Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Loten bonusové povídky k Honbě za sl.


Vyhľadávanie v tejto téme:
  

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorkou této fanfikce je Loten. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Humor/Adventure

Severus S.

Rating: 9+ 

Kapitol: 1

Slov: 10,582 

Shrnutí: Odměna za 4000-tý komentář u povídky Honba za sluncem: Scény z knihy Harry Potter a Tajemná komnata ze Snapeova úhlu pohledu.

 Varování: Trošku ostřejší slovník – stěží překvapující vzhledem k tomu, že se zde vyskytuje Lockhart.

 Poznámka překladatelky: Tyto bonusové povídky jsem seřadila chronologicky vzhledem k době, ve které se odehrávají (tedy ne tak, jak je publikovala autorka).

 

XXX

„Idiots are fun, no wonder every village wants one.“

„S idioty je legrace, není divu, že po jednom dychtí každá vesnice.“
 House MD.

XXX

 

K Severusovu tichému pobavení byla většina učitelského sboru nadšená očekávaným setkáním s nejnovějším učitelem obrany proti černé magii. Nacházel zábavu ve sledování toho, jak byli kolegové tou hvězdičkou zasaženi. Co se jeho týkalo, byl zvědavý. Zaslechl pár věcí, které ten chlap prohlašoval za své činy, přičemž zněl docela zajímavě a kompetentně, což byl překvapivý kontrast k jeho předchůdcům na tomto postu. Na druhou stranu nevypadalo moc pravděpodobné, že by taková osobnost ztrácela čas rozhovory v Týdeníku čarodějek a ostatními aktivitami, které činily Zlatoslava Lockharta slavným. Ne, pokud byl vším, čím řekl, že je. Severus byl skeptický, ale ochotný mít mysl otevřenou, alespoň dokud se s ním skutečně nesetká. Časopisy nikdy nečetl a titulky jen zběžně přeletěl a podle toho, co si vzpomínal, Lockharta nikdy neviděl. Ten chlápek byl jen o rok či dva starší, ale byl v Havraspáru, tak si ho Severus vůbec nepamatoval.

Jejich nový kolega se ukázal koncem srpna – se zpožděním – na posledním setkání sboru těsně před začátkem školního roku a příjezdem studentstva. Severusovi stačil jediný pohled, aby se rozhodl, že skepse vyhrála. Ten chlap měl na sobě sytě tyrkysový hábit, blonďaté kadeře perfektně upravené, zuby vybělené, a do místnosti ho předcházel oblak parfému, což způsobilo několika kolegům záchvat kýchání. Z toho mála, co se v průběhu let dozvěděl o Lockhartových činech, si udělal nějakou mlhavou představu nájemného lovce, ale muž ji naprosto nesplňoval. Když Brumbál vstal, aby učitele přivítal a začal s jeho představováním, vyměnil si Severus s Minervou pohledy. Zástupkyně ředitele se na něj přísně podívala s varováním, aby se choval slušně. 

Lockhart si přízeň zbytku učitelů nezískal. Během pěti minut zvládl poznamenat, o kolik starší vypadají v porovnání s dny, kdy ho učili, rozmarně všechny ujistil, že má spoustu užitečných nápadů ohledně jejich jednotlivých předmětů a že to bezpochyby uvítají, a pak jim všem slíbil podepsání výtisků své poslední knihy. 

„Nuže, kdo odešel?“ vesele se zeptal a rozhlédl se kolem. „Nevidím profesora Křiklana. Brumbále, kdo teď učí lektvary?“ 

Severus zdráhavě vstal a vykročil, opouštěje svůj vzdálený roh. Už teď si byl pochmurně jistý, že stráví další rok nadšeným a důkladným opovrhováním současným učitelem obrany. Lockhart ho vítal se stejnou iritující bezstarostností, jakou oblažil i ostatní, jen s dosti blahosklonným úsměvem, z čehož Severuse začaly bolet zuby, a pak se pokusil o mužný, rukudrtící stisk, ovšem naprosto bez úspěchu. Severus ho obdařil úšklebkem a nejodměřenějším pozdravem, jaký mu ještě mohl projít, a pak se vrátil na své místo. Posadil se, aby mohl sledovat všechny interakce a posuzovat, jak budou v letošním roce rozdány karty. Docela teď ze svého postavení ztratil, když byl Zmijozel v loňském boji o školní pohár tak bolestivě svržen z trůnu. 

XXX 

Schůze se vlekla přes tři hodiny. Obvykle jim trvalo jen hodinu probrat vše, co již rozhodli v létě, Lockhart však sršel svými nápady a alternativami ke všemu, co bylo řečeno. Od druhé hodiny pokusů jej ignorovat dokonce i Filius Kratiknot začal ztrácet své zdvořilé chování a Severus dosáhl toužebných vražedných fantazií o celý týden dřív, než očekával. Brumbál nakonec už dále nemohl přehlížet své zaměstnance, kteří na něj otráveně a naštvaně zahlíželi, a konečně zasáhl. Vzal Lockharta na prohlídku a ostatní opustil. Ti se urychleně rozptýlili pro případ, že by je ředitel nutil do další schůze. 

Cestou k jeho bezostyšnému schování se v podzemí, kde si hodlal trochu tiše zadumat – přes léto se odtamtud ani nevynořil – oslovila Severuse Minerva a on ji po otočení oblažil ironickým pohledem. Její přízvuk se během schůze stával výraznějším, což bylo znamením jejího rostoucího podráždění. „Nu?“ zeptal se popuzeně. Ti dva spolu vycházeli docela normálně, ale po loňském roce se nedokázal přimět být nějak zvlášť slušný k jakémukoliv Nebelvírovi. 

„Severusi, co jsi provedl tentokrát, že jsi Albuse naštval? Musí to hodnotit jako něco hodně zlého, když přijal takového chlapa k vyřešení svého každoročního problému, abys ty nedostal tu práci. 

„Neviděl jsem ho od konce školního roku, nemohl jsem nic udělat,“ odsekl. Ledaže by, samozřejmě, byl na něj Brumbál ještě naštvaný; zahnal svého zaměstnavatele do kouta po loňské závěrečné hostině a pustil se do něj za to veřejné ponížení Zmijozelu a za odebrání poháru. Kdyby Nebelvír vyhrál spravedlivě a otevřeně, byla by to jiná věc. I tak by se to Severusovi nelíbilo, ne, když tak tvrdě bojoval, aby dostal svoji kolej na špici a udržel ji tam šest let, ale to by akceptoval, i když s nechutí. Ale ne; celá škola se až do posledního okamžiku domnívala, že vyhrál Zmijozel, a Brumbál Severuse nijak nevaroval před okradením jeho studentů. 

Severus byl zvyklý jednat s malými skupinami rozrušených a vzteklých dětí. Čelit však celé koleji bylo neuvěřitelně deprimující a frustrující. Neexistovalo absolutně nic, co by mohl říct nebo udělat, aby se začali cítit lépe. Snad alespoň někteří z nich se přes to přenesou do začátku dalšího roku, ale poněkud o tom pochyboval. Přál si, aby mohl přimět Brumbála postavit se před ty děti a vysvětlit jim to. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy s ředitelem ztratil nervy. Měl pravděpodobně raději, jako obvykle, hněv potlačit a přeměnit ho na svůj rozmrzelý sarkasmus. Teď bude za to zřejmě celá škola platit tím, že bude snášet rok s Lockhartem. 

Samozřejmě, bylo možné, že si ředitel prostě jen myslí, že Lockhart vypadá jako… Ne, to opravdu nechci vědět. 

Netoužil prodlévat nad tímto tématem, a vrátil pozornost k Minervě: „Pamatuješ si toho o něm hodně?“ 

„Na přeměňování byl jeden z nejhorších v ročníku. Navzdory jeho přesvědčení ještě nejsem senilní a dobře si na něj pamatuji,“ úsečně odpověděla a Severus se na ni ušklíbl.

„Jsme si jistí, že byl skutečně v Havraspáru? Hernajs, jak se to stalo?“

„Severusi, buď milý,“ kárala ho, ovšem zcela neupřímně, a on si odfrkl.

„A to jako proč?“

XXX

I přes přetrvávající podráždění z Brumbála a jeho rostoucí nechuť k Lockhartovi začal, dle Severusova názoru, nový školní rok velice slibně. Přes desetiletí šťastného pouštění hrůzy na neopatrné studenty neviděl nic, co by mohlo soupeřit s výrazy absolutní hrůzy na tvářích Pottera a Weasleyho, když se otočili, uviděli ho těsně za sebou a uvědomili si, že slyšel všechno. Severus měl podezření, že mu Brumbál dovolil jít a tento zatoulaný pár přistihnout. Pravděpodobně to měl být pokus o dar na usmířenou za následky boje o kolejní pohár, jiný důvod ředitelova povolení si s nimi pohrát ho nenapadl.

Sice byl trochu zklamaný, že ti dva obdrželi za jejich nejnovější kousek jen tresty, ale zas tolik mu to nevadilo. Nic jiného ani neočekával – přece jen to byli Nebelvíři – a bylo to tak podobné incidentům Pobertů, že cítil docela značné ospravedlnění svého neustálého prohlašování, že Potter není lepší než jeho otec. Užíval si, že se jeho pravda prokázala, i když se to nestávalo tak často, jak by se mu líbilo.

Víc než to; některé z neustálých Lockhartových blábolů mu vnukly nápad na další týrání Pottera. Severus si uvědomoval, že jeho malicherné chování nebylo k chlapci zrovna spravedlivé. Měl v plánu se ovládat trochu víc, než tomu bylo loni. Teď už si zvykl na konstantní, mírně zneklidňující a bolestivé vzpomínky pokaždé, když jeho oči spočinuly na těch druhých. To ovšem neznamenalo, že by se příležitostně nepobavil nad chlapcovou mizérií. A měl plán.

Plán, který naštěstí zahrnoval jednu z jeho oblíbených kratochvílí; vítězství nad Minervou v šachu nebo pokeru. Jednou či dvakrát do týdne ho vyzvala k jedné z těchto her, a ačkoliv vždy prohrávala v šachu, v kartách mívala sklon vyhrát – když hrál čestně. Před mnoha lety se Severus naučil od jednoho z otcových přátel podvádět a to právě teď nestydatě dělal a přitom pečlivě kalkuloval, nakolik se kolegyni může vysmívat, aby popíchl její pýchu a přiměl ji pokračovat.

Nakonec znechuceně odhodila karty: „Stačí.“

„Ještě jedna hra?“ nabídl mírně.

„Ne, Severusi. Dlužím ti víc než dvacet galeonů, buď zatracen ty a tvůj šťastný streak (PP: Pokerový výraz, dohledání přesné definice ponechám na čtenářově vůli.)

Skutečně, šťastný streak. Podvádění čarodějek a kouzelníků bylo snadné. Pokud by použil magii, všimli by si, ale nikoho nikdy nenapadlo dávat pozor na jednoduché triky, nebo cinknuté karty, či fintu se zrcadlem. Severus pokrčil rameny a ušklíbl se. „Pokud ti dělá starost tohle, pojďme to zpestřit. Ještě jednu hru. Pokud vyhraji, odpustím ti dluh, ale budu chtít laskavost.“

Oči se jí zúžily. „Laskavost ode mne nemůžeš jen tak žádat, co když to bude něco, na co řeknu ne.“

„Nebudu po tobě chtít nic proti pravidlům, či tak podobně. Je to něco malého a neškodného.“

„Vyhrazuji si právo odmítnout, ale v pořádku. A když vyhraji já?“

„To samé,“ odvětil s vírou, že ona nezvítězí.

Nemýlil se. O pět minut později jeho kolegyně těžce povzdechla a smutně hleděla na tři krále, které zrovna vyložil proti jejím třem klukům. „Dobrá, sem s tím. Co chceš?“

S potlačovaným úsměvem se Severus opřel v křesle. „Potter s Weasleym mají mít zítra trest. Je mi jedno, co uděláš s Weasleym, ale Lockhart se zmínil, že by brzy rád studenta na výpomoc s dopisy od fanynek,“ pronesl s tak zničujícím opovržením, jaké mohl dostat do těch několika slabik. „Dej mu na ten večer Pottera.“

„To je odporné i na tebe,“ hubovala ho.

Pokoušel se o nevinný výraz, ale bídně selhal. Nejen že v tom nebyl dobrý, ale Minerva ho prostě příliš dobře znala, aby mu i jen na vteřinu uvěřila. „Je to pro jeho vlastní dobro.“

„Ne, to není. Víš, že to bude nenávidět.“

„Přesně. A to je význam trestu. A, Minervo, buď upřímná – pokud ho tento trest nepřesvědčí, aby se choval slušně, pak už nic.“

XXX

Po dvou zářijových týdnech zvědavost, nuda, podráždění – a dumání o tom, na co si, k čertu, Brumbál hrál – přivedlo Severuse k rozhodnutí provést výzkum. Jednoho večera se usadil ve sborovně a poněkud neochotně zvedl první knihu z hromady lesklých Lockhartových svazků, hrdě uložených na stole už od jeho prvního příchodu na hrad. Které od té doby všichni zcela rozhodně ignorovali.

„Dobré ráno, Severusi,“ pozdravila ho Minerva, čímž přerušila jeho koncentraci.

„Ráno?“ zopakoval neurčitě, vzhlédl a setkal se s jejím upřeným pohledem.

„Severusi, ty jsi tu byl celou noc?“

„Zřejmě ano.“ Položil poslední knihu a vstal, trhl sebou, když mu křuplo v zádech a opatrně protáhl ruce nad hlavou. Poznamenal si, aby tohle už nikdy nedělal. Alespoň ne ve sborovně; na rozdíl od tohoto křesla, i to nejstarší a nejpotlučenější v jeho vlastních komnatách bylo dostatečně pohodlné, aby v něm strávil noc bez zmrzačení.

„Proč?“ zeptala se jeho kolegyně. Rozuměl jejímu překvapení. Vzácně ho viděli před snídaní.

„Četba mistrovského díla Zlatého chlapce,“ vysvětlil, odkazuje na knihu.

Minerva se podívala na hromadu. „Zacházíš s knihami hrozně, Severusi. Podívej se na ně. Polámané hřbety, ohnuté stránky… není divu, že tě Irma nechce nechat v blízkosti knihovny.“

„Jako by tam někoho měla ráda,“ suše odvětil. „Kdyby záleželo na ní, všechny knihy by byly schované za sklem.“

„Pravda. Nicméně jsme se odchýlili od tématu; což je stěží překvapující, když napůl spíš. Proč jsi byl celou noc vzhůru a četl Zlatoslavovy knihy? Zvláštní volba na čtení před spaním.“

„Je na nich něco hypnotického,“ odvětil. „Nemůžeš je odložit. Naprosté kraviny jsou fascinující.“

„Pozor na jazyk,“ pokárala ho a začala si připravovat čaj a jemu silnou kávu. „Tedy si myslíš, že něco z toho je výmysl?“

„Myslím, že četa nejlepších našeho světa by s námahou zvládla polovinu toho, co prohlašuje za své činy. Žádný člověk by to nezvládl. Už vůbec ne ten třpytivý šampónek. Má jen jeden talent: usmívat se a neskutečně otravovat lidi. Nepřemůže komára, natož armádu upírů či vampýrů, a ježibaba nebo vlkodlak by ho rozsekali na kousky.“

„To je kruté, Severusi.“

„V tomto týdnu jsem od mých Zmijozelů obdržel čtyři stížnosti. Vypadá to, že jeho osnovy zahrnují jen příběhy z jeho knih a vybízí studenty, aby za domácí úkol psali o tom, jak je báječný. Za pouhých čtrnáct dní jsou moji studenti přesvědčeni, že se od něj nic nenaučí. Tvoji lvi tomu ještě trochu věří?“

„… Ne.“ Podala mu kávu a on do ní vděčně zabořil obličej, ale zasyčel, když si spálil jazyk.

Vynořil se a úkosem na ni pohlédl. „Má smysl zmiňovat to tomu starci?“

„Vůbec.“

„Krása.“

XXX

Severusovu obvyklou ponurou Halloweenskou náladu narušil incident s paní Norrisovou a nápisem na zdi. Byl vtažen do Brumbálovy kanceláře a obšírně vyslýchán. Ředitel o Tajemné komnatě věděl asi tolik, jako Severus, a sice že Salazar postavil v prostorách hradu něco, co mohl užívat, nebo si s tím zahrávat jeho dědic. A logicky předpokládal, že ředitel Zmijozelu by mohl vědět víc. Severus svému zaměstnavateli upřímně sdělil, že o tom nemá ani ponětí – pokud někde existovaly nashromážděné tajné zmijozelské znalosti, zcela jistě je nikdy neviděl – což nebylo dobře přijato.

Když ho ředitel propustil, upadl zpět do své obvyklé Halloweenské deprese. Vplížil se do sborovny, aby našel nějaké papírování a pokusil se dostat pryč od svých vzpomínek, ale Minerva se na něj okamžitě vrhla. „Severusi, konečně. Čekala jsem na tebe, abychom si promluvili.“

„Co?“ zeptal se zamračeně, naprosto bez nálady na rozhovor.

„Co je potřeba na vytvoření oživovacího odvaru z mandragory kromě mandragor? Pomona říkala, že ještě pár měsíců nebudou zralé. Je ten lektvar jednoduchý na výrobu?“

Filchova kočka opravdu nebyla Severusovou prioritou – ve skutečnosti měl zvířata rád, ale paní Norrisová byla malá potměšilá chlupatá koule – ale jestli byly ty střípky legendy, které si pamatoval, pravdivé, tak než to skončí, budou další oběti. „Neřekl bych, že je přímo jednoduchý, ale ano. V každém případě mám většinu surovin a vím, kde hledat ostatní.“ Co si pamatoval, nebyl to nejjednodušší lektvar na světě, ale ani příliš složitý. Ačkoliv modifikace pro kočičí použití by mohla být trošku náročnější.

„Pomohu vám,“ hlaholil Lockhart a poskakoval k nim.

„Vy jste mě poprvé neslyšel?“ vyštěkl na něj Snape. „Toto je moje práce, ne vaše. A lektvary jsou jediné, co jste mezi svými pochybnými ‚úspěchy‘ ve svých nekonečných knihách o vaší neobyčejné chytrosti nezmiňoval.“

V mužových očích problesklo něco, co napovídalo, že možná konečně ztratí nervy, ale pak byly emoce zase pohřbeny v Lockhartově ohromujícím egu a jemu se dostalo radostného úsměvu. „Čas od času si, Severusi, dovoluji trochu skromnosti. Mohu pomoci.“

„Opravdu? Jmenujte jednu složku kromě kořene mandragory, která se v tomto lektvaru používá,“ stroze požádal a automaticky přijal vyzývavý tón hlasu, který používal na příliš sebejisté studenty. Kristepane, učím už příliš dlouho.

„Nu…“ Lockhart protáhl a zaváhal.

Severus s Minervou na něj oba vyčkávavě hleděli, zatímco ticho houstlo a hutnělo, až zástupkyně ředitele škubla rty a musela se podívat jinam. Severus se na schlíplého učitele obrany ušklíbl. „To jsem si myslel.“ Otočil se na patě a odkráčel. Možná mu čtení návodu na přípravu oživovacího odvaru pomůže zapomenout na dávný Halloween.

XXX

Listopad byl důsledkem útoku docela chaotický. Všude se šířily pověsti a většinou byli učitelé poměrně napjatí a pokoušeli se rozpomenout na vše, co věděli o Tajemné komnatě. Severus to úplně nechápal, dokud mu Filius nedodal informace o tom, co se stalo posledně, dlouhou dobu před jeho narozením. Všichni se pohybovali na hraně a čekali na nevyhnutelný druhý útok.

Docvaklo mu to, až když bylo po všem. Byl ve sborovně a popichoval Lockharta kvůli vykostění Potterovy paže při otřesné snaze chlapce vyléčit; upřímně řečeno, toto byla jedna z nejzábavnějších událostí za dost dlouhou dobu. Jakmile se Severus dozvěděl o útoku na Creeveyho, stáhl se do svých komnat a začal prohledávat knihy. Kouzelné bytosti nikdy nebyly jeho silnou stránkou a bez přípravy si nebyl schopný vzpomenout na nic, co bez usmrcení přiměje oběť napořád zkamenět – možná kromě některé z Gordon (PP: http://cs.wikipedia.org/wiki/Gorgony), ale technicky být zkamenělý a proměněný v kámen nebylo to samé. A pokud ten tvor způsobuje zkamenění, pak proč posledně zemřela studentka?

Nebylo zrovna snadné provádět výzkum při pokusech zastavit zvídavé studenty prozkoumávající sklepení – no, tohle zas tak těžké nebylo, jelikož žádný se nechtěl k Mistru lektvarů přiblížit – a prací na výrobě vylepšeného základu oživovacího lektvaru z mandragor fungujícího na kočku, obzvláště když Potter a jeho ocásci zase něco chystali. Severus velice dobře znal ten jejich nynější typický výraz vinen-ale-pokouším-se-vypadat-jako-neviňátko a pozdvižení s rachejtlí během prosincové hodiny ho znepokojilo. Mělo to odvést pozornost, ale od čeho? No, pravděpodobně od krádeže. Jeho sklad byl narušen a zmizelo pár složek do lektvarů, ale nebyl si jistý, zda tyto konkrétní ingredience byly cílem, nebo jen pokusem ho naštvat krádeží jakékoliv věci, která byla po ruce. Ať už byly motivy jakékoliv, ti tři měli něco za lubem.

O několik dní později celý zachmuřený známkoval eseje ve sborovně, když do ní vkráčel Brumbál. Nikdy nevěstilo nic dobrého, když mu oči jen hrály a takhle se usmíval. „Dobrý večer všem.“ Starcův úsměv se ještě roztáhl, když se jeho pozdrav setkal se snůškou zachmuřených zamumlání. V současné chvíli, když Lockhartova otravnost rostla den za dnem, neměl ho nikdo v oblibě.

Ředitel, bez ohledu na nepříliš přátelské pohledy směřované na svoji osobu, vesele pokračoval: „Zlatoslav za mnou přišel s vynikajícím nápadem…“

„Skutečně?“ zamumlal Severus právě tak hlasitě, aby ho bylo slyšet. „Možná časný vánoční zázrak?“

Filius vedle něj potlačil smích, ale ředitel, předstíraje, že to neslyšel, pokračoval: „Měl pocit, že by studenty mohlo uklidnit, pokud by se učili něco málo o sebeobraně…“

„Ale ano,“ docela kousavě odpověděla Minerva. „Je to jeho práce jako učitele obrany.“

Severus si potichu odfrkl a přitáhl si další esej, procházeje úvodní odstavec. „Čtyři měsíce trvalo, než pochopil, co je náplní jeho práce. Udivuje mě, že si dokáže ráno zavázat boty.“

Brumbál si ostře odkašlal. „Navrhl založení soubojnického klubu ve večerních hodinách, aby předvedl pár užitečných triků ze sebeobrany. Přirozeně bude potřebovat alespoň jednoho kolegu k asistenci a k zajištění toho, aby se nikdo nenechal unést…“ Odmlčel se, vždy přítomné jiskření se změnilo v lehce potměšilé. „Severusi, tak jsem si myslel, že bys rád pomohl.“

Tak tohle byl zjevně záměrný trest, vyhodnotil Severus, když se pár vrtošivějších kolegů uchechtlo úlevou, že to nepadlo na ně, ale nemohl zabránit úsměvu, který mu v tu chvíli pohrával na rtech. Brumbál po této reakci vypadal rozpačitě, a pak se zmatení změnilo ve znepokojení. „Na druhou stranu…“

„Příliš pozdě,“ rychle odpověděl. „Udělám to.“

„Severusi, chci tvé slovo, že nevyužiješ příležitosti Zlatoslava zranit.“

Snapeovy oči se rozšířily, když se na Brumbála díval tím nejnepřesvědčivějším pohledem plným nevinnosti. Dokonce se pokusil – neúspěšně – zatřepotat řasami. „Proč, Brumbále,“ odvětil hlasem, ze kterého odkapával med, „a jak bych byl, božínku, schopen mu ublížit, když za všechny ty roky čelil tolika neuvěřitelným nebezpečím? Jsem si jistý, že v souboji se mnou nebude mít problémy.“ Zvažoval sladký úsměv, ale byl si vědom, že se mu nikdy nepodařil líp, než neurčitě zlověstně.

„Tvé slovo, Severusi.“

Mé slovo pro tebe nikdy nic neznamenalo, pomyslel si, a pak pokrčil rameny a ušklíbl se na Brumbála. Slyšel, že Minerva potlačuje smích. Pod stolem zkřížil prsty a zdvořile odvětil: „Samozřejmě, řediteli. Ani by mne nenapadlo udělat něco takového.“

XXX

Bohužel soubojnický klub nebyl zas taková zábava, jak doufal. Severus zanechal Lockharta lízat si v rozmrzelém tichu rány, doufejme, že opravdu hodně dlouho, a zamířil do Brumbálovy pracovny trochu znepokojený jejich budoucností.

„Nuže,“ prohlásil při vstupu a pokývnul Fawkesovi, který poděkoval tichým zatrylkováním, „to je, myslím, konec soubojnického klubu.“

„Ach, Severusi. Dal jsi mi své slovo,“ vyčítal Brumbál velmi známým zklamaným tónem.

Netrpělivě mávl rukou. „Je v pořádku, zranil jsem jen jeho pýchu. Jsem si jistý, že jeho ego brzy zase vyroste. I když váš další mazlíček nemusí být tak šťastný.“

„Ty jsi to použil jako záminku, abys šel po Harrym?“ Zklamaný tón velice ochladl.

Severus na něj zíral. „Zatraceně, samozřejmě, že ne!“ Po všech těch letech jsem si myslel, že už o mně smýšlíš lépe… Setřásl tu myšlenku a zeptal se: „Věděl jste, že je Potter hadí jazyk?“

„Že je co?“

„Slyšel jste dobře.“

Brumbál se zamračil. „Jak to víš?“

„Dal jsem ho do páru s Dracem. Ten seslal Serpensortia a Potter – nu, nevím. Předpokládám, že řekl hadovi, aby ustoupil, protože ten to udělal.“

„Zajímalo by mě, kdo naučil mladého pana Malfoye to kouzlo?“

„Kdybych to neudělal, nevěděli bychom o tom. Pro jednou se, prosím, zaměřte na něco jiného, než jít po mně. Potter je hadí jazyk, čehož byla svědkem půlka školy a jsem si jistý, že teď už to ví všichni.“

Ředitel v hlubokém zamyšlení chvíli zíral do dálky, a pak odpověděl. „Vím, na co narážíš, Severusi. Ale Harry je vlastně potomek Godrika, ne Salazara, i když si nejsem jistý, jestli si je toho vědom. Není Zmijozelův dědic.“

„Hodně štěstí s přesvědčováním té hromady vyděšených dětí,“ odsekl. „Nemají se jak chránit a nejspíš budou raději chtít nepřítele, kterého mohou vidět a vyhnout se mu, než ty přeludy, které si od začátku útoků představovali.“

„Co chceš, abych udělal, Severusi? Zavřel školu?“

„Upřímně ano, pokud na hradě nechcete dalšího traumatizovaného ducha děcka, které jste nemohl, nebo nechtěl ochránit před posmrtným životem stráveným obcházením místa jeho skonu,“ pronesl tiše s temným uspokojením, když uviděl, jak starý muž uhnul pohledem. Brumbál nebyl ředitelem, když Uršula zemřela, ale její osud mohl být stejně tak snadno Severusův, a to více než jednou. „Ale o tom už jsme debatovali a většina byla pro udržení školy otevřené, jak nejdéle to bude možné. Máme k tomu mnoho důvodů, které jsme nekonečně probírali už před dlouhou dobou. Ale teď se bavíme o Potterovi, ačkoliv se mi to drahně nelíbí.“

„Je toho jen málo k diskuzi. Není pochyb, že máš pravdu, Severusi; studenti nějakou dobu nebudou na Harryho milí. Ale Tajemná komnata a útoky s ním nemají nic společného. Existovaly i jiné hadí jazyky, než Salazar Zmijozel.“

Ano. Existovaly. Severus vyhledal Brumbálův pohled; bylo mu jasné, že oba mysleli Pána zla. Bezprostředně po Voldemortově smrti někteří z kolegů Smrtijedů spekulovali o tom, že možná ten malý chlapec je velmi silným temným čarodějem, protože jiné vysvětlení porážky jejich mistra nemohli pochopit. Potter byl silný, i když ne nějak výjimečně, a nikdy dřív neprojevil žádné známky černé magie. Používání hadího jazyka samo o sobě nebylo černou magií, ale byl to rys projevující se u temných kouzelníků a jen vzácně u těch vyhýbajících se temnější straně spektra.

Pokud měl ředitel nějaké teorie, nehodlal je sdílet. Starý muž pokrčil rameny. „Nemůžeme nic dělat, jen monitorovat situaci. Pokud se vyvine pro Harryho nepříjemně, očekávám od tebe, že ohlídáš své studenty a dohlédneš, aby se to nevymklo z rukou.“

Nasrat. Protože je pravděpodobně šikanován spíše vašimi drahými lvy, než mými hady. Jistě to bylo hlavně proto, že Draco byl poměrně neefektivním soupeřem i přes urputnou snahu, ale o to teď skutečně nešlo. Severus v odpověď pokrčil rameny a ředitel se před pokračováním na něj zamračil.

„Nicméně se musím znovu zeptat. Prozkoumáš kořeny svých Zmijozelů, jak jsem tě žádal?“

Netrpělivě si povzdechl. „Brumbále, každý čistokrevný ze starších rodin se učí svoji rodovou linii od kolébky. A ti čtyři současní polokrevní v mé koleji jsou všichni čistokrevní z otcovy strany a těm se dostalo stejné výuky.“ Dokonce i těm narozeným na špatné straně, dodal si soukromě. „Nikdo z nich není potomkem Salazara. A ani já,“ skončil ostře, i když on se vlastně nikdy neobtěžoval zkoumat ani jednu stranu rodokmenu, třebaže věděl, že Princeové mohli být slibní. On zcela určitě neotevřel žádnou tajemnou komoru s netvorem.

„Severusi, víš, že jsem to nemyslel jako obvinění. Nemůžeš se urazit, když lidé pátrají po Zmijozelově dědici ve zmijozelské koleji.“

„Bylo by to méně urážlivé, kdybyste po celá léta automaticky nehledal počátky jakýchkoliv problémů jenom ve Zmijozelu,“ pronesl nekompromisně. „Myslíte, že ta děcka neví, že podezíráte jednoho z nich? Kolikrát vám mám říkat, že váš postoj způsobuje v mé koleji mnohem více problémů, než by kdy zmohla jakákoliv okolnost ohledně kořenů či přirozených sklonů?“ Zavrtěl hlavou a znovu vzdychl. Tato námitka byla marná. „Nicméně. Potter je hadí jazyk, což jsem si myslel, že byste měl vědět. Ovšem i bez ohledu na to byl soubojnický klub naprostá fraška a děti stále nemají představu, jak se bránit. Nepochybuji, že stejné to bude i na druhém setkání.“

„Co jsi provedl Zlatoslavovi? Vím, že ho nemáš rád – stěží překvapivé – ale stále je učitelem obrany a má vynikající výsledky, když čelí nebezpečným situacím…“

Severus si odfrkl pohrdavým smíchem a cítil se trochu líp, když si vychutnával vzpomínky. „To, co myslíte, že zvládl, jsou lži. Brumbále, seslal jsem na něj jednoduché odzbrojovací kouzlo a jeho to odhodilo přes půl místnosti. Prvák by ho vyřadil z boje. Sakra. I Argus Filch by ho zřejmě rozmázl. Ten chlap musí být tak slabý, že je prakticky moták. Všichni čtyři ředitelé kolejí jsme si vám stěžovali, jak strašně nemístný je v hodinách obrany. Je to neschopný blbec bez představy, co dělá. A teď, když jsou děti ohroženy více než v minulých letech, mají ještě menší ponětí o tom, jak se bránit, než dříve. Pořád vám říkám, musíte najít kompetentního učitele, obzvláště, pokud to, co se loni stalo Quirrellovi, skutečně znamená… co si myslíte, že znamená.“ Odmítat říkat věci nahlas nepomůže, ale nedokázal slova zformulovat.

„Možná kompetentního učitele, jako jsi ty sám, Severusi?" zeptal se Brumbál mírně.

Obrátil oči v sloup. „Musel bych se moc snažit, abych odvedl horší práci než někteří z těch imbecilů, které jste v průběhu let najal. Ale ne, nikdy jsem vlastně nečekal, že přijmete mě. I když někdo, kdo by je skutečně naučil obranná kouzla a také úhybné manévry, by byl pro začátek dobrý. Namísto kohosi, kdo, namátkou, dokáže pustit hůlku, téměř zakopne o svůj stupidní tyrkysový hábit, vypadá jako naprostý debil, a pak se ztrapní a téměř odletí po použití nejzákladnějšího soubojového kouzla, a ještě celou tu dobu tvrdí, že je jako hrdina z legend. Možná je nejhorším profesorem, kterého jste najal. Včetně Jacobse, toho narkoleptického ožraly s fobií z výstrojí hradních brnění. Pokud Lockhart navrhne, že udrží soubojnický klub v chodu, zastavte ho dřív, než někoho zabije. Jsem si jistý, že může nadělat víc škody, než jen náhodné odstranění kostí.“

„Ještě něco?“ zeptal se ředitel se slabým, ale zaznamenatelným ostří v hlase. Starcovi se nikdy nelíbilo být napadán a Severus považoval za důležité tak činit co nejčastěji.

„Momentálně ne. Právě teď se musím vrátit do sborovny; slíbil jsem Minervě úplné hlášení a jsem si jistý, že i ostatním se bude líbit mé převyprávění.“

XXX

Severus opravdu nikdy neviděl smysl Vánoc; nikdy je nezažil. Učil se o nich, ale když byl malý, moc je doma neslavili a vybavoval si možná tři nebo čtyři dárky za prvních deset let svého života, žádný zvlášť vzrušující nebo pozoruhodný. Vždycky byl trochu zmatený důležitostí, kterou jim jeho vrstevníci v Bradavicích přikládali. Vzácně mu někdo něco věnoval a ani on sám dárky často nedával. Pokud nebyl nucený se zúčastnit jídel, byl to pro něj obvykle jen další den.

Přesto věděl, čím je dnešek, a proto byl mírně zmatený, když oheň v krbu zezelenal a přerušil jeho odpolední práci. „Ano?“ opatrně se zeptal do plamenů a odložil brk.

„Severusi, bude se mi hodit tvoje pomoc,“ odpověděl hlas Poppy. „Máme tady poněkud nešťastnou studentskou nehodu s lektvarem.“

„Na Štědrý den?“ zeptal se zmateně. „Jakou nehodu? Je to vážné?“ Kdo to, sakra, mohl být? Žádný z jeho studentů na OVCE tu nezůstával přes Vánoce, a žádný nebyl tak oddaný lektvarům, aby si kontroloval projekt zrovna dnes. A jeho ochrany by mu daly vědět, kdyby někdo byl dole v některé z laboratoří… Možná Potter? Před několika týdny mu byly ukradeny nějaké ingredience a byl si jistý, že za tím stál ten kluk. Ale měl co dělat, aby si představil Pottera, jak se snaží uvařit lektvar, když k tomu není nucený.

„Vážné to je, ale ne život ohrožující,“ odpověděla Poppy a tím přerušila jeho dumání. „Nicméně nemám tušení, jak zvrátit účinky, takže pokud nepomůžeš ty, budeme se muset obrátit na svatého Munga.“

„Za pár minut jsem tam,“ přislíbil spíše ze zájmu o věc, než ze skutečné touhy opustit své poklidné sklepení a vnořit se do všeobecného vánočního chaosu na hradě.

Okamžitě poté, co uviděl nešťastného pacienta, poznal účinky pokusu o zvířecí přeměnu pomocí Mnoholičného lektvaru. Déle mu však trvalo poznat studenta. Naštěstí byla Grangerová pod sedativy, což se ukázalo být štěstím – nemohl si pomoci, ale ten pohled odstartoval záchvat smíchu. Severus jen zřídkakdy shledal něco dostatečně zábavným, aby se skutečně a naplno rozesmál, ale obrázek té vševědky pokryté srstí a vousky byl příliš.

„Severusi!“ napomenula ho Poppy zlostně a zdála se opravdu pohoršená. „To není legrační!“

Její tón ho ještě víc rozchechtal, a když se opřel o rám dveří, aby se udržel na nohou, pokoušel se popadnout dech. „Ano, to je,“ podařilo se mu ze sebe dostat trochu zadýchaně.

Několik minut trvalo, než zase získal sebekontrolu, ale do té doby ho, dle výrazu tváře, byla lékouzelnice připravena uškrtit. Otřel si oči do rukávu, narovnal se a sebral se dohromady. Nato se Poppy kousavě zeptala: „Pokud už jsi, Severusi, skončil?“

„Pro teď ano,“ odpověděl s úšklebkem. Měl tušení, že ho tato vzpomínka bude bavit ještě hodně dlouho.

„To jsem ráda. Myslíš, že bys teď mohl svoji vynikající mysl obrátit k pomoci té studentce? Byla velmi rozrušená a k smrti vyděšená, než jsem jí dala sedativa.“

Mávl rukou. „Můžu začít s protilátkou, bude připravená zítra ráno. Bude chvíli trvat, než odezní účinky, ale do konce prázdnin by se měla vrátit, aby nás všechny trápila.“

„Je to jednoduché?“ zeptala se sestra, když odložila své podráždění. „Myslela jsem – vypadá to na Mnoholičný lektvar.“

„To je.“

„Měla jsem za to, že tyto nehody jdou jen těžko zvrátit.“

„Pomocí kouzel a zaklínadel, ano, téměř nemožné. Připravit lektvar na zvrácení účinků je mnohem jednodušší, zejména pokud já budu tím, kdo ho vytvoří. Ale první dávka se musí podat do dvou dnů, jinak to nebude fungovat.“

Ta holka měla neuvěřitelné štěstí, přemýšlel Severus. Mnoholičný lektvar byl nebezpečný, pokud jste udělali i jen malinkatou chybičku. Mohl ji zabít, nebo trvale poškodit. Přesto tohle vysvětlovalo, kam a proč zmizely jeho ingredience. Měl pravdu, byl za tím Potter, i když nepřímo. Na co, propánajána, ti tři chtěli mnoholičný lektvar? Očividně na chlapce fungoval, pokud jej Grangerová nevypila první a oni si jej pak nevzali, což by ho vlastně nepřekvapilo, ale stejně…

„Co myslela, že dělá, zkoušet vyrobit Mnoholičný lektvar v jejím věku?“ lamentovala Poppy, čímž narušila jeho zadumání. „Nehovořil jsi před druháky o ničem tak složitém, že ne?“

„Samozřejmě, že ne. Ale ta nesnesitelná knihomolka o tom mohla číst kdekoliv,“ jedovatě odpověděl – a poněkud pokrytecky, vzhledem k jeho vlastním bibliofilským tendencím. „Spíš mě zajímá, jak se dostala k návodu. Určitě ho nemá ode mne a je uvedený v jediné knize ve školní knihovně, v Lektvárech nejmocnějších, a ta je v oddělení s omezeným přístupem. Takže buď si jej nějak sehnala, nebo si s sebou do školy přinesla knihy, které by neměla mít.“

„Jen tak z hlavy můžeš jmenovat, která kniha uvádí ten návod?“

Odfrkl si. „Znám v knihovně všechny knihy, které obsahují kompletní návody pro jakýkoliv lektvar.“

„Tvůj mozek mě někdy děsí.“

„Díky.“

„Mohl bys pak, prosím, s Irmou prověřit, jak se slečna dostala do oddělení s omezeným přístupem?“

Severus se odmlčel a pak vyprskl smíchem. „To není třeba. Vím, kdo jí to umožnil. Přemýšlej, Poppy – který člen sboru je natolik stupidní, aby udělil třem výtržníkům povolení k přístupu do zmíněného oddělení bez toho, aby se zajímal, co plánují? Vsadím hůlku, že když to s Irmou prověřím, najdu tam Lockhartův podpis. Nepřekvapilo by mě, kdybych zjistil, že ho požádali o autogram a zbytek pak nad něj později dopsali.“

Lékouzelnice vypadala znechuceně. „Máš asi pravdu.“ Zaváhala. „… Myslím, že bys o tom měl Albusovi říct. Ještě jsem to nenahlásila…“

Přimhouřil na ni oči. „Nechceš ode mě, abych to udělal, že?“ nařkl ji. „Chceš předstírat, že se to nestalo.“

„Ambice nejsou zločinem, Severusi. A pamatuji si na jistého mladíka, ne před mnoha lety, který se dostával do problémů, protože experimentoval s pokročilými lektvary,“ trefně poukázala, upírajíc na něj pohled, dokud se neotočil. Měla pravdu, ale nebyl shovívavý k Nebelvíru, obzvláště ne ke členu Zlatého tria a už vůbec ne ke člence Tria, která mu loni způsobila popáleniny druhého stupně. A už byl unavený z toho, jak se pravidla upravují pro ty, kteří jsou oblečení do červené a zlaté.

Zamračeně zíral do zdi a promýšlel si to. Muset strávit dva týdny napůl jako kočka byl možná dostatečný trest, se kterým by mohl něčeho dosáhnout. A určitě to děvče vyděsí natolik, aby byla v budoucnu mnohem opatrnější. Mohlo by ji to přesvědčit, aby udržela své debilní kamarády na kratším vodítku, i když o úspěchu pochyboval. Ještě by si mohl užít spousty zábavy, když by ty tři při vyučování přiměl se svíjet. Příprava protilátky na Mnoholičný lektvar byla docela zábavná a záchvat smíchu mu také udělal dobře. Hlavním důvodem, proč se vzdát, byla skutečnost, že i kdyby to nahlásil, Brumbál by ji nepotrestal. Nemělo smysl pouštět se neustále do stejného boje se svým zaměstnavatelem – tuto bitvu zažíval už od sedmdesátých let a ještě nikdy nevyhrál.

Opravdu záleželo jen na tom, proč potřebovali Mnoholičný lektvar. Zřejmě se ti tři snažili odhalit, co byl ten Zmijozelův netvor a kde je Tajemná komnata – oni a každý další student hradu a také polovina sboru – ale… No, pravděpodobně chtěli prošetřit Zmijozel. Celkem logické, ale sní paní Norrisovou, pokud se některý z jeho studentů ukáže být dědicem Zmijozela. Severus si v duchu zaznamenal, aby měl uši nastražené pro zprávy o podivném chování v jeho koleji, trochu mrzutě pokrčil rameny a bez nadšení se zahleděl na Poppy.

„Dobře,“ stroze pronesl. „Ještě nic neřeknu. Ale až zjistím, jakou neplechu s tím lektvarem její kamarádíčci provedli, budu trvat na potrestání. A tomu starci budeš muset nějak vysvětlit, proč tu jeho studentka bude čtrnáct dní.“

„S tím si poradím. Děkuji Ti, Severusi.“ Usmála se na něj a poškádlila ho: „Veselé Vánoce.“

Proti své vůli pobavený na ni podrážděně zavrčel, a protože věděl, že se snaží provokovat, předstíral uražené odkráčení. Se sestrou se už znali velice dobře; měli by, vzhledem k tomu, kolik času v průběhu let strávil v nemocničním křídle.

Když odešel, krátce popřemýšlel o celém incidentu a zavrtěl hlavou. Musel by vypít jed na krysy, aby to přiznal, ale tajně byl docela ohromený. Jemu by se téměř jistě podařilo úspěšně připravit Mnoholičný lektvar ve věku dvanáct či třináct let, skutečně ho to tehdy napadlo zkusit, ale rozhodně by to nebylo snadné. Proč, sakra, nemohla ta holka být v Havraspáru? Jaká škoda.

XXX

V únoru dal Brumbál jasně najevo, že není spokojený s postojem zaměstnanců k jejich nejnovějšímu kolegovi. Zřejmě se vzdal skutečného dosažení jednoty, ale stále trval na její iluzi. Pouze jeho přímé nařízení zajistilo plný počet členů učitelského sboru při snídani ráno čtrnáctého poté, co Lockhart šťastně oznámil svůj záměr učinit svatého Valentýna mnohem zábavnějším. Když Severus vešel do Velké síně, myslel si, že na chvíli oslepl. Zastavil se a rychle zamrkal. Červená a růžová se ukázaly být skutečnými, protože i místnost byla červená a růžová, ne že by mu oči doopravdy krvácely. Ale nebyl si jistý, jestli to bylo dobře.

„Co, u ledového pekelníka, je tohle?“(1)položil řečnickou otázku.

Minerva zpoza něj vydala netrpělivý zvuk. „Kdybys trochu uhnul, jeden z nás by ti to mohl říct. Nemůže to být tak hrozné – u Merlinovy bradky!“ skončila přiškrceným hlasem, když ustoupil, aby umožnil kolegyni prohlédnout si tu čekající hrůzu.

Ohromení do neschopnosti slova se učitelé posadili na svá místa, když na ně Lockhart zazářil – dnes měl na sobě zářivě růžový hábit. Severuse už z těch křiklavých barev bolela hlava. „Není to báječné?“ zeptal se profesor obrany vesele.

„Varoval někdo Poppy?“ zeptal se Severus polohlasem Minervy a podezřívavě sledoval nejbližšího z trpaslíků – žádnému se nelíbilo být oblečený za Amorka, což bylo zcela pochopitelné. „Zítra bude spoustě studentů špatně.“

„Zkus vypadat, že nemáš zkažený žaludek,“ suše mu poradila. „Tvůj tón pleti se bije s… výzdobou.“

„V pořádku, všichni,“ pokračoval Lockhart bezstarostně. „První studenti tu budou brzy a je důležité udržet si dobrou morálku. Takže po nás všech chci ujištění, že se budeme usmívat…“ Trochu ho zaskočily nepřátelské a zlobné pohledy, kterých se mu dostalo. „Není to tak špatné. Myslím, že je to spíš nádherné. Oživilo to to staré místo.“

„Jste ožralý?“ dotazoval se Severus. Poněkud ho pobavilo, když si všiml, že téměř všichni kolegové nevědomky napodobili jeho obvyklé zamračení. Lockhart nevypadal tak samolibě od svých narozenin před několika týdny, kdy ho zasypaly dárky od stovek lidí a skoro ho zabilo několik poštovních sov. Byl to celkem neradostný kontrast k Severusovým naprosto nepovšimnutým narozeninám, které v tom měsíci měl i on, jen o pár dní dříve.

„Severusi, to stačí,“ obořil se ředitel. „Tvá nekázeň už není zábavná. Zlatoslav toto navrhl, aby poněkud rozptýlil studenty, a snaží se všechny trochu povzbudit. Budeš tady sedět v tomto duchu, nebudeš se mračit a budeš se chovat slušně. To platí i pro všechny ostatní. Vyjádřil jsem se jasně?“

„Nad slunce,“ zasmušile odvětil spolu s ostatními  a byl si vědom faktu, že na svého zaměstnavatele nebezpečně tlačí.

Posadil se a během jídla se potichu vztekal; nijak se neodvažoval rozhlédnout a vidět, jak na tuto blbost reagují studenti. Skřípaje zuby si připomínal, co by se stalo, kdyby toho imbecilního zmrda zabil. Většinu dopoledne strávil ventilováním svého vzteku na nešťastných dětech, kterým se přihodilo, že s ním měly lektvary. Před obědem, kdy už byl nebezpečně blízko k tomu, aby proklel jednoho ze zpívajících trpaslíků, který se pokusil přerušit hodinu, vrazil do sborovny ve velmi nepříjemné náladě, zabouchl za sebou dveře a švihnul sebou do svého křesla.

„Takže, Severusi, kolik nápojů lásky jsi vyrobil?“ škádlivě se ho zeptala Minerva.

„Sklapni,“ bez obalu vysypal, neochotný nadále předstírat slušnost. „Při snídani jsem nic nesnědl kvůli těm konfetám a třpytkám všude kolem, takže mám nízkou hladinu cukru a zabiji tě.“ I když něco užitečného z toho bylo. Proměnil kávový hrnek na sklenici a naplnil ji plátky růží – byly univerzální složkou mnoha lektvarů a věděl to moc dobře na to, aby odmítal nějaké ingredience zadarmo.

„Ty můj chudáčku. Jsem trochu zvědavá, co bys odpověděl, kdyby měl nějaký student sebevražedné sklony a o nápoj lásky tě požádal?“

„Osobně bych ho doprovodil na ministerstvo a oznámil, že se snaží získat omamující drogu za účelem znásilnění,“ pronesl hlasem jen krůček od zavrčení. „A pokud ten šašek něco takového zopakuje, tak ty jeho zářivé zuby, na které je tak pyšný, zatluču do zdi.“

„Okouzlující. Tedy jsi nedostal žádnou valentýnku?“

„Opakuji, sklapni.“ Samozřejmě, že nedostal. Nikdy, ani jednou, což bylo tajemství, které si chtěl vzít do hrobu. Byl rád, že se mu nic takového nestalo, když studoval – ani nechtěl přemýšlet o tom, co za Valentýnské zpěvy by jeho mučitelé vymysleli.

„Chudák Filius se skrývá ve své kanceláři, když neučí. Nikdy jsem ho neviděla tak vyvedeného z míry,“ poznamenala kolegyně.

„Nejsem vůbec překvapený. Omamující kouzla jsou nezákonná stejně jako nápoj lásky ze zatraceně dobrého důvodu. Magické donucení není něco, co by mělo být pro legraci. Nebo abychom o něm mluvili před studenty.“

„Myslím, že ano. Nejsem překvapená, že si vybral takový úder proti tobě – jako vždy, našemu nejnovějšímu kolegovi jsi neukazoval zrovna svoji nejroztomilejší tvář...“ Ušklíbl se a Minerva na něj zavrtěla hlavou, než pokračovala: „Ale Filius rozhodně neudělal nic.“

„Lockhart je kretén. Musíme hledat další důvody kromě tohoto?“

„Přála bych si, aby sis dával pozor na slovník, Severusi. Když se rozhodneš, umíš být výmluvný – musíš se uchylovat k takovým hrubostem?“

„Musíš uznat, že to je dokonalý popis.“

„Jsi nemožný.“

„Díky.“

XXX

Život běžel měsíce podezřele klidně. Žádný nový útok, žádné Lockhartovy hloupé kousky, žádné ne až tak hloupé, případně méně okázalé kousky studentů. Severuse ani nenapadlo doopravdy si oddechnout; dokud neobjeví mrtvého netvora, nebo se někdo nepřizná, není konec. On i jeho kolegové zůstali nervózní; všichni se snažili předstírat, že tomu tak není, ale každý jen čekal na nevyhnutelný další krok.

Nakonec začátkem května Brumbál upozornil učitelský sbor na čtvrtý útok. Hermiona Grangerová byla spolu s Penelopou Clearwaterovou nejnovější obětí zkamenění. Grangerová v tomto roce nemá moc štěstí, že? Bohužel tohle určitě přiměje Pottera a Weasleyho, aby provedli něco opravdu pitomého. Doufejme, že Minerva bude mít dost rozumu, aby na ně dohlédla. Jakmile Severus usadil své studenty ve společenské místnosti – s vážnou výstrahou, aby nikdo z nich ani nos nevystrčil, dokud se vše nevyjasní – zamířil ven a dolů ke skleníkům zkontrolovat mandragory, kterým už snad chybělo jen pár týdnů k dozrání. Zbytek lektvaru byl téměř hotov, tak jak mohl být bez poslední složky, ačkoliv si nebyl jistý s modifikovanou verzí pro paní Norrisovou a pořád zkoušel zpracovat jej v páře nebo nějak jinak, aby fungoval na ducha.

S prázdnýma rukama opustil skleník a zamířil k hradu, když uviděl hlouček odcházející z Hagridovy boudy a mířící dolů vozovou cestou. Zvědavý Severus se hnal blíž. Brumbál a Hagrid pospolu kráčející nebylo nic neobvyklého, ale překvapilo ho, když poznal starého přítele Luciuse Malfoye, ačkoliv ne tak, jako když uviděl Korneliuse Popletala. Co tady dělá ministr...? Ach, problém. Studoval výrazy všech osob. Hagrid zíral do země, ramena shrbená, velké ruce se bezcílně zavíraly a rozevíraly. Lucius se culil, což nic neříkalo, protože to byl jeho standardní výraz. Brumbál vypadal mírně pobaveně, ačkoliv napětí kolem očí prozrazovalo, že to jen předstírá.

S nadějí, že se mýlí, Severus nakráčel a zastoupil jim cestu. „Dobré odpoledne, řediteli. Ministře, jaké překvapení, že vás tady vidím.“

„Snape,“ nepřítomně řekl Popletal a přikývnul mu. „Co tady děláte?“

„Kontroloval jsem vzrůst nějakých rostlin v jednom ze skleníků. Řediteli, co...“

„Obávám se, že v současné době nejsem ředitelem, Severusi,“ řekl mírně Brumbál. „Jak se zdá, Lucius si dal tu práci a podařilo se mu přesvědčit kolegy ze správní rady, že škole bude lépe, když budu odvolán, dokud se vše nevyjasní.“

Sakra. Nesnáším, když mám pravdu. „A...ha,“ pomalu pronesl Severus. Chystal se říct něco jiného – pravděpodobně něco velmi nemoudrého – když Brumbál opět promluvil, teď rychleji.

„Obávám se však, že pan ministr je tady z jiného důvodu. O Hagridově nešťastné náhodě z jeho školních let víš... ministerstvo se rozhodlo, že by se historie mohla opakovat. Byl bys, prosím, tak laskav a informoval ostatní, Severusi? Minerva s tím bude mít spoustu práce a jsem si jistý, že ocení jakoukoliv pomoc, kterou jí můžeš nabídnout.“

Zdálo se, že nemohl dělat nic jiného, jen přikývnout. „Ministře, mohl bych si krátce pohovořit s Luciusem, než odejdete?“

„Co? Ach... ano, ale rychle. Máme jinde pracovní záležitosti.“

Severus přikývl a odešel z doslechu, za sebou slyšel Luciusovy kroky. „Popletal je nabubřelý idiot, že,“ poznamenal protahovaný hlas jeho přítele, „ale má své využití.“

„Luciusi, přišel jsi o svůj zatracený rozum?“ zeptal se a držel svůj hlas nízko, když se otočil tváří ke staršímu muži, který vypadal trochu překvapeně.

„Upřímně, myslel jsem, že budeš rád.“

„Nehraj si na blázna, nejsi v tom dobrý. Mám s Brumbálem hodně problémů, ale ve své práci je dobrý a škola ho právě teď potřebuje. A Hagrid? Chápu, že je pohodlným obětním beránkem, ale vsadil bych levé varle, že s tím nemá co dočinění.“

„Netoužím po tvém levém varleti,“ suše odvětil Lucius. „Se mnou to nemá nic společného. Popletal chce vypadat, že něco dělá. Brumbál nedosáhl ničeho, Severusi. Mohu ti připomenout, že můj syn navštěvuje tuto školu?“

„Tvůj syn je čistokrevný Zmijozel a ani vzdáleně není v ohrožení,“ vyštěkl na něj Severus, „což dobře víš. Sakra, Luciusi! Nevyčítám ti, že chceš vyrovnat staré dluhy a kdykoliv jindy bych ti fandil, ale ne teď. Brumbálova pověst je možná jediná věc, která drží ty útoky na minimu. Pokud bude pryč...“ Zavrtěl hlavou a netrpělivě odhodil vlasy z tváře. „No, stalo se. Ale jestli se něco přihodí – pokud bude nějaký student zabitý – jde to na tvé triko, tvé a našeho váženého ministra.“

„Učíš už dlouho, Severusi. Zníš skoro, jako by ses staral. Nemáš jít hlídat nějaké děti?“

Povzdechl si. „Bohužel, ano. Dobře, běž do háje. Můžeš si teď pořádně vychutnat, jak jsi zesměšnil a konečně vyhnal toho starého kozla. Ale já ještě slavit nebudu – vrátí se, možná před koncem školního roku.“

XXX

Severus málem z kůže vyletěl, když na konci května náhle, do relativního ticha zaneprázdněné třídy pátého ročníku lektvarů Mrzimoru a Havraspáru, zaduněl Minervin hlas. „Všichni studenti nechť se okamžitě vrátí do ložnic svých kolejí. Všichni učitelé se dostaví do sborovny. Neprodleně, prosím."

Takže asi pátý útok. Hlas kolegyně zněl divně, ale zesílené kouzlo bývalo zřídka laskavé k tomu, kdo jej použil. Severus se podíval na zbledlé studenty. „Slyšeli jste zástupkyni ředitele,“ řekl jim. „Nechte své lektvary tak, jak jsou. Sbalte si věci a vraťte se do ložnic.“

„Pane profesore, co se stalo?“

„Udělejte, jak vám bylo řečeno,“ odvětil, ale nepokáral je. „Nemusíte prchat. Běžte pohromadě."

Jakmile učebnu opustil poslední student, Severus ji zakouzlil ochrannými kouzly a spěchal do sborovny, aby se připojil ke kolegům. Nikdo z nich nevěděl, co se stalo. Jeho neklid vzrostl, zvláště když přišla Minerva a vypadala nezvykle pobledle a – dobře, kdyby šlo o jinou ženu, pak by řekl ‚vyděšeně‘, ale už se dávno usnesl, že Minerva McGonagallová se nebojí ničeho.

„Stalo se to, čeho jsme se obávali nejvíc,“ oznámila jim všem potichu. „Netvor si odnesl jednu studentku, tentokrát přímo do Komnaty.“

Svíraje opěradlo židle kvůli opoře, když začali ostatní panikařit, Severus úzkostně hleděl na její tvář. „Jak to víte s takovou jistotou?“ zeptal se.

„Zmijozelův dědic nám nechal další vzkaz,“ nejistě pronesla. „Hned pod tím prvním nápisem: Její kosti zůstanou v Komnatě ležet navždy.

Na chvilku zavřel oči a Rolanda Hoochová se slabě zeptala, „Kdo to byl? Která studentka?“

„Ginny Weasleyová.“

Ach, sakra. Severus sebou vnitřně trhl – považoval všechny děti Weasleyů za naprosto bezcenné, ale znal Molly a Artura už dlouho a respektoval je tak, jako nerespektoval nikoho jiného.

„Zítra musíme poslat všechny studenty domů,“ smutně pronesla Minerva. „S Bradavicemi je konec. Brumbál vždycky říkal...“

Byla přerušena, když se rozrazily dveře. Severus nebyl jediným, kdo sáhl po hůlce, když se otáčel. Tahle rána byla pro každého poslední kapkou. Lockhart se radostně usmíval – téměř jistě to trénoval denně před zrcadlem – ten idiot právě málem obdržel ohnivou kouli do obličeje, když vesele ohlásil: „Velice se omlouvám – na chvilku jsem si zdřímnul – co jsem propásl?“

Jak na něj všichni zírali, vzduch v místnosti se naplnil nenávistí. Severusovi praskly nervy a už už seslal na muže kletbu, když ho napadlo něco lepšího. Čistá zloba mu zkřivila rty do úsměvu, když vykročil a prohlásil: „Vy jste ten správný člověk, kterého teď potřebujeme."

Všichni na něj nechápavě zírali, zvažujíce, zda se nezbláznil. Severus upřel na Lockharta tvrdý pohled a pokračoval: „Netvor se zmocnil jedné studentky, Lockharte, a odnesl ji přímo do Tajemné komnaty. Konečně nastala vaše chvíle."

Nedovtipa velice zbledl, zatímco kolegové mírně ožili porozuměním toho, co Severus dělá, a využili šanci setřást ze sebe šok z nečekané události.

„To je pravda, Zlatoslave,“ přitakala zvesela Pomona Prýtová. „Neříkal jste snad právě včera večer, že celou dobu víte, kde je vchod do Tajemné komnaty?“

„Já – totiž, já jsem –“ vybreptl Lockhart a vypadal, že se chystá omdlít. Teď už ho zbytek sboru těsně obklopoval, kolegové cítili krev a byli připraveni ho zcela rozcupovat.

„Ano, copak jste mi neříkal, že víte docela jistě, co se skrývá uvnitř?“ pokračoval Filius Kratiknot.

„To – to že jsem říkal?“ ozval se slabě Lockhart. „Už se nepamatuji...“

„Určitě si ale vzpomenete, že jste říkal, jak vás mrzí, že jste neměl možnost přemoci toho netvora sám, ještě než zatkli Hagrida,“ popichoval Severus zlomyslně. „Neříkal jste snad, že škola tu záležitost úplně zpackala a že vám měli dát volnou ruku od samého začátku?“

Lockhart nervózně polkl a zíral z jedné tváře na druhou. „Já... Já přece nikdy... Možná jste si špatně vyložili...“

„Takže to necháme na vás, Zlatoslave,“ rázně se do toho vložila Minerva. „Dnes večer k tomu máte jedinečnou příležitost. Postaráme se, aby vám nikdo nestál v cestě, a můžete se s tím netvorem vypořádat úplně sám. Konečně máte volnou ruku.“

Severus se v duchu snažil nesmát, když sledoval paniku v očích Lockharta. Alespoň tohle toho stupidního hňupa odstraní z cesty – dával tomu chlapovi nejvýš hodinu, než v hrůze uteče. Ve tvářích kolem sebe Lockhart neviděl žádné slitování, když nakonec vykoktal: „D-dobrá tedy. Půjdu... půjdu do svého kabinetu a – a – připravím se,“ a pak se roztřeseně vypotácel z místnosti.

„To bychom tedy měli,“ netrpělivě vyštěkla Minerva, „ten už se nám pod nohy plést nebude.“ Krátká vtipnost okamžiku zmizela s poklesnutím jejích ramen, a pak tišeji řekla: „Ředitelé kolejí teď půjdou a oznámí svým žákům, co se stalo. Řekněte jim, že spěšný vlak z Bradavic je odveze domů hned zítra ráno. Vy ostatní se prosím postarejte o to, aby se žádný student nezdržoval mimo svoji ložnici.“

Tiše odcházeli. Když se Severus obrátil směrem k podzemí, uslyšel volat Minervu: „Severusi, počkej chvilku.“

Nechal ji dojít a připojil se k ní. Nejistý, co říct, nakonec zkusil: „Není to tvoje chyba.“

„Myslíš, že by k tomu došlo, i kdyby tu byl Albus?“

„To nikdo nemůže vědět. Jedině, že by ses chtěla zeptat Sibyly.“

Popíchnutí vyvolalo krátký úsměv, ale ten rychle pohasl. „Budu to muset oznámit hochům od Weasleyů. A Merlin ví, co řeknu jejich rodičům. Severusi... myslíš, že ještě žije?“

Ve vší upřímnosti, ne, nemyslel, ale tady nebyla upřímnost žádoucí. „Nevím.“

„Co jiného můžeme dělat?“

„Nic.“ Povzdechl si. „Rok jsme hledali a pročesali jsme hrad od sklepení až po věže. Ať už je Tajemná komnata kdekoliv, je poměrně jistě, že se do ní může dostat jen Zmijozelův dědic. Nic víc nemůžeme udělat, Minervo. Ani Brumbál by nemohl udělat něco dalšího. Teď je ale nejdůležitější dostat studenty pryč. Pomona ráno sklidila mandragory a do večera budu mít hotový lektvar k oživení čtyř studentů, jednoho ducha, jedné kočky a kuřete, co krákoře, běhá po dvoře(2). Pokud jeden z nich bude moci říct něco užitečného, budeme moci najít toho, kdo za to může. Jinak už nic udělat nemůžeme.“

„Myslím, že ne.“ Kráčeli spolu v tichu několik minut, dokud se Severus neotočil, aby zamířil cestou do sklepení a ke svým Zmijozelům. Kteří už pravděpodobně panikařili z toho, že je někdo obviňuje. „To je konec Bradavic, že?“ zeptala se tiše Minerva a on se na ni ohlédl.

„Pro tuto chvíli,“ souhlasil opatrně. „Věřím, že ne navždy.“

Zatvářila se nelítostně. „Jakmile studenti opustí hrad, mám v úmyslu tady zůstat a pokračovat v hledání. Projdu to tady kámen po kameni, pokud budu muset. Tvé... schopnosti by byly vítány.“

Severus zvedl hlavu. „Hon na netvora? Kdo myslíš, že jsem, Lockhart?“ zeptal se ironicky, což u ní vyvolalo odfrknutí.

„To byl jeden z tvých nejhorších kousků. Myslela jsem, že se počůrá.“

„Pokud nezdrhne do doby, než studenti odejdou, použijme ho jako návnadu.“

„Tedy zůstaneš a budeš hledat?“

„Jediný, kdo smí děsit studenty na této škole, jsem já. Nedovolím žádnému tajemnému netvorovi lézt mi do zelí.“

„Děkuji Ti, Severusi.“

„Jdi už, Minervo. Mám práci.“

XXX

Na konci, možná nevyhnutelně, se plánovaný hon na netvora ukázal být zbytečným. Nebelvíři byli vynikající při změně života v pohádku. Potter se dostal do Tajemné komnaty, zabil netvora, zachránil děvče a dokonce Lockhartovi pročistil paměť, právě včas pro Brumbálův návrat.

To byste nevymysleli.

Zbytek pololetí nepřinesl absolutně žádné překvapení, pokud se týkalo Severusových obav. Oživovací odvar z mandragory byl hotový, doručil jej Poppy a fungoval přesně, jak měl. I experimentální verze pro paní Norrisovou a také mlžný sprej, který vyvinul pro Skoro bezhlavého Nicka. Nebelvír zase vyhrál školní pohár. Brumbál Severuse zcela zapomněl zmínit, když oceňoval zaměstnance, kteří se podíleli na oživení zkamenělých studentů. Místo toho vytvořil dojem, že vše zvládly Poppy a Pomona Prýtová. Za to se na starce podíval jedovatě, ale nedal do toho srdce; nečekal nic jiného.

Mohl být tím ignorováním vzteklejší, kdyby nebyl zaměstnán skutečností, že už druhý rok po sobě Potter čelil stínu zbytku Pána zla. Po deseti letech ticha ho to stačilo vážně vystrašit tak, jak to umělo jen velmi málo věcí. Brumbál měl všechny ty roky pravdu. Jednoho dne se jeho pán jaksepatří vrátí a když to udělá... Severus o tom nechtěl přemýšlet, ale to tomu nepomůže. Nebyl si jistý, jestli tím může znovu projít.

Mnohem znepokojivější byl fakt, že ředitel mu opět neřekl, co se tentokrát dělo, jak se tento poslední duch Pána zla ukázal ve škole, nebo co se to, sakra, stalo.

Možná to od něj bylo trochu nespravedlivé vinit Pottera za tohle všechno, ale uplynulé desetiletí, nebo tak nějak, bylo klidné a jednotvárné – nudné, zašeptal tichý hlásek; ignoroval ho – dokud kluk nenastoupil do školy. Potter přitahoval potíže, jistě. Rád by si myslel, že zbytek chlapcovy školní docházky bude méně rušný, ale nějak o tom docela pochyboval. Nebylo to dobré, vůbec ne, ale nebylo nic, co by mohl udělat, kromě neklidného čekání, co přinese další rok.

 

(1) Zde se ukazuje, že Severus měl patrně i přehled v punkových kapelách. V originále říká: „What fresh Hell is this?“ Což je název alba Arta Bergmana, se kterým vyhrál cenu Juno za nejlepší alternativní rockové album v roce 1995. Nepočítejte, ve kterém roce se odehrává tento příběh ;-)

http://en.wikipedia.org/wiki/Art_Bergmann

(2) V originále: koroptve na hrušni, což je odkaz na koledu: http://en.wikipedia.org/wiki/The_Twelve_Days_of_Christmas_%28song%29

Česky: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dvan%C3%A1ct_v%C3%A1no%C4%8Dn%C3%ADch_dn%C5%AF

Loten: ( Lupina )08.01. 2014 Zde nejsem
Loten: ( Lupina )01.01. 2014 Dokonalý obraz
Loten: ( Lupina )30.11. 2013 Zticha
Loten: ( Lupina )21.08. 2013 Dovolím si nesouhlasit
Loten: ( Lupina )05.06. 2013 Čas krmení
Loten: ( Lupina )20.03. 2013 Druhý ročník