Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 23 - Konec světa

Trevaunance Road, St. Agnes, Cornwall
6. února 2007, 4 hodiny odpoledne

Hermiona kráčela po klikaté cestě sklesající z nízkého kopce, na kterém se rozkládala vesnice St. Agnes. Pro jistotu znovu zkontrolovala kus pergamenu s adresou, kterou jí obstaral Charlie. Bylo trochu neobvyklé, aby čarodějka požadovala po návštěvnících, aby dorazili mudlovským způsobem, ale Andromedě Tonksové se dalo odpustit, že trvala na dalších bezpečnostních opatřeních. Hermiona stěží mohla požadovat zvláštní zacházení; jediný důvod, proč se jí podařilo získat adresu, byl ten, že se Charlie v Bradavicích kamarádil s Tonksovou. Jen málo lidí v kouzelnickém světě by odmítlo Charlieho Weasleyho, když nasadil svůj přesvědčovací mód, a paní Tonksová k nim naštěstí nepatřila.

Vítr se nezdál být nakloněný tomu, aby se Hermioně vyhýbal, chlad jí pronikal až do kostí, protože jako obvykle zapomněla na ohřívací kouzla. Ve vzduchu byla cítit sůl. I když moře neviděla, uvědomovala si, že se nachází nedaleko, schované za zvlněnými kopci.

Konečně zahlédla číslo sedmdesát tři neboli ‘Roklinku’, jak hrdě hlásila kovová cedule. Poté, co se ujistila, že ji nesledují žádní mudlové s náhlou chutí procházet se před setměním, nenápadně vytáhla hůlku z rukávu.

„Revelio,” zašeptala k živému plotu vedle příjezdové cesty Tolkienova fanouška a před ní se objevila pěkná branka z tepaného železa orámovaná vadnoucími popínavými růžemi. Cedule visící trochu nakřivo informovala návštěvníky, že se chystají vstoupit na Konec světa. Hermiona tak úplně nevěděla, co si o tom jméně myslet. Otevřela branku a vstoupila do zahrady za zdí.

Působila stejně depresivně jako většina anglických zahrad v únoru, ale Hermiona si všimla, že narcisy zasazené u zdi brzy rozkvetou. Najednou ji zasáhla prudká vlna touhy po zahradě u Vdovského domu, kde už teď budou určitě patrné drobné předzvěsti blížícího se jara. Došla až skoro ke dveřím hezkého domu z eduardovské éry, než se dala dohromady a začala si znovu všímat okolí.

Dům s vysokým štítem a arkýřovými okny mohl stát kdekoliv v Británii. Nevypadal jako stavba vytvořená kouzelníky, ne jako Doupě. Hermiona si vzpomněla, že Ted Tonks byl mudlorozený - možná to byl jeho rodný dům? Nebo ho možná Tonksovi jen od někoho koupili, jako to dělají normální lidé, napomenula se v duchu a zvedla ruku ke klepadlu, které mělo tvar lví hlavy.

Málem překvapením upadla, když najednou ožilo a zařvalo na ni, načež začalo s velkým nadšením bouchat do dveří kovovým kruhem drženým v tlamě.

„Už jdu, už jdu!” překřičel bušení kdosi z vnitřku domu a náhle se dveře otevřely. „Dost!” houkla žena na klepadlo a litinové rysy lva s posledním úderem opět znehybněly. „Zatracený krám,” zamumlala Andromeda Tonksová a seslala rychlé kouzlo, aby odstranila třísky vzniklé prudkým klepáním. Jakmile byla se stavem svých vchodových dveří spokojená, obrátila se k Hermioně. Nezdálo se, že by na ni udělala příliš velký dojem, ale zdvořile podržela dveře otevřené a navzdory svým zjevným obavám pokynula Hermioně, ať vstoupí.

„Pojďte dál. Omlouvám se za ten rámus, ale to klepadlo má vlastní rozum.”

Hermiona opatrně vstoupila a ocitla se v překvapivě moderně zařízeném domě s kopiemi Kandinského a s úhledným skandinávským nábytkem. Jakmile se posílily šálkem čaje (připraveného bez známek pomoci domácích skřítků, jak si Hermiona povšimla) a usadily se na stroze vyhlížející koženou pohovku v dostatečné vzdálenosti od sebe, okamžitě došlo na vážná témata.

Skrovné množství času, které paní Tonksové zabrala příprava občerstvení, využila Hermiona k tajnému prohlížení hostitelky. Z pozorování rodokmenu Blacků na Grimmauldově náměstí věděla, že Andromeda je starší než Narcisa, ale mladší než Belatrix, což odpovídalo věku kolem pětapadesáti. Už se v minulosti setkaly, i když jen krátce, na svatbě Billa a Fleur, takže pro ni nebyla překvapením Andromedina až zarážející podoba jak s Belatrix, která měla klasické rysy Blacků rozeznatelné i u Siriuse, tak s Narcisou, která zdědila světlé vlasy a modré oči po jejich matce z rodu Rosierových.

Přesto si Hermioniny starší oči všimly detailů, které před mnoha lety na svatbě jejich přátel neviděla; za hluboké vrásky kolem Andromediných úzkých rtů byla pravděpodobně zodpovědná ztráta manžela, dcery a zetě. Místo zářivého společenského úsměvu, který Hermiona znala od Narcisy, měla ve tváři letmý otisk smutku.

Blackové, tedy minimálně ženy z tohoto rodu, byly možná vychovávané s rizikem bodnutí do zad, ale nikdy by nedaly najevo, že jim to při bavení hostů působí nějaké nepohodlí. Hermiona se poučila, že za všech okolností ukazují komukoliv mimo rodinu jednotnou fasádu, bez ohledu na úroveň nepřátelství odehrávající se uvnitř. Hádky patřily za zavřené dveře.

Přestože věděla, že život Andromedy Tonksové byl výčtem ztrát, byly tu náznaky, které v Hermioně vzbuzovaly naději, že si ze všech tří sester vybrala nejšťastnější cestu. Obývací pokoj, přes svou strohost překvapivě příjemný, byl plný mudlovských a kouzelnických fotek, na nichž se lidé usmívali do fotoaparátu. Andromedina tvář měla víc vrásek než Narcisina (což nebylo překvapivé, vezmeme-li v úvahu množství galeonů a času, který strávila tím, aby potlačila známky stárnutí), ale její šedozelené oči rámovala jemná síť vrásek od smíchu.

Hermiona si všimla několika kostek lega nahodile nahromaděných na skleněné desce jídelního stolu v opačném rohu místnosti a po chvíli našla i další připomínky, že Konec světa obývá také Ted Lupin. Letos mu bude devět. Chlapec, který musel být Ted, se usmíval a šťastně na ni mával z několika fotografií. Jeho vzhled se neustále měnil. Hermiona se nedívala příliš zblízka, protože nechtěla, aby si paní Tonksová tohoto zájmu o jejího vnuka všimla. Ještě ne.

Vždycky je chybou předpokládat, že jste tím jediným, kdo se dívá. Hermionu překvapil Andromedin přímý pohled, kterým jako by zahrnula vše od návštěvniččiných mudlovských tenisek po způsob, jakým měla nepoddajné vlasy stažené do očividně skřítkou vytvořeného drdolu.

„Proč jste požádala Charlieho Weasleyho, aby vám zařídil pozvání do tohoto domu?” zeptala se Andromeda poté, co Hermioně rázně sdělila, ať ji oslovuje Andromedo s dodáním, že by bylo směšné teď začínat s paní Tonksovou.

Hermiona se trochu styděla, že se jí nepodařilo podniknout tento výlet o něco dřív; Harry byl nadšený, když ho požádali, aby se stal Tedyho kmotrem, a ke konci velmi znepokojený, že Remuse zklame, jako kdyby umírání bylo jeho vlastní volbou.

Hermiona bez Narcisina vědomí poslala Andromedě pozvánku na svatbu. Vrátila se neotevřená a těch pár pokusů, které od té doby udělala, měly stejnou, to jest nulovou úspěšnost.

Během bolestivého kličkování uličkou vzpomínek a proséváním trosek rozbitých životů našla na Grimmauldově náměstí nůž, který kdysi Sirius dal Harrymu k Vánocům. Byl to pro ni signál znovu se pokusit přiblížit k Andromedě, ale tentokrát na to šla jinak. Chtělo to docela dost přesvědčování, aby Charlie přiměl Andromedu s touto schůzkou souhlasit, ale kombinace jeho kouzla a Harryho jména ji nakonec dokázala přesvědčit.

„Mám cosi - myslím, že by se to dalo nazvat odkazem, od Harryho. Pro Teda,” řekla Hermiona.

„Říkáme mu Teddy,” opravila ji Andromeda okamžitě, ale bez ostrosti v hlase.

„Tak tedy pro Teddyho. Harry to dostal od svého kmotra a - chtěl to předat, být dobrým kmotrem. Jako byl Sirius pro něj.”

„Vzpomínám si, jak Sirius jásal, když byl požádán, aby se stal Harryho kmotrem,” prohlásila nečekaně Andromeda s teskným úsměvem, který jí setřel z tváře všechnu blackovskou přísnost a najednou vypadala minimálně tak krásně jako Narcisa. „Nepřestal o tom mluvit celé měsíce. Pokaždé, když jsem ho viděla, chlubil se, jak Harryho naučí všechna tajemství Bradavic, jak bude ten nejlepší kmotr, co kdy žil.”

Hermiona musela při pomyšlení na to, jak byl Sirius mladý a nadšený, několikrát rychle zamrkat; takového ho viděla jen na vybledlých fotografiích. Láskyplný vztah k přátelům byl vždycky jeho nejlepší vlastností. Možná byl nezodpovědný a impulzivní, ale maximální měrou miloval Harryho, který nikdy nedokázal nasát dostatek lásky, aby mu to vynahradilo ztrátu rodičů. Náhle si vybavila, že Andromeda byla i Siriusovou oblíbenou sestřenicí.

„Byl jím,” pronesla Hermiona trochu roztřeseným hlasem. „Byl tím nejlepším kmotrem, jakého si mohl Harry přát. Opravdu.”

„To jsem ráda. Když utekl z Azkabanu a zjistili jsme, že byl nevinný, sotva jsem se s ním setkala, ale Dora mi řekla dost na to, abych věděla, že Harry Potter byl pro něj velmi důležitý.”

„On byl pro Harryho taky důležitý.”

Na okamžik se rozhostilo ticho, pak Hermiona pokračovala: „Harry před svou smrtí sepsal závěť.”

Než zjistila, co je obsahem závěti, uplynul od jejího návratu do kouzelnického světa téměř rok. Do Vdovského domu se jí přišla představit pompézní úřednice ministerstva jménem Olwen Mortersellová. Hermionu zarazil nedostatek paniky, který to v obyvatelích domu vyvolalo; dobře věděla, že se tam nachází spousta věcí, o kterých by se ministerstvo nemělo nic dozvědět, ale podcenila malfoyovskou vychytralost.

Později si uvědomila, že než se v hale mírně shrbená čarodějka s pohřebním hlase objevila, musel Draco zaznamenat spoustu náznaků, zatímco Hermionu zcela zaskočilo, když jí Miffy informovala, že má návštěvu. Při zpětném pohledu ji to pravděpodobně mělo přimět k zamyšlení, v čem dalším měl oproti ní Malfoy výhodu.

Mortersellová nejprve brblala a stěžovala si, jak je to všechno neregulérní, a až pak Hermioně předložila seznam věcí, které po Harrym zdědila. Jediné fyzické předměty, které jí mohla předat, tvořila dost smutně vyhlížející hromada knih, které byly zmenšené, aby se vešly do její babské kabely a povědomý zlatý klíč.

Hermiona zvedla ruku, aby se dotkla známých, odrbaných obalů jejich školních učebnic, skoro jako by nevěřila, že tam jsou, když tu uprostřed zahlédla načervenalé kožené desky Příručky údržby košťat pro domácí kutily. Okamžitě ji to vrátilo zpátky do doby, kdy jí bylo třináct a neustále žasla nad životem v kouzelném hradě s kamarády, což se jí už dlouho nepovedlo. To poslední léto, než se vydali na útěk, musel Harry nechat knihu u Weasleyových; předtím ji vždycky tahal s sebou, ať šel kamkoliv.

Normálně by Hermionu ponížilo, kdyby se před někým rozbrečela, zejména před někým z ministerstva, ale na to, že byla Olwen Mortersellová zástupkyní úřadu, projevila vzácné pochopení a poskytla Hermioně prostor na uklidnění, než se znovu vrátila k projednávání záležitostí.

„Toto je klíč k trezoru sedm set jedenáct. Jeho obsah teď patří vám.”

„Sedm set jedenáct?” Hermiona by mohla přísahat, že Harryho trezor měl číslo šest set něco, ale bylo to už tak dávno -

„Domnívám se, že to byl dříve trezor rodiny Blackových,” nadhodila Mortersellová a Hermiona si navzdory veškeré snaze málem odfrkla. Vsadila by svůj poslední galeon, že ministerstvo obsah trezoru podrobně prozkoumalo a přesně vědělo, kdo byli jeho původní majitelé od doby založení Gringottů. Když se nad tím zamyslela, opravdu si vybavila, že někde četla, že výnos o oprávněné konfiskaci prodloužil lhůtu pro zadržení majetku tak, aby ministerstvu umožnil zkoumat potenciálně temné objekty jeden rok - ne jen třicet jedna dní - aby se zmenšil objem restů, které vznikly po válce. Jak se dalo předpokládat, výnos nebyl nikdy zrušen a od chvíle, kdy znovu oficiálně vstoupila do kouzelnického světa, uplynul přesně rok.

Když Hermiona nic neřekla, Mortersellová pokračovala.

„Je tu také záležitost s domem na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct. Nyní jste jeho právoplatným vlastníkem, ale má se za to, že je po Fideliovým kouzlem, a nám se nepodařilo tam získat přístup, abychom si ověřili, že je bezpečné do něj vstoupit.” Hermioně zabránilo vyjádřit opovržení pouze její odhodlání nepřipustit, že ví, jak se do domu dostat. Kdyby ministerstvo proniklo dovnitř, jistě by se mu nic neudělalo větší radost, než se vrtat ve všech tajemstvích, která v domě ještě stále byla, a zabrat jakékoliv relikvie, které by mohly podpořit uctívání Harryho.

„Opravdu? To je škoda. Bohužel ani já nemám tušení, jak se dostat dovnitř,” zalhala Hermiona bezostyšně, posílena zjištěním, že žádní přeživší členové Fénixova řádu nevycouvali z dohody a umístění domu neprozradili. Mortersellová nepoctila Hermionu odpovědí, pouze ji napomenula, aby si vyžádala ministerskou pomoc, pokud se v budoucnu - řečeno s velkým důrazem a podtrženo zvednutým obočím - ocitne v pozici, kdy by mohla do budovy vstoupit.

Hermiona pečlivě uložila staré učebnice, příručky o famfrpálu a pár Harryho mudlovských knih do knihovny ve svém pokoji, ale o zbytku odkazu po dlouhou dobu nepřemýšlela. Skřeti měli dlouhou paměť a ona ještě neměla žádný naléhavý důvod vydat se do trezorů u Gringottových. Smutně si pomyslela, že šlo o jednu z mála výhod manželství s Malfoyem; poslední měsíce žila z peněz na svém rychle se vyprazdňujícím mudlovském spořicím účtu, a když už se tomu nedalo vyhnout, umlouvala své přátele, aby zašli ke Gringottovým místo ní.

Zvráceně to nebyla vzpomínka na Grimmauldovo náměstí coby hrobku a vězení - jak muselo Siriusovi na konci jeho života připadat - co tak dlouho bránilo Hermioně v návratu. Byly to vzpomínky na to, že tam byla šťastná. V mnoha ohledech to byl její poslední skutečný domov a myšlenka na jeho nevyhnutelný úpadek po válce ji zbraňovala ve vstupu až do doby, kdy neměla kam jinam jít.

Prostřednictví Rona zjistila, co se stalo se zbytkem Harryho majetku. Už věděla, že obsah trezoru Potterových nechal Harry jemu, ale bylo překvapením, když zjistila, že rodinné klenoty připadly Ginny. Hermiona si vybavovala, že ji při veřejných příležitostech viděla nosit úžasné šperky vyrobené skřety s vyzývavým výrazem ve tváři, hrdou a krásnou jako Valkýru.

Nečekaně objevila, že Ron s užíváním svého dědictví váhá mnohem víc. Chápala, z čeho pramenila jeho neochota, ale snažila se ho přesvědčit, by to nechal být - Harry to tak chtěl, chtěl se o své bohatství podělit. Podobná neochota se ale netýkala používání Harryho starého otlučeného koštěte, které nyní nenávratně zastínily novější a pokročilejší modely, ale Ron o něj stále s láskou pečoval.

Neviditelný plášť zanechal Harry Ronovi a Pobertův plánek svému kmotřenci, ale jejich ohořelé zbytky po bitvě o Bradavice zmizely, pravděpodobně je někde uložilo ministerstvo. Dokud se Hermiona neusídlila na Grimmauldově náměstí, zůstal v chaosu způsobeném válkou ztracený i kouzelný nůž, který Sirius kdysi dal Harrymu.

Bylo zvláštním způsobem uklidňující, že mohla pro svého přítele vykonat tuto poslední službu. Nějak se zdálo pro tuto příležitost vhodné, že se to odehrávalo na Konci světa.

„Chtěl, aby měl Teddy tohle,” zapátrala Hermiona v kabelce po noži s třpytivou bílou perleťovou rukojetí, do které se při nepoužívání zasouvaly různé čepele. Jedna z nich byla od bitvy na odboru záhad do rukojeti zatavena trvale. „Otevírá zámky a rozvazuje uzly. Ne všechny, ale většinu,” dodala na vysvětlenou. Cítila se hloupě, protože ji Andromena jakoby úplně ignorovala, sáhla po noži a v rychle slábnoucím světle si ho prohlížela.

„Sirius ho míval v Bradavicích,” promluvila Andromeda, zdánlivě stále ještě zaujatá nožem. Samozřejmě: Sirius by stěží mohl zajít na Příčnou ulici, aby Harrymu obstaral vánoční dárek.

„Ví Teddy o Harrym?” zeptala se Hermiona zvědavě a Andromedě se vrátila část přísnosti.

„Zná holou kostru - proč jeho rodiče zemřeli a proč byl Harry Potter tak důležitý.”

Nepochybně zjistí podrobnosti, jakmile nastoupí do Bradavic, pomyslela si Hermiona a nečekaně ji kvůli chlapci, kterého nikdy nepotkala, zabolelo srdce.

„Mohu se s ním setkat?” Ron už tu byl několikrát, ale Ronovým nejhorším zločinem bylo, že zůstal víc než šest let v bezvědomí, jak měl George zjevně ve zvyku zdůrazňovat.

Andromeda znatelně stiskla rty.

„Budu si to muset promyslet.”

Hermiona se musela zeptat, bez ohledu na riziko, že ji vyhodí; i když konečně měla náznak šance setkat se s Harryho kmotřencem. Polkla poslední zbytek čaje, aby se posílila, a klasicky nebelvírským způsobem hodila rukavici.

„Proč jste dostala Narcisu a Draca z Azkabanu?”

Neupamatovala se, že Andromeda chodila do Zmijozelu, dokud nebylo příliš pozdě.

***

Po skončení války trvalo celé měsíce, než se kouzelnický svět zmátořil a provedl inventuru okolí. Většina lidí byla příliš ohromená jejím náhlým koncem, příliš zaujatá zjišťováním, kdo přežil a jak věci znovu uvést do chodu, než aby věnovala velkou pozornost nové politické realitě.

Andromeda se cítila z větší části otupělá. Bylo toho příliš; všeho bylo příliš a tentokrát tu nebyl žádný Ted Tonks, který by ji držel nad vodou. Nečekaně se ukázalo, že ji v pádu na dno zabránila její blackovská podstata, kterou v sobě potlačovala. Andromeda nebyla vychovaná k tomu, aby se hroutila; sladké zapomnění mohlo lákat, ale nakonec bylo zavrženo.

Místo toho trávila dny hlídáním Teddyho a saháním po čemkoliv, co by ji aspoň na krátko dokázalo přivést na jiné myšlenky. Spánku měla velmi málo a hodiny příliš dlouhé.

Věděla, že jediné skutečné milosrdenství spočívá v tom umřít mladý; když se budoucnost skládá z nekonečných možností, nevíte, které se nakonec stanou vaším životem. Ztráta života, který jste si pracně vybojovali, přináší jiný druh bolesti; hořkou ztrátu toho, co bylo jasné a dobré, nikoliv toho, co mohlo být.

Zatímco Teddy spokojeně spal, jak to dokážou jen andělé a miminka, Andromeda četla Denního věštce, protože chtěla něco pozitivního, a rozptylovala se tím, že zaznamenávala, jak na ministerstvu přebírají otěže nové eminence.

V jiném životě by jí možná zbyly nějaké slzy i pro Harryho Pottera. Za současné situace neměla žádný zvláštní zájem ani o chvalozpěvy, ani o nekonečné odsuzování bludů Hermiony Grangerové, která ho zabila, a zakrývala si uši před debatou o tom, jestli má Grangerová narušenou mysl nebo ji proti spasiteli kouzelnického světa obrátila Voldemortova poslední kletba. Ted byl zarytý anglikán a na její vkus to znělo až příliš mesiášsky.

Při pohledu na Teddyho baculatou tvářičku, na jeho mimiku ovlivněnou sněním stejným způsobem, jako si to pamatovala u Dory, si občas myslela, že to nezvládne. Nikdy předtím se necítila tak odříznutá od svých mudlovských přátel a rodiny; dokonce ani Tedovi sourozenci si ve skutečnosti neuvědomovali hrůzy války, která si vyžádala životy jejich bratra, neteře a toho ‘milého muže, kterého Dora vloni přivedla na babiččiny osmdesátiny’.

Andromeda zanechala procházek kolem jejich prázdného domu v Londýně, když hodiny odbíjely tři hodiny ráno, na obzoru se objevily první známky úsvitu a její mozek se zasekl v nekonečném opakování.

Ted, Dora, bitva, Emmeline, Smrtijedi, Ted, Remus, Dora, Amelie, Ted, Artur, Dora…

Nikdy nezjistila, jak Ted zemřel. Neexistoval způsob, jak se dozvědět, zda u jeho pronásledování asistovala Belatrix, ale bylo to mučivě pravděpodobné. A Nymfadora, její holčička… Tisíckrát radši by vyměnila Remusův život za to, aby se její dcera vrátila živá, ale věděla, že Dora by to takhle neviděla. Přes všechny své roztrhané džíny a odporné barvy vlasů brala Nymfadora přísahu, že bude chránit kouzelnický svět, vždy velmi vážně; nemohla být držena stranou bojů v bitvě o Bradavic o nic víc, než by jí někdo dokázal zabránit měnit podle libosti svůj vzhled.

Od té doby, kdy Nymfadora v pátém ročníku v Bradavicích projevila touhu připojit se k bystrozorům, tonula Andromeda neustále v obavách; skutečnost, že se teď starala jen o jednoho člověka a nikoliv o tři, jí nepřinášela žádnou radost.

Jednoho časného rána se rozhodla, že už v domě na Holland Road déle nevydrží. Bez ohledu na to, kam se otočila, útočily na ni vzpomínky: malá Dora stavějící si hnízdo z dek a židlí v obývacím pokoji; Ted křičící v agónii, když ho mučili, aby prozradil, kde se skrývá Harry Potter; ona sama vycházející z koupelny s mudlovským těhotenským testem, když čekala Doru… Nedalo se to snést a musela pryč, než bude příliš pozdě.

Naštěstí mohl být dům přeměněn zpět na mudlovské obydlí, kterým kdysi býval, a Andromeda použila docela závratné množství peněz, které získala, na koupi pěkné vilky v Cornwallu. Ve vesnici bydleli jak kouzelníci, tak mudlové, a když Teddy trochu povyrostl, mohl se sám toulat po pobřeží. V záchvatu zahořklé rezignace přejmenovala dům na ‘Konec světa’; její svět definitivně skončil, tak proč ne?

Když si balila věci, našla starou fotku Narcisy, hozenou v krabici s upomínkami z Bradavic, a pečlivě vylisovanou kartičku s první květinou, kterou jí dal Ted.

Narcisa, neuvěřitelně mladá a téměř bez mračení kazící její dokonalé rysy, se na ni při otevření krabice stydlivě usmála a Andromeda spadla střemhlav do minulosti.

Přijít o Cissu bylo téměř nesnesitelné. Jednou z mnoha věcí, které zničilo otrávené dědictví, bylo přirozené porozumění a vzájemná loajalita mezi všemi třemi sestrami. Než odešla Belatrix do školy, jediné, co znaly, byl jejich malý dětský svět skládající se z domácích skřítků, kouzel lstivě posbíraných od dospělých a společné tiché porozumění, že být Black je něco výjimečného.

Jakmile se Bella po prvním pololetí vrátila ze školy domů, už neměla na jejich malé rituály čas a netajila se tím, že touží po větších a lepších věcech za hranicemi stísněných podkrovních pokojů a šepotu mezi čtyřmi stěnami.

Dromeda a Cissa držely spolu i bez Belly dlouho poté, co se k ní připojily ve zmijozelské koleji. A i potom, co se Andromeda zamilovala do Teda, snažila se své malé sestřičce pomoct s plavbou v rozbouřených vodách Bradavic na pokraji oficiálního začátku První kouzelnické války. Jakmile však neodvolatelně spojila svoji budoucnost s Tedem a utekla, všechny vazby mezi nimi byly přetrhány a Narcisa odstřižena. Přesto si Andromeda stále dávala záležet na tom, aby si schovala její fotku.

Starší Andromeda, zatížená desetiletími odloučení, nedůtklivě odhodila obrázek stranou; neměla snad Cissa stále manžela a syna, navzdory všemu, co udělala? Pokud existoval nějaký důkaz, že život není fér…

Až když o pár dní později otevřela Denního věštce, pozastavila se nad tím a zamyslela se. Ze strany tři na ni v ironické parodii na spoře oděné blonďáky tak oblíbené u čtenářek mudlovského bulváru zíral její švagr. Byl předveden před Starostolec a odsouzen na třicet let do Azkabanu. Relativní shovívavost trestu byla přičítaná nedostatku svědků většiny jeho zločinů; bylo legrační, že toto předtím Starostolci vynášet přísné rozsudky nebránilo. Museli ve své senilitě pěkně změknout nebo se mnohem pravděpodobněji Luciusovi podařilo uschovat si nějakou hotovost mimo dosah Voldemorta i ministerstva. Striktně vzato si nikdy neodseděl svůj předchozí trest v plné výši, takže mu to teď sečetli.

Andromeda se cítila mnohem živější než celé měsíce, když si užívala divoké potěšení z toho, že konečně vidí, jak Lucius dostává, co si zaslouží. Znali se dlouho, skoro od narození, a nikdy nenastala chvíle, kdy by ji neznepokojoval. Přesto byl ten nadpřirozeně sebevědomý chlapec s téměř frajerskými manýry a krátkými záblesky brutality mnohem méně děsivý než ten do dokonalosti vybroušený diamant, který po Bradavicích zaujal místo v čistokrevné společnosti.

V době, kdy začal pronásledovat Narcisu, bylo příliš pozdě na to, aby měla Andromeda na svou mladší sestru jakýkoliv vliv. Hořce litovala, že nenašla způsob, jak zůstat s Cissou v kontaktu. S největší pravděpodobností by to stejně bylo k ničemu; po jejím upadnutí v nemilost s ní Cissa odmítala veškerý kontakt, ale měla se o to pokusit, měla se víc snažit…

Nepříjemnou pravdou bylo, že i když by zašla hodně daleko, aby Cisse zabránila ve sňatku s tím muže, nikdy by neriskovala vlastní budoucnost s Tedem. Jakmile se rozhodla, nic ji nemohlo zastavit, dokonce ani vyhlídka na to, že Cissa spojí svůj osud s Luciusem Malfoyem.

Andromeda si myslela, že se s tou volbou smířila už před lety, ale když znovu uviděla Luciusovu tvář, všechno se jí vrátilo: bezmocný vztek na jeho drzost jít po její sestře, která neměla dostatek prostředků, aby čelila jeho více než falešnému zájmu, a její vlastní hanba z uvědomění, že ani oblíbená sestra nestojí za záchranu, když by cenou byla její šance na lásku se správným mužem.

A teď - teď byl ten správný muž (a ach ano, jak moc ho milovala) mrtvý a s ním téměř všichni její milovaní; ale Cissa byla stále naživu.

Cissa, která byla tak tiché dítě, s vážnou tváří si hrála s domečkem a panenkami a nedržela tak docela krok se bystřejšími staršími sestrami, ale bez námitek je všude následovala. Byla hezká jako ty její panenky, měla velké kulaté oči a vlasy tak zářivé, že se zdálo, jako kdyby rozsvěcovaly temné pokoje Blackovského domu. Cissa, která se nikdy nevyptávala do nekonečna jako Andromeda, ani nepropadala vášnivým záchvatům jako Bella, ale jako hodná holčička dělala, co se jí řeklo.

Andromedě trvalo dvě krmení Teddyho, než vystopovala o Cisse zmínku v novinách. Zřejmě byla umístěna do Azkabanu jako její manžel a syn, ale krátce poté přesunuta ke Svatému Mungovi kvůli špatnému zdraví. Andromeda měla podezření, že Azkaban musí být pořádně přeplněný, protože úřady pokračovaly ve shromažďování Smrtijedů a podezřelých kolaborantů stejně jako po první válce.

Narcisin ani Dracův případ nebyly ještě projednávány, protože Starostolec se propracovával seznamem shora, počínaje nejznámějšími Smrtijedy nebo Voldemortovými sympatizanty.

Andromeda si se sevřeným žaludkem uvědomila, že tím bude muset nejen projít, ale také bude muset dostat na svobodu Draca. Mezi ní a její sestrou mohlo proběhnout třicet let a dvě války, ale ztráta jediného dítěte v nenávratnu bylo něco, čemu rozuměla až příliš. Nemohla dopustit, aby se to stalo Cisse.

(Nebylo to fér, nebylo fér, že Dora ležela ve studené zemi, ach Doro…)

Andromeda odhodlaně ignorovala, že Narcisa podle všeho milovala svého muže stejně jako syna, a prošla všechna vydání Denního věštce, která se jí dostala do ruky. Vyzbrojena pečlivě poznámkami doplněným seznamem jmen nechala Teddyho v péči Molly Weasleyové - ví bůh, že ta žena by mohla uvítat rozptýlení - a vyrazila do akce.

Stačily jí jen tři uvážlivě zvolené letaxového hovory a jedna osobní návštěva Tedova kamaráda ze školy, aby zjistila, kdo je oficiálně pověřený ‘případem méně významných Malfoyů’. Trochu déle trvalo zjistit, kdo to má skutečně na starosti. S potěšením zaznamenala, že je to Kevin Kilberd, se kterým se znala z doby, kdy před narozením Nymfadory pracovala na ministerstvu v oddělení kouzelnické dopravy. Kevin byl Ir a chodil do Nebelvíru; nebylo mu cizí v zájmu účelnosti trochu ohýbat pravidla, což rozhodně nebylo ke škodě.

Naplánovala své tažení s efektivností hodnou armády a na setkání s Kevinovým nadřízeným o dvě úrovně výš - dalším známým z minulosti - dorazila neohlášená.

Navzdory tomu, že Andromeda byla v obou válečných obdobích členkou Fénixova řádu, její přispění k aktivitám probíhalo nuceně skrytě. Brumbál marně varoval Tonksovy, aby pokud možno nepřitahovali Bellinu pozornost; nakonec to bylo k ničemu, ale znamenalo to, že neexistoval žádný záznam o jejich členství v Řádu.

Ukázalo se, že na tom nezáleželo; v té době představovali zvolenou měnu mrtví hrdinové a těch měla u svého jména přehršel.

Neměla nic proti tomu využívat sentimentalitu ve svůj prospěch, hrála to na svou osamělost v současné situaci a na skutečnost, že Narcisa je její jediná blízká příbuzná, která je ještě naživu. Nebylo nijak zvlášť obtížné získat to, co chtěla, i když musela projít třemi kancelářemi a více čekárnami, než by chtěla někdy znovu vidět. Nakonec ji nechali prodiskutovat s Kevinem podrobnosti u šálku čaje.

Prohlížel si ji přes půlměsíčkové brýle, které si pořídil od doby, kdy ho před dvaceti lety viděla naposledy. Na spáncích měl chomáče šedých vlasů, ale jinak k němu byl čas vlídný. Andromeda věděla, že u ní nebyl tak štědrý; byla nucena se představit, a až pak ji Kevin opožděně poznal.

„Toto je do značné míry jednorázový ústupek, Dromedo - jsem si jistý, že to chápeš,” řekl.

Pozvedla elegantně obočí v němé otázce - opravdu si myslel, že má v úmyslu udělat si ze zachraňování Voldemortových přízniců zvyk?

„Předpokládám, že se tím snažím říct, že -” začal znovu Kevin. „Nějak se ti podařilo přimět ministerstvo, aby propustilo jednoho Smrtijeda, i když mladého, do domácího vězení. Pokud se později rozhodneš, že chceš svůj vliv rozšířit -”

„No tak, Keve. Nechystáš se chodit kolem horké kaše, že ne?”

Usmál se a vypadalo to, že se mu ulevilo. Andromeda si vzpomněla, že zamlada byl docela lamač srdcí. Ten okouzlující úsměv mu zůstal.

„Dobře - budu tedy mluvit zpříma. Pamatuj na to, že jsi to tak chtěla.”

„Budu. Přešel bys teď k věci?”

„Nemysli si, že můžeš udělat totéž pro Luciuse Malfoye. Neexistuje žádný způsob, jak by ho mocní nechali odkráčet, aniž by viděli, že zaplatil za své zločiny, bez ohledu na to, jestli byl na konci u Ty-víš-koho v nemilosti.”

„Nemám v úmyslu dělat něco pro Luciuse Malfoye. Kromě toho, že bych klíč od jeho cely zahodila do Severního moře, kdyby se mi dostal do rukou.”

„Tak dobře,” prohlásil Kevin tím svým mírným způsobem, kterým tlumil hádky a zároveň se postaral, aby bylo pokaždé po jeho. V té době se rozpoutalo peklo kvůli hůlkám dováženým ze Srbska, které byly napadené běhnicemi. Kvůli odpovědnosti za to, že zásilky nebyly před dáním do prodeje zkontrolovány, se přela tři oddělení. Zlatý chlapec Kevin z toho vyšel bez úhony, i když to ve skutečnosti byla jeho chyba.

Když dopili čaj a Andromeda si sbírala věci - konečně našla brýle vedle židle - uvědomila si, že se na ni Kevin zkoumavě dívá.

„Takže jsi si jistá, Dromedo?” zeptal se jí ještě jednou.

„Ano, jsem.” S brýlemi pečlivě zastrčenými do kabelky se vydala ke dveřím. Na rozloučenou k němu přes rameno poslala poslední poznámku: „Ať si Lucius klidně shnije.”

***

„Předpokládám, že jsem vždycky věděla, že jsem Cisse dlužná. Za to, že jsem ji nechala všem napospas,” řekla Andromeda s netypickou jedovatostí vůči Malfoyovým, Blackovým a celému pokroucenému světu čisté krve, rodokmenů a spojenectví, před kterými unikla. „Takže jsem ten dluh splatila tím nejlepším způsobem, jakým jsem mohla. Jak jste věděla, že jsem to byla já?”

Zvědavě se zadívala na Hermionu, která si nervózně pohrávala se šálou, než odpověděla.

„Nevěděla jsem to jistě. Jen jsem si dala dohromady fakta a vy jste byla jediná osoba, která to ve skutečnosti mohla být.”

„Takže jste mě oblafla?”

Hermiona zrudla.

„Asi by se to tak dalo říct.”

K její úlevě se Andromeda rozesmála.

„Mělo mi to dojít. Nikomu jsem to neřekla a silně pochybuju, že by to chtěl zveřejnit někdo na ministerstvu. Všechno se to nakonec zametlo pod koberec - padaly shovívavé věty, žádný veřejný pokřik. Všechno pěkně uhlazené.”

Hermiona odpověděla na nevyslovenou otázku.

„Taky jsem to nikomu neřekla. A neřeknu, pokud nechcete.”

Zdálo se, že Andromeda o čemsi uvažuje, ale pak si to rozmyslela.

„Ne, prosím neříkejte to.”

Kdyby byla Hermiona ochotná uznat Dracovu existenci, považovala by za velmi pravděpodobné, že věděl, kdo stojí za jeho nečekaným propuštěním; neměl ve zvyku nechat nějakou záhadu neprozkoumanou, zejména když se týkala něčeho tak zásadního, jako byla jeho a matčina svoboda.

Hermiona a Andromeda se snad sejdou znovu. Při jejich prvním setkání se starší žena obávala Hermionina spojení s Malfoyovými, ale brzy se ukázalo, že její přání držet si odstup je v rozporu s přirozenou zvědavostí ohledně její sestry, kterou takto konečně mohla uspokojit. Hermiona občas navštěvovala Narcisu, vždy s tichým vědomím, že Draco nebude v domě přítomen, a neměla námitky proti tomu, aby se před Andromedou o Narcise mezi řečí zmínila, jestliže jí to dělalo radost; například že Narcisa sází jiřiny nebo aktuálně trpí obzvlášť protivným nachlazením.

Sblížení sester se zdálo nepravděpodobné; Hermiona se do toho rozhodně nehodlala míchat, což by byla v pokušení udělat, když byla mladší. Nicméně kouzelníci žili dlouhé životy, nebylo na škodu nechat dveře pootevřené.

Mezitím se zdálo, že ukončení nepřátelství mezi Hermionou a Dracem je trvale v nedohlednu. Setkali se, sehráli své role před tiskem a kýmkoliv dalším, kdo měl zájem se dívat, a zase se rozešli.

Kdyby byla Hermiona víc ochotná uvažovat o situaci z Dracovy perspektivy, mohlo by ji napadnout, že byl jediným dítětem milujících rodičů a z velké části přišel v době dospívání o kontakt s rovnocennými kamarády.

Malfoyové se nenaučili, jak se omluvit.

***

Deanův les, Gloucestershire
4. dubna 2007, 11 hodin dopoledne

Kolem nich nebylo na míle daleko nic než moře zvonků, které zdánlivě zaplňovaly každý kout lesa. Ron a Hermiona seděli na padlém kmeni a pozorovali tůň s tmavě hnědou vodou ukrytou v lese. Nebyli tady, uprostřed Deanova lesa, poprvé; bylo příjemnou změnou, že takhle je nikdo nepozoroval, a protože se jen přemístili daleko od civilizace a od svých teplých postelí, snesla vzpomínky vyvolané tímto lesním prostředím i Hermiona.

Ron hodil do tůňky oblázek, rozčeřil klid hladiny a vylekal ptáka v blízkém lískovém keři.

„Dostala jsi tu novou knihu, o které jsi mluvila minulý týden?” zeptal se.

„Tu, co by mi v Krucáncích a Kaňourech neobjednali?” otázala se Hermiona, která správně předpokládala, že si Ron pravděpodobně nepamatuje titul Charmes Protéiformes de la Vendée durant le 18éme Siècle.

„Jo, tuhle.” Hodil do vody další kamínek s marnou snahou, aby se odrazil od hladiny.

„Ne, asi si pro ni budu muset zajet do Paříže. Což není problém. Jen si musím najít čas na získání přenášedla.” Jistý mizera by jí ho nepochybně zvládl opatřit lusknutím prstů, uvědomila si v záblesku podráždění.

Znovu se rozhostilo ticho.

„Bacha, ať se nespálíš,” řekla náhle Hermiona a bez jakéhokoliv pohybu cosi zašeptala, čím Rona na okamžik vylekala.

„Páni, tohle je mnohem lepší.” Krátce si ji prohlížel, a poté poznamenal: „Už jsi v bezhůlkových kouzlech docela dobrá, že jo?”

Nakrčila nos.

„Pro tenhle druh věcí ano - ale to není to, co bych chtěla. Aby to znamenalo rozdíl, potřebuješ být schopný dělat bezhůlkově silná kouzla, ne jen zastavit náznak nebo si přivolat kapesník.”

„Asi jo.”

„Hodně trénuju, ale je to fakt těžké.” Hermionina tvář nabrala známý paličatý výraz a Ron nepochyboval, že nakonec uspěje, nebo při těch pokusech zemře. „Už se nenechám chytit bez hůlky.”

„No, hlavně se nescházej s cizími lidmi v zastrčených uličkách.”

„Myslíš si, že jsi vtipný, Ronalde Weasley?”

„Myslím si, že moje činy mluví samy za sebe,” prohlásil a zahýbal obočím tak, že si Hermiona navzdory veškeré snaze odfrkla.

„Proto stojí všechny ty dámy ve frontě, ano? Posílají ti pletené šály a podobně?”

Ron se zašklebil. Stal se něčím na způsob oblíbence postarších čarodějek, které očividně považovaly roky strávené v bezvědomí za znamení, že aby znovu získal sílu, potřebuje mateřskou lásku. Pravidelně dostával povzbuzující dopisy, dorty a dokonce i jeden speciální regenerační krém, jehož recept se mezi čarodějkami dědil po pět generací. Naneštěstí byl tehdy, když Ron dychtivě roztrhl balíček, v Doupěti George a vesele se chopil příležitosti dobírat si maličkého Ronánka jako za starých časů. V téhle fázi o tom nejspíš slyšel i Malfoy.

Ron doufal, že Hermiona už ten vtip bude považovat za otřepaný; navíc tu bylo něco, o čem s ní chtěl mluvit, a tohle byl ten nejlepší způsob, jak to nadnést, který vymyslel.

„Víš, na co jsem myslel, když tě unesli?”

„Nemělo by to být čtrnácté převyprávění tvého brilantního úsilí, jak mě zachránit ze spárů darebáků,” varovala ho Hermiona.

„Né. To nechám pár týdnů odpočívat, aby tomu nevybledl lesk.” Zareagovala polovičatým šťouchnutím loktem. „Přestaneš mě někdy bít?”

„Teď, na chvíli.”

„Dobře. Takže -” zaváhal a to Hermionu zaujalo - Ronovi nebylo úplně podobné projevovat přehnanou opatrnost, než promluvil. „Víš, že věnuju fretčákovi tolik času jako kterýkoliv další nebelvír - kromě George,” George byl proslulý nenávistí k Malfoyovým vnitřnostem, „přesto musím říct, že když tě unesli, fakt se tě snažil dostat zpátky v jednom kuse.”

Hermiona si odfrkla; po tom, jak se to vyvinulo, to rozhodně neznělo jako merlinvíjaký objev.

„No tak, Hermiono! Klidně si mohl umýt ruce, zajistit si alibi a počkat, až se někde objeví tvoje tělo.”

Teď si získal její pozornost.

„Jak to myslíš?”

„Někteří lidé by možná děkovali své šťastné hvězdě, že ta otravná čarodějka s kudrnatými vlasy,” což mu vyneslo další dloubnutí, kvůli kterému nejdřív vykřikl, a až pak pokračoval, „někam zmizela. Ale Malfoy nepřestal pátrat, dokud nedorazila ta zpráva. Pak nechtěl ani slyšet, že by šel za bystrozory, i když by to pro něj vypadalo vážně riskantně, kdyby -” Ron polkl, protože - ne, děkuju - už ztratil dost lidí, na kterých mu záleželo. „Kdyby se ti něco stalo.”

„Něco se mi stalo,” podotkla Hermiona nevrle. Navzdory Ronovu dosti přesvědčivému argumentu neměla moc zájem vidět Malfoye v lepším světle.

„Jo, a pak se tě Malfoy chystal přenést ke Svatému Mungovi. Nepředstírej, že nevíš, co by z toho Denní věštec vyvodil.”

„No a co? Mám mu z vděčnosti padnout k nohám nebo co? Vzpomeň si, co ten parchant udělal!” Před několika měsíci by před tím označením přidala ještě peprný přívlastek; i když Hermiona si to ještě neuvědomovala, Ron rozhodně zachytil známky toho, že se její postoj poněkud zmírnil.

„Vzpomínám si, věř mi. Jen jsem si myslel, že bys to měla vědět, to je všechno.”

„Dobře.”

„Říkal jsem ti, že mi Ginny sehnala lístky na příští zápas Kudleyských kanonýrů proti Holyheadským harpyjím? Vyměnila je s odrážečkou od Harpyjí.”

„Ne, ale jsem si jistá, že mi o tom všechno povíš. Ach, to bude zábava.”

„Cha chá. Každopádně mi Ginny řekla, že tam musíme být v sedm ráno…” Ron to vykládal tak, že to znělo jako krutý a neobvyklý trest, ale Hermionu neoklamal.