Preklady fanfiction Harryho Pottera

Draco si nebyl jistý, jestli ho rozbolela hlava po probuzení, nebo jestli jej nedlouho před rozbřeskem vytrhla ze spánku sama bolest. Pulzovala mu vzadu za očima, až proti jejímu náporu zatnul zuby.

Ačkoliv si nedokázal vybavit nic konkrétního, věděl, že po většinu noci ho sužovaly noční můry. Jejich nemilosrdnost cítil v ledovém potu, který mu stékal po zádech, a instinkt mu našeptával, že se s největší pravděpodobností točily kolem Grangerové, jeho rodičů a Voldemorta. Zřejmě právě proto Hermionu pevně objímal a i proto byly její vlasy tak rozvířené jeho splašenými výdechy.

Pustil ji a sedl si. Pokusil se ulevit bolesti hlavy tím, že si promnul šíji a stiskl kořen nosu. V nohou postele ležel Křivonožka stočený do pevného klubíčka a jedním okem vykukoval zpod packy. Ostražitě Draca sledoval.

„Vystřel, příšero,“ zabručel Draco, odhrnul přikrývky a vstal z postele.

Jak se dalo čekat, v krku měl jako v poušti, a tak si natáhl oblečení, vzal hůlku a vyšel z ložnice s úmyslem sejít do kuchyně pro něco k pití a vypátrat někde lahvičku Bezesného spánku. Ale když se za dveřmi srazil s něčím, co ze všeho nejvíc připomínalo živého tvora, nadskočil a taktak se mu podařilo nevykřiknout. Spěšně seslal Lumos a jen obrátil oči v sloup, když světlo ozářilo křivý úsměv.

„Do prdele, Theo,“ procedil Draco skrz zuby. „Chceš, abych vyletěl z kůže?“

„No, o to mi původně nešlo,“ utrousil Theo. „Ale bylo to vskutku zábavné.“

„Co tady sakra děláš?“

„Předpokládám, že to samé co ty. Nemůžu spát a mám žízeň. Nebo jdeš do koupelny?“

„Ne, do kuchyně,“ pověděl Draco a zamířil ke schodům. „Tak pojď.“

„A proč nespíš?“ tázal se Theo. „Grangerová chrápe?“

„Ne.“

„Kope tě?“

„Ne.“

„Takže tě -“

„S Grangerovou to nemá nic společného,“ zavrčel nejdrsněji, jak to jen šeptem šlo.

„Takže noční můry,“ usoudil Theo a pokrčil rameny, když se na něj Draco zmateně podíval. „Všichni je máme. Blaise je míval dost odporné, vždycky se budil a šel si vykřičet plíce. A pak hodiny problil. Asi se tomu nedá moc vyhnout. Nikdo během války pořádně nespí.“

Když došli ke kuchyni, Draco stále ještě zvažoval, jak co nejlépe reagovat na Theova slova, a kdyby alespoň jeden z nich dával pozor, jistě by zaslechl tlumené hlasy za dveřmi. Ron a Harry seděli za jídelním stolem a hlavy jim vylétly vzhůru a ústa se zavřela, když Draco otevřel dveře a přerušil tím jejich dosavadní rozhovor. Ron byl v mžiku na nohou, páteř jako pravítko, a vraždil Draca pohledem, rty zkroucené záští a ruce zatnuté pevně v pěsti. Draco ležérně překročil práh a Weasleyho vzal na vědomí jen úklonem hlavy a bohorovným úšklebkem. Pro efekt sjel svého rivala od hlavy k patě.

Vzduch kolem Rona se stále mihotal jako vodní pára, jako by před něj někdo postavil kotel vroucí vody a on se skrz tu páru nedokázal na nic zaměřit. Draca napadlo mudlovské přirovnání jako ryba na suchu. Přestože jejich poslední dostavení v této místnosti znamenalo jistý pokrok, Weasley vypadal, že stále balancuje, a Draco i ze své vzdálenosti rozeznal jeho krví podlité oči a okousané nehty. Soudě podle Potterova popuzeného výrazu a Weasleyho zarudlého obličeje vstoupili s Theem do patrně ostré výměny názorů. Ne že by na tom Dracovi záleželo.

„Koho to tu nemáme,“ protáhl Theo posměšně zpoza Dracových zad. „Páreček pablbů. Ne, počkat. Vymyslím něco lepšího -“

„Co tady k čertu chcete?“ dožadoval se Ron. Civěl na ně otevřeně nepřátelsky a cenil zuby v zuřivosti. „Řekl jsem, co tady k čertu chcete?“

„My tě do prdele slyšíme, Weasley,“ vyštěkl Draco. „Uklidni se, spustí se ti krev z nosu -“

„Já spustím krev z nosu tobě,“ hrozil mu Weasley.

„No ne, Weasleymu už zase seplo,“ zachechtal se Draco a povýšeně vykročil jejich směrem. „Zavolejte Věštce.“

„Varuju tě, Malfoyi, zlomím ti ten prohnilý zobák, co ti trčí z ksichtu -“

Draco si odfrkl. „Jak děsivé.“

„Tak do toho, hajzle!“ vybuchl zrzek a výhružně se nahrbil. „Rozmlátím ti ciferník -“

„Rone.“ Harry se zvedl ze židle a zastoupil Ronovi cestu. „Kámo, vydechni trochu.“

„Ne! My tu byli první!“

Theo se zahihňal. „Deset bodů Debilvírovi za konstatování zjevného.“

„Ty taky drž hubu, Notte! Vyzáblá podržtaško!“

„No teda, Weasley,“ protočil Theo očima, „to mě skoro ranilo.“

„Proč se nejdeš schovat za tatínkovu sukni?“ vyprskl Ron rozohněně. „Aha, počkat, tatík tě k sobě nepustí, když nebudeš mít cejch na ruce a nebudeš slintat na boty Ty-víš-komu!“

Draco zvedl pobouřeně obočí a otočil hlavu Theovým směrem právě včas, aby se stal svědkem toho, jak mu z tváře postupně mizí veškerý humor. Jeho rysy se zostřily zlostí. Draco viděl v kamarádových očích záblesky hněvu, vystouplou žílu na krku a nozdry rozechvělé v raných známkách blížícího se výbuchu, ale ještě než stihl zvážit slova na uklidněnou, Theo bouchl.

„Neber si do huby mého otce, Weasley!“ zařval a vzedmulo se v něm několikero prudkých nádechů. „Ještě jedno slovo o mém otci a přísahám -“

„Že co?“ vyzval ho Ron. „Co asi tak můžeš provést, Notte?“

„Zlomil bych ti čelist, kdybych se nebál, že chytím vzteklinu nebo chudobu!“

„Myslíš, že máš bez tatíkova dědictví víc prachů než já?“

Theo se vrhl vpřed o pár kroků. „Varoval jsem tě, ani slovo o mém otci!“

„No a já to řekl!“ vyštěkl Ron a odstrčil Harryho stranou. „Trefa do černého, co, Notte?“

„K čertu s tím,“ vyprskl Theo a ruka mu vyletěla ke kapse. Snažil se vytáhnout hůlku, ale prsty se mu třásly netrpělivostí, a tak se to Weaselymu podařilo dřív.

„Mdloby na tebe!“ vykřikl Ron, ale neměl dobrou mušku a nevyslovil kouzlo správně.

Kletba Thea zachytila ve zvláštním úhlu, netrefila ho dostatečně přesně na to, aby ho omráčila, ale dost na to, aby ho zvedla ze země, až odletěl na druhou stranu místnosti. Draco se za ním ohlédl, jestli je v pořádku, a chvatně vytáhl svoji hůlku. Vyslal na Weaselyho Impedimentu, která ho úspěšně udeřila do hrudi a odmrštila dozadu, až s rámusem narazil do stěny. Ještě než se ale Draco stihl samolibě ušklíbnout, když Weasley zasténal bolestí, uslyšel Potterův výkřik: „Expelliarmus!“ – a jen sledoval, jak mu hůlka letí z ruky a chytá ji ten obrýlenec.

„Vrať mi hůlku, Pottere!“ vyštěkl Draco.

Zatímco kráčel dopředu a upřeně pozoroval Pottera, periferně si uvědomoval, že se Theo a Ron oba zvedli z podlahy a začali se k sobě blížit se sevřenými pěstmi a adrenalinem v žilách. Všichni se po sobě vrhli, aby se střetli uprostřed místnosti jako jeleni soupeřící o svá teritoria, ale ještě než se srazili, zaznělo ohlušující:

„Dispersum!“

A Draco cítil, jak se mu do břicha zakousla síla magie a zvedla ho tak vysoko do vzduchu, až se ocitl z dosahu všeho, zkroucený v rohu u stropu. Když se rozhlédl, zjistil, že Theo, Weasley a Potter uvízli ve stejné poloze ve zbylých rozích místnosti a zmítali se jako mouchy lapené v síti. Draco se zavrtěl a pokusil se osvobodit se sevření kouzla, ale ustal v pohybu, když mu oči padly na vetřelce.

Hermiona stála u dveří a v natažené ruce trochu nešikovně svírala Belatrixinu hůlku. Vlasy měla spánkem rozcuchané kolem celé hlavy a výraz napjatý, ztuhlý v nesouhlasném zamračení, lícní kosti vystouplé nad sevřenými rty. Všechno propalovala přimhouřenýma očima. Ačkoliv přišla bosá, s dosud roztřesenýma nohama, oblečená v rozedraném fialovém županu, který jí byl o dvě čísla větší – zřejmě po těhotenském období Tonksové – pořád se jí dařilo nahánět strach.

„Hermiono!“ zvolal Weasley. „Pusť nás!“

„Ne!“ okřikla ho. „Všichni byste se měli stydět! Venku lidé umírají kvůli téhle zpropadené válce a vy nejste schopni překousnout svoje malicherné školní spory! Vážně se nenávidíte tolik, že byste dovolili, aby vaše nenávist potencionálně ovlivnila výsledek války?“

Draco si odkašlal. „Grangerová -“

„Neskončila jsem, Draco!“ utnula ho odhodlaným pohledem. „Už nejste kluci! Jste muži! Tak se jako muži začněte k čertu chovat a ukažte nějakou vyspělost a důstojnost!“

„Hermiono,“ začal zkusmo Harry. „Pusť nás a můžeme -“

„Ne, Harry, zůstanete, kde jste, dokud neskončím!“ běsnila Hermiona dál a naklonila hůlku, takže tlak na všech čtyřech hrudích zesílil a ozvalo se další bolestné zasténání. „Nehodlám snášet, jak se tu handrkujete a překřikujete jako banda druháků! Odmítám dělat rozhodčího svým přátelům a svému příteli, takže laskavě -“

„Grangerová,“ skočil jí Theo do řeči a Draco protočil oči nad jeho evidentním přáním zemřít. „Jenom bych rád podotkl, že nejsem tvůj přítel a technicky ani tvůj kamarád, takže bys mě z tohohle mohla klidně vynechat.“

„Sklapni, Theo,“ vyštěkla Hermiona. „Skončila jsem s pokusy udržovat mezi vámi mír! Nežádám po vás, abyste se najednou spřátelili, ani abyste spolu vycházeli, ale říkám vám, že okamžitě odhodíte stranou svoje směšné problémy a začnete se tolerovat, protože jestli ne, udělám vám všem ze života peklo!“

Dracovo obočí vyletělo vzhůru a zamyslel se, kdy ji naposledy takhle viděl, tolik rozlícenou a zrudlou. Horkost blížící se exploze jí prakticky vibrovala tělem. Ohlédl se po ostatních a v jejich tvářích spatřil stejné výrazy nevíry. Nespouštěli vzteklou čarodějku z očí, zvláště ne zlověstný stisk její ruky na Belatrixině hůlce.

„Řeknu to ještě jednou,“ pronesla Hermiona, tentokrát děsuplně vyrovnaným hlasem. „Začnete se tolerovat a odložíte veškerou trpkost z Bradavic. A uděláte to ihned. Rozumíte mi?“ Ticho, které zaznělo v odpovědi, trhalo ušní bubínky a Hermiona se hlasitě nadechla, naklonila zápěstí a Belatrixina hůlka hrozivě změnila úhel. „Na něco jsem se ptala!“

„Ano,“ vyhrkl Harry. „Rozumím.“

„Jo jasně,“ kývl Theo. „Bla, bla, bla, miluj mrzimory, můžeme už dolů?“

Hermiona jeho dotaz ignorovala a očima těkala mezi dvěma kouzelníky, kteří dosud neodpověděli. „Rone? Draco?“ pobídla je netrpělivě. „Co vy?“

„Fajn,“ procedil Ron skrz zatnuté zuby.

„Jak myslíš,“ zavrčel Draco a tvrdohlavě si olízl zuby, když na něj Hermiona přimhouřila oči. „Jo, do prdele, ano, už nás pusť!“

„Dobrá,“ odsekla. „Mám váš ústní souhlas.“

S tím sklonila hůlku a uvolnila kouzlo a složila ruce na hrudi, když čtyři kouzelníci sklouzli po zdech a tvrdě a těžkopádně přistáli na podlaze. Draco se za doprovodu sténání vyškrábal na nohy, promnul si pohmožděnou kostrč a obezřetně sledoval Hermionu, jak si je prohlíží a posuzuje situaci oním zamyšleným pohledem, který obvykle vyústil v rozhodnutí, které Draco neschvaloval.

„Harry, Theo, Draco,“ oslovila je, když se všichni postavili, a založila ruce v bok. „Běžte si lehnout. Chci si promluvit s Ronem.“

Dracův výraz se přeskládal do rozezleného pobouření, až si hlasitě odfrkl, a ignoroval přitom, jak si ostatní vyměnili ostražité pohledy. Zavrtěl hlavou a sevřel čelist. „Děláš si ze mě prdel?“ vyprskl. „Grangerová, ani náhodou –“

„To nebyla žádost,“ spražila ho přísným pohledem. „Myslím to vážně. Do postelí. Všichni tři.“

Dracovi se na chvíli nedostávalo slov. Sledoval ji, jak se polovičatě usmála na Pottera, když bez ptaní opustil kuchyni. Theo ho následoval, ale zarazil se u dveří a evidentně čekal na Draca. Snažil se upoutat jeho pozornost – ne že by si ho Draco všímal. Byl zabraný do vzteklého zírání na svou přítelkyni a pral se s touhou rozdrtit Weasleyho škodolibý ksicht.

„Na co si to tady hraješ?“ dožadoval se a přikročil k ní. „Čekáš, že –“

„Právě jsi souhlasil, že budeš tolerovat –“

„Nikdy jsem nesouhlasil, že tě s ním nechám samotnou!“

„Draco, nepokoušej mě,“ varovala ho polohlasně. „Potřebuju s ním mluvit a to osamotě, takže běž do postele. Já se vrátím, až tady skončím.“

„No to bych se na to podíval –“

„Draco, mluvím vážně,“ promluvila strnule a něco v tvrdosti jejích napjatých rysů Dracovi napovědělo, že tohle je jedna z hádek, které nemá šanci vyhrát.

„Tohle si musíme odbýt a bude to jednodušší bez tebe. Takže, prosím, jdi do ložnice. Já za chvíli přijdu. Nebudu to opakovat.“

Draco se zaťatými zuby zavrčel, důkladně Weasleyho propálil pohledem plným hrozby, načež se obrátil na Hermionu a zasyčel: „Tohle probereme, až se vrátíš.“

Záměrně se kolem ní protáhl obloukem, aby se o ni ani neotřel, a rázoval ke dveřím. Cestou téměř srazil Thea, a když vydupal ven na chodbu, práskl za sebou dveřmi, až panty zaskučely. Supěl. Zmítal jím vztek. Pod náporem zloby se mu všechny svaly napínaly k prasknutí a krev mu hučela v žilách, když se dal na pochod chodbou s Theem v patách.

„Takže…“ spustil Theo. „Už není pochyb, kdo má ve vašem vztahu koule.“

„Zmlkni,“ vyplivl Draco.

„Jen postřeh,“ bránil se Theo. „Nezdráhám se přiznat, že mi tvoje holka nahání hrůzu. Je děsivá, když začne se vším tím rozkazováním…“

„Táhni do prdele, Theo!“

*

Hermiona sebou škubla, když dveře práskly, ale ticho, které následně na ni a Rona padlo, všechno pohltilo.

Pozorně ho studovala a pokleslo jí srdce, když se vyhnul jejímu pohledu a odmítl dát jakkoliv najevo, že si je vědom její přítomnosti. Jen tam stál, pohled zaměřený na podlahu, celý ztuhlý nejistotou. Hermiona si ztěžka povzdychla, přesunula se ke stolu a posadila se. Zastrčila Belatrixinu hůlku do kapsy županu a potom se předklonila a sepjala ruce na stole v poněkud obchodním gestu.

„Rone,“ oslovila ho tiše. „Posaď se, prosím.“

„Já si sakra nechci –“

„Posaď se a uklidni se,“ nařídila mu. „Musíme si promluvit.“

Jeho tělo zkamenělo ještě víc, bylo-li to vůbec možné, ale zvedl pohled a zaměřil se na ni zpod rozcuchaných zrzavých vlasů. „Nejsem si jistý, jestli ti mám co říct.“

„Můžeš mi říct cokoliv. To přece víš.“

„No, to platilo předtím,“ zamračil se. „Ještě jsem jsem se dozvěděl o tom… co spolu máte.“

„Já jsem ale pořád stejná, Rone,“ přesvědčovala ho. „Pořád jsem to já.“

„Určitě?“

Hermiona se ošila a nervózně si zastrčila za ucho pramen vlasů. „Podívej, já chápu, že jsi na mě naštvaný.“

„O to jde,“ zarazil ji. „Nejsem na tebe naštvaný, jsem… Nevím. Já prostě nevím, Hermiono.“

„Prosím, sedni si,“ poprosila ho znovu Hermiona a pocítila malou vlnu úlevy, když ji tentokrát poslechl. S výdechem klesl na židli naproti ní a vyložil ruce na stůl. Hermiona se k němu pokusila natáhnout, ale uhnul z jejího dosahu ještě dřív, než se vůbec dotkla jeho prstů. „Rone, prosím, mluv se mnou.“

„Není to tak jednoduché, Hermiono.“

„Jenom to zkus,“ žadonila. „Řekni cokoliv a já…“

„Myslím, žes měla pravdu,“ vychrlil tak rychle, že to Hermiona málem nepostřehla. „To o nás. Poslední dny jsem přemýšlel o tom, cos říkala, o tom, jak by to mezi námi neklapalo. Představoval jsem si, jaký by byl vztah s tebou, a víš, k čemu jsem došel? Že by to bylo fajn. A pak jsem si uvědomil, že fajn je nejhorší slovo –“

„Jakým se dá zhodnotit vztah,“ dořekla za něj a chápavě přikývla. „Je mi to líto. Nemyslím si, že jsme… stvořeni k romantickému vztahu.“

„Ne,“ souhlasil trochu vzdáleným hlasem. „Ne, asi nejsme. Ale myslel jsem si, že ano. U Merlina, všichni si to mysleli.“

„Kdyby se většina nikdy nemýlila, neexistoval by pokrok,“ zamumlala, spíš pro sebe než pro něj. „Promiň, chci jenom říct, že… lidi někdy vidí jen to, co chtějí vidět.“

„Ale miluju tě,“ dodal Ron upřímně. „Ale… už nevím, jestli jenom jako kamarádku nebo jako něco víc. Dělá mi to v hlavě bordel, a když to nevím jistě, asi to neznamená to, co jsem si myslel. Dává to smysl?“

„Ano, dává,“ ujistila ho Hermiona. „Dává to naprostý smysl.“

„Je to jako…“ spustil nejistě a promnul si zátylek tím klukovským gestem, které si osvojil. „Jako když jsme mysleli, že umíráš, vůbec jsem nemyslel na to, že ‚to je holka, kterou miluju‘, myslel jsem si ‚to je moje nejlepší kamarádka‘. A… když jsem o tom přemýšlel potom, tak mě to nějak praštilo, víš?“

„Vím,“ řekla Hermiona, a když se tentokrát natáhla po jeho ruce, neuhnul. „Chápu, co chceš říct.“

„Fakt by to mezi námi nevyšlo, že ne?“ zamručel posmutněle. „Jak jsi říkala, bylo by to moc příhodné. A ty jsi si –“

„Ty sis,“ opravila ho automaticky, ale hned si zakryla ústa. „Promiň, špatné načasování.“

„Ale to je tvoje součást,“ pokrčil Ron rameny. „A to je další věc. Někdy vůbec nechápu, co mi říkáš. Kdybychom byli spolu, strávil bych půl dne s hlavou ve slovníku, abych ti stačil.“

„Rone, nejsi přece hloupý.“

„Ale nejsem na tvojí úrovni. A nikdy nebudu,“ pokračoval. „Ale chápu to, uvědomuju si to. Neštve mě, že nejsme spolu. Vždycky jsem věděl, že ta možnost existuje. Štve mě, že… že je to Malfoy. To… to prostě nechápu. Nemám pocit, žes mi dala košem, spíš že jsi mě zradila. Jako kamaráda.“

„Těžko se to vysvětluje,“ vydechla Hermiona. „Žila jsem s Dracem celé měsíce. Poznala jsem ho. Přísahám ti, že není takový… pitomec, jakým býval.“

„Nevypadá to tak,“ zareptal. „Pořád se chová jako totální kretén.“

„Já vím, že umí být hrubý a náladový…“

„Mimo jiné.“

„Ale to z něj ještě nedělá špatného člověka,“ pokračovala Hermiona odhodlaně. „Ty sám jsi dost vznětlivý, moc dobře to víš. A já zase o sobě vím, že jsem panovačná a tvrdohlavá a vždycky musím mít pravdu. A Harry je taky tvrdohlavý, když přijde na to přijmout pomoc, a potom zbytečně riskuje. Všichni máme chyby, Rone, v tom spočívá lidství. Draco je všelijaký, ale není zlý. Není tím, kým býval. A dokazuje to tím, že je tady.“

„Ale to všechno, co nám udělal. Co udělal tobě,“ přel se Ron. „Jak na to můžeš jenom tak zapomenout?“

Hermiona se zarazila a promnula si rty. Váhala, jak má vůbec začít vysvětlovat Ronovi svoje argumenty. Natáhla se přes stůl, aby znovu sevřela jeho ruce do svých, a snažila se uspořádat slova, která ji tížila na jazyku, jenže ještě než je stačila zastavit, už se řinula na svět.

„Draco je jako sníh,“ zašeptala, pohled nepřítomný a upřený do dáli. „V zásadě je ledový a krutý, ale svým způsobem krásný a chybí ti, když ho nemáš. A když ho držíš dostatečně dlouho a dostatečně blízko u sebe, změní se. Roztaje.“

Nadechla se a ten zvuk ji vytrhl z tranzu. Když pak zvedla hlavu, aby se setkala s Ronovým pohledem, tváře jí hořely rozpaky. Dokonce i ve společnosti lidí, kteří ji znali nejlépe, nerada ztrácela svoji obvyklou kontrolu a logiku, ale tato jímavá metafora se zkrátka nedala odbýt. Připravovala si, co řekne dál, a snažila se znovu získat nadhled, ale Ron ji uzemnil.

„Vážně ho miluješ, že jo?“ otázal se. „Myslím… vážně.“

„Ano, miluju,“ odvětila a snažila se přitom zamaskovat úsměv. „Myslím, že tohle je pro mě to pravé.“

Ron se zakabonil. „Ale proč on?“

„Nevím… nevím, jak to vysvětlit,“ přiznala zdráhavě. „Prostě ano. Někdy je to prostě tak. Možná bychom se neměli snažit posuzovat něco, jako je láska.“

Ron se pousmál a to důvěrně známé smíření v jeho výrazu Hermionu okamžitě uklidnilo. „Ani ty se to nebudeš snažit posuzovat?“

„Ani já.“

„A on tě miluje?“ ptal se Ron dál, ačkoliv se při té otázce ošíval. „Řekl ti to?“

„Nevyslovil to, ale já vím, že ano,“ pověděla mu Hermiona vážně. „To, že je tady, mi jako důkaz stačí.“

Ron sklopil oči k jejich spojeným rukám a na chvíli se ztratil v myšlenkách. „Víš, Lupin za mnou včera ráno přišel.“

„Vážně?“

„Jo,“ kývl. „Chvíli jsme mluvili. Řekl mi, jak těžké bylo pro Siriuse odtrhnout se od svojí rodiny. Že Malfoy si musí procházet tím samým. Nikdy bych o tom takhle neuvažoval, ale… i když to přiznávám nerad, otevřelo mi to oči.“

„Dobře,“ zamumlala Hermiona. Nebyla si jistá, jak reagovat. „To je dobře.“

„A po všem tom na Malfoy manor,“ pokračoval Ron neochotně, „když se na tebe podíval, vypadal, jako by… úplně zešílel. A to mi taky otevřelo oči.“

„Zní to, žes v poslední době hodně otevíral oči,“ podotkla Hermiona s pousmáním.

„Jo, málem mi vyschly,“ prohodil polovičatě, ale potom jeho výraz znovu zvážněl. „Hele, Hermiono, já Malfoye prostě nemůžu vystát.“

„Já vím…“

„A nebudu ti namlouvat, že se to někdy změní,“ upozornil ji otevřeně. „Sotva toho blbce někdy začnu mít rád. Ale…“ Vzdychl a odmlčel se, aby se poškrábal na krátkém strništi. „Jestli ho dokážou snést Tonksová a Remus i Lenka, asi… můžu zkusit si na něj zvyknout.“

„Opravdu?“ Hermiona se zprudka nadechla a snažila se ukočírovat své nadšení. „Myslíš to vážně?“

„Jo, pokusím se,“ zopakoval. „Slibuju, že se budu snažit. Budu muset, ne? Nestojí mi za to, abych tě ztratil.“

Hermiona zesílila stisk na jeho rukou. „Nikdy mě neztratíš.“

„A ty mi musíš slíbit, že už mi nikdy nebudeš lhát,“ obrátil. „Mluvím vážně, Hermiono.“

„Přísahám, že nebudu,“ vyhrkla. „Je mi to líto. Všechno.“

„Já vím. Taky je mi to líto. Bylo divné s tebou teď nemluvit,“ připustil a lehce stiskl její prsty. „Jako by mi chyběla končetina. Panovačná končetina, která pořád mele pantem a opravuje mi gramatiku, ale pořád moje součást.“

Hermiona se zasmála, ale byl to krátký smích, úlevný, a když vyhledala jeho pohled, vyslovila otázku, která v ní hlodala od první chvíle, kdy se zamilovala do Draca. „Budeme v pohodě, že ano?“

„Jo.“ Ron se na ni chlácholivě usmál. „Jo, budeme.“

*

Draco přestal rázovat místností, aby se znovu podíval na hodiny, a tlumeně zaklel, protože od poslední kontroly se velká ručička posunula sotva o dvě minuty.

Pokračoval v dupání tam a zpět po ložnici jako drak uvězněný v kleci a na jazyku ho pálil oheň. Už uplynula téměř půl hodina, co ho Hermiona vykopla z kuchyně, aby mohla být sama s Weasleym, a vztek v něm rostl a naléval se jako puchýř, jen prasknout. Zaťal zuby a zauvažoval, kolik minut čekání ještě snese, a právě se chystal seběhnout schody a přerušit jim to jejich dostaveníčko, když v tom se dveře otevřely.

Dracova hlava vystřelila k Hermioně, která vklouzla dovnitř, bradu vzpurně zvednutou, a sjela ho netečným výrazem, jako by analyzovala jednu ze svých knih. Draco už se nadechoval, aby spustil připravenou tirádu, ale Hermiona se k němu otočila zády, zavřela dveře a s tichým mumláním zaklínadel pomalu mávala Belatrixinou hůlkou.

„Co to zase děláš?“

„Zamykám dveře a odhlučňuju místnost, aby mě nikdo neslyšel, jak na tebe řvu,“ informovala jej věcně. „Už budu hotová.“

„Ty že budeš řvát na mě?“ nevěřícně se uchechtl. „Tam dole jsi překročila hranici!“

Hermiona se prudce otočila a nasadila dotčený výraz. „Já? Já že něco překročila? Jak jsi na to u Merlinova jména přišel?“

„Třeba podle toho, jak jsi mě odtud vykopla!“ vyštěkl hlasitě. „Vypadám jako idiot!“

Hermiona protočila oči v sloup. „Toho jsi dosáhl sám.“

„Nemluv se mnou sakra tak povýšeně!“

„Já mluvím naprosto vážně!“ vykřikla Hermiona dopáleně, vykročila k němu a zabodla mu prst do hrudi. „Chovali jste se jako malí haranti! No tak! Hašteřili jste se jako děcka a ty –“

„Hej!“ skočil jí do řeči. „To Weasley se choval jako v přechodu!“

„Tak to je výborný způsob, jak popřít moje tvrzení, že se chováš dětinsky, Draco – říct, že Ron si začal!“

„A seřvala jsi ho tak jako mě?“ zeptal se znenadání. „Ne, samozřejmě že ne! Děláš si z Pottera a z Weasleyho mazánky, to je prostě k smíchu!“

„Nedělám z nich žádné mazánky!“ bránila se. „Jsou to mí nejlepší přátelé, Draco! Staráme se jeden o druhého!“

„Ale no tak, Grangerová! Je mi jasné, že jsi Zrzbedně neprotrhla bubínky, jako to teď děláš mně!“

„Zacházela jsem s vámi naprosto stejně!“ hájila se Hermiona ostře. „Použila jsem na všechny čtyři stejné kouzlo! Ale tys mě vytočil nejvíc, protože jsem tě žádala, ať necháš mě a Rona být! Dostal jsi hysterický záchvat!“

Draco se zprudka nadechl. „Já NEMĚL žádný záchvat!“ zaburácel. „Vypadal jsem jako pitomec, když jsi mě jen tak vykopla, tohle dělat nemůžeš!“

„Tady nešlo o tvou pýchu!“ opáčila zatvrzele. „Potřebovala jsem s Ronem mluvit, požádala jsem tě, ať odejdeš, a tys odmítl!“

„Samozřejmě, že jsem do prdele odmítl!“

„Bez rozumného důvodu!“ dohadovala se a znovu ho píchla do hrudi. „Měl bys mi věřit dost na to, abys mě dokázal nechat mluvit osamotě s mými přáteli!“

„S důvěrou to nemá co dělat!“ okřikl ji a frustrovaně si odfoukl. „Jasně že ti věřím! Na to, že máš být vševědka, jsi někdy natvrdlá jako Longbottom.“

„Aha,“ rezignovala Hermiona. „Takže jsme u klasického tématu. Nevěříš mu, když je v mojí blízkosti?“

„Ne, Grangerová, nevěřím tomu blbci ani nádech!“ vypěnil. „A ano, jsem majetnický a nikdy Weasleymu nebudu věřit, co se týče tebe, ale o tohle nejde!“

„Tak o co sakra jde?“

„TYS MU DALA PŘEDNOST!“ vykřikl a vjel si rukou do vlasů. „Roznesla jsi mě na kopytech a přímo před ním!“

„To není pravda!“

„Ale je! A ani na chvíli tě nenapadlo, že tu hádku vyprovokoval Weasley! Nakráčela sis tam a pak…“ Dracův hlas se postupně vytratil. Potom se od ní odtáhl, zvedl pohled z jejích nohou až k obličeji a k červeni, která jí zbarvila tváře, a jiskrám odhodlání, které jí sršely v očích. Jeho nitrem se rozlilo horko, když shlédl zpět k jejím nohám. „Počkej chvíli -“

„I kdyby Ron tu hádku začal, neměl jsi takhle reagovat, Draco!“ pokračovala Hermiona v běsnění a nevšímala si Dracových pátravých pohledů. „A navíc…“

„Ty chodíš,“ zarazil ji a ukázal na její nohy. „Máš zpátky cit?“

„Já… cože?“ zakoktala se a zamrkala, když k ní ta informace doputovala. „Aha, jasně. Ano, vzala jsem si další lektvar a už se cítím lépe… ale stejně, Draco, choval ses jako naprostý –“

Avšak větu nedokončila. Draco se na ni vrhl tak prudce, až se zapotáceli a Hermiona ztratila vládu nad nohama. Ale to bylo v pořádku, protože stěna jí stála oporou. Draco ji k ní přitiskl a pevně jí sevřel boky, než se žíznivě přisál k jejím ústům. Dýchal přerývavě, rty měl z předchozí hádky jako zdivočelé a Hermiona cítila přes vrstvy látky tlukot jeho srdce. Tlačil se na ni jak nejtěsněji mohl, až Hermioně blesklo hlavou, jestli se pod náporem jejich těl může zhroutit zeď.

Popadla ho za nadloktí, zaryla prsty do pletenců jeho svalů a mihlo se jí hlavou, jestli mu zanechá na kůži půlměsícové obrysy svých nehtů. A to přestože se ho dotýkala přes silnou látku trička, která jí bránila v dotyku kůže na kůži, po němž zatoužila. Z jeho polibku žhnul zoufalý chtíč, příliš prudký na to, aby se mu dalo odolat. Jako by se nepolíbili celé měsíce. A možná to skutečně byl první polibek, který tolik procítili. Jako by se změnili v zuřící vír chtíče, jako by s propletenými končetinami uvázli ve větrné smršti.

„Počkej,“ vydechla, když od něj odtrhla ústa, a pokusila se znovu nashromáždit zbytky zlosti. „Počkej, pořád jsem na tebe –“

„Jsi na mě přece naštvaná v jednom kuse, ne?“ připomněl jí a sklouzl rty k jejímu krku. Rozhrnul spodní část jejího županu a položil dlaň na vnitřní stranu jejího stehna. Nehty jí přejel po kůži, až se Hermiona celá rozechvěla. „Cítíš to?“

„Draco,“ vysoukala bezdeše. „Mluvili jsme o…“

„Cítíš to?“

Polkla. „Ano, ale…“

„Nech to být, Grangerová,“ broukl. „Jestli se do mě chceš tak strašně moc pustit, posluž si…“

„Bože, ty jsi tak nenapravitelný,“ odfrkla si, ale naklonila hlavu, aby ho políbila na spánek a prsty zaťala zpět do jeho ramen.

„Aspoň to dokážu říct třikrát po sobě,“ utrousil Draco a odtáhl se od ní, aby si vychutnal pohled na její ruměnec a mělké lapání po dechu. „Pořád se na mě zlobíš?“

„Příšerně.“

„Výborně,“ zazubil se a znovu ji pohladil po stehně. Celé Hermionino tělo ztuhlo a nehty mu prakticky drásaly ramena. „Vůbec nemáš zábrany, když jsi naštvaná.“

Hermiona mu věnovala jeden ze svých tvrdošíjných pohledů, obočí svraštěné vzdorem, a Draca na prchavý okamžik napadlo, že ho možná vážně odstrčí a bude pokračovat v běsnění, ale potom se znovu zmocnila jeho úst. Prsty jí vylétly k jeho vlasům, nehty ho škrábala po kůži a svírala jeho vlasy v pěstech a přitahovala si ho k sobě, jak nejblíže mohla. Draco se přirozeně podvolil jejímu zuřivému nátlaku, rukama zapátral po uzlu na županu, rozvázal ho a zápasil s látkou, až dokud jí nepadla k nohám. Zahalená jen starým nátělníkem a šortkami Hermionina kůže žadonila po dotyku a Draco ani na zlomek vteřiny neváhal.

Přejel jí rukama po délce paží, vklouzl pod vybledlou látku a prsty putoval po jejích žebrech vzhůru, až se dotkl spodní křivky ňader. Cítil, jak zatajila dech, a naklonil hlavu, aby ji mohl políbit na čelisti, zatímco Hermiona zasténala. Ten zvuk představoval katalyzátor, vyslal vlnu horké krve do Dracova klína. Přetáhl jí tílko přes hlavu, znovu spojil jejich rty, popadl ji kolem pasu a zvedl ji ze země. Mířil s ní směrem k posteli, až dokud nenarazila zády na rozviklanou komodu, která stála v cestě.

Rozvrzaný kus nábytku zaskřípěl, když se Draco vměstnal mezi Hermionina stehna a koleny narazil do dřeva. Pomohl jí stáhnout mu triko a chraplavě vydechl, když ho políbila na hrudi a jazykem přejela po délce jizvy po řezací kletbě. Draco se nepřítomně otřel zuby o jizvu na jejím rameni a ucítil, jak zaryla paty do jeho stehen, těsně pod zadkem. Jejich pánevní kosti se k sobě přitiskly a oba při tom kontaktu zasténali. Dracova erekce bolestivě tepala a napínala volné kalhoty, když se o sebe otřeli, vedení instinktem a intenzivními výboji statické elektřiny, která pálila jako blesky.

Když Draco zahákl palce za lem jejích šortek a kalhotek, omotala mu Hermiona paže kolem krku a nadzvedla se, aby jí je mohl stáhnout. Jeho pohyby byly trhané jako impulzy, ale když ji znovu škrábl do stehna, měla pocit, že je každý jeho pohyb vypočítaný a promyšlený a zacílený přesně na to, aby v ní vzbudil ještě víc očekávání. Nechtěně mu skousla spodní ret, když konečně prstem pohladil uzlíček nervů v jejím středu, a Draco omotal volnou paži kolem jejího pasu, když vyrazila boky proti jeho prstům.

Znovu přerušil jejich polibek a držel tvář tak blízko té její, až se o sebe otřely jejich řasy. „Cítíš to, že jo?“ zeptal se a vnikl do ní prsty. „Cítíš tohle?“

„Hmm,“ podařilo se jí vyhrknout. „Cítím všechno.“

A skutečně cítila. Neměla potuchy, jestli to bylo tím, že tak dlouho postrádala cit, nebo protože se jí Draco takhle nedotýkal už celé měsíce, ale každý sebemenší pohyb v ní vyvolával mocné přívaly emocí a během okamžiku zažehl v jejím nitru oheň.

Tiše zaúpěla a znovu se natáhla k polibku. Toužila po každém kontaktu, vzrušení v ní narůstalo jako hřejivá rozechvělá bublina. Laskal ji palcem a dvěma prsty přesně tou správnou rychlostí. Když se Hermiona zavrtěla, vystřelilo jí vzrušení až do páteře jako šok. Zaklonila hlavu, přiškrceně zasténala a zamžourala do Dracových zastřených očí.

„Postel,“ hekla. „Draco.“

Oslnil ji namyšleným úšklebkem, omotal si její nohy vysoko kolem pasu a jejich kyčle se o sebe znovu otřely, když ji zvedl do vzduchu. Sázel na její ramena, ňadra a hrdlo dlouhé polibky, zatímco ji nesl, a když ji hodil na postel, o něco prudčeji než plánoval, serval ze sebe zbytky oblečení.

Nalehl na její tělo a vzápětí do ní vnikl. Hermiona kolem něj sevřela stehna a prohnula záda s prvními pohyby jeho boků a Draco schoval tvář do křivky jejího krku, kde zadusil sten. Věděl, že moc nevydrží, jeho tělo vibrovalo touhle touhou už příliš dlouho na to, aby dokázal fyzicky odolávat reakci na podněty, které mu vařily krev a zatínaly svaly. Proto potřeboval nejdřív dostat na pokraj ji. A Hermiona tam zřejmě byla, soudě podle mělkého dechu a krátkých stahů toho blaženého horka, kterým jej svírala.

Draco zpomalil v horečných pohybech a pohltilo ho nevysvětlitelné nutkání. Něžně přejel prsty po Hermionině tváři a prohlížel si její rozevřené rty a žádostivé oči. Hermiona mu pohled opětovala a téměř s úsměvem přejela bříšky prstů po délce jeho čelisti, než se natáhla pro další polibek.

Znovu zrychlili tempo. Draco naléhavě přirážel a zvuky zpocených těl se mísily s hlasitými steny a úpěním. Hermiona ve smělé chvíli spontánnosti zvedla kolena ještě výš a jejich spojení se ještě prohloubilo a zesílilo. Držela se ho, jako by na tom závisel její život, a potom už ji poslední příraz vynesl do oblak a celá se nekontrolovatelně roztřásla a svaly se jí stáhly v křečích a do krve jí proniklo horko dokonalého štěstí. Na vrcholu orgasmu naříkavě zapředla, a když vlna ustala, zanechala ji v závrati a opojení.

Stahy jejích svalů vynesly Draca k vrcholu. Počkal, dokud nevstřebá ze svého orgasmu všechno, co může, než jednou, podruhé a potřetí přirazil a s ohlušujícím tlukotem srdce v uších se taky roztřásl. Chraplavě zasténal a přitiskl rty k jejímu spánku, než z něj veškerá energie vyprchala a jen se svalil vedle ní. Přitáhl si ji za pas těsně k sobě, opřel se bradou o její čelo a Hermiona mu nepřítomně kreslila obrazce na hrudi, zatímco oba zklidňovali rozbouřený dech.

„Dej mi chvíli a můžu znovu,“ zasípal.

Hermiona zvedla bradu a vyzývavě k němu vzhlédla. „Jak víš, že nemám v plánu pokračovat v hádce?“

„No tak, Grangerová, hasíš mi vatru,“ vzdychl. „Navíc, neshodli jsme se náhodou, že jakmile se vyléčíš, budeme píchat, dokud se nám nerozvržou kosti?“

„Cože? Ne, o tom vážně pochybuju.“

„Aha,“ pokrčil Draco ramenem. „Tak jsme se na tom shodli jenom v mojí hlavě.“

Hermiona se tiše zasmála a políbila ho doprostřed hrudi, kde mu burácelo srdce. „Dobrá, žádné hádky o Ronovi. Ale ty dostojíš svému slovu. Budeš se vyhýbat střetům.“

„Jestli si Weasley udrží odstup, udržím si ho i já,“ souhlasil Draco napjatě. „Spokojená?“

„Naprosto,“ usmála se Hermiona. „Děkuju ti. Miluju tě.“

Draco si zamračeně olízl rty a rozvážně si ji přitiskl blíž k tělu. Nebyl ten správný čas, ale svrběl ho jazyk z potřeby to říct. „Grangerová,“ spustil nerozhodně. „Víš, že –“

„Vím, Draco,“ umlčela ho. „To je v pořádku. Já vím.“