Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7. Závěrečné číslo programu

„TADY!“ křičel kdosi v temnotě. „TADY! UTÍKEJTE!“

Vzduch naplňoval hlasitý křik, rány, zvuk tříštících se oken a létajících kleteb, nářek a sténání, výkřiky bolesti a hrůzy.

Harry najednou neměl tušení, kde je. Před minutou byl v kupé spěšného vlaku do Bradavic, povídal si s Hermionou, Aresem, Nevillem, Seamusem – a hlavně překvapivě – s Ronem. Ano, byla tam i ta nová dívka Erica (Hermiona se Seamusem jako prefektové a Harry jako primus opustili prefektský vůz, aby se setkali s kamarády). Přátelsky v míru klábosili, uždibovali ze sladkostí a vyprávěli si události z léta, když náhle vlak s trhnutím zastavil a vzdálené údery a rány jim napověděly, že zavazadla vypadala z přihrádek. Pak bez varování všechny lampy zhasly a oni se ponořili do naprosté tmy. Pouze na okamžik; oči si na tmu zvykly, a když vykoukli z okna, uviděli nezřetelné postavy pohybující se kolem celého vlaku.

Osoby měly oblečené temné hábity a jejich bílé tváře se blyštěly ve světle několika kouzel Lumos. Tváře – ne, to nebyly skutečné tváře, byly to masky. Což mohlo znamenat jedině jedno – Smrtijedi.

Ve chvíli, kdy studenti poznali útočníky, vypukla mezi nimi panika. Ta dosáhla nesnesitelné úrovně, když první kletba s prásknutím otevřela dveře.

Harry si okamžitě pomyslel, že jsou ve vlaku jako v pasti. Neměli kam utéct, kam se skrýt. Co se týká taktizování, byli v nejhorší možné situaci.

„Hele, děcka,“ napůl zašeptal a doufal, že ho kamarádi uslyší, „musíme se nějak dostat ven. Jsme tu v pasti.“

„Vlak je obklopený Smrtijedy. Nedostaneme se ven!“ oponoval Seamus.

„Tady nemáme žádnou šanci se bránit,“ odsekl Harry ve spěchu. „A taky je tu hodně dětí bez ochrany…“

„Prvňáčci!“ Hermiona vykřikla hrůzou. „Jsou úplně…“

„Nemůžeme je bránit,“ přerušil Harry Hermionina slova. „Musíme vytvořit takové podmínky, aby mohli utéct.“

„Rozbijme okna!“ navrhl Ron.

„Ne! Okna jsou vysoko nad zemí. Menší děti takto nedokážou utéct,“ lomila rukama Hermiona. „Musíme odstranit jednu ze stěn vlaku.“

„A dopředu seslat co nejsilnější omračující kletbu,“ dodal Neville. „Tudy pak děti budou moct utíkat.“

„Dobře,“ Harry vyskočil na nohy. „Pojďme, nemáme čas.“

Rozhovor netrval déle než jednu minutu. Vyšli do chodbičky přeplněné dětmi a vyhlédli z oken, aby zkontrolovali i tuto stranu vlaku. Harry se pokusil překřičet hluk.

„Stěna vlaku zmizí během jedné minuty. Počkejte na naše omračující kletby, pak co nejrychleji utíkejte! Zkuste se nějak ukrýt!“

„Ne, Snape!“ nepřátelsky a hlasitě vyštěkl Malfoy. „Když odstraníš stěnu, budeme nechránění.“

„Jsme tu v pasti!“ křičel zpět Harry. „Nemůžeme tady zůstat! Musíme utéct!“

„Počkejte!“ k jejich rozhovoru se připojil nový hlas. „Pomůžeme, ale od nás jsme tu jen tři.“

„Janusi?“ zeptal se Harry do tmy. „Jsi to ty?“

„Ano a další zmijozelští sedmáci.“

„A havraspárští šesťáci,“ hlas Terryho Boota byl tichý, ale jasný. „Můžeme vám pomoci s těmi omračujícími kletbami…“

„Teď!“ vykřikla Hermiona. „Nemáme čas! Kdokoliv se chcete připojit, udělejte to hned! Sešlete kouzlo. Jedna-dva-tři…“

„Evanesco!“ vykřiklo skoro dvacet hlasů v jednom okamžiku a do všech tváří zavanul svěží, studený zářijový vzduch. Stěna chodbičky zmizela v řídkém oparu.

„Omračující kletba!“ zašeptal Harry v náhlém tichu vagónu. Ostatní vozy nebyly tak tiché, jak slyšeli. „Jedna-dvě-tři…“

„Mdloby na vás!“ tentokrát kouzlo vykřiklo téměř třicet hlasů a prostor před nimi protínaly světlé čáry kleteb. Někdo zasténal a ze všech stran zněly překvapené výkřiky.

„Znovu!“ vykřikl Harry.

„Mdloby na vás!“

Pětkrát za sebou to zopakovali, než Hermiona vykřikla: „UTÍKEJTE!“

Děti využily překvapení nepřátel, a co nejrychleji prchaly tmavým prostorem. Harry zůstal vzadu a slyšel Aresův dech vedle sebe.

„Chci bojovat,“ pronesl Ares náhle. „Na ostatní vozy stále útočí…“

K Harryho překvapení slyšel kolem sebe hlasy dalších kamarádů, které přizvukovaly. Zdálo se, že nebyl jediný, kdo se rozhodl pomoci ostatním, i když ve tmě a chaosu neměl ponětí, jak na to. Leželi na břiše vedle prázdného vagónu.

„Tudy!“ Harry uslyšel Janusův hlas a za pár okamžiků stěna vedlejšího vagónu následovala tu jejich.

„UTÍKEJTE!“ vřískl někdo.

„Každou chvílí tu bude ministerstvo,“ zašeptala Hermiona. „Do té doby musíme vydržet.“

Mezitím zmatek kolem nich sílil.

„Personam revelo!“ zařval dospělý mužský hlas a nějaké děvče strachy vykřiklo. „To není ta holka!“

„Někoho hledají,“ se strachem zašeptal Ares. „Sesílají identifikační kouzlo…“

„Jdou po děvčeti,“ dodala Hermiona.

„Erica…“ ozval se najednou Harry. „Chtějí dostat Eri…“ začal podrážděně, ale ženský hlas ho přerušil.

„Jsem tady. Žádný strach.“

„Ach,“ povzdechl si Harry, ačkoliv nevěděl, jestli se mu ulevilo, či ne.

„Myslím, že jejich další cíl jsi pořád ty,“ dodal Neville.

„TADY!“ zařval nějaký hlas nedaleko. „Tady jich je skupina!“

„Mdloby na vás!“

„Expelliarmus!“

„Silencio!“

Samozřejmě to byla Hermiona, kdo seslal tišící kouzlo, ačkoliv už bylo pozdě.

„Přicházejí,“ zašeptal v hrůze Ron.

„Pod vlak!“ vykřikl Neville, popadl Eričinu paži a táhl ji s sebou. Z Hermionina protestujícího hlasu poznal, že s ní udělal Ron to samé. 

Jak byla nadávající Hermiona tažena pryč, podařilo se jí vyrazit Harrymu z nepříliš pevného sevření jeho hůlku. Chystal se je následovat, ale teď se zastavil a začal šmátrat kolem sebe, aby ztracenou hůlku našel. Ta však nebyla nikde k nalezení.

Harry začal být nervózní. Díky pitomé nehodě ztratil uprostřed boje hůlku. Prostě báječné.

„Co děláš?“ uslyšel vedle sebe Aresův hlas.

„Hůlka. Nemůžu najít svoji hůlku,“ rychle vysvětloval.

„Co?“

Harry se nadechl k odpovědi, ale nemohl. Znenadání ho zalil intenzivní mrazivý pocit. Bylo to až příliš známé – chlad prostupoval hluboko kůží, známý chlad zoufalství, osamělosti, bolesti, strachu a nicoty. Mozkomorové.

Mozkomorové – a on nemá žádnou hůlku.

Zoufale začal vyhrnovat nohavici a natáhl se pro skrytou, jeho pravou hůlku, ale bylo už moc pozdě. Mozkomorové připluli příliš blízko a vše začalo mizet v bolestivých pocitech a vířících strašlivých vzpomínkách.

Někdo v jeho hlavě křičel a křičel… jeho matka… hlas, který slyšel tak dávno.

„Harryho ne, Harryho ne, prosím, Harryho ne!“

„Ustup, ty hloupá holko… tak uhni…“

„Harryho ne, prosím ne, vezmi si mě, zabij mě místo něj…“

Bolest tepala Harryho tělem, ale byl stále při vědomí, ačkoli se nezdálo, že by se truchlivé vzpomínky chtěly zastavit. A přišel další výkřik agonie. Harry ho okamžitě poznal – Severus byl mučen v Nightmare Manor, když byli rozděleni a Malfoy… Malfoy mu drtil ruce.

„HARRY! NEEEEEEEEEEEEEE!“ Severusův zoufalý výkřik, když jej zasáhla Pettigrewova vražedná kletba.

„Dobře, chlapče, budu tě proklínat, dokud neodpovíš.“ Bystrozorův hlas před tím, než byl loni několikrát zasažen Tormentou.

A nakonec: „Obliviate.“ Slovo, které roztříštilo jeho falešně-bezpečný svět na malé kousíčky.

V tomto momentu konečně dosáhl na hůlku, namířil na blížící se přízraky bez tváře a silně se soustředil na útěchu a péči předchozí noci.

„EXPECTO PATRONUM!“

Konec hůlky téměř vybuchl, když jelen, zvěromágská forma jeho opatrovníka, jeho nevlastního otce, vyskočil a v příštím okamžiku pádil pryč směrem ke svému cíli.

Mlha z Harryho mysli začala zvolna mizet. Hrozivé přízraky nejprve ustoupily, později bez okolků uprchly. Harry si povzdechl a zhroutil se zpět na břicho.

Pak se jeho paže dotkl téměř vystrašeně váhavý prst a někdo vedle zašeptal: „Pottere…“

Harry ztuhl a nehýbal se. Další prsty se připojily k prvnímu, až se změnily v pevné sevření a slabý hlas se změnil v hrozivé syčení.

„Jsi Potter,“ ale byla to spíš otázka než pouhé Aresovo prohlášení.

„Měli bychom se pohnout, Aresi,“ sykl zpět a přesunul se, aby pomohl kamarádům. Ale Ares držel pevně jeho ruku.

„Ne.“

„Musíme!“ chtěl Harry zakřičet.

Naštěstí, nebo spíš bohužel, se zase poblíž objevili útočníci. To pomohlo přesvědčit Arese, aby se přesunuli, ale než se mohli připojit ke kamarádům pod vlakem, do zvuků boje se přimíchala hlasitá lupnutí. Harrymu netrvalo dlouho a poznal ministerské odznaky na uniformách nově příchozích.

„Ministerští bystrozorové,“ vydechl úlevou.

Zmatek nejdřív zesílil, ale po počátečním překvapení se Smrtijedi začali přemisťovat pryč a paniku vystřídala úleva. Harry zabořil obličej do dlaní a zhluboka vzdychl. Pak si vzpomněl, že ztratil otcovu hůlku a seslal rychlé přivolávací kouzlo, aby ji našel. Když už ji cítil v ruce, rychle umístil vlastní na její obvyklé místo a podíval se na čekajícího Arese.

„Nemůžu ti nic říct,“ zamumlal na obranu.

Ares se na něj zkoumavě podíval.

„Dobře. Ale vím, kdo jsi. Ten Patron…“

Nemusel větu dokončit, Harry přesně věděl, co tím míní.

„Nemůžu ti to říct,“ zašeptal. „Promiň.“

ooOOoo

Patil je šťastný chlapík, pomyslel si Severus, zatímco snídal ve Velké síni. Tři dny před volbami se mu podařilo přesvědčit kouzelnickou komunitu o své efektivnosti  ve chvílích nebezpečí nejprve procesem s Malfoyem a později ministerskou rychlou reakcí při útoku na spěšný vlak do Bradavic. Ministerský sbor dorazil na scénu útoku za deset minut, podařilo se mu zahnat smrtijedské síly – a nikdo nezemřel. Bylo tam jen pár menších zranění, hodně dětí v šoku, ale celkem vzato se celá akce mohla nazvat šťastnou a – pro Patila – také dobře načasovanou. Severus si byl jistý, že po těchto událostech ho britský kouzelnický svět zvolí jako nového ministra. Ale nezáviděl mu. Patil bude dobrý ministr a rychlá bystrozorská reakce byla bezpochyby více jeho zásluha než bystrozorů. Tuto rychlou a účinnou reakci způsobila jeho nová pravidla a nařízení.

Díky předchozímu večeru však nebyly Severusovy myšlenky stejně chladné a racionální jako obvykle. Když do školy dorazily první zprávy o útoku, náhle pocítil něco… neznámého. Velmi, velmi nepříjemný, dusivý tlak se plížil jeho hrudí a krkem a bylo to tak cizí, že v první chvíli nevěděl, co to znamená. Ale hned poté, co zahlédl chlapcovu vysokou postavu mezi příchozími studenty, ho tlak a chlad opustily a jemu došlo, že to byly obavy o synovce. Ach, dobře, během dlouhého čekání se také obviňoval, že nechal kluka jít a setkat se se svými pitomými kamarády v Londýně, ale k uvědomění si vlastních pocitů došlo, až když hoch se svými společníky vstoupil do Velké síně.

Bez váhání k němu přispěchal a zeptal se ho, jak mu je. Dostalo se mu širokého, zářivého úsměvu, což na něj mělo jakýsi kouzelný vliv – proč? To nevěděl, ale ten úsměv vymazal poslední stopy jeho dřívějšího strachu a dokonce i Albusův obvyklý projev se zdál snesitelnější než obvykle.

Bylo to způsobeno tou nocí, kdy po celé dlouhé hodiny držel rozrušeného chlapce? Severus se nedokázal rozhodnout. Ta noc… Kdyby byl kluk o něco mladší, cítil by se jako rodič, skutečný rodič; držet v noci nemocné nebo neklidné dítě bylo údělem rodičů. Ale jeho synovci bylo sedmnáct – skoro dospělý na to, aby byl objímán. A pak zase… ten kluk byl tak vděčný, to Severus jasně cítil. Vděčnost.

Ne poprvé za poslední dva měsíce si uvědomil, že ho chlapec miluje. Ale…

Vždy tam bylo ale. Něco na tom chlapci bylo naprosto znepokojujícího a Severus  z něj neustále cítil jakousi známost. Jeho paměťové kouzlo bylo perfektní, nemohl si vzpomenout ani na svého bratra – a přesto mu byl tento kluk zvláštně povědomý. Proč?

Něco hluboko uvnitř Severuse odpověď znalo. Dokonce i jeho vědomá mysl někdy zachytila útržky této odpovědi – většinou ve snech.

A Severus moc dobře věděl, že odpověď nesouvisela s jeho bratrem nebo smazanými vzpomínkami. Bylo to něco jiného – a téměř to čekalo na svůj čas, aby se to objevilo.

Poslední kousek jeho vnitřní hádanky zapadl na své místo během posledního, klidného, studentů prostého odpoledne, když šel Severus do knihovny hledat knihy o lidské krvi jako složky do lektvarů proti bolesti a narazil na madame Pinceovou, která ho nasměrovala do sekce arabského mysticismu.

„Jsou to lektvary, ne věštby, co hledám,“ odfrkl si Severus rozhořčeně.

„No, můj drahý, myslím, že v té sekci najdete pár kvalitních knih o lidské krvi, i když máte pravdu, nejsou vyloženě o výrobě lektvarů. Ale myslím, že se z nich můžete naučit velice moc. A samozřejmě nejsou mezi knihami o arabském mysticismu, ale na vrchu těch regálů, protože většina z nich je v arabštině.“

„Nádhera,“ mumlal Severus, který neuměl arabsky, a zamířil ke zmíněné sekci.

„Každopádně je to oblíbené místo vašeho syna,“ žvatlala madame Pinceová šťastně. „Vždy tam studuje se svými přáteli,“ Severus se rozhodně nezajímal o studijní návyky svého syna, ale nemohl jednoduše knihovnici zastavit, „ale hlavně s tou okouzlující Grangerovou. Jsou tak podobní vašemu bratrovi a slečně Evansové. Když jsou spolu, mnohokrát mě napadlo, zda budou k sobě tak připoutaní jako ti dva, nebo…“ ženský hlas se vytratil a Severus ztuhl na místě.

Jeho bratr a slečna Evansová? Ta malá mudlorozená holka, která se později stala ženou Jamese Pottera?

Zcela zapomněl na své lektvary a opřel se o jednu z polic, jak potřeboval něco solidního a pevného. Bylo na čase důkladně promyslet synovcovu výpověď a jeho původ.

Zaprvé: chlapec byl Snape. Není adoptovaný, ale opravdový Snape. Lektvar připravený v nemocnici mu to jasně potvrdil. Velmi dobře mohl být bratrovým synem, protože lektvar ukázal, že byli blízcí příbuzní.

Takže znal chlapcův původ. A jeho bratr dával přednost mudlorozeným, i když zestárl.

A pak se to stalo. Něco zacvaklo na své místo, ale když se to Severus snažil zachytit, uteklo to z jeho vědomé mysli. Hrálo to s mírně vzteklým Mistrem lektvarů hru na schovávanou, a to on neměl rád.

Ale stále to nemohl zachytit.

Znepokojující pocity ho neopustily během celé snídaně a teď musel ještě ke všemu čelit bystrozorům, protože Patil jim nařídil obvyklou kontrolu studentstva na začátku nového školního roku. Severus ten proces neměl rád, ale přijal ho jako nutnost a doufal, že Patilovi noví bystrozorové nebudou příliš zaujatí jeho kolejí. Ale Patil všechny varoval, že kvůli útoku budou vyšetřovat také zaměstnance, a Severus z toho měl nepříjemný pocit, protože jeho předloktí stále neslo Znamení zla. Věděl přesně, kdo bude první podezřelý.

Kvůli bystrozorskému vyšetřování neprobíhalo žádné vyučování a, samozřejmě, do konce dne nic nenašli. K Severusově naprosté úlevě ho nikdo nepodezíral, ani nezatkl, naopak, všichni se k němu chovali slušně a s respektem. Po večeři se však ode dveří do jeho komnat ozvalo tiché klepání.

„Můžu dál?“ zeptal se neznámý hlas.

Severus otevřel dveře. Na chodbě stál velitel místní bystrozorské skupiny. Severus se ušklíbl.

„Měl jsem to vědět,“ mumlal rozzlobeně, ale nechal bystrozora vejít do svých pokojů.

„Takže?“ zeptal se, když se posadili. „Další otázky o mém Znamení? Nebo mé loajalitě?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou bystrozor. „Jde o vašeho syna, profesore Snape.“

„Ach,“ na moment Severusovi ztuhla krev v žilách. Jeho syn nebyl Smrtijed, nebo ano? Ale než ho přemohla panika, bystrozor pokračoval.

„Ve skutečnosti se to netýká našeho vyšetřování… Přišel jsem za vámi jako otec za otcem.“

To Severuse dokonale zmátlo.

„Já… nerozumím,“ zamumlal mrzutě.

Bystrozor si povzdechl a v rozpacích si poškrábal krk.

„Pane Snape, víte, že má váš syn na sobě několik zakrývacích kouzel?“ zeptal se nakonec.

Severus polkl knedlík v krku a nejistě přikývl. „Tušil jsem to,“ zachraptěl a zbledl. Teď už věděl, co před ním kluk skrýval.

Bystrozor se v křesle posunul a Severus viděl, že se musí nutit k tomu, aby se setkal s temným, intenzivním pohledem Mistra lektvarů.

„Slyšel jsem o loňských problémech vašeho syna s bystrozory,“ šťastlivče, pomyslel si Severus, já o těch problémech nevím nic, „a tak jsem se rozhodl zúčastnit se jeho krátké kontroly, abych zajistil čestnost vyšetřování.“ Bystrozorův pohled se přesunul na podlahu, pak trhl hlavou a podíval se do Severusových očí. „Víte, že se dřív – nebo stále ještě – sám řeže?“

Severusova ústa se otevřela dokořán. Co? Sám se řeže? Ten kluk? Musel ústa přinutit zavřít se, opřel se lokty o kolena a zabořil obličej do dlaní.

„Ach, můj bože,“ zasténal. „Nevěděl jsem,“ dodal. „Nevěděl jsem,“ mumlal si pro sebe.

„Má mnoho řezů na rukou, obou rukou, a hodně jich je čerstvých – nejsou starší než dva nebo tři měsíce,“ bystrozorův hlas byl tichý, jak pokračoval. „Viděl jsem několik dětí se sebevražednými sklony, ale nemyslím, že by byl jedním z nich, ne doopravdy. Nechce se zabít, prostě se… sám řeže. Za trest? Pro úlevu? Nevím, ale myslím, že si s ním musíte promluvit a možná… byste ho měl přivést k odborníkovi. Víte… nehoda, pořeže se příliš hluboko…“

Severus v zoufalství zavrtěl hlavou.

„Nevěděl jsem to,“ opakoval znovu. „Jste si jistý?“

„Zcela.“ Po krátkém tichu bystrozor dodal: „Kdysi jsem pracoval s problémovými dětmi. Napsal jsem diplomovou práci na téma sebepoškozování a jeho kořeny. Viděl jsem spoustu jizev.“

Severus vstal, dopotácel se ke kuchyňskému koutu a nalil si sklenici vody. Kvůli šoku měl sucho v krku. Když se vrátil do obývacího pokoje, bystrozor už stál.

„Omlouvám se za… vměšování,“ prohlásil muž a napřáhl ruku. „Ale myslím, že bylo nutné vám to říct. Dobrou noc, profesore Snape.“

„Dobrou noc.“

V okamžiku, kdy se za mužem zavřely dveře, Severus se zhroutil do křesla a snažil se vyřešit své vlastní pocity a zaměřit nové prvky své vnitřní hádanky o chlapci. Byl si jistý, že muž říkal pravdu. A řekl, že chlapcovy jizvy byly staré dva měsíce. Řezal se v době, kdy Severus ležel v kómatu u svatého Munga? Byla to podivná forma zármutku? Nebo se pořezal po Weasleyově smrti? Jako trest? Severus věděl, že se chlapec z té smrti vinil. A byl si jistý, že bystrozor ty jizvy nezkoumal zblízka, protože hocha nechtěl obtěžovat. Takže ta zranění mohla být stejně tak nedávná…

Severus se cítil ztracený. Věděl o těch… tendencích už dřív? Nebo… měl vůbec chlapec dřív podobné sklony? Nebo to všechno bylo nové po jeho Obliviate? Odpovědi na tyto otázky neznal, ale hluboko uvnitř měl zase ten pocit, že mu něco uniká a vše kolem něj je tak zřejmé! Ale nedokázal to zachytit.

Podrážděný šel spát a nemohl zavřít oči. Po neklidném spánku a špatné snídani zastavil chlapce, když se chystal opustit Velkou síň.

„Chci s tebou mluvit,“ řekl. „Přijď do mé kanceláře po…“

„Proč jsi tak formální?“ chlapcovy zelené oči se na něj smály. „Můžu tě navštívit v našich komnatách a dát si s tebou čaj po věštění z čísel. Ve dvě.“

„Dobře.“ Severus na chlapce vrhl zkoumavý pohled a všiml si v jeho očích známek únavy, ačkoli tvář měl svěží. „Měl jsi další noční můru?“

„Jak…?“ chlapcovy oči se rozšířily údivem.

Severus neodpověděl, jen zvedl obočí a otočil se k odchodu.

„Přestaň,“ chlapec ho popadl za rukáv a uchechtl se. „Nebuď tak domýšlivý. Vím, že něco tajíš.“

„Já?“ Severus se zeptal nazpět a nemohl si pomoci a ušklíbl se. „Pak se tedy sejdeme ve dvě. Přijď včas.“

ooOOoo

Co se Severusovy odpolední návštěvy týkalo, měl Harry hodně zlých předtuch, ale přesto se nemohl dočkat, až hodina pokročilého věštění z čísel skončí, aby si konečně mohli promluvit. Nemluvě o Aresovi, který na něj zezadu zíral tak soustředěně, že Harry skoro cítil dírky propálené do zad. Samozřejmě byl Ares podezíravý a pochopitelně na to přišel. V loňském roce se na hodinách formulí nebo obrany (Harry si přesně nepamatoval, ve které hodině, protože Patronovo zaklínadlo se probíralo na obou) naučili to, že zaprvé: Patronové byli jako otisk prstů – každý měl svého vlastního, který se od ostatních lišil; zadruhé: Harry Potter byl, a stále je, jediný student, který byl schopný vyčarovat fyzického Patrona; a zatřetí: což bylo nejpodstatnější, skrýval svoji schopnost Patrona vyčarovat během celého loňského roku. A Ares byl všechno, jen ne hloupý, tudíž se dobral jediného logického závěru – sesílatel musel být Harry Potter, takže Quietus Snape je Harry Potter. Skvělé.

Harry věděl, že dříve nebo později bude muset Aresovi čelit a nějak mu vysvětlit, že… co? Harry neměl ponětí, co říct. Pravdu? Nevěděl a odhodlával se navštívit ředitele co nejdřív, nejspíš ještě dnes.

Po skončení hodiny Harry zabalil všechny své knihy do batohu; každý student z těchto hodin s sebou vlekl spousty knih, zatímco spolužáci na bylinkářství sotva nějaké učebnice měli. No, v těch hodinách bývali jen obvyklí studenti z Mrzimoru a Nebelvíru na rozdíl od věštění z čísel nebo lektvarů, kde byly třídy smíšené – každá kolej v nich měla zastoupeno pouze pár členů, protože jen málo lidí získalo z NKÚ dostatečně dobré známky, aby se jich mohli zúčastnit.

„Quietusi, musíme si promluvit,“ zastavil ho Ares ve dveřích.

„Aresi,“ Harry se na svého přítele podíval téměř zuřivě. „Nemusím nic…“

„Nelži mi!“ zasyčel Ares a spojil své obočí. „Viděl jsem…“

„Zmlkni!“ přerušil ho Harry. „Mám z léta kvůli tobě dost problémů, takže prosím, pro teď mě ušetři dalšího!“

Ares na něj vrhl překvapený pohled. Ještě nikdy předtím Harryho neviděl tak naštvaného. Nebo spíš, ještě nikdy neviděl, že by se vůbec zlobil.

„Já jen…“

„Ne,“ řekl jednoduše Harry. „To není záležitost na přátelské klábosení. Nechci a nemám dovoleno mluvit s tebou o čemkoliv ve spojitosti s… tím, co jsi viděl. Rozumíš?“ jeho výraz teď byl stejný jako Severusův.

Aresova tvář ztuhla.

„Nejsi můj rodič, abys mi nařizoval!“

„Ano, samozřejmě. A ty nejsi můj, abys dělal to samé.“

„Kdy jsem ti přikazoval?“

„Když jsi řekl, že si musíme promluvit. Nemusím hovořit s nikým a o ničem. Mohu s tebou mluvit, když se rozhodnu, že je to správné.“

Zírali na sebe dlouhou, napjatou chvíli, pak Ares pokrčil rameny a odkráčel pryč.

„Co to bylo?“ Hermiona přistoupila k Harrymu.

„Viděl mého Patrona,“ prozradil Harry tak tiše, že ho slyšela jen Hermiona. „A přišel na to.“

„Ach,“ Hermionin výraz se změnil na přemýšlivý. „Co chceš dál dělat?“

Harry pokrčil rameny.

„Pro tuto chvíli si jdu promluvit se Severusem a potom… Myslím, že půjdu navštívit ředitele.“

„Ano, to je dobrý nápad.“

„Jako vždy,“ pronesl Harry a otočil se k dívce. „Jak to teď máš s Ronem?“

„Ronem?“ Harry viděl Hermionin zmatek.

„Nechceš přehodnotit své… odmítnutí z loňska?“

„Ach to,“ Hermiona sklonila hlavu. „Ne, Quietusi. Nemyslím, že někdy přehodnotím toto rozhodnutí. Ty ses v tu noc neviděl. Myslela jsem, že zemřeš, byla jsem naprosto vyděšená a… a… pouhá vzpomínka na jeho krutost zcela znemožňuje, abych na Rona myslela… takto.“

„A co vaše přátelství?“ zeptal se Harry zamyšleně.

„Nevím. Ještě ne,“ povzdechla si Hermiona. „A ty? Co myslíš, můžeš být jeho přítel?“

Harry si povzdechl stejně.

„Nejsem si jistý. Snažil jsem se a víš, že on se mockrát omluvil. Ale nemohl jsem mu, a možná stále ještě nemůžu, odpustit. Hermiono, věděl, že mám jizvy, Percy mu to řekl, věděl a použil tuto mimořádnou znalost proti mně tím nejhorším možným způsobem.“ Mlčky spolu několik chvil stáli, až se Harry nakonec rozloučil. Byl čas navštívit Severuse.

Chůze do sklepení byla krátká a Harry brzy zjistil, že stojí před jejich komnatami a tiskne ukazováček na bílou tečku. Dveře se tiše otevřely.

„Ahoj, Severusi,“ pozdravil muže, který seděl ve svém oblíbeném křesle se zrakem nepřítomně upřeným do prázdného krbu.

Muž jen přikývl na pozdrav a Harry věděl, co je toho příčinou – stále se cítil nepříjemně, když mu říkal jménem. Harry bez okolků pustil tašku a posadil se proti němu.

„Chtěl jsi se mnou mluvit,“ vyčkávavě se podíval na muže a všiml si hlubokých vrásek únavy a úzkostlivosti ve tváři.

„Ano,“ Snape se zhluboka nadechl a rychlým švihem hůlky přivolal čaj. Jakmile se šálky na stole objevily, jeden vzal a stiskl jej oběma rukama, jakoby si chtěl zahřát studené prsty. Harry jeho pohyb napodobil a po pár dlouhých, stresujících minut seděli v hlubokém tichu.

„Včera jsem měl návštěvu.“

Harry nevěděl, jak na to reagovat. Dal šálek níž a kývnutím muže vybídl, aby pokračoval.

„A on se zmínil o jisté věci, o které… chci vědět.“

„Kdo to byl?“

„Vedoucí bystrozorského týmu.“

Harry zavřel oči, protože cítil, jak se svět kolem něj začíná točit.

„Jsi v pořádku?“ uslyšel Severusův mírně znepokojený hlas a přikývl. Byl v pořádku, ne?

„Na co se chceš zeptat?“ zeptal se slabě.

„Zmínil se mi, že jsi měl nějaké problémy s bystrozory v loňském roce. Můžeš mě informovat o těch… problémech?“

Harry cítil po celém těle vlnu úlevy a otevřel oči.

„No, nebylo to nic moc velkého,“ pokrčil rameny. „Chtěli jen nějaký důkaz, že jsem Smrtijed, a když nic nenašli, pokusili se mě zdrogovat veritasérem. Ubránil jsem se jeho aplikaci, pak mě prokleli a já musel strávit pár hodin na ošetřovně. Ty a Brumbál jste sepsali oficiální zprávu o týrání a potom mě už nechali být.“

„Jakou kletbu použili?“

„Tormentu. Jo a nějaké to fyzické násilí, ale nic vážného.“

„Fyzické násilí.“ Severusův hlas byl studený a ostrý. „A říkáš, že to nebylo vážné.“

„No,“ Harry polkl, „ta kletba byla mnohem horší…“ hlas vyzněl do ztracena.

„Proč chtěli, aby sis vzal veritasérum?“

Harry pocítil nervozitu. Ta otázka byla příliš… blízko. Zase bude muset lhát.

„Protože tě považovali za mého otce a věděli o tvé minulosti… a tak si mysleli, že jaký otec, takový syn…“ no, byla to pravda alespoň napůl.

„Bastardi!“ Severus si mumlal pod nos a čelist se mu napjala. „To jsou oni: kletby, bití, veritasérum…“

„I můj otec byl bystrozor,“ Harry se rozhodl nasměrovat rozhovor k méně stresujícímu tématu. „Ale po prvním měsíci sbor opustil. Nemohl už podporovat jejich agresivitu.“

„Aha,“ Severus však nevypadal, že by poslední větu vnímal, což bylo špatné znamení. „Ale včera jsem slyšel ještě další věc, Quietusi.“

Když Harry uslyšel své jméno pronesené nahlas, věděl, že je ztracený. Obrnil se proti nejhoršímu a podíval se na Severuse otevřenýma a soustředěnýma očima.

„Ano?“ zeptal se dokonce.

„Vím, že máš na sobě zkrášlovací kouzlo, Quietusi. Uvědomil jsem si to už dávno. Ale včera na tebe bystrozorové seslali Revelo.“

„A oni uviděli mé jizvy a tak ti to hlásili,“ Harry dokončil Severusovu větu. Když muž přikývl, Harry si povzdechl. „A teď po mně chceš, abych ti o nich řekl.“

„Přesně tak.“

„Měl jsem nehodu,“ začal Harry, ale Severus ho přerušil.

„Kdy?“

„Minulé léto.“

„Chci je vidět.“

„Ne,“ Harry dostal strach a vyskočil na nohy. „Ne.“

„Stůj,“ v dalším okamžiku stál Severus vedle něj a držel ho silným stiskem za paži. „Teď neutečeš. Chci vidět ty jizvy.“

„Proč?“ vykřikl Harry a snažil se vyprostit ruku z té silnější Severusovy.

„Bystrozor říkal, že se řežeš.“

„Pitomost!“ zařval Harry a učinil další pokus o vyproštění se.

„A říkal, že tvé jizvy nejsou starší než dva měsíce.“

„Mýlí se!“ bojoval Harry, ale teď už na něj Severus mířil hůlkou. Harrymu se sevřelo hrdlo, ale dokázal ze sebe dostat: „Jestli na mě teď sešleš nějaké kouzlo, už se k tobě nikdy nepřiblížím. Nikdy!“

„Quietusi, podívej…“

„Nemáš právo mě nutit!“

„Chci ti jenom pomoct!“

„Nepotřebuju pomoc! Neřežu se! Nemám nic, co bych ti ukázal!“ zařval Harry z plných plic. „A nech moji ruku! Nech mě jít!“ s konečným trhnutím si paži osvobodil, odkopl židli a běžel ke dveřím v patách se Severusem. Harry trhnutím otevřel, ale Severus ho zase popadl za paži.

„Stůj!“

„Nech mě jít! Moje jizvy nejsou tvoje věc!“ vřískal Harry a kopal proti Severusovi, ale ten byl silnější. Popadl Harryho, trhl jím dovnitř a rychlým kouzlem dveře zamkl. V ten moment Harryho konečně přepadla panika. Cítil v krku bolestivé víření a v příštím okamžiku klečel na podlaze a dávil.

Silná paže se jaksi ztratila a velmi slabý, vystrašený hlas se zezadu zeptal: „Co se stalo?“

„Pozvracel jsem se,“ suše odpověděl Harry. „Myslel bych, že je to zřejmé.“

Severus neodpověděl, jen na moment opustil pokoj. Když se vrátil, odstranil zvratky z podlahy, klekl si k Harrymu a očistil mu tvář teplým, mokrým ručníkem.

„Co se stalo?“ zeptal se znovu.

„Asi to byl nával paniky. Nic, s čím by sis měl dělat starosti,“ odpověděl Harry stále ještě třesoucím se hlasem.

„Omlouvám se, že jsem tě napadl,“ zašeptal Severus. „Jen jsem chtěl pomoct.“

Setrvali v tichu, dokud Harryho chvění poněkud neopadlo.

„Severusi,“ Harry vzhlédl. „Přísahám, že se neřežu. Jen… jen… nemůžu o tom mluvit,“ zavrtěl hlavou. „A Brumbál o mých jizvách ví. Můžeš jít a zeptat se jeho.“

Severus se na něj znovu zkoumavě podíval.

„Něco se děje, cítím to. Něco plánujete, nebo lépe řečeno, něco přede mnou skrýváte. Že ano?“

Harry neodpověděl, jen vstal.

„Nech mě teď jít.“

Harry cítil, že se ho Severus chce na něco zeptat, ale ten nakonec přikývl a odstranil zamykací kouzlo. Stále ještě klečel, když Harry opustil komnaty.

Zavřel za sebou dveře a s hlubokým povzdechem se opřel o zeď.

„O jakých jizvách jsi to plácal, Snape?“ zazněl iritující hlas vedle Harryho.

Harry vzhlédl. Malfoy. Zatraceně. Jediná osoba, kterou rozhodně nechtěl vidět.

„To není tvá věc, Malfoyi. Odprejskni!“

„Mluv slušně, Quiete!“ napodobil Malfoy Severuse. V příštím okamžiku na jeho krk mířila Harryho hůlka.

„Koukni, Malfoyi. Je mi jedno, jestli jsme, či nejsme příbuzní. Pokud nepřestaneš s tím idiotským slíděním kolem mě, prokleju tě!“

„Slova…“ ušklíbl se Malfoy.

„Bavíš se, Malfoyi?“ zeptal se Harry a hlavou mu bleskl nápad.

„Dalo by se to tak říct,“ odpověděl blonďák a úšklebek se rozšířil, když cítil, jak se Harrymu chvěje ruka – myslel, že nejistotou.

„Gelasmus,“ zamumlal Harry a Malfoyovi se najednou rozšířily oči bolestí, jak se začal nekontrolovaně smát.

Pár dlouhých chvil nad ním Harry chladně stál. Příliš dobře si však pamatoval Severusova slova o možných následcích tohoto kouzla a tak, když se otočil k odchodu, osvobodil kňučícího hocha kouzlem Finite incantatem.

„Počkej, až tě chytím, Snape!“ slyšel za sebou ozvěnu Malfoyova křiku. Ani neodpověděl.

ooOOoo

Dalšího dne začala hodina lektvarů, Harryho první hodina pokročilých lektvarů, obvykle. Dveře se s bouchnutím otevřely, Severus napochodoval, hábit za ním vlál, slova se rozléhala učebnou. Harry stál vedle Hermiony namísto Nevilla, který si vybral ke společné práci Parvati, a Harry za tím tušil jistý důvod. Ve skutečnosti se dvojčata Patilova přes léto nějak změnila – dívky byly hezčí a dospělejší a Harry ve společenské místnosti viděl, že Parvati se baví s Hermionou namísto Levandule, ačkoliv loni byly dívky nerozlučitelné. Levandule se pořád chovala trochu hloupě, když se po večeřích hihňala a klábosila s dalšími spolubydlícími.

Parvati se stala vážnější a méně upovídanou a její chování bylo podle Harryho názoru opravdu příjemné – a zdálo se, že i dle Nevillova názoru. Harry se na Hermionu podíval, když si sedal vedle ní, ona na něj mrkla a oba se usmáli. Neville byl pro vysokou dívku jako stvořený. Přes léto hodně vytáhl, tvář ztratila známou kulatost a stala se ostřejší, lícní kosti a obočí výraznější, a navíc ho Harry ráno už dvakrát přistihl v koupelně při holení – a trošku mu záviděl. On se ještě holit nemusel.

„Neville je docela dobře vypadající chlapík,“ zašeptala Hermiona a Harryho znovu zasáhlo bodnutí závisti. Moc dobře věděl, že má Hermiona pravdu – z Nevilla se stal pohledný muž. To on byl pořád ošklivý klouček s lehce mastnými vlasy a velkým nosem, který nebyl menší než ten Severusův, jen rovnější. Jediná osoba, která ho považovala za hezkého, byla Leah… Nebo ne, byla to jen hra, jen si s ním pitomě hrála. A přesto si byl jistý, že ho měla ráda, když si vzpomněl na pohled jejích oči. Cítil, jak se mu srdce sevřelo a dech se mu v hrudi na chvíli zasekl.

„Co se děje?“ slyšel Hermionin starostlivý hlas. Vzhlédl k ní.

„Nic,“ zamumlal. „Jen… Leah…“

Z Hermioniny tváře vyzařovalo pochopení a ona přikývla.

„Chybí ti?“ zeptala se.

„Já…“ nemohl pokračovat.

„Pane Snape, slečno Grangerová, mohli byste ukončit své neužitečné klábosení? Hodina již začala.“

Oba zrudli, když se podívali na Mistra lektvarů.

„Ano a pět bodů z Nebelvíru za nedostatečnou pozornost při hodině.“

Harry cítil malou vlnu hněvu, ale nedal nic najevo, jen se ke svému strýci otočil.

„Konečně,“ ušklíbl se Severus. Malfoy se uchechtl a Harrymu se najednou zachtělo seslat na něj další Gelasmus.

Severus Malfoyovi neřekl ani slovo, začal vysvětlovat znalosti potřebné pro přípravu pokročilých lektvarů, které budou během šestého ročníku připravovat, a za pár chvil už všichni zběsile čmárali své poznámky.

Mnohem později začali připravovat jeden z lektvarů na bázi ohně, které už Severus objasňoval. Složky a lektvar byly nestabilní, proto je Severus nabádal k opatrnosti a Harry si všiml, že se při tom díval na Nevilla. Neville se ale netřásl, ani neodvracel pohled, hleděl na svého profesora beze strachu nebo studu.

Harry viděl, že se Severus cítí nesvůj. Vzal si dračí zuby a začal je drtit, zatímco Hermiona zapálila oheň pod kotlíkem.

Už skoro dokončili proces vaření, když se Malfoy konečně rozhodl, že nadešel čas pomsty. Když se Severus naklonil na kotlík Nevilla a Parvati, Malfoy rychlým pohybem zapálil Rachejtli doktora Raubíře, která okamžitě začala syčet a prskat. Malfoy věděl, že má jen pár vteřin, narovnal se a hodil ji do vzduchu. Přistála přímo v Harryho a Hermionině kotlíku, který začal nebezpečně bublat.

Harry zahlédl, jak rachejtle zmizela pod hladinou, popadl ze stolu hůlku a zakřičel „Evanesco!“, načež život ohrožující lektvar, k jeho naprosté úlevě, zmizel.

Severus se k nim otočil, ale to už Harry stál před Malfoyem a hůlkou znovu mířil na jeho krk.

„Varoval jsem tě, Malfoyi…“ zavrčel, ale pak tichý a zcela zděšený hlas zbořil jeho svět v ruiny.

„Pottere…“

Severus to nemínil říct nahlas, ale nemohl si pomoct. Když spatřil chlapce otočit se od kotlíku ke svému spolužákovi, zachytil známý výraz tváře a jeho pohyb… a najednou informace, která byla pohřbená hluboko uvnitř, vyplula na povrch a zapadla na své místo.

„Potter…“ zašeptal. Chlapec velice pomalu sklonil hůlku a otočil se k němu.

Nikdo neřekl ani slovo, ale když se Severus podíval do známých zelených očí, každý kousek nejistoty se ztratil. Chlapec byl Potter.

Nevěděl, co dělat.

„Revelo!“ Severus slyšel kouzlo zpoza chlapce a věděl, že ho seslal Malfoy, ale byl stále v šoku. Potter.

Ve skutečnosti se zamumláním kouzla čekal známou Potterovu tvář s proslulou jizvou, ale objevila se pouze jizva na neomylně Snapeovské tváři. A další věci – červené jizvy na krku, které velice pravděpodobně pokračovaly pod šaty, ale Snape se stále nemohl pohnout.

„Potter,“ řekl Malfoy a Harry se k němu otočil.

Třída lapala po dechu a Grangerová neuvěřitelně zbledla. Takže to věděla, pomyslel si Severus.

„Harry?“ zeptal se Longbottom.

„Potter?“ Nott se jaksi nezdál moc překvapený…

Harry neřekl ani slovo. Pomalu, velmi pomalu se otočil ke dveřím a vypochodoval ven. Ale dříve, než za sebou zavřel, zastavil se a ohlédl.

„Představení je u konce,“ pronesl a zavřel dveře.

Severus stále nebyl schopný se pohnout.