Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Do přístěnku! A o hladu!" Strýc Vernon zuřivostí zbrunátněl a měl potíže s artikulací.

Harrymu tomu nerozuměl, vždyť nic neprovedl. Netušil, jak došlo k tomu, že se křeslo náhle smrsklo, až skříplo Dudleyho enormní záď. A nakonec to byl právě Dudley, který předtím nakopl Harryho do ledvin.

Teď měl na tváři od strýcovy pěsti podlitinu, která soupeřila s obdobně vybarvenými sestřičkami, jimiž se zásluhou Dudleyho skvělo jeho pozadí – a teta Petúnie měla nové křeslo. Od pádu na roh konferenčního stolku měl šlinc na ruce. Teta hrozně vřískala, když si všimla krve na koberci. Takže koberec dostala taky nový.

„Harry!"

Dursleyovi ho zásadně neoslovovali křestním jménem, najmě pokud je něčím popudil, což se stávalo téměř neustále.

„Harry, vstávej!"

Zamrkal. Nebyl v přístěnku, ležel v bradavické posteli a kdosi se nad ním skláněl.

„Harry," třásla jím Tonksová něžně.

Co dělá Tonksová v jeho ložnici? Proč ho budí ona? A pak si najednou vzpomněl: je Halloween, Voldemort řádí, někdo přišel k úhoně.

„Táta! Kde je otec?" vyskočil z postele, natáhl si svetr, nohama vklouzl do kecek. „Je v pořádku? A co Remus? A Charlie?"

„Hou, hou," ustoupila o krok. „Brzdi. Všichni jsou naživu, i když Severus nejspíš prokleje Poppy, hned jak mu vrátí hůlku."

Víc Harry nepotřeboval. Rozeběhl se k ošetřovně, aniž by věnoval pozornost Tonksové, která za šťavnatých nadávek převrátila v jídelně židli. Pádil chodbami, mysl zaměřenou jen a pouze za ošetřovnu a na to, jak se tam dostat co nejrychleji.

Hrad se zřejmě rozhodl spolupracovat. Schodiště se ochotně přesouvala, aby mohl jít nejkratší cestou. Dokonce se zčistajasna objevil příhodný průchod, který Harry ještě neviděl.

„Tati!" křikl Harry tak hlasitě, jak si jen v Poppyině hájemství troufal.

Remus vstal a šel mu vstříc: „Spí, Harry. Měl roztříštěné kosti v levé ruce."

Harry se mírně přikrčil a došel k posteli, v níž otec spal.

Až když si sedl na židli, kterou mu uvolnil Remus, a chytil otce za pravou ruku, ucítil okolní magickou energii. Hrad byl prosvětlený skoro jako ve dne, ale záře měla magický původ. Světlo se linulo od jeho otce a Remuse. Zavřel oči a přinutil se ke klidu. Nejprve se uklidnil, nechal svou magii pomalu plout, a poté se proti záři zaštítil.

„Zatraceně, Harry," Tonksová vpadla do nemocničního křídla a předklonila se, aby popadla dech. „Jsi rychlý."

„Jak se to stalo?" dožadoval se Harry od dvou přítomných členů Řádu. „Kde je Albus?"

Remus střelil pohledem po Tonksové, která se urazila a ukázala na Harryho. „Vystartoval dřív, než jsem mu to stihla povědět. A to ještě neměl kávu! Dokonce by neměl být schopný nic vidět, když nemá brýle!"

„Hups!" Harry sáhl po brýlích, které rozhodně nebyly na svém místě. „Ehm, tato informace neopustí tuto místnost." Vyčaroval obroučky s obyčejnými sklíčky a nasadil si je na kořen nosu.

„Dnes večer byli napadeni Dursleyovi, Harry." Remus si přivolal další židli a sedl si. „Řád reagoval, když se aktivovaly ochrany, a Severus musel bojovat s Luciusem Malfoyem a ještě dalším Smrtijedem, než se mi podařilo dostat tvoji tetu do bezpečí."

„Proběhly útoky na mudlovské domácnosti po celé Anglii a Irsku," ujala se slova Tonksová. „Byli povoláni odborníci na paměťová kouzla. Já jsem tu jen pro případ, že byla některá oběť spřízněná s místními studenty."

Harry přikývl. Hleděl přímo před sebe, ale ve skutečnosti nic neviděl. Cítil se prázdný. Dutý. „A Dursleyovi?"

„Jsou u svatého Munga," odpověděl Remus. „Tvoje teta a bratranec jsou ve špatném stavu. Severus a Charlie dostali Dudleyho pryč ze školy, ale nic víc nevím. Charlie nemá ani škrábnutí. Dává na ně v nemocnici pozor."

Harry jen přikývl. Byla to jeho chyba. Tentokrát za to jednoznačně mohl on. Dursleyovi o něj nikdy nestáli, nikdy nechtěli mít nic co do činění s magií, a teď leží v nemocnici a to všechno kvůli němu.

„Měl bych..." Harry si už ničím nebyl jistý. Cítil se jako dítě, ne jako dospělý kouzelník. V tu chvíli zatoužil, aby byl jeho otec vzhůru a převzal vedení. „Měl bych?"

„Prozatím zůstaň zde, Harry," promluvil Brumbál ode dveří ošetřovny. Přešel až k nim, k posteli, kterou obklopili. „Jak se mu daří?"

„Roztříštěné pažní kosti," odpověděl Remus. „Ráno už to bude zase on v celé své zuřivé kráse."

Harry si nemohl odpustit vědoucí úsměv. Poppy se pravděpodobně ani nepřiblíží, až Snapea odvážou z postele a vrátí mu hůlku.

„Remusi, sežeň prosím Minervu a přiveď ji sem. Pověz jí, že potřebuji Knihu," ozval se Albus unaveně a potom položil Harrymu ruku na rameno. Harry překvapil i sám sebe, když ani neztuhl. „Severus tě ráno vezme ke svatému Mungovi, Harry. Jestli si to přeješ, můžeš tu zůstat přes noc, ale chci, aby ses aspoň trochu prospal."

„Nevím, jestli to dokážu," zašeptal Harry. Adrenalin zastoupil kofein a udržoval jej v naprosté bdělosti. „Prosím... Raději bych seděl u něj."

Brumbál si povzdychl a odhrnul Harrymu neposlušné vlasy z očí. „Chápu."

„Albusi, co se děje?" McGonagallová měla přes noční košili přehozený župan a na nohou obuté chlupaté bačkory s vycpanými lvy. Harry se na ně pousmál a lvi na oplátku zívli. Nesla jednu z největších knih, jakou kdy Harry viděl.

Ředitel vyčaroval pro Knihu stůl a nalistoval poslední stránky. „Přesně, jak jsem se obával."

„Albusi?" domáhal se Remus odpovědi.

„Všechny rodiny napadené dnešního večera byly mučeny a vyvražděny. Naživu zůstala jen nemluvňata." Harry si nemohl nevšimnout, jak utahaně Brumbál vypadá. „Všechny ty děti jsou mudlorození kouzelníci a čarodějky." Harry cítil, jak se mu v břiše usadil kámen. „A všechny se narodily v průběhu posledních dvou let. Tato Kniha," vysvětloval Brumbál Harrymu a zřejmě i Remusovi a Tonksové, „zaznamenává narození každého magicky obdařeného dítěte. Jediné její kopie se nacházejí zde a na Ministerstvu. Jedna z nich musela být zneužita."

„Albusi, jsem si jistá..." začala Minerva, ale Albus vzdychl.

„Nemůžeme si dovolit odhady, Minervo. Ve škole se pohybuje několik bystrozorů, které neznám osobně, a někteří z našich studentů otevřeně podporují Voldemorta."

Tehdy si Harry vzpomněl: „Draca Malfoye dnes večer napadli." Všechny hlavy se k němu otočily. „Je v pořádku. Vyléčil jsem ho, ale on nepřiznal, kdo to udělal. Tvrdil, že spadl ze schodů, ale jsem si jistý, že mu k tomu někdo pomohl."

„Vyléčil jsi ho?" Remus na Harryho zostra pohlédl. „Pád z místních schodů způsobí vážnější zranění, než jaká dokáže napravit student."

Harry se hrdě usmál na vedoucí své koleje. „Dokázal jsem to."

Ožila a na chvíli zapomněla na padesátku nových sirotků. „Skutečně? Zcela? Ukaž!"

Přeměna proběhla tak rychle, že ji Harry vůbec neucítil. Znenadání se všichni v místnosti zvětšili. Roztáhl křídla a přeletěl na Remusovo rameno, zatímco ostatní zírali. Natáhl krk a načechral si peří.

„Úžasné." Remus pohladil Harryho hlavu konečky prstů.

„Je krásný," zašeptala Tonksová.

Když Brumbál spatřil jeho podobu, jiskřičky v očích se zableskly jasněji než kdy jindy. McGonagallová jen zářila. Harry se otočil na otce. Cítil zlomeniny v jeho paži, tolik zlomenin. Hladce přelétl na jeho hruď, naklonil hlavu a nechal na zraněná místa spadnout pár slz.

„Proměň se zpět, Harry," pokynula mu profesorka McGonagallová, když znovu zvedl hlavu.

Harry přeskočil na svoji židli a proměnil se. „Tak co?"

„Vynikající práce." McGonagallové se stále držel úsměv. „Pokud tě registrujeme těsně před tvými OVCEmi, můžeš za to dostat body navíc."

Zamyšleně přikývl: „Možná, jestli bude Voldemort mrtvý."

Harry si ani nevšiml, kdy Tonksová odešla, ale zaregistroval, když se vrátila s Poppy. „Jeho ruka je vyléčená. Zastavil se tady Fawkes."

Poppy zkontrolovala lektvaristovu paži. „Opravdu. Můžete jej vzbudit. Tady je jeho hůlka."

Harry otcovu hůlku převzal a usmál se, když Poppy opustila ošetřovnu a uchýlila se do bezpečí své pracovny. V nohách postele se zjevila hromádka oblečení. Uvolnil otcova pouta a vzbudil ho. „Tati?"

„Harry," Snape se posadil a vyzkoušel hybnost ruky. Poté si převzal od syna hůlku a s přimhouřenýma očima se rozhlédl. „Baba ustrašená."

„Já jsem tě slyšela, Severusi!" ozvala se Poppy zpoza dveří.

Harryho otec jen potřásl hlavou. Potom si však všiml Knihy a ostře pohlédl na Albuse. „A co tady dělá toto?"

„Za deset let nám dva ročníky obsadí mudlorození sirotci," osvětlil mu ředitel situaci. „Ale teď by Harry potřeboval, abys ho doprovodil k Mungovi."

Snape se pomocí kouzla oblékl a zvedl obočí směrem k Harrymu: „Jak se tam chceš dopravit?"

„Asi bych se tam dokázal dostat přímo odtud," navrhl Harry a s nadějí pohlédl na ředitele. Chtěl zkusit, jestli to dokáže. Albus přikývl.

„Ty..." Harry viděl, jak otec zpracovává tuto informaci.

„Harry již více nepotřebuje mé lekce," dodala McGonagallová.

Harry se na Severuse pousmál. „Můžeme to zkusit?"

„Ne že pak budu postrádat část těla," varoval ho Snape. „Odmítám strávit byť jen jednu další minutu v této posteli."

Harry přikývl a při náhlé vlně nervozity vyhledal Remusovu tvář. „Nikdo mi neřekl, co se stalo mému strýci."

Jeho otec si odfrkl: „Je v pořádku, byl jen nucen sledovat, když proklínali Petunii."

Harry cítil, jak v něm vře vztek, ale tentokrát nehrozilo, že unikne. Přikývl a chytil se otcovy ruky. Postavili se spolu a skoro neslyšně se ocitli v atriu svatého Munga. Harry zamířil rovnou na recepci.

„Přišel jsem za Petunií Dursleyovou," oznámil Harry potichu. Čarodějka za stolem prohlédla několik desek.

„Poškození kouzly, patro..."

„Vím, kde to je," přerušil ji Harry a zatnul zuby. Jeho teta ležela na stejném oddělení jako dva bývalí profesoři a Harryho kmotra s manželem. Kolik lidí sem ještě pošle?

Ve výtahu, který je vezl do čtvrtého patra, nemluvili. Snape pouze nechal ruku položenou na Harryho rameni, na znamení tiché podpory. Harry mu za to byl vděčný, i když cítil, že si to nezaslouží. Po krátké výměně slov došli na oddělení a byli odvedeni k jedné z prvních postelí.

„Myslel jsem, že Charlie..."

„Nejspíše zůstal s tvým bratrancem," konstatoval Snape stroze.

Harry polkl a přikývl. Podíval se na tetu, bledou dokonce i ve srovnání s prostěradlem. Zahojili jí rány na tváři a pažích. Strýc Vernon spal v křesle vedle její postele. „Jak je na tom? Bude..."

„U mudlů těžko říct," začal místní lékouzelník.

„Ona je spíše moták," přerušil ho Severus.

„Ale!" Léčitel Richards, jak tvrdila jmenovka, byl tou zprávou zjevně potěšen. „V tom případě má mnohem vyšší šanci na vyléčení, každá kapka magie v její krvi pomáhá. Nebyla pod vlivem kletby tak dlouho jako Frank a Alice. Musíme pouze čekat, až se probudí. Váš bratranec se stále léčí. Až skončí, přemístí ho sem."

Harry přikývl, než léčitel odešel zkontrolovat ostatní pacienty. Počkal, až bude muž z doslechu. „Zkusím..."

Snape nadzvedl Harryho hlavu a podíval se mu do očí. „Pokud to potřebuješ."

„Potřebuju," téměř zašeptal Harry, nevěřil svému hlasu. Přivolal si další židli a sedl si na druhé straně postele. Zavřel oči a soustředil se. Netrvalo dlouho, než se jeho magické vidění aktivovalo, a on otevřel oči.

Tok její magie proudil velice slabě, podobal se tomu, jaký viděl u Filche, když ho ze zvědavosti pozoroval. Uchopil její ruku a otevřel brány empatii. Ani v nejmenším se to nepodobalo vlně od Franka Longbottoma. Teta Petunie vypadala, že pokojně spí, i když trochu nepohodlně a napjatě. Harry ji pustil, polkl a pronesl: „Myslím, že bude v pořádku. Necítím stejný... chaos jako u Longbottomových."

Vstal a přešel ke svému otci, který jej pevně sevřel v náruči. Harry nechal ruce volně spuštěné a opřel se do jeho objetí. Zůstali tak několik minut.

„Přišli jsme o někoho?" zeptal se vystrašeně Harry.

„O nikom nevím," odpověděl mu otec.

„Profesore Snape?" zvolal lékouzelník Richards.

Otec ustoupil a rukou se mu pokusil zkrotit ofinu. Pak už Harry jen upřeně zíral na dveře, kde jeho otec zmizel, a poslouchal útržky jejich rozhovoru, co se mu donesly až k uším.

„... přízemí..."

„... tisk to může rozmáznout..."

„... bystrozoři mají plné ruce práce..."

Nevšiml si, kdy se strýc Vernon probudil, a tak ho rána pěstí do spánku, která ho poslala téměř do bezvědomí a spolehlivě k zemi, zastihla nepřipraveného.

„Je to tvoje chyba, že moje manželka a syn jsou tady, ty malý bezcenný spratku!" Na Harryho dopadla sprcha plivanců, zatímco jeho strýc běsnil víc, než si Harry představoval i v tom nejhorším snu. „Nebýt tebe, tak by se o nás žádní šílenci nezajímali! Ale až se tě nadobro zbavíme..."

Na malý okamžik zůstal Harry skrčeně ležet na podlaze. Pak poprvé v životě úmyslně použil kouzlo na svého strýce. Poprvé se mu vzepřel.

„Mdloby na tebe!"

Strýc se zřítil na podlahu a Harry se vytáhl do sedu. Bojoval se závratí. Otec se k nim hnal jako uražený hypogrif a Harry na něj ukázal hůlkou.

„Petrificus totalus!"

Harry levitoval svého otce, zatímco lékouzelník sledoval celý výjev rozšířenýma očima plnýma hrůzy. Harry opřel Snapa o zeď, která byla k němu nejblíže, a kymácivě se postavil. Léčitel Richards mu spěchal na pomoc, ale Harry jen pokrčil rameny. „Mám silnou lebku. Budu v pořádku."

Harry se podíval na svého otce a v očích měl to samé, čím Snape propaloval omráčeného mudlu. „Podívej se na mě!" Otec poslechl a zorničky se mu trochu rozšířily. Harry cítil, jak se mu do očí derou slzy. „Ani nemysli na to, že by ses ho nějak dotkl. Jestli se dostaneš do Azkabanu kvůli tomuhle bastardovi, nikdy ti neodpustím, jasné? Teď už se o sebe umím postarat."

Když ho Harry uvolnil z kouzla, pořád ještě se vztekal, ale již nabyl zpět svou kontrolu. „Budeš se v jeho přítomnosti pohybovat pouze s minimálně jedním plně kvalifikovaným kouzelníkem. Jasné?"

„Jo," kývl Harry a obrátil se k lékouzelníkovi, „neměl byste pro něj asi tak tucet dávek uklidňujícího lektvaru?"

Léčitel Richards přikývl a přivolal několik lahviček. Dvě vylil do hrdla strýce Vernona a následně jej přivedl zpět k vědomí. Nadopovaného muže pak vrátil na židli, kde seděl předtím.

„Harry!"

Harry se otočil a spatřil Charlieho, jak vstupuje na oddělení spolu s dalším lékouzelníkem. „Charlie."

Charlie přešel k němu a pevně Harryho objal.

Harry pocítil klid a útěchu, kterou na něj Charlie přenášel. Položil ruce kolem zrzkova pasu a zhluboka se nadechl. Objetí bylo příliš rychlé, ale Harry si uvědomoval, že jsou na veřejnosti. Nechtěl, aby pro okolí působil jejich vztah jinak než bratrsky.

„Co Dudley?" zeptal se Harry.

Charlie zavrtěl hlavou a Harrymu se zadrhl dech v plicích. Víc cítil, než viděl, že se Snape posunul o krok blíž. Harry kývl hlavou ke svému strýci a tetě. Nemůže tady být, až to zjistí. Určitě by se ho pokusili zabít. Vynervovaně si vjel rukou do vlasů.

„Ten bastard..." V Charlieho hlase zazněla čirá zášť. Krotitel draků se dotkl Harryho spánku, a dokonce i ten lehký kontakt v Harrym vyvolal trhnutí. „Musíme odejít," prohlásil Harry rozhodně a na to s úzkostí přešlápl z nohy na nohu. Každou chvílí to léčitelé oznámí jeho strýci a i přes všechny uklidňující lektvary...

„Harry?" otázal se Snape. Nepochybně se zajímal o náhlou změnu v Harryho chování.

„Prosím." Harry žadonil očima na otce i Charlieho. „Musíme odejít, ještě než mu to řeknou. Měl pravdu. Je to moje chyba."

„Ty!" Harry se přikrčil. Bylo pozdě. „Tys zabil mého syna!"

Harry se nemohl hádat. Strýc měl pravdu. Bojoval s uklidňujícími lektvary a jeho hlas nezněl ani zdaleka tak hlasitě, jak by mohl, ale Harry stejně cítil, jako by na něj řval. A zastavily jej pouze čtyři hůlky, které mu zastoupily cestu.