asi pomáhá, že si na tu nehodu nemůžu úplně vzpomenout. Ale jo, Ron byl skvělý.”

Snape letmo vzhlédl. “Uklidnil se tvůj bratr?”

Hmm. Tentokrát Harryho netrápila zmínka o “bratrovi”, i když bylo trošku protivné, že na to Snape stále narážel. “Trochu a myslím, že bych měl něco vysvětlit. Vím, že je můj bratr. Není potřeba mě o tom zkoušet přesvědčovat.”

Snape ztuhl a pak se velmi opatrně zeptal: “Víš to, že je tvým bratrem, na rozumové bázi nebo…“

“Ne, je to docela opravdové.”

“Chápu.”

K čertu. Harry by si myslel, že Snapea aspoň trošku potěší, ale ten místo toho mluvil odměřeně. No, to jen prokazovalo, že dosáhnutí dospělosti neznamená, že dospějete. Snape se možná cítil přehlížený. Což bylo… no, pochopitelné. Ale stále od něj bylo trochu malicherné, aby to nepřál Dracovi.

Na druhou stranu to Harry mohl použít jako svou výhodu. “Pojď dovnitř. Potřebuji si s tebou o něčem promluvit.”

I když na Draca žárlil, pořád o něj měl Snape starost. Znovu pohlédl vzhůru. “Možná bychom měli mít Draca v dohledu.”

Bez šance. Draco by se díval, možná by i použil nějaký druh teleskopického kouzla, a se svou náladou rozhodně nepotřeboval vidět Snapea, který vypadal, jakoby ho chtěl uškrtit.

“Bude v pohodě.” Harry na Snapea pohlédl bez úsměvu, ale také bez zamračení. “Věř mi.”

Muž se roztřeseně nadechl. “...dobře tedy.” Jeho hábit zavířil v dramatickém oblouku, když se otočil a dlouhými kroky se vydal ke dveřím chalupy.

Harry je za sebou pevně zavřel a pro jistotu i zatáhl závěsy. Jen kdyby náhodou. Doufal ale, opravdu doufal, že se Snape bude ovládat lépe, než Draco předvídal.

Snape se posadil a mávl na Harryho, aby učinil stejně. Pak se na něj podíval pevným, očekávajícím pohledem, ve kterém nechyla ani obezřetnost. “Říkals, že se mnou potřebuješ mluvit?”

“Jo. Ehm…“ odkašlal si Harry. Vypadalo to o dost jednodušeji, když byl nahoře a promýšlel si jen hlavní body. Když se teď dole dostal k detailům, k výběru slov, tak si nebyl jistý, jak začít. Eh. Možná s tím hlavním. “Rozhodl jsem se k něčemu. Já… eh, rád bych ti chtěl víc věřit.”

“Víc mi věřit,” zopakoval Snape pomalu. “Nevím, co tím myslíš.”

“Tak, jak si věří přátelé,” dodal rychle Harry. Nechtěl, aby to vyznělo, jako že Snapeovi nemůže  věřit vůbec. “Myslím tím, opravdu ti hodně věřím, ale jen v určitých věcech. Jako třeba pokud jde o válku. Ale to není osobní.”

“Aha. Domýšlím si, že bys mi rád chtěl věřit na osobní úrovni.”

Bylo zvláštní, jak se téměř zdálo, že Snape ten rozhovor vede, ale Harry ten pocit setřásl. Asi jen věděl, jak věci poskládat. Aspoň, že používal jen slova, kterým Harry rozuměl.

“Jo, věřit ti na osobní úrovni, to je ono. Mám na mysli, že přátelé si věří, a to je myslím ta část, která je pro mě těžká. Prostě... to tu chybí. Ale přemýšlel jsem a-”

“Opravdu.”

Dobře, Harry neměl tušení, co to mělo znamenat. Na druhou stranu neměl pocit, že by byl nazván blbcem. Tak možná už Snapeovi trošku na osobní úrovni věřil. Ale o to tu nešlo.

“Jo. Přemýšlel jsem a napadlo mě, že bychom s tím měli něco udělat. Neobjeví se to jen tak samo.”

“Tyto věci potřebují čas,” řekl Snape tak jemným hlasem, že byl skoro olejovitý.

“Jo, obvykle ano, ale…“ Harry si odkašlal. Nebyl si úplně jistý, jak se toto vyvine, ale nečekal, že se Snape bude chovat jako… jako co, Harry nevěděl. Bylo to tak… zvláštní, způsobem, který tak docela nedokázal popsat. "Um, možná bysme mohli udělat něco, abychom, já nevím, záměrně zvýšili míru důvěry?"

“To zní slibně,” zamumlal Snape. “Odvažuji se doufat, že už jsi se rozhodl na detailech? Protože jestli ne, mohl bych navrhnout řadu alternativ. Věřím, že existuje léčebný postup, při kterém jeden člověk má spadnou dozadu a věří, že jej ten druhý zachytí. Možná bychom to mohli zkusit.”

“Myslím, že jsi na mě moc těžký-”

“Budeš muset být ten, kdo bude padat, pokud je účelem tohoto cvičení, aby ses mi naučil věřit.”

Nějakým způsobem se dostali hodně daleko od bodu, kam se Harry chtěl pokusit dostat. “To nebude fungovat. Myslím tím, že už ti věřím, že mě zachráníš. Už jsi to udělal. Takže jsem myslel, že možná-”

“Měl bych navrhnout další možnosti k vybudování důvěry? Slyšel jsem například, že mezi divokými rarášky v severní Africe, žije skupina kouzelníků, kteří-”

“Už mám nápad!” vykřikl Harry.

“Nemyslíš třeba, že můj může být lepší?”

“Ne. Vím, co chci.”

“Ah. Dobře tedy, beze všeho. Vysvětli.”

Nyní byl Harry tam, kde začal a pokoušel se najít správná slova. Nastavil to v podstatě dobře a Snape vypadal více než jen vnímavě, ale Harry mohl stále všechno podělat, pokud by vyhrknul pravdu. “No, je to komplikované.”

“Více než pokročilé Věštění z čísel?”

“Komplikované není to správné slovo,” zamumlal Harry. “Těžké, chci říct. Dobře, podívej. Rád bych ti pověděl tajemství. Něco opravdu osobního a zahrnuje to další osobu a ty musíš slíbit, ne,přísahat, že bez ohledu na to, jak moc tě to naštve, si to s tou další osobou nevyřídíš.”

Terpve o chvíli později se Snape začal tvářit zachmuřeně a Harry si uvědomil, že až do této chvíle si to ten muž užíval. “Dovedu si představit, že budeš také rád, pokud slíbím, že si nevyventiluji svou nelibost na tobě.”

“Na mně? Nic jsem neudělal-”

Snape sebou ve svém křesle trhl a téměř zavrčel. “Takže slečna Láskorádová otěhotněla, aniž bys něco udělal?”

Harry vytřeštil oči. “Co? Ne! Ona není, nic jsme- oh, můj Bože. Jenom jsme se líbali, to je všechno!” Oči se mu zúžily, když zapřemýšlel nad něčím dalším. “Jak to, že si v jednu chvíli myslíš, že jsem gay, a ve druhou, bez naprosto jakéhokoli odůvodnění, že oplodňuju holky?”

Snapeův výraz byl v tu chvíli už zničen. “Včera večer mi bylo poměrně důkladně dokázáno, že spíše, než bys byl přitahovaný mladými kouzelníky, jsi okouzlený slečnou Láskorádovou.”

“Jo, no je rozdíl mezi 'okouzlený' a... však víš!”

“Ano, vidím, že je.” Snape se posadil zpátky, udělal rukama věžičku a dlouze a pomalu nasál dech. "Teď už tvé tajemství zákonitě musí vyznít poměrně antiklimaticky. Možná bys ho prostě měl odhalit.”

“Ne, dokud neodpřísáhneš.”

“Ach, samozřejmě. Aby ses mi mohl naučit věřit.”

Harry netušil, proč Snape zní tak sarkasticky. “Jo, přesně tak.”

“Velmi dobře. Slibuji. Věřím, že jsi nezměnil svůj postoj k nezlomitelným přísahám?”

“Ne a pak bych jen věřil tomu, že nechceš zemřít. Chci abys... eh, abychom si důvěřovali, protože to přátelé dělají. Tak přísahej.”

“Věřím, že jsem to právě udělal.”

Harry nebyl naivní. Draco měl pravdu v tom, co říkal ohledně dohadování se se Zmijozelem. “Buď konkrétní.”

Snape upřel zrak přímo na něj. “Přísahám,že bez ohledu na to, jak moc mě to rozzlobí, 'nevyřídím' si to s onou další osobou.”

“Nebo se mnou,” dodal Harry. Došel k rozhodnutí, že když se na věci podíváte z určitého hlediska, udělal něco, co by Snape zrovna neschvaloval. Poslouchal. Nemělo žádný smysl dostávat se do maléru, když tu byl jednodušší způsob, jak se tomu vyhnout.

“Nebo tobě,” řekl Snape. “Aha, ale ty upřednostňuješ detaily. Přísahám, že nehledě na to, jak rozzlobený budu-”

“To stačí,” přerušil ho Harry. Nelíbil se mu pocit, že si z toho Snape dělá srandu. Vlastně už jen to, že to Snapeovi možná připadá legrační, bylo trochu alarmující. Co když už našel způsob, jak jeho formulaci obejít?

Harry napnul paměť, zkoušel přijít na to, zda v tom, jak věci podal, byla nějaká mezera. Jakákoli skulina-

“A také přísahám,” řekl klidně Snape, “že rozumím rozdílu mezi literou a pojetím práva a že si nepřeji narušit jakoukoli křehkou smlouvu, která se nám podaří udělat. Budu vztahovat svou přísahu na obojí, jak na literu, tak na pojetí.”

No, dobře, nemohl zrovna říct, že ví, o co tu jde. “Neuděláš nic záludného, jako například, že zadáš trest za něco s tím nesouvisejícího, nebo se prostě budeš chovat, jako bys tu osobu nenáviděl, i když s tím nebudeš moci nic udělat?”

Snape povytáhl obočí. “Ne, ale myslím, že by sis mohl uvědomit, jak moc jsi už prozradil. Mezi tvými známými není moc lidí, u kterých by tě zajímalo, jestli je budu nebo nebudu nenávidět.”

Harry naprázdno polkl. Asi toho řekl příliš. Ačkoli, Snape už přísahal, takže…

“Také si myslím, že je načase, abys dodal detaily.”

“Dobře. Já… no, je to takhle. Minulý měsíc, eh, měsíc a půl to nebylo lehké a... no...” Harry znovu polkl. Nikdy by ho nenapadlo, že to bude tak těžké říct. Na druhou, když byl s Dracem ve vzduchu, nepomyslel na to, že slíbil, že to celé udrží v tajnosti. Snad to bude v pořádku… vlastně si byl skoro úplně jistý tím, že bude, ale to nic neměnilo na tom, že pokud bude pokračovat, zradí Dracovu důvěru.

A když na to teď přišlo, nedokázal to udělat.

Zvláště ne takhle, když to celé chtěl podat v rámci toho, že důvěra je tu tím, na čem záleží.

Pevně stiskl rty a zakroutil hlavou a jen se vylekal, když byly obě jeho ruce náhle popadnuty do pevného a studeného sevření. “Prosím, věř mi Harry.”

Snape byl znovu na kolenou a to se Harrymu nelíbilo. Vytrhl své ruce a odsunul se, ostré gesto, které znamenalo, že by měl Snape sedět vedle něj. Až když se Snape pohnul, podařilo se Harrymu znovu promluvit. “Nemůžu, ale ne kvůli tobě. Já jen… taky jsem slíbil. A nevím, proč jsem si na to nevzpomněl dřív. Jen jsem si myslel, že tohle bude skvělé, ale není a ne kvůli amnézii. Tentokrát je to celé moje chyba.” Zvedl oči ke Snapeovi. “Věřím tomu, že bys svou přísahu dodržel, ne snad, že by na tom teď asi záleželo.”

“Záleží.” Snape se odmlčel. “Pomohlo by ti, kdybych ti řekl, že ji budu stále dodržovat? Tvá důvěra a respekt mi stojí za víc, než za týden či dva rozčarování.”

“Stále ti to nemůžu říct.”

“Ne, samozřejmě, že ne,” zamumlal Snape. “Nemůžeš porušit své slovo tvému bláznivému bratrovi.”

Takže, Snape odhadl, že Draco je do tajemství zapojený. Harry mu to prozradil tím “nesmíš ho za to nenávidět”.

“Nebyl bláznivý,” musel říct. “Byl úžasný.”

“Je dobře, že vy dva spolu tak dobře vycházíte.” Snape zavřel oči a na chvíli se hluboce zamyslel. “Dobře. I když bylo fascinující sledovat tvé začátečnické manipulování, myslím, že bych tě měl obeznámit s tím, že vím o Dracově přečinu.”

Ha. Mluvte o manipulaci. “Teď se mě jen pokoušíš nachytat,” řekl Harry a kysele se na Snapea podíval. “To nebude fungovat. Neřeknu ti-”

“Že tě tvůj bratr vzal bokem, aby ti pověděl pár slov jen pro tvé uši?”

“Nevím, co tím myslíš,” řekl Harry a překřížil ruce. Taky to skoro byla pravda. Povědět pár slov jen pro tvé uši? Kdo takhle mluvil?

“Och, ty sis neuvědomil, že ti vyprávěl o loňském roce? Možná bys měl poslouchat. Třeba bys mu mohl položit nějaké související otázky.”

Harry si pečlivě uchovával prázdný výraz, dokonce, i když Snapeův tón nebyl nepřátelský. Jen… pořád sarkastický. Jako kdyby všechno věděl před tím, než ten rozhovor začal. Není divu, že vypadal polovinu času tak ponuře pobaveně. "Pořád nevím, co tím myslíš--”

“S rizikem, že budu znít trochu nezvykle…“ Snape se naklonil na stranu a díval se Harrymu ještě hlouběji do očí.“Vzdej to.”

“Vzdej co?”

Snape se uchichtnul.

“Tak, fajn,” řekl naštvaně Harry.“Jak dlouho jsi to věděl?”

“Ne moc dlouho.” Snape se zabořil do gauče, natáhl nohy a překřížil je v kotnících.

“Jestli mi chceš říct, že jsem se prozradil s tímhle pitomým rozhovorem o 'důvěře'-”

“Ne, Draco se prozradil sám,” přerušil ho Snape. “Věřil jsem v jeho náhlou potřebu spatřit svoupetite amie asi dvě minuty. Ve chvíli, kdy jste byli oba venku, mě napadlo zamyslet se nad tím  načasováním. Zrovna když jsem řekl, že chci vidět tvé nedávné vzpomínky? Napadla mě jen jediná věc, která by si u něj mohla vyvolat takové obavy.”

“Jeho nedostatek ovládání ho udal.”

“Ano. Kdyby zůstal sebranější… hmm, ale je vlastně štěstí, že nezůstal. Takhle jsem alespoň měl čas se srovnat s tím, co udělal. To by možná nebyla pravda, kdybych to poprvé spatřil v tvé mysli.”

Harry se najednou cítil nervózně. Skoro se posadil na ruce, aby skryl jejich třes, ale pak se rozhodl, že když je pevně sevře v klíně, tak to nebude tak na oko bijící. “Tak, eh... srovnal ses s tím?”

Snape se zašklebil. “Ano. Nemám z toho radost, ale zatímco jste létali, tak jsem se rozhodl, že když na něj budu ventilovat příliš moc nadávek, tak si tím znepřátelím také tebe.”

Harry polkl a přemýšlel o věcech, které Draco řekl. “Mělo by vás zrovna tak zajímat, abyste si neznepřátelil jeho. Ehm, mělo by tě-”

“Nechápeš to.” Snape udělal neurčité gesto. “Můj vztah s ním je takový, že se zlepší.”

“Draco si myslel, že ho za to budeš nenávidět navždy,” vychrlil ze sebe Harry. O sekundu později věděl, že to neměl říkat, když to byla Dracova soukromá věc, ale v tom okamžiku si nemohl pomoct. Snape si zřejmě myslel, že je Draco odolnější, než opravdu byl.

“To pitomé děcko,” řekl jemně Snape. “Dobře, měl bych se snažit dát to do pořádku.”

Harry přikývl. “Tak proč jsi mě tím celým nechal projít? Mohl jsi prostě říct, že jsi to už věděl. Myslím tím, když už bylo jasné, co jsem chtěl.”  

“Bylo naprosto fascinující to sledovat.”

Harry skoro vyplázl jazyk. “Stejně jsi mohl něco říct.”

“Když jsem pochopil tvůj záměr,” řekl Snape hlasem, který byl najednou tichý a odměřený, ”díval jsem se spíše po šanci, abych ti dokázal, že jsem hodný tvé důvěry.”

Oh. “Ačkoli, pokud jsi mu už odpustil, tak by to nebyl moc dobrý test tvé důvěry.” Harry protočil oči v sloup. “Vidíš? Věděl jsem, že budeš v nějaké věci, kterou jsem nemohl očekávat, záludný.”

“Musíš mi dovolit mou vlastní manipulaci.” Snape si povzdechl. “Jaká škoda, že jsem tě potopil. Dal bych téměř cokoli, abych měl šanci, kterou jsi nabízel. Byl to velmi rozumný nápad, co jsi měl, nehledě na to, že provedení bylo spíše… nemotorné.”

“Myslím, že jsi myslel žalostné.”

“Roztomilé.”

Harry sevřel ruce o něco pevněji. Dostávalo se to do míst, se kterými nepočítal.

“Ale co se dá dělat.” Snape se natáhl, jako by se chystal vstát. “Můžeme jít a povědět tvému bratrovi, že je vše odpuštěno?”

“Opravdu na něj nebudeš křičet?”

“Ne.”

“A co ho napomínat?” zeptal se Harry podezřívavě.

“Možná to někdy zmíním. Ale myslím, že ne dnes večer.”

“Ale ty ses tolik bál, že to zničí všechny moje šance na to, abych si vzpomněl-”

“Pravda, ale v tuhle chvíli neexistuje nic, co bych s tím mohl dělat. Odčiní snad řvaní na Draca minulost?”

“Ne...”

“Mimo to,” dodal Snape. “Draco se bude jenom hádat, že tak to pro tebe bylo nejlepší. Vím, že o tom je přesvědčený. Dělal to, co cítil, že dobrý bratr musí udělat a byl ochotný čelit mému hněvu, aby to udělal. Jsem tak trochu na rozpatí mezi respektem a podrážděním, pokud to musíš vědět.”

Harry hvízdnul. “Jsi o hodně… jemnější, než jsem si myslel, že bys mohl být.”

“Jen dítě nebo hlupák vidí jen černou a bílou. I přesto si ale přeji, abys měl něco, s čím by ses mi mohl svěřit.”

Když se Snape postavil, Harry se natáhl a položil mu ruku na paži. Před pěti minutami by to za žádných okolností neudělal, ale teď věděl, že zrovna tohle udělat má. “Počkej,” řekl a postavil se. “Něco tu je. Stejná dohoda, stejný slib. Musíš to také snést dobře. Stejně jako jsi snesl tohle, což bylo… no, řekněme, že to na mě zapůsobilo a opravdu chci, abych ti mohl věřit. Dobrá?”

Snape se odmlčel, ale nezaváhal. Vypadal jako člověk, který se bojí uvěřit v bohatství, které se na něj snáší.“Ano, dobře. Přísahám. Ve stejném duchu, jako před tím.”

Harry ten poslední kousek ani nepotřeboval. Pochopil. “Když jsme spolu začali prvně mluvit, Draco si nemyslel, že bych uvěřil čemukoli, co říkal, tak přišel připravený. On… ehm, šlohnul z tvé soukromé laboratoře lahvičku Veritasera.”

Snape vycenil zuby. “Ten záludný malý-”

“Slíbils!” připomněl mu Harry.

“Neslíbil jsem, že z toho budu nadšený!”

“Ale máš ho rád,” řekl Harry naléhavě. “Stále ho máš rád. Že jo?”

Snape obrátil oči v sloup. “Jak jen jsem skončil s dvěma tak pitomýma děckama? Ten váš páreček ode mě čeká, že vás přestanu milovat mávnutím hůlky!”

“Jo, a on se o to zrovna teď bojí tam nahoře!”

Snape na to vydal netrpělivý zvuk.“Můžu si půjčit tvé koště?”

Harry zamrkal. “Ach, no, řekl jsem mu, že pokud bude bezpečné sestoupit, zamávu na něj-”

“Harry,” řekl jemně Snape. “Věř mi.”

A tak… mu Harry věřil.