Preklady fanfiction Harryho Pottera

                       4. KAPITOLA – JÁ NEJSEM TY

Lily se na mě dívá a čeká, až se vytasím s nějakou vynikající radou, která jí pomůže z její zamilovanosti. Mám dojem, že o mně smýšlí jako o starší sestře. Až donedávna jsem tak uvažovala taky. Myslím, že já a Lily si jsme i podobné. Hodně lidí opravdu chybuje a myslí si, že jsme sestry. Obě dvě máme hnědé oči a zrzavé vlasy, ačkoliv Lily vypadá, že zdědila tmavě zrzavé vlasy po Evansové, zatímco moje mají barvu zralého rajčete. Jsme stejně vysoké, a přestože je Lily o tři roky mladší, vypadáme, že jsme stejně staré. Vždycky ke mně přijde, když má problémy, především klučičí problémy, ale upřímně si myslím, že tentokrát šla za špatným člověkem.

"Rose, co bych měla dělat?" ptá se.

Nejsem si jistá, co jí mám říct. Opravdu jí nemůžu říct, že je Scorpius ošklivý - byla by to pokrytecká a naprostá lež. Scorpius Malfoy je prostě jeden z nejlépe vypadajících šesťáků v Bradavicích. A většina mladších sester je zamilovaná do kamarádů svých starších bratrů. Myslím, že se předpokládá, že Lily bude chtít Scorpiuse. Jen bych si přála, aby zbytek Alových kamarádů vypadal lépe.

"Já... ehm... proč máš ráda jeho?" zeptám se, protože nemám tušení, co říct jiného. Lily na mě kouká nedůvěřivě, jako by říkala 'je třeba se ptát?'.

"Já nevím," brečí. "Je... vtipný!"

Opravdu?

"A je pohledný!"

Och, zjevně.

"A je opravdu laskavý - víš, že dává pět galeonů měsíčně na hladovějící děti v Africe?"

Doufejme, že se rozhodne dotovat své vlastní dítě tady v Anglii.

"A je tak dobrý hráč famfrpálu."

Tak jak to, že jsme Zmijozel ve Famfrpálovém poháru v posledních třech letech porazili?

"A i když je Malfoy, nestará se o krev. Je jiný, Rose."

Můj žaludek se zhoupne. Překryji si rukou ústa a běžím na opačnou stranu do koupelny. Klesnu na kolena a nahnu se nad mísu - tohle se stává docela zvykem. Ten strašný pocit a hnusná chuť se v posledních dnech stávají mou druhou přirozeností. Lily přispěchá za mnou, podrží mi vlasy a ptá se mě, jestli jsem v pohodě. Dobře, je tu jedna možnost jak přimět Lily nemyslet na Scorpiuse - vydávit si vnitřnosti.

"Rose, jsi v pořádku?" zeptá se se známkou paniky ve svém hlase.

"Jo," řeknu. Pustím kohoutek, nahnu se pod tekoucí vodu a vypláchnu si pusu. Z tváře si setřu slzy a otočím se zpět k Lily. "Je to jen podrážděný žaludek."

Kdo kdy řekl, že ranní nevolnost je omezená jen na ráno? Lily vypadá, že mému "podrážděný žaludek" zamaskování uvěřila a vzala mě zpět do ložnice.

"Sedni si, " řekne. "Jsi opravdu bledá."

"Je mi fajn." tvrdím. Lily stále vypadá vystrašená, jako bych se měla rozběhnout do koupelny a zvracet znova.

Malé zaťukání na dveře převezme Lilyinu pozornost daleko ode mě, málem vyletí z kůže, když uvidí, kdo klepe – Scorpius. Ve skutečnosti jsem také málem zakopla o vlastní nohy, a tak si sedám. On vypadá, že se cítí opravdu nepříjemně a je zcela zřejmé, že tu není z vlastní vůle. Prohrábne si vlasy a odkašle si způsobem, který jasně říká "je mi tak hrozně, že bych radši umřel".

"Ehm, Lily, tvoje babička se po tobě shání," řekne. Lily zčervená, ale chová se klidně a opouští pokoj. Vstávám z postele, ale mám mírnou závrať a tak padám zpátky na postel. Musím vypadat jako naprostý podivín.

"Jsi v pohodě?" zeptá se. To mluví na mě? Páni, Vánoce dělají s lidmi divné věci.

"Je mi báječně," řeknu. Můj hlas je po zvracení trochu rozskřípaný a já zním, jako bych posledních deset let kouřila. Přitažlivé, ne?

"Jsi si jistá? " řekne. "Vypadáš…"

"Jako sračka?" dokončím.

"Ne," řekne tiše, " Jen vypadáš trochu pobledle."

Proč je pořád tady? Proč neodešel? Proč se mi nevyhýbá, jako to dělal poslední dva měsíce?

"Takže…" dostanu ze sebe.

Stojí tu s rukama v kapsách, nervózně přikyvuje. Vypadá, že už se chvíli neholil, ale strniště na jeho tváři je o hodně tmavší, než jeho vlasy. Jeho obočí je také tmavší… skoro to vypadá, jako by si vlasy barvil světle blonďatou barvou. Vím ale, že to nedělá, vzhledem k tomu, že stejnou barvu má od prvního ročníku. Pod černou bundou má šedou mikinu a obnošené jeansy – vypadá jako bezdomovec. Vlasy mu padají do očí, divím se, že vidí, kam jde.

"Poslouchej, Rose," začal. A já vzápětí vytuším, kam tohle povede. Měla bych změnit téma, před tím než se dostaneme na tenký led a já skončím s říkáním věcí… na které nejsem připravená, abych je řekla.

"Měla bych jít," řeknu a vyskočím. Ignoruji svou připitomělost. Ale Scorpius nestojí stranou, aby mě nechal projít. Jen se na mě dívá, jeho oči se upřeně dívají do mých. Páni, je vysoký.

"Budeš se mi vyhýbat navždy?" řekne bez obalu.

"Uhni," řeknu.

Povzdychne si a podívá se na mě, jako kdyby chtěl říct něco dalšího, ale potom ukročí, aby mě nechal projít. Můžu cítit jeho oči, vyprovázející mě z pokoje a to mě znervózňuje. Seběhnu ze schodů a zachytím svůj odraz v zrcadle v předsíni. Lily ani Scorpius nelhali, když říkali, že vypadám bledě. Moje kůže vypadá suchá a bledá, mám velké, tmavé kruhy pod očima a i jejich hnědá barva vypadá vybledle. Jdu do kuchyně a nestarám se, jestli vypadám jako blbec – patrně to samé dělají ostatní.

Všichni jsou zaměstnaní okolo Doupěte. Babička dělá na zítra pět různých dezertů najednou, James a Al poslouchají mezinárodní Famfrpálové skóre a zároveň pomáhají mé mamce zdobit stromeček v obýváku, Harry s tátou a Hugem venku umístili vánoční světýlka, Teddy zapaluje oheň v obýváku, Victorie upevňuje na strop jmelí, zatímco zpívá nějakou směšnou vánoční koledu, k velkému zděšení kluků Potterových a táta a teta Ginny se hádají jako malé děti. Vlastně, oni jsou o hodně horší než pár malých děcek.

"Rone! Ty jsi zdobil dort loňský rok! " zakřičí má jednačtyřicetiletá teta na tátu.

"Ne!" zařve táta nazpět. "Mami! Řekni jí, že jsem to nedělal! "

Babička protočí oči a zavrtí hlavou směrem ke dvojici.

"Dospějete vůbec někdy?" povzdychne si babička.

"Proč? Mami, ty víš, že to minulý rok udělal on!" protestuje Ginny.

"A proč to neuděláte oba dva?" řeknu otráveně a cítím se jako bych tu byla já rodič a ne oni.

Táta s Ginny se na mě podívají, jako by je to předtím nenapadlo.

"Já jsem věděl, že jsi zdědila Hermionin mozek," směje se Harry, zatímco přichází ze zahrady.

Táta vypadá uraženě, ačkoliv on je ten, který mi vždycky říkal, že jsem zdědila mamčinu inteligenci.

"Tady jsi, Scorpiusi!" zavolá babička. Otočím se a vidím Scorpiuse přicházet z předsíně do kuchyně. Lily zčervená a upustí sklenici, kterou držela. Ginny se pro sebe ušklíbne, jakmile Lily zmizí pod stolem, aby ji sebrala.

Děda nevzhlédne od svých novin, ale můžu vidět jeho nabručený pohled, způsobený Scorpiusovým příchodem. Nikdy neměl Scorpiuse opravdu rád. Táta říkal, že je to kvůli nenávisti mezi dědečkem a Scorpiusovým dědou, Luciusem. Byl to Smrtijed, pokud si dobře pamatuji z mámina a tátova rozhovoru. A moji rodiče se nesnášeli s tátou od Scorpiuse, Dracem, když byli ve škole. Takže se domnívám, že je trochu divné, že tato generace Weasleyů/Potterů se přátelí s Malfoyovic rodinou.

Scorpius se posune vedle mě a nervózně si odkašle. Nebere mě na vědomí a pomáhá babičce s dezerty. Necítím se v jeho přítomnosti příjemně – nutí mě cítit se ještě víc odporně. Přesunu se do obýváku, kde James a Al pozorně naslouchají Famfrpálovému zápasu mezi Anglií a Portugalskem.

"Kdo vede?" zeptám se.

Udělají na mě "pšt! " Když komentátor vykřikl: "A Da Costa získává zlatonku!" Oba dva hlasitě zaklejí, to způsobí křik tety Ginny, který přichází z kuchyně.

"Zatracení Portugalci!" zakřičí James. Nakopne pohovku. Máma si povzdychne a zamumlá něco, co zní až moc podobně jako "chlapci".

Obvykle bych se o famfrpálové výsledky zajímala, ale dnes je můj mozek někde jinde.

"Sakra, Rose, vypadáš jako sračka," řekne Al a pořádně si mě prohlíží. "Jsi nemocná? "

Máma se při Alových slovech otočí a podívá se na mě. Doufám, že se do mých tváří vrátila barva, ale soudě podle mámina výrazu se tak nestalo. Seskočí ze stoličky, na které stála a přispěchá ke mně.

"Věděla jsem, že s tebou není něco v pořádku," řekne, svou ruka na mém čele. "Nesnědla jsi něco špatného? Bolí tě žaludek nebo hlava? Nemáš závrať? Možná bychom tě měli vzít ke Svatému Mungovi… RONE!"

"Je mi fajn, mami," řeknu. "Je to jen podrážděný žaludek, nepotřebuji jít k Mungovi."

Táta klidně přišel do obývacího pokoje a podívá se na mámu s "volala jsi mě?" pohledem.

"Rose není dobře," řekne máma.

"Co se děje, Rosie? " zeptá se táta, teď se dívá znepokojeně. Udělá to, co udělala máma a dotkne se mého čela – jako by tohle zodpovědělo jejich otázky.

"Nevypadáš, že máš horečku," říká táta.

"Já vím! Je mi dobře!"

"Jsi si jistá? Možná bychom tě měli vzít ke Svatému Mungovi jen pro jistotu…" říká táta.

"Přestanete vy dva někdy? Nemusíte mě brát ke Svatému Mungovi kvůli podrážděnému žaludku!"

Máminy oči se rozšíří poznáním, ačkoli nevím, jak to zjistila – ví, že jsem těhotná. Nevím, jak vím, že ví, ale vím to.

"Nahoru," řekne pevně.

Nemohla jsem nesouhlasit. S mámou jsme vypochodovaly nahoru do prvního pokoje, na který jsme narazily. Táta těsně za náma. Máma zavře dveře a prohlíží si mě ze všech stran, její hnědé oči vypadají absolutně maniakálně.

Dívají se na mě s obrovskou obavou v očích, jako bych jim měla oznámit, že umírám. Ale i kdybych umírala, máma by nebyla schopná nechat to na mě, ne? Vlastně znám svou mámu, pravděpodobně to otočí a řekne, že je to nějak moje chyba.

Zhluboka se nadechnu, připravená sdělit jim novinky, ale táta mě přeruší.

"Rosie,… my víme," řekne.

Koukám na něj rozpačitě. Vypadají tak znepokojeně, ale vůbec naštvaně. Proč na mě nejsou naštvaní? Proč máma vypadá připravená mě obejmout?

Proč nejsou ozbrojení mačetami?

"Je to všechno naše chyba, " řekne máma chvějícím se hlasem. "Měli jsme si s tebou promluvit o těchto věcech před tím, než jsi nastoupila do Bradavic."

Modlím se při Merlinovi, nechystá se se mnou mluvit o sexu – na to je už trochu pozdě, milá maminko. Ale táta pokyvuje hlavou v souhlasu. Opravdu si myslí, že jsem těhotná, protože mě neposadili a neobjasnili mi, co je to penis?

"Zklamali jsme jako rodiče, Rosie," řekne táta nešťastně. "Ale předpokládám, že jsme nikdy neočekávali, že tě potkají tyto problémy. Jen protože jsme to my nedělali, neznamená, že ty nebudeš."

Och – opravdu nechci vědět o sexuálních zvycích svých rodičů z doby, kdy byli v Bradavicích, děkuji pěkně.

"Proč jsi to udělala, Rose?" zeptá se máma.

"Eh… bylo to jenom jednou…"

"Ano, ale i tak je těžké přestat," řekne táta.

Je mi špatně – moji rodiče jsou sexuální závisláci.

"Stačí jednou, abys tomu propadla," řekne mamka.

Jo, rozhodně vrhnu znovu.

"Rosie, řekni nám," řekne táta. "Kdo ti to dal?"

Kdo mi to dal? Ach…drahý…. Ježíši. Rodiče by takhle neměli mluvit se svými potomky – je to na hranici týrání dětí. Ale nevypadají v rozpacích nebo snad rozptýleně. Jsou tak zatraceně vážní.

"Eh, byl to Scorpius Malfoy," přiznám se.

Máma s tátou jsou sinalí vzteky, ale táta daleko víc než máma. Vyskočí z postele, jeho obličej je stejně rudý jako jeho vlasy a bouchne pěstí do zdi – dokonce i máma vypadá vystrašeně.

"Ten Malfoyovic mizera! Vždycky jsem nenáviděl tu zatracenou rodinu!" zařve.

"Rone, uklidni se," tvrdí máma, ale táta pokračuje v zoufalém chození po pokoji.

"Není to jen Scorpiusova chyba!" brečím.

"Rosie, že se ten hlupák motá kolem… prodávání… samozřejmě, že je to jeho chyba!"

Co je sakra prodávání? Tyhle dětí osmdesátek mají divný pojmenování pro sex.

"Měli bychom to zastavit, než to začne prodávat i ostatním dívkám," řekne máma.

"Mohli byste to, prosím, nazývat sex?" zaječím.

Táta přestane pochodovat a máma se tváří jako bych ji praštila.

"O čem to, proboha, mluvíš?" ptá se máma se zatajeným dechem.

Panebože.

Zabijte mě hned.

Vážně, nikdy nebyl vhodnější moment svrhnout atomovou bombu na tento dům, než právě teď.

"O - o čem to vy mluvíte?" ptám se mírně.

"My… myslím… no, tvůj otec a já… jsi na drogách, nebo ne?"

Jen jsem pozdvihla obočí.

Ach, takže tohle mysleli tím "prodáváním".

"Ne, nejsem!" řeknu pobouřeně. "Za co mě máte?"

Máma a táta se na sebe podívali. Táta se opře o dveře, zamyšleně si promne vousy, ale vypadá hodně vystresovaně a zmateně.

"Takže… co nám chceš říct, pokud nejsi na drogách?" ptá se táta.

Jsou chvíle, jako tahle, kdy si přeji, abych byla na drogách.

Aspoň by na to byli připravení.

"No…mami…tati," řeknu pomalu. "Jsem…ehm…těhotná."

Nikdy jsem si nemyslela, že tuhle větu řeknu. Jejich výraz obličeje zůstane na několik momentů nehybný, nikdo se neodvažuje promluvit nebo dokonce dýchat. Podívám se na své ruce, které se zuřivě třesou – doteď jsem si toho nevšimla. Jako kdyby se zastavil čas, oba dva stále nereagují.

"Řekněte něco," řeknu tiše po pár minutách.

"Řekni mi, že vtipkuješ," řekne máma velice tichým hlasem. Zavrtím hlavou a popotáhnu. Rukou si překryje ústa, jako by se jí chtělo zvracet. Pak začne chodit po pokoji, protože neví, co jiného k tomu podotknout.

"Nevěděla jsem, že ses vídávala se Scorpiusem." řekne máma rozpačitě, když si sedá vedle mě na postel. Cítím se teď trochu nepříjemně – je dost blízko na to, aby mě zaškrtila. A je očividné, že neví, co jiného říct.

"Já – jsem ho nevídávala." přiznám se. "Bylo to jen chvilkové vzplanutí. Ne ... nemyslela jsem."

Z nějakého důvodu má i máma v očích slzy, ale žádná není z rozčilení. Není naštvaná ani v nejmenším. Vypadá…vystrašeně? Nevím, jestli je to správné slovo. Ale je rozhodně znepokojená.

"Má nebohá holčička," zašeptá a pevně mě obejme.

Dobře, tak tohle jsem nečekala.

Nepouští mě, sedíme na posteli, držíme jedna druhou a pláčeme. Nikdy jsem se s mámou necítila tak blízká a propojená, jako právě teď. Když mě konečně pustí, její oči jsou úplně červené a napuchlé.

Táta neříká vůbec nic. Je bílý jako stěna a vypadá, že každou chvíli zkolabuje. Máma vstává a jde k němu, položí svou dlaň na jeho paži, ale on ji odtlačí pryč a vyřítí se z pokoje, aniž by se na mě podíval.

"Ach bože," řekne máma.

"Nejde zabít Scorpiuse, že ne?" zeptám se vystrašeně. Máma zavrtí hlavou.

"Nevím. Pravděpodobně bude nějakou chvíli pryč," řekne vzdáleně. Jako by to byla na nejnormálnější věc na světě.

Co jsem, sakra, udělala, že si zasloužím takovou rodinu?

"Co tím myslíš?"zeptám se.

"No…ehm… když otěhotněla tvoje teta Ginny, Ron byl pryč asi pět hodin. A když jsem otěhotněla já, byl tak vystrašený, že bude rodičem, že byl pryč 3 dny. Tvůj táta je… nuž, docela obyčejný muž – potřebuje svůj prostor."

Vážně, co se to děje? Jako kdyby moji rodiče uviděli zjevení - mojí mámě, zřejmě, nevadí, že je její dcera těhotná a můj táta zdrhá od těhotných lidí.

"Je to v pořádku," řekne konejšivě.

A při jejích slovech začnu brečet ještě víc. Kolébá mě a já se znovu cítím jako malé dítě, které spadlo a rozbilo si kolena. Máma mě utěšovala, říkala mi, že jsem odvážná malá holčička a že všechno bude v pořádku. Kromě tohohle, tohle v pořádku nebude. Protože odřenina se uzdraví a jizva vybledne – ale děti zkrátka neodejdou.

"Měla bys to říct Scorpiusovi," řekne jemně. "Má právo to vědět."

Vím, že má pravdu. Vím, že bych to měla říct Scorpiusovi. Ale problém je, že Scorpiuse ani pořádně neznám. Nenapadá mě, jak by na takové zprávy reagoval. Před tím jsem s ním, za střízliva, sotva promluvila. No, možná v určité fázi, ale nikdy jsem nevedla vážnou konverzaci s klukem. Jak můžu sejít dolů a jen tak zničit jeho život na Štědrý večer?

"Tvého otce a Huga můžeš přenechat mně," řekne máma.

Přikývnu a věnuji jí, doufejme, vděčný pohled. Můžu říct, že se stále snaží vyrovnat s novinkami, ale je překvapivě klidná. A věřte mi, "klidná" není slovo, které se obvykle používá na popis podstaty Hermiony Weasleyové.

Zvedne se, aby odešla, ale když prochází dveřmi, otočí se na mě a výraz jejího obličeje mi naznačí, že ta přísná a mocná příšera, uvnitř ní, se chce dostat ven a křičet. Naštěstí se máma umí ovládat a nechává mě v ložnici samotnou.

Nemluví se mnou po zbytek Štědrého večera. Nemyslím si, že je na mě naštvaná – je jen zklamaná. Neviděla jsem ji takovou od doby, co mi bylo pět a ona a táta se hrozně pohádali. Doteď nevím, co se stalo – jediné co si pamatuji je sezení na schodech, chování Huga ve svém náručí a poslouchání jejich křiku. Ale tentokrát je to mnohem horší – vím jistě, že tentokrát je to moje chyba.

Naštěstí táta pryč nešel, ale v Doupěti jsme ho po zbytek dne neviděli. Po zjištění té novinky šel domů a za to jsem mu vděčná. Bála jsem se, že začne křičet na Scorpiuse a já bych mu musela říct pravdu. Ale on to neudělal. Když přijdeme domů, najdeme ho sedět samotného v obývacím pokoji, jak kouká do prázdna.

"Hugo, jdi do svého pokoje," řekne máma.

"Nemůžeš mi říkat, co mám dělat!" zaječí na ni.

Máma se dívá naštvaně. "Chceš se vsadit?" zasyčí. Hugo ví, že tuhle hádku nevyhraje a tak se odvzteká nahoru do svého pokoje a zabouchne za sebou dveře. Tak moc si přeji, abych mohla udělat to samé.

"Rone," řekne máma mírně.

"Promiň," řekne táta hlasem nezvykle vysoko. "Jen jsem se potřeboval dostat pryč."

Máma přikývne. Já zůstanu potichu a neopovažuji se pohnout.

"Jak jsi mohla být tak hloupá, Rosie?" zeptá se táta se znatelnou stopou zklamání ve svém hlase.

"Je mi to líto, tati."

"Copak jsme tě nic nenaučili?" řekne silnějším hlasem. "Opravdu jsme byli tak špatní rodiče? Slyšela jsi vůbec někdy o antikoncepci?"

"Nemyslela jsem," řeknu, hlas se mi klepe.

"No, to je očividné!" křičí. Nikdy jsem ho neviděla tak rozzuřeného…no, ne na mě. Připadám si jako bych měla v krku nacpaný golfový míček. V očích mám slzy, ale nebudu plakat.

"Já-"

"NEOMLOUVEJ se zase!"

"Rone, uklidni se," řekne máma.

"NEUKLIDNÍM SE! Je ti šestnáct, Rose! Máš vůbec tušení, jaké množství zodpovědnosti znamená být rodičem?" řve.

"Rone!" pláče máma. "Ničemu nepomáháš! Co se stalo, stalo se a my to nemůžeme změnit!"

"Ano, můžeme," řekne. "Jsou tu možnosti."

Vím, na co naráží.

"A ty si myslíš, že odpovědí je potrat?" zeptám se potichu, slzy mi stékají po tvářích. "Myslíš si, že to odejde, když zavraždím nevinné dítě?"

"Není to dítě, je to chomáč buněk, Rose!" zakřičí táta.

"NENÍ TO CHOMÁČ BUNĚK!" křičím. "Nechtěla jsem otěhotnět, ale když už jsem, tak nehodlám utíkat! Přebírám zodpovědnost. Nemáš právo mi říkat, co mám dělat, jen protože ty se bojíš!"

"Přebíráš zodpovědnost?" zasměje se hořce. "Opravdu? Tak proč jsi mu to ještě neřekla?"

"Má jméno a ty ho znáš!"

"Ano, znám," řekne táta vztekle. "A je to Malfoy."

Řekl jméno "Malfoy", jako kdyby bylo zamořené.

"Dospěj, tati!" zakřičím. "To, že děda nenávidí Luciuse Malfoye a ty nenávidíš Draca Malfoye, neznamená, že já musím nenávidět Scorpiuse!"

Jsem trochu pokrytecká, vzhledem k tomu, že já ani Scorpius nemáme jeden druhého rádi, ale teď není vhodná doba pro formality.

"Já nejsem ty!" pokračuji. "Tak jako Scorpius není jeho otec!"

Táta vypadá rozlícený – ještě nikdy jsem s ním takhle nemluvila.

"Nemluv se mnou tímhle tónem," řekne. (klasická rodičovská věta) "Jsem tvůj otec!"

"Nuž, tak se podle toho začni chovat!" vykřiknu. "Nepotřebuji, abys mi říkal, jak hloupá jsem, to už dávno vím!"

Dramaticky odcházím nahoru do svého pokoje. Cítím, že každá kapka vody z mého těla je právě teď vyplakaná. Můžu slyšet mámu a tátu, jak dole křičí jeden na druhého. Máma se mě zastává, zatímco táta šílí a křičí na mě, abych přišla dolů. Zůstávám tam, kde jsem. Ozve se malé zaklepání na dveře a vchází Hugo, vypadá znepokojeně.

"Jsi v pořádku?" zeptá se. Na něho nezvyklé. Přichází a sedá si na postel a neohrabaně mě pohladí po ruce. Miluju toho kluka. Sednu si a obejmu ho, vděčná za to, že nechal své malicherné "Jsem rebel-death-metalista-emo" chování uložené v bezpečí svého pokoje a chová se teď jako skutečný brácha.

"Je mi to líto, Hughu," řeknu. "Je to moje chyba, že se hádají."

"Vím, že jsi těhotná," řekne Hugo.

Och.

"J-Jak?"

Pokrčí rameny a darebně se usměje, odkryje tak své velké přední zuby a vypadá tajemně.

"Něco jsem slyšel," řekne. "Strejda George mi před pár týdny poslal pár Ultradlouhých Uší."

"Je mi to líto," řeknu znovu.

"To je v pořádku, Rosie. Budeš v pohodě. Pomůžu ti," řekne. Nikdy předtím jsem neslyšela Huga znít dospěleji, než teď. Jsem pyšná, že mám takového bratra.

"Jsi ten nejlepší mladší brácha na světě," řeknu a usměji se na něho.

"Jí vím" řekne domýšlivě. "Jsem prostě úžasný."

"A tak skromný," dodám.

"To jsem já," zasměje se.

"Neřekneš…neřekneš to nikomu, že ne?" zeptám se.

"Samozřejmě, že ne."

Mám opravdu toho nejsenzačnějšího bráchu na světě. Naposledy pohladí mou ruku (Bůh žehnej jeho neohrabanosti) a nechá mě v pokoji samotnou. Když prochází dveřmi, přichází máma. Její oči jsou červené, napuchlé a hodně popotahuje.

"Je mi to líto, mami," řeknu a propuknu v pláč.

"Já vím," řekne a sedne si na kraj mé postele. "Přestaň se omlouvat. Nic se tím nezmění."

Řekne to sklíčeně.

"Kde je táta?"

Máma pokrčí rameny. "Šel na procházku."

"Mami,… mohli bychom to nikomu neříkat?" zeptám se. "Ani rodině?"

"Dělej, jak chceš," povzdychne si a znovu vstane. Projde dveřmi a před tím, než je zavře, se otočí a řekne: "Veselé Vánoce, Rose."

Potom zhasne světlo a zavře dveře.

Možná příští Vánoce.