Preklady fanfiction Harryho Pottera

74 - Neopatrnost

„Dostal jsi školní trest za cože?“ Zeptala se nevěřícně Hermiona.

„Ron chtěl jít do Prasečí hlavy na ohnivou whisky.“ Harry si přerovnal karty v ruce. „Vzhledem k tomu, jak prohlásil, že jsi v cestě nestála ty.“

„A ty jsi souhlasil?“

„Souhlasil, ale řekl jsem, že si nic nedám. Takže on vyfasoval školní trest na pět večerů a já jen na dva. Přišlo mi, že jsem McGonagallové ve skutečnosti udělal radost, i když to samozřejmě nemohla říct nahlas.“

„Jestli vypadá takhle, když má radost, nechtěl bych ji vidět vytočenou,“ zavrčel Ron.

„Vytočená byla v sobotu večer, kdyby ses díval, musel bys to vidět. Dnes byla v pohodě – aspoň když mluvila se mnou. Tebe by nejradši ohnula přes koleno.“

Ron zplihl. „Mamka mi pošle Huláka, natuty.“

„Dobře ti tak!“ Zatrylkovala Hermiona.

Harry vyhodil kartu. „Riskuju, že budu znít jako holka, ale musím souhlasit.“

„Běž se vycpat!“

„No tak jo. Už to nebudu vytahovat.“ Harry se zamyslel nad kartami v ruce. „Sejdeme se spolu zítra v soukromí? Obvyklé místo?“

Ron se kradmo rozhlédl kolem sebe. „Může být,“ odpověděl uvolněně. „Po snídani?“

„To zní dobře. Hermiono?“

„Asi můžeme. Ale možná si s sebou budu muset vzít nějakou práci.“

Tentokrát na sebe s porozuměním pohlédli Ron s Harrym.

„Neboj, Hermiono, to nám nevadí. Je to součástí tvého osobního kouzla.“

„Cože?“

„Nebyla bys to ty, kdybys neměla nutkavou potřebu se vždy a všude učit. Přines si, co chceš.“

„Hrozně rád bych ho dostal do společenského.“

Harry seděl s přáteli v Komnatě nejvyšší potřeby. Před vstupem se soustředil na místo, kde by si mohli povídat, a komnata mu nabídla místnost s velkým krbem a řadou vysokých oken ve venkovní zdi. Harry ležel na ovčí kožešině v místě, kam dopadaly paprsky slunce, a vzhlížel na Hermionu, která se uvelebila v hlubokém pohodlném křesle a něco si psala do zápisníku na klíně.

Ron, natažený před krbem, přidušeně zasténal. Hermioně se rozsvítily oči.

„Hej – pamatuješ, jak jsi říkal, že ho Remus oslovil jako svého drahého jestřába? Co kostým jestřába? Mohl bys mu přidělat peří k plášti a-“

„No jasně, však se jich tu na každém rohu povalují tucty.“

Hermiona se na Rona zamračila. „Sovího peří jo. Mohli bychom ho pomocí Třídového kouzla přemě-“

„Jenže,“ přerušil je Harry, „by to nespadalo do vzorce jeho normálního chování a on teď nesmí vybočovat.“

„Ach jo,“ opřela se zklamaně Hermiona.

Ron se zasmál. „Škoda, už jsem si to představil, byla by sranda sledovat, jak by všichni koukali.“

„Na to si počkej na další den.“

„Proč?“

Harry se nervózně usmál. „Aspoň myslím. Prvního listopadu to zřejmě u večeře všichni zjistí, a pokud ne tam, bude to v novinách další ráno.“

Ron zamrkal. „Hustý.“

„Já se na to vlastně těším – teda ne na to, jak budou reagovat, ale že už to nebude tajemství – budeme to mít za sebou a nebudeme s tím muset dělat takové cavyky.“ Harry se uchechtl. „Když se dobře připravím... mohla by to být i zábava. Asi bude nejlepší k tomu tak přistupovat.“

Hermioně zapípaly hodinky a ona se na ně s vráskou mezi obočím zadívala. „Je čas, abych se pokusila spojit se Stínem. Mohli byste být chviličku potichu, než se dostanu do transu? Pak už si zase klidně můžete povídat.“

Harry přikývl. „Můžeš.“

Hermiona odložila práci, narovnala záda a roztřeseně vydechla, pak se začala soustředit na pomalé vědomé dýchání. Harryho bavilo sledovat, jak se dostává do transu správným způsobem, hodně se to lišilo od toho, jak ji našel nataženou na podlaze při jejím prvním experimentu. Čekal, dokud si nebyl jistý, že se jí to podařilo, než se odvážil pohlédnout na Rona.

„Už ho někdy našla?“ Zašeptal Ron.

Harry přikývl. „Ne při posledních dvou pokusech, ale předtím jo. Nemůže se s ním spojit, když spí, a on spí dost často.“

„Nemohli byste na něj seslat nějaké kouzlo, které by vám řeklo, jestli je právě vzhůru?“

„Kdybychom to udělali, mohli by smrtijedi zachytit magii a zjistit to. Takhle je to úplně normální fretka až na chvíle, kdy je s ním spojená.“

„Mít fretku mi pořád přijde zvláštní.“ Ron si z brašny vylovil čokoládovou žabku a začal si s neotevřeným balíčkem pohrávat. „Jak se má fretka, když už jsme u toho?“

Harry pokrčil rameny. „Asi dobře. Viděl jsi ho v pátek, když pracoval s Hermionou.“

„Jo.“ Ron se mírně zasmál. „Nevěřil bych, že se něčeho takového dočkám, ani kdybych to předtím viděl v křišťálové kouli. Bylo to skoro tak divné, jako když se nejodpornější profesor v Bradavicích choval přesně jako mamka, když se Charlie pokoušel létat se zavřenýma očima a napálil to do kůlny.“

„Co tím myslíš?“

„Jak se do tebe pustil kvůli tomu lektvaru, nebo co to bylo.“

„Rone... to je profesor Snape. Každou chvíli si někoho podá.“

„Jo, ale ne, jako by mu na nich záleželo.“ Ron se zavrtěl a odkašlal si. „Hm... už se ti Fred s Georgem ozvali kvůli tomu tunelu, na který sis nemohl vzpomenout?“

„Jo, prý v něm sami nikdy nebyli, ale slyšeli, že začíná někde u čtvrtého skleníku.“

„Ups.“ Ron se otřásl. „Asi bychom s sebou nemohli vzít Nevilla, co?“

„Rone, jsme velcí schopní šesťáci. Můžeme jít do čtvrtého skleníku, aniž by nás sežraly orchideje.“

„Dovnitř jo. Ale já bych se taky rád dostal ven.“

„To zvládneme. Poradili jsme si se smrtijedy a obřími pavouky – pár kytek bude brnkačka.“

Hermiona vyjekla. Oba se k ní okamžitě obrátili, máchala kolem sebe rukama.

„Zase se ztrácí ve zvířeti.“

Ron neklidně přejížděl pohledem mezi nimi. „To by ale neměla, ne?“

„Ne. Je to jedna z věcí, na kterých pracuje. Pšš.“ Po tomto pokárání Harry obrátil pozornost k Hermioně. Několikrát tiše vyslovil její jméno. Po chvilce se opět začala uvolňovat.

„Kde jsi?“

„Gauč. Holka si hraje. Má ráda- běží! Tam a zpátky a vyškrábat se zpátky a je tak naštvaný a pak-“ vybuchla smíchy.

„Stín se zlobí?“

„Milujeme to. Tvůj kluk je-“ opět se zasmála, pak se rozesmála naplno a se zamrkáním otevřela oči.

„Teda!“ Prudce se nadechla a zlomila se v pase, jak ji opět přemohl smích. „Neměla bych ho takhle ztratit, když se to pokusím analyzovat. Propánakrále! To bylo k popukání.“

„Možná bys měla používat myslánku, aby ses to nemusela pokoušet analyzovat v tu chvíli.“

Hermioně se mezi rychlými nádechy podařilo přikývnout.

„Co na tom bylo tak vtipného?“ Dožadoval se Ron.

„Draco! Je s Pansy – Stín – dole v – vypadalo to jako něco, co by mohla být zmijozelská společenská místnost – hraje si s ním, provokuje ho a on je z toho úplně mimo. Draco je vzteky bez sebe – nevím, co mu říkala, ale evidentně se ho pokoušela nadzvednout.“

„Myslíš, že Stínovi nic nehrozí?“

„No vidíš.“ Hermiona zavřela oči a urputně se soustředila. „Mmm... ano, myslím, že je v bezpečí. Draco vypadal, že Pansy snad praští, ale od fretky si držel odstup. Zatraceně. Ztratila jsem všechno, co řekli.“ Protáhla se. „Umírám hlady. Nebude už oběd?“

„Za chviličku.“

„Tak si skočíme na jídlo a pak můžeme zkusit najít ten poslední tunel.“

Ve čtvrtém skleníku k ničemu převratnému nedošlo, skoro byli zklamaní. Hermionino kouzlo vyhledalo dutinu pod podlahou ani ne tři kroky od vstupu mimo dosah všech agresivnějších rostlin. Chodba byla úzká ale dost vysoká, většinou v ní mohl kráčet vzpřímeně i Ron. Strop místy zpevňovaly trámy. Tunel ústil pod velkým skalním převisem – téměř jeskyní – v kopcích severně od Bradavic. Vrátili se z výpravy tak, že Harry s Ronem ještě stihli před školním trestem s Filchem zaskočit na večeři.

Školní trest byl příšerný, ale to bylo trochu jako prohlásit, že voda je mokrá. Stihli vymýt barely ve skladu, a právě si drhli ruce a zápěstí, aby z nich odstranili zbytky slimáčího slizu, když se dveře otevřely a dovnitř vešla profesorka McGonagallová.

„Pane Filchi, už jste s chlapci skončil?“

„Pro dnešek,“ odpověděl s nepříjemným úšklebkem Filch.

„Zítra tu očekávejte pouze pana Weasleyho. Nyní si s nimi ale ještě před spaním přeje hovořit pan ředitel, takže kdybyste nás omluvil...“

Harry nejprve kráčel vedle Rona za jejich kolejní ředitelkou, ale když zabočili za druhý roh, zrychlil a srovnal s ní krok.

„Paní profesorko?“

„Ano, Harry?“

„Má pan ředitel obvykle ve zvyku řešit tyhle záležitosti se studenty osobně?“

„Příležitostně.“ Věnovala mu pokřivený úsměv. „Upřímně, pane Pottere, občas se vám podaří namočit do takového maléru, že nad tím jednomu zůstává rozum stát. Musím přiznat, že se mi téměř ulevilo, když jsem byla informována, že se tentokrát jedná o tak rutinní prohřešek.“

„Předpokládám, že byste to vzala daleko vážněji, kdybych to udělal s Dracem Malfoyem.“

Zaváhala, ale krátce na to briskně přikývla. „Omlouvám se za svou dřívější reakci. Bylo to ode mě... dětinské.“ Zhluboka se nadechla. „Nezaregistrovala jsem vaše přátelství a v ten okamžik mě poněkud překvapilo.“ Zacukalo jí víčko. „Mírně řečeno.“

„Musíme se naučit spolupracovat. Moudrý klobouk se nám to pokouší vysvětlit už dva roky a já myslím, že má pravdu.“

„Což je přesně ten důvod, proč vás pan ředitel nechal přes léto pobývat s profesorem Snapem, jestli tomu dobře rozumím.“

Harry přikývl.

Profesorka McGonagallová si mírně odkašlala. „Pomohlo to něčemu?“

Harry by rád řekl, že částečně ano, ale tím by mohl ohrozit svého otce. Pokrčil rameny. „Ani bych neřekl. Možná už je příliš starý, aby se naučil spolupracovat.“

Profesorce McGonagallové vystřelila obočí vzhůru a Harry si opožděně uvědomil, že ona je mnohem starší.

„No,“ odvětila pobaveně, „jestli on je příliš starý, potom není třeba, abych se o to já vůbec pokoušela.“

„Pardon,“ žehlil Harry. „S- profesor Snape působí – na svůj věk působí hrozně staře. Až na chvíle, kdy se tak nechová.“

V McGonagallové zabublal potlačovaný smích. „Výmluvný jako vždy, pane Pottere.“

Brumbál na ně čekal ve své pracovně. Jemně profesorce naznačil, že může jít, a obrátil se k nim.

„Pane Weasley, jste přesný jako hodinky – prozatím jsem tu kvůli pití neměl v šestém ročníku pouze Percivala. Doporučuji vám vybavit se na zítřejší ráno špunty do uší. Harry, tvůj otec by s tebou rád mluvil. Vrať se do věže, předstírej, že jdeš do postele a přenes se pomocí přenášedla do svého pokoje ve sklepení.“

Harry přikývl. „Teď hned?“

„Kdybys byl tak laskav. Mám toho pro tvého přítele na srdci víc.“

Harry opět kývl. „Dobře. Dobrou, Rone.“

Harry se před setkáním s otcem necítil úplně ve své kůži, ale nebylo to tak zlé, jako minule. Vykoukl ze svého pokoje a našel Severuse v kuchyni, jedl něco, co vypadalo jako snídaně.

„Ahoj?“

„Ahoj. Jaký byl školní trest?“

„Nemáš něco, čím bych dostal slimáčí sliz z kůže?“

Severus mávl rukou ke skříňce s lektvary. „Trojhranná modrá lahvička. Dej si pozor, abys místo ní nepoužil trojhrannou zelenou, nebo skončíš s velmi čistými šupinami.“

Harry našel lahvičku, o níž jeho otec mluvil. „Tahle?“

„Výborně. Nejsi barvoslepý.“

Severus do sebe chvatně házel jídlo, zatímco si Harry drhl ruce. Když se Harry posadil ke stolu, roztíral marmeládu na poslední topinku.

„Čaj? Jídlo už jsem bohužel snědl. Ale jestli máš hlad, můžeme ti objednat další.“

„Ani ne. Na večeři jsem se docela přejedl.“

„No vidíš. Už je večer.“ Severus si promnul kořen nosu. „Můj denní rozvrh je v poslední době postavený na hlavu. Pán zla mě držel v laboratoři celý víkend a nepochybně tam budu nucen strávit i následující dva dny.“

„Můžu nějak pomoct?“

Severus zavrtěl hlavou. „Za to riziko to nestojí. Ne, když jsme tak blízko.“ Shlédl na šálek čaje před sebou. „Takže. Doneslo se mi, že sis U Prasečí hlavy objednal ohnivou whisky.“

„Nepil jsem. Byla pro Rona. Taky mi dal pěkně sežrat, že jsem si nedal s ním.“

„Hagrid říkal, že jsi úplně zpanikařil, když vešel dovnitř.“

Harry se začervenal. „Když jsem viděl Ronův výraz, lekl jsem se, že se dovnitř nahrnuli smrtijedi.“

„Kteří by měli dostatek času tě zabít.“

Harry neochotně přikývl. „Možná jo.“

„Co sis z toho tedy vzal?“

„Že si mám sedat tak, abych vždycky viděl na dveře?“

K Harryho překvapení se jeho otec ušklíbl a přikývl. „Přesně.“ Zamračil se. „Je politováníhodné, že jsi zapomněl na tak směšně základní věc.“

„Beru to tak, že se na mě nijak zvlášť nezlobíš?“

Severus se předklonil. „Skutečně ti tvůj přítel dělal těžkosti?“

„Řekl, že jsem zbabělec, holka a pár dalších věcí.“

„Vy z Nebelvíru slovo zbabělec slyšíte neradi.“ Severus se ušklíbl. „Dokáži vás touto urážkou přimět téměř k čemukoliv.“

„Jo,“ odmávl to Harry. Vzpomněl si na Siriuse. „Na druhou stranu se choval jako pitomec a normálně mi takové věci celkem snadno odpouští.“

Severus chvíli neodpovídal. „Omlouvám se.“

„Za co?“

„Že jsem ti ho připomněl.“ Severus nemusel zmiňovat, koho přesně myslí.

„Co to, jak jsi ho úmyslně dráždil?“

Severus se napjal. „Byl tak... Nikdy jsem... Nedokázal jsem ho nechat být. Získat si převahu nad Blackem bylo...“ Zamračil se. „Na konci jsem udělal, co bylo v mých silách.“

„Já vím. On by jednal bezhlavě i bez tebe, ale...“ Harry větu nedokončil. Byla to další věc, kterou se nikdy nepodaří zahladit, i kdyby se on nebo kdokoliv jiný snažili sebevíc.

„Miloval jsi ho,“ poznamenal Severus s hořkostí v hlase.

Harry dokázal jen přikývnout.

„Pokusil se mě zabít.“

„No a? Ty jsi to dotáhl do konce – co vím, zabil jsi doopravdy a nebyl to jen jeden člověk.“ Severus se prudce nadechl, ale Harry si toho nevšímal. „Odpustil jsem ti; nemůžu odpustit i jemu? Byla s ním zábava, byl odvážný a měl mě rád. Jako rodič byl sice k ničemu, ale snažil se.“

„K ničemu?“

„Taky... taky mi nadával do zbabělce, svým způsobem. Nechtěl jsem, aby mě kontaktoval přes krb v naší společenské místnosti, a odmítl jsem se s ním setkat v Prasinkách. Řekl, že James by si ten pocit nebezpečí užil. Pak navrhl, abych se vyplížil do Chroptící chýše-“

„Ten... HLUPÁK!“

„Nejvtipnější na tom je, že bych se s ním i sešel, kdyby to nepředstavovalo nebezpečí pro něj. Takže jsem si o jeho bezpečí dělal větší starosti než on o mé.“ Harry nepohodlně trhl ramenem. Věděl, že ho Sirius miloval. Nebyl to nedostatek lásky, co stálo za tím, že nebral nebezpečí dostatečně vážně. „Někdy jako by byl mladší než já.“

Severus se zhluboka nadechl. „Mám dojem, že nebyl mentálně naprosto v pořádku. Já o jeho labilitě samozřejmě nikdy nepochyboval, ale i jeho přátelé zřejmě vycítili, že dvanáct let ve společnosti mozkomorů zanechalo... neblahé následky.“

Harry přikývl. „Nebo dvanáct let strávených vyhýbáním se jim. Většinu toho času strávil jako pes, ne? Co vím, podoba zvěromága určitým způsobem vychází z podstaty člověka, ale když někdo ve své zvířecí podobě zůstane tak dlouho, tyhle rysy se zesílí. Takže jeho reakce na věci byly... hodně pudové a spíš nad nimi ztrácel kontrolu, než aby je rozvíjel, jak by to mohlo být, kdyby žil v normálním světě, měl práci, vztahy, domov, o který by se staral, a tak.“

„Je to možné,“ připustil Severus.

Harry to z jeho strany považoval za významný ústupek. Severus zřejmě taky, působil docela nesvůj.

„Když už jsme u vztahů – jak jste se s Hermionou dohodli ohledně plesu?“

„Našla si někoho jiného – řekl bych, že kývla prvnímu, kdo ji požádal. Já jdu s – no, jmenuje se Olivia Wilkensonová – je to jedna z tvých-“

„Wilkensonová! Jak se ti u všech čertů podařilo skončit zrovna s-? Malfoy.“ Tvář se mu zkřivila nelibostí.

„Pokud myslíš, že tohle je způsob, jak jsem skončil s doprovodem ze Zmijozelu, hádáš správně. Setkali jsme se a byla mi sympatická. Vypadá, že se s ní nebudu nudit.“

„Doufám, že si uvědomuješ, že její ambice sahají značně vysoko?“

„Jo, ten malý had na jejím hábitu se nedá přehlédnout.“

Severus zachoval kamenný výraz. „I na příslušnici této koleje. A co víc, její cíle jsou politické.“

„Trochu jsme to nakousli.“

„Zvážil jsi, že bys pro ni v této oblasti mohl být značným přínosem?“

„Potenciálně, vím. Na druhou stranu bych se snadno mohl stát přítěží.“

Severus zavrtěl hlavou. „Ne pokud Voldemort nezvítězí, a ona již vsadila na to, že se to nestane.“ Znechuceně se ušklíbl. „Doneslo se ke mně, že může být poněkud... volnějších mravů.“

Harry se zakřenil. „Vážně? Budu mít oči na stopkách.“

„Nedoporučuji. Nepochybně tě nějakým způsobem využije.“

„Ne víc, než jí dovolím.“

Severus se zamračil. „Znáš Sterilizační kletbu?“

„Cože?“ Zeptal se Harry.

„Sterilizační kletbu. Abys ji... nepřivedl do jiného stavu, kdybys měl náhodou projevit tak hraniční nedostatek sebekontroly.“

Harry cítil, jak mu zahořely tváře. „Ne, já... neměla by se o takové věci postarat spíš ona?“

Severusovou tváří problikla silná emoce – zlost nebo znechucení. „Nejsi moták! Není třeba, abys dívku takto ponižoval. Proč by to měla dělat ona?“

„No, ona je ta, kdo by případně otěhotněl, ne?“

„A ty jsi ten, kdo by musel zaplatit cenu za nevěstu, aby si ji mohl vzít, nebo několikanásobně víc, pokud bys to neměl v úmyslu, zároveň bys tak pohřbil své vyhlídky na sňatkovém trhu – no, ty možná ne, jsi konec konců Harry Potter – nicméně oženit se by bylo komplikované i pro tebe, a po takovém skandálu by to nevyšlo lacino.“

Harry cítil, jak se v něm při těch slovech vzmáhá vlna paniky.

„V tom případě je skvělé, že se nás o tom obtěžujete informovat! Jak mám podle tebe vědět, jak tyhle věci fungují? Jsem si celkem jistý, že nejspolehlivější antikoncepci si v mudlovském světě zařizují holky.“

„Holky!“ Severus se tvářil, jako by Harrymu prohlášení sotva věřil. „Harry, když sterilizuješ ženu, je to trvalé!“

„A u mužů to tak není?“

„Ne, tvé tělo průběžně vytváří nové sperma.“

„Jo tak.“ Harry se zamračil. „Mudlové to asi dělají jinak.“

„Hmph. To by možná mohlo vysvětlovat, proč si mudlovští chlapci vysloužili pověst, že jsou trestuhodně nedbalí.“

Harry si vybavil, jaký kostým Olivia zvolila. Mudlovský živel a debutantka. Dobře, možná na mě něco chystá – nebo si prostě myslí, že je to sexy.

„Víš,“ poznamenal, „vážně byste nás v této oblasti měli poučit víc. Aspoň mudlorozené studenty a lidi, jako jsem já. Nemůžeme to prostě zázračným způsobem vědět.“

Severus frustrovaně zvedl ruce do vzduchu. „Jenže my nevíme, co nevíte! Koho kdy napadlo, že by dívka měla nést odpovědnost za to, aby neměla dítě? Úkolem dívek je mít děti – ani to není vhodné!“

„Pro tebe.“

Severus ho odmávl. „Možná bys měl něco sepsat. Teď bych tě ale měl naučit tu kletbu.“ Vytáhl svou hůlku. „Formule zní Sterilis a pohyb je takováto svižná koncentrická spirála, poté stáhneš zápěstí k sobě – takto.“ Předvedl pohyb ve vzduchu a pak Harryho přiměl, aby formuli několikrát vyslovil. Harrymu bylo jasné, že jeho obličej musí být rudý jako rak, ale Severusova nálada rychle přecházela z pobouření k pobavení.

Může si na mě smlsnout, takže nemá problém. Harryho rozmrzelost však nesahala příliš hluboko. Rozhodně pro něj bylo lepší, že se o tom dozvěděl během řeči, i když se přitom cítil trapně než bezprostřední zkušeností.

„Nyní je to správně. Myslím, že by sis to měl vyzkoušet.“

S Harrym to cuklo. V žádném případě neměl v plánu stáhnout kalhoty před – no, jakýmkoliv učitelem, ať už byl rodina nebo ne.

„Přehoď přes sebe na chvíli svůj neviditelný plášť; musím otevřít dveře.“

Harry si nebyl jistý, na co se zeptat, nebo jestli to vůbec chce vědět. Přehodil přes sebe plášť a pokusil se ocenit, že jeho otec prozatím přesunul pozornost jinam.

Severus mezitím přešel ke dveřím a otevřel je. Sebral ze zásuvky v nedalekém stolku lektvar a rozlil ho na podlahu v předsíni. Namířil na tekutinu hůlku a něco pronesl, z louže se začal zvedat kouř s nakyslým zápachem. „Mus,“ zavolal. „Mus!“

Ozval se zvláštní šelest. První krysa, která přecupitala přes práh, ho vylekala. Při druhé se v něm zvedl úžas. Za chvíli se kolem lektvaru seběhlo dvacet nebo víc krys a myší a Harry začínal mít pocit, že snad získává drobné pochopení pro lidi, které hlodavci děsí.

Severus zavřel dveře a namířil hůlku na hemžící se klubko. „Genio mus impedimente,“ pronesl rozhodně. Hemžení se zpomalilo. Severus zvedl jednu z krys, zadíval se jí pod ocas a položil ji zpět na zem. Zvedl jinou, přikývl a mávl s ní směrem, kde naposledy viděl Harryho.

„Na – můžeš to vyzkoušet na této. Sundej si už prosím tě ten plášť, budeš tak hodný? Posaď se sem.“

Ukázal na místo na podlaze jen kousek vedle pomalu se krmících hlodavců. Harry se posadil. Kryse, kterou mu Severus podal, visela mezi zadníma nohama varlata, zdála se nepoměrně velká ve srovnání s jejím tělem. Ležela připlácnutá k podlaze, jak se krysa usilovně pokoušela vyškrábat z jeho sevření. Harry chvilku pátral v paměti, než si vzpomněl, že Prašivka vypadala podobně. Asi to takhle mají všichni krysí samci.

„Můžu se dotknout toho lektvaru?“

„Ne pokud nechceš, aby tě kousl.“ Severusův koutek se zvedl v nepříjemném úsměvu. „Viděl jsem lidi, které v něm namočili před popravou. Jsou i příjemnější způsoby, jak zemřít.“

Harry se otřásl. „Chtěl jsem ho posunout kousek dál, abych tuhle krysu zaměstnal.“

„Klidně.“ Severus se ušklíbl. „Máš hůlku.“

No jo, magie. Harry se praštil do čela. „No vidíš!“ Levitoval část lektvaru na zem před sebou. Krysa se s ním přestala prát a vrhla se na lektvar. Harry zvedl krysí ocas a seslal Sterilis, pokusil se nedat přitom najevo své rozpaky.

O deset minut později vypustili sedm dočasně neplodných krysích samečků, patnáct dobře nakrmených krysích samiček a směs otupělých myší zpátky na chodbu. V tu chvíli už Harryho rozpaky přešly a připadal si prostě hloupě a zvláštně. S tichým smíchem sebou plácl na pohovku.

„Nějaký problém?“

„Moje večery tady jsou fakt divný!“ Harry se rozesmál. „Dokážeš si přivolat houf krys ze sklepení! Děsně rád bych to měl na fotce – Snape, mistr lektvarů, obklopený pomatenými krysami – přesně to zapadá do toho, z čeho tě celý Nebelvír vždycky podezíral.“

Severus zavrtěl hlavou, ale vypadal, že nemá daleko k úsměvu. „Co tě na tom překvapuje, že věci testuji řádným způsobem? Domníval jsem se, že jste všichni přesvědčeni, že jako testovací subjekty používám zbloudilé studenty prvního ročníku.“

Harry se zamračil. „Testuješ na těchhle krysách svoje lektvary?“

Snape přikývl. „Poměrně často. Proto je ve sklepeních toleruji v takovém množství – můj byt je proti nim samozřejmě chráněn, stejně jako zmijozelská kolej.“

„Zajímavé. Co můj pokoj?“

„Je zahrnutý do ochranných kouzel kolem mého bytu.“

„To jsem rád. Ne že by mi krysy vadily...“ Harry změnil názor. „Vlastně jsem je nikdy rád neměl, přinejmenším od Petera – tohle bylo skoro děsivé.“ Promnul si obličej. „Připadám si tak divně.“

Severus ho zamyšleně studoval. „Víno nebo horkou čokoládu?“

Harry se na pohovce schoulil. Z nějakého důvodu mu čerstvý zážitek nepřidal na pocitu, že by byl nějak dospělejší. „Horkou čokoládu, děkuju.“

„Zavolám do kuchyně.“ Severus vstal. „Pak bys měl jít spát.“

Harry se vplížil zpátky na kolej, všude byl klid. Jeho postel ale prázdná nebyla. Ron se v pyžamu a županu natáhl přes zastlanou peřinu a spokojeně usnul.

„Ahoj,“ zašeptal Harry. „Jsem zpátky. Můžeš jít spát k sobě.“

Ron na něj zamžoural. „Jak bylo?“

„Je pozdě.“

„Já vím. Povídej.“

Harry si povzdechl. Stáhl kolem postele závěsy a seslal na ně Secretus.

„Byl jsem s tátou,“ řekl. „Byl to zvláštní večer, ale celkem dobrý.“

„V čem zvláštní?“

Harry protočil panenky. „Dělají mu starosti ambice mé partnerky na ples.“

„Vážně?“

„Jo, vážně. Prý si musím dát pozor, aby se mnou neotěhotněla.“

„Cože?“

„Nebo se mě pokusí přinutit ke sňatku, chápeš? Takže mě naučil kouzlo, aby... um... k tomu nedošlo.“

„Wow.“ Na Rona to udělalo dojem. „Tohle mi musel vysvětlit Bill.“

„Tak on zašel dál, nejen že mi to vysvětlil, ale měl pocit, že bych si to měl vyzkoušet.“

Ron sebou trhl. „To neudělal - ugh!“

„Ne to, otevřel dveře a přivábil krysy.“

„Krysy!“

„Zjevně je nechá přebývat ve sklepeních – i když svůj byt proti nim chrání – aby na nich mohl testovat lektvary. Vždycky, když je potřebuje, přivábí je.“

Ron se otřásl. „To je tak... snapeovské.“

Harry se zasmál. „Viď? Takže se hromada prašivých divokých krys nahrnula dovnitř, on na ně seslal hromadné Impedimenta a já pak musel proklínat kulky těm, které je měly.“

Ron se stáhl, ruce obranně napřažené před sebou. „Víc vědět nepotřebuju.“

„Neboj, to je to nejhorší. Pak už jsem si jen dal horkou čokoládu. Běž do své postele, musíme se trochu vyspat.“

Ron se ale místo toho přikrčil blíž k němu.

„Rone?“

„Měl jsem o tobě další sen.“

„Sen?“

„Občas mívám sny. Teda, jsou to takové sny o věcech, co se pak vážně stanou. To se asi občas stane každému, takže to možná tolik neznamená. Ale mně už se tenhle vrátil pětkrát. Je v něm smečka vlkodlaků, obklíčí nějakého studenta. V prvních třech jsi to byl ty; teď je to někdo jiný, i když ty jsi tam taky zůstal. Nevidím tě, ale vím, že tam jsi.“

„Možná jsem jeden z těch vlků.“

„O tom ani nevtipkuj!“

„Myslím to vážně.“

Ron ho upřeně sledoval, ve světle z hůlky byla jeho tvář podivně bledá. „Harry, nechceš mi něco říct?“

Pozorná otázka zněla tak moc jako od Brumbála, že se Harry musel zasmát, ale také si v hlavě přehrál jejich rozhovor a uvědomil si, co naznačil. „Ne, promiň – tohle jsem nemyslel. Ale mohli by jít po mně, nemyslíš? Až na to, že existují snazší cíle. Ale kdyby jo... mohl bych být příště vlkodlakem. Takže jestli jsou ty sny pravdivé, mohly by být v jiných měsících.“

Ron zavrtěl hlavou. Nějakou dobu si myslel, že by ho jasnovidectví mohlo naučit, jak vyjadřovat věci, o kterých cítil, že je ví, ale naopak ho to jen naučilo mluvit o věcech tak, že zněly ještě směšněji. „Je to ten samý. Je to... Co by se mohlo stát se změnilo.“ Opovržlivě si odfrkl. „Podívej, co tady plácám! Je to hloupost. Jenom mám noční můry, protože se občas vzbudím a ty tu nejsi.“ Spustil nohy z postele a prolomil tak Harryho kouzlo.

Harry pokrčil rameny. „Možná.“

Ron vstal, ale neobrátil se k odchodu. „Ale ta vlkodlačice se ti pokusila něco podstrčit.“ Sklopil hlavu. „Dávej si příští týden pozor, dobře?“

„Budu. Jdeme spát.“ Harry se usmál. „Dej mi vědět, kdybys potřeboval lahvičku nebo dvě Bezesného spánku – asi bych věděl, kde ho štípnout.“