Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 18. O půlnoci lid se zachvěje

Potter se s tím požehnáním, které v něm prskalo jako bublinky v sodovce, rozběhl jako štěně, aby vyčenichal cokoli dalšího zajímavého, například přítomnost dalších andělů, kteří se mohli nepozorovaně potloukat kolem. Co kdyby.

A tak Severus s Hermionou seděli na hromadě sutin tváří v tvář jednomu obrovskému impozantnímu nahému andělovi. Surielova fascinace Hermionou Severuse zneklidňovala. Fakt, že ten zájem byl oboustranný, to nijak nezlepšil. Nemohl popřít půvab toho stvoření, ale ‚bezpečný‘ nebylo zrovna první slovo, které by pro něj zvolil. Přesto Hermiona okouzleně hleděla do Surielových zlatých očí a nedala najevo sebemenší náznak znepokojení nebo nepohodlí z jeho téměř hladového pohledu a jeho neustálých jemných doteků na její tváři, vlasech, rukou. Skutečně se do každého kontaktu neznatelně položila. Jediné, co Severuse ujišťovalo, že stále plně ovládá svou mysl, bylo pevné sevření jejich rukou a neochvějný tlak jejího těla na jeho bok, jako by se ukotvovala.

Být takhle její kotvou…

Jaká ironie, když uvážíme, že on sám byl unášen proudem.

Suriel k němu na okamžik přelétl očima a Severus v nich četl pobavení i soucit. Bylo s podivem, že vůbec dokáže číst v tak cizích rysech, natož tak jasně, pomyslel si. Ale možná to nebylo tak zvláštní po tom, co udělal…

Potřeba analyzovat byla velmi silná, ale věděl, že má čas sotva na smíření se s tím, co se stalo. Přijetí. Bylo tu Rafaelovo téma a variace: nikdy nenajdeš klid, dokud nepřijmeš všechno, co jsi. Pro člověka, jehož přežití záviselo na popírání, potlačování a ovládání velkých částí sebe sama, bylo mnohem snazší něco říct, než to udělat. Ale aby anděla osvobodil, musel se toho vzdát. Klec se nedala rozbít pomocí magie – jediný způsob, jak to udělat, jak andělovi ukázat, co udělat, bylo nechat magii, aby použila jeho.

Bylo strašně krásné jednou provždy přijmout, že je stvořením magie, že neexistuje žádný pohodlný únik nebo úkryt, který by posloužil, když se potřebuje schovat. Že už se nelze skrývat. Žádný návrat zpět.

Jeho paže se pevně sevřela na Hermionině a ona mu stisk opětovala. Cítil z ní důvěru a ujištění, i když pozornost upírala na anděla. Nedokázal říct, co se mezi nimi odehrávalo, protože si pospíšil, aby si znovu zajistil svou autonomii ve chvíli, kdy se klec rozpadla. Bylo by příliš snadné spočinout v tom mocném sevření.

A kde byl Lucius, jejich třetí, jehož neochotné podvolení odemklo jeho vlastní; jehož přítomnost v jeho mysli byla posvátnou září, bezbarvou a klidnou. Severus se natočil, aby zjistil, že jeho přítel čeká nedaleko vchodu do komnaty. Pozoroval anděla, ale neudělal žádný krok směrem k němu – skutečně si dával pozor, aby si udržel odstup.

„Pane? Hm… Surieli?“ Potter, vždy nenápadný, si pohrával s něčím v rukou.

Suriel přerušil své rozjímání o Hermioně, která se přitiskla blíž k Severusovi, jenž si uvolnil ruku a ovinul ji kolem jejích ramen.

„Něco jsem našel,“ řekl Potter. Jeho tón byl soucitný. „Není tu žádný další. Je mi líto.“

Natáhl k nim dvě zlatá pera, každé delší než jeho vlastní paže, jedno mírně ohnuté.

Surielova tvář potemněla a on zavrčel, až se mu jasně ukázaly tesáky. Potter se držel zpátky a statečně dál nabízel děsivý poklad. „Armaros,“ zasyčel anděl. „Můj bratr.“ Vyskočil na nohy, vztyčil se nad Potterem a vytrhl mu obě pera. Pohladil je a přejel si jimi po rtech, načež stočil křídla dopředu, aby do každého z nich upevnil jedno pírko, které mezi Surielovým ponurým peřím nesourodě zářilo.

Potter ustoupil z dosahu. „Musíme odsud vypadnout,“ otočil se na Hermionu. „Nevím, jestli sis všimla těch sarkofágů?“ Gestem v širokém kruhu ukázal směrem ke stěnám. „No, už nejsou zavřené a teplota klesla o dalších pár stupňů. Je… je anděl… je Suriel připraven, co myslíš?“

„Jsem připraven,“ zašeptal Suriel. Měl tak kočičí krok, že Potter málem vyskočil z kůže, když uslyšel hlas přímo za sebou. „Nejdřív si ale musím promluvit s tím zářivým.“ Zakroutil špičku křídla kolem Pottera, aby ho popohnal, a zamířil k místu, kde stále čekal Lucius s kamenným výrazem.

Severus a Hermiona si navzájem pomohli vstát a oprášili se.

„Doufám, že se nám ho podaří dostat ven v jednom kuse,“ poznamenala Hermiona, když se Suriel zapotácel, chytil se Pottera za rameno a málem jej tak srazil na kolena. „Není zdaleka tak silný, jak se zdá.“

„Jestli nemůže létat, budou mu ty schody připadat mnohem delší cestou nahoru, než když šel dolů,“ zavrčel Severus při pohledu na Suriela.

„Budou v každém případě, ale musíme to zkusit,“ připustila Hermiona a svěsila ramena.

„Buď něco udělej, nebo neudělej. Pokusy neexistují.“

Odpověděl mu výbuch smíchu, ve který doufal. „Opravdu? Od vás? Právě jste mi zlepšil den, Severusi.“

„Máte zvláštní priority, Grangerová.“

„Záchrana anděla rozhodně nemůže trumfnout to, že se na mě vrhnete jako Yoda,“ kontrovala. Položila mu ruku na paži, aby zastavila jeho kroky a prozkoumala jeho tvář. „Jste v pořádku? Chci říct… To, co jste udělal, to bylo, no…“

„Skok víry? Ano. Nejsem si úplně jistý, do čeho přesně, ale ano, oběma nohama, se zavřenýma očima a se zacpaným nosem.“

„A teď?“

„Ještě jsem neměl úplně čas to zpracovat.“ Okamžitě zalitoval podráždění ve svém tónu, ale Hermiona ho nevzrušeně vzala za ruku a on se rozhodl, že ji pro tuto chvíli nepustí.

Za tu dobu, co doháněli Pottera a anděla, Lucius zacouval téměř ke zdi. Blízkost ho vrátila do Severusova vědomí jako neklidný vír stříbrné a černé barvy, v němž zbývalo jen velmi málo ze zelených a teplejších odstínů, které měl ještě před pár krátkými hodinami. Suriel mu podával ruku a na špičce prstu se mu třpytila jedna kapka substance – Lucius však dar očividně odmítal. Anděl naklonil hlavu na stranu a zmateně si muže prohlížel.

„Ale proč? Vždyť je nabídnuto. Neublíží ti, dokonce ani tobě, ačkoli stojíš na větvi tak vzdálené od kořene.“

Tohle Severus vůbec nedokázal analyzovat.

„Dítě moje,“ obrátil se Suriel k Hermioně, „nemůžeš ho přesvědčit?“

Lucius obrátil svůj hněvivý pohled k Hermioně a ta přikývla; Severusovi bylo jasné, že je jí ho líto.

„Nech ho být, Surieli,“ řekla. „Není to dar, když o něj nestojí – a on není připravený.“

Potter nad její odvahou otevřel ústa, což Severuse naštěstí ušetřilo námahy, aby si osvojil stejný výraz.

„Surieli,“ zopakovala pevně. „Nech ho na pokoji. Proč si nenecháš svůj dar na dobu, kdy ho bude potřebovat?“

Suriel se přikrčil, aby se jí podíval přímo do tváře. „Tak co navrhuješ, abych s tím udělal?“ zeptal se a přidržel jí prst před nosem – Severus provinile přemýšlel, kde se anděl mohl naučit tenhle sarkastický tón. Suriel se náhle zazubil a jeho ruka neomylně vystřelila směrem k Severusovi, aby mu znovu potřísnila hlavu andělskou krví. „Vybíráš si dobře, mé dítě,“ zašeptal Hermioně do ucha.

Severus se chytil nejbližší věci jako opory – andělovy paže – zatímco mu šla hlava kolem a v uších mu zvonilo. Surielova kůže byla přes všechen svůj kovový lesk tou nejdokonalejší věcí, jaké se kdy dotkl, měkká a teplá na pevných svalech a tvrdých kostech, pulzující téměř hmatatelnou silou. Zamrkal, aby si projasnil zrak. A takhle to bylo, když byl Suriel slabý? Jak ho, u Merlina, mohli uvěznit? Jeho vlastní síla se mu prohnala tělem a postupně se usadila, takže byl plný energie a bojovně naladěný. Není divu, že andělská krev byla návyková.

Lucius s Hermionou k němu přišli a spojili ruce.

„Jsme připraveni,“ oznámila Hermiona.

„No, to jsem rád,“ ucedil Potter, „protože máme problém.“ Jeho dech se srazil se vzduchem, když tlumené světlo v komnatě získalo ledový nádech. Ze všech stran i shora se ze stínů vyrojili mozkomorové.

ooOOoo

Ukázalo se, že cílem jejich dravého útoku je anděl, ale ani lidé nebyli ušetřeni. Suriel mumlal proud zaklínadel v jazyce, kterému nikdo z nich nerozuměl, a mlátil do mozkomorů křídly, zatímco se mu kolem těla začalo tvořit světélkující brnění. Brzy však bylo zřejmé, že stovky útočníků, vířících a vrhajících se s široce roztaženými čelistmi, jsou na něj příliš velké sousto. Zapotácel se a padl na jedno koleno.

„Severusi! Hermiono! Chraňte ho!“ zařval Lucius. „Pottere – se mnou!“

Severus popadl andělovu pravou ruku a všechno, co měl, vložil do lesklého štítu, který se obloukem spojil s Hermioniným a vytvořil ochrannou kopuli. Navzájem čerpali ze své síly, a dokud jejich moc vydrží, ani ty nejzákeřnější útoky jí nedokážou proniknout. Což bohužel Luciuse a Harryho ponechalo v boji s rojem bez pomoci.

Severus přes štít viděl, jak Potter skáče sem a tam a uhýbá téměř tak hbitě, jako by to dělal na koštěti. Jeho patronový jelen kroužil a útočil, zatímco Potter vykřikl neznámé zaklínadlo: „Excutiare tenebris.“ Z jeho hůlky vystřelily blesky a při kontaktu s nimi vybuchly celé smečky mozkomorů. Ale přestože byl Potter silný – a Severus si uvědomil, že nikdy předtím nedokázal ocenit chlapcovu surovou moc zabalenou do tak nevýrazného zevnějšku – takový zbrklý výdej energie jistě nemohl vydržet dlouho. A kde byl Lucius?

Severus s rostoucím zoufalstvím hledal svého přítele a obával se, že už je pryč. Zaplavila ho úleva, která se ozvala i od Hermiony, když hejno prořídlo a najednou byly vidět Luciusovy světlé vlasy. Stál nehybně se zavřenýma očima uprostřed vřavy, zcela nedotčený a ignorovaný.

Severusovo soustředění ochablo a Hermiona vykřikla, když jejich štít praskl a nechal projít jednoho ohavného dravce, který v okamžiku zmizel rozmetán v nicotu, jakmile na něj Suriel plivl. Nicméně Severus věděl, že nemá síly nazbyt, aby příteli pomohl, ani aby pochopil, co dělá.

Lucius ještě chvíli stál a pak, s prohlubující se vráskou na čele, posunul sepjaté ruce. Mezi nimi se rozzářilo intenzivní stříbřitě bílé světlo, které se prodlužovalo a tuhlo, jak ho stále více vytahoval, až nabylo podoby zářící čepele. Gladius lucis, jedno z nejstarších kouzel známých kouzelnickému rodu, vykované pouze z cílevědomosti, které bylo schopno jen málo lidí. Lucius pozvedl meč v šermířském pozdravu, dívaje se přímo na Severuse, a pak se vrhl do zuřivého útoku, při němž kosil mozkomory jako úrodu černého obilí.

Severus se přitiskl k andělovi a k Hermioně, zuřivě udržoval štít a odepřel si i ten luxus, že by přál úspěch jejich dvěma šampionům. Se zaťatými zuby plnil svůj úkol, dokud mu postupné vědomí, že se tlačí proti ničemu, neřeklo, že hrozba pominula.

Hermiona se Severusem s obtížemi uvolnili štít i sevření Surielových rukou. Potter seděl jako zhroucená loutka. Lucius byl na zemi.

Ne, pomyslel si Severus. Dopotácel se k Luciusovi a opatrně otočil jeho ležící tělo. Lucius měl napůl otevřené oči. Zamrkal.

„Připomeň mi, abych to už nikdy nedělal,“ poznamenal.

„Idiote,“ počastoval ho urážkou Severus a připadal si jako vychrtlý kluk, kterého před nebelvírskými vtipálky opět zachránil jeho okouzlující prefekt.

„Mamlasi,“ odvětil Lucius.

„Mrzimore.“

„Au.“ Roztřeseně se nadechl.

„Jestli je náš anděl ochotný, myslím, že teď je ten správný čas, abys přijal jeho pomoc,“ poznamenal Severus.

Ale Suriel už klečel na kolenou a plakal. Hermiona, která zkontrolovala Harryho zdravotní stav, položila andělovi ruce co nejvíc kolem ramen, což nebylo moc, a snažila se ho bezvýsledně utěšit. Severus se nemohl vzdálit od Luciuse a Potter se neúspěšně pokoušel postavit na roztřesené nohy; ani jeden jí nebyl nic platný. Její charakteristické podrážděné protočení očima a odfrknutí byly další vzpomínkou na Bradavice, i když tentokrát na pozdější léta, kdy s ní Severus sdílel povinnost provázet její přátele každým rokem živé a zdravé. Zadívala se na něj, pak chytila anděla za bradu a přiměla ho, aby se na ni podíval.

„Moji bratři…“ řekl zlomeně.

„Surieli,“ nařídila mu.

„Nech mě na pokoji,“ odsekl.

„Surieli.“ Její hlas byl jemný. „Teď tě potřebujeme. Musíme se odsud dostat a dostat odsud tebe. Chceš být znovu uvězněný?“

Nešťastně na ni hleděl, zlaté oči mu přetékaly slzami.

Severus viděl, jak se Hermionina ramena zvedají a klesají v hlubokém povzdechu. Pak se k jeho zděšení naklonila dopředu a políbila anděla na ústa.

Surielova křídla se zachvěla, načež rukou objal Hermionu, přitáhl si ji blíž a polibek prohloubil. Chvíli se ho držela, pak se od něj odstrčila.

„To stačí,“ vydechla. „Tak pojď. Nemůžeš myslet na to, co je pryč – musíš se soustředit na teď a na to, co se stane – na útěk. Tady,“ vyčarovala jehlu, píchla se do palce a nabídla mu karmínovou kapku. Zalapala po dechu, když místo aby krev z kůže jen olízl, nasál celý její palec do úst a víčka mu smyslně klesla. „Krásné dítě,“ zamručel.

Severus potlačil hluboký nával úlevy, když si vzala ruku zpět a roztřeseně přistoupila k místu, kde klečel s Luciusovou hlavou v klíně. Přikrčila se a postavila Severuse mezi sebe a Suriela. „Jejda,“ naznačila ústy.

Severus cítil, jak se mu na rtech mimovolně objevil úsměv.

„No promiň?“ zašeptal Lucius. „Je tohle vhodné chování u smrtelného lože?“

„Na smrtelné podlaze,“ opravil ho Severus. „A ty neumíráš.“

„Nenecháme vás umřít,“ pronesla Hermiona a uhladila mu z čela několik pramenů světlých vlasů. „Ne po takovém nebelvírském představení.“

„Flirtování a urážky. Skvělé. Přesně takhle jsem si představoval umírání.“

„Neumíráš,“ zopakoval Severus. „Podívej se.“

Luciusovi se podařilo otočit hlavu natolik, aby viděl, kde stojí Suriel a natřásá si křídla. Narostlo mu jakési šupinaté brnění o pár odstínů světlejší než jeho kůže a nyní kráčel směrem k nim, očividně silnější než předtím.

„Máš statečné a věrné srdce,“ pravil anděl a v jeho očích se opět objevil ten skrytý náznak humoru.

„Ty taky?“ sípal Lucius. „Úžasné.“ Oči se mu zavřely.

„Pospěš si!“ vyzvala ho Hermiona. „Ztrácíme ho!“

Severus ucítil, jak ho bodají slzy.

Lucius se dlouze nadechl, vydechl a ztuhl.

Nastala dlouhá chvíle ticha a pak Suriel poklekl a zabořil si tesáky do zápěstí, načež přiložil ránu k Luciusovým polootevřeným ústům. Andělská krev vytryskla a Lucius se dusil a křečovitě se svíjel na místě, kde ležel.

„Žij,“ přikázal anděl. „Tvůj úkol není splněn.“

Lucius se s námahou posadil a otřel si rukávem ústa. „Lstivé,“ zalapal po dechu.

„Podívej se na něj, Luciusi,“ pravil Severus. „Opravdu si myslíš, že má v těle nějakou lstivou kost?“

Suriel pokynul Potterovi. „Pojď k nám, dítě.“

Potter se konečně dostal na nohy a připotácel se k nim. „No,“ řekl a podíval se na hodinky, „tohle bylo nejdelších čtrnáct minut, které jsem kdy strávil. A po nich chci za a, vypadnout odsud, a za b, naučit se to kouzlo, co udělal pan Malfoy.“

„Málem ho to zabilo, Harry,“ poukázala Hermiona.

„Ale i tak…“

„Pottere, přestaňte hledat způsoby, jak se obětovat,“ utrhl se na něj Severus. „Pomozte mi dostat Luciuse nahoru, abychom se odsud dostali dřív, než přijdou další mozkomorové.“

„Žádní další nepřijdou,“ pravil Suriel truchlivě. „Tady ne.“

„Ale stejně bychom měli odejít,“ pobídla ho Hermiona. „Noc nebude trvat věčně a my tě potřebujeme dostat z ministerstva dřív než ráno – pokud se prostě nedokážeš dematerializovat, nebo přemístit, nebo tak něco? Vím, že my se přes zdejší protipřemisťovací obrany nedostaneme, ale ty…“

„Jsem vázaný k této omezené podobě,“ odpověděl a zavrtěl hlavou. „Prozatím.“

„Tak tedy tunel,“ pronesla a vykročila v čele.

Zpátky tunelem se vraceli v poněkud žalostném průvodu – Hermiona otrhaná, poškrábaná, potlučená a unavená, anděl se musel plazit, aby se mu do chodby vešla křídla, a Severus s Potterem napůl nesli Luciuse, kterému se síly vracely, ale ne rychle. Vyčerpání až k smrti nebylo místem, odkud by bylo snadné se vrátit, jak Severus věděl.

„Jaké kouzlo jste použil, Pottere?“ zeptal se, aby se odpoutal od chmurného proudu svých myšlenek a nepřemýšlel, o čem je tichý rozhovor mezi Hermionou a andělem. „Já ho neznám.“

„Ne, to byste ani nemohl, pane,“ odvětil Potter. „Hermiona si ho před pár týdny vymyslela jen tak spatra. Je docela fajn, i když stojí hodně energie k vyvolání. Všem nám tím vytřela zrak.“

Drali se dál ještě chvíli.

„Můžu se vás na něco zeptat, pane Malfoyi?“

„Smíte,“ odvětil Lucius. Severuse zastřeně potěšilo, že ani v jednom hlase nezaznělo nepřátelství.

„Proč po vás mozkomorové nešli?“

Otázka, kterou se Severus sám zdráhal položit.

„Nemám jim co dát, pane Pottere.“

Cesta zpět po schodišti byla tak strašidelná, jak se dalo očekávat. Dokonce i anděl musel jít pěšky, protože jeho křídla by ho daleko neunesla. Zastavili se asi v polovině cesty, když jedny z mnoha dveří neodhalily nic záhadnějšího než kuchyň, do které bez výčitek svědomí vpadli, aby si na schodech udělali tolik potřebný piknik – Suriel se do dveří nevešel. Ukázalo se, že andělé mohou mít stejný hlad jako lidé a že jim chutnají pečené fazole na toastu, pomeranče, sirupový koláč a čokoládové sušenky stejně jako každému školákovi. Zvlášť čokoládové sušenky. Když už nebylo čokolády, kterou by mohli sehnat, vydali se dál. Než došli nahoru, Lucius už kráčel sám a Hermiona zápasila s každým krokem, i když ji Severus držel kolem pasu. S úlevou klesla na schody.

„Doufám, že tam nahoře na nás nic nečeká,“ poznamenala.

„Čeká,“ odpověděl Potter. Otřel si zpocenou tvář. „Dej mi minutku nebo dvě a pak vystrčím hlavu skrz podlahu.“

Severus protočil očima a vyčaroval periskop.

„Aha,“ řekl Potter. „Jak jinak, předpokládám. Děkuji vám, pane.“

Žádné pokusy nezvětšily otvor do ‚veřejného‘ patra odboru záhad, takže se jím Suriel procpal jen za cenu velkého tahání, mačkání a tlačení.

„Člověk by si nemyslel, že andělé jsou tak tělesní,“ poznamenal Lucius a ramenem se opřel o Surielův zadek.

Naštěstí se Suriel nezdál být uražený ze všeho toho hrubého zacházení. Když byli hotoví, zazubil se a všechny je shromáždil v drtivém objetí. Severus si nebyl jistý, jestli se mu líbí mít ty ostré tesáky tak blízko, ale dokonalost andělova těla a ochromující krása jeho vůně opět smetly jeho námitky. Přistihl se, že objetí opětuje. Bylo majetnické. Nelíbilo se mu to. A rozptylovalo to.

První prokletí zasáhlo Pottera do žeber. Zalapal po dechu a sevřel ránu, aby zastavil proud krve, ale byl těžce zraněný. Suriel klesl do podřepu a roztáhl křídla, aby je chránil, zatímco Hermiona rozhrnula Potterovi šaty a použila několik drsných polních léčivých kouzel. Jejich ochránce se třásl pod zásahy do vlastního těla.

„To bude stačit!“ zašklebil se Potter. „Ven!“

Jejich útočníci nebyli nikde vidět, maskovaní nepřirozeně hlubokými stíny, které vrhaly matné a blikající svícny kolem stěn. Lucius už byl v boji, zuřivě proklínal a odrážel salvy světelných kleteb, které jako by přicházely ze všech stran. Přestože byl zkušený, sám nedokázal zachytit každý útok a už ho zpomalovala jedna znehybněná ruka. Hermiona mu přiskočila k boku, vlasy jí vlály a tvářila se zarputile. Severus však zjistil, že sám se drží zpátky.

„Čerpej z toho, co umíš nejlépe,“ zasyčel Suriel. Letmý úder sečného prokletí mu otevřel rameno a on zavrávoral, ale hluboká rána se téměř okamžitě uzavřela. „Ty jsi hrot kopí. Ty jsi ten úder.“ Vztyčil se do plné výšky. V jedné ruce mu vyrostla obrovská zakřivená čepel ze zářivého zlata a v druhé štít. „Já budu tvůj štít.“

Ať už to k čertu znamenalo cokoli. Severus se podíval po Potterovi. Chlapec se moudře odplazil na okraj místnosti, přičemž za sebou zanechal dlouhou krvavou šmouhu. Opřel se o stěnu a dýchal, tvář bílou a zpocenou.

Čerpat z toho, co umí nejlépe?

Alespoň má chvilku nebo dvě na zhodnocení situace, což se v kaleidoskopu záblesků a bitevního hluku snáze řeklo, než udělalo. Lucius a Hermiona byli jasně viditelní a anděl byl dervišem karmínově bronzového světélkování, ale útočníci teď používali k zamaskování svých pozic a počtu jakousi vířící šedou záhadnost – její špinavé úponky se táhly a šířily jako páchnoucí morový mrak a bzučely jako miliony much. Severus zariskoval další pohled na Pottera a ujistil se, že si uvědomil svou zranitelnost a vrhl kolem sebe bublinové kouzlo a štít, i když ho to stálo množství sil. Přesto dál házel do vnikajícího mračna chabé čáry a zaklínadla.

Severus se tak mohl soustředit na boj. Suriel se přikrčil, když k němu prolétl fialový blesk a o chvíli později jim všem zazvonil v uších hrom. Na všechny dál pršela kouzla. Začínalo být jasné, že jejich protivníci jsou malí počtem, ale velcí silou; Severus navíc tušil, že jejich síla je spojená – jen málo jedinců dokázalo samo o sobě vyprodukovat takovou přemíru magie. Kéž by mohl s Luciusem a Hermionou na chvíli posílit triquetru… Čerpat z toho, co uměl nejlépe. Surielův planoucí štít ho opět chránil, i když musel zavřít oči před jeho žárem.

Hermiona prolétla kolem ve víru rudé barvy bystrozorů. V periferním vidění se mu mihla Luciusova zelená.

Severus sklopil oči ke svému havranímu černému oděvu.

To, co znal nejlépe.

Velká propast byla jeho domovem po celý život – pád do náruče temnoty byl lákadlem a pokušením tak stálým, že už téměř přestal vnímat její mumlání. Byla jeho obvyklým místem – stala se jeho útočištěm před nájezdy, tlaky a násilím jeho existence. Byly chvíle, kdy měl pocit, že se stává temnotou, tichou a nekonečnou, ale vždycky se bál nechat ji úplně vejít. Mohl to anděl myslet vážně? Severus si vzpomněl na hřejivý úsměv plný uznání na Hermionině tváři, když ho znovu uviděla v černém. Vzpomněl si, jak se cítil, když černou obnovoval – že to je jeho právo.

Tedy to, co znal nejlépe. Všechny jeho znalosti hlubin, měkkých pokrývek noci, skrytých zákoutí s hustou temnotou neobjeveného, nevytěženého území moci a představivosti.

Sevřel ruce a nechal je naplnit temnotou. Rozlila se mu z prstů a stékala k zemi, vířila a tekla, jemně se rozpínala. Otevřel ústa a uslyšel, jak hlas temnoty tiše volá z jeho rtů. Nechal temnotu, aby pronikla skrz hranice jeho těla a zahalila ho.

Natáhl se a chytil Hermionu za ruku. Nedokázal říct, co vidí, ale její výraz byl plný hrůzy. „Věř mi,“ řekl a zabalil ji do objímající tmy.

Lucius přišel sám od sebe.

Severus vyhledal trojité pouto, které je spojovalo, a ještě víc je k sobě připoutal, vtáhl je s sebou do přívětivých hlubin a zafixoval jejich návrat.

Nakonec Suriel poklekl za jeho zády a na tváři se mu objevil úsměv, když jeho světlo pohaslo.

ooOOoo

„Co to sakra bylo?“ Potterův hlas byl kverulantský a slabý. „Na chvíli jsem ztratil vědomí, a když jsem se probral, ozývaly se různé výkřiky a já neviděl vůbec nic! A teď jsou všude hromady mrtvol!“

Severus zamrkal a pomalu zvedl hlavu. Hermiona se mu zabořila do hrudi a Lucius je oba objal rukama.

„Tři mrtvoly jsou těžko ‚hromady‘,“ oponoval Severus. Znovu zamrkal. Komnata byla jen slabě osvětlená, ale každý detail v ní vynikal velmi zřetelně. „Luciusi, věděl bys, kdo to je?“

Nejbližší mrtvola byla obrovskou silou vržena na zeď. Ležela obličejem dolů a dírami v šedém hábitu jí trčely polámané konce žeber. Když ji Lucius otočil, nepřirozeně žuchla dolů. „Titus Greengrass,“ oznámil. Další byl pokrytý odpornými, prosakujícími lézemi. „Anthony Jennings.“ Poslední oběť byla zjevně nezraněná, ale její mrtvá tvář ztuhla ve výkřiku. „A Clement Monroe. Kompletní sestava bodyguardů mé ženy.“ Odplivl si na zem.

„Co se jim stalo?“ zašeptala Hermiona. „Co jste jim udělal, Severusi?“

„Já?“ Držel ji na délku paže a zkoumal její vyděšené oči. „Nic jsem jim neudělal.“

„Tak co se stalo?“

„Mysleli si, že získávají moc, když se upsali celému tomuhle odpornému plánu, ale jen málo lidí, kteří si myslí, že jsou připraveni hrát si s temnotou, skutečně je připraveno. Co se stalo? Podívali se do propasti a dostali to, co očekávali, že najdou.“ Stiskl jí ramena a pustil ji. „Udělali si to sami.“

Hermiona se zhluboka, mírně roztřeseně nadechla. „Dobře, tak jak…“

„Tohle by mělo počkat, myslím,“ řekl Lucius. „Je tu spousta otázek, na které je třeba odpovědět, ale teď si potřebujeme odpočinout a trochu se nadechnout. A Potter potřebuje náležitou pozornost. Pomozte mi najít ty správné dveře, Hermiono.“

Severus se otočil a zjistil, že za ním tiše stojí Suriel. Anděl s úctou sklonil hlavu.