Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Tato kapitola je první polovinou toho, co (konečně) zakončí události nejdelší noci v dějinách Ústavu pro zdivočelé. Název je převzat z Mozartova Requiem a znamená ‚Den spravedlivého hněvu‘. ;)

Kapitola 43. Dies Irae – část 1.

Západ měsíce.

Nové sirény zahoukaly a pročísly vzduch svým oznámením ústupu měsíce a uvolnění nočního omezení. Tonksová okamžitě ztuhla sotva krok od vstupní chodby Ústavu a leknutím trhla hlavou nahoru k tomu nečekanému novému zvuku. Ale pak se ozvalo vzdálené zařinčení uvolněných závor a pečetí a její tváří se rozlil pomalý úsměv, když se ohlédla přes rameno k velmi zaprášenému Harrymu, Ronovi a Hermioně. Schovávali se za ní a pochopení jim rozsvítilo oči.

Dokázali jsme to. Drahý Merline, vydrželi jsme do rána!

Bylo potřeba velké péče a mučivě opatrného kouzlení, aby osvobodili Tonksovou a Hermionu zpod nestabilní hromady suti, která je nešťastnou náhodou pohřbila, a ještě déle trvalo vytvořit bezpečný průchod troskami tří zdí a stropu, který se na ně tak nečekaně sesypal. Tonksová zápasila o klid a zpoždění květnatě komentovala – Pettigrew byl někde v budově, volný a v pohybu, a Remus tam byl úplně sám a honil Dolpha, aniž by ho někdo kryl. Jestli si ti dva zkříží cestu…

Ale nakonec, po celé věčnosti, se dokázali prokopat a najít únik, kterým se proplazili s hůlkami v rukou. Bojovali se zraněním a vyčerpáním, jen aby se mohli vydat po stopách té potulující se krysy.

Ale teď už skončilo noční omezení. Pomoc bude na cestě…

Pokud pomoc nepřijde ke Smrtijedům, ale k nim.

Ne. Teď už museli najít můj vzkaz. A Kingsley ví, že se něco chystá, a je dobrý, je na něj spolehnutí. On a starouš Pošuk nás nenechají ve štychu…

Doufám.

Opravdu doufám.

Ale pro teď…

Najít Remuse.

„Nějaké stopy po Červíčkovi?“ zeptal se Harry hlasitě a zřetelně přes ječící sirénu.

Tonksová zavrtěla hlavou. „Na něm teď nezáleží!“ zakřičela zpět. „Musíme najít Remuse!“

Najít Remuse, najít Remuse, najít Remuse…

Ta slova se rozléhala v nečekaném tichu po ukončení sirény. Výkřik Tonksové zůstal osaměle viset ve vzduchu. Venku, za robustními hlavními dveřmi po její pravici, slyšela vzdálené bzučení kouzel.

Prosím, ať je to naše jednotka…

Harry se podmračil. „Ale Červíček je…“

„Je teď větším nebezpečím Remusovi než nám,“ ostře utnula zbytek jeho slov. „Siréna znamená, že měsíc zapadl a vlkodlaci se mění zpět. A to značí, že tam někde je Remus, neozbrojený, nahý a vyčerpaný. Jestli jej Pettigrew najde dřív než my…“

Harryho oči ztvrdly. „Jestli ta krysa na profesora Lupina položí jen prst, tak…“

Ale vzápětí jej přerušil nenadálý zvuk. Ozvaly se kroky, blíž a blíž, pobíhání hordy nohou. Hlasy hučely, vykřikovaly příkazy, ozývaly se a chvěly v nesrozumitelné kakofonii a po zdech se roztančily stíny, když do chodby přiběhly postavy v pláštích…

Tonksová a tři studenti pozvedli hůlky k obraně a postava v čele příchozích provedla to samé.

„Bystrozorové, stát!“

„Mdlo…“

„Nehýbat!“

„Impedi…“

„Tonksová?“

„Kingsley?“

„Moody?“

„Pottere?“

Rozhostil se okamžik ticha. Šest párů očí zamrkalo.

Pak se tvář Kingsleyho Pastorka rozzářila širokým úsměvem. Sklonil hůlku a vykročil. „Tonksová,“ přivítal ji s úlevou v hlase. „Pěkně jste nás polekali! Viděli jsme bílé tváře a předpokládali jsme…“

Tonksová si pochmurně setřela prstem vrstvu bělavého prachu na obličeji. „Nehodička zahrnující strop,“ odvětila s úsměvem. I ji zaplavila obdobná úleva. „Trošku nás to zavalilo.“

Kingsley se uchechtl. „Zničila jsi strop? I na tebe je to impozantní.“

To už k nim s nestejnoměrným klapáním zamířil Pošuk Moody. Elektricky modré oko mu zběsile rejdilo a skenovalo najednou ustrašené tváře Harryho, Rona a Hermiony. Mrazivě se mračil.

„Pottere!“ vyštěkl ostře. „Hergot, Pottere, Brumbál obrací Bradavice vzhůru nohama, aby vás našel! A vy jste tady?“ Vířící oko se vyčítavě zhouplo k Tonksové. „Děvče, už tak bylo pitomé, že jste vystřelila za Lupinem, ale…“

Nicméně Tonksová okamžitě zvedla ruku na protest. „Nedívejte se na mě. Já je nevzala – tajně se mi přilepili na přenášedlo. Já je sakra nepozvala!“ Tři studenti se zatvářili ublíženě a ona své prohlášení rozšířila. „Ale budiž jim k dobru, že významně pomohli…“

„Je mi jedno, jestli si navlékli baletní sukně a stepováním zajali tucet Smrtijedů,“ zavrčel Moody temně. „Dostanou nářez, až to zjistí Brumbál a McGonagallová…“

Naježenou tirádu přerušil Kingsleyho hluboký hlas. „Teď na tom nezáleží, Pošuku. Tonksová, stručný souhrn. Co se tu dělo?“ S obavami se odmlčel. „Našli jste Remuse?“ dodal nejistě.

Tonksová co nejstručněji načrtla situaci v Ústavu. „Takže musíme Remuse najít dřív než Pettigrew,“ shrnul Kingsley razantně. „A Dolph – Adolphus – je tam někde též. Právě jsme se chystali je stopovat, když…“

„Kingsley! Kingsley!“

Chodbou se rozeznělo zaječení. Za těžkými dveřmi vedoucími do komnaty s výtahovou šachtou se objevila rozcuchaná a zašpiněná Hestia Jonesová. „Kingsley, Pošuku, raději byste sem měli jít!“ zavolala znepokojeně. „Profesorka Goldsteinová něco našla.“

„Rebeka?“ Tonksová již byla v pohybu a téměř instinktivně následovala kolegy bystrozory. „Rebeka je tady?“

Kingsley přikývl. „Vedla nás únikovým tunelem. Ta vaše kamarádka, Felisha, se také hlásila, ale pokud možno jsme nechtěli přivést dalšího civilistu. Takže jsme vzali jen Goldsteinovou a dva členy ochranky, Falconera a Aylwarda. Vedou tým Billa Weasleyho s úkolem prohledat horní podlaží. Hestio, co jste našla?“

„Krev.“ Z Hestiina pochmurného prohlášení Tonksovou zamrazilo. „Docela dost. Pojďte se sami podívat.“ Tmavovlasá čarodějka se otočila a rychle je vedla k místu, kde na úpatí výtahové šachty vedoucí k Úrovni klientů dřepěla rozcuchaná Rebeka Goldsteinová se svraštělým obočím. Kovová mříž zakrývající vstup byla vytržená z pantů a odhozená stranou.

Rebeka vzhlédla, když se přiblížila Tonksová s ostatními. Na zaprášenou bystrozorku se chabě usmála. Když promluvila, zamířila přímo k věci.

„Není lidská,“ pronesla tiše, bledá a s nakrčeným nosem, a postavila se. „Je to krev vlkodlaka. Rozlitá za úplňku.“

Tonksovou zamrazilo. Žaludek jí ztěžkl, srdce začalo bít rychleji, rychleji, rychleji. Ostatní byli uvězněni a zamknuti v klecích. Jestli má Rebeka pravdu, jen dva vlkodlaci mohli prolít tuto krev…

Jako by vkročila do zimy. I vzduch zchladl. Strach ji zahalil jako sněhová přeháňka – Remus, kde je? Proč se neukázal? Je to jeho krev? Mučily ji obrazy – jeho bolestný výraz, když jej ovládla přeměna, agónie vyleptaná do jeho rysů, hrůza v očích a pak nové obrazy ležícího Remuse, stále přeměněného, krev mu řine z děsivých ran…

Přestaň! Soustřeď se! Hysterická Remusovi nepomůžeš…

Hestia Jonesová po boku Tonksové se tvářila skepticky. „Jsem léčitelka u svatého Munga,“ prohlásila bryskně. „Už jsem nějakou tu krev viděla a tato mi připadá jako lidská. Jak můžete vědět, že patřila vlkodlakovi?“

Rebeka se zatvářila, když si trochu přitáhla plášť kolem ramen, aby potlačila chvění. „To ten pach,“ odpověděla ponuře. „Krev vlkodlaka za úplňku je cítit jinak než lidská, i vlkodlaka v lidské formě. Je žluklá, hořká a mnohem výraznější – asi to má co dělat s prokletím. Ty dvě porovnávám v laboratoři už roky. Věřte mi. Poznám to.“

„Tady! Tady je další!“ zavolala je Hermiona naléhavě – mladá žena dřepěla vedle Rona u obrovských dřevěných dveří, které právě minuli.

„Tady, na dřevě! A na klice!“ hlásila, zatímco Rebeka, Tonksová a Kingsley k ní přispěchali. „A Ron našel nějaké skvrny na podlaze.“

Rebeka se naklonila. „Je to krev,“ potvrdila temně. „A…“ předklonila se a pozorně začichala. „Ano. Ta samá krev. Vlkodlačí.“ Narovnala se. „Hádala bych, že nějaký vlkodlak spadl výtahovou šachtou. A pak, ať už přežil, nebo ne, jej někdo odtáhl a cestou jej otřel o tyto dveře.“

„Myslím, že máte pravdu.“ Kingsley měl obočí svraštělé a oči vzteklé. „Jen doufám, že to byl Adolphus a ne…“

Větu nedokončil. Nemusel.

Mrazení Tonksové zesílilo. Zachvěla se.

Remusi, kde jsi? Proč jsi mě už nenašel?

Remus v bezvědomí. Remus tažený nepřítelem pryč, mučený, zavražděný…

Přestaň!

„Pastorku. Tonksová.“ Moodyho zavolání bylo vítaným rozptýlením. Když se Tonksová otočila, bystrozorovo zářivé oko se doslova provrtávalo nejbližší zdí. Harry se stisknutými rty stál po jeho boku. „Asi jsem něco našel.“

Prosím, ať je to Remus, prosím, ať je to Remus…

Moodyho tmavé, skutečné oko se setkalo s ostatními členy Řádu. „Cítíte to mrazení?“ zavrčel. „A jak lehce myslíme na to nejhorší? Nu, Potter mi právě řekl proč. Hned za touto zdí je místnost plná mozkomorů.“

Samozřejmě. Tonksová zavřela oči. Zatracení mozkomoři, málem na ně zapomněla…

„Kolik?“ zeptala se Hermiona tlumeně.

„Těžko říct.“ Moodyho tón byl nezaujatý, ale prsty se mu znepokojeně škubaly a zatínaly. „Možná tucet nebo tak. U houfu mozkomorů se dá obtížně určit, kde jeden končí a druhý začíná.“

Kingsley téměř instinktivně pevně stiskl hůlku. „Zavolám ministerstvo pro bezpečnostní tým…“

„Jonesová, vy běžte. Vraťte se do tunelu a pošlete Elfiase Dóžete. Pak se vraťte. Možná budeme potřebovat léčitele.“ Hestii Moodyho příkrý tón trochu urazil, ale po jeho rychlém: „No? Běžte!“ se otočila a vydala se pro pomoc.

Kingsley nevypadal potěšeně. „Jestli budeme potřebovat léčitele, proč jsem nešel já? Nebo jsme mohli poslat Harryho…“

„Protože jsem viděl Patrona Jonesové. Je ubohý. Ani mouchu by nezahnal.“ Moody, jak se zdálo, byl ve stejné náladě jako ostatní. „Zatímco Potterův Patron je legendou Řádu.“ Křivě se usmál. „A kromě toho, ten kluk si zaslouží tam být.“

Tonksová zírala na starého bystrozora a v žaludku se jí usadil nepříjemný pocit. „Být kde? Pošuku, kdy plánujete začít mluvit smysluplně?“

Moody se rozhodl druhou otázku ignorovat. „V chodbě na vzdálené straně té místnosti,“ informoval je zprudka. „Skrz ty mozkomory nevidím přesně – zatraceně mi mlží oko – ale vidím dost, abych poznal, že je tam Petr Pettigrew a rázuje si tam jako opařená slepice.“ Skutečné oko mu výhružně zablesklo. „Takže? Chcete se ke mně přidat k lovu na krysu?“

Netrvalo ani minutu a tři bystrozoři, tři studenti a profesorka Ústavu došli ke dveřím příslušné chodby. Motivace byla silným nástrojem.

Chodba byla ledová. S tuctem mozkomorů jen pár metrů vedle se nic jiného nedalo čekat.

Remus leží v kaluži vlastní krve v Prasinkách, hrdlo má rozsápané Kanem… To mrazení, nevolnost, zoufalá hrůza, kterou cítila, když seděla v nemocniční posteli a naslouchala Remusovu topornému souhrnu Siriusovy smrti… Belatrixin krutý smích, když na svoji neteř vrhala kouzlo za kouzlem…

Ne.

Ten polibek… Remusovy rty na jejích… Remus zatraceně konečně přiznává, že ji miluje…

Šťastné myšlenky. Mysli-na-šťastné-věci.

Po jejím boku se smrtelně bledá Hermiona lepila k Ronově třesoucí se ruce, jako by byla záchranným lanem. Harry měl doširoka otevřené oči, bradu téměř vzdorně vystrčenou proti vlastním děsivým vzpomínkám. Rebečiny rty se chvěly, když zavřela oči a sklonila hlavu. Kingsley těžce dýchal, zatímco prohlížel masivní dveře vedoucí do chodby. Jen Moodyho drsná tvář nevyjadřovala úzkost, přestože skutečné oko měl zapadlé, když mával hůlkou ve vzduchu a pomalu mumlal latinská slova.

Nenávidím mozkomory. Prostě je nenávidím.

„Dveře jsou prošpikované kouzly,“ zavrčel Moody do ledového ticha. „Opravdu nechce společnost.“

„Je sám?“ zeptal se Kingsley úsečně a stroze.

Moody zavrtěl hlavou. „Dva… ne tři další. Ale myslím, že jsou všichni v bezvědomí. Zatracení mozkomoři!“ Obětoval chvíli prudkému a plynulému nadávání. „Nevidím pořádně!“

„Kdo je tam?“

Tonksová ztuhla. Harrymu po jejím boku zaplály oči vztekem.

Ten kvičivý hlas se nedal zaměnit.

„Kdo je tam?“ zopakoval zoufaleji. „Kdo je to?“

„Jsme z Řádu, Pettigrewe,“ odpověděl Kingsley stroze. „Je konec, místo je obklíčeno. Vzdej se a my ti nebudeme muset ublížit.“

„Jinak…“ Moodyho hlas byl méně nestranný. „Jestli se nevzdáš, prostřílím si cestu těmi tvými chabými kouzly a zjistím, jestli opravdu existuje víc způsobů, jak stáhnout krysu z kůže. A hergot, že si to užiju!“

„Nemůžete sem jít!“ Pettigrewův hlas poskočil o několik oktáv nahoru. „Zůstaňte tam!“

Jedna rána Pettigrewovi do brady. Tak to je šťastná představa…

„To není na tobě!“ Tonksová vykročila, aby se připojila ke kolegům. „No tak, Cymone, vzdej se. Nemáš jak se…“

„Mám Remuse Lupina!“

Bylo to jako úder, zlá a prudká rána, kterou sama chtěla udělit. Žaludek se jí zkroutil, žíly jí naplnil mráz a celé tělo ztuhlo. Ne. Ne, prosím, nemůže…

„Mám Remuse!“ zaječel Pettigrewův hlas. „Mám ho hned u sebe! Je můj vězeň!“ zahihňal se odporným, hořkým, žaludek zvedajícím zvukem. „A jestli jen jedna osoba strčí nos do dveří, zabiju ho! Slyšíte mě?“ Jeho tón byl iracionální, hysterický a naprosto beznadějný. „Jestli vkročíte do dveří, Remus Lupin je mrtvý!“