Preklady fanfiction Harryho Pottera

Harry byl rozhodnutý: musí zvládnout Lumos, i kdyby ho to mělo zabít. Měl už dost toho vysedávání a čekání na to, až se něco stane. Pomyslel si, že musí vzít svůj život do svých rukou, být za něj sám zodpovědný. Je to jako s těmi věšteckými sny. Mohl čekat na to, co se stane, a nechat je, aby ho ovládaly, nebo se mohl rozhodnout a postavit se jim, ať už šlo o cokoliv.

Mimochodem, jestliže se mělo stát něco hrozného, co by ho oddělilo od otce, Harry by byl bez své magie ztracený. Musí získat svoji magii zpět, aby mohl Severusovi pomoci, kdyby to bylo potřeba.

Musí to souviset s mojí potřebou zachraňovat lidi, pomyslel si Harry a pro tentokrát ho ta fráze neděsila. Prostě byla to část jeho osobnosti. A možná, když to bude akceptovat, pomůže mu to získat magii zpět.

Začal trávit každý den hodiny cvičením a opakujícími se selháními se nenechal odradit. Opět zkoušel nitrobranu zda by mu nepomohla se zaklínadly, zkoušel ponořit se do sebe k temným silám, v naději, že by se mohly uvolnit, hledal hluboko ve své mysli. Stavěl stěnu svého mentálního ohně, a když to nepomohlo, pokoušel se místo toho nalézt v sobě zářící světlo. Představoval si kouzlo Lumos, které vyčaruje paprsek světla tak čistý a oslepující, že ozáří vše kolem.

Představy jeho sil však nezpůsobily jejich uvolnění, ale Harry pokračoval v pokusech, den co den. Už ho netrápilo, že Draco vidí jeho selhání. Draco chtěl, aby se mu to povedlo. Harry si tím byl jistý. Zmijozelský chlapec neměl představu, jak uvolnit magii, ale to nevadilo.

Harryho instinkty křičely, že řešení problému leží v něm samém. Záleží jen na něm a na nikom jiném, jestli magie vytryskne z jeho hůlky. Nikdo to za něj nevyřeší, to věděl dobře. Nikdo, dokonce ani jeho otec.

Bylo dost podivné, že v tom byla i jakási útěcha. Harry si myslel, že je to proto, že strávil tolik let, aby se naučil, že je hloupé počítat s někým jiným než sám se sebou. Pokoušel se odvyknout si to, vždyť věřil svému otci. Chtěl to změnit, když se změnila jeho rodinná situace, chtěl se naučit spoléhat na druhé.

Ale ještě to úplně nedokázal, ještě ne.

A to bylo možná to, proč byl tak málo úspěšný, když hledal cestu ke své magii. Ve skutečnosti ji nehledal. Čekal co mu Remus, Draco nebo Snape řeknou, aby udělal. Ale to nefungovalo, když nějaká část hluboko uvnitř něj byly rozhodnuta odmítnout všechnu jejich snahu, všechny jejich rady.

Teď to bylo na něm, Harry cítil, že toto je cesta. Bude to v pořádku, protože on to vyřeší.

„Lumos!“ vykřikl opět, mávl rukou na stranu a kupředu, rozhodný švih, postoj, který by mohl být použit v souboji.

„Možná by to už stačilo,“ řekl Draco, který přišel a kouzlem rozsvítil světla, která předtím kvůli Harrymu zhasl.

„Ještě deset minut,“ řekl Harry, aniž by se otočil. „Zhasni ještě ta světla.“

Slyšel, jak si Draco povzdechl: „Ty mě necháš samotného s Weas...“ Draco zasténal a obrátil: „Tedy tvůj nejlepší přítel je připraven poctít nás opět svou přítomností. Byl bys tak laskav a pomohl mi ho uvítat?“

„Jo, to bych mohl,“ zavrčel Harry a ignoroval sarkasmus. „Za deset minut. Přežiješ to.“

Draco si opět povzdechl, ale pak zašeptal kouzlo pro zhasnutí světel a zavřel za sebou dveře.

***

O několik večerů později svíral Harry vidličku ve ztuhlých prstech a násilím se držel, aby sebou neškubl při každém kousnutí. Hlavně nechtěl, aby si někdo všiml, jak moc ho ruce bolí.

Ale Snape si všiml. „Harry. Už počtvrté se pokoušíš nabodnout stejný kousek chřestu. Co se děje?“

Harry potřásl hlavou, aby dal najevo, že nic, a když se otec na něj dál upřeně díval, pokusil se to zlehčit: „No, asi jsem to dnes přehnal s tou esejí. Je to malá písařská křeč.“

Draco po něm šlehl nevěřícím pohledem ve stříbrných očích a Harry sebou málem trhl, když ho napadlo, že zmijozelský chlapec určitě vyzvoní, že dnes na školní úlohy ani nesáhl.

Harry nevěděl proč, ale Draco nic neřekl. Bratrská loajalita? Hmm, to není příliš zmijozelské. Možná jen chce mít něco, čím by ho mohl vydírat. Harry se necítil nejlíp, když si něco takového myslel o Dracovi, ale na druhou stranu, no, je to Draco.

Byl to Ron, kdo si všiml: „Od kdy písařská křeč způsobí, že ruce jsou... no, červené?“

„Nemám je červené!“ zapíral Harry. Pravda, byly možná trochu červenější než obvykle, ale vůbec nechtěl, aby se na ně chtěl Snape zblízka podívat.

„Hmm,“ řekl jen Snape a rozhodl se dojíst marinovaný chřest, než se jich začne vyptávat na poslední témata z Přeměňování.

Po večeři si vzal Harry učebnici z pokoje a začal se svými úkoly. Bylo jich depresivní množství, jak by ne, když se posledních pár dní místo úkolům věnoval cvičení kouzel. Naneštěstí k většině z nich nestačilo jen něco přečíst, ale musel také dopsat několik esejí. Poslední, co si přál, bylo psát prsty kroutícími se bolestí... ale, no dobrá.

Naškrabal své jméno nahoru na pergamen a vzpomínal na staré dobré časy, kdy používal Dracovo očarované pero. Když začal, stiskl rty a podařilo se mu nepořádně napsat nadpis: Přeměňovatelná etika. To bylo vše, co mohl udělat, pokud tedy nepůjde a nenamočí si ruce do studené vody.

Snape si sedl vedle něj a přejel pohledem jeho práci. „Myslím, že Problematika etiky při Přeměňování by byl lepší nadpis,“ poznamenal stručně. „Neřekl bych, že Přeměňovatelná je správný výraz.“

Harry věděl, že není, jenže to by se nesměl pokoušet vyhnout napsání dlouhého nadpisu. Bylo i tak dost zlé dostat se přes zbytek eseje s rukou v takovém stavu, ale McGonagalová by mu snad nesnížila známku za divné slovo. Ona nikdy nehodnotila eseje tak přísně jako Snape. „To bude dobré,“ řekl ostřeji, než měl v úmyslu. To ta bolest.

Snape se k němu naklonil a řekl mu tiše do ucha. „Harry, je zřejmé, že tě tvoje ruce zase trápí. Už je to dlouho, co jsme na ně použili kouzlo. Dovol, abych ti pomohl.“

„Ne, díky,“ odpověděl Harry. „To bude dobré.“ S nebelvírskou umíněností se rozhodl napsat svou esej, trhaně se nadechoval a neurovnaně pokračoval. Po chvíli už to nemohl vydržet. Povzdechl si tak tiše, jak to jen šlo, odložil pero, přičemž pocákal inkoustem stůl, a protáhl si prsty.

Série praskavých lupnutí přerušila ticho v místnosti, jak kosti a šlachy zapadly na svoje místo.

Snape již pár minut známkoval úkoly, ale teď pohár jeho trpělivosti přetekl. Zadíval se na Harryho a pokynul mu, aby se posadil vedle něj na pohovku. Harry šel neochotně, vůbec se na ten rozhovor netěšil.

Ron to postřehl a sledoval opatrně, co se bude dít. Harry si nakonec ztěžka povzdechl. Nechtěl, aby přítel viděl jeho konflikt se Snapem... ale už tomu zřejmě nemohl zabránit.

Nakonec si Harry sedl na pohovku, ale držel se nervózně na jejím druhém konci. Snape převzal iniciativu a zeptal se: „Takže, co se děje, tvoje ruce jsou zřejmě v agonii, ale ty si nepřeješ, abych ti pomohl?“

Harry se zašklebil. To nemohl mluvit potichu, tak, aby to Ron neslyšel? „Zkoušel jsem vrátit svoji magii, jasný?“ zasyčel. „Opravdu zkoušel. Co když ta bolest pomůže magii uvolnit? Nevím, co ji vlastně blokuje, víš?“

„Přesně to je ten důvod, proč jsme používali kouzlo a ne lektvary. Kouzlo nic neblokuje, když očaruji tvé prsty, ta bolest přestane být skutečná. Myslel jsem, žes mi rozuměl.“

„Jo, to jo,“ připustil Harry. „Ale myslel jsem, že v případě... víš, vždyť je to malá bolest. Proti Cruciatu to nic není.“

Snape zhluboka zavrčel: „Harry, fakt, že jsi zažil strašlivé kletby, tě nedělá imunním proti bolesti. Natáhni ke mně ruce.“

Harry sebou cukl zpátky. Dětská reakce, určitě, ale nechtěl, aby Snape to řešil tak otcovsky a dělal to, co si myslí, že je nejlepší, bez ohledu na to, co si o tom Harry myslí.

„Harry, jen si je chci prohlédnout,“ oznamoval Snape trochu naštvaně.

„Slibuješ?“ žadonil Harry.

Snape se zamračil ještě o trochu víc, když odpověděl: „To je urážlivý a infantilní požadavek, ale ano, slibuji.“

Harry ignoroval to vrčení, zvedl ruce a natáhl je ke Snapeovi.

Učitel Lektvarů zanechal svého nepříjemného chování, vzal synovy prsty do svých a lehce je masíroval jeden po druhém. Dotýkal se jich velmi opatrně, ale Harry stejně bolestně, ostře vydechl. „Omlouvám se,“ mumlal Snape, ale pokračoval v tom. „A myslím si, že teď bude třeba magická prohlídka,“ dodal stejným hlubokým tónem.

Harry mu věřil natolik, že když muž vytáhl hůlku, neucukl.

Snape nakonec svraštil čelo. „Harry, ta bolest se bude zhoršovat, jestli mi nedovolíš, abych ti pomohl,“ prohlásil. „Myslím, že tvoje klouby jsou příliš ztuhlé. Jestli trváš na tom, že tím budeš trpět, nebudu tě nutit...“ ztlumil hlas. „Nebelvírská statečnost je někdy obdivuhodná, ale toto je spíš nerozum. Brzy nebudeš moci vůbec pohybovat prsty a myslím, že to nekonečné cvičení s hůlkou to jenom zhorší.“

„Ty jsi mu to řekl,“ obvinil Harry Draca a zahlížel na něj.

„Tvoje ruce mi to řekly,“ opravil ho Snape, jedním prstem poklepával na odřené zarudlé místo na Harryho dlani. „Udělal sis tam mozol.“

„Promiň, Draco,“ povzdechl si Harry a vytáhl ruce ze sevření. „Domnívám se, že bych neměl zůstat tak dlouho bez cvičení,“ připustil. „Dobře, kdybych neměl být schopný držet hůlku kvůli ztuhlým prstům, bude lepší, když na moje ruce použiješ kouzlo.“

„Nebo bys mohl kouzlit bez hůlky,“ zavolal na něj Draco přes pokoj.

„Bez hůlky!“ vykřikl Ron.

„Zkoušel jsem to,“ řekl Harry. Nechtělo se mu dodávat, že to bylo beznadějné, ale pamatoval si na moment, kdy to beznadějné nebylo. Dostane se zase ke své magii, když to šlo jednou, půjde to zase!

„Připraven?“ zeptal se Snape. Když Harry přikývl, dotkl se špičkou hůlky každého jeho prstu a dlaně.

„To je skvělé,“ oddechl si úlevou Harry. „Díky...“ byl by dodal pane... čistě ze zvyku... ale zastavil se včas a míst toho řekl, „díky, tati.“

Ron vydal jakýsi napůl přidušený zvuk, ale to nebylo nic, proti Dracově reakci. Začal se chechtat a tleskat, pak náhle přestal, zalapal po dechu: „Sláva, tys mu tak řekl, slyšel jsem to.“

Pak utekl do ložnice, odkud se dál ozýval jeho smích.

Harry předpokládal, že Snape bude rozzlobený na Draca, ale byl úplně vedle, protože ten se obrátil s pohledem nahánějícím strach na Rona.

„Co je?“ polkl Ron, viditelně nervózní. „Já nic neříkal!“

„Vypadalo to, jako byste chtěl,“ zavrčel Snape jedním ze svých nejděsivějších tónů.

Harry si pomyslel, že je to vůči Ronovi nefér, když ho prakticky donutil sledovat jejich rodinný život, ale než mohl něco říct, Ron se vzpamatoval. Přejel po nich pohledem a klidně oponoval: „Kdo, já? Ne, já jsem nic říct nechtěl.“

„Dobře,“ odsekl Snape. Věnoval Harrymu pohled, kde se mísilo temné potěšení, zděšení a překvapení a pak přešel halou do své kanceláře. Harry měl chuť zavolat za ním Ještě jednou děkuji, tati, ale rozhodl se to raději nedělat.

Vrátil se k Ronovi, který si něco brumlal: „Potřebuju já další haldu huláků, no nepotřebuju.“

Harry si povzdechl a vrátil se ke své eseji, přeškrtl nadpis a napsal tam to, co mu otec navrhoval.

***

„Co se ti stalo?“ ptal se o několik večerů později Harry Rona, který rozcuchaný a udýchaný vpadl do dveří, které mu Draco otevřel.

„Běžel jsem sem celou cestu,“ funěl.

„Stejně jdeš pozdě,“ poznamenal Draco trochu jízlivě a zvýšeným hlasem, když Snape vyšel z laboratoře. „Předpokládal bych, že si víc ceníš bodů Nebelvíru, nehledě na to, že na tebe čekáme s večeří.“

Snape se na moment zamyslel. „Asi bychom měli požádat pana Weasleyho o vysvětlení jeho zpoždění.“

Harry nahlas vydechl, doteď ani nevnímal, že dech zadržoval.

Ron se na Draca rozčileně podíval. „Musel jsem dopravit Ginny do nemocničního křídla, zranila se při famfrpálovém tréninku!“

„Ano, to jste musel,“ souhlasně dodal Snape. „Rodina má přednost. Že ano, Draco?“

Zmijozelský chlapec něco neslyšně zamumlal.

„Ano, rodina je důležitá,“ opakoval Harry.

Ron se podíval z učitele Lektvarů na Harryho a zpět a slabě si povzdechl.

Harry se skoro bál, že Snape to bude rozvíjet dál, ale neudělal to. Snape, příliš chytrý, než aby to přehnal a ztratil výhodu, se jen zeptal: „A co slečna Weasleyová? Doufám, že je již v pořádku?“

„Jo, co se jí stalo?“ ptal se Harry.

„Prostě smůla. Dva potlouky na ni šly z opačných stran a když chtěla letět přímo, aby se jim vyhnula, srazila se s jedním z našich odrážečů. Spadla a zlomila si nohu, ale madame Pomfreyová už ji spravila. Říkala, že do rána bude v pořádku.“

Harry se s úlevou usmál: „To je dobře. Takže bude v sobotu hrát?“

„Jo, bez problémů. Zítra už bude zase trénovat.“

Snape přikývl a tvářil se klidně: „Výborně. Jinak by musel Nebelvír hrát proti Zmijozelu s rezervním chytačem.“

„Ano, to by musel,“ mumlal Draco hlasitěji než prve.

„Jsi otrávený z toho, že jsme letos Zmijozel vždycky rozmázli!“ uculoval se Ron a pak se obrátil zpět na Snapea. „Ginny je v pořádku, pane profesore. Děkuji, že jste se zeptal.“

Draco rozhodně nebyl z těch, co by nechali Rona pomlouvat zmijozelský famfrpálový tým. „Jestliže jste vyhráli,“ chladně objasňoval, „je to jen proto, že Zmijozelu schází jejich hvězdný chytač.“ A jak to řekl, zlehka se uklonil.

„Nebelvíru také schází náš hvězdný chytač,“ odsekl Ron a rukou ukázal k Harrymu. „A přesto jsme dokázali vyhrát. A víš proč, Malfoyi? Říká se tomu týmová spolupráce.“

„Ginny je velmi dobrá,“ vmísil se Harry raději honem do konverzace předtím, než se zvrhne. „Rád bych ji viděl hrát. Vážně. Famrfrpál mi moc schází.“

Ron se nejistě zadíval na učitele Lektvarů. „Možná by tvůj... možná by tě profesor Snape nechal jít na zápas? Chci tím říct, jsem si jistý, že by mohl zakouzlit část hlediště tak, aby bylo bezpečné, a nebo bys tam mohl jít...“

„Neviditelný?“ zeptal se Draco. „Neviditelný plášť je skutečně úžasná věcička.“

„Ty jsi mu o tom řekl?“ zeptal se Ron překvapeně, obočí stažené nevolí.

„Ach, my tady dole sdílíme všechno,“ poznamenal nonšalantně Draco a zlehka mávl rukou.

„Tys ho nechal, aby se ho dotkl?“

„Rone,“ jemně protestoval Harry. „On se tě jen snaží naštvat a ty se pokaždé necháš nachytat.“
„Pche. Dobře, ale stejně si pořád myslím, že bys mohl přijít na zápas.“

Harry se podíval prosebně na otce a postřehl, že Draco dělá totéž. „Šlo by to? Vždyť ty stejně chodíš na všechny zápasy. Seděli bychom vedle tebe. Pro případ, že by se něco stalo...“

Snape zavrtěl hlavou a dodal: „Nemyslím, že by to bylo moudré, nicméně... možná bych mohl udělat něco, co by vám vaší ztrátu trochu zpříjemnilo. Možná byste se mohli dívat na zápas odtud.“

Byl to Draco, daleko víc přivyklý používat kouzelnická zařízení, koho napadlo, co má na mysli. Ten očarovaný rám? Ale vždyť jsi říkal, že nemůže ukazovat lidi?“

„Věřím, že bych to dokázal zařídit,“ protáhl Snape a vyrazil do ložnice chlapců.

Ron je zvědavě následoval. Bylo to poprvé, co viděl Harryho pokoj. Vypadal docela spokojený s tím, že polovina byla zařízena v nebelvírských barvách.

Rám ukazoval noc nad jezerem. Snape se ho třikrát dotkl hůlkou a pronesl tiše kouzlo. „Tak,“ řekl tiše k Dracovi „bude ti to ukazovat obraz, ale není to schopné přenášet zvuk. Ale uvidíš teď i lidi na pozemcích školy.“ Zakabonil se: „Nezneužívej to. A samozřejmě, že hned po famfrpálovém zápase to změním zpátky.“

„Samozřejmě, Severusi.“ Draco přešel blíž s tak úlisným výrazem, že Ron obrátil oči v sloup. „Ale kde já bych teď tak našel nějaké lidi venku, v tuhle noční hodinu?“ zvažoval. Když to s Ronem trochu trhlo, Dracovi oči potemněly spokojeností. „Aha, už vím, nebelvírský tým ještě trénuje, že ano?“

„Tolik mi schází noční famfrpál,“ vzdychl Harry.

„Tvé přání je mi rozkazem,“ zavtipkoval Draco. Zavřel oči uchopil svou hůlku a mávl s ní. Rám se náhle naplnil výhledem na famfrpálové hřiště. Několik studentů na košťatech létalo v malých kruzích a vyhýbalo se potloukům, které létaly všemi směry.

„... pět... šest...“ počítal potichoučku Draco.

Ron se rychle postavil před rámeček. „On počítá potlouky, pokouší se vyslídit tajemství našeho týmu,“ vysvětloval. „Udělej něco, ať to ukazuje zase jen to jezero.“

„Nemůžu čarovat.“

Ron se naléhavě obrátil ke Snapeovi. „To je podvádění.“

„Strategie,“ opravil ho Draco. „Ačkoli tvoji nebelvírští jsou opravdu k politování. Jenom osm cvičných potlouků?“

Snape se znovu dotkl rámečku a řekl: „Už to nebude ukazovat famfrpálové hřiště, vyjma zápasů. Věřím, že vás to uspokojilo, pane Weasley.“

„No, ano,“ zamumlal Ron, zjevně udivený.

„To od tebe nebylo moc zmijozelské,“ stěžoval si kysele Draco. „Kdybys mě nechal dívat, mohli jsme vyhrát. A neříkej, že vyhrát tímto způsobem není vítězství, protože moc dobře víš, že je.“

„Mmm, ale vzhledem k tomu, že má rodina není celá ze Zmijozelu, musí být nějaké oběti přineseny.“

Draco se podíval na Harryho, pak zpět na Snapea. „Vsadím se, že bys mě nechal dívat, kdyby u toho nebyl.“

Harry si všiml, že to Snape nepopřel, i když dodal: „Ano, ale když tu je, oběti musí být přineseny, jak už jsem řekl.“

Draca to zřejmě z rovnováhy nevyvedlo. Nicméně v sobotu se k tomu vrátil. Snape odešel sledovat zápas a Harry s Dracem seděli bok po boku na jedné z postelí a sledovali na magickém rámu začátek utkání.

„Myslím si, že to, že ty jsi Nebelvír i Zmijozel je zajímavé,“ náhle poznamenal Draco. „Myslels na to, co budeš dělat, až odsud jednou odejdeš?“

Harry se na něj tázavě podíval.

„Myslím na famfrpál,“ vysvětloval Draco, s potměšilým úsměvem. „Nezapomeň, že patříš do dvou kolejí. I když jedna z nich je Nebelvír, nutí tě to být fér ke druhé. To znamená, že nemůžeš podtrhnout jednu ze svých kolejí, když půjde o famfrpál.“

Harry na něj zíral: „O co ti jde?“

„No, je to nejspíš nejdiskutovanější téma tohoto roku,“ protáhl Draco. „Ale, Harry, příští rok já tady budu asi pořád přilepený, ale ty už určitě budeš zpátky ve věži. A ve famfrpálu. Bylo by, ale spravedlivé, kdybys hrál za Zmijozel alespoň polovinu času, nemyslíš?“

„Nebudu hrát za Zmijozel!“

„Měl jsem pocit, že už jsi se vyrovnal s tím, že jsi Zmijozel?“

„Ano, ale...“ Harry potlačil chuť se otřást. „Poslouchej, já nebudu žít ve Zmijozelu. Prostě to tak je.“

Draco se na něj zadíval vážně a všechno popichování z jeho hlasu zmizelo. „Harry, já se jim pokouším vysvětlit, že Pán zla je špatná volba, ale sám je nedokážu všechny přesvědčit. Potřebuji tvoji pomoc. Slib mi něco, když odsud vyjdeš dřív než já, seznámíš se se Zmijozely a budeš jedním z nich.“

„Draco, já nebudu chytat za Zmijozel,“ vzdychl Harry

„Tak jsem to ani nemyslel. Jen se nechovej, jako bys tam nepatřil. Protože ty tam patříš a oni všichni to musí pochopit. Choď do zmijozelské společenské místnosti, sedej si k jejich stolu v jídelně. Chovej se jako by to byla tvoje kolej, protože ona je.“

„Nemám sebevražedné sklony.“

„Jak by se asi líbilo Severusovi, když by ses v momentě, kdy vyjdeš z jeho příbytku, začal chovat, jako že není hlavou tvojí koleje, přestože dobře víš, že je?“

„Myslel jsem, že jsme se dohodli, že do toho, jak vycházím se Severusem, ti nic není.“

„A já myslel,“ opatrně poznamenal Draco, „že chceš vyhrát tuhle válku. Když budeš hrát svou hru správně, budeš mít na své straně prakticky celé Bradavice. To, že teď patříš ke Zmijozelu, ti dává obrovskou strategickou výhodu, možnost pracovat zevnitř. Nenech svoji nebelvírskou pýchu tohle všechno zničit.“

„Budu o tom přemýšlet,“ slíbil Harry a díkybohu, dříve než Draco stačil odpovědět, se v rámu ukázal zápas a tak se kluci začali dohadovat o famfrpálu místo kolejní politiky.

***

Při své další návštěvě o pár dní později vypadal Ron pořádně nervózně. Neustále pozoroval dveře a zřejmě čekal na Snapeův příchod. Vypadá to, že je vážně vyděšený, protože se ani nevytahuje, přemítal Harry.

Snapeův návrat ho ujistil o tom, že měl pravdu. Ron vyskočil zpoza stolu a blekotal: „Nepůjdete tam, že ne? Chci říct, že ne, pane?“

Snape vypadal zlomyslně pobaveně. „Samozřejmě, že tam půjdu, pane Weasley.“

Ron obrátil oči v sloup a mručel něco o tom, že dopisy z domova vždycky obsahují špatné zprávy.

„Kam půjdeš?“ ptal se Harry a vzhlédl.

Se zlomyslným úsměvem učitel Lektvarů pronesl: „Byl jsem dnes pozván na večeři k Weasleyovým.“

Ronem ta vyhlídka, že Snape bude u nich doma, škubla.

Harry si nemohl pomoct, ale poněkud se ho to dotklo. „Jak by ses cítil,“ zlobil se, „kdybych se šklebil na to, že tvůj otec navštíví můj domov?“

„Jo, možná bys mi rozuměl, kdyby můj otec byl tvůj učitel a ty jsi s ním měl pořád nějaké problémy, nemyslíš?“

„Aha,“ řekl Harry a zamrkal. Takhle o tom nepřemýšlel. Teď se trochu styděl za to, jak vyrazil na Severusovu obranu.

„Pane Weasley,“ řekl Snape a čekal, dokud nezískal Ronovu plnou pozornost. „Nemáte problémy. Vaši rodiče si prostě jen přáli slyšet o vašem pokroku ve všech předmětech, což je téma, se kterým jsem důvěrně obeznámen.“

Ron zaúpěl: „Jinými slovy - armáda huláků.“

„Máte o svých akademických schopnostech tak špatné mínění?“

„Ne, já ne, ale vy ano.“

Snapeova ramena se mírně otřásla smíchem: „Řekl jsem vám, že váš esej z Lektvarů je dobrý, nebo ne?“

„Jo, když jsem ho měl půlku. Když jsem se s ním pak dotrápil do konce, bylo to kouzelné lektvary nedokáží vyřešit všechny nemoci světa, pane Weasley. Příště nad svými závěry alespoň trochu uvažujte.“

Snape už předtím stál, ale teď ztuhl. „Ten komentář vás zneklidnil?“

„Jo, zneklidnil,“ brblal Ron a trochu zčervenal. „Já jsem nad tím uvažoval, a pokud to na výsledku není vidět, proč na to prostě nenapíšete, že jsem pitomec?“

Učitel Lektvarů se obrátil na Harryho: „Mám pocit, že jsi měl pravdu, když jsi říkal, že studenti chápou moje hodnocení daleko doslovněji, než bylo mým záměrem.“

Harry přikývl a odolal pokušení říct říkal jsem ti to.

Snape se otočil zpátky k Ronovi. „Chtěl jsem tím jen říci, že jste si velmi dobrý esej pokazil zbytečně odvážnými spekulacemi v závěrečném odstavci.“

Ron zamrkal. „To nezní tak špatně, možná byste to příště měl napsat takhle.“

„Byl bych raději, kdyby nebelvírští netuhli hrůzou, už jen když slyší mé kroky,“ poznamenal Snape. „Zvláště teď, když je jeden z nich mým synem...“

„To je ale patetické,“ dodal Draco.

„Nevzpomínám si, že bych se ptal na váš názor, pane Malfoyi,“ napomenul ho Snape. „A teď k vám, pane Weasley. Ve většině předmětů jste látku dohnal, takže doporučím, aby naše doučování již nepokračovalo, a to je vše, co hodlám k tomuto tématu vašim rodičům říci.“

Ron pomalu přikývl a vypadal, jako že nevěří vlastním uším. Pak byl výraz čistého údivu vystřídán nedůvěřivým, jako by si myslel, že Snape lže. Harry zaplašil potřebu Snapea znovu bránit.

„Harry,“ oslovil ho Snape, aby si získal jeho pozornost. „Arthur chtěl, abych ti určitě řekl, že by tě také rádi pozvali, ale že ví, že bys nemohl přijmout.“

„To je v pořádku,“ přikývl Harry. Rozhodně nechtěl, aby na Ronův dům zaútočil Voldemort. „Poděkuj jim za mě.“

„Mám vašim rodičům vyřídit nějaký vzkaz, pane Weasley?“ ptal se Snape, zatímco si svlékal školní hábit a natahoval se pro méně oficiální, který visel vedle dveří.

„Ne,“ řekl Ron poněkud zarputile. Evidentně ještě rodičům neodpustil, že ho donutili strávit tolik večerů ve sklepení.

„Jak si přejete,“ odpověděl prostě Snape. „Harry, kdybys mě z nějakého důvodu potřeboval, nerozpakuj se zavolat pro mě do Doupěte.“

„Dobře.“ Když pozoroval svého otce, jak mizí v krbu, cítil se z celé té záležitosti poněkud rozladěný. Možná ho nakazila Ronova špatná nálada a nebo, jak ho napadlo, to mělo co do činění s tím, že Snape mohl opustit sklepení, kdykoli si přál. Harry mu to přál, ale cítil více než jen trochu žárlivosti, že nemá tu samou svobodu, dokonce ani teď, když už může používat krb.

Ale to přece záleží také na něm, jeho magie se prostě musí vrátit.

Draco správně pochopil Harryho hledání hůlky v kapse a zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl. „Dokud se nenajíš, tak už necvič.“

„Kdo jsi? Jeho matka?“ vybuchl Ron.

„Ne, jeho přítel.“ chladně odpověděl Draco. „A ty?“

„Sklapni.“

„Pojďme se navečeřet,“ vmísil se mezi ně Harry, aby je přerušil. Opravdu nechtěl volat do Doupěte, že ti dva spolu zápasí nebo něco takového. „A potom znovu zkusím Lumos.“

***

Z Ronova obličeje Harry pochopil, že by nejraději odešel, kdyby nebylo jedné věci. Chtěl tu být, až se Snape vrátí z návštěvy v Doupěti. Jinak by to učitel Lektvarů mohl oznámit jeho rodičům.

Harry si byl sice naprosto jistý, že by Snape nic takového neudělal, ale možná, že bylo lepší, když tomu Ron věřil. Koneckonců, aspoň zůstal.

Večeře s Ronem a Dracem byla poněkud nesnesitelná. Ticho bylo střídané jen zdvořilostní konverzací... ale koneckonců, alespoň se ti dva nehádali a Harry za to byl vděčný, i když byl bys tak laskav a podal mi tu sůl není zrovna smysluplná konverzace. Těsně poté, co dojedl moučník, Draco poznamenal, že má ještě nějakou práci na lektvaru. Harry si byl jistý, že to není pravda, byl to jen Dracův způsob, jak utéct z napjaté atmosféry. Ale vzhledem k tomu, že Dracův sklon k arogantním komentářům šel Ronovi opravdu na nervy, pomyslel si Harry, že je docela dobře, když Draco zmizí a nechá je všechny vydechnout.

Harry poslal nádobí krbem pryč, postavil se doprostřed místnosti a pokoušel se představit si proud magie proudící skrz něj do jeho hůlky. Pamatoval si, že takhle to cítil, když jím procházela divoká magie. Zkoušel se dostat do toho samého stavu, ale mít při tom sám sebe pod kontrolou. „Lumos!“ naléhal a pokoušel se pronést to se sebedůvěrou, ale nic se nestalo. Jeho hůlka nebyla nic víc, než kus dřeva v jeho ruce.

Kus dřeva, který v něm rozpaloval magii, která chtěla ven.

Ron se na něj podíval od jídelního stolu, zjevně unavený pokusem pochopit, jak kapka žluče testrála ovlivní pět vybraných lektvarů.

Harry se na něj pousmál a prostě pokračoval. Byl otrávený ze skrývání se v pokoji, kde praktikoval magii sám, jako by to byl nějaký zahanbující koníček. Co když už to prostě neumí? Tohle byl ten problém, který bude muset řešit. Určitě to nebylo něco, za co by se musel stydět, a proto se nechtěl chovat, jako by tomu tak nebylo.

Podaří se mi udělat Lumos, i kdyby mě to mělo zabít, řekl si sám pro sebe a znovu vyslovoval jedno selhávající kouzlo za druhým.

Salsa vylezla z její krabičky, plazila se po podlaze a našla si cestu k jeho noze.

„Ahoj,“ řekl Harry a zdvihl ji nahoru. Dal jí pusu na hlavičku a něžně jí podrbal a potěšilo ho, když Salsa v odpověď vyklenula krk. S mírným pocitem provinění mu došlo, že byl v posledních několika dnech tak zaujatý svým procvičováním magie, že si neudělal na Salsu moc času.

„Co to Harry dělal?“ zeptala se Salsa a její jazyk kmital nad odřeným místem na ruce, ve které Harry držel hůlku. „Bolí?“

Harry nechal hádka omotat se mu kolem zápěstí a vysvětloval: „Pokouššším se o kouzzzelnou řeččč.“ Chtěl říct kouzlit, ale některé slova prostě v hadím jazyce nelze vyjádřit. Pomyslel si, že je divné mít na mysli jedno slovo a slyšet říkat sám sebe jiné.

Salsa se několikrát otočila kolem jeho zápěstí předtím, než pokračovala: „Kouzzzelnou řeččč?“

Hmm, Salsa nikdy těm věcem kolem magie úplně neporozuměla, i když samozřejmě chápala, že nikdy nepotkala žádného muže-mládě, který by s ní mohl mluvit. Takže vnímala Harryho jako výjimečného, a když se jí pokoušel vysvětlit, že Snape a Remus jsou také kouzelníci, přestože s s ní nemohou mluvit, jen ji tím úplně zmátl. „Jo, je to kouzzzelná řeččč, abych udělal sssvětlo,“ vysvětloval Harry a horečně přemýšlel, jak to říct. Opatrně jí položil hůlku před čumáček. „Tohle je ssspeciální větvičččka, když sss ní mávnu sssprávně a řeknu sssprávná ssslova, mohou ssse ssstát věccci, které ssse obvykle nessstávají.“

„Věccci?“

„Byl jsssem ssschopen třeba rozsssvítit,“ vysvětloval Harry. „Dřív jsssem v tom byl opravdu ssskvělý. Ale teď už mi větvičččka nefunguje.“

Salsa se zamyslela: „Jak můžžže větvičččka sssvítit? Harry ji dá do ohňové jessskyně?“

Harrymu došlo, že myslí krb a zavrtěl hlavou: „Ne, to nemá niccc ssspolečččného sss ohněm.“

„Ukážžžeššš Salssse?“

„Nesssvedu to.“ Harry chvíli přemýšlel, pak se zadíval na Rona, aby si byl jistý, že to, co řekne, bude srozumitelné lidskému sluchu. „Rone, co kdybys předvedl Salse Lumos? Je zvědavá.“

Ron pokrčil rameny, vytáhl svou hůlku a vyhověl mu.

Salsa dlouze zasyčela, ale vzhledem k tomu, že ten zvuk Harry nedokázal přeložit, došlo mu, že to musí být jakási varianta hadího povzdechu. Slezla Harrymu po ruce, celá se natáhla a hlavu položila na konec Harryho ruky, aby dobře viděla na zářící hůlku. Ron se tvářil ostražitě, ale když viděl hádkův zájem, udělal pár kroků blíž, aby lépe viděla.

„Chccci vidět Harryho, jak dělá sssvětlo ze dřeva,“ naléhala.

„Zzzkouššším to,“ řekl Harry trochu popuzeně. „ale dobře.“ Znovu natáhl ruku a postavil se do tisíckrát opakovaného postoje, zamířil hůlku ke kamennému stropu. „Podívej, držžžím kouzzzelnou větvičččku a řeknu kouzzzelné ssslovo. Musím v ta ssslova věřit a být o nich přesssvědčččený. A potom bych měl říccct jedno velmi, velmi ssstaré ssslovo pro sssvětlo.“ Lumos, chtěl dodat, ale ačkoli měl pocit, že to slovo vyslovil, neslyšel ho. Možná, že prostě není schopen přeložit latinu do hadí řeči.

„Ssslovo?“ naléhala Salsa.

„No, já nevím, jak ssse to řekne v hadím jazzzyce,“ namítal Harry a znovu připravil svou hůlku. „Ale je to trochu jako rozzzkazzz. Rozsssviť ssse!“

Zářivý proud energie, spíše jako blesk, než jen jako světlo, vylétl z jeho hůlky. V ten samý okamžik Harry letěl dozadu, síla kouzla jím mrštila na kamennou zeď za ním. Na okamžik měl opravdu pocit, že do něj udeřil blesk. Ale záře, která vystupovala z hůlky, byla na rozdíl od blesku stálá. Svezl se podél zdi, šilhal na žhnoucí měděné paprsky a cítil jen obrovskou radost nad tím, že to oslepující světlo vychází z jeho hůlky.

Konečně, pomyslel si. Udeřil hlavou o kamennou podlahu takovou silou, že viděl všude jen hvězdičky. To je legrační napadlo ho a jeho mozek byl poněkud zpomalený. Nikdy jsem nevěřil, že lidé opravdu vidí hvězdičky, když se pořádně praští do hlavy...

Ale možná, že ty hvězdičky pocházely z toho zářivého světla z hůlky. Zdvihl hůlku a mrkal, aby lépe viděl. Do háje! Paprsek vycházející z jeho hůlky pálil všechno, co mu stálo v cestě. Doutnající pruh spálené podlahy se táhl z obývacího pokoje do otcovy kanceláře.

V ten samý okamžik slyšel Rona mumlat něco, co vypadalo jako skutečně drsná slova. Stále ještě zápasil s tím, aby viděl skrz hvězdičky a otočil se na místo, kde očekával, že Rona uvidí. Jenže druhý chlapec tam už nebyl. Praštilo to s ním na podlahu.

To ale Harry neviděl. Jeho pokus otočil hlavu v něm vyvolal tak prudkou bolest, že se mu podlomila kolena a obrátil se mu žaludek. Napůl v bezvědomí vnímal, jak sjíždí po zdi a malá část jeho mysli ho upozornila na to, že jeho hůlka stále ještě září. „Nox,“ zašeptal, jak klouzal dolů. Ale inkantace nefungovala. Záře vycházející z jeho hůlky stále trvala, paprsek byl tak žhavý, že Harry sotva dýchal..

Ztěžka oddychujíc si podepřel ruku s hůlkou svou druhou rukou tak, aby paprsek ustálil uprostřed zdi. Mohl to udělat takhle, nebo riskovat, že něco podpálí.

Náhle mezi záblesky uviděl stojícího zrzka. Ten si třel svůj naběhlý nos a něco mumlal, ale Harry nebyl schopný porozumět jeho slovům přes šumění, které slyšel ve vlastních uších.

Pak další hlas křičel a připadal mu tak vzdálený, dokud se neozvalo prásknutí dveří, které zadunělo jeho hlavou a zvuk se stal hlasitějším: „Do prdele, Weasley! Cos mu řekl, žes ho tak naštval!?“

Jak se snažil očima zaměřit Draca, běžícího do místnosti, všiml si také zničených zdí. Ale teď už nebyly jenom rozryté. V těch několika málo chvílích, kdy na zeď zamířil hůlku, se vytvořila díra s doutnajícími rudými okraji ve velikosti kotlíku. Bylo vidět do otcovy kanceláře a tam...

„Finite Incantatum,“ křičel Draco a přiběhl k Harrymu tak blízko, jak mohl, a opatrně se natahoval po hůlce, ale horko a záře mu v tom zabránily. „Do hajzlu,“ zaklel, když se nic nestalo. „Řekni to ty, Harry,“ naléhal a zíral na stále větší díru, která se otvírala ve zdi mezi Snapeovou kanceláří a obývacím pokojem. „Do hajzlu se vším, řekni to hned!“

Harry ztěžka polkl a ucítil v puse pachuť mědi. Musel se pořádně kousnout do jazyka, když se uhodil do hlavy. Možná, že proto se mu nedařilo to kouzlo ukončit. Se supěním se nadechl a ztěžka vyslovil.

„Finite,“ zachraptěl.

„On zkoušel kouzlit Lumos, řekni mu, ať řekne Nox!“ křičel Ron, zřejmě si neuvědomoval, že Harry pokaždé zkoušel právě tohle kouzlo.

„Nox!“ řekl Harry ještě jednou, jenže paprsek dál propaloval všechno jako laser v nějakém mudlovském filmu. Byl tak zářivý, že naplňoval jasem celou místnost. Podivné, že si toho nevšiml předtím. Vlny nevolnosti přicházely v čím dál tím kratších intervalech. Měl pocit, jakoby se díval do tunelu, takže možná není divu, že se mu zdál tak jasný.

„Hlasitěji, Harry!“ naléhal Ron.

„Nox!“ zakřičel Harry tak nahlas jak mohl, což zvýšilo bušení v jeho hlavě desetinásobně. Náhle nebyl schopen udržet hůlku a jak žhnoucí paprsek změnil dráhu, ničil zdi i nábytek. Gauč se ocitl v plamenech. Pokoj se naplnil štiplavým kouřem.

Draco se přiblížil, vytrhl Harrymu hůlku z ruky a zakřičel Nox. Ale všechno, čeho dosáhl, bylo jen další poškození vybavení pokoje, jak paprsek znovu změnil dráhu. Téměř zasáhl Rona, který jen tak tak uskočil z dráhy a zaječel: „Dávej bacha, jó?“

Jakmile se Harry ocitl bez hůlky, začal se cítit vysílený. Jakoby mu někdo sebral oporu. Opět se svezl dolů. Z toho, jak se k němu podlaha přibližovala, se mu udělalo zle.

Náhle začalo uvnitř Snapeova bytu pršet, kapičky vody ho pokryly od hlavy po paty. Mám opravdu rád déšť, pomyslel si Harry poněkud nesmyslně, zatímco mu bolest rozlamovala lebku ve dví. Když odezněla další vlna agonie, jeho myšlení se trochu projasnilo. Severus musel nainstalovat nějaké magické sprinklery, napadlo ho a začal se smát.

Draco se vzdal svých pokusů s Harryho hůlkou a přikázal. „Weasley, nestůj tam jen tak a pomoz Harrymu!“

Celý svět náhle zrudl, Harry se přestal smát, zavřel oči a celou svou existenci zaměřil na to, že nemá dostatek vzduchu. Jenže jeho hrudník byl příliš sevřený. Byl to Ron, kdo s ním třásl a tiskl ho tak pevně? Cítil, jak ho opouští vědomí, ale v tom s ním znovu někdo zatřásl. Musí to být Ron. Harryho hlava se kymácela sem a tam, až se z toho skoro pozvracel. Sevřel Rona, jako by na tom závisel jeho života a pokusil se ho tím zastavit, ale nějak se to tím jen zhoršilo.

„Přestaň s ním třást! Je mu z toho špatně!“ vztekal se Draco.

„Myslím, že má otřes mozku. Chceš, aby teď upadl do bezvědomí a už se nikdy neprobudil?“ Pak se Ronův hlas ztišil, jak promluvil na Harryho: „No tak, kamaráde, zůstaň vzhůru. Dokážeš to...“

Ron pořád mluvil, ale Harry už ho přes to dunění v hlavě neslyšel. Měl pocit, že cítí na noze malinké tělíčko, ten pocit byl tak neurčitý a téměř nepostřehnutelný, že si nebyl jistý. Salssso... pokoušel se zašeptat. Nelezzz do krbu, Salssso, šššpatné... Ale pak už neměl sílu zformovat slova a vyslovit je nahlas.

Poslední myšlenka, která Harryho napadla předtím, než ztratil vědomí byla, že jeho otec na něj může být hrdý. Podařilo se mu zakouzlit Lumos... i když ho to zabilo.