Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Ukaž mi Draca,” syčel Harry hadím jazykem, hůlku rozkazovačně napřaženou, celé jeho tělo se třáslo napětím. „Ukaž mi Draca, hned!”

Cítil, jak jím prochází magie, cítil bzučení, jako by jeho pravou rukou procházel elektrický proud. Cítil, jak jím procházejí jeho temné síly a vycházejí ven.

Ale pokud mohl Harry říct, bylo to úplně k ničemu. Dracův kouzelný rám stále ukazoval jen vrbu mlátičku v slábnoucím světle zapadajícího slunce, stejně, jako když Harry přišel do pokoje.

Vypadalo to, že ho rám vůbec neslyší.

Harry se zamračil, udělal pár kroků dozadu a přemýšlel o tom, kolikrát už se mu podařilo rám donutit, aby vyhověl jeho požadavkům. Ukaž mi paní Parkinsonovou, fungovalo skvěle a předtím to bylo ukaž mi Draca, které způsobilo, že rám fungoval hned, jak mu došlo, že k tomu bude potřebovat hůlku. Takže proč to teď znovu nefunguje?

Co bylo tentokrát jinak?

Pozemky, došlo Harrymu náhle. Ten zatracený rám měl Dracovi ukazovat pozemky, aby se tady vevnitř necítil jak ve vězení. Pohřeb byl venku na louce. Draco byl proklet a pohozen také venku...

A setkání rady školy, ať už bylo kdekoli, bylo určitě vevnitř!

Harry téměř zaúpěl a pak mu došel ještě celý zbytek. Copak Snape neříkal, že zdi hradu samy sebe chrání, proti takovýmhle věcem? Tohle místo bylo chráněno tak, že žádná vyzvědačská kouzla nemohla fungovat... Snape byl udiven přesností Pobertova plánku, protože Sirius, James a Remus, našli způsob, jak tahle mocná kouzla obejít...

Dobře, pomyslel si Harry. Zjevně byl způsob, jak obejít bradavické ochrany a James... jeho otec... to dokázal. Škoda, že nemá tu mapu; možná, že by se mu podařilo přesvědčit rám, aby se podíval dovnitř do hradu, místo ven. Ale Harry pochyboval, že by ji našel, i kdyby se vloupal do Snapeovy kanceláře. Předpokládal, že ji ještě pořád má ředitel, jako součást pokračujícího vyšetřování, kdo skutečně zabil Pansy Parkinsonovou.

Tak a bylo to.

I když vlastně ne, protože v dalším okamžiku Harryho napadlo, že má něco, co by mohl použít.

Zrcátko... to zrcátko, co mu dal Sírius. To, co mu k němu řekl, si pamatoval slovo od slova. Je to dvousměrné zrcátko. Já mám druhé. Když se mnou budeš potřebovat mluvit, prostě jen řekni mé jméno, ty se objevíš v mém zrcátku a já s tebou budu schopen mluvit. Používali jsme je s Jamesem, když jsme byli každý po škole na jiném místě.

A školní tresty, přece obvykle probíhaly v hradu, že ano. Ne, vždy, ale obvykle... což znamenalo, že zrcátko, stejně jako mapa, znalo způsob, jak obejít fakt, že bradavické zdi jsou zakouzleny tak, aby odháněly všetečnou magii.

Harry se třásl rozrušením, když zdvihal víko svého kufru. Ještě, že Snape trval na tom, aby si nechal nějaké věci tady. Harry mu za to byl vděčný teď víc, než kdy předtím. Pátral ve svých věcech, jeho ruka občas zabloudila v kouzelnickém prostoru. Kde je to zrcátko? Byl si jistý, že si ho nebral nahoru do věže.

Konečně spatřil nebelvírskou šálu, kterou tam zabalil, když se v neděli rozhodoval, co tu nechá. Skvěle, takže ještě pořád byla šance...

Jeho nadšení odumřelo v momentě, kdy rozbalil malé čtvercové zrcátko a uviděl svůj odraz na střípkách, které teď naplňovaly rámeček. Siriusi, pomyslel si a ledová ruka silně stiskla jeho srdce. Můj Bože, Siriusi.

Po měsíce se vyhýbal pohledu do zrcátka, od toho dne, kdy mu došlo, že mu nepomůže setkat se s mužem za závěsem. Bolest ho zaplavovala tak, až nemohl dýchat. Najednou měl pro Draca daleko víc soucitu. Ne, že by ho předtím neměl. Ale teď, když byl jeho vlastní zármutek čerstvý tak, jako by Sirius zemřel teprve včera, lépe chápal, jak se Draco musí cítit kvůli Pansyině smrti. Stejně tak chápal že si vyčítá, že to co se jí stalo, je jen a jen jeho chyba.

Harry pevně zaťal zuby a odvrátil od zrcátka oči. Pálily ho, ale nabyla to taková bolest, jako o Samhainu. Tahle bolest byla o hodně horší. Vycházela až z hlubin jeho duše. Zhluboka se nadechl, až to vypadalo, že mu prasknou plíce. Otřel si oči a trochu ho překvapilo, že má brýle. Už si vážně odvykl mít je nasazené.

Stálo ho to spoustu sil, ale po chvíli dostal sám sebe pod kontrolu.

Pomohly mu v tom myšlenky na Draca a Siriuse. Ať už jsou jejich příbuzní jakýkoliv, oba mají dobré srdce. Harry si byl jistý, že kdyby Sirius žil, byl by na Draca hrdý.

Jenže kdyby Sirius žil, našeptával mu malý hlásek v jeho hlavě, nebyl by Severus tvůj otec a Draco by nebyl tvůj bratr. Po operaci by s tebou byl na Grimmauldově náměstí Sirius a Remus by možná nešel pro zmrzlinu. Pravděpodobně by tě neunesl Lucius Malfoy a Draco by pravděpodobně bez toho představení, kdy viděl svého otce plazit se jak červa, stále ještě byl na straně Voldemorta. Severus by nebyl ani jeho otec...

Harrymu došlo, že takovéto myšlenky jsou mu na nic. Mohl to celé rozebírat od shora dolů a zase naopak a zlobit se na Siriuse, že navrhl, aby Pettigrew byl strážce tajemství, ale k čemu to bylo dobré?

Co bylo, bylo.

Sirius tu nebyl, aby byl na Draca hrdý, ale Harry tu byl a byl hrdý a pokud mu zrcátko mohlo pomoct vidět, jak se Draco drží během slyšení, potom nenechá svůj zármutek, aby mu v tom zabránil.

Samozřejmě, že neměl nejmenší tušení, jestli to bude fungovat, ale jediné co věděl bylo, že to musí zkusit.

Harry opatrně vytáhl rozbité zrcátko, držel ho tak, jakoby ho mohlo kousnout. Nechtěl ani pomyslet na to, co by mohla kapka krve způsobit v téhle netestované magii s hůlkou, kterou právě teď hodlal provést. A také nechtěl myslet na to, co by mu řekl otec, kdyby ho při tomto kousku nachytal. Kombinace magických artefaktů je ošidná záležitost, a když k tomu ještě přidáte temné síly... otřásl se. Harry začal rozmýšlet o tom, co chce udělat. Opravdu to chce?

Ano, chce.

Hůlku ve stejném úhlu jako předtím, Harry přitiskl rozbité zrcátko na zeď, doprostřed rámu, hned vedle obrázku kmene vrby mlátičky. A pak to zkusil znova, zatím co se díval na prsten, tiše zašeptal svůj příkaz.

„Ukaž mi Draca.”

Zeď před ním se rozplynula, stejně jako předtím, ale tentokrát uviděl chodbu a v ní Draca a Snapea jak po ní jdou. Harry je ku podivu viděl zezadu. Scéna se pohybovala, to jak je následovala. Snapeův krok byl rázný, Dracův docela klidný. Pravděpodobně to byl účinek uklidňujícího lektvaru.

Došli ke dveřím a když se je Draco pokusil otevřít, Snape mu položil ruku na rameno. Z hluboké kapsy ve společenském hábitu vytáhl Mistr lektvarů hůlku a dal ji chlapci do ruky. Draco s porozuměním přikývl. Je nutné, aby s sebou měl svou starou hůlku, protože pokud Rada školy rozhodne proti němu, bude ji muset odevzdat.

Harryho při té představě bodlo u srdce.

„Pamatuj Draco, musíš vypadat sebevědomě, ale ne arogantně,” řekl Snape rezolutně, zatím co položil ruce na Dracova útlá ramena.

Harry zděšeně uskočil, jeho myšlenky začaly zmateně kroužit. Ten rám ti bude ukazovat jen obrazy... nikdy ti nedovolí slyšet...

Ale zjevně mohl. Když byl magicky spojen se Siriusovým zrcátkem.

Harry měl pocit, že to tak trochu dává smysl. Přeci jen, byla to magie. Zrcátko, jak říkal Sirius, je schopné přenášet zvuk, takže okouzlený rám byl teď schopen toho samého. Harry spokojeně přikývl.

Pak ho ale zděsila další myšlenka.

Zrcátko je schopno přenášet zvuk oběma směry.

Jinak by přece spolu James a Sirius nemohli mluvit, když byli po škole každý na jiném místě. Takže bylo pravděpodobné, že pokud bude Harry dělat příliš mnoho hluku, Draco a ostatní ho uslyší.

Ježkovy zraky... A Snape by se dozvěděl, že Harry znovu použil hůlku na kouzelný rám.

Ale už to tak bylo, ať už dobře, nebo špatně a tak se Harry po špičkách odplížil k Dracově posteli, posadil se na ni a snažil s dýchat co nejtišeji, aby mohl slyšení pozorovat nerušeně.

Draco a Snape už byli v zasedací místnosti. Zmijozelský chlapec seděl na kulaté kamenné stoličce uprostřed místnosti, jak odsouzenec před soudem. Sice tu nebyly žádné hrozivé řetězy, nebo řemeny, které by vypadaly, jako že jimi bude spoután, ale ten obraz Harrymu stále připomínal jeho vlastní výslech před Starostolcem.

Harry se otřásl a prohlédl si zbytek obrazu. Chtěl vidět Radu školy, chtěl vidět muže a ženy, v jejichž rukách teď spočíval Dracův osud.

K jeho naprostému zděšení se obraz pootočil tak, aby ukázal Radu školy. Změnil se úhel pohledu, takže teď viděl místnost z boku. Viděl teď Draca i Radu školy, ale nechápal, proč tomu tak bylo, když chtěl vidět jenom Draca?

Ten rám je teď zakouzlený tak, že ukáže cokoli, co si budu přát, došlo Harrymu náhle. Všechno, co musím udělat, je dívat se na něj a myslet na to, co chci vidět. Když ho Harry použil předtím, chtěl vidět jen Draca. A potom pohřeb. Ale teď se jeho přání změnilo a rám, nebo tedy spíš zeď, mu vyhověla.

Spokojený s tímto vysvětlením si Harry dobře prohlédl bradavickou radu školy, prohlížel si jednoho po druhém tak, jak seděli za dlouhým oválným stolem. Bylo jich možná padesát, čarodějky i kouzelníci, ačkoli Harry nevěděl, jestli všichni z nich jsou v Radě školy. Předpokládal, že někteří z nich jsou možná zaměstnanci ministerstva. A někteří z nich měli bleskobrk.

Lucius Malfoy seděl se svými kolegy přímo proti Dracovi. Harry si ho hned nevšiml, možná prostě jen nechtěl... z dobrého důvodu. V momentě, kdy Harryho oči spočinuly na pramenu těch světlých, téměř stříbrných vlasů, něco uvnitř něj vybuchlo. Naplnily ho plameny vzteku, začalo to hluboko, někde uvnitř jeho jádra, prošlo celým tělem, až do konečků prstů. Palčivá horkost se shromažďovala v jeho rukách. Ten samý žár, který cítil v Devonu, předtím, než spálil plášť a masku na popel, ten samý žár, který cítil na Grimmauldově náměstí, když Remus vystoupil z krbu a vypadal jako Lucius Malfoy.

Vztek, zuřivost... ale tentokrát vedle něj nebyl jeho otec, aby ho uklidnil.

Lucius Malfoy seděl, usmíval se a klábosil s hnědovlasou kouzelnicí, která kouřila dýmku. Tvářil se, jakoby mu všechno bylo jedno. Jakoby nebyl ten, kdo vypsal odměnu za smrt svého jediného syna a jako by nikdy, ani ve snu neseděl na hrudníku mladého muže, aby mu mohl probodnout oči, do ruda rozžhavenými jehlami.

Harry vstal, jakoby tažen dopředu neviditelnými provázky, ruce natažené před sebou, prsty roztažené. Stejně, jako v Devonu cítil, jak jím prochází oheň. Oheň, který může být uhašen jedinou věcí.

Smrtí Luciuse Malfoye.

Lucius. Malfoy. Smrt...

Viděl kouř, který vystupoval z konečků jeho prstů, plamínky, které z nich vyskakovaly, jak z prskavky, ale chvíli předtím, než udeřil na roztřesený obraz nic netušícího smrtijeda, Harry něco uslyšel.

Nebyl to jeho otec, který ho poučoval o nebezpečí msty.

Uslyšel sám sebe, jak přísahá Dracovi, že právě tohle udělá. A teď to chtěl udělat. Přímo před Dracem. A Harry uviděl najednou sám sebe, jako někoho, kým nechce být. Jako vraha.

Samozřejmě že mu bylo osudem předurčeno jednoho dne se jím stát. Nebo se stát obětí vraždy, ale jeho otec má pravdu. Sebeobrana je něco úplně jiného, než stát se soudcem, porotou a katem v jednom.

Se zaklením Harry zdvihl ruce proti stropu tak, aby oheň mohl narazit do kamenů. Bradavice se otřásly v základech. Výbuch hněvu rozvlnil kamenné zdi, které tu stojí už po staletí.

„Co to bylo?” zaječel hlas ze zdi. Harry si pomyslel, že to byl Popletal, i když si nebyl jistý.

„Starobylá magie, nic víc,” řekl Brumbál klidným hlasem a rukou si uhladil vousy. „Předpokládám, že hrad si vzpomněl, jak se rada školy právě v této místnosti shodla na vyloučení Rubeuse Hagrida. To byl příšerný justiční omyl. Opravdu příšerný výsměch...”

Harry nevěděl, proč ředitel nevzal ten otřes vážněji, ledaže by díky svým ohromným magickým schopnostem, poznal příčinu. Přesto jeho tón uklidnil i Harryho. Posadil se znovu na Dracovu postel a trochu s sebou trhl, když zaskřípala a pomyslel si, že to udělal Brumbál dobře, když se zmínil o Hagridovi. Všichni věděli, že byl vyloučen neprávem; stalo se to obecně známým na konci Harry druhého ročníku.

Brumbál mohl zrovna tak říci, zabývejte se touto věcí zodpovědně...

Harrymu došlo, že zadržel dech, když se snažil do důsledku promyslet ředitelova slova. Brumbál nebyl jen moudrý. Byl mazaný. Věděl, že Draco je nevinný a věděl, že Draco může být pro Harryho i pro Řád velká pomoc. A věděl, že pokud bude muset Draco opustit Bradavice, rezignuje Snape na své místo.

Albus Brumbál nenechá Draca vyloučit. Harry to věděl, prostě to věděl. Všechno bude v pořádku. Pro jednou budou Luciusovi Malfoyovi jeho vliv i peníze k ničemu. Tentokrát nebude po jeho. Tentokrát ne.

Harry se uklidnil a díval se na třipytící se zeď. Pohled na Luciuse Malfoye ho stále ještě dráždil, ale teď už dokázal svůj vztek ovládat. Věděl, že teď už znovu neztratí kontrolu nad svou divokou magií. Harry odvrátil pohled od Malfoye a začal si prohlížet další kouzelníky a čarodějky, usazené za dlouhým stolem. Nikoho z nich nepoznal, což nebylo příliš překvapující. Znovu přemýšlel, kolik z té padesátky je opravdu členů rady školy.

Byl tu i Popletal, stál za malým pódiem, které se nacházelo na vzdáleném konci klenutého stolu. Stále ještě vypadal trochu poplašený tím, jak se místnost otřásla Harryho divokou magií.

Harry si pomyslel, že je to dobře. Možná, když bude vyvedený z míry, nebude tak odporný, jako obvykle.

Brumbál a Snape seděli za stolem na stejné straně jako Draco, čelem k radě školy. Oba před sebou měli tlustý svazek pergamenů, stejně tak jako členové rady.

Naproti tomu, Draco neměl nic. Seděl pokojně, ruce složené v klíně, díval se stranou, tak, aby se vyhl Luciusově pohledu.

Lucius přátelsky rozmlouval s čarodějkami, které seděly kolem něj. Harry ho neslyšel; byl to jen jednolitý šum, ale viděl teď, po kom má Draco své perfektní chování. Nikdo by neuhodl, že se budova právě před chvílí otřásla až do základů.

Kladívko uhodilo do dřevěného podstavce, aby místnost ztichla.

„Uveďte do spisu, že toto přelíčení je zaznamenáváno kouzlem,” začal Popletal uvážlivě veledůležitým tónem. Harrymu připadalo, jakoby na svůj hlas zakouzlil trochu Sonoru. Snaží se vykompenzovat ten šok z toho, jak se otřásl dům, pomyslel si Harry. Hmm, možná že se z té knihy o traumatu přeci jen naučil něco užitečného.

„Je pátek, dvacátého prvního března 1997,” pokračoval Popletal formálně. „Bradavická školní rada se sešla v plném počtu, aby rozhodla, zda Draco Alan Gervais Luthien Malfoy, který je obviněný z vážných prohřešků, zaslouží vyloučení, nebo jestli mu bude dovoleno pokračovat ve vzdělávání. Uveďte do záznamů, že za minulý závažný přečin bylo výše uvedenému studentu pro bezpečí ostatních studentů, zakázáno se s nimi stýkat. Tento stav trvá až do dnešního dne...”

„Ehm.” Odkašlal si Brumbál, zatím co probíral složku pergamenů, která před ním ležela. „Dovolím si vás opravit, pane ministře. Pan Malfoy se za plného vědomí ministerstva stýkal v posledních měsících s mnoha studenty. Zejména pak s Harry Potterem, se kterým až do minulého týdne bydlel v jednom pokoji a mohu prohlásit, že tomu nikdy neublížil...”
Harry si vzpomněl na své modrofialové oko a byl ohromen, jak hladce ředitel lže.

Ale konec konců, věděl už dlouho, že Albus Brumbál si dokáže pravdu vždycky přizpůsobit.

„To já si dovolím opravit vás, pane řediteli,” přerušil ho Popletal úlisným tónem. „Pan Malfoy možná získal spolubydlícího, ale nebylo to ve spolupráci s ministerstvem, za to je v celém rozsahu zodpovědný Úřad pro záležitosti kouzelnických rodin...”

„Což je část ministerstva.”

„Dodatečně přičleněný úřad a proklatě všetečný!”

Brumbál pokrčil rameny, Harrymu se zdálo, že ředitelovy zachmuřené modré oči prozkoumaly každého z členů rady školy před tím, než znovu promluvil. „Předpokládám, že se mnou budete souhlasit, že charakter vztahu, mezi Úřadem a ministerstvem není dnes projednávaným tématem, pane ministře. Stačí říct, že ministerstvo si bylo naprosto vědomo toho, že pánové Malfoy a Potter spolu bydlí v uzavřeném prostoru. Ministerstvo nikdy nevzneslo žádné námitky, což pro mne znamená vyjádření svolení, když už ne spolupráci. A také bych rád poznamenal, že při mnohých příležitostech studenti navštěvovali pana Portera v jeho domově a tím měli kontakt i s panem Malfoye. A přesto tam nedošlo ani k jedinému kázeňskému přestupku, což dokazuje, že pan Malfoy ve skutečnosti pro ostatní studenty není nebezpečný.”

Teda, skvělá obrana, pomyslel si Harry ještě ohromeněji.

„To, jak v loňském listopadu vyhrožoval slečně Parkinsonové, ho ukazuje jako extrémně nebezpečného,” odporoval nějaký starší člen rady, který se pak okamžitě podíval na Luciuse, jakoby čekal pochvalu.

Lucius, ale zůstal chladně rezervovaný. Nepodíval se ani na Draca, ani neopětoval pohled svému kolegovi.

„Rada školy již přijala opatření týkající se tohoto incidentu,” odpověděl Brumbál a znovu probíral spis. „Pokud se podíváte na stranu 278, školního řádu, paragraf C, druhý odstavec, přesvědčíte se, že školní rada se nemůže vracet k již posouzené věci.”

„Potom nás nechte soudit tuto věc,” řekl Popletal tvrdým tónem a díval se na Draca zle neupřímnýma očima.

„Dobře,” souhlasil Brumbál klidně. „Byl bych rád, kdyby mezi důkazy byla zařazena oficiální zpráva z Magického vyšetřovacího úřadu, což nepochybně je součást ministerstva. Je v ní uvedeno, že pan Malfoy byl očištěn ze všech obvinění v této záležitosti již před týdnem. Rád bych radu školy upozornil na svědectví pana Malfoye a pan Pottera a především na to, že bylo ověřeno Veritasérem.”

„Pan Malfoy je tu osobně,” řekla starší čarodějka, oblečená v hábitu se spoustou žlutých kanýrků. „Myslela jsem, že budeme moci slyšet všechny svědky osobně. Záznam svědectví je určitě dobrý, ale já bych ráda slyšel od Chlapce-který-přežil, osobně, že se zaručuje, za...” zakřenila se, „tohoto mladého muže.”

„Madam, pan Potter se necítil na to, zúčastnit se rozhovoru s radou školy osobně.”

Pana Pottera se nikdo ani nezeptal, pomyslel si Harry, ušklíbl se názoru, že je příliš slabý, aby se ovládl při setkání s Luciusem Malfoyem. Věděl, že je to plán, ale nelíbilo se mu to.

Stará čarodějka přikývla, šlehla pohledem po Luciusovi Malfoyovi. Harry nevěděl zda to znamená, že věděla, že se Lucius osobně zúčastnil událostí o Samhainu, nebo jen ví, že zde sehrála roli letitá nenávist.

„Profesor Snape k tomu řekne pár slov jako ředitel Zmijozelské koleje,” oznámil pak Brumbál.

Snape se postavil, teatrálně odstoupil od stolu, až mu hábit zavířil kolem nohou a obrátil se k Radě školy. „Pan Malfoy stěží může být hrozbou pro ostatní studenty, byl nápomocný při rekonvalescenci ze zranění, která pan Potter utrpěl před časem. Prokázal, že je platným členem zmijozelské koleje a pokusil se během tohoto roku přesvědčit své spolužáky, že podporovat v této válce ministerstvo, je v jejich nejvyšším zájmu. Mám důvod věřit, že několik studentů, jejichž rodiče jsou Smrtijedi, se možná, až přijde čas, vyhne té nejnešťastnější volbě a za to bude možné děkovat neúnavnému úsilí pana Malfoye.”

Snape se odmlčel, aby nechal to, co řekl vyznít, pak pokračoval. „Protože máme nevyvratitelné důkazy, že pan Malfoy ve skutečnosti v žádném případě nemohl být zodpovědný za tragickou smrt slečny Parkinsonové, není žádný důvod vyloučit ho. Moje mínění, jako ředitele jeho koleje je, že panu Malfoyovi by prospělo pokračování studia tady a podobně by to prospělo i ostatním studentům. A také ministerstvu, protože pan Malfoy je talentovaný kouzelník s velkým přirozeným porozuměním pro magii. Přeje si dokončit vzdělání v Bradavicích a po složení závěrečných zkoušek se stát bystrozorem. Jako jeden z těch, co v této válce stojí v první linii, mohu prohlásit, že nikdy nebylo více třeba trénovaných a zdatných bystrozorů.“

Kouzelník se špičatým kloboukem poklepával uzlovitými prsty na stůl a zíral na Popletala. „Ministerstvo obviňuje toho chlapce, ale nemá nic? Vypadá to tak. Připomíná mi to incident, který se tu stal před, ach, asi před padesáti lety.”

Popletal vypadal zneklidněle, ale jen pokud se nepodíval na Luciuse Malfoye. „Prosím vás, abyste zatím nečinili žádné závěry. Tohle bylo jen úvod. Musíme ještě vyslechnout konkrétní svědectví.”

„Takže existují svědci, pane ministře?“ Mírně se zeptal Brumbál. „Očití svědci smrti té mladé dámy, tak to myslíte? Toto tvrzení odporuje zprávě bystrozorů.”

„Ano, svědci,” řekl Popletal. Harry mohl slyšet, jak zatíná zuby, zatím co Lucius Malfoy seděl v perfektní póze, téměř jako by pózoval pro zhotovení portrétu. Zároveň tak seděl i Draco. Mohla by to být dvojčata, oddělená v čase... až na to, že Draco se povýšeně neusmíval. Lucius ano, i když jen nepatrně.

„Není to očité svědectví přímo vraždy,” pokračoval Popletal, „ale událostí těsně před ní. Není pravda, že Draco Malfoy byl izolován v pokojích profesora Snapea celý ten den. Byl venku a na místě. Měl jak motiv, tak příležitost tu mladou dámu zavraždit, jeho kolegyni prefektku, mohu dodat, ačkoliv samozřejmě jeho vlastní status prefekta byl dlouho před tím zrušen!”

„Věřím, že to svědectví uvedete,” vyzval ho kouzelník ve špičatém klobouku.

Po tom mírném napomenutí Popletal zrudnul. „Ministerstvo povolává Erika Vanvelzeera a Belladonu Uwannawichovou!”

Harry neznal ta jména, ale když se se zaskřípáním otevřely dveře a oni vstoupili, pomyslel si, že vypadají jako sedmáci. Belladona byla vysoká a hubená s dlouhými černými vlasy, připomínala Harrymu mudlovské modelky, které by se opravdu potřebovaly najíst. Erik byl malý a zavalitý, měl slídivé modré oči a tvářil se nevlídně.

Ti dva přišli a zastavili se na straně dlouhého oválného stolu. Belladonna Radě školy zdvořile přikývla na pozdrav a stála tam s rukama sepjatýma a hábitem zapnutým až ke krku. Erik se krčil.

„Prosím, řekněte radě školy to, co jste řekli bystrozorům,” pobídl je Popletal. „Té první dvojici bystrozorů, co se tu objevila. Ne těm, kteří potom vyšetřování dokončili.”

Belladonna se téměř uklonila, což Harrymu připadalo vážně divné, a když promluvila, byl to jemný, téměř něžný hlas. „Žádám pana ministra předem o prominutí,” začala a podívala se na něj, předtím, než se obrátila k radě školy. „Ale nejsem si jistá, jestli mám opravdu co sdělit. Musím říct, že nevím, jestli Draco vystrčil Pansy ze Sovince. Nemohu nic takového dosvědčit, prostě proto, že jsem tam nebyla, abych to viděla.”

„Ano, ano, ale něco jste viděla. A tak to prostě řekněte radě školy, slečno Uwannawichová. A žádný strach. Vy tu nejste před soudem.”

„Ehm!” vmísil se Brumbál s plamenným pohledem.

„Dobře, vy nejste ten, s kým je tu vedeno disciplinární řízení,” řekl Popletal a opravil tak svá dřívější slova... i když u toho opovržlivě ohrnul ret nad ředitelovým lpěním na protokolu.

„Šla jsem po schodech do Sovince, abych poslala dopis,” začala Belladonna a její rysy se napjaly, když ukázala na chlapce stojícího vedle ní. „Erik šel se mnou a mluvili jsem o proběhlém vyučování. Bylo to před týdnem, pozdě odpoledne. V den... vraždy. A potkala jsem Draca, jak vychází ze Sovince, vypadalo to, že velmi spěchá. Po schodech dolů se doopravdy hnal...”

Byl v bezvědomí a pod neviditelným pláštěm, pomyslel si Harry. Nemohla jsi ho vidět. Lžeš...

„A tvářil se provinile!” dodal Erik se zlomyslným zábleskem v očích. „A blábolil nějaké nesmysly. Tehdy jsem nad tím příliš nepřemýšlel, ale když se nad tím zpětně zamyslím, vypadalo to jako panika, čistá a neředěná.”

A ty teď taky pěkně panikaříš, že jo...

„Já... nemohu říct, že bych s tím souhlasila,” opravila ho Belladonna a nejprve prsty spojila a pak je zase rozpojila. „Pravda je, že Draco vypadal ve velkém spěchu. Nemohu říci, jestli to byl počátek paniky, ale když nás míjel, téměř běžel. Pamatuji se, že jsem se trochu bála, že by mohl upadnout a ošklivě se poranit... a pak, předtím, než jsme s Erikem mohli vystoupat do Sovince, jsme slyšela ze zdola příšerný výkřik. Tělo bylo nalezeno. A to je všechno, co vím.”

„Chtěl byste k tomu něco dodat, pane Vanvelzeere?”

„Jen, že Malfoy se tvářil hrozně provinile,” zavrčel sedmák.

„Jak to, že tato informace není zanesena ve zprávě bystrozorů?” zeptala se zrzavá čarodějka a ta otázka byla jasně směřována k ministrovi a ne ke svědkům.

„Možná proto, že jeden z bystrozorů, kteří byli pověření tímto vyšetřováním, byla vlastní sestřenice Draca Malfoye.”

Řekl to s náznakem triumfu a pohledem zpražil Brumbála, který se na něj díval netečně.

Do hajzlu, pomyslel si Harry. Tak na to přišli... Brumbál tahal za všechny provázky, aby získal na svou stranu bystrozory z Řádu, ale Popletalovi to mohlo připadat, jako že chtěl speciálně Tonksovou...

Harrymu připadalo, že Popletal doopravdy věří v Dracovu vinu. Tohle slyšení možná nebylo jen o podlézání Malfoyovým milionům. Ne, že by kvůli té myšlence začal mít Popletala radši, ale dělal si kvůli tomu větší starosti o Draca.

„Vlastní sestřenice! Jak mohlo ministerstvo nechat dojít k takovému střetu zájmu?” ptal se kouzelník ve špičatém klobouku a jeho oči probodávaly ministra, když se na něj tázavě podíval. „Co pak nemá Úřad pro prosazování magického práva pravidla, aby k takovým věcem nemohlo dojít? Odpovězte mi!”

„Zabývali jsme se znamením zla nad Parlamentním náměstím,” řekl Popletal a po čele mu začal stékat pramínek potu. Vypadal, že mu došlo, že by mohl být popotahován za prohřešky ÚPMP. „Možná nám pár detailů uniklo...”

„Hmm,” řekl kouzelník.

„Ale pokud tomu tak bylo...” Popletal si osušil čelo a pokračoval. „Ale pokud to tak bylo, pokusí se teď ministerstvo odstranit všechny chyby, ke kterým mohlo dojít tím, že bude plnou pozornost věnovat této záležitosti s vyloučením.”

Několik kouzelníků a čarodějek nad tím pokývalo hlavou a ozval se sbor souhlasných hlasů. Harry slyšel šepot. „Jeho sestřenice... bystrozorové by se měli stydět... Veritasérum není neoklamatelné...” a pak větu, která byla pro Harryho poslední rána. „Potter se musel zbláznit, když zajistil alibi studentovi, který zabil jiného studenta. Ale vždyť to víte, on bláznil už před tím...”

A Lucius Malfoy vypadal jako kocour, co se dostal na smetanu, úlisný, jak jen mohl být a s prohnaným úsměvem na rtech.

„Chtějí se radní na něco těchto studentů zeptat?” Když na to nikdo neodpověděl, Popletal těm dvěma přikývl. „Děkuji vám za váš čas a trpělivost. Tímto jste propuštěni.”

Harry dostal nápad. Možná špatný nápad. Ale připadalo mu, že Draco bude vyhozen z Bradavic a nikdo proti tomu nic neudělá. Snape sice bude zuřit a Harry musel připustit, že tentokrát k tomu jeho otec bude mít plné právo, ale na tom teď nezáleželo. Ne teď, když mu došlo, že tu nemůže jen tak sedět a dívat se.

Harry vyskočil, udělal tři dlouhé kroky přes místnost, dokud se nedotkl kouzelnického prostoru, nebo co to vlastně bylo to, z čeho byl ten obraz stvořen. V tu chvíli mluvilo několik radních najednou a Popletal bouchal svým kladívkem, takže tam snad bylo dost hluku na to, aby zamaskoval Harryho slova.

Nebo v to alespoň doufal.

Už takhle bude Snape zuřit.

Když byly jeho myšlenky tak naplno zaměstnány Snapem, změnil se tím obraz na zdi.

Hlava a záda Mistra lektvarů teď zabíraly skoro celou plochu. Zvláštní ale bylo, že obraz neukazoval mužův obličej. Pak to ale Harrymu došlo. On přeci nechtěl ve skutečnosti vidět Snapeův výraz, že ne? A očarovaná zeď to cítila.

Přistoupil ještě blíž, až viděl roztřesený obraz laboratoře za zdí a zašeptal do otcova ucha. „Zavolej Rona a Hermionu, aby svědčili.”

Snape s sebou trhl a rozlil inkoust po celém stole. Pak celý ztuhl. Harrymu se zdálo, že se opřel celý dozadu a naklonil hlavu ve zvláštním úhlu, jakoby chtěl zaslechnout ještě něco dalšího, ale v tu chvíli místnost začala utichat.

„Zavolej je, ať vyvrátí svědectví těch dvou prolhaných Zmijozelů,” bylo všechno, co Harry stačil dodat. V momentě, kdy to vyslovil, si přál, aby to býval řekl jinak, ale neměl už příležitost to opravit.

„Teď uslyšíme matku oběti,” oznámil Popletal, „která si přála promluvit.”

Snapeova záda se zmenšila, tak, jak se pohled vrátil k normálu, aby Harry mohl vidět celou místnost.

„Moment, pane ministře,” vmísil se Snape, zastavil svým hlubokým hlasem jednání a vstal. Na jeho stole už nebyl žádný inkoust. Harry předpokládal, že všechen ten nepořádek nechal zmizet Evanescem. „Prosím, zdržte pana Vanvelzeera a slečnu Uwannawichovou. Chci předvolat svědky, kteří by mohli vnést do jejich svědectví trochu světla.”

Erik Vanvelzeer se po těch slovech podíval na Snapea téměř nenávistně. Belladonna na jeho slova příliš nereagovala, ačkoli se zastavila a začala si mnout ruce, jakoby se je pokoušela sepnout a nedařilo se jí to.

„Předvolávám pana Ronalda Weasleyho a slečnu Hermionu Grangerovou,” oznámil Snape.

Belladonnou to trhlo a v panice se rychle podívala na Luciuse Malfoye.

Brumbál zdvihl obočí, pak ale něco napsal na útržek pergamenu. Poklepal na něj hůlkou a nechal ho vznést se přes místnost k ministrovi.

Popletal zíral na pergamen zjevně rozlazený, pak ale zamumlala něco, o čem si Harry myslel, že to muselo být kouzlo, aby jmenovaní studenti mohli být předvoláni.

Draco se celou dobu dokázal ovládat, ale uklidňující lektvar, nebo ne, Snapeovo přání povolat nebelvírské za svědky ho rozhodilo. Otočil se ke Snapeovi a bez hlesu něco vyslovil. Harry mu nerozuměl.

Popletal evidentně ano.

„Máte něco proti těmto svědkům, pane Malfoy?” zeptal se s kladívkem ve vzduchu.

Draco ne, pomyslel si Harry, ale místnost byla tichá, protože všichni čekali jeho odpověď a tak se neodvážil přesvědčovat svého bratra, aby nechal Hermionu a Rona svědčit.

„Samozřejmě že mám na ně námitky,” řekl Draco a zdvihl bradu. „Jsou naprosto nesnesitelní.”

„Máte námitky proti jejich svědectví?”

Draco nad tím chvíli přemýšlel, jeho šedé oči si pátravě prohlížely Snapeův výraz a zjevně si nebyl jistý, jak mu rozumět. Buď to, a nebo nechtěl udělat to, co mu Snape jasně nařídil, takže požádal: „Mohu se poradit s ředitelem své koleje?”

„Máte na to minutu.”

Draco vstal ze židle, přešel místnost ke Snapeovi a začal s ním potichu mluvit. Přestože Harry přišel co nejblíže a přestože napínal uši a dokonce přestože jeho rodina zabírala teď celou zeď, Harry jejich slova téměř neslyšel.

„... Harryho oko, pro Merlina,” šeptal Draco. „A ti dva to vědí a nemají mě rádi.”

Neslyšel, co na to řekl Snape.

„... nesvěřím svůj život páru zatracených Nebelvírů...”

Harry se naklonil ještě blíž, ale jediné, co slyšel, bylo: „... tvůj bratr je zatracený Nebelvír, Draco.”

Hmm. Možná, že si to na oplátku za ty prolhané Zmijozely zasloužil.

„Pane Malfoy?” Přerušil Popletal tu šeptanou debatu. „Očekávám odpověď.”

Draco vzdychl, šel zpátky ke své kamenné židli, posadil se na ni rovný jako svíce, jeho hábit padal k zemi v perfektních záhybech. Ale jeho ruce schované nyní hluboko v kapsách, byly zaťaté v pěst. Harry to neviděl, ale věděl to. „Nemám proti tomuto svědectví žádných námitek.”

„Dobře tedy. Zmijozelská kolej povolává slečnu Hermionu Grangerovou a pana Ronalda Weasleyho.”

Harry netušil, jak se sem mohli jeho přátelé dostat tak rychle, ale když se dveře otevřely, oba už tam stáli. Vypadali trochu zděšeně, ale to Harrymu dávalo smysl. Na rozdíl od ostatních studentů, kteří měli svědčit, oni netušili, že budou předvolání.

„Pojďte dál, pojďte dál,” řekl Popletal a netrpělivě jim pokynul. „Jste tu kvůli svědectví. Profesor Snape má pro vás pár otázek.”

Snape mírně zavrtěl hlavou. „Přál bych si, aby slečna Uwannawichová zopakovala to, jak si události minulého pátku pamatuje ona. Pan Weasley a slečna Grangerová by potom mohli říci radě, co si o tom svědectví myslí.”

Hermiona byla první, kdo na Belladonnino vyprávění zareagoval. „To je naprostá lež,” vykřikla a dupla. „My jsme také šli ten den do Sovince a vás oba jsme potkali. Ale po Dracu Malfoyovi tam nebyla ani památka!”

„A není to tak, že jsme ho mohli minout, jak vy říkáte,” dodal Ron. „Že se kolem nás prohnal? To je ale b...” pak se omluvně podíval směrem k radě. „Chci říct, že Malfoy tam nebyl.”

„Ale byl,” Erik Vanvelzeer se zavrčením v hlase. „A ty říkáš něco jiného jen proto, abys mu pomohl.”

„No jasně,” zavrčel Ron, zaťal ruce v pěst a otočil se obličejem k radě školy. „Když už bych sem chtěl přijít a všem vám lhát, pak si můžete být jistí, že proto, aby Draco Malfoy byl ze školy vyhozen a ne proto, aby tady mohl zůstat. Strávil šest let tím, že nad námi ohrnoval nos, protože někteří z nás se netopí v penězích a to nemluvím o tom, že neustále nazýval mou nejlepší kamarádku mudlovskou šmejdkou! Ale svědectví tady těch dvou,” Ron mávl opovržlivě směrem k nim. „Je jen případ toho, jak se Zmijozelové dokážou obrátit proti členu vlastní koleje... pane předsedo... teda... ctihodnosti... teda...”

„Jsem naprosto ochotna vzít si Veritasérum,” pravila Hermiona a podívala se radním do očí. Jednomu po druhém. Dokonce i Luciusovi Mafloyovi. Harry musel uznat, že byla v tu chvíli vážně ohromná. „Mým rodičům se to nebude líbit,” pokračovala. „Jsou to mudlové. A ano, Malfoy se mi kvůli tomu celá léta posmíval. Ale to je teď vedlejší. On minulý pátek na schodišti k Sovinci nebyl. Vím to, protože já jsem tam byla těsně předtím, než se ozval ten výkřik. Není správné, vyhazovat lidi ze školy za věci, které neudělali, dokonce ani tak nepříjemné lidi, jako je Malfoy.” Obrátila se k Brumbálovi. „Mám poslat mým rodičům sovu s žádostí, abych si směla vzít Lektvar pravdy?”

„A vy, slečno Uwannawichová,” zeptal se Brumbál. „Budete potřebovat také sovu? Vzhledem k tomu, že je tu jistý spor o tom, kdo byl na schodech do Sovince, myslím si, že by všichni zúčastnění měli svědčit za stejných podmínek.”

„Mnoo...” Belladonnina tvář byla bílá jak tvář ducha. Zapotácela se. „Myslím, že jsem trochu alergická, pane.”

„Vám už někdy předtím bylo podáno Sérum pravdy, mladá dámo?”

Belladonna šlehla pohledem na čarodějku, která se jí zeptala. „No... ne,” a trochu ustoupila. „Probírali jsme jeho složení v hodině Lektvarů a myslím si, že bych mohla být alergická. Tak jsem to chtěla říct.”

„Myslím, že jsme od těchto svědků slyšeli dost,” zavrčel kouzelník ze vzdáleného konce stolu. Sice neřekl o kom mluví, ale Harrymu bylo docela jasné, že neměl na mysli Rona a Hermionu.

„Nějaké další otázky?” zeptal se Popletal a znělo to trochu jako... Harry si nebyl jistý. Jako kdyby ten chlap měl něco v záloze. Něco zdrcujícího...

„Já mám,” řekla čarodějka, která doposud nepromluvila. Pokud Harry mohl říct. „Vidím, že máte nebelvírské odznaky. Znáte se s Harrymu Potterem?”

Ron se usmál, poprvé od okamžiku, kdy vstoupil do této místnosti. „Ano, dalo by se to tak říct.”

„Jsme jeho nejlepší přátelé,” odpověděla s přikývnutím Hermiona.

„Takže mohu předpokládat, že jste ho párkrát navštívili v bytě jako adoptivního otce?”

„Mnohokrát, madam...”

„Když jste tam byli na návštěvě, cítili jste se někdy ohroženi panem Malfoyem?”

Hermiona překřížila ruce na hrudníku. „Madam, skutečně ne.” Úkosem se podívala na Draca, který se raději díval stranou a byl celý strnulý. „To neznamená, že ho mám ráda. Je přesvědčený o nadřazenosti čistokrevných a to pro lidi, jako jsem já, je nebezpečné samo o sobě.”

„Domníváte se, že jeho přítomnost znamená pro ostatní studenty nebezpečí?”

Harry zadržel dech a přemýšlel, jestli se Hermiona rozhodne promluvit o jeho oku. Ale oba, Ron i Hermiona mu přece slíbili, že o tom nebudou mluvit, souhlasili, i když to chvíli trvalo, že pokud má být Draco vyhozen, má to být proto, že někoho zabil, a ne proto, že mu povolily nervy a někoho praštil.

„Ne madam a strávila jsem s ním v poslední době dost času,” oznámila Hermiona.

„A vy, pan Weasley, souhlasíte?”

Ron se zaškaredil. „Ani nevíte, jak rád bych řekl, že ne,” řekl a zněl absolutně znechuceně, když pokračoval. „Ale ano, souhlasím.”

„Rád bych poukázal na to, že tito studenti jsou prefekti šestého ročníku,” poznamenal Brumbál. „Což znamená, že si velmi cením jejich názoru na jejich vrstevníky.”

Harry viděl, jak Lucius zlehka kývl směrem k ministrovi.

Kruciš...

„Skutečně?” zeptal se Popletal Brumbála. „Možná bychom tedy mohli dát Radě úplnější obraz názoru slečny Grangerové, na její vrstevníky. Mám s sebou dopis, který nedávno zaslala slečna Grangerová Úřadu pro záležitosti kouzelnických rodin, ve kterém se výslovně vyjádřila, že Harrymu Potterovi, ... jak jen to přesně znělo...” Popletal se chvíli přehraboval ve svých papírech a potom jeden vytáhl. „Hrozí akutní a neodvratitelné nebezpečí, což zakládá na svém přesvědčení, že Draco Malfoy využívá své převahy a nedostatek Harryho magie a denně ho bije!”

Popletal se obrátil k Hermioně. „Psala jste ten dopis?”

Hermioniny pohled byl téměř zuřivý, když odpověděla. „Ano, ale...”

„Takže jste lhala v dopise pro úřad, nebo lžete teď tady Radě školy?”

„Ani jedno! Změnila jsem názor...”

Popletal řekl posměšně. „Tak to sami vidíte.”

Hermiona si dala ruce v bok. „Měla jsem obavy, že Malfoy zranil Harryho. Ale úřad to vyšetřoval a dozvěděla jsem se, že jsem se absolutně mýlila...”

„Takže připouštíte, že váš úsudek na vaše vrstevníky, byl v minulosti mylný?” pronesl Popletal triumfálně. „Takže proč bychom měli věřit vašemu úsudku dnes?”

„To není úsudek, jestli Malfoy na těch schodech byl, nebo ne,” opáčila mu Hermiona. „To je prostě fakt.”

„Fakt je, že Úřad pro záležitost kouzelnických rodin od vás obdržel dopis, ve kterém detailně vypočítáváte množství modřin a zranění, která Harry Potter utržil zatím co žil s panem Malfoyem a profesorem Snapem! Vzhledem k tomu, že pan profesor je samozřejmě mimo jakékoli podezření, co si mám myslet, když ne to, že je za ta zranění zodpovědný pan Malfoy!”

„Pane ministře,” vložil se Brumbál vážně do hovoru. „Domnívám se, že v záznamech je uvedeno, že pan Malfoy byl v tomto případě očištěn.”

„Ano, v tom on je opravdu dobrý, že?” ušklíbl se Popletal. „Vypadá to, že Úřad uvěřil tomu, že pan Potter byl zraněn, když s panem Malfoyem hráli rugby. Mudlovský sport. Ta historka je tak zjevně vymyšlená, že bych byl překvapen, kdyby jí věřil byť i jen jeden z radních.”

Ta slova měla očekávaný účinek. Harry viděl, jak kouzelníci a kouzelnice, posazeni za stolem kroutí hlavou nad představou čistokrevného Malfoye, který by byl ochoten provádět mudlovský rituál, jak řekl šeptem jeden z kouzelníků skeptickým tónem. Lucius sám se odmítavě pousmál, jako by i ta poznámka byla absurdní a jako by se upřímně styděl, že tomu někdo mohl, byť i jen trochu důvěřovat.

Harryho rozbolela hlava. Byl si tak jistý, že Ron a Hermiona budou schopni vyvrátit to, že Draca někdo viděl na schodech do Sovince. Nenapadlo ho, že by ta Hermionina dřívější stížnost mohla přijít na přetřes. Ale jak mohl Lucius vůbec vědět, že úřad něco vyšetřoval? Kde mohl ten zatracený dopis vzít? Neměly by takovéhle věci zůstat důvěrné?

Steyne! Pomyslel si Harry zdrceně, když mu došla odpověď. Zmijozelský sociální pracovník, který nezapomněl, odkud vyšel. Lucius Malfoy by nepochybně draze zaplatil za každou informaci, která by se týkala mě, nebo Draca a Steyne byl pravděpodobně na Luciusově výplatní pásce!

„Další otázky ke svědkům?” zeptal se Popletal. Když žádná další nepřišla, otočil se na všechny čtyři studenty. Harry si všiml, že Ronovi a Hermioně nepoděkoval. „Můžete tedy jít. A pokud ředitel zmijozelské koleje, nemá žádné další neočekávané svědky, předvolal bych rád matku oběti.”

„Mám procedurální poznámku,” pronesl Snape naprosto zdvořilým hlasem. „Domnívám se, že mluvím za všechny, když řeknu, že všichni soucítíme se ztrátou paní Parkinsonové, ale přesto si nejsem jistý, zda je její výpověď v tomto přelíčení relevantní. V ten den, kdy se to stalo, nebyla v Bradavicích ani přítomna.”

„Ale my po ní nechceme, aby svědčila, kde byla,” řekl Popletal a zle se díval na Hermionina vzdalující se záda. „Některé čarodějky příliš čestné na to, aby křivě přísahaly!”

„Pane Ministře!” napomenul ho Brumbál a zavrtěl hlavou.

Popletal to pokárání ignoroval, jak jen mohl. Členové rady mu souhlasně přikyvovali. „Paní Parkinsonová mě požádala, aby směla promluvit před Radou, a já nemám žádný důvod truchlící matce takovou žádost odmítnout.”

Trvalo chvíli, než se Pansyina matka objevila. Pak vešla, oblečena do černého smutečního hábitu a s kouřově šedým závojem přes obličej. Šla dopředu pomalu, jako by jí každý krok bolel a zastavila se jen kousek od Draca, který se vyhnul tomu, aby se podíval jejím směrem.

Roztřesenýma rukama si odhrnula závoj z obličeje.

Tentokrát neplakala. Chladné oči paní Parkinosnové si prohlédly místnost, zastavily se chvíli na Dracovi, pak obrátila svou pozornost k Radě.

„Madam,” řekl Lucius Malfoy jemným tónem, bez jediného náznaku sarkasmu. Popravdě ho Harry nikdy předtím neslyšel znít tak opravdově. Nemohl si pomoci, ale připadalo mu to divné. „Přijměte mou upřímnou soustrast. Žádný rodič by neměl prožít takovou ztrátou, jakou jste utrpěla vy.”

Přikývla na Znamení díků a pak ještě všem členům rady, kteří následujíc Malfoyova příkladu krátce promluvili o její ztrátě.

„Pochopil jsem to dobře, že chcete promluvit k radním?”

„Ano, pane ministře,” žena vytáhla z kapsy svého smutečního hábitu kapesník a zlehka si jím otřela oči, přesto, že neplakala. „Přišla jsem sem dnes, abych promluvila za svou dceru, která tu nemůže mluvit sama za sebe. Tenhle kluk, tenhle příšerný zlý kluk, který jedl u mého stolu a spal v mém domě... podívejte se na něj, jak tu před vámi sedí bez náznaku lítosti a beze stopy studu nad tou otřesnou věcí, kterou udělal...”

Snape náhle vstal a zaskřípění jeho křesla zastavilo paní Parkinsonovou uprostřed slova. Harry pochyboval, že to byla náhoda. „Mohlo by ministerstvo laskavě připomenout svědkyni, že vina pana Malfoye nebyla prokázána?”

Předtím, než Popletal mohl říct slovo, otočila se paní Parkinsonová na Snapea, zuby zaťaté vztekem. Tedy dokud nezačala ječet. „A ty by ses měl Severusi stydět také, když bráníš tuhle parodii na zmijozelského studenta! Ale my už teď víme, kde je tvá loajalita, že? Byl jsi ředitel její koleje! Ona byl tvá prefekta! A ty jsi se ani neobtěžoval objevit se na jejím pohřbu. Ale proč by nás to mělo překvapovat? Kdybys byl opravdu věrný Zmijozelu, nikdy bys nepřijal Draca Malfoye! Proklel mou dceru tak, až skončila u sv. Munga na jednotce intenzivní péče. A co s tím udělal ředitel Zmijozelu? Dal mu příležitost, jak zůstat v Bradavicích! A podívejte se na výsledek tohoto nepromyšleného rozhodnutí! Jen se pane ministře, podívejte! A neříkejte mi, že nemám mluvit o jeho vinně!!

„Rád bych radu upozornil na to, že profesor Snape nebyl na pohřbu slečny Parkinsonovi, protože ho bylo potřeba ve zmijozelské koleji,” řekl Brumbál klidným hlasem a díval se přes své půlměsíčkové brýle.

„Ano, všichni onemocněli. Je to ve zprávě,” řekla čarodějka kouřící dýmku.

„Onemocněli v příhodný čas,” řekla paní Parkinsonová. „Stejně tak jako původní bystrozorové, kteří sem byli posláni vyšetřovat a poté, co onemocněli, byli nahrazeni příbuznou Draca Malfoye a vy očekáváte, že jejich závěry budu brát vážně!”

Stará čarodějka s žlutými kanýry se natáhla dopředu. „Madam, je mi velmi líto vaší ztráty, jak už jsem řekla. Ale záměrem toho slyšení není pomlouvat Úřad pro prosazování magického práva, nebo hanobit profesora Snapea.”

„To je pravda, to je pravda,” souhlasil s ní malý kouzelník sedící vedle Popletala.

Když Harry viděl, že i někteří další kouzelníci přikyvují, začal se cítit o něco lépe. Bude to v pořádku. Školní rada nebyla tak pitomá, aby vyhodila Draca, když ho ministerstvo samo zprostilo všech obvinění.

„Ještě jsem nedomluvila,” přerušila ho paní Parkinsonová ledovým tónem.

Popletal postřehl náladu panující v Radě. Odkašlal si. „Dokončete to, madam. Ale doporučuji vám, abyste mluvila jen o tom, co osobně víte.”

Harry očekával, že ho Lucius Malfoy při nejlepší zpraží pohledem, nebo že alespoň ztuhne. Ale ten světlovlasý muž se jen klidně opíral do svého křesla. Téměř jakoby věděl, co přijde, jako by neměl žádný důvod dělat si starosti...

„Tady je to, co vím,” řekla paní Parkinsonová a znovu si otřela oči. „Někdo tady ve škole zabil mou dceru. Já osobně věřím, že to byl Draco Malfoy, ačkoli to nemohu dokázat. Ale co vím je, že to byl on, kdo nemilosrdně zaútočil na mou dceru na počátku toho školního roku a tehdy přísahal, že jí zabije a nikdo s tím nic neudělal. Nic podstatného. Už tehdy měl být vyloučen. Místo toho mu bylo povoleno zůstat a pokračovat ve vzdělávání.” Udělala pár kroků dopředu a očima přelétla přes celou Radu. „Toho dne dala rada Bradavické školy studentům jasný signál. Násilí je tolerovatelné, za hrubé chování nenásleduje žádný trest, Rada je slabá a nevýkonná. A tady vidíme výsledek. Někdo, možná Draco Malfoy, možná někdo jiný to cítil jako výzvu k tomu, aby spáchal vraždu. A proč, ptám se? Protože tahle Rada je bezzubá! Pamatujte si všichni a každý z vás má slova! Pokud nepřijmete nějaká opatření po této vraždě, pak bezpochyby budete brzy svědky další!”

Místnost se naplnila šumem, to, jak mezi sebou začali členové rady šeptat. Má pravdu... byly doby, kdy Bradavice byly bezpečné... Malfoyovy záznamy ukazují, že je potížista, tak co, o jednoho potížistu méně... stejně to asi udělal, však víte... ta zpráva bystrozorů vypadá trochu předpojatě... budeme riskovat, že ho tu necháme, i když to možná byl on?

„Není žádný dobrý důvod domnívat se, že Draco Malfoy tu vraždu spáchal,” řekl Snape, který doposud byl zticha. „Rada školy nemůže...”

„Pane profesore,” přerušil ho kouzelník ve špičatém klobouku. „Rada školy by byla velice ráda, kdybyste jí nediktoval, co může a co ne. K tomu vás neopravňuje ani vaše statečnost a nepopiratelné služby ministerstvu.”

Snape přikývl, jeho dlouhé vlasy mu sklouzly do očí a tak je odsunul na stranu.

„Paní Parkinsonová, už jste dokončila svůj proslov?”

„Ano, pane ministře,” podívala se na Radu školy s jasnou výzvou a potom ustoupila.

„Dobře, v tom případě všichni opustí místnost, tak, aby se Rada mohla rozmyslet...“

„Ehm. Domnívám se, že pan Malfoy má také právo promluvit, pane ministře.”

Popletal vzdychl, jako by to byla neslýchaná žádost. „No dobře, dobře. Vstaňte, pane Malfoyi. Existuje něco takového, jako obvyklá zdvořilost...”

Draco už téměř stál, takže Harrymu připadalo, že jediný nezdvořák je tu Popletal. „Vážení členové,” začal Draco a zdvořile se každému uklonil...

V Harryho hlavě se rozezněl magický dveřní zvonek.

Harry se tak lekl, že téměř zařval. Pokoušel se ten rámus ve vlastní hlavě ignorovat, ale byl čím dál tím hlasitější. Harry téměř neslyšel Draca.

„... je pravda, že Nymphadora Tonková je má sestřenice...”

Harry téměř zavrčel, vyběhl z ložnice a prohlédl si pergamen. Hermiona Grangerová a Ronald Weasley.

Skvěle, to bylo přesně to, co potřeboval. A ignorovat je také nemohl. Nechtěl si ani představit tu scénu, která by následovala, kdyby jeho přátelé vtrhli na to slyšení a rozhlašovali, že Harry Potter se ztratil.

Harry vytáhl svou hůlku a kouzlem otevřel dveře.

Hermiona byla první, kdo přeběhl práh. „Harry, je mi to tak líto,” hlasitě oddechovala. Oba vypadali, jako že celou cestu sem běželi. „Musela jsem ti to říct před tím, než ti to řekne tvůj otec. Je to hrozné, absolutně hrozné a všechno je to moje vina...”

„Ticho,” přikázal Harry, popadl jí za zápěstí a očima varoval Rona. „Nemusíte mi nic vysvětlovat. Vím, že se mluvilo o tom dopise a že věci nevypadají dobře. Jen mi slibte, že budete oba mlčet. Že budete ticho. Přísahejte.”

„Jak víš to...“

„Řekl jsem ti, abys byla zticha,” řekl Harry a mírně jí zatřásl rukou.

„Dobře, budu tiše, ale co...”

„Já taky kámo,” přidal se Ron.

„Dobře, nemluvte,” přikázal jim Harry tichým hlasem. „a žádný hluk.”

Pustil její ruku a vydal se zpátky do ložnice.

Přes všechna varování Hermiona zalapala po dechu, když těsně za ním došla do ložnice a uviděla zeď. Harry se na ni podíval pohledem, který by zmrazil peklo, a ona utichla s jednou rukou přitisklou na ústech.

Ron si vedl lépe, ačkoli Harry viděl, že bez jediného zvuku vyslovil do háje a oči měl šokem vytřeštěné dokořán, když za nimi došel do pokoje a uviděl zeď.

„Děkuji vám, pane Malfoy,” řekl Popletal a jeho hlas zněl trochu posměšně. „Nyní se rada rozhodne.”

Prošvihl jsem Dracovo svědectví, pomyslel si Harry podrážděně. Chtěl se otočit na své přátele a znovu je zpražit pohledem za to, že se to stalo kvůli nim, ale scéna na zdi se změnila, posunovala se a sledovala Draca, který šel ven z pokoje, se Snapem po boku a s Brumbálem v závěsu.

Ne, pomyslel si Harry. Chtěl sice zůstat Dracovi po boku, ale bylo důležitější slyšet, co řekne rada. Mohl by se dozvědět něco důležitého... ale Draco byl už téměř venku ze dveří a vypadalo to, že jeho přání vidět Radu radit se, mělo vliv na to, co mohl vidět.

Možná tomu tak bylo proto, že obraz poslouchal jeho původní přání, ukaž mi Draca.

Přistoupil ke zdi, namířil na ní hůlkou a tím nejtišším hlasem jakého byl schopen, zasyčel. „Ukaž mi Luciuse Malfoye!”

Scéna za zdí se změnila, obraz zavířil jak v závrati, až se středem výhledu stal Lucius Malfoy.

„Co to bylo?” zeptal se Popletal s pusou dokořán. “Slyšeli jste to syčení?”

„Pane ministře,” byl to Lucius Malfoy, kdo ho oslovil a jeho kluzký uctivý tón byl momentálně doprovázen mírným úšklebkem. Harry si nebyl jistý, jak to dokáže. „Rada se nemůže radit, dokud místnost neopustí všichni.” Pak zdvihl obočí a prostě jen čekal.

Vypadalo to, že Popletal to zprvu nepochopil. Pak zrudl. „Samozřejmě, samozřejmě,” zamumlal, sestoupil z pódia po dvou schůdcích dolů. A předtím, než odkráčel z místnosti se zdvořile Radě uklonil.

„Tato porada má zůstat tajná,” řekl Lucius, když se za Popletalem zavřely těžké dvoukřídlé dveře. „A vzhledem k tomu, že některá individua z venčí to nerespektují...”

Nechal obvinění viset ve vzduchu. Harry jen pomalu chápal, že to bylo doporučení, ale čarodějky a kouzelníci z rady to pochopili hned. Vytáhli hůlky a začali kouzlit kouzla, která pokryla zeď namodralou září.

Ochrany, pomyslel si Harry. Tišící kouzlo, ale neudělali ho příliš dobře, že? Stejně budu slyšet všechno, co řeknete o Dracově osudu...

Ale ne, neslyšel. Jak kouzla nabírala na síle, zakouzlená zeď předním zkameněla, obraz zmizel. Ale nevisel na ní žádný kouzelný rám.

Harry vzdychl a díval se po nějaké známce střepů ze Siriusova zrcátka, které použil, ale to bylo také pryč. Možná, že zeď začne zase ukazovat přelíčení, až radní zdvihnou svá ochranná kouzla.

Hermiona mu poklepala na záda a byla neodbytná. Můžeme si teď promluvit? Zeptala se potichu, když se na ni přes rameno podíval.

„Jo,” řekl Harry a zakabonil se. „Škoda, co? Vážně jsem chtěl vidět, jak se je Lucius Malfoy bude pokoušet přesvědčit a vidět, jak rozhodnou...” potlačil své zklamání a otočil se ke svým přátelům. „Nicméně předpokládám, že teď už chápete, že jsem slyšel všechno, co jste řekli a dík za ten pokus. A díky, že jste se nezmínili o mé oku. Vím, že nemáte Draca příliš rádi...”

Harry nikdy předtím neviděl Hermionu tak blízko k pláči. „Nemám, ale proto jsem ten příšerný dopis nenapsala. Nechtěla jsem dělat problémy. Myslela jsem, že potřebuješ pomoct, Harry...”

„Já vím,” pokoušel se usmát. „Možná to bude v pořádku.”

Ron vydal zvuk něco mezi smíchem a odfrknutím. „Zjevně ti na něm ještě pořád záleží, i potom, co ti udělal. Ale já ti věřím. Věřím, že nezabil Parkinsonovou. Takže předpokládám, že si nezaslouží být vyhozen přestože je to pitomec.”

Harry potlačil smích. „Rone, ty se stydíš za to, že jsi hájil Draca Malfoye?”

Ron zrudl. „Jo, myslím, že jo. To slyšení je tajné, že jo? Nikdo z Nebelvíru se to nedoví, že ne?”

„Mělo by být tajné,” řekla Hermiona a použila jeden ze svých nejprotivnějších tónů. „Co sis Harry myslel, takhle vyzvídat?”

„Já...” na chvíli přemýšlel, jestli by neměl vyjít s pravdou ven a oznámit, že je Draco jeho bratr. Ale měl pocit, že na to asi ještě není čas. „Musel jsem vědět, jak se drží. Před vámi se ovládá, ale přede mnou je uvolněnější a popravdě to vypadalo, že se hroutí. To z toho všeho stresu.”

Hermiona se posadila na Dracovu postel, překřížila nohy v kotnících a zachmuřeně se podívala na Harryho. „Musel být doopravdy pod velkým tlakem,” řekla soucitně. „Ztrácel tvář už i před námi, Harry. Ve středu ráno, když jsme tě přišli vyzvednout, s námi Draco mluvil, než jsi se oblékl. On...” odmlčela se, pak se ale zjevně rozhodla, že by to Harry měl vědět. „Vypadalo to, že si je docela jist, že bude vyloučen. Myslím, že normálně by před námi nedal najevo, jak moc mu to dělá starosti, ale Harry, jediné, o čem mluvil, jsi byl ty. O tom, že potřebuješ každou ochranu, kterou můžeš dostat. O tom, že Ron a já máme být tví strážci, protože... popravdě řekl, že je pravděpodobné, že ho jeho otec dostane a že si myslí, že se při mučení zlomí a že oni se dozví vše o tvé magii bez hůlky a temných silách. Byly to strašné ty věci, co říkal.”

„Dokonce i mně bylo toho blba líto,” přiznal Ron, zatímco se zhroutil na Harryho postel.

„Je mi ho líto,” řekla Hermiona pomalu, „ale co mě překvapilo víc, byl jeho postoj. Měl starosti, co to všechno bude znamenat pro tebe. A možná, že pro tohle víc, než pro co jiného, jsem mu chtěla při tom jednání pomoct. A nemyslím tím to, že tvé temné síly mají zůstat utajeny, myslím tím... překvapilo mě, když Draco říkal takové věci.”

Ron nevrle přikývl. Harry si pomyslel, že jeho přátelé se nikdy nenaučí Draca respektovat a jemu nezbývalo, než respektovat to.

„Říkej mu Draco,” řekl Hermioně, „Malfoy byl jenom při tom přelíčení.”

„Nechci, a by to znělo, jako že ho mám ráda, protože já ho ráda nemám a nezáleží na tom, jestli řekl, že jsem hezká, chytrá, nebo něco podobného. Ale... stejně si pořád myslím, že se drží té své víry v čistokrevnost. Ale nechci, aby sis myslel, že je pořád ještě můj nepřítel. Protože pokud je s tebou, tak nemůže být.”

Harry si všiml, že Ron na to prohlášení nepřikývl. Souhlasit s tím, by asi bylo víc, než by mohl vydržet.

Harry vzdychl a říkal si, že je smutné, že Draco měl pocit, že musí Ronovi a Hermioně říct takové věci. „Nenecháme ho napospas Voldemortovi jen proto, že byl vyloučen. Severus a já jsme mu to řekli jasně. A měli byste vědět, že jestli to tu půjde od desíti k pěti, Severus podá výpověď a my tři opustíme zemi.”

Hermiona narovnala nohy, naklonila se dopředu, ruce na kraji postele. „Opustíte zemi, Harry?!”

„Kámo, ty přece nemůžeš opustit Bradavice...”

„Samozřejmě, že můžu. Nechci pryč, ale Severus ani já nedovolíme, aby se Draco dostal Luciusovi do rukou.” Harry vzdychl a pak pokračoval. „Přál bych si, aby tomu Draco věřil, ale on tomu nerozumí.”

„Nerozumí čemu?”

Harry si opatrně prohlédl nejprve Hermionu a potom Rona. Možná že teď pravdu stráví. Možná, že Dracův zájem o Harryho připravil cestu. „Draco nerozumí lásce,” řekl, posadil se vedle Hermiony a přes místnost se podíval na Rona. „On nemá nejmenší představu, jak moc ho mám rád.”

Ron předtím přešlapoval z nohy na nohu, ale po tomto prohlášení úplně ztuhl.

„Aha, jo. Ty... víš, nikdy předtím mě to nenapadlo. Vy dva jste spolu v pokoji. Ale pro Merlina. Harry, pokoušíš se nám říct, že si se... zakoukal do Draca Malfoye?”

Harrymu se nelíbil ten způsob, kterým Ron řekl slovo zakoukal. Aspoň že Hermiona to nepochopila špatně. Když se na ni Harry podíval, aby zjistil její reakci, měla našpulenou pusu a vypadalo to, že má chuť Rona praštit. Pořádně.

Ron toho nedbal a pokračoval přiškrceným hlasem. „Nechceš s ním spát, že ne?” A pak, znělo to, jako kdyby měl v tu chvíli zemřít. „Nebo už s ním spíš? Ne počkej, já to nemusím vědět. Ani přátelé některé věci nemusí vědět...”

„Prosím tě vzpamatuj se!” vyletěla Hermiona, ale dívala se přitom na Harryho, „jak dlouho ho ještě necháš dělat ze sebe pitomce?”

„Já jen nevím, co mám říct,” řekl Harry a zrudl. „Není to každý den, aby se mě někdo zeptal, jestli spím s Dracem Malfoyem!”

„Máš říct ne, Harry. A nevím, proč tě překvapuje Ronův myšlenkový pochod. On je ten, kdo si všiml, že sneseš jen dotek profesora Snape a rozhodl se, že to nekončí jen u tvých ramen...”

„Já jsem si to nikdy doopravdy nemyslel,” zaječel Ron a vyskočil. „Můžeš mi to přestat pořád omlacovat o hlavu? Ale nikdy jsem si to doopravdy nemyslel. Byl jsem jen rozzuřený tím, že Harry oznámil, že chce, aby se on stal jeho otcem. Byl jsem tak rozzuřený, že jsem prostě neviděl správně.”

„A ještě pořád jsi?”

Ron se posadil a zavrtěl hlavou. „Ne. Buď hodný a tak... Snape vypadá, jako že je docela dobrý otec, aspoň co mohu říct.”

Harry se ušklíbl. „Aspoň co můžeš říct?”

„Dobře, vypadá jako dobrý otec,”

„Vypadá?”

„Přestaň Harry,” odsekl Ron znechuceně. „Jsou jisté hranice toho, co mohu připustit bez toho, abych se pozvracel. Není to pro mne snadné. A když tu teď ještě ke všemu naznačuješ, že jsi se zamiloval do Draca Malfoye, tak mi to situaci nějak neulehčuje...!

„Pro boha, Rone. Já jsem se nezamiloval. Je to můj bratr.”

Ron se díval na Harryho, oči jako talíře. „Tak to je ještě horší.”

„Není, je to skvělé. Protože, kdybys poznal Draca, zjistil bys, že loajalita k rodině je pro něj skutečně důležitá. Jenže Malfoyové ho vydědili, takže teď jsme jeho rodina Severus a já, což ve skutečnosti není jediný důvod, proč je na mé straně, ale pravděpodobně mu to pomáhá cítit se lépe.”

„Vy tři jste svázáni,” řekla Hermiona a přikývla, jako by to dávalo dokonale smysl.

„Vy jste svázáni?” řekl Ron a začal znovu panikařit.

„Ona nemyslí magicky svázáni. Podívej, Severus neoficiálně adoptoval Draca. To je to, co se stalo. On se stará o nás o oba a Draco potřeboval vědět, že je stejně tak jeho syn, jako já. A jednu věc ti řeknu s určitostí. Můj otec by neocenil, kdybych přišel s tím, že já jsem doopravdy jeho syn a Draco ne. Záleží mi na tom, co si o mně Severus myslí a tak jsem si nestěžoval na to, že to, že se Draco stal jeho synem, znamená, že mi dva jsme bratři. Prostě jsem to akceptoval jako fakt a šel dál,” Harry se plaše usmál, „líbí se mi mít bratra a mám ho rád.”

„Tak toho jsem si už všiml,” řekl Ron. „proč myslíš, že mě napadlo to, co mě napadlo?”

„Protože jsi úplný hlupák, Ronalde.”

„Asi jsem měl najít lepší cestu, jak vám to říct...” začal Harry, ale náhle se odmlčel, když zeď za Ronem začala mizet. „Pšt, pšt... ochrany byli zdviženy.“ Téměř syčel a mával rukou na Rona, aby se otočil a díval se.

Hermiona, která seděla vedle něj, zůstala tichá.

Znovu viděli místnost, ve které byla shromážděna školní rada a centrem obrazu byl Lucius Malfoy, protože kouzlo bylo stále ještě zamířené na něj. Harry vyskočil a napravil to rychlým, tichým „ukaž mi Draca.”

Místnost se otočila kolem své osy a ukazovala Draca z profilu tak, jako předtím. Lucius Malfoy zůstal ve výhledu. Harry si všiml, že Severus je zamračený, zjevně očekával nepříznivý verdikt.

Buď to a nebo poznal Harryho hadí jazyk.

Harry se otřásl při pomyšlení na to, co mu za tohle všechno jeho otec řekne.

Popletal uhodil kladívkem do podložky, ačkoliv pozornost všech už byla upoutána. „Prosím o klid!” Když byly na něj k jeho spokojenosti obráceny všechny oči, otočil se tváří k členům rady. Poté co jeden z nich krátce přikývl, pokračoval: „Mám před sebou závazné rozhodnutí členů rady Bradavické školy čar a kouzel o vyloučení Draca Alaina Gervaise Luthiena Malfoye.“

Pak se pro větší efekt odmlčel. „S okamžitou platností je pan Malfoy vyhnán z pozemků školy, protože představuje nebezpečí pro ostatní studenty navštěvující tuto instituci!”

Harry viděl, že Draco je ztuhlý jako prkno, šedé oči mu zářily vztekem, a poprvé od začátku slyšení se díval přímo na Luciuse.

Ten mu pohled opětoval s mírně zvednutým obočím a z celého jeho postoje bylo znát samolibé potěšení.

„Pan Malfoy,” pokračoval Popletal, „odevzdá svou hůlku řediteli.”

„Mám procedurální připomínku, pane ministře,” vmísil se Lucius a jeho hlas byl tak hladký, že Harrymu přeběhl po páteři mráz. „Ta hůlka je mé vlastnictví. Pan Malfoy by ji měl odevzdat mně.”

Harry cítil, jak se mu třesou prsty, a pochopil, že je to jeho vztek, který se znovu pokouší projevit. Sevřel ruce v pěst, aby se ovládl a zadržel vztek, zatím co se díval na to, jak Draco vstal, strnule došel dopředu. Z celého jeho postoje křičelo, jak se snaží zůstat klidný. Dát najevo, že ho Lucius nezlomí, dokonce ani tímhle.

Zmijozelský chlapec vytáhl svou hůlku a držel ji před sebou, místo toho, aby jí mířil na Luciuse. Tak, aby nikdo nemohl tvrdit, že tomu muži vyhrožoval, ale také to nebyla nabídka k smíru. Byl to naprosto neutrální způsob, jak předat hůlku. Harry musel připustit, že byl ohromen. On měl co dělat, aby Luciuse neproklel a přitom to nebyl on, kdo byl vyloučen.

„Proč bych vám děkoval, pane Malfoy,” řekl Lucius výsměšně, když si hůlku vzal. Nicméně ve chvíli, kdy se jí dotkl, mu přeběhl po tváři podivný výraz. Překvapení, nebo možná i záblesk respektu.

Rodokmenový lektvar, pomyslel si Harry. Ten, který způsobil to, že hůlka mohla bý použita jen někým, kdo se jmenuje Malfoy... Lucius je Malfoy a tak to nepochybně cítí. A je okouzlen důkazem, že se Draco zaobírá temnou magií...

Kdyby to Harrymu nedošlo už dřív, tak by právě teď pochopil, jak beznadějně zvrácené muselo být Dracovo dětství.

Draco udělal pár kroků zpátky a chtěl se znovu posadit, ale Popletal ho zarazil. „Pane Malfoy, vy už nejste studentem této instituce a proto není žádný důvod, proč byste tu měl setrvávat.” Podíval se na Luciuse, jako by očekával schválení. „Bradavické interní směrnice vám nařizují, abyste odešel ihned.”

„Expres odjíždí až ráno,” namítala kouzelnice s dýmkou. V jejích očích byla vidět velká dávka soucitu. „Snad by tady ten mladý muž mohl zůstat do té doby, ne?”

„Omlouvám se madam,” řekl Popletal, zavrtěl hlavou a ukázal na velký pergamen před sebou: „Postup je naprosto jasný. Má nanejvýš hodinu a to jen na to, aby si zabalil své věci.”

„Pak nás tedy omluvte,” oznámil Snape a vstal. „Draco?”

Draco se otočil zády k Luciusovi, aby viděl na svého skutečného otce.

„Nezapomněl jste na něco, pane řediteli?”

„Ne, domnívám se, že ne, pane ministře,” odpověděl Brumbál a díval se na něj přes vršek svých brýlí.

Popletal sevřel své kladívko, ale neuhodil s ním. „Myslím, že Bradavický školní řád mluví jednoznačně o tom, kdo má právo nosit kolejní odznak. Studenti, učitelé a ti, kteří úspěšně dokončili sedm let vzdělávání na této instituci a ukončili je zkouškou OVCE” Jemně se usmál na školní radu, jako by mu tato situace byla nepříjemná, ale musel splnit svou povinnost. „A to pan Malfoy nesplňuje.”

„Samozřejmě,” řekl Brumbál tiše a se smutkem v modrých očích. „Draco, mohl byste sem prosím jít?”

Teď to byl Draco, ne pan Malfoy. To Harry ocenil, i když ta scéna před jeho očima byla skutečně příšerná. Když Draco došel k řediteli, oči Luciuse Malfoye zářily zlomyslností.

„Odvahu,” zašeptal Brumbál, zatím co mávl rukou nad Dracovým hábitem. Zmijozelský odznak zmizel, jako by tam nikdy nebyl a zanechal Dracův hábit smutně černý.

„A další odznaky, které by mohl mít na jiných šatech?” zeptal se kouzelník ve špičatém klobouku. Brumbál se jen díval a jeho pohled byl tak hrůzostrašný, že kouzelník jen mávl rukou. „Omlouvám se, samozřejmě, že byly také odstraněny.”

„Je čas, Draco,” řekl Snape tím nejjemnějším hlase, jaký kdy od něj Harry slyšel.

Chlapec přešel krátkou vzdálenost, která ho dělila od Snapea nejistě. Dokázal se udržet, zatím co odevzdával svou hůlku, ale nic dalšího nečekal. To, že mu byl odňat odznak, ho překvapilo. A zjevně to podlomilo jeho ducha. Vypadal, jako by pod ním mohly poklesnout nohy. Snapea to zjevně napadlo také a tak ve chvíli, kdy k němu Draco přišel dost blízko, ho pevně popadl za ruku, aby zabránil dalším klopýtnutím. Mistr lektvarů se radě školy uklonil, což Harryho popudilo. Neměl by jim Snape říct, jak pochybná tahle jejich akce je? A že teď ztratí toho nejlepšího Mistra lektvarů v celé Británii?!

Neměl by napsat rezignaci, hodit jim ji pod nohy, a říct jim pár kousavých slov o hlouposti, nezodpovědnosti a nekompetentnosti?

Harry nemohl uvěřit tomu, jak klidně to jejich nestydaté rozhodnutí přijal.

Pak mu ale došlo, že takt je věc, do které je Snape téměř zamilovaný. Klidně ječel a vztekal se na ředitele, ale pro chování k Radním měl zřejmě jiná měřítka. A nebo možná jen nechtěl dát před Luciusem najevo, že hodlá s Dracem odcestovat.

S Dracem a s Harrym, opravil sám sebe. Jeho rodina nepůjde nikam bez něj.

Jak Draco a Snape vyšli z místnosti školní rady, magický obraz je následoval, poslušen příkazu, který Harry naposledy vyslovil. Jeho otec a bratr mířili dlouhou chodbou zpět do sklepení, Snape stále ještě podpíral Draca. Ani jeden z nich nepromluvil, zatímco šli minutu za minutou dlouhou chodbou, což Harrymu připadalo divné. Už chtěl téměř poručit rámu, aby se vrátil k normálu, když z boční chodby vyšel Lucius Malfoy a zastoupil jim cestu. Jak se tam mohl dostat tak rychle?

Možná, že zná nějaké tajné zkratky...

Harry zadržel dech, protože si přál slyšet, co Lucius hodlá říct.

„Taková škoda,” světlovlasý muž překypoval falešným soucitem, „taková ostuda. Pokoušel jsem se pro tebe za zavřenými dveřmi udělat, co bylo v mých silách, Draku, ale bohužel... tvoje chování bylo tentokrát příliš špatné, než aby se to dalo přehlédnout.”

Draco vzhlédl, a jeho oči byly bez výrazu, když zkoumal tohohle muže, co ho měl milovat. Neodpověděl. Ani se nijak nezatvářil... vypadal prostě jen... ztraceně.

Snape pustil Dracovu ruku, stoupl si před svého syna, jakoby ho chtěl chránit. Ten postoj Harry znal z jejich cvičení v Devonu. Jeho otec byl připraven na útok, ačkoli Lucius byl pravděpodobně dost chytrý na to, aby si tady a teď něco začal. Trvalá ostražitost, pomyslel si Harry. Dobře.

„Pokud nás omluvíte, pane radní, Draco musí během nastávající hodiny zařídit několik věcí.”

Míst toho, aby odpověděl přímo, vyndal Lucius Dracovu starou hůlku z kapsy a točil s ní mezi prsty. „Je příjemné mít náhradu, nemyslíte? Je vždycky lepší mít dvě, než jednu. Vzhledem k vašemu nedávnému chování, pane profesore, se domnívám, že budete souhlasit. Ale dovolte mi něco vám vysvětlit,” Lucius ztišil svůj hlas do výhružného šepotu. „Náhradní ti není k ničemu, když nakonec ztratíš obě.”

Harry se otřásl nad slovem náhrada. Lucius zjevně nemluvil jen o hůlkách.

Snape na ten výsměch nijak neodpověděl, což samozřejmě podnítilo Luciuse aby pokračoval.

„Jsem skutečně ohromen tím, jak vážně bereš své dobrovolné závazky, Severusi. Zejména, když zvážím, jak málo pozornosti věnuješ svým ostatním závazkům.” Lucius nedbale pokrčil rameny. „Ujmout se politováníhodného týraného chlapečka, který má fobii z přístěnků pod schody. Ty musíš být skutečně naplněn touhou po pokání.” Jeho úsměv byl čím dál tím samolibější, jestli tedy taková věc ještě vůbec byla možná. „Ale možná, že udělování školních trestů a strhávání bodů už nestačí k uspokojení tvých frustrací. Kdybys měl někdy problém tyhle dva ukáznit, znám pár užitečných kouzel.

„Jdi nám z cesty Luciusi,” zavrčel tmě Snape

„No dobře, ale uvidíme, kdo bude mít poslední slovo.” Lucius schoval hůlku do kapsy, otřel si ruce o sebe, jakoby se dotkl něčeho špinavého. „Jsem si jist, že budu již brzy mít příležitost, vám ta kouzla předvést, a mnoho dalších. Vám všem, včetně té ztracené existence s jizvou na hlavě, co jsi přijal. Toho Nebelvíra. Na co jsi myslel? Slyšel jsem, že jsi uzdravil jeho oči? Možná jsi se neměl obtěžovat. Určitě by radši neviděl, co jsem si přichystal, speciálně pro něj. Ale tatínek ví vždycky všechno lépe, že? Na viděnou tedy.”

S těmi slovy prošel kolem Severuse a Draca a elegantně zamířil chodbou dolů, jeho okované boty klapaly po kamenech.

Draco doklopýtal ke zdi, opřel se o ní a ztěžka dýchal otevřenými ústy. Snape k němu došel, pevně ho objal a pomalu ho hladil po zádech. Draco v momentě, kdy ucítil jeho dotek, zavzlykal tak, až to Harrymu trhalo srdce.

„Harry,“ řekla Hermiona chvějícím se hlasem. „Opravdu bychom neměli...”

„Jo,” řekl Harry vážně a vydal se ke zdi ložnice. „Buď taková, jako před tím.“

Obraz se změnil v kámen, kouzelný rám najednou spadl na zem. Zvláštní, před tím se vždycky objevil na svém původním místě. Harry se rozhlížel dokola a kousal se zevnitř do tváře, ale bylo mu to k ničemu. A pokud mohl říct, zrcátko zmizelo úplně, pravděpodobně zkonzumováno magií.

Harry vzdychl a ve snaze nenechat se tím vyvést z míry zdvihl rám a zamumlal lepící kouzlo, aby ho vrátil na jeho místo na zdi.

„Jo,” přikývl Ron na jeho povzdech. „Tohle si ani Malfoy nezaslouží.”

„Draco,” opravil ho Harry. „On je teď na naši straně a dokonce i ty to budeš muset připustit.”

„Draco,” zavrčel Ron.

To byl dobrý začátek.

„Měli byste raději jít,” řekl Harry a položil svou hůlku vedle sebe na postel. „Vážně. Severus bude na mě už tak dost rozzuřený za tu věc co jsem provedl s tou zdí... nemám taková kouzla dělat... a když tu ještě uvidí vás... po té co Popletal tím tvým dopisem úplně znemožnil to vaše svědectví...”

Hermiona vyskočila, jakoby postel pod ní měla vybuchnout. „Dobře, jdeme.“

Jenže bylo pozdě. Vchodové dveře se se zaskřípěním otevřely.

„Ó Bože,” řekl Harry a přál si mít tátův neviditelný plášť, aby ho mohl přehodit přes svoje přátele dřív, než si jich jeho otec všimne. Nebo Draco. Sotva by si přál, aby ho Ron a Hermiona viděli v tomto stavu.

Což už stejně viděli a díky mě, pomyslel si Harry a cítil se provinile.

Nezbývá, než být drzý, pomyslel si a zamířil do obýváku.

„Ahoj,” řekl a díval se ze Snape na Draca, zatím co si věšeli pláště. Pokoušel se nedívat na to prázdné místo, kde býval obvykle Dracův odznak. „Hm...”

„My dva si budeme muset vážně pohovořit,” vyštěkl Snape a z jeho očí létaly jiskry.

„Ano, pane,” řekl Harry pokorně. „Draco, já... no, už jsem to slyšel. Je mi to vážně, vážně moc líto.”

Když se zmijozelský chlapec konečně otočil ode zdi k Harrymu, bylo vidět, že jsou jeho oči zarudlé. „jak jsi to mohl slyšet?”

Harry stiskl rty. „Tedy, já...“

Svoje vysvětlení nedokončil. Ozval se Ron: „Harry, možná by ses měl jít podívat. A ty taky Draco...”

„Aha, oni ti to řekli,” ušklíbl se Draco, když následoval Harryho do ložnice. „A od kdy mě Weasley říká Draco? To mi ještě scházelo...“ Odmlčel se, když prošel dveřmi a uviděl malou hromádku oblečení a knih na podlaze, kde obvykle míval svůj kufr. „K čertu, Weasley, co jsi to dělal s mými věcmi?”

„Já?” vybuchl Ron. „Stál jsem tady a najednou puff! Tvůj kufr zmizel v nějaké narudlé mlze a nezbylo tu nic víc, než tohle!”

„Ach ne...” Draco přeběhl pokoj třemi dlouhými kroky a dopadl na kolena, aby prozkoumal tu hromádku. „Narudlá mlha,” opakoval sklesle, potřásal hlavou. „Zasraní skřítkové. Uškrtit je, většinu z nich.”

„Zřejmě peněžní kouzlo,” potvrdil Snape. „Podmínky držení tvého jmění.”

Draco se roztřeseně postavil a pokusil se to zlehčit. „Tolik k nominání kontrole.”

„Já tomu nerozumím...”

„Ale, Pottere, to je tak těžké to pochopit? Musím být student tady, abych si podržel své peníze, a svoji pozici. Tak je to v té zatracené smlouvě. Říkal jsem ti to.”

„Slovník, Draco,” řekl Snape a při tom lehce pokynul stranou. Směrem k Hermioně.

„Omlouvám se, slečno Grangerová,” vrčel Draco. „Promiňte mi pro tentokrát, že jsem se k vám choval jako k ostatním. Už se to nestane. Urazilo to vaše delikátní ouška?”

„Moje uši to přežijí,” řekla Hermiona jemně.

„Co se stalo s tvým kufrem, Draco?”

Zmijozelský chlapec se na Harryho rozčileně podíval. „Jsi vážně tak tupý? Byl očarovaný. Magie? O té jsi už někdy něco slyšel, ne?”

„Nechovej se jako blbec!”

Draco vzhlédl, že jedovatě odsekne, ale ovládl se a místo toho přikývl. „No dobře. Jo. Všechno je pryč. Nejen můj přístup k penězům, ale vše, co jsem si za ně koupil. Kufr, knihy, většina mého oblečení... mám pocit, že i spodky, které jsem měl pod kalhotami. Nebyly příliš čisté. Doufám, že se objeví zrovna uprostřed oslavy, kterou bezpochyby pořádají Lucius a má drahá matka.” Roztřeseně se nadechl. „No dobrá. Určitě mi to usnadní balení. Alespoň něco. Řekl bych.”

„Ty jsi si koupil většinu svého oblečení?”

„Na rozdíl od tebe, já jsem rád nezávislý.” Draco afektovaně pokrčil rameny, ale nevypadal tak bezstarostně jako obvykle. „Mimochodem, Lucius by neschválil diamantové knoflíky. Dobře, že mi koupil tady to v době, kdy jsme spolu vycházeli, jinak bych tu teď stál nahý.”

Ron pravděpodobně nevnímal poznámku o nahotě, pomyslel si Harry. Zaujala ho jen dvě slova. „Diamantové knoflíky!”

Draco se obrátil na Rona. „Ano. Ale jsou pryč, spolu s posledními galeony, o kterých jsem mohl říci, že jsou moje, dokonce i ty které jsem vybral minulý týden, když jsem se pokoušel zabránit tomu fiasku. Nejen, že mě ztráta nominální kontroly od toho všeho odstřihla, ale jedno je jasné, nebo ne? Vše se vrátilo Luciusovi. Takže se začni smát, Weasley! Jo? Směj se! Draco Malfoy je tak chudý jako Weasley! Napiš domů, řekni to přátelům, udělej to do prdele co, můžeš nejhoršího!”

„Opravdu,” řekl Ron s nepříliš vlídným zábleskem v očích, „jsi dokonce chudší než my. Vždyť my máme dům.”

Draco se vrhl kupředu, zadržel ho Snape, díky svým rychlým reflexům.

„Možná byste vy dva měli jít,” povzdechl si Harry. „Uvidíme se... já nevím. Až budu moct, možná to bude chvíli trvat.”

Snape s Dracem trochu zatřásl. „Chovej se slušně.” Pak ho pustil, obrátil se k Ronovi a Hermioně a řekl chladným, úsečným tónem. „Ujišťuji vás, že vaše úsilí očistit Draca nebylo přehlédnuto. Příště, slečno Grangerová, nejprve zvažte, než napíšete něco na pergamen, že některé věci přetrvávají déle, než by člověk předpokládal a mohou mít jiný než prospěšný efekt. Teď běžte, oba.”

Vyháněl je z pokoje.

„Co to, k čertu, mělo znamenat,” slyšel Harry ptát se Rona cestou ven.

„Poděkování za pokus a poznámka, že ten dopis byl v každém případě katastrofa,” překládala Hermiona.

Klapnutí zavíraných dveří oznámilo Harrymu, že zůstal sám s rodinou. Konečně.

„Tak já si tedy zabalím,” oznámil Harry. „Ale... většinu věcí mám ve věži.”

„To máš,” oznámil Snape ostře. „Mimo věci, jako je plášť a mapa, což by studenti neměli mít. Přidáme k tomu i ten rám? Myslel jsem, že jsi přijal pravidla života tady, ale to jsem se zřejmě mýlil! Riskoval jsi sám sebe, vidím, že jedno úmyslné použití netestované magie ti nestačilo! Udělal jsi to znova!”

Harry se z toho pokusil vykroutit: „Tedy, technicky vzato, to teď už nebylo netestované...“

„Opravdu ne?” zahlížel na něj vztekle Snape. „To, že rám přenášel i zvuk bylo asi samo sebou?”

Ach jo. „Ano, to bylo netestované,” souhlasil Harry. „Promiň. Už se to nestane.”

„To tedy nestane,” souhlasil Snape tónem, který ani nemohl být ledovější. „Protože se ti zřejmě nedá důvěřovat, nebudeš zůstávat sám ve svém pokoji, je to jasné?! A Merlin ti pomáhej, jestli mě v tomhle neposlechneš!”

Harry zůstal s otevřenou pusou. „Ale je to můj pokoj!” protestoval dost šokovaný. Ale pak si uvědomil, jaké jiné tresty otec uděloval. Pět set bodů, deset tisíc vět. Všechny byly stejné. Přehnané. „Počkej, ty mě máš poslat do mého pokoje, když zlobím, ne mi tam zakázat chodit!”

„A ty bys měl, respektovat mé názory a cenit si mých rad, že ano?“

Ta slova rozezněla nějakou strunu v Harrym, rozpačitě si vzpomínal na formulář, který podepisoval ještě před adopcí. Snape použil teď proti němu jeho vlastní slova.

„Ale já respektuji tvé názory a cením si tvých rad, opravdu! Já jen... já to musel vědět! Musel jsem stát při Dracovi!”

Mistr lektvarů si odhrnul vlasy z tváře. „Nebudu se tu teď s tebou hádat, Harry. Jdi do věže na noc a vrať se sem zítra na tvou první hodinu doučování Lektvarů. Už jsme to příliš odkládali.”

„Lektvary!” vybuchl Harry. K čertu co to Snape provádí? „A co Argentina?”

„Můžeš si být jistý, že když ti budu mít co říci o našich plánech, řeknu ti to. Myslím, že už jsem se o tom zmínil. Teď udělej, co jsem řekl a dožeň své přátele. Draco si potřebuje vzít své věci a odejít do Devonu.” Snape mávl hůlkou proti zdi, která sousedila s chodbou, zřejmě proto, aby zastavil Rona a Hermionu. Harry si nebyl jistý, co to bylo za kouzlo.

„Jestli Draco půjde do Devonu, chci tam jít taky,” protestoval. „Jsme v tom společně. Mimochodem, pamatuješ posledně, byl trochu mimo sebe...“

„Promiň,” řekl Draco přívětivě, i když v podtónu bylo cítit ostré hroty. „Jsem dosud tady v pokoji a poslouchám. A pro tvoji informaci, Harry, nemíním si v rozrušení podřezat zápěstí, nebo tak, jak by to řešil ten z nás, co vyrostl u mudlů. Nakonec, není to tak, že by se mi zhroutil celý svět. Ještě pořád mám svoje NKÚ a to mi stačí. I když počkej, vlastně nemám. No to je jedno ještě pořád mám dost peněz, aby se mi vedlo dobře. I když ne, vlastně nemám. Ale alespoň mi má životní láska bude oporou. Ale vlastně ne, nebude, protože je mrtvá, mrtvá, mrtvá...“

„Pro Boha, dej mu Uklidňující lektvar,” naléhal Harry na otce.

„Jo, velmi vtipné. Jestli do sebe naleju ještě trochu toho svinstva, umřu, Pottere. Už takhle jsem v něm naložený.“

„Harry, běž do věže, jak jsem řekl. Já zůstanu s Dracem v Devonu.”

„Proč tam nemůžu jít?”

„Protože moje trpělivost má své hranice, a tys je právě překročil!“ Křičel Snape. „Jak ti to mám jasněji říct? Neposlechl jsi mě s tím rámem a teď mě zase neposloucháš! Jdi a připoj se ke svým přátelům!”

Harry uskočil zpět.

Snape se odmlčel, oddechoval chvíli, aby se uklidnil. „Harry, dnes v noci jde hlavně o Draca. Kdybys myslel alespoň pět po sobě jdoucích sekund na něco jiného než na sebe, všiml by sis, že potřebuje být sám se svým otcem.”

Harry nemyslel jen na sebe, ale také chápal, jak to Snape míní. „Dobře, jdu do věže,” řekl a kousal se do rtů. Dát možnost Snapeovi a Dracovi na rozhovor otce se synem je dobrý nápad, i když způsob, kterým to vyžadoval Snape, zněl jako jdi mi z očí.

I když to tak nebylo. Konec konců řekl, že se má ráno vrátit. „V kolik hodin začne moje doučování, pane?”

„V jedenáct,” řekl Snape tvrdě. „Počkej tu na mě, pokud tu nebudu. Nepokoušej se dělat lektvar bez dohledu. Musím zajistit laboratoř a tvůj pokoj, abys nemohl překročit moje pravidla, nebo se budeš jednou chovat způsobem odpovídajícím tvému věku?”

„Umím se chovat způsobem odpovídajícím mému věku,” odsekl Harry popuzeně.

„Rád bych tomu věřil.”

S povzdechem se Harry obrátil k bratrovi a podíval se mu do očí. „Moc mě mrzí, že tě vyloučili. Je to zlé a nespravedlivé. Ale, Draco, nakonec všechno dopadne dobře...“

„Víš, kam můžeš jít s tím tvým optimismem,” řekl chlapec s pohledem mimo. „Sakra, řekl jsem ti, že nebyla žádná šance, aby to skončilo jinak. A nedopadne to dobře. Nemůže, teď ne.”

Harry věděl, že myslí na peníze.

Náhle se vynořila myšlenka, která naplnila celou Harryho mysl. Skutečně nevěděl, proč ho to nenapadlo, když se Draco prvně zmínil, že se obává o své jmění. Možná to ví. Dlouho se usilovně snažil nemyslet na Siriuse. Ale po použití zrcadla, poté, co si uvědomil, že Sirius by mohl být hrdý na to, že Draco patří do rodiny... nemohl si pomoci, ale myslel si, že právě to je správný nápad.

„Ne, že to nejde,” řekl a vzal Draca za ruku. „Můžeš mít všechno zpátky. Pravděpodobně víc, než jsi ztratil...“

„Harry,” řekl Snape varovně.

Harry ho ignoroval. „Mám jmění Siriuse Blacka, Draco,” vysvětloval. „Byl jsem univerzální dědic. Je tam dokonce i dům! A je to spíš tvoje než moje, to všechno. Jsi také Black. Jen to všechno přepíšu...“

„Zmlkni Pottere,” řekl Draco a vytrhl se mu.

„Ale opravdu, mělo by to být tvoje,” trval na svém Harry.

„Už o tom nemluv!” Draco zkřížil ruce před sebou. „Jsi zasraný imbecil. Nestačí ti, že jsem přišel o hůlku a členství ve Zmijozelu. Chceš mě připravit i o mou hrdost?” V očích měl dýky. „Ty ji možná nemáš, ale Malfoyové nepřijímají charitu.”

„To není charita! Jsme rodina!”

„Rodina!” vykřikl Draco, to slovo na něj zapůsobilo jako rozbuška.

„Harry,” opakoval Snape, a tentokrát zněl víc než co jiného vyčerpaně. „Raději jdi. Ještě to zhoršuješ.”

„Ale já...“

„Jdi.”

A tak Harry konečně šel.