Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3 – část 3/3

Melhor seria ser filho da outra
Outra realidade menos morta
Tanta mentira, tanta força bruta

Bylo by lepší být syn jiného,
jiného světa, kde je méně smrti,
méně lží a méně násilí.

Calice – Gilberto Gil/Chico Buarque (portugalská píseň)

. . . . . . . .

Co byste si vzali na sebe, kdybyste šli na soudní proces a možná popravu svého otce? pomyslel si Draco a s ustaraným výrazem přelétl očima svůj šatník.

Nespíš něco, za co by se nemusel stydět ani na pohřbu, takže měl na výběr z širokého množství hábitů. V uplynulých týdnech totiž k sobě nechtěně přitáhl pozornost veřejnosti, když se bez pozvání ukázal na několika smutečních obřadech zesnulých členů Řádu, čímž si vysloužil mnoho ošklivých pohledů a hrubých poznámek od rodinných příslušníků a přátel pozůstalých, kteří nebyli ochotni věřit tvrzením, že byl jedním z tajných špehů, kteří přispěli k ukončení války.

Účast na pohřbech byla zčásti jen další vzdor, ale zároveň tím chtěl vyjádřit podporu Severusovi. Draco nehodlal připustit, aby se jen tak zapomnělo na jejich zásluhy, které nakonec vedly k vítězství. Neprosil se o úlohu, kterou sehrál ve válce, o nic víc než Potter. Za nic na světě by nedopustil, aby to kouzelnický svět přešel bez povšimnutí.

Ze všech nejhorší byl samozřejmě Brumbálův pohřeb, protože na něj dorazili snad všichni obyvatelé planety. Po pěti minutách vražedných pohledů a hlasitě šeptaných urážek se držel Severuse jako klíště. Brumbál, zřejmě v přestrojení za Pottera, uštědřil Voldemortovi smrtelnou ránu, ale obětoval tím vlastní život. Údajně existovala jakási tajemná věštba, která předurčila, že Pána zla mohl zabít jedině Harry Potter. Ironií osudu nakonec k naplnění věštby stačilo, aby se za něho Brumbál pouze vydával.

Skutečný Harry Potter válku přežil. Draca samotného překvapilo, že za to byl vděčný. Přesto utekl z Brumbálova pohřbu dřív, než Potter dorazil obklopen skupinkou vyvolených.

Znalecky se prohraboval šatníkem. Jeho matka by si určitě přála, aby svým vzezřením vyjadřoval respekt k otci, přestože jej necítil. Pokud by to bylo na něm, objevil by se v ministerské soudní síni klidně v mrzimorském hábitu, v extravagantním mudlovském ohozu, nebo třeba převlečený za žebráka. Udělal by cokoli, aby ukázal světu, že k sobě s otcem nepatří a nejsou ze stejného těsta. Že nepatří do stejného světa.

Odložil černý lněný hábit – příliš by se pomačkal a soudní proces se určitě povleče dlouho – a zvolil raději vlněný hábit v elegantní námořnické modři. Chvíli si pohrával s myšlenkou připnout si na hruď Merlinův řád, ale rychle to zavrhl jako trapné gesto. Nikdo by ho stejně nedokázal ocenit.

„Navštíví pán Draco před odchodem svoji matku?“ zeptala se Sully.

„Samozřejmě,“ odvětil, aniž by se otočil.

Po Voldemortově porážce se matce hodila náhlá neutralita v názorech a zmijozelská přizpůsobivost. Jakmile Lucius zmizel, s obdivuhodnou lehkostí se zbavila jakýchkoli důkazů, že měla v minulosti vazby s poraženou stranou. Díky její pragmatické povaze vedle sebe dokázali žít a být k sobě hraně zdvořilí, jakkoliv ne srdeční.

Její zármutek nad ztrátou Luciuse byl naopak upřímný.

Vklouzl do matčina pokoje a chvíli trvalo, než si jeho oči přivykly na tmu. Narcissa nespala, tiše na něj čekala v pološeru a bledýma očima bez mrknutí sledovala jeho příchod. Všichni se shodli na tom, že její přítomnost u soudu byla nežádoucí – a to i bez přihlédnutí k tomu, že již několik dní byla pod vlivem lektvaru, který jí vnutil Severus. Dokázal ji uklidnit jako nic na světě – dokonce lépe než její syn.

„Dobré ráno, matko,“ pozdravil a políbil ji na hubenou, bledou tvář.

„Lumos,“ řekla místo odpovědi a v místnosti se postupně rozzářila světla. Skoro si přál, aby je nechala ztlumená, poněvadž nesnesl pohled na její odevzdaný výraz. „Sluší ti to.“

Pochvalu ignoroval. „Budu pryč celý den. Redmund ti pošle sovu, jakmile se dozvíme výsledek.“ Pro její útěchu předstíral, že výsledek soudu ještě není jistý. Jako by to jediné, o čem se dnes ve skutečnosti rozhodne, nebylo to, zda jeho otce čeká mozkomorův polibek či okamžitá smrt.

„Desiree Crabbeová slíbila, že mě odpoledne navštíví, aby mi dělala společnost, pokud bude moct.“

Doufal, že si na ni její příležitostná kamarádka vzpomene, i když to rozhodně nemohl zaručit. Paní Crabbeová se příští týden ocitne ve stejné situaci, až bude u soudu její choť, a bude potřebovat na oplátku stejnou podporu. Od Sully však věděl, že matčina přítelkyně bývala v odpoledních hodinách zřídkakdy střízlivá.

„Už musím jít. V letaxové síti bude zácpa, jestli si nepohnu.“

Pomalu přikývla, ale nic neřekla.

Zaváhal, protože tento moment nechtěl dál prodlužovat, ale zároveň měl pocit, že by ji měl aspoň trochu uklidnit. Jak, to mu bylo doposud záhadou – dávat jí falešné naděje totiž nepřicházelo v úvahu. „Brzy bude po všem.“

Mírně nadzvedla hlavu. „A tebe k výslechu nepředvolají?“

„Ne.“ K usvědčení Luciuse se přihlásilo víc než dost dobrovolníků, a proto mu bystrozoři prokázali nezvyklou laskavost.

Všiml si, že u dveří stepuje domácí skřítka. „Dej na ni dnes pozor,“ nařídil jí, když procházel kolem.

Sully odpověděla: „Dávám, pane Draco. Nebojte. Sully přinese paní Malfoyové čaj a taky ví, kde pan Snape schovává lektvar.“

Draco v uplynulých týdnech svědčil na ministerstvu už tolikrát, že ho ostraha poznala a okamžitě ho pustila dovnitř. V chodbách už se hromadily davy lidí s mizivou nadějí, že se jim podaří protlačit do síně a stát se tak diváky jednoho z nejvýznamnějších procesů poslední dekády. Přestože byla soudní síň zvětšena, aby se do ní vešli pozůstalí Luciusových obětí, musely bojovat o poslední zbylá místa stovky čumilů, kteří se mermomocí chtěli podívat dovnitř.

Na chvíli si stoupl do klidného kouta a rychle na sebe seslal maskovací kouzlo. Už to bylo několik týdnů, kdy se naposledy skrýval za tváří Davida Carmichaela, a ani po několika posledních měsících války, kdy se za něho vydával denně, si na to nezvykl. Pro svoje vlastní bezpečí však považoval za důležité, aby nevystupoval sám za sebe v prostorách plných kouzelníků a čarodějek, kteří pravděpodobně neviděli velký rozdíl mezi Luciusem Malfoyem a jeho synem.

U výtahů se tvořila fronta, a tak se rozhodl na ni vykašlat a jít po schodech. Nepozorovaně sešel dolů, vděčný za možnost pořádně si protáhnout nohy před dlouhým dnem, který prosedí na zadku. Už teď měl ztuhlá záda a nečekal, že se to v dohledné době zlepší.

Podle zvýšených hlasů našel nejnižší patro ministerstva a masivní dřevěné dveře soudní síně č. 8. Postavil se do řady, která se tvořila na chodbě.

Ochranka měla dnes posily. Překvapilo ho, že byl zakázán vstup do soudní síně s hůlkou a jednotka bystrozorů dohlížela na jejich odebrání a uskladnění. Když se blížil ke dveřím dovnitř, kouzelník po jeho levici hlasitě protestoval proti tomu, aby mu bystrozor zabavil hůlku.

„Je to skutečně nutné?“ zeptal se muž vysokým, dotčeným tónem.

„Platí zákaz hůlek,“ odpověděl bystrozor stroze a Draco si domyslel, že tuto větu dnes neříká poprvé. Zabavení hůlek na druhou stranu nebylo běžnou praxí, takže vzdor rozhněvaného muže nemohl nikoho překvapit.

„Nestrávil jsem bez této hůlky ani jedinou vteřinu za posledních třiašedesát let,“ trval muž na svém.

„Podívejte, pane, pokud se nechcete vzdát svojí hůlky, je tady spousta jiných návštěvníků, kteří se rádi podívají do soudní síně.“ Bystrozor mu věnoval neoblomný pohled. Vzpurný muž konečně bez dalšího slova odevzdal hůlku.

Poté, co Draco předal svoji hůlku ostražité čarodějce, se jeho ruka ocitla pevně přitisknutá k průsvitnému pergamenu, jenž se šetrně ovinul kolem jeho dlaně a prstů a změnil tvar, aby kopíroval jeho ruku jako druhá kůže. Čarodějka vyřkla formuli, pergamen zlehka dopadl na stůl a ona na něj položila hůlku.

„Jméno?“ zeptala se.

Snažil se mluvit co nejtišeji. „Draco Malfoy.“

Hůlka se záhy zabalila do pergamenu a balíček odletěl kamsi za čarodějku skrz blikající ochrannou bariéru do výklenku, kde hůlky ukládali další bystrozoři. Vyzvednout si tu správnou mohl pouze ten, kdo otiskl svoji ruku do pergamenu.

Všiml si, že narušil čarodějčino všední ráno. Hleděla na něho, jako by byl smrtelně jedovatý had, ale naštěstí nevytasila hůlku. Aspoň za něco mohl být vděčný.

„Je to všechno?“ zeptal se nakonec, načež potřásla hlavou, nasadila lhostejný výraz a stroze přikývla.

Poté, co vstoupil do soudní síně, si na moment stoupl zády k davu a předstíral, že si prohlíží portrét hraběte z Duncastlu, dokud nevyprchalo maskovací kouzlo. Došel k závěru, že pokud nikdo nemá hůlku, nehrozí mu žádné nebezpečí – pokud ho někdo nenapadne fyzicky – a nechtělo se mu celý den plýtvat energií na udržování iluze. Hrabě po shlédnutí jeho proměny zamumlal: „Dobrá práce, starý brachu,“ za což ho Draco odměnil nadzvednutým obočím a patentovaným malfoyovským úšklebkem.

Severus, který nepřetržitě sledoval dveře, si ho okamžitě všiml, jakmile se otočil. Draco na něj kývl a obešel poněkud robustní čarodějku, jež se dle vzrušeného štěbetání nemohla dočkat ohlášení rozsudku.

„Avada je pro lidi jako on příliš mírný trest,“ říkala zrovna, vehementně u toho máchala rukou a málem tak srazila Draca. Vyhnul se jí jen tak-tak, ale naštěstí byla natolik zabrána do svého slovního průjmu, že si ho nevšimla. „Zavraždil mého syna a jeho ženu – byla mudlorozená. Zrovna popíjeli čaj, když se to se stalo…“

Uvědomil si, že už si ani nevzpomíná, o kterou rodinu mohlo jít. Bylo jich příliš mnoho. Všechny mu splývaly v jeden hororový příběh. Zmizení mudlovské rodiny, osiřelí sourozenci, zajatý voják umučený k smrti, vypálený hostinec. To vše se mohlo stát během jednoho pracovního dne Luciuse Malfoye, děsivě produktivního smrtijeda.

Zatímco Draco si nedokázal vybavit konkrétní jména, soudní síň naopak překypovala lidmi, kteří si vše pamatovali velmi jasně – každý detail, každý krutý zločin, každou nemilosrdnou vraždu – protože jim Lucius zničil život. Byli zde, aby se ujistili na vlastní oči, že mu Starostolec udělí spravedlivý trest.

Draco si povzdechl a posadil se vedle Snapea. Místa kolem něho podezřele zela prázdnotou. „Severusi,“ řekl místo pozdravu. Stěží mu mohl popřát dobré ráno. Oba si uvědomovali, že je dnes nic dobrého nečeká.

„Draco. Jak je na tom tvá matka?“

„Podle očekávání.“ Tím zdvořilostní konverzaci uzavřeli.

Hluk davu zřetelně zesílil a veškerá pozornost se náhle soustředila na skupinu, která právě vstoupila do síně. Severus si změny všiml také a rychle si s Dracem vyměnil pohled. Ani jeden z nich nemusel hádat dlouho, kdo mohl vzbudit takový povyk.

Potter.

Byl obklopen obvyklou skupinou nebelvírů – Grangerová, Longbottom, Thomas, Finnigan a rudý zástup Weasleyových. Byli kolem něj rozestoupeni, jako by byli jeho ochranka, což možná nebylo daleko od pravdy. Dav se k nim instinktivně přibližoval, jako by Potter byl magnet a všichni ostatní částečky kovu.

Draco si s překvapením uvědomil, že ačkoli byl Potter velice dlouho středem všeho dění a hlavním tématem každého hovoru nejen během války, ale také několik týdnů po poslední bitvě, tak ho osobně neviděl – pokud nepočítal stovky Potterů pod vlivem mnoholičného lektvaru, kteří bojovali v poslední bitvě – od své poslední noci v Bradavicích. Od té noci, kdy se políbili. Během uplynulých let přesvědčil sám sebe, že tento jeho přehmat nebyl nic jiného než trapný pokus naposledy se cítit jako nevinný školák. Netroufal si hádat, proč Potter jeho polibek opětoval. Pokud opravdu o nic nešlo, proč ho při pohledu na někdejšího rivala jímala panika? Proč byl už z jeho přítomnosti celý zcepenělý?

„Spusťte fanfáry,“ zašeptal Severus s břitkým sarkasmem tak, aby to slyšel jen Draco. „Zlatý chlapec je tady.“

Po všem, čím si prošel po odchodu z Bradavic, si Draco uvědomil, že jeho nenávist vůči Potterovi již není zdaleka tak silná. Najednou ho přešel dětinský vztek a předpokládal, že totéž platilo pro všechny ostatní. Proto ho překvapilo, že v Severusově hlase slyší zášť.

Potter vypadal skoro stejně jako tu noc, jen jeho ramena byla širší a během fyzicky náročné války mu narostly svaly. Největší rozdíl byl ve výrazu jeho tváře, který byl až příliš vážný a unavený.

Skupina postupovala davem a Draco si až po chvíli všiml, že se blíží k prázdným sedadlům kolem nich. Potter obešel své ochránce a stoupl si přímo před něj. Draco se cítil v nevýhodě, a tak rychle vstal, aby měli oči ve stejné výšce. Potěšilo ho, že je nyní o něco vyšší než Potter. Ne o moc, ale i tak…

Potter k němu natáhl ruku a řekl: „Malfoyi.“

Draco vzdáleně vnímal, že opodál číhá skupina fotografů, připravená zachytit tento historický okamžik. Jelikož byl vážně na rozpacích, odpověděl jediným přijatelným způsobem a doufal, že nemá zpocené dlaně od nervů. „Pottere.“

Severus vedle něj zalapal po dechu.

Potter ho nepustil tak rychle, jak Draco očekával, a místo toho jeho ruku chvíli držel. Snad proto, aby je fotografové stihli pořádně vyblejsknout.

„Mrzí mě to,“ bylo to jediné, co Potter řekl, jen zapomněl dodat, co přesně ho mrzí – to, že jejich interakci sleduje dav senzacechtivých diváků, že bude muset protrpět soudní proces vlastního otce, nebo že za sebou mají nehezkou minulost?

„Já vím,“ odvětil, i když to nezamýšlel.

Potter vedl svou skupinu podél řady sedadel a na moment se zastavil, aby si potřásl rukou také se Severusem. Ten se neobtěžoval postavit. Dean Thomas se posadil na místo vedle Draca a věnoval mu překvapivě vřelý pozdrav.

Nestihl už nic odpovědět, protože se dveře soudní síně hlasitě zabouchly, což získalo pozornost všech přítomných, a z předchozího hluku zbylo jen slabé mumlání. Ve stejný okamžik se otevřely dvoje další dveře – jedny z levé strany vyvýšeného pódia a druhé z pravé. Z prvních vyšli členové Starostolce v elegantních hábitech, tiší a vážní, a posadili se na svá místa za bohatě vyřezávanými stoly. Zbyly mezi nimi nepřehlédnutelné mezery – Dracovi došlo, že členové, kteří zahynuli během války, zatím nebyli nahrazeni, možná na důkaz toho, proč se zde dnes všichni sešli.

Ve druhých dveřích se shromáždili bystrozoři kolem vysoké postavy jeho otce. Pomalu vpochodovali doprostřed síně a zastavili se před soudci. Za nimi následovali otcovi právníci. Draco se obával, že všichni v místnosti uslyší tlukot jeho srdce, protože ho první pohled na otce po několika měsících hluboce zasáhl. Diváci se však plně soustředili na Luciuse a mnozí tiše mumlali a syčeli, dokud se neozval jeden hlas silněji než ostatní.

„Špinavej smrtijedskej vrah.“

Po prvním výkřiku následoval další a poté další, až se rozšířila vřava mezi všemi diváky. Otec, držen na místě svými strážemi, na sobě nedal znát, že je slyší.

„Ticho,“ nařídil hlasitě nejokázaleji ustrojený kouzelník, zřejmě nový předseda Starostolce. Draco se snažil vylovit z paměti jeho jméno – Eurybiades Tabernash. Pamatoval si ho z několika sezení na ministerstvu, ačkoli tehdy si nebyl vědom jeho postavení.

Luciuse odvedli k osamocené židli ve středu místnosti. Jakmile se posadil, kolem zápěstí a kotníků se mu pevně omotaly hrubé kožené řemeny a zajistily ho tak na místě. Draco slíbil sám sobě, že se na Luciuse ani jednou nepodívá, ale nyní od něho nedokázal odtrhnout zrak. Naposledy ho viděl ráno před tím, než zběhl na opačnou stranu, a tak neměli příležitost se rozloučit. Osud se postaral o to, že už ji nikdy nedostanou.

Členka Starostolce – čarodějka s melodickým hlasem – začala předčítat obvinění ministerstva vůči jeho otci. Podle délky pergamenu odhadl, že bude číst hodně dlouho. Rozsah jeho přečinů byl neuvěřitelný. U některých byl Draco osobně, jiné znal z vyprávění a některá slyšel prvně. Za každý z nich by zasluhoval trest smrti.

Otec neměl šanci.

Čarodějka konečně dočetla a Tabernash oslovil přímo jeho otce. „Jste Lucius Malfoy?“

Následovalo dlouhé ticho, které mělo zřejmě podráždit všechny přítomné. „Ano.“

„Přejete si něco dodat k obviněním, která proti vám byla vznesena?“

Bez odpovědi. Otcův právník, Lysander Redmund, který seděl kousek za Luciusem, se postavil a prohlásil: „Pan Malfoy si nepřeje svědčit na svoji obhajobu.“

„Dobrá,“ odpověděl Tabernash s neskrývanou úlevou. Díky tomuto rozhodnutí bude mít proces mnohem hladší průběh, i když ne kratší.

Před soud předstoupil mrňavý kouzelník a odkryl závěs, který byl přehozen přes jeden ze stolů. Draco okamžitě poznal, co skrýval – nekonečné množství lahviček veritaséra, pro každého svědka jedna. Měli před sebou hodně dlouhý den.

Ministerstvo se rozhodlo začít svědectvími několika málo přeživších, které za sebou Lucius zanechal, spolu s pozůstalými těch, kteří neměli to štěstí. Očividně byli vybráni jen svědci s nejlepšími řečnickými schopnostmi, avšak po několika hodinách zněly děsivé výpovědi všechny stejně.

„Než jsme stihli padnout k zemi, namířil smrtící kletbu na mého muže, a pak jsem viděla zelený záblesk…“

„… a pak na mě namířil hůlku a vyslovil Crucio…“

„… zakřičel Incendio, celá místnost vzplála v plamenech a jen tak-tak jsem odtamtud vyvázl živý…“

„… poté, co jich všech deset zamordoval ve spánku…“

„… a pak mě mučil zřejmě několik hodin a pak se…“

„… smál celou tu dobu, jako by si to užíval…“

„… všude byla krev…“

„… a byly to ještě děti, ale on…“

Kromě jejich vyprávění bylo slyšet jen otevírání a zavírání dveří, jak si jeden divák za druhým uvědomovali, že popis skutků je na jejich žaludek příliš explicitní, a raději se rozhodli tiše odejít.

Dalším svědkem byl Potter, takže v místnosti panovalo všeobecné vzrušení. Po vypití veritaséra bez emocí shrnul, jakou úlohu Lucius sehrál ve vzkříšení Voldemorta a v tu noc, co zabili Siriuse Blacka, což Draco z pohledu Řádu slyšel poprvé. Potter se během uplynulých let naučil lépe vyjadřovat a diváci napjatě hltali každé slovo jeho hrůzostrašného svědectví. Po necelé hodině strhujícího vyprávění byl propuštěn, ale Draco si dovedl představit, že jeho mrazivá slova budou příštích několik dní omílat v Denním věštci.

„Ministerstvo předvolává jako svědka Severuse Snapea.“

Lucius poprvé za celý den zareagoval na totožnost svědka. Probodl Severuse pohledem plným neskrývaného opovržení a prohlásil ho za krvezrádce. Severus ho ignoroval, ani se na něho nepodíval a beze slov spolknul veritasérum.

„Jaký úkol jste plnil pro Fénixův řád?“ zeptal se Tabernash.

„Byl jsem špeh nasazený v řadách smrtijedů. Měl jsem to štěstí, že mě až do poslední bitvy nikdo neodhalil.“

„Byli si členové Řádu vědomi, že jednáte v jejich prospěch?“

„Ano, samozřejmě. Podával jsem jim hlášení o aktivitách smrtijedů tak často, jak jen to bylo možné.“

„A pomohl jste nastražit past, která vyústila v poslední bitvu mezi Harry Potterem a Voldemortem?“

„Sehrál jsem svou úlohu, ano.“

„A ministerstvo vám za vaše služby udělilo Merlinův řád, je to tak?“

„Ano.“

Tabernash s ním prošel některá z předchozích svědectví, aby potvrdil Luciusovu vinu, což se mu ve většině případů podařilo. Draco přestával dávat pozor, dokud se Tabernash nezeptal: „Věděl jste ještě o jiném špehovi mezi smrtijedy?“

„Ano.“

„Kdo to byl?“

„Prvním z nich byl syn Luciuse Malfoye, Draco.“

Hlasitě mu tlouklo srdce a litoval, že nedával větší pozor. Co vedlo Starostolec k otázce ohledně dalších špehů ve službách Řádu? Doufal – zřejmě marně – že nic z toho, co se týkalo jeho úlohy ve válce, dnes nebude zmíněno. Diváci už se k němu ohlíželi.

„Kdy vstoupil Draco Malfoy do služeb Řádu?“

„Přišel za mnou, když byl ještě studentem v Bradavicích. Bylo mu sotva šestnáct let. Trénoval jsem ho několik let předtím, než mu jeho otec nařídil stát se smrtijedem, těsně před vypuknutím války.“

Draco si uvědomoval, že je pod drobnohledem překvapených nebelvírů, ale odmítal se k nim obrátit a čelit jejich zvídavým očím.

„Dracovi se podařilo vydržet mezi smrtijedy déle než rok,“ dodal Severus. „Sloužili jsme spolu na smrtijedské základně.“

„Proč odešel?“

„Požádal jsem ho o to. Dva členové Řádu byli zajati a jeden z nich držel informaci, která by vedla k zajetí Harryho Pottera. Draco jim pomohl utéct dřív, než byli podrobeni výslechu, ale odhalil se jako špeh Řádu. Za služby v boji proti smrtijedům mu ministerstvo udělilo Merlinův řád.“

Severusovy odpovědi byly podstatně zevrubnější než ty, které měl připraveny, když ho učil pracovat s veritasérem. Potterovo veřejné gesto zřejmě nepovažoval za dostatečně silné na to, aby si všichni vštípili do hlavy, že Draco není Lucius. Ne že by jeho svědectví svedlo zázraky – Severusova pověst byla jen o fous lepší než Dracova.

Dean Thomas ho mezitím intenzivně probodával pohledem, ale Draco se na něj odmítal podívat.

„Byli mezi smrtijedy ještě další členové Řádu?“

„Ještě jeden. Gregory Goyle.“

Tentokrát byl překvapený Draco – copak Gregory nebyl celou dobu smrtijed?

Zřejmě ne. „Goyle mě vyhledal poté, co Draco musel zmizet. Došlo mu, že pracoval pro Řád, a byl odhodlaný ho nahradit v plné míře.“

„Kde je teď?“

„Mrtev. Nikdo ho pořádně nenaučil, jak vést dvojí život, a nebyl v tom nikterak zdatný. Krátce před poslední bitvou byl odhalen. Zabil ho jeho vlastní otec.“

Dracem cloumal vztek a stálo ho veškeré úsilí, aby to na sobě nedal znát. Zatnul ruce v klíně v pěst a cítil, jak se mu do dlaní zarývají nehty. Svůj hněv by měl cílit proti smrtijedům – věděl to – ale místo toho se jeho terčem stali všichni ostatní – zlobil se na Severuse, že mu až doteď o Gregorym neřekl, na Brumbála, že dopustil, aby Gregory musel zůstat v Bradavicích, a především na sebe samotného, že nedokázal ochránit svého nejstaršího přítele, chlapce, který jen toužil být jako Draco a zaplatil za svou loajalitu smrtí z rukou vlastního otce.

Přesně v tu chvíli otočil Lucius hlavu, podíval se přímo na něj a věnoval mu vypočítavý, chladnokrevný úsměv. Draco byl najednou vděčný, že mu odebrali hůlku, protože jinak by ho bez váhání na místě zabil.

Bude se muset spokojit s tím, že to za něj udělá ministerstvo – tedy pokud s ním budou mít slitování. Jinak ho čeká transport do Azkabanu, kde bude ponechán napospas mozkomorům.

Starostolci trvalo jenom pět minut, než vyřkl svůj verdikt proti usvědčenému smrtijedovi Luciusi Malfoyovi. Neměli žádné slitování. Jeho otec byl odsouzen k tomu, aby zbytek svého snad krátkého života dožil jako prázdná schránka bez ďábelské duše. Polibek.

Draco využil všeobecného veselí, které následovalo, a rychle zamířil ke dveřím. Vyzvedl si svoji hůlku a opustil ministerstvo tři kroky napřed před reportéry, davem lidí a Harry Potterem, který se ho z neznámého důvodu pokoušel dohnat.

Netušil, proč minul letaxovou síť a raději vyběhl na ulici hlavními dveřmi ministerstva. Povedlo se mu Pottera setřást, ale jak znal jeho vytrvalost, zřejmě ne na dlouho. Cítil nutkání pokračovat – potřeboval vstřebat těch několik hodin, které strávil sezením na místě, a počáteční šok z rozsudku.

Zastavil se na místě, když si všiml, že ho pronásleduje poštovní sova. Bylo neobvyklé, aby hledala adresáta na veřejně dostupné ulici, a tak se s pocitem úzkosti natáhl pro zprávu.

Tvoje zrada nezůstane nepotrestána. Narcissa a Lucius nebudou odloučeni na dlouho.

Najednou necítil vůbec nic. Několik minut jenom stál, zíral do prázdna a vůbec nevnímal zvědavé pohledy kolemjdoucích.

Potter ho nakonec dohnal – dorazil teprve před chvílí, nebo už tady stál delší dobu a soucitně a zvídavě na něho zahlížel skrz směšné brýle? Draco mu beze slov podal dopis a přemístil se zpátky na Manor, i když si byl stoprocentně jistý, že už je pozdě.

Sully – rychle ověřil, že není mrtvá, pouze omráčená – ležela v chodbě před ložnicí jeho matky, a tak ji zde prozatím nechal.

Otevřel dveře ložnice dokořán a podařilo se mu udělat několik kroků, než ho opustily poslední zbytky sil.

Narcissa byla mrtvá, o tom nemohlo být pochyb.

Byl to jasný vzkaz smrtijedů. Zabili ji tak, aby co nejméně trpěla – poznal, že zemřela okamžitě, za což byl upřímně vděčný – a zároveň měla její smrt vyvolat co největší pocit viny v tom, kdo ji najde.

Jasně čitelná zpráva. Samozřejmě nechtěli potrestat Narcissu. Nepochybně neměli důvod jí cokoli zazlívat. Nejspíš si dokonce při nejedné příležitosti užívali jejího pohostinství během smrtijedských dýchánků. Nebyla nic jiného než vhodný nástroj, stejně jako tomu bylo po celou dobu jejího manželství s Luciusem. V očích svých vrahů byla jen prázdný pergamen, na němž mohli zanechat hrůzný vzkaz.

Dopotácel se do koupelny a vyzvracel se do umyvadla.

Všichni žijící členové Řádu, kteří znali Draca, byť jen vzdáleně – a dokonce někteří, které nikdy předtím neviděl – se účastnili matčina pohřbu. Předpokládal, že za tuto veřejnou ukázku podpory vděčil Severusovi, ale ani slovem se o tom nezmínil. Severus by o to totiž nestál.