Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8. Seváček

Z pohledu Hermiony

„Dobby, prosím, uděláš to?“ našpulím pusu, když se snažím přemluvit domácího skřítka, aby šoupl onen lektvar profesorce Trelawneyové do ranního čaje.

„Ne, Dobby se dostane do problémů, slečno,“ odvětí pisklavě a na chvíli mě přepadla lítost k tomuto tvorečku a zatoužím, abych to po něm nechtěla… ale jen na chvíli.

„Prosím… No tak, slibuju, že se nikdo nic nedozví,“ k tomu doširoka rozevřu oči a věnuju mu svůj nejlepší štěněcí pohled. Vidím, že jeho odhodlání začíná polevovat.

„Tak dobrá, slečno,“ souhlasí a vezme si ode mne flakónek.

„Děkuju ti,“ vypísknu a skloním se, abych ho líbla na čelo. Pak se otočím a přešťastně odskotačím z kuchyně.

Dopoledne se vleče, protože se nemůžu dočkat oběda. Dnes bude velkolepý a jsem si jistá, že si ho profesor Snape užije… ne že by mi na tom záleželo. Dobře, záleží zatraceně mnohem víc, než by mělo.

Konečně nastal čas; hopsám si chodbou s obrovským úsměvem na tváři a najednou narazím do něčeho pevného, až s hlasitým žuchnutím padnu na zem. „Ouha,“ zvolám a promnu si čelo. Zvedám hlavu a vidím metry a metry černého hábitu zakončené kamenným výrazem. „Máte tuhou hruď, pane profesore.“

„Omlouvám se, slečno Grangerová. Chtěla byste, abych se tu pro vaše pohodlí potuloval s polštářem připevněným na těle?“ Jakmile ta slova vypustí z úst, už můžu myslet jen na ležení na jeho hrudi po bezuzdném a divokém sexu.

To samozřejmě neřeknu nahlas. „To by ale bylo skvělé, pane profesore. Vy jste tak pozorný,“ prohodím namísto toho, což u něj vyvolá jen větší mračení.

„Slečno Grangerová, nejsem zde pro vaše pobavení… A když už o tom mluvíme, smažte si z tváře ten samolibý úsměv,“ zamyšleně se zarazí. „Něco chystáte,“ pronese.

„Takže lumos konečně zazářilo. Dohodněme se, vy mi jako pravý gentleman pomůžete na nohy a já promluvím,“ řeknu.

Hlasitě si povzdechne, skloní se a napřáhne ke mně ruku. Protočím očima a nechám se zvednout na nohy. „Takže, co je to? Co plánujete?“ zeptá se.

Zazubím se a jen zavrtím hlavou. „To brzy zjistíte,“ zahihňám se, proběhnu kolem něj a zamířím do Velké síně.

„Žádné běhání po chodbách, slečno Grangerová,“ zakřičí za mnou a já jej samozřejmě prostě ignoruju.

Během celého oběda sleduju učitelský stůl. Jak tam sedí, jedí a pijí, naprosto a zcela nevědomí si toho, co se připravuje.

Konečně vidím, že se situace začíná vyvíjet. Sleduji, jak profesorka Trelawneyová natáhne ruku a položí ji přes Severusovu. Nemůžu si pomoct a zahihňám se.

„Čemu se směješ?“ zašeptá Harry.

„Jen sleduj,“ odpovím mu, ale zrak od stolu neodtrhnu. Vidím ten šok v Severus… počkat, odkdy mu, kruciš, říkám Severus? Jak dlouho to dělám? No dobře… Vytřeští oči, když ho Trelawneyová začne hladit po paži.

„Severusi… Sevoušku, proč mě ignoruješ?“ zvolá, takže se k nim stočí oči všech.

„Nechte toho, ženská,“ zavrčí, když už mu míří rukou nahoru k tváři. Pocítím jakousi žárlivost… přestože to byl můj nápad, nekonečně mě štve, že se dotýká mého muže.

„Ne, prosím, Severusi… Miluju tě, vždycky tě budu milovat,“ prohlásí, vstane a snaží se mu obkročmo usednout na klín… v té chvíli skoro vyskočím na nohy, abych z něj tu kozu stáhla. Udělala bych to, nebýt znechucení v Severusově tváři.

„No tak, ženská, zesměšňujete se,“ uslyším Severusův hlas.

„Ne, pojď, pomiluj mě, prosím, potřebuju tě…“ dobře, možná mix elixíru lásky a lektvaru touhy nebyl mým nejlepším nápadem.

Pohlédnu na Draca, který sleduje svého kmotra a pak se v hrůze otočí ke mně. „Pomoc,“ naznačím ústy. Okamžitě přikývne a vstane. Zvedne hůlku a začne jí mávat. Pobaveně sleduji, jak se k nesourodé dvojici rozletí obrovské vědro, zastaví se přímo nad jejich hlavami, načež jim na ně vyklopí svůj obsah… Zabublám smíchem, když je zalije studená voda a Trelawneyová se najednou odtáhne.

Severus vstane, vztekem se chvěje a vyrazí podél stolu. Žárlivost pominula a já nemůžu odolat, postavím se a začnu hlasitě tleskat. Všichni na mě zírají s otevřenými ústy a k mému překvapení vyskočí i Brumbál a připojí se ke mně. Všichni se vzápětí pochopí a přidají se k aplausu. Severus se zastaví přede mnou. „Nemylte se, za toto zaplatíte,“ zahrozí a věnuje mi tak děsivý pohled, že neznat ho, strachy bych se po… Ale možná jsem prostě jen idiotka.

„Seváčku, počkej na mě…“ ječí za ním Trelawneyová.

Vidím jeho škleb a zazubím se na něj: „Raději prchejte.“

Mou radu si vezme k srdci a sprintuje, jako by mu hořelo za patami …

Pak se posadím a bezstarostně pokračuji v jídle. Moji dva nejlepší kamarádi na mě v šoku jen zírají.