Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9.

Sobota, 3. září

15:30 – Yorkshire

Dnes odpoledne jsem na Příčné ulici potkal Minervu. Ráda mě sem tam kontroluje – sleduje, jestli jsem se neztratil z povrchu zemského (kéž by).

Setkali jsme se u Děravého kotle, kde jsem si objednal velkou směs na grilu a završil to výběrem kotlových koláčků. Právě jsem útočil na svůj talíř nezdravé hmoty, když jsem si všiml, že mě Minerva upjatě pozoruje přes horní hranu brýlí, zatímco sama nabodává vlastní skromný salát.

„Nevzpomínám si, že byste v Bradavicích měl tak zdravou chuť k jídlu,“ poznamenala. „Ve skutečnosti jste měl velmi skromné stravovací návyky.“

V jejím hlase zaznělo něco podobného obvinění, něco podobného: ‚Jak se opovažujete měnit se!‘ Dokonce si nedůvěřivě prohlížela můj talíř, jako by se mu podařilo získat nade mnou nějakou podezřelou moc.

„Jen závidíte, protože já si figuru hlídat nemusím.“

Rozhořčeně si odfrkla.

„Kromě toho,“ pravil jsem, „v Bradavicích jsem měl po ruce kuchyň s domácími skřítky – jídla neomezeně. Ve starém dobrém hrabství Yorkshire mám k dispozici jen sebe. Žádné hospody, obchody nebo restaurace v okruhu několika mil. Toto je první pořádné jídlo za celé týdny.“

Okamžitě ji to zvedlo ze židle. „Děláte si legraci?“

Nechal jsem se obměkčit. „Dobře, nejsem úplně neschopný. Umím uvařit hranolky a fazole, což je jen dobře, protože otcova škála chutí nezasahuje dál.“

Nesouhlasně zamručela a zavrtěla hlavou. „Severusi, opravdu… takto se nedá žít.“

Snažil jsem se nerozesmát. S rozkoší ji dráždím svým obvyklým přístupem chudák-malý-zápasící-chlapec.

„Musím říct, že mě překvapilo, když jsem se doslechla o vaší výpovědi z práce, jen abyste se staral o otce.“

No, to začalo být zajímavé. Nečekal bych, že ministerstvo tak pozitivně překroutí důvod mého odchodu. Ale rychle jsem si uvědomil, že o mém otci nemohli vědět…

Ó, bože. Vsaďte se, že za tím stojí Grangerová… Vsaďte se, že se cítí zodpovědná za Weasleyho chování. Nebelvírská šlechetnost opět zasahuje.

Jen jsem zamručel, což naznačilo moje přání nezacházet do detailů.

„Musí to být velmi náročné…“ zamumlala. „Podívejte, co kdybych vám na pár hodin denně půjčila bradavického skřítka?“

Sousto mi málem vletělo do plic. „Cože?“

„Nechtěl byste nějakého na výpomoc vám a vašemu otci?“

Najednou mě přepadlo zahanbení a jen jsem odmítavě zavrtěl hlavou. „Ne, děkuji, Minervo. To opravdu není třeba.“

Nápad to byl pěkný, ale jestli by něco mého otce jednou provždy dorazilo, bylo by to setkání s domácím skřítkem.

„No, nabídka platí, kdybyste ji chtěl využít.“

Vděčně jsem přikývl. Pak pokračovala a nenávratně zničila celé odpoledne: „Ach, víte už, že na pořadu dne je opět rozvod Weasleyových?“

„Ehm, ano.“

„Opravdu? Jak jste se to dozvěděl? Četla jsem to až dnes ve Věštci.“

Neměl jsem náladu na lekci o oprávněnosti a špatnosti toho, co jsem provedl. Proto jsem se Minervě nepřiznal, že to já odhalil Weasleyho cizoložství, řekl o něm jeho ženě, porval se s ním a pak následně odešel ze zaměstnání.

„Že bych to odhadl?“ vysvětlil jsem chladně. „Žádná žena se zdravým rozumem by s ním nechtěla zůstat, přiznejme si to.“

„Severusi,“ pokárala mě. „Myslím, že je to opravdu škoda, víte. Hodili se k sobě.“

Otevřeně jsem ji ignoroval. Už jsem o Weasleyových nechtěl slyšet ani slovo. Podle mého, čím dřív ten rozvod proběhne, tím líp. Pak bude moci kouzelnický svět probírat pro změnu něco jiného.

„Předpokládám, že výhledově budete chtít nějakou práci. Co budete dělat?“

V duchu jsem zasténal – netoužím připomínat si smutný fakt, že můj život postrádá směr. „Ještě nevím.“

„No, ‚ještě nevím‘ vás nedovede daleko, že?“

Zdálo se, že mě čeká přednáška tak jako tak.

„Zvládnu to,“ pravil jsem rozhodně.

„O tom nepochybuji,“ prohlásila. „Ale… jestli ne, Hagrid uvažuje o tom, že přijme asistenta…“

Zíral jsem na ni. Snažila se udržet vážnou tvář, ale bylo to marné. Rozchechtala se, i když se snažila smích potlačit rukou.

„Promiňte,“ zamumlala a kousala se do rtu.

Vždy mě těší, když jsem objektem zábavy. Zachoval jsem důstojné ticho a odmítal vzít na vědomí její ubohý pokus o vtip. Podle mého ji to trochu zklamalo.

„Co?“ zeptala se. „Žádná povýšenost, ‚přehazovat hnůj nebudu pro nikoho, Minervo‘?“

Chvíli trvalo, než jsem se uráčil zvednout zrak od talíře. „Promiňte? Říkala jste něco?“

Poraženecky zavrtěla hlavou, ale měla pravdu. Přehazovat hnůj nebudu pro nikoho.

To je fakt.