Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/29/
Rating: 13+
PA: Nemohu nic říct, jen ‚Prosím, nebijte mě!‘ než se stáhnu do bezpečí svého hluboce zakopaného, titanem vyztuženého bunkru proti vzteku čtenářů, kde ve strachu počkám…
Kapitola 29. Bradavický alfa
Děti.
Byly všude, všude kolem něj, halil je pach strachu, zmatku a hrůzy tak silný, že jej skoro srazil. Houf postav v hábitech se řítil vstupní síní, všichni v slzách křičeli, rozcuchaní a s vytřeštěnýma očima dupali tak silně, že se třásly stříbrné lustry na kovových hácích. Taky zde cítil trochu krve, ne víc než ze škrábanců. Nikdy si neodpustí, jestli došlo k pokousání.
Odkud přesně přicházela tato interpretace smyslů, nevěděl. Ale nebyl čas ji zpochybňovat.
Ačkoliv se zprvu zdálo, že zde probíhá jakýsi marný pokus o evakuaci nejdříve těch nejmladších, dojem rychle vyprchal – studenti proudili bez rozdílu věku, někteří se drali, aby se dostali na svobodu otevřenými dveřmi a uprchli po schodech. Zahlédl bledého a zalykajícího se Draca Malfoye, jak si razí cestu hloučkem mrzimorských třeťáků, a potlačil touhu na něj skočit a plácnout jej.
Samozřejmě jej děti viděly – hubený šedý vlkodlak propracovávající se přílivem černých hábitů se dal skutečně jen těžce přehlédnout. Pár studentů vykřiklo a rychle ustoupilo, ale po prvním okamžiku polekání jej mnohem víc dětí poznalo a zamumlalo ‚Lupin‘ a ‚lektvar‘ a ‚jak říkal Nick‘. Nebelvírský duch tedy využil chvíli a odhalil zdroj znalostí kouzla Liber emitto. Jakkoliv byl vyděšený dav ostražitý, nikdo mu nebránil v cestě.
Nakonec se mu podařilo procpat se dopředu natolik, aby viděl do Velké síně. Okno za učitelským stupínkem bylo rozbité, pravděpodobně těmi několika dětmi, které měly natolik štěstí, že se k němu dostaly, ještě než se Kane zcela přeměnil. Pokud jde o zařízení, čtyři obrovské kolejní stoly, nemluvě o učitelském, včetně několika lavic ležely povalené na bok, poskládané na vysokou hromadu a kouzelně spojené v jeden celek, čímž tvořily robustní barikádu, která izolovala široké schody vedoucí od dveří a jako rozmáchlý oblouk dosahovala okraje Velké síně. Odlámané nohy židlí, příbory, talíře a kusy dřeva byly navršeny na hromady a skupina obránců, většinou starších členů Harryho BA, prefektů a šesťáků se sedmáky je střídavě levitovala do vzduchu a házela přes barikádu k místu někde vzadu, kde se dřevěná prkna tříštila pod opakovanými a hrubými údery. Sedmák ze Zmijozelu ze své výhodné pozice namířil hůlku přímo na zdroj těch škod, ale pár šesťáků jej ostře poučilo, že jde o plýtvání energie. Přímá kouzla na vlkodlaka neúčinkují.
A já je to naučil. Hodná děcka!
Konečně se poslední zbytky dětí v těsném doprovodu několika zneklidněných duchů dostaly velkými dveřmi do vstupní síně. Obránci barikády jen spěšně a vyděšeně pohlédli směrem k nebezpečně praskajícímu dřevu a zábleskům zubů zpoza něj, opustili svoje místa a prchli za svými spolužáky.
Remus se vrhl dopředu, když mimořádně silný úder rozčísl desku jakéhosi stolu a výrazné, alarmující prasknutí jako úder blesku dřevo rozpůlilo. Zanechal předstírání lidské důstojnosti, zaštěkal a zavrčením pobídl své žáky ke spěchu. Hermiona vrazila do vstupní síně s dvěma hůlkami v ruce, hábit i vlasy měla pocuchané a tvář jí do šarlatova barvil dlouhý škrábanec. Vrhla rychlý a vděčný úsměv směrem k momentálně vlčímu učiteli, otočila se na patě a zběsile upalovala ke kamarádům.
Ozvalo se další znepokojivé prasknutí. Pod trámy krovu, který zastřešoval iluzorní noční oblohu, se rozlehlo zlověstné zavrčení.
Zazářil vycházející úplněk.
„Dveře!“ Hermiona spěchala za posledními opozdilci, jmenovitě za Ronem, Harrym, Ginny, Deanem a Nevillem, kteří právě posledními kroky dorazili do vstupní haly. „Zavřete ty dveře!“
Také ostatní prodlévající osoby se vydaly na pomoc, spolu se šesti Nebelvíry popadly těžké dřevo a společně začaly dveře zavírat. Všudypřítomný pach strachu vyděšených dětí se lehce vytratil, jakmile se většina studentů rozptýlila po hradu. Teď převažoval pach potu a emocí poslední hrstky studentů, divoké zuřivosti a krvežíznivosti Kanea a vzdálený náznak…
Remus se rozhlédl. Byl poblíž. Cítil ho, ten dobře známý, i když neoblíbený závan, ne však zahalený v magii nebo strachu. Vlastně úplně postrádal emoce, ležel klidně a podbarvovala jej krev spolu s bolestí. A pak si to uvědomil. Pach vanul odkudsi zpoza zavírajících se dveří.
Nick říkal, že Severus Snape byl připraven o vědomí.
Ach ne.
Určitě by někoho napadlo, aby…
Sakra!
Remus se vrhl do zužující se mezery a střelil pohledem k hroutící se barikádě, zaznamenal tříštící se dřevo, cvaknutí čelistí kdesi za sesunutou hromadou černé látky…
Černé látky.
Hromadou. S mastnou hlavou.
Bože.
Kratince Remuse vábilo nezasahovat. Ale opravdu jen velmi kratince.
Vlkodlak se otřásl a téměř uzavřenou štěrbinou dveří se vrhl vpřed a ostře dolů po schodech.
„Profesore Lupine!“ rozléhal se za ním Harryho výkřik, když zabrzdil u zhrouceného a nehybného Severuse Snapea, jehož bledá tvář ještě zesinala díky pramínku krve stékajícímu z hlavy. S co největší opatrností, které se Remus odvážil obětovat čas, se zakousl do zadní části Snapeova hábitu. Ignoroval velmi nepříjemnou chuť a vůni, které mu zaplnily mordu a čenich, a začal pracně táhnout kolegovo bezvládné tělo zpět ke schodům.
V děsivé blízkosti zazněl praskot štípaného dřeva. Stříbřitě žíhaná tlama se probila těžkým dubem jako souškou a vynořil se pohled, který doslova pocházel z Remusovým nočních můr.
Vědět, že Kane je ten zdivočelý, který jej kousl, byla jedna věc. Vidět opět toho samého vlka byla věc zcela jiná.
Zlaté oči se střetly se zlatýma očima. Jasnou záři Velké síně téměř pohltil temný les, hořký chlad a bolest.
Uvnitř dospělého Remuse křičel ten tříletý. A zrozen silou okamžiku a silou vzpomínky se jeho vlk prodral vlkodlačím lektvarem a škrábal se za svobodou myslí svého věznitele.
Remus, ztracen v hrůze minulosti a zmatku v hlavě, ochromeně ztuhl.
V Kaneových očích zazářil triumf.
„Snape! Zapomněli jsme na Snapea!“ Hermionin vyděšený výkřik odněkud zezadu prudce narazil do jeho vědomí jako sklenice studené vody Poppy Pomfreyové. Doprovázelo jej Ronovo tlumené zamumlání podezřele znějící jako: „Nechte mu ho!“ Remus odrhl oči od hypnotického pohledu staršího vlka a ozvěn minulosti a přinutil se k nemotorné záchraně kolegy. Kane štěkal a vrčel a probojovával se posledními zbytky dřeva, které mu blokovalo cestu. Kroky oznamovaly, že povinnost žáků vyhrála nad nechutí. Objevily se ruce a popadly dlouhý černý hábit Mistra lektvarů. Harry, Ron, Neville a Ginny uchopili nejméně oblíbeného učitele za nejbližší dostupné končetiny, vytrhli ho z Remusova sevření a bez cavyků jej táhli k mohutně gestikulující Hermioně.
Exploze třísek a divoké triumfální zavytí ohlásilo, že jim vypršel čas.
Čtyři Nebelvíři zuřivě pozvedli a doslova prohodili bezvládné tělo Severuse Snapea mezerou ve dveřích a vřítili se do vstupní haly. Jako pronásledovaný zajíc za nimi Remus nešikovně skočil, až mu to na prošlapané podlaze uklouzlo, ztratil rovnováhu a padl střemhlav k nohám lehce šokovaného Deana Thomase. Když se zvedal, zahlédl, jak se Harry vrhl na pootevřené dveře, aby je vlastní vahou jednou provždy zavřel.
Kane byl těžší.
Chlapec, který zůstal naživu, byl agresivně odhozen křídlem dveří katapultovaných plnou silou zdivočelého vlkodlaka.
Opět se rozlehl křik těch obětavých duší, které zůstaly, aby podaly pomocnou ruku, a jeho ozvěny se rozlétly po hradě jako hejno vrabců.
Vlkodlak, známý jako Abraham Kane, se rozechvěle napřímil a protáhl dlouhé drápy. Srst na krku mu prokvétala stříbrem a na tlamě se zachytily třísky dřeva. Zlaté oči se chtivě zastavily na ležícím a dezorientovaném Harry Potterovi. Přikrčil se ke skoku.
Remus nezaváhal.
Slyšel Hermionin vyděšený výkřik, když se vrhl dopředu. Podvědomě vnímal asi tucet dospívajících, kteří zůstali a v šoku a hrůze zírali, příliš pomalí, všichni příliš pomalí. Kane divoce a cílevědomě zaútočil. Ve vzduchu roztáhl drápy a tlamu, aby rozkouskoval bledého, tmavovlasého chlapce, který jako přimražený ztuhl šokem. Příliš pozdě si vlkodlak uvědomil blížící se nebezpečí.
Zcela nepřipraveného jej ohromující náraz odmrštil pryč od jeho oběti na zem, kde skončil ve změti ochlupených končetin. Ne všechny byly jeho vlastní.
Remus se otřásl bolestí. Náraz byl zoufalý a při dopadu na zem se udeřil do hlavy. S rozechvělými končetinami se nemotorně škrábal pryč z druhého vlkodlaka a chystal se na odvetu. Musel ovšem přiznat, že ani slušnou rychlost a sílu nenahradí nadměrná dávka adrenalinu.
„Utíkejte!“ Rozléhající se výkřik patřil Ginny Weasleyové. Risknul rychlý pohled přes rameno a zahlédl zbývající děti. Ron a Neville právě vytahovali poněkud zmateného Harryho na nohy, zatímco ostatní členové BA, kteří dosud neuprchli, neochotně zvedli stále apatické tělo Mistra lektvarů a potáceli se ke schodišti. Dobře! Teď už stačí jediné – zadržet Kanea na minutu či dvě…
V celém těle se mu rozlila bolest, když byl sražen na kamennou podlahu a před obličejem a krkem mu zacvakaly zuby. Jen šťastnou náhodou švihl tlapou a vyhnul se tak okamžitému roztržení hrdla. Blesk agónie v zadní části stehna mu řekl, že první krev opět prolil zdivočelý. Sebral veškerou sílu do zadních nohou, zběsile kopl Kanea a poslal jeho těžké tělo ke zdi. Zadýchaný a roztřesený, s bolavou a krvácející zadní nohou se vzpřímil a obrátil se, aby čelil dalšímu útoku.
Kane tam nebyl.
Za ním se ozval křik.
Ne!
Prudce se otočil a zachytil záblesk mocné postavy druhého vlkodlaka. Právě se řítil vstupní síní směrem k lopotícím se dětem a jejich břemenu v černém hábitu.
Okamžitě mu bylo jasné, že se ke schodům nedostane včas. A i kdyby ano, co by to přineslo? Ta pozice se dala jen stěží ubránit lépe, než jakékoli jiné místo v síni, pokud by mezi sebe a zdivočelého nedostali alespoň dvě patra a pár pohyblivých schodišť. A i pak by vlkodlak dokázal vyskočit…
Zoufalý Remus pokračoval v pronásledování, ale věděl, že dorazí příliš pozdě.
Bezútěšnost situace došla i dětem. Nejrychleji reagoval Harry – prudce si stoupl mezi kamarády a útočícího vlka, zatímco Hermiona vytrhla z nedalekého brnění palcát, podala mu jej a sebe ozbrojila menším.
Sotva ty zbraně uzvedli.
Ach ne. Prosím, ne!
Kane byl téměř u nich.
Zoufalý, vyděšený a strachem šílený Remus udělal jediné, co ho napadlo.
Zavyl.
Ten zvuk nezněl příliš libě, kvůli zadýchání se přerýval, byl podivný a dost neohrabaný, jak se odrážel ode zdi ke zdi v nepříjemném střetu s harmonií. Ale jakýmsi zázrakem to zabralo.
Kane k této prvotní výzvě otočil hlavu. A adrenalinem poháněný Harry udeřil.
Byla to rána hodná Diany nebo Reynarda Lupina.
Zdivočelý se zhroutil na zem s bolestným zaúpěním a snažil se zorientovat, jen aby jej opět skolila Hermiona, která vší silou zvedla svoji zbraň a okázale ji odrazila od jeho lebky. Pokusil se vstát a nemotorně se potácel, cenil zuby na prchající děti. Ale pak po zásahu Ronem mrštěnou helmicí neelegantně padl na zem a lapal po dechu.
Nešlo však o vítězství. Bolestivá zkušenost Remusovi napovídala, že zdivočelý nemůže být zpacifikován na dlouho.
Schodiště bylo příliš daleko a cesta k němu tedy nanejvýš riskantní s ohledem na tažení bezvědomého ředitele Zmijozelu. Vchod do Velké síně byl blíž, ale stále blokovaný barikádou – Kane by se u nich ocitl dřív, než by vůbec stihli vyrazit na úprk k rozbitým oknům. Ale za brněním mezi dvěma těžkými gobelíny visela dřevořezba…
Ano!
Vchod do Velké síně byl zazděný, to je pravda. Ale děti mají hůlky a v půli chodby umístěná skluzavka vedla do bezpečí bradavického tajného přístavu. A ten by se nikdo neobtěžoval zazdít…
Remus uprostřed kroku změnil směr, podruhé toho večera se vyškrábal k dřevěné desce a nosem ji uvolnil. S kliknutím se hladce odsunula. Remus se okamžitě otočil, nedbal na lidskou důstojnost a pronikavě zaštěkal.
Děti to vmžiku pochopily. Poněkud necitlivě vytáhly Snapea na nohy a mlčky vyrazily do tmavého vchodu. Jedno po druhém se ztratilo v odkryté díře.
Harry se zastavil u vchodu a bok po boku s Nevillem pomáhal kamarádům rychle napasovat Snapea do vyvýšeného ústí tunelu. Remus pokývl synovi svého starého přítele a obrátil se, aby zkontroloval Kanea.
Spatřil tvář plnou zubů. Zblízka.
„Profesore Lupine!“
Výkřik bylo to poslední, co uslyšel, než jeho svět pohltilo stříbřité zuřivé klubko, příval cvakajících zubů a sekajících drápů, které jím třískly dozadu a způsobily pronikavou bolest. Ovládán strachem a přílivem adrenalinu instinktivně zaútočil, jak se jeho omráčená mysl snažila o cokoliv, co jej udrží naživu – než se zvedl, švihl tlapou po čenichu zdivočelého, a vzápětí se s čelistmi dokořán vrhl na druhého vlkodlaka, až došlo ke kolosální srážce zubů. Rychlost nárazu jimi smýkla stranou a oba zavrávorali. Zježili srst a s tichým hrdelním vrčením okolo sebe instinktivně kroužili.
Ohodnotil svého protivníka. Stříbrem protkaná srst potahovala robustní, svalnaté tělo, kompaktní a silné, s širokými čelistmi a dlouhými zuby. Navzdory vyššímu věku zkušenost zdivočelého v boji mnohonásobně převyšovala tu jeho, jeho výdrž věk ani zranění neovlivnily. On sám na druhou stranu, i když mladší, šlachovitější a štíhlejší, postrádal sílu, rychlost a vybroušené instinkty, které byly nutné pro přesvědčivé vítězství. Ani nedávná nemoc mu k fyzické kondici nepřispěla.
Ale byl odhodlaný. Nepadne.
Má škola. Mé teritorium. Skončím to.
Bez varování zdivočelý udeřil. Švihnutí roztažené tlapy s drápy se Remus obratně vyhnul záklonem a sám oplatil útokem, jehož výsledkem bylo kousnutí na horní noze zdivočelého. Ten zavyl bolestí a opětoval máchnutí. Drápy s mučivou bolestí rozčísly bok mladšího vlkodlaka, takže se s bolestiplným zavytím vrhl dozadu a s hlavou skloněnou k zemi kolem zdivočelého obezřetně zakroužil. Lehce při tom kulhal a následné zavrčení spadalo do jednoho ze zlověstnějších rejstříků.
Zdivočelý byl tak dobrý, jak jej podezříval. Silný, mocný a rychle reagující – zdatný lovec a urputný bojovník hodný respektu. Bude si muset dát pozor.
Teď! Se zuřivou silou se vrhl kupředu a stiskl čelisti kolem protivníkova krku – vítězné křupnutí průdušnice minul jen o milimetry. Smrtící napadení odklonila zraněná noha zdivočelého A on sám pak vyrazil a reagoval podobně silně. Oba instinktivně vykrývali rány, navzájem se sráželi a přetáčeli se zpět na všechny čtyři a opět kolem sebe ostražitě kroužili.
Zlaté oči se zaklesly do zlatých očí. Srst se ježila. Zuby se blýskaly.
Koutkem oka zahlédl pohyb. Na okraji zorného pole se shlukly tři nebo čtyři bledé postavy a tiskly se k otevřenému tajnému vchodu. Nejistě na sebe pohlížely a mumlaly mezi sebou, útržky podivně známých slov se ozývaly chodbou a zachvívaly v jeho uších.
„… nemůžu ho jen tak nechat!“
„Dělá to, abychom mohli utéct! Musíme jít, jinak to ztratí smysl!“
„Ale ten zdivočelý ho zabije!“
„Harry má pravdu, musíme něco udělat…“
„Jako co? Nechat ho udusit našimi kostmi?“
„Přestaň být tak negativní a vymysli něco užitečného!“
„Počkat! Asi vím…“
Mysl mu zalilo pohrdání. Patetičtí. Hloupí, bezcharakterní, bezpáteřní… Proč s nimi ztrácel čas a snažil se být jako oni? Byl silnější než oni, lepší než oni, lepší než všichni. Neměli žádnou duševní sílu, ani nechápali, jak ubozí a slabí jsou – měl toho víc společného se zdivočelým, než kdy chtěl mít s nimi! Zdivočelý alespoň získá respekt.
Proč ztrácí čas bojem s takovou silou, takovou mocí, když tu existuje snazší, lepší, slabší kořist…
Ta myšlenka se vznášela, pálila ho v mysli.
A pak udeřilo uvědomění.
Ne!
Remus hrůzou sám ze sebe ucouvl, šokem zavrávoral, zarazil do nejhlubších zákoutí mysli tu strašlivou myšlenku, která jeho tělo posilovala a prosycovala. Na co to jen myslí? Jak jen dokázal v boji tak zcela ztratit sebe sama, že se do velení vloudil vlk? Z těla mu okamžitě vyprchal adrenalin, vědomí se projasnilo. Ve svém strachu, šoku nad Kaneovým brutálním útokem se před chvílí natahoval po čemkoliv, co by mu v tomto neznámém těle pomohlo…
A na zavolání odpověděl vlk.
A on jej pustil.
A byl zde stále, škrábal se za svobodou, vyl mu v mozku. Cítil jeho násilnickou touhu, jak se dere vpřed v hrozivém útoku a zápasí s pachutí vlkodlačího lektvaru, aby zase získal kontrolu a převzal velení, jak bylo od nepaměti pod zářícím úplňkem jeho právem.
Zahlcený vnitřním bojem zapomněl Remus na ten vnější.
Ostrá bolest mu jej připomněla.
Břicho explodovalo agonií, když mu zdivočelý zaťal drápy do zranitelného podbřišku a rozřízl kůži. Druhá rána jej odhodila dozadu, až se drsně udeřil o kamennou podlahu. Nos mu naplnil pach krve, jeho vlastní krve, tak odporný a voňavý, tak lákající vlka, že vlastní mysl zaváhala a vykřikla hrůzou.
Umírá.
Věděl to. Jeho vlk to věděl.
Známé černé jiskry mu před očima kroužily jako supi. Ozývaly se se zlověstnou intenzitou.
A vlk zuřil. Takováto zranění nebyla vážná, sám si čas od času přivodil horší. Má instinkty. Má sílu. Ještě může vyhrát.
Pokud jej člověk nechá.
Nemůže to dovolit. Nemůže.
Nebo ano?
Kane se blížil, kličkoval, vysmíval se mu. Remusovi se nějak podařilo postavit se, couval a v jeho stopách zůstávala krev, která se šířila coby znamení jeho slabosti a v kaluži se rozlévala na místě, kde jen před okamžikem stál. Zdivočelý se zastavil a sklonil hlavu, aby jeho krev líně chlemtal.
Toto chtěl?
Možná by to zvládl, nějak usměrnil, použil instinkty, ne však krvežíznivost. Nesměl by nechat převzít vlka kontrolu, musel by udržet vlastní. Jak jen jej nechat pomoci, ale potlačit onen instinkt? Jak využít jeho výhodu a předvést se v slušném boji, jen aby se udržel, aby dostal šanci přežít…
Ne.
Jeho přežití nebude vykoupeno takovou cenou. A boj s vlkem jej poučil. Vlk by mohl mít sílu zastavit Kanea, ale Remus věděl, prostě věděl, že to nevyjde.
Obrátil by se a pomohl zdivočelému ty děti ulovit.
Pak tedy smrt.
Třásl se jako list ve zběsilé vichřici, mohutně krvácel a prohrával bitvu s vědomím. Kaneův příští krok to s ním skončí. Neměl sílu bojovat.
A Kane to věděl. Zlaté oči mu vítězně plály, stál povýšeně a arogantně a vycenil zuby ve šklebu, kterým zahájil poslední, smrtící útok.
Remus zavřel oči. Za chvilku bude konec.
Jednou provždy. Jak si přísahal.
I když jsem si nemyslel, že bude takový.
Promiň, tati. Je mi to líto.
Zvuk drápů na kamenné podlaze se blížil. Připravil se na bolest a ticho.
Ale nepřišlo.
Jen výkřik. Prasknutí. Hvízdavý zvuk. Nápor světla.
A pak ohlušující křach, až se země otřásla. Zvuk se rozléhal ze strany na stranu v souzvuku se zoufalým vřeštěním hrůzostrašně zraněného vlka.
Remus otevřel oči.
A zůstal naprosto nevěřícně zírat.
Vlkodlak, jinak známý jako Abraham Kane, ležel sražen v krvi a v bezvědomí pod obrovskou hromadou popadaných trosek, které se ukázaly být stříbrným lustrem na kovovém háku. A s hůlkou v třesoucí se ruce nad ním stál a v šoku nad vlastní odvahou na to krveprolití vytřeštěnýma očima zíral nikdo jiný než Neville Longbottom.
Rozhostilo se ohromené ticho. Přerušovalo jej jen cinkání odlomené stříbrné spirály. Kov se pomalu usazoval u nehybného, padlého vlkodlaka.
Kane byl poražen. Kane se nehýbal.
Je konec. Je konec.
A vyhráli.
A pak se to omámené napětí zlomilo. Šklebící se Harry Potter poplácal Nevilla po rameni a hystericky se rozesmál. Ginny Weasleyová s ústy dokořán vydala vítězný pokřik. Ron Weasley s rozcuchanými vlasy vykročil a zjevně si neuvědomoval smrtící stisk ruky Hermiony Grangerové. Jen se v naprostém úžasu zahleděl na trosky a jejich nehybného útočníka.
„Nevěřím, že to fungovalo,“ pravil.
Jemný úsměv se začal šířit buclatou Nevillovou tváří, když pohlédl na dobité tělo jejich vlčího učitele obrany proti černé magii, a rozpačitě pokrčil rameny.
„No,“ zamumlal roztřeseně, „profesor Lupin říkal, že by vlkodlaka mohlo zastavit, kdybys ho dost silně praštil velkou hromadou stříbra.“
Pokud by Remus byl schopný úsměvu, rozšířil by se mu od ucha k uchu.
Podíval se dolů. Opravdu měl kolem nohou hrozně moc krve…
Černé jiskry se vzedmuly v triumfu. Vlk vykřikl. Nohy se mu podlomily.
Ach ne. Ne znovu.
„Profesore Lupine!“
Nic víc. Žádné další bitvy. Žádná další bolest.
Slyšel kroky, které se hnaly jeho směrem. Také věděl, že je jim souzeno přijít pozdě.
Je konec. Je hotovo.
Vlk se prodíral jeho slabostí a bojoval o nadvládu. A v té chvíli chtěl jediné – svobodu. Čtyřiatřicet let boje o zachování lidskosti stačilo.
Smrt byla lepší než nechat vlka vyhrát. A on už nemá sílu bojovat.
Odpočívej v pokoji, mami. Odpusť mi, tati.
Remusi Lupine, běž.
A pak už byla jen temnota, která jej neodvratně celého pohltila.
PA: – krátce nakukuje z bezpečí svého bunkru a pro jistotu stojí za silným štítem pro potlačení nepokojů – omlouvám se…
Na jinou notu – Neville a lustr. Lustr je další nápad ze samého počátku. Je mi záhadou, proč upuštění lustru na zuřivého vlkodlaka tak nadšeně zapadlo do mého mozku, ale bylo nevyhnutelné a muselo se stát. Nenapadlo mě, kdo přesně jej upustí, dokud jsem nenapsala ‚Vlkodlakovu lekci‘ a vtip se stříbrem. Mozek mi najednou vybuchl zajímavým nápadem a Neville tak dostal svůj zasloužený okamžik slávy :) Teď, jestli mě omluvíte, jdu se ukrýt, dokud nebude jisté, že je venku bezpečno…