Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola pátá, v níž Hermiona objeví dvě stopy

Pan Raymond Finch-Fletchley byl bankéřem u Couttsů a měl vlastní odstavec v almanachu Kdo je kdo. Hermiona se usmála nad jeho fotografií, která prozrazovala, že Justin zdědil kudrny po otci (i když pan Finch-Fletchley dělal, co mohl, aby zkrotil jejich nebankéřskou bujnost), a rozhodla se mu zavolat, jakmile dotáhne do konce svůj další nápad.

Nemohla přestat myslet na to, jak urputný byl boj v Bradavicích, než z něj byla vytržena. Když se pokoušela usnout, stále před sebou viděla bitvu, kletby odrážející se od stěn a létající kolem ní, radost z toho, že Harry žije, a téměř úplné ticho davu, když stál proti Voldemortovi. Včera v noci si najednou vzpomněla, co Harry říkal o Snapeovi a o tom, proč Voldemorta celé ty roky zrazoval; Snape už od dětství miloval Harryho matku Lily.

Harry jí jednou ukázal oddací list svých rodičů, který našel mezi Siriusovými věcmi na Grimmauldově náměstí, takže věděla, že Lily Potterová, rozená Evansová, se narodila ve Frickley nedaleko Doncasteru. Protože byla Hermiona Grangerová, vyhledala si Frickley s nejasnou představou, že by mohlo být zajímavé zastavit se tam při hledání viteálů. Vzhledem k tomu, že Lilyini rodiče byli mrtví a navíc byli mudlové, následně to vyloučila. Nedokázala si představit, že by Voldemort, ten nadutý blb, ukrýval část své duše na severu Anglie.

Ale možná tam Snapeovi stále ještě bydleli?

V doncasterském telefonním seznamu Severus Snape nebyl, ale její roztřesené ruce odhalily T. Snapea, Tkalcovská ulička 9, Frickley, Doncaster, South Yorkshire. Vzpomněla si, že jeho matka se jmenovala Eileen Princeová, když chodila do Bradavic, tak že by to byl jeho sourozenec? Nebo otec?

Její neustále aktivní mozek se skutečně zasekl, když se pokoušela představit si, jak by asi otec profesora Snapea reagoval na telefonát jedné ze synových studentek, která by mu oznámila, že jeho syn nakonec vlastně ani nebyl zrádce, a zeptala se, jestli by jí mohl laskavě říct, kdo vyhrál bitvu o Bradavice? Pamatovala si přece, že Snapea viděla živého i po útoku Nagini - očividně to nebylo plané chlubení, že dokáže zastavit smrt - takže by to možná skutečně mohlo vyjít!

Dvě čísla, kam může volat, a to ještě nebyl ani čas na oběd! Snadno našla číslo na banku Coutts a oslavila to latté, čímž ukrojila ze svých rychle ubývajících finančních prostředků.

Rozhodla se tvrdit, že je Justinova sestřenice Charlotte, dcera jeho stejně významného strýce Tristana (díky velmi užitečnému článku Kdo je kdo o Finch-Fletchleyových), dokud se nedostane až k panu Finch-Fletchleymu, pokrčila rameny a zavolala ke Couttsům. Byla hluboce vděčná, že nevěděli nic o jejím vloupání do jejich kouzelnické obdoby.

Nešlo to moc dobře. Sekretářka pana Finch-Fletchleyho nechtěla sdělit číslo jeho mobilního telefonu, přestože Charlotte uvízla na letišti Charlese de Gaulla bez peněz po ruce, a nechtěla říct, kdy se má pan Finch-Fletchley vrátit do kanceláře, ani proč je na dovolené. Vypadalo to, že Justinovi rodiče možná uprchli spolu s ním. Nebo se k nim Voldemort dostal dřív.

Telefon pana T. Snapea byl odpojen, informoval ji nezaujatě britský Telecom. Slabě se jí ulevilo, že ho nemusí přesvědčovat, aby s ní mluvil, ale to jí teď nepomohlo.

Před odchodem z knihovny se podívala na mapu. Doncaster byl vzdálený asi dvě stě třicet kilometrů po dálnici M1. Cesta tam trvala skoro tři hodiny. Londýn byl blíž, ale byl také nebezpečnější. Když byla naposledy v jeho kouzelnické čtvrti, vloupala se do banky Gringottových, a když naposledy vkročila do mudlovského Londýna, málem ji chytili smrtijedi na Tottenham Court Road.

Vítězní smrtijedi by také mnohem častěji útočili na mudlovské obyvatelstvo v Londýně, takže to bude Frickley.

PA: Coutts je banka anglické královny. Je to velmi nóbl banka a možná spravují i finance J. K. Rowlingové. Moje ne, protože nevlastním žádnou z jejích postav a nevydělávám na tom.

Kapitola šestá, v níž se Hermiona setkává se svým bývalým profesorem

Frickley bylo poněkud bezútěšné. Nedokázala si představit, že tu Harryho máma vyrůstala. Na fotografiích, které viděla, se zdála být vždycky tak oslnivá. S trhnutím si uvědomila, že Lily byla jen o tři roky starší než ona sama, když ji Voldemort zabil. Kdyby teď žila, bylo by jí teprve osmatřicet, mnohem méně než jejím vlastním rodičům. Měla tak málo času, tolik života se vtěsnalo do několika málo drahocenných let…

Najednou se jí oči zalily slzami pro její kamarády, kterým nebylo dopřáno ani to, nikdy se nestihli vdát či oženit a mít dítě, nebo dokonce žít dost dlouho na to, aby mohli dospět. Zlostně si utřela slzy, zajela ke krajnici a snažila se porovnat mapu, kterou vytrhla z telefonního seznamu v knihovně, s okolními ulicemi. Byla tu Broad Walk, kterou protínala Back Lane.

Srdce jí divoce tlouklo, když zaparkovala auto a sešla dolů směrem k Tkalcovské uličce. Dobře udržované tmavomodré Volvo vypadalo vedle prázdných výloh obchodů a vlajících cárů starých cirkusových plakátů nepatřičně. Po každodenním detailním průzkumu novin kvůli všemu, co by mohlo souviset s válkou, byla stále stejně bezradná jako dřív. Podle toho, co věděla, možná právě vcházela do léčky smrtijedů.

Dvě věci ji nutily pokračovat v chůzi děsivě prázdnou uličkou opuštěných dělnických domků. Tou první byla absence jakýchkoli známek nedávné aktivity smrtijedů. Kdyby zvítězili, jistě by o sobě dali vědět, už by se neměli čeho bát? Druhou byla nesourodost postavení jejího bývalého profesora jako Voldemortova nejdůvěrnějšího stoupence, a bídy, která ji obklopovala. Věděla toho dost o čistokrevné domýšlivosti, aby mohla předpokládat, že profesor Snape musel tuto část své minulosti držet v tajnosti, jak jen to bylo v lidských silách, aby si udržel svou image dokonalého zmijozela.

Poté, co si nacvičila, co řekne panu T. Snapeovi, až otevře dveře (nutně musela profesora Snapea sehnat, byla jeho bývalá studentka a jeho škola čelila blíže nespecifikované pohromě, která vyžadovala jeho pomoc, pak by se zařídila podle jeho reakce), napřímila záda a zaklepala na dveře, o kterých usoudila, že budou patřit číslu 9.

Po pěti minutách opakovaného klepání se musela posadit na schod u dveří, aby se ubránila náhlé vlně beznaděje. Byla tak unavená, tak moc unavená, a bála se jít do Londýna bez jakékoli ochrany. Profesor Snape samozřejmě poslal pryč i své příbuzné. Proč by se tu chtěli zdržovat?

Když se dveře otevřely, málem spadla dozadu do oblaku černé vlny, ale podařilo se jí vyškrábat se na nohy a otočit se čelem ke známé, vyzáblé postavě profesora Snapea.

Jeho tmavé oči na ni unaveně hleděly, zatímco se snažila vzpamatovat. Načež se okamžitě rozplakala a objala ho; jeho tělo zůstalo napjaté a neohebné, zatímco se otřásala divokými vzlyky.

Dala se dohromady, narovnala se a pustila ho, utřela si rukávem mokrý nos a spolkla poslední slzy.

„Já…“ hlas se jí znovu málem zlomil, ale s heroickým úsilím se ovládla a začala znovu. „Strašně se omlouvám, pane, ale já jsem tak ráda, že vás vidím!“

Nikdy by ji nenapadlo, že se dožije dne, kdy Severus Snape, mistr lektvarů, smrtijed a špeh Fénixova řádu zcela ztratí sebeovládání - obě obočí zvednutá, pokleslá čelist a vůbec. Po dlouhé vteřině se rychle rozhlédl po ulici a vtáhl ji do vlhkého, temného domu.