Preklady fanfiction Harryho Pottera

12. kapitola – část 2/2

‘Ahoj Christolphe.’

Byla noc a Harry seděl znovu před krbem se šedou knihou otevřenou na klíně.

‘Dobrý večer,’ napsal Christolph a slova se objevila obvyklým, neuspěchaným tempem. ‘Líbilo se ti zaplétat se do lží?’

Harry se pousmál. ‘Kolik toho o mě víš?’

‘Zase něco za něco, chápu.’ Nastala pauza. ‘Věřím, že se ti Severus zmínil o tom, co vím o magii duše ve vztahu ke snům?’

‘Ano,’ napsal Harry.

‘Popíšu ti způsob, jak spojení prokázat, když uděláš dvě věci: povíš mi, co jsi udělal s tělem v Kolébce, a složíš slib, že dovolíš svému milenci provést určitou část důkazu.’

Harry se zamyslel. Složíš slib? zopakoval v duchu. Jakou část důkazu by chtěl, aby udělal Severus a nikoliv já… Spustil ruku dolů. ‘To není rovnocenná výměna. Už koneckonců vím, jak lektvar vyrobit, jen neznám teorii, která za ním stojí.’

‘Pak si stanov podmínky.’

Harry se zaklonil, protože ho na okamžik zasáhl pocit déjà vu: tohle byl souboj, stejně jako s Poberty, jenže tentokrát značně po zmijozelsku. Podmínky, dumal. Okamžitě ho napadlo chtít vědět, co o něm Christolph pověděl Severusovi - ale pak změnil názor; na tom, co už řekl, nezáleželo. ‘Slíbíš, že -’ zamyslel se, jak by to mohl formulovat, ‘- nepovíš Severusovi věci, u kterých nejsem připravený, aby je věděl?’

‘Ne,’ napsal Christolph okamžitě.

‘Tak mi řekneš všechno, co o mně víš?’

‘To je příliš široký záběr. Co kdybych ti řekl něco, co o tobě vím, a ty to vysvětlíš?’

Harry se na ta slova zahleděl a pomyslel si, že je v nich šance vše odhalit, vysvětlit, že ve skutečnosti není Voldemort, monstrum, že Severuse opravdu miluje… Působilo to zvláštně přitažlivě, tahle šance očistit své jméno. A Christolph by mohl přestat Severuse nabádat, aby mě opustil, dodal v duchu.

‘Fajn, ale jestli se mám před tebou odhalit, musíš mi povědět i něco o sobě.’

‘Přijímám.’

‘Přesunul jsem tělo z Kolébky do Zapovězeného lesa.’ Harry se při psaní dotkl kostěné růže v pentagramu. ‘A tam jsem ho zpopelnil.’

‘Dobrá,’ napsal Christolph o chvíli později. ‘To by se mu líbilo.’

Harry myslel na ten mužský tvar zájmena a pátral ve své hlavě po aktuálním odrazu kouzla pravdy z náhrdelníku, ale nic nenašel. Takže ta mrtvola nebyl on, Christolph? uvažoval. Bylo samozřejmě možné, že o sobě mluvil ve třetí osobě, ale…

‘Zaměření magie duše má dvě části,’ napsal Christolph. ‘Jedna je lektvar. Je potřeba větvička vrby, utržená při novoluní poblíž temné vody, rosa za úsvitu, jen nádech před východem slunce…’

Harry si z tašky přivolal pergamen a spěšně začal opisovat kroky slovo od slova na list s poznámkami k přeměňování. Doufám, že jen básní, pomyslel si, zatímco dumal, jak by proboha získal ‘zvuk muřích křídel, třpytících se ve večerním světle.’

‘… zamíchej to pod zasmušilými hvězdami a získáš lektvar, díky kterému spatříš magii duše.’

Harry to rychle načmáral, přičemž sáhl po kostěné růži a nepocítil žádný náznak falešnosti.

‘Díky,’ odepsal. ‘Mimochodem, můžeš lhát? Jen se chci ujistit, že to kouzlo pravdy fakt funguje.’

‘Zaklínadlo pravdy na divoké růži nefunguje.’

Teď lže, pomyslel si Harry okamžitě. ‘Dobrá. Díky.’

‘Druhá část kouzla vyžaduje rozšíření magie mysli. Než budu pokračovat, musíš slíbit, že tento úkol přidělíš Severusovi - nebudeš ho dělat ty.’

Harry se zamračil. Magie mysli. Do popředí vystoupily vzpomínky na nitrozpyt a nitrobranu a on se té ponuré ironii téměř zasmál. ‘Nemohu složit slib, když přesně nevím, co bude muset Severus udělat.’

‘Nejdřív to slib.’

Harry hleděl na stránku a usilovně přemýšlel. Dává to smysl, řekl si a napsal: ‘Jde o nitrozpyt?’

Žádná odezva. Takže ano, pomyslel si a vyčkával. Oheň zablikal a jemně zapraskal jako pozadí k jeho dýchání. K Severusově dýchání. A bylo to logické: vstoupit do mysli a vidět pohyb duše.

‘Slib to.’

‘Už nemáš žádnou páku,’ napsal Harry. ‘Neměl jsi říkat, že jde o magii duše. Vím, že je to nitrozpyt.’

‘Odpřisáhni to, jestli ho miluješ.’

A Harry porozuměl důvodu: kdyby Severus dovolil Harrymu pohybovat se v jeho mysli, bylo by to… ohromující. Se Snapem, kterého znával, něco nemožného. Ale já ho nemůžu pustit k sobě do hlavy, řekl si. Budu ho jen… muset přesvědčit. Při té vyhlídce se mu sevřelo srdce. ‘Nemůžu. Ne proto, že bych ho nemiloval. Miluju ho.’ Podíval se na to, co Christolphovi napsal, a pomyslel si, že to působí divně, až děsivě - přemýšlet o tom bylo úplně jiné, než když to viděl napsané inkoustem. ‘Nemůže se to dozvědět. Ne proto, že bych mu to nechtěl říct, protože jsem mu to neřekl. Není to napsané v jeho budoucnosti a nebylo to v mé minulosti.’

Dlouhou dobu se neobjevila žádná slova. ‘Takže jsi z budoucnosti a znal jsi ho.’

‘Ano,’ potvrdil Harry.

‘Jak ses vrátil v čase?’

‘Nevím. Ale nechtěl jsem. Poslal mě někdo jiný.’ Pauza. ‘Chápeš?’

Další pauza. ‘Nelžeš.’

‘Nelžu,’ napsal Harry. ‘Doufám, že nejsi zklamaný.’

‘Ani nelžeš o tom, že miluješ Severuse. Nebo si minimálně myslíš, že nelžeš. Takže k němu opravdu cítíš lásku.’

Láska. Posadil se a prohlížel si to slovo. Najednou se to zdálo jako fantazie, něco naprosto neskutečného. On - Harry Potter, trpící vůdce světlé strany, zjizvený, zlomený a znovu poslepovaný dohromady; on, který byl vržený do času, kam nepatřil; on, který neznal ani sám sebe a ještě méně znal lásku - on se zamiloval do Severuse? A jak brzy - během pár týdnů? táhlo mu hlavou s očima stále upřenýma na ta slova, která jako by se ve světle ohně mírně pohybovala. Jako by se snažil uvěřit, že Voldemort je pryč. Jako by se snažil uvěřit, že se jeho rodiče vrátili k životu. Jako by se snažil uvěřit, že už není Harry Potter, že je jen obyčejný kluk z ulice, bez větších problémů, bolestí a hloupých jizev ve tvaru blesku. Možná to není láska a já tomu jen tak říkám, protože mi to přijde příliš krásné a děsivé, než abych to nazval jinak, pomyslel si. Možná je to zvrácená forma stockholmského syndromu nebo odraz od Voldemorta.

‘Ale pověz mi o sváru ve tvé duši.’

Harry ze sebe to přemítání setřásl. Oheň mírně zapraskal, jak do něj ukápla pryskyřice. ‘Nejsem si moc jistý.’ Ponořil se do vzpomínek - vzpomínek na stříbřitý šepot a spalující bolest. Bledly. ‘Vzpomínám si, že jsem se pokoušel zabít’ - pauza - ‘jednoho netvora. Myšlenka byla, že vražedná kletba, kterou sešle mým směrem, se odrazí v zrcadle vytvořeném z magie duše.’ Znovu se odmlčel. ‘Zřejmě se to povedlo. Každopádně jsem nezemřel. Ale pak se v místě těla toho netvora objevila jakási stříbřitá věc, která vklouzla do mě. A potom jsem byl poslán dvacet let do minulosti.’

‘Neříkáš mi všechno.’

‘To je vše, co si pamatuju, že se stalo - z nějakého důvodu jsem měl velké bolesti - ale myslím, že ten stříbrný obláček byla jeho duše a že splynula s mojí.’ Podíval se na to, co napsal, a rychle dodal: ‘Ale to neznamená, že se ze mě stal ten netvor - jen do mě prosákly některé jeho vlastnost.’ On neumí milovat, ale já ano, pomyslel si Harry. Albus to vždycky říkal. Takže nejsem netvor. Nejsem Voldemort.

‘Zdá se, že jsi si jistý sám sebou.’

‘Ano. Jsem.’ Jsem si jistý? Nebo jen zoufalý? Odsunul tu myšlenku bokem. ‘Co si o tom myslíš?’

Odpověď přišla po dlouhé odmlce. ‘Tvoje hypotéza se zdá věrohodná. Splynutí dvou velmi odlišných duší v jednom těle.’

Velmi odlišné duše, pomyslel si Harry. Jak pravdivé. ‘Pověz mi něco o sobě.’

‘Nejdřív se tě musím zeptat - plánuješ se vrátit do své předchozí přítomnosti?’

Harry zaváhal a neochotně ponořil brk do kalamáře. ‘Musím. Kéž by to bylo jinak, ale musím. A udělal jsem to, protože v mé předchozí přítomnosti není žádná stopa mé současné identity.’ Zastavil se. ‘Přál bych si, abych ho nemusel opouštět.’ Ne že by záleželo na tom, co si přeju. Ale přál bych si, abych nemusel opouštět Severuse na dvacet let. Na okamžik ho ta myšlenka málem přemohla, ale ovládl se. ‘Pověz mi o sobě.’

‘Vlastně nevím, co říct,’ odepsal Christolph. Nastala krátká pauza. ‘Narodil jsem se asi před osmi sty lety ve velmi odlehlé části Cornwallu. Moji předci byli Sasové, kteří uprchli, když Karel Veliký zničil Irminsul¹⁾.’

‘Ach,’ hlesl Harry, protože mu bylo jasné, že neví skoro nic o Karlovi Velikém a o Irminsulu nikdy neslyšel. ‘Chodil jsi do Bradavic?’

‘Ano, chodil. Do Zmijozelu.’

‘Kdo je -’ uvažoval, jak to formulovat, ‘- nebo spíš byl ten zesnulý muž, kterého jsem našel v Kolébce?’

Odpověď přišla bez příliš dlouhé pauzy. ‘Muž jménem Simon. Byl to blízký přítel, kterého jsem měl v Bradavicích.’

‘Chápu,’ odepsal Harry. Rozuměl, co je to bezbřehá touha po přátelství. On měl Rona. Rona, který byl jeho prvním a nejbližším přítelem; Rona, kterého zabil. A i kdyby se Ron nějakým způsobem stal jeho nepřítelem, pořád by existovaly věci, které by udělal, věci, pro které by kvůli památce na to přátelství udělal cokoliv.

‘Mimochodem, opatřil sis sbírku Yeatsových básní?’

‘Ano, opatřil.’ Harry se zamyslel a v tom ho to napadlo: ‘Ty znáš Yeatse?’

‘To opravdu ano.’

‘Ale ty ses narodil před osmi sty lety. Yeats žil asi před stoletím.’ Harry zapátral v hlavě - svíral kostěnou růži, ale známka dvojakosti se mu v mysli neobjevila. Tím si byl jistý. Bylo kouzlo pravdy na růži podvrh nebo propracovaná past?

‘A přesto jsem ho znal. Ano.’

Harry cítil, jak se mu tvrdé kraje kostěné růže zarývají do dlaně. ‘Ty, Christolph, nebo ty jako vzpomínka a deník?’

‘Já, Christolph.’

Říká pravdu, pomyslel si Harry. Nebo ta pentagramová růže lže. Kousl se do spodního rtu a najednou - bylo to tak zřejmé, proč ho to nenapadlo dřív? – byla hádanka rozluštěna. ‘Cestoval jsi vpřed v čase.’ To byla jediná možnost; znamenalo to tedy, že Christolph zná tajemství cestování časem? Harry se zachvěl.

‘Quid pro quo. Pověz mi, jaké svitky Simon četl, než zemřel.’

‘To ti teď nedokážu říct,’ napsal Harry. Nezajímal se o svitky, protože byl příliš zaujatý jinými záležitostmi. ‘Ale můžu to zjistit.’

‘Dobře. Tak později.’

‘Poslední věc,’ napsal Harry rychle, než stihnou slova na stránce vyblednout. ‘Je na lektvaru a nitrozpytu něco specifického?’

‘Jen to, že nitrozpyt byl měl být použitý  Severusem, ne tebou.’

‘To nejde.’

‘Musí, jinak se vaše láska rozpadne. Jak si můžeš myslet, že láska ustojí lži, stíny a polopravdy?’

Harry hleděl na ta slova a cítil, jak v něm vztek proudí jako bublající jed. ‘Velice ti děkuji za tvou laskavost. Brzy ti odpovím ohledně obsahu Kolébky.’

Zavřel knihu dřív, než stihl inkoust vyblednout a pak jen zasmušile hleděl do ohně.

***

„Takže co máš dneska na práci?”

Severus při Harryho otázce vzhlédl.

„Hlavně tu tvrdohlavou begónii,” řekl.

„Chápu,” kývl Harry. Zavrtěl se na posteli a odložil knihu, kterou předstíral, že čte. „S tím ti můžu pomoct.“

„Ne, děkuju,“ odmítl Severus s pečlivou výslovností každého slova.

„Ale no tak,“ přemlouval ho Harry. „Všiml jsem si, že Potter zvládl tu přeměnu dost dobře.“

Severus se ušklíbl. „Každou přeměnu zvládá dost dobře.“ Pak se ušklíbl. „Ale dneska vypadal dost… zničeně.“

Harry se nervózně uchechtl: „Ano. A Lily Evansová vypadala jako druhá McGonagallová.“

Rozhostilo se ticho. Pak se Harry zhluboka nadechl. „Ale vážně - půjčím ti aspoň svoje učebnice. Koneckonců, v té tvé chybí stránky.“

„A ve tvé chybí inkoust,“ poznamenal Severus chladně a vrátil se k jakémusi svazku, který četl.

Harry zaváhal. Bylo to tu: ideální příležitost, aby se zmínil o Christolphovi a metodě průzkumu magie duše. Věděl však, jak vehementně bude Severus oponovat, a téměř cítil křehkost ledu překrývajícího proud nevyřčených, nepříjemných věcí.

Slova se zformovala téměř sama. „Dnes jsem při věštění z čísel mluvil s Christolphem,“ poznamenal.

„Ano?“ Severus prudce vzhlédl.

„Ano.“ Harry si olízl rty a odvrátil pohled. „S tím tělem to vzdal. Neřekl ti náhodou, o co šlo?“

Odpověď přišla po dlouhé odmlce. „Ne.“

„No, každopádně chtěl, abych mu řekl, jak jsem se němu - k tomu deníku - dostal, a tak jsem mu to pověděl a on mi řekl, jak zaměřit magii duše.“

Pauza. Harry se z postele podíval na Severuse.

„A dál?“ protáhl Severus mdlým, ale netrpělivým tónem. V očích se mu lesklo nevyřčené podezření.

„Říkal, že jeden z nás musí vypít nějaký lektvar,“ pokračoval Harry a sáhl do tašky s učebnicemi, aby vytáhl list pomačkaného pergamenu, na který opsal recept, který mu dal Christolph. „A pak ten, kdo lektvar vypil, musí… projít nitrozpytem a nechat toho druhého vstoupit do své mysli, zatímco sní.“

Severus vytřeštil oči: „Nemyslíš to jako vtip, že ne? Protože, ujišťuji tě, Froste, že mně to zábavné nepřipadá.“

Harry rychle zavrtěl hlavou. „Ne - ne, to bych neudělal. Jestli mi nevěříš, jestli si myslíš, že lžu, můžeš se Christolpha zeptat sám.“ Prosím, nedělej to, pomyslel si v duchu. Vzpomněl si, jak si naposledy oba najednou přečetli Christolphova slova… A mně už moc pák nezbývá. Stále tu byla otázka ohledně svitků, které Simon četl, ale co to bylo v porovnání se škodami, které mohl Christolph kdykoli natropit?

„Ano,” souhlasil Severus a přesunul se k Harryho posteli.

Když se zastavil vedle něj, Harry polkl. „Tady,“ řekl, sáhl do brašny a vytáhl břidlicově zbarvenou knihu. „Myslím, že tu mám někde brk.“ Vylovil ho i s kalamářem. „Je to celé tvoje.“

Severus bezelstně namočil brk do kalamáře a začal psát. ‘Christolphe, tady Frost mi říká, že zaměření snů vyžaduje lektvar a pak nitrozpyt. Je to tak?’

Harry čekal a sotva dýchal. Žádná odpověď nepřišla.

‘Christolphe?’ napsal Severus netrpělivě.

Harry sáhl po brku. „Severusi,“ zašeptal. „Nech to na mně, prosím.“

Druhý zmijozel mu podal pero a Harry ho namočil do inkoustu. ‘Pověz pravdu, prosím, Christolphe.’ Nevěděl, jak moc to pomůže, a možná to Christolpha dokonce nesnesitelně potěší, ale…

Severus vzal Harrymu brk z ruky, jejich prsty se otřely, ale pak se objevilo slovo: ‘Ano.’

Harry pocítil nával úlevy, ale rychle tu narůstající naději usměrnil. Podíval se na Severuse a uviděl, jak se mračí. ‘Ano co?’ naškrábal Severus.

‘Zaměření magie duše vyžaduje lektvar Léthé a nitrozpyt.’

Harryho tělo zaplavila úleva - hřejivá úleva, ale když pohlédl na Severuse s polovičním úsměvem na tváři, teplo zmizelo.

„Severusi?“

Mladík zaklapl knihu a vstal z postele.

Harry se také svezl na zem. „Co se děje?“

„Co se děje?“ Severus zasyčel. „Co se děje?“ Harry se snažil zachytit pohled druhého zmijozela, ale ten se díval na druhou stranu místnosti. Všiml si, že jednu ruku má tak sevřenou v pěst, až mu zbělely klouby.

Severus se náhle otočil. „Ty ovládáš nitrozpyt, že ano?“ vyplivl.

„No…“ Nebyl důvod zapírat. „Ovládám. Ano.“

Severus vydal zvuk plný znechucení, hněvu a opovržení a vyštěkl: „No vidíš! Nepředstírej, že jsi neinformovaný a naivní. Je mi z toho zle.“

„Nepředstírám!“ bránil se horlivě Harry. V duchu si procházel své chování v posledních dnech - předstíral snad nevědomost a naivitu? Opravdu si nedokázal vzpomenout na žádný případ. „Ale to… počkej. Ty neovládáš nitrozpyt?“

„Ne, Froste,“ pronesl Severus hlasem nasáklým sarkasmem. „Vlastně jsem světově známý expert. Dokonce i Brumbál se třese při pouhé zmínce o mých neexistujících schopnostech.“

„Aha,“ hlesl Harry. „To jsem… nevěděl.“ Byl tak zvyklý, že Snape ovládá nitrozpyt, že to bylo jako spojovat si mistra lektvarů s lektvary: to spojení přišlo samo od sebe. Ale… Díky tomu je všechno mnohem méně komplikované, pomyslel si s jistou úlevou. Věděl, že Severus bude naštvaný a bude se hádat, ale podvolí se, protože bude vědět, že nemá jinou možnost. Vždycky to tak dělal.

Při pomyšlení na ty úvahy najednou pocítil stín viny. Až příliš dobře věděl, jak Severus nesnáší, když nemá na výběr, když je nucen dělat to, co je správné a co nikdo jiný dělat nechce. Je skoro legrační, že bych měl být první, pomyslel si Harry zachmuřeně. Ne Voldemort nebo Brumbál.

Ne Voldemort. Ani to nebyla tak docela pravda.

„Tak co?“ vyhrkl Severus. „Ukaž mi ten recept.“

Harry zvedl pomačkaný list pergamenu a podal ho Severusovi. Jejich oči se krátce setkaly a Harry před tím tvrdým, nevyzpytatelným pohledem uhnul očima. Pocit viny? Harry si pomyslel. To by bylo vtipné. Vina. Tu už dlouho necítil.

„Asi si myslí, jak je to poetické,“ zabručel Severus pohrdavě a prohlížel si seznam. „Je to psané stylem konce osmnáctého století. ‘Větvička vrby, utržená za novoluní poblíž temné vody’ - ve skutečnosti listy šedé vrby. A ‘rosa za úsvitu, jen nádech před východem slunce? To je nejspíš vyčištěná voda, i když to budu muset ověřit…“

Není to vina, pomyslel si Harry a nechal Severusův hlas, aby ho omýval jako teplo ohně. Jen obavy. Mohli předstírat, že se k nim budoucnost neúprosně neplíží, ale Harryho srdce tížila hrůza při pomyšlení, jak bude Severus reagovat na to, že mu někdo slídí v hlavě.

Zároveň se však přistihl, že je zvědavý. Byly věci, které o Severusovi nevěděl, věci, které vědět chtěl…

***

„Nedokážu se v té Matellanové vyznat,” poznamenal Harry.

Severus vydal zvuk podobný „hmm“ a opatrně přidal špetku sušeného kořene proskurníku.

Harry mu podal porcelánový šálek s rozdrcenou majoránkou. Stáli u krbu v jejich pokoji, a přestože bylo uspořádání pracovního prostoru s kotlíkem vznášejícím se nad ohněm díky Harryho levitačnímu kouzlu poněkud nešikovné, dalo se použít. „A ušetří nám to vysvětlování,“ řekl Severus, když o tom tichým hlasem diskutovali při obraně proti černé magii.

Harry se natáhl po malé skleněné nádobce s čemeřicovým sirupem a držel ji v pohotovosti. „Minulý týden byla Matellanová k Potterovi a Blackovi dost nepřátelská, ale dneska se rozplývala nad Potterovým Protegem.“

„Minulý týden to byla anomálie, nejspíš práce McGonagallové. Matellanová je Moodyho sestřenice,“ řekl Severus, vzal esenci z čemeřice a opatrně ji nalil do odvaru.

„Moodyho? Jako toho - bystrozora?“

„Alastora Moodyho,“ potvrdil Severus. „Myslím, že je jedním z Brumbálových přátel. Už o něm psali několikrát ve Věštci, vždycky že chytá Voldemortovy příznivce…“

Harry málem upustil sušené kopřivy, které držel v ruce. „Ehm - aha.“

Severus na něj tvrdě pohlédl. „Neříkej mi, že se při tom jméně taky třeseš. Voldemort. Únik před smrtí. Je to hnusně směšné a navíc francouzsky.“

Všechno se změnilo, pomyslel si Harry. Úplně změnilo. Bylo tragické, že za pár let se tenhle muž - ne, ještě ne muž, ještě ne ten zatrpklý muž, kterým se stane - bude při tom jméně třást. Dokonce i já - a ze všech lidí zrovna já - jsem se naučil toho jména bát. „Samozřejmě že ne,“ řekl tak nonšalantně, jak jen dokázal. „Voldemort. Je docela cvok, nemyslíš?“

Severus si odfrkl, popadl sušené kopřivy, a než je nasypal do nálevu, rozdrtil je. „Ano. Mimo jiné.“

Rozhostilo se tíživé ticho. Harry přemýšlel, jestli se má zeptat, zda už je lektvar hotový, ale rychle se rozhodl, že to neudělá.

„A proč chodí na hodiny formulí jen dva zmijozelové?“ zeptal se místo toho.

„Kouzla z formulí nejsou stará magie,“ vysvětloval Severus, jako by to bylo strašně samozřejmé. Oběma rukama uchopil tenkou černou tyčinku a začal s ní míchat. „K nejstarší magii patří lektvary, pak přeměňování a čáry a zaříkadla, která nespadají mezi tato kouzla. Ta z formulí jsou poměrně novým odvětvím magie, které je podle mnohých…“ Odmlčel se, zvedl tyčinku a přejel po ní špičkou jazyka. Harry polkl a cítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. „Mají pocit, že to není dost důstojné.“

„Ale ta kouzla jsou stará tisíce let,“ přel se dál Harry. V ústech mu trochu vyschlo. „Chceš asfodel?“

„Ne,“ řekl Severus odmítavě.

„Ale existují prastaré formule,“ namítl Harry, aby zakryl ticho. „A existují i strašně mocné.“

Severus se ušklíbl a ponořil naběračku do kotlíku. „Ty tomu nerozumíš, Froste.“ Zvedl naběračku k nosu a přičichl. Pak vydal spokojený zvuk a otočil se k ohništi zády.

Harry se zadíval na naběračku. „Ty to piješ?“

Severus se na něj podíval útrpným pohledem. „A co bych s tím jiného dělal? Použít to jako přísadu do koupele?“

„Ne, jen myslím…“ Že je příliš brzy, dokončil v duchu Harry a poněkud bezmocně sledoval, jak Severus s napůl přivřenýma očima usrkává lektvar. Pak se pocit bezmoci rozplynul a on rychle odvrátil pohled, když Severus olízl spodní stranu naběračky. „Kdy to začne účinkovat?“ podařilo se mu vyslovit.

Severus měl stále napůl zavřené oči. „Předpokládám, že za pár minut,“ řekl a doklopýtal k posteli. Zachvěl se. „Zima,“ zamumlal.

„Concalesco!“ přikázal Harry a namířil hůlkou na krb. Plameny poskočily a on ucítil, jak se místností nese vlna tepla, až nepříjemně teplého. Začínal se potit. „Ještě je ti zima?“

Severus zavrtěl hlavou, ale popadl přikrývku a trhavě si ji přitáhl k sobě. Harry mu pomohl a uhladil teplou látku kolem něj.

„Opravdu to tu potřebujeme vyvětrat,“ zamumlal a sundal si župan. Dlouhé černé rukávy se mu už lepily na holé paže.

Severus měl stále napůl přivřené oči a zdálo se, že se jeho tvář snaží o úšklebek. Ale nepodařilo se mu to a zmijozel si ovinul paže kolem hrudi a schoulil se do klubíčka. „V-víš, že budu mít oči doširoka otevřené, až se účinky lektvaru plně projeví?“

„Ano, půjde o bdělý spánek,“ potvrdil Harry. Tohle už spolu probírali. „Možná by bylo pohodlnější, kdyby sis lehl?“

Severus mu bez protestů vyhověl a Harry ho zabalil do přikrývky.

„Víš, že se budu ze všech sil snažit, abych - abych se do tvé mysli neponořil příliš,“ vyhrkl Harry rozpačitě. Celý den se vyhýbali zmínce o Harryho podílu na pronikání do Severusovy mysli, skoro jako by neexistoval, ale teď - musím to říct, pomyslel si Harry. Severus jen přikývl. Skoro to vypadá, jako by byl opravdu nemocný, pokračoval v myšlenkách, ale je to jen lektvar. Přesto mu to připomnělo kouzelníky a čarodějky, kteří se třásli pod zlovolnou magií, když z nich vyprchával život…

Severusovi se zachvěl hlas. „Prostě… prostě to udělej.“

Harry polkl. Mrzí mě to, táhlo mu hlavou.

Zdálo se, že to trvá věčně. Pak Severus vytřeštil oči a objevil se mu v nich skelný pohled. Kdyby se netřásl, vypadal by skoro jako mrtvý, pomyslel si Harry a udělalo se mu trochu špatně. Hřbetem ruky si otřel pot z čela. Měl bych se obtěžovat s hůlkou? zauvažoval krátce, téměř horečně, ale pak všechny lehkovážné myšlenky zahnal.

„Legilimens.“