Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10.

Sobota, 15. října

15:09

Včera se domů vrátil otec. Nemůžu však říct, že by mu nemocnice nějak zvlášť pomohla. Musel jsem na jeho ložnici umístit obrany. Přirozeně o nich nic neví.

Dnes mě ze čtení vytrhlo hlasité prásknutí shora. Vystřelil jsem po schodech a mumlal si: „Co jsi to provedl tentokrát?“

Zmlkl jsem, jakmile jsem ho viděl ležet na zemi před ložnicí. Zjevně spadl.

„Co děláš venku z postele?“ zeptal jsem se hrubě. „Měl bys zavolat, když něco potřebuješ.“

Sklonil jsem se a popadl jej za paže, ale okamžitě se začal překvapivě silně kroutit, aby se osvobodil.

„Pusť mňa,“ vrčel. „To dokážu sám. Se mnú není nic zle!“

Chvíli jsem ho nechal bojovat, než jsem mu vsunul ruce pod ramena a vytáhl jej nahoru. Odkymácel se ode mne.

„Nepotřebuju pomocť!“

Mračil se na mě a neměl tušení, kdo jsem. Už jsem nebyl ani Philip. Zatnul jsem zuby a následoval jej do jeho ložnice. Svalil se na postel a těžce dýchal. „Ztrať sa!“ zařval, ale jeho slova pak následoval takový příval blábolů, že mě to na chvíli zarazilo. Co se jeho týče, neuvědomoval si, že plácá nesmysly, a pokračoval ve vztekání.

Potlačil jsem svoji netrpělivost, která ve mně často vzplane, a snažil jsem se – jistě nedostatečně – uklidnit situaci. „Otče… Tobiasi, proč se ne-“

K mému úžasu nečekaně popadl hodiny z nočního stolku a mrštil jimi po mně. Sehnul jsem hlavu a ony se rozbily o zeď. Mimoděk jsem popadl hůlku a nato se jeho oči strachem rozšířily.

Nějakou dobu jsem byl ztuhlý a zuřivě jsem pokoušel uklidnit pro změnu sám sebe.

Vzdal to první. Tiše si lehl zády ke mně. Když se neobjevilo nic dalšího, obrátil jsem se a odešel. Seslal jsem kouzlo, které mě upozorní, až opět překročí práh ložnice bez pomoci.

Vrátil jsem se dolů, ale na čtení jsem zapomněl. V hlavě mi příliš bouřilo, abych se na něco pořádně soustředil.

Mám mnoho brožurek a letáků s detailním rozborem otcova stavu, které mi dala ošetřovatelka během let. Samozřejmě jsem si je pročetl a vím, že se tyto incidenty daly očekávat, ale…

Prostě nějak nevím…

Jen se to zhoršuje… Možná bych si měl nakonec připustit, že na to nestačím.

Ale co teď?